"Jedním z našich nejsilnějších nutkání je vnucovat svou vůli druhým, ačkoli nikdy nechápeme, proč někdo druhý chce vnucovat svou vůli nám. V osobních vztazích se láska vyjadřuje tím, že akceptujeme způsob, jakým se na věc dívá ten druhý.
Mnozí takzvaně civilizovaní lidé se chovají podle následujícího kodexu: ty máš rád mě, já mám rád tebe; ty mě nenávidíš, já na oplátku nenávidím tebe. Časem ale pochopíme, že v takovém případě je mé jednání úplně závislé na druhém člověku. Pak máme do pravé svobody daleko; neustále uvažujeme o tom, jak se k nám ten druhý chová. Máme všechny možné druhy obranných prostředků – příkopy, padací mosty, hradby a různá propadliště – a ty nám brání jednat se samozřejmou laskavostí.
Neměli bychom se nechat vyvést z míry tím, jak se druhý člověk k nám chová, a nemusíme neustále uvažovat v pojmech reciprocity: „Ty jsi udělal první krok; tak se podívám, jak je dlouhý, a pak udělám svůj krok já – ani o chlup delší nebo kratší.“
Je-li v rodině třeba jen jeden člověk, který je tvrdohlavý a neustále nastražený, každý v jeho okolí se automaticky začne trochu uchylovat ke svým obranným mechanismům. Je to skoro jako nějaký reflex; jakmile uvidíme člověka, který je celý nastražený, řekneme „On na mě působí tak, že se cítím nesvůj.“ Cítíme-li se sami se sebou dobře, budou se díky tomu cítit dobře i všichni ostatní. Cesta k tomu, jak být v osobních vztazích trvale svobodný od podobných tenzí, je vytrvale stavět na první místo to, co prospívá všem, nejenom nám samým.
Moudré a praktické je chovat se s úctou ke každému: k tomu, kdo nám pomáhá, k tomu, kdo nám dělá potíže, k tomu, kdo s námi mluví přátelsky, i k tomu, kdo s námi nemluví vůbec. To je tajemství zralých lidských vztahů."