Z moudrosti Eknatha Easwarana

[Linda]

"Jedním z našich nejsilnějších nutkání je vnucovat svou vůli druhým, ačkoli nikdy nechápeme, proč někdo druhý chce vnucovat svou vůli nám. V osobních vztazích se láska vyjadřuje tím, že akceptujeme způsob, jakým se na věc dívá ten druhý.

Mnozí takzvaně civilizovaní lidé se chovají podle následujícího kodexu: ty máš rád mě, já mám rád tebe; ty mě nenávidíš, já na oplátku nenávidím tebe. Časem ale pochopíme, že v takovém případě je mé jednání úplně závislé na druhém člověku. Pak máme do pravé svobody daleko; neustále uvažujeme o tom, jak se k nám ten druhý chová. Máme všechny možné druhy obranných prostředků – příkopy, padací mosty, hradby a různá propadliště – a ty nám brání jednat se samozřejmou laskavostí.

Neměli bychom se nechat vyvést z míry tím, jak se druhý člověk k nám chová, a nemusíme neustále uvažovat v pojmech reciprocity: „Ty jsi udělal první krok; tak se podívám, jak je dlouhý, a pak udělám svůj krok já – ani o chlup delší nebo kratší.“

Je-li v rodině třeba jen jeden člověk, který je tvrdohlavý a neustále nastražený, každý v jeho okolí se automaticky začne trochu uchylovat ke svým obranným mechanismům. Je to skoro jako nějaký reflex; jakmile uvidíme člověka, který je celý nastražený, řekneme „On na mě působí tak, že se cítím nesvůj.“ Cítíme-li se sami se sebou dobře, budou se díky tomu cítit dobře i všichni ostatní. Cesta k tomu, jak být v osobních vztazích trvale svobodný od podobných tenzí, je vytrvale stavět na první místo to, co prospívá všem, nejenom nám samým.

Moudré a praktické je chovat se s úctou ke každému: k tomu, kdo nám pomáhá, k tomu, kdo nám dělá potíže, k tomu, kdo s námi mluví přátelsky, i k tomu, kdo s námi nemluví vůbec. To je tajemství zralých lidských vztahů."

[Linda]

"Chováme-li se ke svým rodičům, partnerům, ke svým přátelům i nepřátelům s úctou i tehdy, když si naši úctu plně nezasluhují, pomůže to nejen nám; pomůže to i jim. Když nakonec ke své velké radosti objevíme, že už nejsme závislí na tom, jak se k nám chovají druzí, je to skutečná svoboda. Dokážeme dělat to nejlepší, co je v našich silách, aniž bychom se dali strhnout reakcemi a názory druhých.

A objevíme, že naše svoboda začíná lidem kolem nás prospívat. Ti, kdo jsou s námi v těsném kontaktu, začnou kousek po kousku, centimetr po centimetru stahovat svou obranu, a i oni se pomalu naučí bez napadání nebo zpochybňování dělat to nejlepší, co dokážou.

Mnozí nosíme na svých zádech velkou dětskou postýlku a když někam přijdeme, sundáme ji, lehneme si do ní a prohlásíme: „Budeš dělat to, co chci já, a když to neuděláš, tak budu řvát a řvát a řvát.“ Vyrůst znamená přijmout život se všemi jeho odpovědnostmi a čelit s odvahou, klidem a pocitem bezpečí všemu, co nám vstoupí do cesty. Všechny obavy ztratíme, když poznáme, že Vesmír je ve všech a že v našich srdcích vyvolává laskavost a shovívavost."

[Linda]

"V Ramagiri se někteří z našich mladých mužů stali mistry tesařského řemesla. Jeden z nich vyrobil neobvykle tvarovaný stůl, plný všelijakých hran a rohů, ale všechny díly do sebe zapadají tak dobře, že když se spojí dohromady, žádné hrany ani rohy tam nejsou.

Chceme-li, aby naše hrany a rohy do sebe navzájem zapadaly a pokoušíme-li se kvůli tomu někým manipulovat, ve skutečnosti způsobíme, že hrany jsou ještě ostřejší; a čím jsou ostřejší, tím obtížnější je vložit díl našeho života do harmonického celku s ostatními.

Oč spokojenější bychom byli, kdybychom dokázali méně přemýšlet o hranách a rozích, které má kdekdo kolem nás, a víc o tom, jak bychom my sami mohli harmoničtěji zapadnout do jejich života: kdybychom se dokázali méně zaměřovat na to, jak druzí reagují, a víc na to, jak bychom se mohli zachovat co nejlépe my sami. Jsou-li druzí popudliví, můžeme být velkorysejší. To je postoj, který se začne objevovat, učíme-li se vidět v každém Toho, který se projevuje vším."

[Linda]

"Když jsem včera vzal na procházku našeho psa Muku, uviděl jsem amerického zajíce, jak sedí před námi na vozovce, plný důvěry, že v Ramagiri by mu nikdo neublížil. Ale když uviděl Muku, znejistěl a několika poskoky odskákal stranou. Muka se na mě podíval, jako by říkal: „Proč má takové divné nohy? Proč jsou ty dvě zadní o tolik delší než ty přední?“

Svoje čtyři stejně dlouhé nohy považuje za normální a na svět se dívá z této perspektivy; co neodpovídá jeho rozměrům, je abnormální.

Americký zajíc není jiný. Když se dívá na svět z hlediska toho, co je pro něj výhodné, tak si možná říká: „Jaké divné nohy má ten pes – všechny jsou stejně dlouhé. Jak s nimi chce skákat?“

Z našeho hlediska ovšem zaječí nohy jsou pro zajíce ty pravé a Mukovy nohy ty nejlepší pro psa.

I my většinou žijeme s lidmi, kteří mají jiné názory než my. Každý má jiné vlastnosti a každý jde nebo skáče dopředu svým vlastním způsobem; přesto v nás všech existuje společné jádro. Bez ohledu na to, jestli žijeme v Indii, Africe, Americe nebo v Evropě, mezi námi lidmi neexistuje žádný zásadní rozdíl. Všechna naše velikost pochází z našeho obecného lidství a zaměřujeme-li svůj pohled neustále na ně, najdeme jednotu života, Vesmírné bytí v nás."