Re: CESTA K LÁSCE

[Návštěvník]

ANTHONY DE MELLO
CESTA K LÁSCE



JAK DÁVAT?

Když prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice. Matouš 6:3

S dobročinností je to jako se štěstím a svatostí. Není možné, abyste řekli, že jste šťastní, protože v okamžiku, kdy jste si svého štěstí vědomi, přestáváte být šťastni. To, co vy nazýváte prožitkem štěstí, vůbec není štěstí, ale vzrušení a nadšení způsobené nějakou osobou či věcí či událostí. Pravé štěstí není ničím způsobené. Šťastný je člověk naprosto bez příčiny. A pravé štěstí není možné „prožívat". Nepochází ze sféry vědomí. Není si vědomo sebe sama. A tak je to i se svatostí. V okamžiku, kdy si svou svatost uvědomíte, zkazí se a stává se z ní licoměrnost, pokrytectví. Dobrý skutek není nikdy tak dobrý, jako když si jeho dobroty nejste vědomi - tolik jste zaujati samotným skutkem, že si naprosto nejste vědomi své dobroty a ctnosti. Vaše levá ruka nemá ani potuchy o tom, že pravá ruka koná něco dobrého i chvályhodného. Zkrátka to vykonáte, protože se vám to zdá přirozené, uděláte to spontánně. Zamyslete se na chvíli a uvědomte si, že veškeré ctnosti, které v sobě vidíte, vůbec nejsou žádné ctnosti, ale něco, co jste si promyšlen vypěstovali a pak jste si to vnutili. Kdyby to byla pravá ctnost, dělala by vám takovou radost a připadala by vám natolik přirozená, že by vás ani nenapadlo smýšlet o ní jako o ctnosti. Takže první vlastnost svatosti je, že si není vědoma sebe sama. Druhá její vlastnost je nenucenost. Úsilí může pozměnit chování, ale nemůže změnit vás. Zamyslete se nad tímto: úsilí umí dopravit potravu k ústům, neumí však vytvořit chuť; dokáže vás udržet v posteli, ale nedokáže přinést spánek; může vás přimět svěřit někomu tajemství, ale nemůže vytvořit důvěru; umí vás přimět někomu zalichotit, ale neumí vytvořit pravý obdiv; úsilí dokáže prokazovat službu, ale nemá tu moc přinést lásku i svatost. Úsilím dosáhnete jen potlačení, nikoliv přirozené změny i růstu. Změnu může přinést jedině vědomí a porozumění.

Porozumějte svému neštěstí a ono zmizí - pak už následuje stav štěstí.

Porozumějte své pýše a ona se vás pustí - po ní přijde pokora.

Porozumějte svým obavám a svému strachu a rozpustí se - následným stavem je láska.

Porozumějte svému lpění a ono zmizí- výsledkem je svoboda.

Láska a svoboda a štěstí nejsou něčím, co byste mohli vypěstovat. Vždyť ani nevíte, co to vlastně je. Můžete jen pozorovat jejich protějšky a pozorováním jim způsobit smrt. Existuje ještě třetí vlastnost svatosti: Nelze po ní toužit. Toužíte-li po štěstí, budete mít strach, že ho nedosáhnete. Budete mít neustále pocit neuspokojení; a neuspokojení a strach zabíjejí právě to, co chtějí získat, štěstí.
Když toužíte po vlastní svatosti, živíte tím chtivost a ctižádost, které právě vás činí tak sobecké, marnivé a nesvaté. Je zde něco, čemu je nutno porozumět: Ve vás jsou dva zdroje změny. Jedním je chytrost vašeho ega, které na vás tlačí, abyste vyvíjeli úsilí a stali se něčím, čím nejste, tak, aby se nad sebe pozvedlo, aby se mohlo velebit.

Tím druhým je moudrost Přírody. A díky této moudrosti si změny můžete být vědomi, můžete jí porozumět. Nic jiného není třeba dělat, jen nechat tu změnu - její druh, způsob, rychlost, načasování - na Skutečnosti a na Přírodě. Vaše ego je horlivý technik. Neumí být tvůrčí. Vymýšlí metody a techniky a produkuje tzv. světce, kteří jsou strnulí, zásadoví, bez života a jednají mechanicky, a k ostatním jsou stejně netolerantní jako k sobě samým - lidi, kteří jsou násilní, pravý opak svatosti a lásky.

Ten druh „duchovních" lidí, kteří, vědomi si své duchovnosti, klidně jdou a ukřižují Mesiáše. Příroda není technik. Příroda je tvůrčí. Budou z vás tvůrci, nikoli technici, když se odevzdáte - budete bez chtivosti, bez ambicí, bez úzkostí, bez pocitu zápasu, výhry, dosažení i zisku. Budete mít nadšené, bystré, pronikavé a bdělé vědomí, které rozpouští veškerou hloupost a sobectví, veškeré lpění a obavy. Změny, které budou následovat, nejsou výsledkem vašich plánů či úsilí, ale dílem Přírody, která zavrhne vaše plány a vůli, a tím nenechá žádný prostor pro pocit zásluhy i dosažení, dokonce ani žádné vědomí vaší levé ruky o tom, co Skutečnost činí prostřednictvím vaší pravé ruky.

[Návštěvník]

ANTHONY DE MELLO
CESTA K LÁSCE



HADI A HOLUBICE

Buďte tedy obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice. Matouš 10:16

Pozorujte moudrost, která je v holubici, v květině, ve stromu a vůbec v celé Přírodě. Je to ta stejná moudrost, která pro nás činí, co by pro nás mozek udělat neuměl: rozvádí krev, tráví potravu, udržuje v chodu srdce, roztahuje plíce, imunizuje organizmus a hojí nám rány, a to zatímco se naše vědomá mysl zabývá něčím docela jiným. My tuto přírodní moudrost začínáme teprve nyní objevovat u tak zvaných primitivních národů, které, stejně jako ty holubice, jsou prosté a moudré. My, kteří se považujeme za vyspělejší, jsme si rozvinuli jiný druh moudrosti, inteligenci mozku, neboť jsme přišli na to, že můžeme přírodu vylepšit a zajistit si bezpečí a ochranu a prodloužení života a tempo a pohodlí, jež jsou primitivním národům neznámé. Všechno díky plně rozvinuté inteligenci. Na nás teď je, abychom znovu nabyli prostoty a moudrosti holubice, aniž bychom ztratili chytrost hadího mozku. Jak toho můžeme docílit? Skrz uvědomění si, že pokaždé, když se pracně snažíte vylepšit přírodu tím, že jdete proti ní, ubližujete sami sob, neboť příroda je vaše bytí. Že je to stejné, jako kdyby vaše pravá ruka bojovala s vaší levou rukou, nebo jako kdyby pravá noha šlapala na tu levou. Obě prohrají, a místo abyste byli tvůrčí a živí, uvíznete ve sporu. To je stav většiny lidí na tomto světě. Podívejte se na ně: neživí, netvořiví, zablokovaní, protože uvízli ve sporu s přírodou, ve snaze polepšit si tak, že půjdou proti tomu, čeho si jejich podstata právem žádá. Ve sporu mezi přírodou a vaší inteligencí upřednostníte přírodu; jdete-li proti ní, nakonec vás zničí. Tajemství tedy spočívá v tom, vylepšit přírodu v harmonii s přírodou. Jak lze této harmonie dosáhnout?

Zaprvé: Pomyslete na nějakou změnu, které byste chtěli ve svém život i sami v sobě docílit. Snažíte se tu změnu své povaze vnutit silou a prostřednictvím chtění se tak stát něčím, co vaše ego naplánovalo? To je had bojující s holubicí. Neboť se rádi učíte, pozorujete, docházíte k pochopení a jste si vědomi své stávající úrovně a problémů, bez nátlaku, bez vynucování si věcí, po kterých vaše ego touží, a necháváte Skutečnosti volné ruce, aby přinesla změny podle plánu Přírody, nikoliv těch vašich? Pak jste dokonalé sladění hada a holubice. Podívejte se na některé své problémy, na změny, kterých se na sobě chcete dobrat, a pozorujte způsob, jakým na to jdete. Sledujte, jak se změny snažíte docílit - nejen ve vás, ale i v ostatních - pomocí trestu a odměny, pomocí disciplíny a autority, pomocí kázání a viny, chtivosti a pýchy, ambicí a marnivosti, spíše než pomocí láskyplného přijetí a trpělivosti, pomocí porozumění a bdělého vědomí.

Zadruhé: Porovnejte své tělo s tělem nějakého zvířete, které je ponecháno v přirozeném prostředí. To zvíře nemá nikdy nadváhu, nikdy není nervózní, krom situací před nějakým ohrožením. Nikdy nejí ani nepije, co pro něho není dobré. Odpočinku i pohybu má přesně, kolik potřebuje. V té správné míře je i vystaveno živlům, větru, slunci, dešti, horku i chladu. To všechno díky tomu, že zvíře poslouchá své tělo a nechává se moudrostí svého těla řídit. A teď to porovnejte s vlastní pošetilou zchytralostí. Kdyby vaše tělo umělo mluvit, co by vám asi řeklo? Sledujte tu chtivost, tu ctižádost, marnivost, snahu se předvádět, podbízet se druhým, ten pocit viny, který vás nutí neposlouchat hlas svého těla při honbě za cíli svého ega. Prostotu holubice byste již v sobě marně hledali.

Zatřetí: Zeptejte se sami sebe, nakolik jste ve spojení s přírodou, se stromy, zemí, trávou, oblohou, větrem a deštěm a sluncem, květinami, ptáky a zvířaty. Nakolik jste přírodě vystaveni? Nakolik jste s ní v kontaktu, pozorujete ji, s úctou o ní přemýšlíte, nakolik se s ní ztotožňujete? Když je vašemu tělu na příliš dlouho odepřen styk s přírodními živly, chřadne, slábne a stává se náchylným, protože bylo odříznuto od přírodních sil. Když jste příliš dlouho odděleni od přírody, váš duch chřadne a skomírá, protože byl vytržen z kořenů.

[Návštěvník]

ANTHONY DE MELLO
CESTA K LÁSCE



NÁSILNÍCI

Království nebeské trpí násilí a násilníci se po něm sápou. Matouš 11:12

Srovnej vznešeně klidnou a prostou nádheru rozkvetlé růže se stresy a neklidem svého života. Ta růže má dar, který vy postrádáte: je naprosto spokojená jako to, čím je. Ji nikdo od narození neprogramoval, tak jako vás, aby byla se sebou nespokojená, takže nemá ani tu nejmenší touhu být něčím jiným. A proto má také v sobě přirozený půvab a ani ty nejmenší tendence k vnitřnímu konfliktu, což lze v lidském světě najít pouze u dětí a mystiků. Považte teď svou situaci. Stále jste se sebou nespokojeni, pořád se chcete změnit. Jste tedy plni násilí a netolerance k sobě samým, které s každým úsilím směřujícím ke změně jen narůstají. Takže každou změnu, které dosáhnete, doprovází vnitřní konflikt. A trpíte při pohledu na někoho, kdo dosáhl něčeho, čeho vy ne, a stal se něčím, čím vy nejste. Také by vás tak mučila žárlivost a závist, kdybyste, tak jako ta růže, byli spokojeni, že jste to, co jste, a nikdy nezatoužili být něco jiného? Ale vás něco žene být jako někdo jiný, kdo má víc vědomostí, lepší vzhled a více popularity a úspěchu. Chcete se stát ctnostnějšími, láskyplnějšími, meditativnějšími; chcete nalézt Boha, přiblížit se svým ideálům. Vzpomeňte si teď na smutnou historii vašich snah o sebezdokonalení, které buď skončily pohromou, nebo dosáhly svého pouze za cenu tuhého boje a nesmírné námahy. Předpokládejme, že jste upustili od dalších pokusů se měnit a od veškeré nespokojenosti, již pociťujete sami se sebou. Byli byste pak odsouzeni k tomu, pasivně přijmout všechno ve vás i kolem vás a ustrnout? Krom pracného vnucení si něčeho na jedné straně a pasivního přijetí na druhé straně existuje ještě jedna cesta. Je to cesta sebeporozumění. Není ani zdaleka jednoduchá, protože porozumět tomu, co jste, vyžaduje naprosto se nechtít měnit na nikoho jiného. Pochopíte to, když porovnáte přístup vůdce, který zkoumá chování mravence, aniž by sebeméně toužil jejich chování změnit, s cvičitelem psů, který zkoumá chování psů hlavně proto, aby je přiměl se něčemu naučit. Pokud se nesnažíte přímo měnit, ale jen pozorovat, zkoumat každou svou reakci na lidi i věci, bez hodnocení, znevážení i touze po své přeměně, vaše pozorování nebude selektivní, bude naopak chápavé, bez ustrnulých, přísných závěrů, pořád otevřené a aktuální. Pak zpozorujete, že se ve vás děje něco úžasného: zalije vás světlo vědomí, zprůhledníte a proměníte se. Bude se pak ještě něco měnit? Ach, ano. Ve vás i ve vašem okolí. Ale nebude to zapříčiněno vaším zchytralým egem, které je prostě soutěživé, srovnává, vynucuje si, káže, ve své netoleranci a ambicióznosti pořád manipuluje a tak mezi vámi a přírodou vytváří nervozitu, konflikty a vzdor, což je vyčerpávající, sebezničující proces, asi jako kdybyste řídili auto se sešlápnutou brzdou. Ne, proměňující světlo vědomí vaše projektující, sebestředné ego odsune a předá vládu přírodě, jež přinese ten druh změny, kterou uskutečňuje i v růži: přirozenou, jasnou, neuvědomující si sebe samu, zdravou a neposkvrněnou vnitřním konfliktem. A protože každá změna je násilná, tato bude násilná také. Ale násilí přírody má tu úžasnou vlastnost, na rozdíl od násilí ega, že nevychází z netolerance a nenávisti sebe sama. Takže v bouřce, která žene vše před sebou, není žádná zloba, není ani v rybách, které požírají své mladé, aby byly poslušný ekologických zákonů, které neznáme, nebo v buňkách našeho těla, které se navzájem ničí v zájmu vyššího dobra. Když ničí příroda, není to ze ctižádosti nebo chtivosti nebo touhy po větší moci, ale z poslušnosti k záhadným zákonům, které zajišťují dobro pro celý vesmír, což je víc než přežití a blahobyt jednotlivých jeho částí. A toto je násilí, jež se dme v mysticích brojících proti názorům a strukturám v jejich kulturách tolik zakořeněných, když je jejich vědomí upozorní na zla, která jejich současníci nevidí. To je to násilí, které zapříčiní, že růže přijde na svět, i když má proti sobe nepřátelské síly. A díky tomuto násilí růže, tak jako ten mystik, něžně zemře, poté co otevře své lístky slunci a žije v křehké, citlivé kráse, bez jediné snahy přidat si třeba jen minutu k svému vymezenému času. A tak žije v blaženosti a kráse, tak jako ptáci ve vzduchu a květiny na louce, bez jediného zrnka nervozity a nespokojenosti, žárlivosti, úzkosti a soutěživosti, jež charakterizují svět lidských bytostí, které chtějí ovládat a vynucovat, spíše než spokojen vykvést do vědomí, ponechávajíce veškeré změny na mocné síle Boha v přírodě.

[Návštěvník]

ANTHONY DE MELLO
CESTA K LÁSCE



NIKOMU NESTRAŇ

„Mistře, víme, že správně mluvíš a učíš a nestraníš nikomu." Lukáš 20:21

Podívejte se na svůj život a na to, jak jste jeho prázdnotu zaplnili lidmi. Výsledkem toho je, že vás teď mají ve škrtivém sevření. Všimněte si, jak svým souhlasem i nesouhlasem ovládají vaše chování. Mají moc ulehčit svou přítomností vaší osamělost, svou chválou nechat vyletět vašeho ducha do oblak a svou kritikou a odmítnutím vás srazit na kolena. Podívejte se na sebe, jak se skoro každou bdělou minutu snažíte někoho uklidnit nebo někomu vyhovět, a to ať už je živý nebo mrtvý. Žijete podle jejich norem, přizpůsobujete se jejich standardům, vyhledáváte jejich společnost, prahnete po jejich lásce, bojíte se jejich výsměchu, toužíte po jejich potlesku, pokorně přijímáte vinu, kterou na vás naloží; bojíte se jít proti módě, nejen v tom, jak se oblékáte, ale i v tom, jak mluvíte, jednáte a dokonce i myslíte. A všimněte si, že i když jste to vy, kdo ovládá, jste na lidech závislí, jste jimi zotročeni. Lidé se stali natolik vaší nedílnou součástí, že si ani nedovedete představit žít život, který by neovlivňovali či neovládali. V podstatě vás přesvědčili, že pokud se od nich jednou osvobodíte, stanete se ostrovem - osamoceným, pustým a nemilujícím. Avšak pravý opak je pravdou. Jak můžete milovat někoho, komu otročíte? Jak můžete milovat někoho, bez koho nemůžete žít? Umíte jen toužit, potřebovat, být závislí, mít strach a být pod kontrolou. Lásku je možno najít pouze v neohroženosti a ve svobodě. Jak lze této svobody dosáhnout? Útokem s dvojitým výpadem: na vaši závislost a na vaše otroctví. Zaprvé, být si vědom. Je v podstatě zhola nemožné být závislý, být otrokem, když jste si neustále vědomi té hlouposti, která ze závislosti vyplývá. Ale být si vědom možná nestačí pro někoho, kdo lidem již propadl. Člověk musí věnovat pozornost tomu, co má rád. Musí najít činnost, kterou dělá nikoli pro užitek, nýbrž pro ni samu. Vzpomeňte si na něco, co děláte rádi jen pro tu činnost samu, ať už se vám daří či ne, ať už jste za ni pochváleni či ne, ať už jste za ni milováni a oceněni či ne, ať už o tom lidé vědí a jsou vám za tu práci vděčni či ne. Kolik je ve vašem život činností, kterými se zabýváte čistě jen proto, že vás baví a uchvacují vaši duši? Zjistěte, které to jsou, a zabývejte se jimi, neboť jsou vaším cestovním dokladem ke svobodě a lásce. Zde jste také pravděpodobně byli zatlačeni do následujícího konzumního způsobu myšlení: Mít požitek z básně, krajiny i skladby se zdá být ztráta času; je třeba vytvořit báseň, skladbu nebo obraz. A dokonce i jejich vytvoření má samo o sobě jen malou hodnotu; vaše dílo musí být známé. Jak může být dobré, když o něm nikdo neví? A i když je známé, pořád to ještě nic neznamená, pokud nemá úspěch, pokud ho nikdo nechválí. Vaše dílo je nejhodnotnější, pokud se stane populárním a prodává se! A už jste zase zpátky v rukou a pod kontrolou lidí. Hodnota nějaké činnosti, podle nich, není v tom, že ji máme rádi, že ji děláme pro ni samu a máme z ní požitek, ale v jejím úspěchu. Přímá cesta k mysticismu a Skutečnosti nevede přes svět lidí. Ta vede světem činností, které děláme jen pro ně samotné a nehledíme na úspěch, prospěch i na zisk. V rozporu s tím, co si většina lidí myslí, nejlepším lékem na nedostatek lásky a osamělost není něčí společnost, ale kontakt se Skutečností. V okamžiku, kdy se Skutečnosti dotknete, poznáte svobodu i lásku. Osvobození se od lidí, a tedy i schopnost je milovat. Nesmíte myslet na to, aby ve vašem srdci vyrostla láska, nejdříve je třeba poznávat lidi. Nebyla by to totiž láska, ale přitažlivost i soucit. Nejspíše vám vytryskne v srdci láska z kontaktu se Skutečností. Ne láska k nějaké konkrétní osobě či věci, ale skutečnost lásky - přístup, dispozice k lásce. A tato láska pak vyzařuje ven do světa věcí a lidí. Chcete-li, aby se tato láska ve vašem život rozhostila, musíte se zbavit té vnitřní závislosti na lidech, a to tak, že si jí začnete být vědomi a budete se věnovat činnostem, které děláte rádi, jen pro ně samotné.

[Návštěvník]

ANTHONY DE MELLO
CESTA K LÁSCE



JEDEN UČITEL

Vy však si nedávejte říkat „Mistře"; jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří. Matouš 23:8

Není těžké sehnat někoho, kdo vás bude učit mechaniku nebo přírodní vědy nebo češtinu, kdo vás bude učit jezdit na kole nebo pracovat s počítačem. Ale co se týče věcí, na kterých opravdu záleží, život, láska, skutečnost, Bůh, vás nikdo nic naučit nemůže. Snad vám někdo může nabídnout slova. Ale ve chvíli, kdy máte slovní model, vaše skutečnost je přefiltrována myslí někoho jiného. Pokud nějaké modely přijmete, uvězní vás. Začnete chřadnout, a až budete z tohoto světa odcházet, nebudete vědět, co to znamená vidět sám za sebe, učit se. Podívejte se na to takto: Ve vašem životě byly okamžiky, kdy jste prožili něco, o čemž jste věděli, že si to odnesete do hrobu, neboť naprosto nejste schopni najít slova, kterými byste tu zkušenost někomu předali. V žádném lidském jazyce v podstatě nejsou slova, která by vyjádřila přesně to, co jste prožili. Vzpomeňte si, jaký jste měli pocit, když jste nad jezerem pozorovali letícího ptáka, nebo když jste sledovali stéblo trávy, jak se klube z trhliny ve zdi, nebo když jste v noci slyšeli plakat dítě, nebo cítili krásu nahého lidského těla, nebo upřeně hleděli na chladné a nehybné mrtvé tělo v rakvi. Můžete se pokusit sdělit svůj zážitek hudbou, básní nebo obrazem. Ale hluboko uvnitř budete vědět, že nikdo nikdy tomu, co jste viděli a cítili, přesně neporozumí. Není zkrátka ve vaší moci to nějaké jiné lidské bytosti sdělit, natož ji to učit. A přesně takto se cítí Mistr, když ho požádáte, aby vás učil o život, o Bohu i o skutečnosti. Může vám poskytnout jen slova, slovní modely. Ale k čemu ta slova jsou? Představte si skupinu turistů jedoucí v autobuse. Záclonky jsou zataženy a oni neuvidí, neuslyší a neucítí vůbec nic z té neznámé exotické zem, kterou projíždějí. Celou dobu jen poslouchají svého průvodce, který jim říká, co si myslí, a barvit jim všechny ty vůně, zvuky a obrazy ze světa venku popisuje. Zažívají jen obrazy, které v nich vytvářejí jeho slova. A předpokládejme, že autobus zastaví a on je vyšle do světa se slovním popisem toho, co mohou očekávat, že uvidí a zažijí. Jejich prožívání bude narušené, omezené, zkreslené těmi slovními modely a nebudou vnímat Skutečnost samu, ale Skutečnost přefiltrovanou přes průvodcova slova. Budou Skutečnost vnímat selektivně nebo do ní budou projektovat své vlastní slovní modely, takže neuvidí Skutečnost, ale potvrzení svých slov. Existuje způsob, jak zjistit, že to, co vnímáte, je Skutečnost? Ano, například: To, co vnímáte, nesouhlasí s žádným slovním modelem, ať už cizím nebo vaším vlastním. Nelze to slovy vůbec vyjádřit. Takže co pro vás mohou učitelé udělat? Mohou vás přimět, abyste si všimli toho neskutečného, nemohou vám ukázat Skutečnost; mohou zničit vaše slovní modely, ale nemohou vás přimět vidět, k emu se ten model vztahuje; mohou poukázat na omyl, ale nemohou vám vložit do rukou Pravdu. Mohou vás tak nanejvýš nasměrovat ke Skutečnosti, nemohou vám říct, co máte vidět. Budete muset vyjít do světa sami za sebe a sami objevovat. Jít sami, to znamená vyhýbat se slovním modelům - těm, co vám předali ostatní, těm, které jste vyčetli z knih, i těm, které jste si sami ve světle svých zkušeností vymysleli. To je pravděpodobně to nejděsivější, co může lidská bytost udělat: vkročit do neznáma, do prostorů nechráněných žádnými slovy. Opustit svět lidských bytostí, tak jako to udělali proroci a mystikova, neznamená zříci se jejich společnosti, ale jejich slov. Pak, i když jste obklopeni lidmi, jste opravdu dočista sami. Děsivě sami. A toto osamění, tato samota je Ticho. A vy uvidíte práv jen toto Ticho. A v okamžiku, kdy ho uvidíte, opustíte všechny knihy, průvodce a guruy. Co vlastně uvidíte? Všechno a nic: padající list, chování svého přítele, vlnky na hladině jezera, hromadu kamení, rozpadlý dům, přelidněnou ulici, oblohu plnou hvězd, cokoli. Poté, co jste uviděli, se vám možná někdo pokusí pomoci, abyste dali to, co jste viděli, do slov, ale vy jen zavrtíte hlavou - Ne, to ne - to by byl jen další slovní model. Někdo jiný se možná pokusí vysvětlit vám význam toho, co jste viděli, a vy znovu zavrtíte hlavou, protože význam je slovní model, něco, z čeho vznikají pojmy, které pak dávají smysl racionálnímu myšlení, a přitom to, co jste viděli, je za slovy, za významy. A uděje se ve vás zvláštní změna, zpočátku snad jen sotva znatelná, ale zásadně proměňující. Neboť poté, co jste uviděli, už nikdy nebudete jako dřív. Budete v sobě cítit radostnou svobodu a neobyčejnou důvěru, pocházející z vědomí, že veškeré slovní modely, nehledě na to jak svaté, jsou bezcenné. A nikdy už nikoho nenazvete svým učitelem. Pak už se nikdy nepřestanete učit, neboť každý den budete celý ten proces a koloběh života pozorovat a nově chápat. Všecičko na světě pak bude vaším učitelem. Odložte tedy své knihy a slovní modely, osmělte se opustit svého učitele, ať už je jím kdokoli, a dívejte se na svět vlastníma očima. Mějte odvahu se dívat na všechno kolem sebe beze strachu a beze slov, a nebude to trvat dlouho a uvidíte.

[Návštěvník]

ANTHONY DE MELLO
CESTA K LÁSCE




BUĎTE JAKO DĚTI

Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako d ti, nevejdete do království nebeského. Matouš 18:3

První vlastnost, která člověka upoutá, když se podívá do očí dítěte, je nevinnost: jeho úžasná neschopnost lhát, mít masku i předstírat, že je něco, co není. V tom je dítě stejné jako zbytek přírody. Pes je psem, růže růží, hvězda hvězdou, všechno je zkrátka tím, čím to je. Pouze dospělá lidská bytost je schopná být něčím a zároveň předstírat, že je něčím jiným. Když dospělí trestají dítě za to, že říká pravdu, že ukazuje, co si myslí a co cítí, dítě se tak učí přetvářce a jeho nevinnost je tatam. Brzy se připojí k nekonečně dlouhým řadám lidí, kteří bezmocně říkají: „Nevím, kdo jsem." Neboť tím, že tak dlouho skrývali pravdu o sobě samých před druhými, dřív nebo později ji automaticky začnou skrývat i sami před sebou. Kolik ve vás z vaší dětské nevinnosti ještě zůstalo, je ještě někdo, v jehož přítomnosti umíte být absolutně sví, tak naprosto otevření a nevinní jako děti? Je ještě jeden, nenápadnější způsob, jak lze ztratit nevinnost dětství: když se dít nakazí touhou se něčím stát. Pomyslete na ty davy lidí, jež se ze všech sil snaží stát se ne tím, co jim příroda určila - hudebníky, kuchaři, mechaniky, tesaři, zahradníky, vynálezci - ale někým: stát se úspěšným, slavným, mocným; stát se něčím, co s sebou přinese nikoli tiché sebenaplnění, ale sebezbožnění, expanzi sebe sama. Díváte se na lidi, kteří ztratili svou nevinnost, protože se rozhodli nebýt sami sebou, nýbrž prosazovat se a předvádět se, dokonce i kdyby tak měli činit jen sami před sebou. Pohlédněte na svůj každodenní život. Jsou v něm myšlenky, slova a činy neposkvrněné touhou stát se někým, či když třeba netoužíte po ničem jiném než stát se duchovně úspěšným či světcem, neznámým než sobě samému? Dítě, stejně tak jako nevinné zvíře, se odevzdává své přirozenosti a je prostě tím, čím je. Dospělí, kteří si svou nevinnost uchovali, se rovněž, tak jako děti, odevzdávají popudu přírody a osudu bez sebemenšího úmyslu stát se někým a oslnit ostatní; ovšem na rozdíl od dětí se nespoléhají na instinkt, ale na to, že si jsou neustále vědomi všeho v sobě i okolo sebe. Toto vědomí je chrání od zla a přináší jim růst, který byl pro n zamýšlen přírodou, nikoli naplánován jejich ctižádostivými egy. A zde je další způsob, kterým dospělí znehodnocují dětskou nevinnost: učí děti někoho napodobovat. Ve chvíli, kdy uděláte z dítěte kopii, uhasíte jiskru jedinečnosti, se kterou přišlo na svět. Ve chvíli, kdy se rozhodnete být jako někdo jiný, ať už je ten někdo jakkoli slavný i svatý, prodáte vlastní bytí. Pomyslete se smutkem na tu boží jiskru jedinečnosti, která ve vás někde leží, pohřbená pod vrstvami strachu. Strachu, že se vám budou vysmívat nebo že vás budou odmítat, když se odvážíte být sami sebou a odmítnete se v tom, jak se oblékáte, jak se chováte a myslíte, mechanicky přizpůsobit. Všimněte si, jak se přizpůsobujete nejen svými činy a myšlením, ale i ve svých reakcích, emocích, přístupech a hodnotách. Neodvažujete se prolomit tuto prostituci a znovu nabýt svou původní nevinnost. To je cena, kterou platíte za přijetí společností i komunitou. Takto vstupujete do světa sehnutých a ovládaných a jste vyhnáni z království nebeského, které patří nevinnosti dětství. Poslední a rovněž nenápadný způsob, jak ničíte svou nevinnost, je, když soutěžíte a srovnáváte se s ostatními. Tak vyměňujete svou prostotu za ambici být tak dobrý jako někdo jiný, nebo dokonce lepší. Zamyslete se nad tím: Důvodem toho, že si je dítě schopné udržet svou nevinnost a žít jako zbytek tvorstva v blaženosti království nebeského, je, že nebylo ještě vtaženo do toho, čemu my říkáme svět - do té oblasti temna obydlené dospělými, kteří netráví své životy tak, že je žijí, ale tak, že vyhledávají potlesk a obdiv; kteří nejsou blaženi sami sebou, ale neuroticky se srovnávají a soupeří, prahnouce po něčem tak prázdném jako je úspěch a sláva, přestože je mohou získat pouze za cenu porážky, ponížení a zničení svých bližních. Pokud si to dovolíte a skutečně pocítíte utrpení tohoto pekla na zemi, tu naprostou prázdnotu, kterou přináší, možná v sobě ucítíte odpor, znechucení tak silné, že setřese řetězy závislosti a klamu, které jste si kolem své duše sami ukovali, a vy se dostanete na svobodu do říše nevinnosti, kterou obývají mystikové a děti.

[Návštěvník]

ANTHONY DE MELLO
CESTA K LÁSCE




MILUJTE JEDEN DRUHÉHO

To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás. Jan 15:12

Co je láska? Podívejte se na růži. Může snad růže říct: „Nabídnu svou vůni lidem dobrým a odepřu ji lidem zlým?" Nebo dovedete si představit lampu, která zadržuje své paprsky před špatnými lidmi, kteří v jejím světle chtějí projít? Mohla by to udělat, jedině kdyby přestala být lampou. A všimněte si, jak přirozeně bez rozdílu dává strom svůj stín každému, dobrému i zlému, mladému i starci, bohatému i chudému, zvířatům, lidem, i každé žijící bytosti - dokonce i těm, kteří ho chtějí porazit. To je tedy první vlastnost lásky: nečiní rozdíly. Proto jsme nabádáni, abychom byli jako Bůh, „který dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé... Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec". Zamyslete se v úžasu nad tou čirou dokonalostí růže, lampy a stromu, neboť to je obraz o tom, co je láska. Jak člověk dosáhne této vlastnosti lásky? Cokoli pro to uděláte, z toho jen učiní cosi vynuceného, vypěstovaného, a tedy falešného, protože lásku nelze vynutit. Nemůžete nic udělat. Ale můžete něco odhodit. Pozorujte tu nádhernou změnu, kterou proděláte ve chvíli, kdy přestanete lidi rozdělovat na dobré a zlé, světce a hříšníky, a začnete se na ně dívat jako na nevědomé. Musíte opustit své mylné přesvědčení, že lidé mohou hřešit vědomě. Nikdo nemůže hřešit vědomě. Hříchy se dějí nikoli, jak se mylně domníváme, ze zlé vůle, ale z nevědomosti. „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí." Uvidět to znamená získat schopnost nerozlišování, kterou tak obdivujeme u růže, lampy a stromu. Druhou vlastností lásky je to, že nic neočekává. Jako ten strom, růže a lampa, láska dává a nic za to nechce. Jak pohrdáme mužem, který si nevybírá manželku podle jejích vlastností, ale podle toho, jak vysoké má věno! O takovém muži říkáme, že nemiluje svou ženu, ale ten finanční zisk, který mu přináší. Ale liší se v něčem vaše láska, když vyhledáváte společnost těch, kteří vám přinášejí citové uspokojení, a vyhýbáte se těm ostatním; když se pozitivní stavíte k lidem, kteří vám dávají to, co chcete, a chovají se podle vašich představ, a negativní nebo lhostejní k těm, kteří tak nečiní? Opět můžete udělat jen jedno, abyste získali tuto vlastnost lásky. Otevřít oči a vidět. Uvidět svou takzvanou lásku takovou, jaká skutečně je: zamaskované sobectví a chtivost; už to je významný krok k dosažení této druhé vlastnosti lásky. Třetí vlastností lásky je to, že si není sama sebe vědoma. Láska se z milování tak těší, že o sobě ve své blaženosti ani neví. Tak jako lampa, která svítí a nemyslí na to, jestli z ní mají druzí užitek i nikoli. Tak jako růže, která voní, protože zkrátka nemůže jinak, ať už je nablízku někdo, kdo si té vůně užívá, či nikoli. Tak jako strom poskytuje stín. To světlo, vůně a stín se nevytvářejí jen v naší přítomnosti a nemizí, když nablízku nikdo není. Tyto jevy, tak jako láska, existují nezávisle na lidech. Láska prostě je, nemá žádný účel. Světlo, vůně, stín prostě jsou, nezávisle na tom, jestli z nich někdo bude něco mít či nikoli. Nejsou si tedy vůbec vědomy svých zásluh i vykonaného dobra. Jejich levice nemá ani ponětí o tom, co činí jejich pravice. „Pane, když jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít?" Poslední vlastností lásky je svoboda. Ve chvíli, kdy se objeví nátlak, dozor i spor, láska umírá. Pomyslete na to, jak vás ta růže, lampa i strom ponechávají naprosto svobodné. Strom se rozhodně nepokusí vás vtáhnout do svého stínu, když vám bude hrozit úpal. Lampa vám rozhodně nebude vnucovat své světlo ze strachu, že ve tmě zakopnete. Zamyslete se na chvíli nad vším tím nátlakem a ovládáním, kterému jste ze strany ostatních vystaveni, když tak úzkostlivě žijete podle jejich představ, abyste si tak koupili jejich lásku, i ze strachu, že je ztratíte. Pokaždé, když se necháte ovládat i k něčemu donutit, ničíte v sobě schopnost milovat, což je vaše vlastní přirozenost, protože vy můžete činit ostatním jen to, co dovolíte ostatním, aby činili vám. Přemýšlejte tedy o všem tom ovládání a vynucování ve svém životě a snad vás už po této úvaze samotné opustí. V okamžiku, kdy vás opustí, přijde svoboda. A svoboda je jen jiné slovo pro lásku.

[Návštěvník]

ANTHONY DE MELLO
CESTA K LÁSCE




NEOHLÍŽET SE ZPĚT

Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží. Lukáš 9:62


Láska je království boží. Co to znamená milovat? Znamená to být citlivý k životu, k věcem i k lidem, soucítit se vším a s každým, ničeho a nikoho nevyjímaje. Neboť vyjímání lze dosáhnout pouze skrze otupení sebe sama, skrze zavírání dveří. A když dojde k otupení, vnímavost hasne. Jist pro vás nebude nic těžkého najít příklady této vnímavosti ve svém život. Zastavili jste se někdy na cestě, abyste odstranili kámen nebo hřebík ve strachu, že by se někdo mohl poranit? Co na tom, že nikdy nepoznáte člověka, který bude mít z vašeho činu užitek, a nikdy se vám nedostane pochvaly i uznání. Prostě to uděláte, z dobroty a laskavosti. Nebo jste někdy cítili bolest z bezohledného ničení na druhém konci světa, ničení pralesa, který nikdy neuvidíte a z kterého nikdy nebudete mít žádný užitek? Zkomplikovali jste si někdy život, jen abyste pomohli najít cestu úplně cizímu člověku, i když to nebyl nikdo známý a už jste ho neměli nikdy potkat, udělali jste to tedy jistě jen z dobrosrdečnosti, kterou jste v sobě pocítili? V těchto a mnoha dalších případech se ve vašem životě dostala láska na povrch, aby vás upozornila, že je ve vás a čeká, až jí dáte plný průchod. Jak byste mohli této lásky dosáhnout? Nijak, vždy už ve vás je. Stačí jen odstranit zátarasy, které jste před svou citlivost nanosili, a ona se sama vynoří. Překážky citlivosti jsou dvě: Přesvědčení a Lpění.

1) Přesvědčení - jakmile jste o něčem přesvědčeni, znamená to, že jste co se týče nějaké věci, člověka i situace došli k nějakému závěru. Jste už tedy rozhodnuti a zahazujete svou citlivost. Jste předem zaujatí a budete toho člověka vidět jen skrze své zaujetí. Jinými slovy, nikdy už toho člověka neuvidíte. A jak můžete soucítit s někým, koho ani nevidíte? Vezměte si třeba jednoho i dva známé a najděte ty mnohé pozitivní i negativní závěry, ke kterým jste dospěli a na základ kterých se k nim chováte. Ve chvíli, kdy řeknete, že ten a ten je moudrý nebo krutý nebo opatrnický nebo láskyplný, cokoli, otupili jste si citlivost, vytvořili si předsudek a přestali tu osobu vnímat v každém okamžiku nově, jste něco jako pilot, který se řídí týden starou předpovědí. Podrobte tato přesvědčení přísnému přezkoumání, protože už když si jen uvědomíte, že jsou to přesvědčení, soudy, předsudky, a ne odrazy skutečnosti, donutí je to odejít.

2) Lpění - jak takové lpění vzniká? Začíná to kontaktem s něčím, co vám působí potěšení: auto, všude inzerované moderní zařízení, slova chvály, společnost nějakého člověka. Pak přichází touha si to udržet, opakovat ten příjemný pocit, který vám tato věc i osoba přináší. A nakonec se dostaví přesvědčení, že bez toho člověka i bez té věci nebudete šťastni, nebo jste zaměnili potěšení, které vám ta osoba i věc přináší, s pocitem štěstí. A už jste vlastníkem plně rozvinutého přesvědčení a s ním přichází i to, že ze své pozornosti ostatní věci vyjímáte, stáváte se necitlivými ke všemu, co se předmětu vašeho lpění netýká. Pokaždé, když se od tohoto předmětu vzdálíte, necháte u něho i své srdce, a je tedy nemožné, abyste ho vložili do něčeho jiného tam, kde zrovna jste. Symfonie života zní dál, ale vy se pořád ohlížíte zpátky, připoutáni k několika taktům melodie, odpíráte svému sluchu zbytek skladby a vytváříte tak disharmonii a rozpor mezi tím, co vám život nabízí, a tím, k čemu lnete. To už přichází nervozita a strach, jež lásce zasadí smrtelnou ránu, lásce a té radostné svobodě, kterou láska přináší. Neboť láska a svoboda kvete, pouze když se z každého tónu těšíte v tom okamžiku, kdy zazní, a pak ho necháte jít, abyste byli schopni plně vnímat tóny, které budou následovat. Jak se člověk zbaví lpění? Lidé se o to pokoušejí pomocí odříkání. Ale to, že si budete odříkat pár taktů hudby, že si je vymažete z vědomí, jen vytvoří právě ten stejný druh násilí, konfliktu a necitlivosti jako lpění. Jen se znovu otupíte.

Tajemství spočívá v tom nic si neodříkat, na ničem nelpět, mít ze všeho radost a pak to nechat jít, nechat to dál plynout. Jak? Pomocí řady hodin strávených pozorováním rozkladného a hnilobného charakteru lpění. Vy se povětšině soustřeďujete na vzrušení, záblesky rozkoše, které vám přináší. Ale zamyslete se také nad strachem, utrpením a nesvobodou; a přitom zvažte radost, klid a svobodu, které získáte pokaždé, když se nějaké připoutanosti zbavíte. Pak se přestanete ohlížet a necháte se unášet hudbou každého okamžiku. A nakonec se podívejte na tuto společnost, jak zahnívá, zamořená lpěním. Protože ten, kdo lpí na moci, penzích a majetku, na slávě a úspěchu, ten, kdo po těchto věcech touží, jako kdyby na nich záviselo jeho štěstí, ten je považován za produktivního člena společnosti, dynamického a pilného. Jinými slovy, ten, kdo se za těmito věcmi žene s nutkavou ctižádostí, která přehlušuje symfonii jeho života, otupuje ho a činí ho lhostejným a necitlivým k druhým i k sobě samému, na toho se bude společnost dívat jako na závislého občana a jeho příbuzní a přátelé budou hrdi na to, jakého postavení to dosáhl. Kolik znáte vážených lidí, kteří si ponechali tu jemnou citlivost lásky, kterou umožňuje jen nelpění? Když o tom budete přemýšlet dost dlouho, pocítíte znechucení tak silné, že instinktivně odmrštíte každou připoutanost jako hada, který se kolem vás chce omotat. Vzepřete se a osvobodíte se od této zkažené společnosti, která je založená na nenasytnosti a lpění, na strachu, chtivosti, otupělosti a necitlivosti nelásky.

[Návštěvník]

ANTHONY DE MELLO
CESTA K LÁSCE




MILUJTE SVÉ NEPŘÁTELE

Ale vám, kteří mě slyšíte, pravím: Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Lukáš 6:27

Když jste zamilovaní, díváte se na všechny novýma očima, stáváte se velkorysými, shovívavými, laskavými, i tam, kde jste dřív byli přísní a sobečtí. A nevyhnutelně se k vám lidé začnou chovat stejně a brzy se ocitnete v milujícím světě, který jste sami vytvořili. Nebo si vzpomeňte na chvíle, kdy jste měli špatnou náladu a byli jste podráždění, protivní, podezřívaví, dokonce i paranoidní. A najednou se k vám nikdo nechoval hezky, ocitli jste se v nepřátelském světě, který vytvořilo vaše myšlení a emoce. Jak byste mohli vytvořit šťastný a láskyplný svět plný klidu a míru? Tak, že si osvojíte prostou, krásnou, ale bolestivou dovednost zvanou umění se dívat. Udělejte to takto: Pokaždé, když jste rozčilení nebo se na někoho zlobíte, nezabývejte se tím člověkem, ale sami sebou. Nepokládejte si otázku: „Co ten člověk udělal špatně?" ale „Co se ze svého rozčilení můžu o sobě dozvědět?" Udělejte to teď hned. Vzpomeňte si na nějakého člověka, který vás rozčiluje, a sami před sebou proneste tuto bolestivou, ale osvobozující větu: „Příčina mého rozčilení není v tomto člověku, ale ve mně." A pak se hned snažte zjistit, jak to rozčilení způsobujete. Ze všeho nejdřív prozkoumejte velmi reálnou možnost, že důvodem toho, že vás jeho vady, i údajné vady, rozčilují, je to, že je sami máte. Ale protože jste je potlačili, nevědomě je teď projektujete do druhých. Tak je to téměř vždycky, ale málokdo to pozná. A tak hledejte tyto vady ve svém nitru a ve své nevědomé mysli, a vaše rozčilení se změní ve vděčnost za to, že chování toho člověka vás dovedlo k poznání o vás samých. Další věc, na kterou je třeba se podívat: Nemohlo by to být také tak, že vás rozčililo to, co ten člověk říká nebo dělá, protože ta slova, nebo to chování, poukazují na něco ve vašem život a ve vás, co odmítáte vidět? Pomyslete jen na to, jak podráždění bývají lidé při setkání s mystikem i prorokem, který mysticky ani prorocky vůbec nevypadá, když začne promlouvat a oni poznávají jeho život. I tento následující jev bývá zcela nesporný: Ten člověk vás rozčilil proto, že se nechoval podle očekávání, která do vás naprogramovali. Možná máte právo požadovat, aby se podle vašeho naprogramování choval, jako například když je ten dotyčný krutý nebo nespravedlivý, ale raději od toho upusťte. Chcete-li toho člověka změnit nebo změnit nějak jeho chování, nebyl byste mnohem úspěšnější jako nerozčilený? Rozčilení vám pouze zatemní vnímavost a vaše jednání je o to méně účinné. Každý ví, že když se sportovec nebo boxer přestane ovládat, kvalita jeho hry se sníží, neboť už kvůli zanícení a vzteku není tak koordinovaná. Ve většině případů však nemáte žádné právo od toho člověka vyžadovat, aby se choval podle vašeho očekávání; někdo jiný na vašem míst by se třeba vůbec nerozčílil. Zamyslete se nad touto pravdou a vaše podráždění brzy zmizí. Jak je to od vás pošetilé, chtít po někom, aby žil podle měřítek a norem, které do vás naprogramovali rodiče. A zvažte ještě tuto poslední pravdu: Na základě své minulosti, životních zkušeností a nevědomosti se tento člověk ani nemůže chovat jinak. Však již bylo moudře řečeno, že vše pochopit znamená vše odpustit. Kdybyste tomu člověku opravdu rozuměli, viděli byste ho jako handicapovaného, ne jako opovrženíhodného, a vaše rozčilení by se rázem vytratilo. A od té chvíle byste k němu přistupovali s láskou, ten člověk by vám oplácel stejnou mincí a najednou byste se ocitli v láskyplném světě, který jste sami vytvořili.

[Návštěvník]

ANTHONY DE MELLO
CESTA K LÁSCE




CELNÍCI A HŘÍŠNÍCI

Farizeové to uviděli a řekli jeho učedníkem: „Jak to, že vás Mistr jí s celníky a hříšníky?" Matouš 9:11

Chcete-li se dotknout skutečnosti nějaké věci, je ze všeho nejdříve třeba pochopit, že každá představa skutečnost narušuje a je překážkou ve vidění skutečnosti. Představa není skutečnost, představa vína není víno a představa ženy není nějaká konkrétní žena. Pokud chci opravdu vejít ve styk se skutečností nějaké ženy, musím odhodit stranou svou představu ženství a prožít ji v její konkrétnosti, v její jedinečnosti. Naneštěstí si většina lidí po většinu času nedává tu práci takto vidět věci, v jejich jedinečnosti; vidí jen slova nebo představy. Nedívají se očima dítěte na tu konkrétní, jedinečnou, ochmýřenou, živoucí věc, která se před nimi pohybuje, vidí jen nějakého vrabce. Nikdy nevidí ten nádherný zázrak jedinečné lidské bytosti před nimi, vidí jen nějakou indickou venkovanku. Představa je tedy překážkou ve vnímání skutečnosti. A existuje ještě jedna překážka ve vnímání skutečnosti - hodnocení. Tato věc i osoba je dobrá i špatná, ošklivá i krásná. Překážkou je už to, že mám představu Indky nebo venkovanky nebo ženy, když se dívám na konkrétní bytost. Ale jak tomu přidám ještě i hodnocení a řeknu: „Je hodná," nebo „Je zlá," nebo „Je krásná a přitažlivá," nebo „Je nepřitažlivá a škaredá." To mi ještě víc brání v tom ji vidět, protože ona není ani hodná ani zlá. Ona je „ona" v celé své jedinečnosti. Krokodýl nebo tygr není ani hodný ani zlý, jsou to krokodýl a tygr. Hodní nebo zlí jsou jen ve vztahu k něčemu vně nich. To já je nazývám hodnými i zlými podle toho, do jaké míry vyhovují mému účelu, těší mé oči, pomáhají mi nebo mi hrozí. Teď si vzpomeňte na sebe, když vás někdo nazval přitažlivými nebo krásnými. Buď jste se zatvrdili, protože jste si o sobě mysleli, že ve skutečnosti jste oškliví, a řekli jste si: „Kdybyste mě skutečně znali takového, jaký jsem, nenazvali byste mne krásným." Nebo jste se slovům toho člověka otevřeli, protože jste si o sobě mysleli, že jste krásní, a nechali jste se pohnout lichotkou. V obou případech jste se zachovali nesprávně, protože vy nejste ani oškliví, ani krásní. Vy jste vy. Když se chytíte do sítí hodnocení lidí kolem vás, živíte se plody nervózního napětí, nejistoty a strachu, protože když vás dnes nazvou krásnými, povznese vás to, ale až vás zítra nazvou škaredými, budete z toho sklíčení. Proto ta správná a náležitá reakce, když vás někdo nazve krásnými, je: „Tento člověk mě za svého současného vnímání vidí jako krásného, ale to nic nevypovídá o mně. Na jeho místě by mě mohl někdo jiný z jiného prostředí, v jiné náladě a s odlišným vnímáním vidět jako škaredého. Ale to by o mně také nic nevypovědělo." Jak snadno jsme pohlceni hodnocením druhých a pak si vytváříme obraz o sobě samých, který na těch hodnoceních stojí. Abyste se opravdu osvobodili, je třeba si vyslechnout to takzvané dobré i špatné, které vám říkají, ale citově se při své reakci neangažovat víc než počítač při vkládání dat. Neboť to, co o vás říkají, vypovídá víc o nich než o vás. V podstatě si musíte být vědomi i hodnocení, která pronášíte sami o sobě, protože i ta se řídí hodnotovým systémem, který jste převzali od lidí kolem vás. Pokud hodnotíte, odsuzujete, schvalujete, vidíte vůbec skutečnost? Díváme-li se na věci skrz hodnocení, schválení i zavržení, není to ta největší překážka chápat a pozorovat věci takové, jaké jsou? Buďte opatrní, když vám někdo řekne, že pro něj znamenáte mnoho; když ten kompliment přijmete, otevřete se napětí. Proč byste chtěli pro někoho hodně znamenat a podrobit se jeho uznání a hodnocení? Pro byste prost neměli být se sebou spokojeni tak, jak jste? Když vám někdo řekne, jak jste úžasní, nemůžete udělat chybu, když si řeknete: Na základě jeho vkusu, potřeb, tužeb, chutí a projekcí jsem tomuto člověku obzvlášť libý, ale to o mně jako o bytosti nic nevypovídá. Někdo jiný by mě zase označil za obzvlášť neúžasného, a to by o mně jako o bytosti také nic nevypovědělo. Tedy v okamžiku, kdy kompliment přijmete a necháte se jím unést, předáváte vládu nad sebou samým do rukou toho člověka. A pak budete schopni udělat všechno, abyste pro něj byli úžasní i nadále. Budete žít v neustálém strachu, aby nepotkal někoho, kdo se pro něho stane ještě jedinečnějším, neboť tak byste mohli přijít o jedinečné postavení, kterému se v životě toho člověka těšíte. A budete pořád jen tančit, jak on píská, žít podle jeho představ a ztratíte tak svobodu. Stali jste se na něm z hlediska svého štěstí závislí, neboť jste dovolili, aby se vaše štěstí stalo závislým na jeho hodnocení. A pak to ještě můžete dál pokazit tím, že začnete vyhledávat další lidi, pro které byste byli jedineční, a vložíte velkou spoustu času a energie do ujištění se, že o vás tento obraz nikdy neztratí. Jak nesmírně únavný je takový život. A pak se najednou dostaví strach. Strach, že se ten obraz rozbije. A jestli v životě hledáte neohroženost a svobodu, rozhodně tomu přestaňte věnovat pozornost. Jak? Tak, že odmítnete brát lidi vážně, až vám budou říkat, jak jste jedineční. Slova: „Ty jsi naprosto jedinečný/jedinečná" zkrátka jen vypovídají o mém rozpoložení, vkusu a současném stavu mysli a vývoje. Nic jiného. Přijměte to tedy jako fakt, ale netěšte se z toho. Těšit se můžete z mé společnosti, nikoli z mých komplimentů. Těšit se můžete z rozhovoru se mnou, nikoli z mé chvály. A jste-li moudří, budete mě podněcovat k tomu, abych si našel spoustu dalších jedinečných lidí, to abyste náhodou nikdy nepřišli do pokušení udržet si obraz, který o vás mám. Z takového obrazu se nemůžete těšit, neboť moc dobře víte, že se může kdykoli změnit. Těšíte se tedy z přítomného okamžiku, protože kdybyste se těšili z toho obrazu, byli byste v mé moci a měli byste strach být sami sebou, abyste mi snad neublížili, měli byste strach říct mi pravdu a udělat a říct cokoli, co by obraz, který o vás mám, narušilo. Podívejte se nyní na obrazy, které o vás lidé mají. Říkají vám, že jste geniální, moudří, hodní nebo svatí, vy z toho máte radost a v tom okamžiku ztrácíte svobodu, teď už se budete jen bez ustání snažit udržet si jejich dobré mínění. Budete se bát udělat chybu, být sami sebou nebo říct i udělat cokoli, co by ten obraz pokazilo. Přišli jste o možnost udělat ze sebe hlupáka, zesměšnit se, stát se terčem posměchu, dělat a říkat to, co se vám zdá správné, spíše než co zapadá do obrazu, který si o vás lidé vytvořili. Jak tento vývoj zvrátit? Pomocí mnoha hodin trpělivé práce - je třeba ten obraz pozorovat, poznávat a být si pořád vědom, co vám ten hloupý obraz přináší. Nabízí vám vzrušení kombinované s notnou dávkou nejistoty, nesvobody a trápení. Pochopíte-li to, ztratíte zájem být pro někoho jedineční i být někým velmi ceněni. Budete se stýkat s hříšníky a pochybnými typy a mluvit a chovat se podle svého, nezávisle na tom, co si o vás myslí lidé. Budete něco jako ptáci nebo květiny, které si tak absolutně nejsou vědomy vlastního já, které jsou natolik zaměstnány úkolem žít, že se ani v nejmenším nestarají o to, co si o nich ostatní myslí a zda jsou pro někoho jedineční či nikoli. Pak budete konečně neohrožení a svobodní.

[Návštěvník]

ANTHONY DE MELLO
CESTA K LÁSCE



BDĚTE

Blaze těm služebníkům, které pán, až přijde, zastihne bdící.
Lukáš 12:37

Všude na světě hledají lidé lásku, neboť jsou všichni přesvědčeni, že láska sama může zachránit svět, že láska sama může dát životu smysl a hodnotu. Ale jak nepatrně málo lidí chápe, co láska vlastně je a jak v lidském srdci vzniká.
Velice často je zaměňována za city, jež kdosi ke komusi chová, za dobrotu, nenásilí i službu. Ale tyto věci samy o sobě nejsou láska. Láska pramení z vědomí. Pouze když vidíte lidi takové, jací skutečně jsou, tady a teď, a ne jací jsou ve vaší paměti, tužbách, představách i projekcích, můžete je milovat, jinak nemilujete toho člověka, ale představu, kterou jste si o tom člověku utvořili, nebo toho člověka milujete jako předmět své touhy, nikoli jako bytost, která je sama sebou.
Proto prvním skutkem lásky je vidět bytost, věc i skutečnost takovou, jaká opravdu je. A to vyžaduje tu nesmírnou kázeň a sílu odhodit své tužby, předsudky, vzpomínky, projekce, selektivní způsob pohledu na svět, kázeň tak velkou, že většina lidí by se raději po hlavě vrhla do konání dobrých skutků a služby, než by se podrobila sžírajícímu ohni tohoto odříkání.
Když se vydáte na cestu služby někomu, koho ani pořádně nevidíte, nedal jste si tu práci ho vidět, děláte to pro svou potřebu, či pro potřebu toho člověka? Tedy první ingrediencí lásky je skutečně vidět ty druhé.
Druhá ingredience lásky je stejně důležitá - vidět sám sebe, nemilosrdně vrhnout světlo vědomí na své motivy, emoce, potřeby, neupřímnost, sebestřednost, na svou tendenci ovládat a manipulovat. To znamená nazývat věci pravými jmény, ať už je to poznání a následky sebebolestnější. Pokud se vám podaří dosáhnout tohoto druhu vědomí o tom druhém i o vás, poznáte, co je to láska. Protože jste dospěli k mysli a k srdci, jež je ostražité, bdělé, jasné a citlivé, k jistotě vnímání, k citlivosti, která vás přivede k té správné a přiměřené reakci na každou situaci, v kterýkoli okamžik. Někdy budete neodolatelně puzeni k nějakému jednání, jindy vás to bude držet zpátky a krotit. Někdy vás to přiměje ostatní ignorovat a někdy zase jim tu pozornost, o kterou žádají, věnovat. Někdy budete laskaví a poddajní, jindy přísní, nekompromisní, tvrdí, dokonce i agresivní. Neboť láska zrozená z citlivosti na sebe bere mnoho nečekaných forem a neodpovídá žádným již předem hotovým liniím a principům, nýbrž skutečnosti okamžiku. Když poprvé zažijete tuto citlivost, s velkou pravděpodobností to pro vás bude zděšení. Neboť všechny vaše obrany budou rozmetány, neupřímnost obnažena a ochranné zdi na popel.
Představte si ten děs, který popadne boháče, když se rozhodne skutečně uvidět podmínky chudých, děs mocichtivého diktátora, když se skutečně podívá na nepříznivou situaci lidí, které podrobil, děs slepého fanatika, když skutečně uvidí klamnost svých přesvědčení, jež prost nesouhlasí s fakty. Ten děs, který se snese na milence, který se rozhodne skutečně uvidět, že vlastně nemiluje svou milovanou, ale její obraz, který si o ní utvořil. Proto ten nejbolestivější skutek, který může lidská bytost vykonat, skutek, kterého se hrozí nejvíce, je skutek vidění. A práv z tohoto skutku vidění se rodí láska, i ještě přesněji, skutek vidní je Láska.
V okamžiku, kdy začnete vidět, vaše citlivost vás přivede k vědomí, nejen k vědomí toho, co jste se rozhodli vidět, ale i všeho ostatního. Vaše ubohé ego se bude zoufale snažit tu citlivost otupit, neboť jste z něho strhli jeho obranné mechanismy, je ponecháno naprosto bez ochrany a nemá, na co by se upoutalo. Pokud se tedy někdy odvážíte vidět, bude to znamenat vaši smrt. To je ten důvod, pro je láska tak děsivá, protože milovat znamená vidět a vidět znamená zemřít. Ale zároveň je to naprosto nejnádhernější a nejradostnější zážitek na světě. Neboť ve smrti ega spočívá svoboda, klid, jistota a blaho.
Pokud opravdu hledáte lásku, váš úkol je snažit se vidět. Vezměte ho tedy vážně: podívejte se na někoho, koho nemáte rádi, a skutečně vizte svůj předsudek. Podívejte se na někoho i na něco, na čem lpíte, a skutečně vizte to trápení, tu marnost, tu nesvobodu lpění, a dlouze a láskyplně se zadívejte na lidské tváře a lidské chování. Jděte ven a nešetřete časem v úžasu hledět na přírodu, let ptáků, rozkvetlé květiny, suchý list rozpadající se v prach, říční proud, východ měsíce, obrys hory na obloze. A když to uděláte, ta tvrdá, ochranná ulita kolem vašeho srdce změkne a rozpustí se, a
vaše srdce procitne do citlivosti a přístupnosti. Tma ve vašich očích se rozptýlí, zrak se vám rozjasní a bude pronikavý a vy konečně poznáte, co je láska.

[Návštěvník]

ANTHONY DE MELLO
CESTA K LÁSCE



HORA A MODLITBA

Když je propustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Matouš 14:23

Napadlo vás někdy, že milovat můžete, jen když jste sami? Co to znamená milovat? Znamená to vidět osobu, věc nebo situaci takové, jaké skutečně jsou, a ne jak si je představujete, reagovat na ně tak, jak si zaslouží. Nemůžete milovat něco, co ani nevidíte. A co vám brání ve vidění? Vaše pojmy, kategorie, předsudky a projekce, potřeby a lpění, nálepky, které jste si na základ prostředí a dosavadních zkušeností vytvořili. Vidět je ten nejnáročnější úkol, jaký vůbec může lidská bytost podstoupit. Neboť vyžaduje ukázněnou a bdělou mysl, a většina lidí mnohem radši upadne v mentální lenost, než by si dávala tu práci vidět každou osobu i věc nově v každičkém okamžiku. Už opustit svou pozici ve vnějším světě je dost náročné. Ale vidění vyžaduje něco ještě bolestnějšího. Zbavit se vlády, kterou nad vámi uplatňuje společnost; vlády, jejíž chapadla natolik vrostla do samotných kořenů vašeho bytí, že zbavit se jich znamená roztrhat sám sebe na kusy. Chcete-li tomu lépe porozumět, představte si malé dítě, kterému dají okusit drogu. Jak se mu droga dostává do těla, stane se závislé a celá jeho bytost volá po droze. Být bez té drogy je tak nesnesitelné, že se zdá mnohem lepší umřít. Přesně tohle vám udělala společnost, když jste byli děti. Nesměli jste se těšit ze zdravé a hodnotné výživy života: práce, hry, společnosti lidí a radostí smyslů a mysli. Dali vám okusit drogu zvanou Pochvala, Uznání, Pozornost, drogu zvanou Úspěch, Prestiž, Moc. Okusili jste tyto věci, stali jste se na nich závislými a začali jste se bát, že o ně přijdete. Děsili jste se vyhlídek na prohru, chybu, kritiku ze strany druhých. A tak jste se stali zbaběle závislými na lidech a ztratili jste svobodu. Druzí teď mají moc učinit vás šťastnými i nešťastnými. A třebaže vás ničí trápení, které to s sebou nese, zjišťujete, že jste úplně bezmocní. Není minuty, kdy byste nebyli, vědomě i nevědomě, naladěni na reakce druhých, kdy byste nepochodovali do rytmu jejich požadavků. Když si vás nikdo nevšímá nebo vás odsuzuje, zažíváte tak nesnesitelnou samotu, že se připlazíte zpátky k lidem a prosíte o utěšení známé jako Opora, Povzbuzení, Uklidnění. Žít s lidmi za takových podmínek představuje nekonečný stres, ale žít bez nich s sebou přináší muka osamělosti. Ztratili jste již schopnost jasně je vidět takové, jací jsou, a přiměřeně na ně reagovat, protože většinu vašeho vnímání vám zatemnila potřeba drogy. Následky toho všeho jsou úděsné a nevyhnutelné: jste neschopni kohokoli a cokoli milovat. A chcete-li milovat, musíte se naučit znovu vidět. Chcete-li vidět, musíte se vzdát své drogy. Musíte ze svého bytí vytrhat kořeny společnosti, které zarostly až do morku kostí. Musíte z toho vystoupit. Navenek půjde všechno tak jako předtím, i nadále budete na světě, ale nebudete již z tohoto světa. A ve svém srdci budete konečně svobodní a dočista sami. Jen v tomto osamění, v naprosté samot ta závislost a chtění umírá a schopnost milovat se rodí. Neboť člověk už nevidí druhého člověka jako prostředek k uspokojení své závislosti. Teprve ten, kdo se o to pokusil, zná muka tohoto procesu. Je to, jako když zvete sami sebe na smrt. Je to jako chtít po ubohém narkomanovi, aby se vzdal té jediné radosti, kterou zná, a nahradil ji chutí na chleba a ovoce, na čerstvý ranní vzduch a lahodnost vody v horském potůčku, zatímco se úporně snaží zvládnout abstinenční příznaky a prázdnotu, která se v něm po vysazení drogy rozprostřela. Pro jeho horečnou mysl neexistuje nic, co by tu prázdnotu mohlo zaplnit, krom jeho drogy. Dovedete si představit život, ve kterém odmítnete mít radost byť z jediného slova pochvaly i uznání, nebo opřít se o něčí paži; ve kterém nejste na nikom citově závislí, takže už vás nikdo nemůže udělat šťastné i nešťastné; ve kterém odmítnete kohokoli potřebovat, být pro někoho jedineční či zvát někoho svým? I ptáci mají svá hnízda a lišky svá doupata, ale vy nebudete mít kde hlavu složit na své cest životem. Dostanete-li se někdy tak daleko, poznáte konečně, co to znamená vidět zrakem jasným a nezkaleným strachem a chtěním. A poznáte, co to znamená milovat. Avšak abyste se dostali do této říše lásky, musíte projít utrpením smrti. Protože milovat lidi znamená usmrtit v sobě potřebu lidí a být dočista sám. Jak toho kdy dosáhnete? Neustále vědomou myslí a nekonečnou trpělivostí a soucitem, který byste měli pro narkomana. Rovněž pomůže, když se budete věnovat činnostem, do kterých se můžete cele položit, činnostem, které děláte tak rádi, že když je děláte, úspěch, uznání a pochvala pro vás nic neznamenají. Pomůže i to, když se navrátíte k přírodě: odežeňte davy, běžte do hor a tam tiše promlouvejte se stromy a květinami, zvířaty a ptáky, s mořem, oblohou, mraky a hvězdami. Pak zjistíte, že vás srdce zavedlo do široširé pouště samoty. Ale když tam chvíli setrváte, poušť najednou vykvete v Lásku. Vaše srdce se rozezpívá. A nastane věčné jaro.

[Návštěvník]

ANTHONY DE MELLO
CESTA K LÁSCE




NESUĎTE

Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Matouš 7:1

Činí nás střízlivými myšlenka, že nejryzejší skutek lásky, který můžeme vykonat, není skutek služby, nýbrž skutek pozorování, dívání se. Když lidem sloužíte, tak pomáháte, podporujete, utěšujete, zmírňujete bolest. Když je vidíte v jejich vnitřní kráse a dobrotě, tak přetváříte, tvoříte. Myslete na nějaké lidi, které máte rádi a kteří vás přitahují. A teď se pokuste na každého z nich podívat, jako byste je vidli poprvé, a nenechte se ovlivnit tím, co o nich víte, ať už je to dobré či špatné. Hledejte v nich něco, co vám kvůli pocitu známosti uniklo, neboť známé rodí únavu, slepotu a nudu. Nemůžete milovat, co nevidíte nově. Nemůžete milovat, co stále znovu a znovu neobjevujete. A teď přejděte k lidem, které rádi nemáte. Nejdříve se zaměřte na to, co na nich nemáte rádi, zkoumejte jejich nedostatky nestranně. To znamená, že nelze použít nálepek jako pyšný, líný, sobecky, arogantní. Nálepka je projev mentální lenosti, neboť je velmi snadné opatřovat lidi nálepkami. Je však nesnadné a náročné vidět bytost v její jedinečnosti. Nedostatky je třeba zkoumat nezaujatě, to znamená, nejdřív se musíte ujistit o své objektivitě. Zvažte možnost, že to, co vidíte jako jejich nedostatky, nemusí vůbec být nedostatky, pouze něco, co díky působení vaší výchovy a prostředí nemáte rádi. Pokud tam i potom stále vidíte nedostatek, pochopte, že nedostatky mají často svůj původ v dětství, v životních podmínkách, v pochybeném myšlení a vnímání, ale hlavně v nevědomosti, nikoli ve zlé vůli. Když tak učiníte, váš přístup se změní v lásku a odpuštění, neboť poznávat, pozorovat a chápat znamená odpustit. Když jste prozkoumali nedostatky, dejte se do hledání pokladů ukrytých v tomto člověku, pokladů, které vám dříve bránila vidět skutečnost, že ho nemáte rádi. A sledujte při tom veškeré změny přístupu a pocitů, které se dostaví, protože dříve jste měli z nelásky zatemněný zrak a to vám bránilo vidět. A nyní přejděte k lidem, se kterými žijete i pracujete, a sledujte, jak se ve vašich očích každý z nich promění, když se na něho takto podíváte. Dívat se na ně takto je nesrovnatelně láskyplnější dar, než kterákoli z vašich služeb. Neboť tímto jste je přetvořili, vytvořili jste je ve svém srdci, a na základ kontaktu mezi vámi a jimi se brzo přetvoří i ve skutečnosti. A teď dejte tentýž dar i sobě. Pokud jste byli schopni ho dát ostatním, mělo by to být poměrně snadné. Držte se stejného postupu: žádné nedostatky ani neurózu nehodnoťte, ani neodsuzujte. Nesoudili jste ostatní a budete překvapeni, že vy sami teď nejste souzeni. Nedostatky ohledáte, vyšetříte a prozkoumáte, to vede k lásce a odpuštění, a ke svému úžasu najednou zjistíte, že jste tímto nově milujícím přístupem, jenž se ve vás pro vás rodí, přetvářeni. Je to přístup, který se ve vás narodí a z vás pak přechází do každé živé bytosti.

[Návštěvník]

ANTHONY DE MELLO
CESTA K LÁSCE



VYLOUPNĚTE SI OKO

Svádí-li tě k hříchu tvá ruka, utni ji; lépe je pro tebe, vejdeš-li do života zmrzačen, než abys šel s oběma rukama do pekla... A jestliže t svádí oko, vyloupni je; lépe je pro tebe, vejdeš-li do Božího království jednooký, než abys byl s oběma očima uvržen do pekla. Marek 9:43,47

Když poznáte slepé lidi, dojde vám, že jsou naladěni na skutečnosti, o kterých vy nemáte ani zdání. Jejich citlivost ke světu hmatu, čichu, chuti a zvuku je taková, že se my ostatní zdáme být otupělé tělesné schránky. Je nám líto lidí, kteří přišli o zrak, ale zřídka bereme v úvahu obohacení, jež jim nabízí ostatní smysly. Je škoda, že toto bohatství je vykoupeno tak vysokou cenou - slepotou - a je docela možné, že bychom mohli být zrovna tak citliví a dobře naladěni na svět jako slepci i bez ztráty zraku. Ale není možné, ani myslitelné, že byste procitli do světa lásky, aniž byste vyloupli, odsekli tu část vašeho psychického bytí, již nazýváme Lpění. Odmítnete-li tak učinit, minete lásku, propásnete to jediné, co dává lidské existenci smysl.
Neboť láska je vstupní vízum do neutuchající radosti, klidu a svobody.
Jen jedna věc blokuje vstup do tohoto světa, a ta se jmenuje Lpění. Plodí ho žádostivé oko, které ve vašem srdci probouzí chtivost, a chamtivá ruka, která se natahuje, aby chytila, držela a přivlastnila si, a pak odmítá pustit. To oko je třeba vydloubnout, tu ruku je třeba odseknout, má-li se zrodit láska. S pahýly místo rukou se člověk již po ničem sápat nemůže. S prázdnými očními důlky jste najednou citlivější ke skutečnostem, o kterých jste dřív neměli ani zdání. Nyní můžete konečně milovat; až doposud vše, co jste měli, byla jen jistá dobrota i laskavé srdce, soucit i zájem o druhé, který jste mylně zaměňovali za lásku, ale která má s láskou společného asi tolik, jako třepotající se plamínek svíčky se sluneční září. Co je láska? Je to citlivost ke každé částečce skutečnosti uvnitř č i vně vás, spolu s upřímnou reakcí na tuto skutečnost. Někdy tu skutečnost obejmete, někdy na ni zaútočíte, někdy ji budete ignorovat a jindy zase jí věnujete veškerou pozornost, ale vždy budete reagovat nikoli podle potřeby, nýbrž podle citu. A co je lpění? Potřeba, připoutanost, která vám otupuje citlivost, droga, která vám zatemňuje vnímání. Proto dokud na něčem či na někom sebenepatrněji lpíte, láska se nezrodí. Neboť láska je citlivost, a citlivost, která je byť sebeméně narušena, je citlivost zničená. Tak jako když nesprávně funguje třeba jen jediná důležitá součástka radaru - příjem je narušen a narušena je i reakce na to, co vyrozumíte. Neexistuje neúplná láska, nedostatečná č i částečná láska. Láska, tak jako citlivost, je buď v celé své plnosti, nebo není vůbec. Buď ji máte celou, nebo ji nemáte. Takže jedině až se rozplyne lpění, vstupuje člověk do té nesmírné říše duchovní volnosti zvané láska. Najednou může svobodně vidět a reagovat. Ale nesmíte zaměňovat tuto svobodu s lhostejností těch, kteří stádiem lpění nikdy neprošli. Cožpak můžete vyloupnout oko, které nemáte, odseknout ruku, která není? Tato lhostejnost, kterou tolik lidí zaměňuje za lásku (na základě toho, že na ničem nelpí, se domnívají, že všechno milují), není citlivost, ale ztvrdlé srdce, které zatvrdlo odmítáním, deziluzí nebo odříkáním. Tudy cesta nevede. Člověk musí proplout rozbouřeným mořem lpění, má-li kdy dorazit k pevnin lásky. Někteří lidé, kteří ještě ani nevyrazili na cestu, sami sebe přesvědčili, že už jsou u cíle. Člověk musí být tělesně zdatný a mít perfektní zrak, než meč vykoná své a dá tak ve vědomí vyrůst světu lásky; a neudělat žádnou chybu, toho lze dosáhnout jedině skrz násilí. Jedině násilím lze získat království boží. Proč násilím? Protože, ponechán sám sob, život neumí vzbudit lásku, vedl by vás jen k náklonnosti, od náklonnosti k rozkoši, a pak k připoutanosti, k uspokojení, které nakonec vede jen k unavenosti a nudě. Potom se na chvíli situace stabilizuje. A pak ten únavný koloběh proběhne znovu: náklonnost, rozkoš, připoutání, naplnění, uspokojení, nuda. Tohle všechno spolu se strachem, žárlením, sobectvím, smutky a trápením z toho koloběhu vytváří jednu dlouhou horskou dráhu. A poté, co už jste ji několikrát za sebou projeli, přijde chvilka, kdy už máte dost a rádi byste ten kolotoč zastavili. A máte-li to štěstí, že vám hned zase něco či někdo nepadne do oka, užijete si trochu toho nejistého klidu. To je maximum, co vám život může dát, a vy tento stav klidně můžete zaměnit za svobodu a až do své smrti nepoznáte, co to znamená být skutečně svobodný a milovat. Ne, chcete-li z toho kolotoče uniknout do světa lásky, musíte zaútočit, když je lpění čerstvé a živoucí, ne když už jste z něj vyrostli. A zaútočit musíte nikoli mečem odříkání, neboť takové mrzačení pouze otupí, ale mečem vědomí. Čeho si musíte být vědomi?

Tří věcí:

Zaprvé, musíte vidět trápení, které vám tato droga způsobuje, ten neklid, vzrušení, strach a zklamání, tu nudu, ke které vás nevyhnutelně vede.

Zadruhé, musíte si uvědomit, že vás ta droga šidí o svobodu milovat a těšit se ze všeho a z každého okamžiku života.

Zatřetí, musíte pochopit, že pomocí závislosti a naprogramování jste oděli předmět vašeho lpění krásou a hodnotou, kterou prostě nemá: to, do čeho jste tak zamilováni, je ve vaší mysli, nikoli ve vaší milované bytosti či věci. Pochopte to a meč vědomí vás vysvobodí ze zakletí.

Všeobecně se věří, že pouze, když se sami cítíme hluboce milováni, jsme schopni jít a milovat druhé. Není tomu tak. Zamilovaný člověk nevychází do světa v lásce, ale v euforii. Pro něj je svět zahalený do neskutečného, růžového oparu, který se rozpustí, až když euforie opadne. Jeho takzvaná láska není vyvolána čistým vnímáním skutečnosti, ale přesvědčením, ať už pravdivým i mylným, že je někým milován - přesvědčením, které je nebezpečně chatrné, neboť se opírá o nespolehlivé a nestálé lidi, kteří, jak on věří, ho milují. A kteří mohou kdykoli sáhnout po vypínači a jeho euforii vypnout. Není divu, že ti, kdo se touto cestou ubírají, se nikdy zcela nezbaví nejistoty. (Když do světa vkročíte kvůli lásce, kterou vás někdo zahrnuje, nezáříte vnímáním skutečnosti, ale láskou, kterou jste od někoho přijali, a ten kdosi ovládá vypínač, a až ho vypne, záře hasne.) Když na cestě z lpění k lásce využíváte meče vědomí, mějte stále na paměti toto: Nepospíchejte, nebuďte netrpěliví a nebuďte k sob nenávistní. Mohla by snad z některého z těchto přístupů vyrůst láska? Raději se držte soucitu a střízlivosti, se kterou zachází s nožem chirurg. Pak sami sebe shledáte v situaci, kdy předmět lpění milujete a těšíte se z něj ještě mnohem víc než dřív, ale zároveň se stejně tak těšíte i ze všech ostatních věcí a ze všech ostatních bytostí. To je lakmusová zkouška, jež zjistí, zda skutečně milujete. Lhostejnosti na hony vzdáleni, těšíte se pak ze všeho a ze všech stejně, jako jste se dřív těšili z předmětu svého lpění. Jen jste pak zbaveni veškerého napětí, a proto už vám nehrozí trápení a nejistota. Vlastně by se dalo říct, že se těšíte ze všeho a zároveň z ničeho. Neboť jste učinili ten velký objev, že to, co vás na těch věcech a bytostech těší, je něco ve vás. Tento orchestr je ve vás a vy ho nosíte všude s sebou. Ty věci a lidé vně vás jen určují, jakou melodii ten orchestr bude zrovna hrát. A když nebude nablízku nikdo i nic, čemu byste mohli věnovat pozornost, orchestr si bude hrát svou vlastní hudbu, nepotřebuje inspiraci z vnějšku. Pak ponesete ve svém srdci štěstí, které tam nikdo krom vás nemůže vložit a nikdo ho odtamtud nemůže vzít. Zde je další test lásky. Jste šťastni a příčina toho štěstí je vám neznámá. Trvá taková láska? Žádné záruky na to nejsou. Neboť ačkoli nemůže být láska částečná, může trvat jen po jistou omezenou dobu. Přijde a trvá potud, pokud máte mysl bdělou a vědomou, jinak se opět uloží ke spánku. Ale jedno je jisté, pokud už jste jednou lásky byť jen kratičce okusili, budete vědět, že žádná cena není příliš vysoká a žádná oběť příliš veliká, dokonce ani ztráta oka i zmrzačení ruky, můžete-li výměnou získat tu jedinou věc na světě, která váš život učiní hodnotným.

[Návštěvník]

ANTHONY DE MELLO
CESTA K LÁSCE



UTRPENÍ A SLÁVA

Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do své slávy? Lukáš 24:26

Vzpomeňte si na několik bolestných okamžiků svého života. Za kolik z nich jste nyní vděčni, protože jste se díky nim změnili a vyzráli? Zde je prostá životní pravda, která většině lidí zůstává skrytá. Šťastné okamžiky nám činí život radostným, ale nevedou k sebepoznání, růstu a svobodě. Tuto výsadu mají jen věci, lidé a situace, které nám způsobují bolest. Každá bolestná událost v sobě nese semeno růstu a osvobození. Ve světle této pravdy se teď navraťte ke svému životu, vyberte nějakou událost, za kterou nejste vděčni, a podívejte se, jestli neobsahuje nějaký potenciál růstu, kterého jste si dřív nebyli vědomi, a proto jste z ní nic nevytěžili. A teď si vzpomeňte na nějakou nedávnou událost, která vám způsobila bolest a byla příčinou negativních pocitů. Cokoli i kdokoli tyto pocity způsobil, byl váš učitel, protože vám o vás samých odhalil něco, co jste pravděpodobně nevěděli. A přivedl vás k sebepochopení, sebepoznání, a tedy k růstu, životu a svobodě. Zkuste nyní pojmenovat tu negativní emoci, kterou ta událost ve vás vyvolala. Byl to strach i nejistota, žárlivost, vztek i vina? Co vám ta emoce o vás říká, o vašich hodnotách, způsobu vnímání světa a života, a hlavně o vašem naprogramování a danostech? Pokud na to přijdete, opustíte některé iluze, na kterých jste až doposud lpěli, nebo trochu napravíte pokřivené vnímání, nebo opravíte mylné přesvědčení, nebo se naučíte být nad svým utrpením, když si uvědomíte, že ho způsobilo vaše naprogramování, a ne skutečnost. A najednou shledáte, že jste vašim negativním emocím nesmírně vděčni, jim a lidem a událostem, které je vyvolaly. A teď pojďme ještě o krok dál. Podívejte se na všechno, co myslíte, cítíte, děláte a říkáte a nemáte to na sob rádi. Na své negativní emoce, nedostatky, vady, chyby, lpění, neurózu, nedochvilnost a ano, i své hříchy. Jste schopni je všechny brát jako nedílnou součást svého vývoje, něco, co skrývá příslib růstu a slávy, pro vás i pro ostatní, růstu, kterého byste nikdy nedosáhli, kdyby nebylo těchto věcí, které jste tolik nesnášeli? A pokud jste způsobili bolest i negativní emoce druhým, nebyli jste v tom okamžiku jejich učiteli, nástrojem, který jim nabídl semínko sebepoznání a růstu? Můžete ve svém pozorování ještě vytrvat, dokud to vše neuvidíte jako šťastnou chybu, nezbytný hřích, který přináší tolik dobrého vám i světu? Pokud vytrváte, vaše srdce zaplaví mír a vděk, láska a přijetí všeho. A pak objevíte to, co lidé všude hledají a nenacházejí. Pramen poklidu a radosti, jež se skrývá v každém srdci.

[Návštěvník]

ANTHONY DE MELLO
CESTA K LÁSCE



OHEŇ NA ZEMI

Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi, a jak si přeji, aby se už vzňal! Lukáš 12:49


Chcete-li vědět, co to znamená být šťastný, podívejte se na květinu, na ptáka, na dítě; to jsou dokonalé obrazy božího království. Neboť žijí z okamžiku na okamžik ve věčném teď bez minulosti a bez budoucnosti. A tak jsou ušetřeni viny a strachu, které tolik mučí lidské bytosti, a jsou plni čiré radosti z žití a netěší se ani tak z lidí a věcí, jako ze života samotného. Jakmile vaše štěstí způsobuje i udržuje někdo či něco vně vás, zůstáváte nadále v zemi mrtvých. Až budete jednou šťastni naprosto bezdůvodně, až se budete těšit ze všeho a zároveň z ničeho, budete vědět, že jste našli zemi nekonečné radosti zvanou království boží. Najít toto království je ta nejlehčí věc na světě, ale zároveň i ta nejtěžší. Lehká proto, že to království je všude kolem i uvnitř vás a stačí jen natáhnout ruce a je vaše. Těžká proto, že jestliže chcete mít království boží, nemůžete mít už nic jiného. To znamená, musíte opustit všechna vnitřní lnutí k lidem i věcem a vzít jim navždy tu moc vás pohnout, vzrušit i dát vám pocit bezpečí a spokojenosti. A k tomu nejdřív musíte uvidět neochvějně jasně tuto prostou a velkou pravdu: bez ohledu na to, co vás učila vaše kultura a náboženství, nic, absolutně nic vás nemůže uinit šťastnými. V okamžiku, kdy to pochopíte, přestanete měnit zaměstnání, přátele, bydliště, duchovní techniky i guruy. Ani jedna z těchto věcí vám nemůže dát třeba jen minutu štěstí. Mohou vám jen nabídnout dočasné vzrušení, potěšení, které nejdříve nabírá na intenzitě a pak se mění v trápení, pokud o ty věci přijdete, nebo v nudu, pokud o ně nepřijdete. Vzpomeňte si, kolik různých věcí a lidí vás v minulosti vzrušovalo. A co se s nimi stalo? Každičká z nich vám nakonec buď způsobila trápení, nebo nudu, nemám pravdu? Je opravdu nezbytné, abyste toto uviděli, protože dokud to neuvidíte, nemáte šanci kdy najít království radosti. Většinou to lidé nejsou připraveni vidět, dokud si dostatečně neprotrpěli deziluzi a bolesti. A i tak má pak touhu uvidět jen jeden z milionu. Ostatní se k ní jen donekonečna přibližují, tklivě klepají na dveře jiných bytostí s žebráckou miskou v ruce a žadoní o soucit, uznání, vedení, moc, vážnost a úspěch. Neboť zatvrzele odmítají pochopit, že v ničem z toho štěstí nespočívá. Budete-li ve svém srdci hledat, najdete tam něco, co vám umožní pochopit: jiskérku rozčarování a nespokojenosti, kterou lze rozfoukat do požáru, jenž spálí celý ten iluzorní svět, ve kterém žijete, a tak vašim užaslým očím odhalí to království, ve kterém jste celou dobu nic netušíce žili. Byli jste někdy znechuceni životem, na útěku před strachem a tísní, unaveni vlastním žadoněním a bezmocně vyčerpáni z toho, jak s vámi neustále smýkají lpění a závislosti? Pocítili jste někdy tu naprostou nesmyslnost vašich snah vystudovat, pak si najít práci a začít vést nudný život, nebo, pokud se rádi za něčím ženete, začít vést emocionální bouřlivý život, o který se vám postarají věci, za kterými se budete hnát? Pokud ano, a to musel snad každý, ten božský plamínek nespokojenosti už ve vašem srdci hoří. A nyní je čas ho rozfoukat, dokud ho neudusí rutinní životní povinnosti. Nastala doba, kdy si zkrátka musíte najít čas se osvobodit, podívat se na svůj život, nechat si ten plamínek před očima růst a nenechat se od tohoto úkolu ničím odvést. Je čas uvidět, že naprosto nic vně vás vám nemůže přinést trvající radost. Ale v okamžiku, kdy to uvidíte, ucítíte ve svém srdci strach. Strach, že když se té nespokojenosti poddáte, změní se ve vztek a zuřivost, která vás chytne a přiměje vás vzepřít se všemu, co je vaší kultuře a náboženství drahé, celému tomu způsobu myšlení a cítění a vnímání světa, do kterého vás vmanipulovali. Tento ničivý plamen vás nepřiměje jen člun rozhoupat, ale rovnou ho spálit na popel. Najednou se ocitnete v úplně jiném světě, navždy vzdáleni světu těch okolo, neboť vše, na čem těm ostatním záleží, vše, po čem se jejich srdce může utoužit - pochvala, moc, uznání, bezpečí, bohatství - najednou vidíte v plném světle, tedy jako naprosto bezcenné, jako páchnoucí odpad. Hnusí se vám a zvedá se vám z něj žaludek. A všechno to, před čím ostatní pořád tak utíkají, už vám hrůzu nenahání. Stal se z vás klidný, nebojácný a svobodný člověk, neboť jste vystoupili z iluzorního světa a vstoupili do božího království. Nepleťte si tuto svatou nespokojenost s bezmocností a zoufalstvím, které někdy lidi doženou k šílenství i sebevraždě. To není mystická hnací životní síla, ale sebedestruktivní pud neurózy. Nepleťte si ji s nářkem těch, kteří si pořád na něco stěžují. Tito lidé nejsou mystici, ale otravové, kteří jen agitují za zlepšení vězeňských podmínek, místo aby se snažili dostat se z vězení na svobodu. Většina lidí, když cítí hlas této nespokojenosti ve svém srdci, buď uteče a omamuje se horečnatou honbou za prací, společenským vyžitím a přáteli, nebo tuto nespokojenost investují do veřejné práce, literatury, hudby, do takzvaných tvůrčích činností, které je zaměří na reformu, zatímco zde pomůže jen vzpoura. Tito lidé, ačkoli jsou plni elánu, nejsou ve skutečnosti živí: Jsou mrtví, spokojen si žijí v říši mrtvých. Dokladem toho, že je vaše nespokojenost svatá, je skutečnost, že v ní není ani stopy po smutku i hořkosti. Naopak, i když vám tak často vyvolá v srdci strach, vždy ho též doprovází radost, radost Království. A toto je obraz Království: Je jako poklad zakopaný na poli. Člověk, který ho našel, ho znovu zakopal a z čiré radosti pak šel, všechno prodal a koupil to pole. Pokud jste ten poklad ještě nenašli, neztrácejte už as hledáním. Můžete ho najít, ale nelze ho hledat. Nemáte ani ponětí, co ten poklad je. Znáte jen zdrogované štěstí své dosavadní existence. Co byste tedy hledali? A kde? Ne, raději hledejte jiskru nespokojenosti ve svém srdci a živte ten plamínek, dokud z něho nebude požár, který vám spálí svět až do základů. Ať mladí či staří, většina z nás není spokojena, protože něco chceme - více vědomostí, lepší práci, krásnější auto, vyšší plat. Naše nespokojenost se zakládá na touze mít „víc". Většina z nás je nespokojena, protože chce mít něčeho víc. Ale to není ta nespokojenost, o které já mluvím. Touha mít víc nám brání jasně myslet, kdežto když jsme nespokojeni, ne protože něco chceme - my nevíme, co to vlastně chceme - když jsme nespokojeni se zaměstnáním, s vyděláváním peněz, s honbou za posty a mocí, s tradicí, s tím, co máme, i s tím, co ještě můžeme mít; když jsme nespokojeni ani ne tak s ním konkrétním, jako spíš se vším, pak shledáme, že nám ta nespokojenost přináší vyjasnění. Když nesouhlasíme a nepodřizujeme se, nýbrž zpochybňujeme, zkoumáme a prosvětlujeme, přijde vhled, z něhož vyvěrá kreativita a radost. Většinou bývá původ vaší nespokojenosti v tom, že máte něčeho nedostatek - nejste spokojeni, protože se domníváte, že nemáte dost peněz nebo moci, úspěchu nebo slávy, dost ctností i lásky, nebo dost svatosti. To není ta nespokojenost, která vede k radosti Království. Pochází od chtivosti a ctižádosti a jejími plody jsou neustálý neklid a pocit marnosti. Až budete jednou nespokojeni ne proto, že chcete něčeho víc, ale proto, že nebudete mít ani zdání, co to vůbec chcete, až vám bude těžko u srdce ze všeho, za čím jste se až doposud honili, a bude vám nanic i z té honby samotné, pak vaše srdce dosáhne významného projasnění, vhledu, po kterém se naprosto záhadně budete radovat ze všeho a zároveň z ničeho.

[Návštěvník]

ANTHONY DE MELLO

CESTA K LÁSCE



PODÍVEJTE SE NA POLNÍ LILIE

Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život... pohleďte na nebeské ptactvo... podívejte se na polní lilie... Matouš 6:25

Každý někdy, ať už dříve i později, zažije to, čemu se říká nejistota. Cítíte se nejistí se sumou penz, kterou máte v bance, s množstvím lásky, které vám dává partner, nebo i s typem vzdělání, kterého se vám dostalo. Nebo se cítíte nejistí kvůli svému zdraví, věku i vzhledu. Kdyby se vás někdo zeptal, proč se vlastně cítíte nejistí, téměř jistě byste odpověděli nesprávně. Řekli byste třeba: „Můj přítel mě nemá dost rád,a nebo „Nemám to vzdělání, které potřebuji," nebo něco podobného. Jinými slovy, odkázali byste na vnější podmínky, a to aniž byste si uvědomili, že pocit nejistoty nikdy nepochází z vnějšku, ale vždy z vás, z vašeho emocionálního naprogramování, z něčeho, s čím pracujete v mysli. Změníte-li ten program, pocity nejistoty okamžitě zmizí, i když ve vnějším světě zůstane všechno tak, jak to bylo. Jsou lidé, kteří se cítí jistí a jejich bankovní konto zeje prázdnotou, jsou lidé, kteří se cítí nejistí, ačkoli mají miliony. A má to na svědomí právě jejich naprogramování. Jedni jsou naprosto bez přátel, a přesto se co se týče lásky lidí cítí naprosto bezpečně. Druzí se cítí nejist i v těch nejpevnějších svazcích. Opět záleží jen na naprogramování. Chcete-li na svých pocitech nejistoty pracovat, měli byste pečlivě probrat a pochopit čtyři skutečnosti.

Zaprvé, bylo by marné, snažit se zbavit nejistoty přeměnou vnějších podmínek. Může se vám sice podařit něco změnit, ale většinou se tak nestane. Možná dosáhnete jisté úlevy, ale ta nebude mít dlouhého trvání. Takže se naprosto nevyplatí vkládat svou energii a as do vylepšování vzhledu, vydělávání více penz i neustálého ujišťování se, že vás vaši přátelé mají skutečně rádi.

Zadruhé (tato skutečnost vás přiměje dotknout se problému tam, kde skutečně je, ve vaší mysli), pomyslete na lidi, kteří by v naprosto stejné situaci, v jaké jste teď vy, nepocítili jedinou stopu po nejistotě. Jsou takoví lidé. Problém se tedy nenachází vně vás, nýbrž u vás, ve vašem naprogramování.

Zatřetí, je třeba pochopit, že toto naprogramování jste převzali od lidí, kteří trpěli nejistotou a kteří vás, když jste byli malí a vnímaví, svým chováním naučili, že vždycky když vnější svět neodpovídá jistému modelu, je nutné si vyvolat emocionální zmatek zvaný pocity nejistoty. A že je nutné učinit vše, co je ve vašich silách, abyste přeskládali vnější svět - vydělávali víc, hledali více jistot, usmířili si a udobřili lidi, které jste urazili - a pocity nejistoty tím zase zahnali. Ale stačí si uvědomit, že to vůbec dělat nemusíte, že něco takového stejně nepomůže a že ten emocionální zmatek jste vytvořili vy sami a vaše kultura - už jen to, že si to uvědomíte, vás od problému vzdálí a dostaví se znaná úleva.

Začtvrté, pokaždé, když jste nejistí z toho, co by se mohlo přihodit v budoucnosti, vzpomeňte si na to, že: Posledního půl roku i rok jste se několikrát cítili nejistí kvůli něčemu, co jste nakonec, když to přišlo, byli schopni nějak zvládnout. A to díky síle a zdrojům, které vám ten daný okamžik poskytl, nikoli díky všem těm obavám, které jste si předem dělali a kvůli kterým jste se jen zbytečně trápili a emocionálně se oslabili.

Řekněte si tedy:

„Mohu-li pro svou budoucnost něco udělat, právě teď, udělám to. Pak se jí přestanu zabývat a začnu užívat přítomného okamžiku, protože veškeré mé životní zkušenosti mi ukázaly, že si vím rady a zvládám situace pouze v té dané chvíli, ne předtím, než nastanou. A že přítomnost mi vždycky dá potřebné zdroje a sílu na to, abych na vše stačil.

" Ta kýžená ztráta pocitů nejistoty se tedy uskuteční až tehdy, až získáte to požehnané umění ptáků a květin na louce žít pln v přítomnosti, v daném okamžiku. Přítomný okamžik, a už je jakkoli bolestivý, není nikdy nesnesitelný. Nesnesitelné je to, co si myslíte, že se stane za pět hodin, nebo za pět dní, a také tak o tom mluvíte, říkáte: „To je hrozné, to je nesnesitelné, jako dlouho to ještě bude trvat," a tak podobně. Ptáci a květiny mají to blaho nevědět nic o budoucnosti, nepracovat v mysli se slovy, nestrachovat se o to, co si jejich bližní o nich myslí. Proto jsou tak dokonalými obrazy božího království. Nemějte tedy obavy ze zítřku, zítřek se o sebe sám postará. Každý den má své vlastní starosti. Zaměřte se na království boží, ještě než k vám přijde i to ostatní, všechno to, co ještě zbývá.

[Návštěvník]

ANTHONY DE MELLO

CESTA K LÁSCE



ZTRATIT A NALÉZT

Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. Matouš 10:39


Napadlo vás někdy, že ti, kteří se nejvíce bojí umřít, se také nejvíce bojí žít? Že když utíkáme před smrtí, utíkáme i před životem? Představte si člověka, který žije v podkroví, v takové malé komůrce bez světla, kde se téměř nedá větrat. Bojí se sejít po schodech dolů, protože slyšel o lidech, kteří spadli ze schodů a zlámali si vaz. Nikdy by nepřešel ulici, protože slyšel o tisících těch, které na ulici zajelo auto. A je pochopitelné, že nemůže-li přejít silnici, nemůže ani přeplout oceán i přejet kontinent i přejít z jednoho myšlenkového světa do druhého. Tento člověk se zuby nehty drží své komůrky a zahání smrt, a tím zahání i život. Co je to smrt? Ztráta, zmizení, odpoutání se, rozloučení se. Pokud na něčem lpíte, odmítáte se odpoutat, odmítáte se rozloučit, bráníte se smrti. A ačkoli si to možná neuvědomujete, bráníte se i životu. Neboť život je v pohybu a vy stojíte, život plyne a vy stagnujete, život je pružný a volný a vy ztuhlí a strnulí. Život vše odnáší a vy se dožadujete stálosti a trvání. Bojíte se tedy života a bojíte se smrti, protože lpíte. Když na ničem nelpíte, když nemáte strach, že něco ztratíte, pak klidně můžete plynout jako horský potůček, který je vždy čerstvý, svěží a plný života. Jsou lidé, kteří nesnesou pomyšlení, že by ztratili někoho z rodiny i přítele, raději na to nikdy nemyslí; nebo se hrozí zpochybnění i ztráty své oblíbené teorie, ideologie i přesvědčení; nebo jsou přesvědčeni o tom, že by nikdy nemohli žít bez toho i onoho drahého člověka, předmětu či místa. Chcete vědět, jak se dá změřit stupeň strnulosti a neživosti? Pozorujte, kolik prožíváte bolesti, když přijdete o hýčkanou představu, osobu i věc. To trápení a bolest prozrazují lpění. Jak to, že tolik truchlíte nad smrtí milovaného i nad ztrátou přítele? Nikdy jste si neudělali dost času na to, abyste se zamysleli nad tím, že se všechno pořád mění, plyne dál a umírá. A tak smrt, ztráta a rozloučení vás vždy zaskočí. Rozhodli jste se žít v podkrovní komůrce svých iluzí a předstíráte, že se nikdy nic nemění, že všechno bude pořád stejné. Proto zažíváte tolik bolesti, když k vám pak život vpadne a otřese vašimi iluzemi. Abyste mohli žít, je třeba podívat se skutečnosti do tváře. Pak z vás strach ze ztráty opadne a naučíte se mít rádi novost, změnu a nejistotu. Strach ze ztráty známého z vás opadne a budete plni očekávání vyhlížet a vítat vše neznámé a nové. Pokud hledáte život, pak je zde jedno cvičení, které sice může být bolestivé, ale přinese vám radost ze svobody, budete-li schopni ho provést. Zeptejte se sami sebe, zda existuje něco či někdo, jehož ztráta by vám způsobila zármutek. Možná jste jeden i jedna z těch, pro něž je nesnesitelné pomyšlení na smrt i ztrátu partnera, přítele nebo někoho milovaného. Je-li tomu tak, pak do té míry, do které tomu tak je, jste sami mrtví. A na vás je, abyste se teď vyrovnali se smrtí, ztrátou i odloučením se od milovaných věcí a lidí. Berte si ty osoby a věci jednu po druhé a představujte si, že jsou mrtví, nebo že jste je ztratili, nebo že se od vás navždy odloučily, a ve svém srdci se s nimi rozlučte. Každé z nich poděkujte a řekněte jim sbohem. Bude vás to bolet, ale vaše lpění tím zmizí. A potom se vám ve vědomí objeví něco jiného, osamění, samota, jež poroste a poroste, až bude rozlehlá jako obloha. V tomto osamění je svoboda. V této samotě je život. V tomto nelpění je ochota plynout a radovat se a zažívat a vychutnávat každý nový okamžik života, který už je nyní o to sladší, že je osvobozený od obav, tísně a nejistot, osvobozený od strachu ze ztráty a smrti, který touhu po trvání a lpění vždy provází.

[Návštěvník]

ANTHONY DE MELLO
CESTA K LÁSCE



SVĚTLO VAŠEHO TĚLA

Vy však si nedávejte říkat „Mistře"; jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří. Matouš 23:8

Světlem tvého těla je oko. Je-li tvé oko čisté, i celé tvé tělo má světlo. Je-li však tvé oko špatné, i tvé tělo je ve tmě. Lukáš 11:34

Domníváme se, že by svět spasilo, kdybychom v sobě měli více dobré vůle a tolerance. Není to tak. Svět nespasí dobrá vůle a tolerance, ale jasná mysl, jasné myšlení. K čemu je dobré být k druhým tolerantní, když jste přesvědčeni, že máte pravdu, a každý, kdo s vámi nesouhlasí, se mýlí? To není tolerance, ale blahosklonnost. To nevede ke spojení srdcí, ale k rozdělení, protože vy jste ten nahoře a ostatní jsou dole. Je to situace, která na vaší stran může vést jen k pocitu nad nadřzenosti a na straně těch druhých k zášti, což podporuje jen další netoleranci. Pravá tolerance se může zrodit jen tehdy, jste-li si dobře vědomi propastné nevědomosti a tápání nás všech co se týče pravdy. Neboť pravda je v podstatě záhadná. Mysl ji může cítit, ale nemůže ji pochopit, tím méně formulovat. Naše víry se na ni mohou odkazovat, ale nemohou ji vyjádřit slovy. A přesto stále lidé horlivě mluví o hodnotě dialogu, který se v tom nejhorším případ jeví jako maskované úsilí přesvědčit toho druhého o pravdivosti vašeho stanoviska, a v nejlepším případě vám nedovolí stát se žabákem ze studny, který si myslí, že existuje jen jediný svět — jeho studna. Co se stane, když se žabáci z různých studní sejdou k dialogu o svých přesvědčeních a zkušenostech? Rozšíří se jim horizont o pár dalších studní. Ale stále ještě nemají ani zdání o existenci oceánu pravdy, který nelze Uzavřít do zdí pojmových studní. A naše ubohé žáby nepřestávají být rozdělené a mluvit v pojmech jako vaše a moje, vaše zkušenosti, vaše přesvědčení, vaše ideologie a ta moje. Sdílení slovních modelů účastníky dialogu neobohacuje, neboť tyto modely, stejně tak jako stěny studní, rozdělují; pouze ničím neomezený oceán spojuje. Ale aby člověk dorazil k tomuto oceánu pravdy, který je nespoutaný pojmy a slovními modely, k tomu je zapotřebí daru jasného myšlení. Co je jasné myšlení a jak se k němu člověk dopracuje? Nejprve byste měli vědět, že nevyžaduje žádnou velkou učenost. Je tak prosté, že ho je schopné zvládnout desetileté dít. Zapotřebí není znalostí, ale neznalostí, nikoli talentu, ale odvahy. Pochopíte to lépe, když si představíte malé dítě v rukou staré, vrásčité, černošské hospodyně.



Dítě ve svém věku ještě nestačilo pochytit předsudky dospělých. Takže když se tiskne k pažím té stařeny, nereaguje na nálepky ve své mysli; nálepky jako běloška, černoška, ošklivá, hezká, stará, mladá, matka, služka; nereaguje na tyto nálepky, nýbrž na skutečnost. Ta žena dává dítěti lásku, kterou ono potřebuje. To je skutečnost, to je to, na co dítě reaguje, nikoliv na její jméno, vzhled, rasu i náboženské vyznání. Tyto informace jsou naprosto bezvýznamné. To dítě zatím nemá žádná přesvědčení a žádné předsudky. A to je prostředí, ve kterém se jasné myšlení může projevit. A aby ho člověk dosáhl, musí opustit všechno, co se doposud naučil, a dosáhnout tak mysli dítěte, jež nemá žádné zkušenosti a naprogramování, které tolik zatemňuje pohled na skutečnost. Podívejte se na sebe a pozorně sledujte své reakce na lidi a situace, a budete velmi překvapeni, jak předsudečné myšlení se za vašimi reakcemi skrývá. Téměř nikdy nereagujete na skutečnost té které bytosti či věci. Reagujete na pravidla, ideologie, na náboženské, ekonomické, politické a psychologické soustavy přesvědčení, na představy a předsudky, a to ať už pozitivní či negativní. Berte tedy osoby, věci a situace jednu po druhé a hledejte předpojatost, která odděluje skutečnost od vašeho naprogramovaného vnímání a projekcí. A toto cvičení vám přinese zjevení tak svaté, jako jsou ta z Písma. Předsudky a přesvědčení nejsou jediní nepřátelé jasného myšlení. Existují ještě další dva nepřátelé: chtění a strach. Myšlení, které není zatížené emocemi, hlavně chtěním, strachem a vlastními zájmy, vyžaduje askezi vyloženě odstrašující. Lidé se mylně domnívají, že myslí hlavou, ale ve skutečnosti má hlavní slovo srdce, které si nejdřív nadiktuje závěr a pak přikáže hlavě, aby poskytla argumenty, které by ho podpořily. To je další zdroj božího zjevení. Přezkoumejte některé ze závěry, ke kterým jste došli, a všimněte si, jak jsou znehodnocené vašimi zájmy. A to platí o každém závěru, není-li ovšem utvořený jen přechodně. Podívejte se, jak pevně se držíte svých závěrů, které jste učinili o lidech, například. Jsou to soudy nezávislé na emocích? Myslíte-li si, že ano, pravděpodobně jste se nepodívali dost poctivě. To je také hlavní příčina neshod a sporů mezi národy i jednotlivci. Vaše zájmy nesouhlasí s mými, takže ani vaše myšlení a závěry nesouhlasí s mými. Kolik znáte lidí, jejichž myšlení se alespoň někdy staví proti vlastním zájmům? A vzpomenete si, kolikrát jste vy vedli tímto směrem své myšlení? Jak často se vám dařilo vetknout nějakou neproniknutelnou překážku mezi myšlení odehrávající se v hlavě, a obavy a chtění, které znepokojují srdce? Pokaždé, když se o to pokusíte, pochopíte, že k jasnému myšlení není třeba inteligence, ale odvahy, která si umí se strachem a chtěním poradit, neboť ve chvíli, kdy něco chcete nebo se něčeho bojíte, vaše srdce se ať už vědomě či nevědomě připlete myšlení do cesty. To je úvaha duchovních velikánů, kteří si uvědomili, že pro nalezení pravdy nepotřebují poučky, ale srdce, jež se při myšlení zbavuje svého naprogramování a vlastních zájmů; srdce, které nic neochraňuje a za ničím se nežene, a proto nechává mysl chodit si bez omezení, volně a neohroženě, na cestě za pravdou; srdce, které je kdykoli schopné přijmout nový důkaz a změnit chápání věci. Takové srdce se pak stává lampou, která poučí, osvítí temnotu celého lidstva. Kdyby měly takové srdce všechny lidské bytosti, lidé by se přestali pokládat za komunisty či kapitalisty, za křesťany, muslimy i buddhisty. Jasnost jejich myšlení by jim vyjevila, že veškeré myšlení, veškeré pojmy, veškerá přesvědčení jsou lampy plné temnoty, známky jejich nevědomosti. A při tomto uvědomění by se stěny jejich oddělených studní zřítily a zalil by je oceán, který všechny bytosti spojuje v jediné pravdě.

[Návštěvník]

ANTHONY DE MELLO
CESTA K LÁSCE



BUĎTE PŘIPRAVENI

Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete. Matouš 24:44

Dříve či později v každém lidském srdci vyroste touha po svatosti, duchovnosti, Bohu, nezáleží na tom, jak to nazveme. Člověk všude kolem slyší mystiky mluvit o božství, které máme na dosah a které by naše bytí učinilo smysluplným, krásným a bohatým, jen kdybychom ho byli schopni objevit. Lidé jaksi tuší, co to asi je, a čtou knihy, promlouvají s guruy, snaží se zjistit, co mají udělat, aby získali tuto těžko postižitelnou věc zvanou Svatost i Duchovnost.

Osvojují si různé metody a techniky, duchovní cvičení a poučky, a pak po letech neúspěšného snažení ztrácejí chuť, bývají zmateni a kladou si otázku, kde se stala chyba. Většinou dávají vinu sobě. Snad kdyby prováděli techniky pravidelněji, kdyby byli o něco zanícenější nebo velkorysejší, mohlo se jim to podařit. Ale co vlastně? Vždyť nevědí, co přesně ta svatost, kterou hledají, je; zato rozhodně vědí, že jsou stále ještě jejich životy v nepořádku, stále ještě mívají strach, nejistotu a úzkosti, bývají podráždění, neumí odpouštět, rádi vlastní, jsou ambiciózní a manipulují lidmi. A tak se znovu rázně vrhají do usilovné práce, bez které, jak věří, svého cíle nedosáhnou. Nikdy se nezastavili, aby popřemýšleli na tímto prostým faktem: Jejich úsilí je nedovede nikam. Úsilím bude všechno ještě horší, asi tak jako kdybychom hasili požár ohněm. Úsilí nenapomáhá růstu; úsilí, ať už na sebe vezme jakoukoli formu - vůle, zvyku, nějaké techniky nebo duchovního cvičení - nenapomáhá změně. Přinejlepším napomáhá k potlačení a k zakrytí vlastního problému. Úsilím lze změnit chování, ale nelze jím změnit člověka. Jen pomyslete, jaký typ mentality se prozradí otázkou: „Co musím udělat, abych dosáhl svatosti?" Není to, jako kdybyste se zeptali: „Kolik musím zaplatit, abych si to mohl koupit? Co musím obětovat? Jaké kázni se musím podrobit? Jaký druh meditace musím provozovat? Představte si muže, který chce získat lásku ženy a snaží se zlepšit svůj vzhled nebo vypracovat si tělo nebo změnit chování a cvičit techniky, jak na ni zapůsobit. Ve skutečnosti nezískáte lásku druhých cvičením technik, ale tím, že jste jistý typ bytosti. A toho nikdy nedosáhnete úsilím i technikou. A tak je to i s Duchovností a Svatostí. Pro jejich získání se nedá nic „udělat". To není něco, co se dá koupit, není to cena, která se dá vyhrát. Vše záleží na tom, co jste a čím se stanete. Svatost není výkon, je to Milost. Milost zvaná Vědomí, milost zvaná Dívání se, Pozorování, Pochopení.

Kdybyste prostě jen rozsvítili své vědomí a pozorovali celý den sebe i všechno okolo, kdybyste viděli svůj odraz v zrcadle vědomí, tak jako vídáte svůj obraz v běžném zrcadle, tedy jasně, přesně takový, jaký je, bez pokřivení i dodatků, a kdybyste ten obraz zkoumali bez jakéhokoli zavrhování a soudu, prošli byste mnoha úžasnými změnami. Jen byste ty změny neměli pod kontrolou, nemohli byste si je rozplánovat, rozhodnout, jak a kdy se mají uskutečnit. Hojí, mění a k růstu vede právě samo toto nehodnotící vědomí. Ale svým vlastním způsobem, ve svém vlastním čase.

Čeho konkrétně si máte být vědomi? Vašich reakcí a vašich vztahů. Pokaždé, když jste v přítomnosti nějakého člověka, kohokoli, nebo v přírodě, nebo v kterékoli situaci, různě reagujete, pozitivně i negativně. Pozorujte své reakce, sledujte, jaké přesně jsou a odkud přicházejí, bez jakéhokoli kázání i viny i dokonce touhy nebo snahy je změnit. To je vše, co je nutné, aby ve vás oživla svatost. Ale není vědomí samo jisté úsilí? Ne pokud jste ho již okusili. Neboť pak jste porozuměli, že vědomí je radost, radost malého dítěte, které v úžasu poznává svět. Protože i když ve vás vědomí odkryje něco nepříjemného, přináší s sebou vždy i osvobození a blaho. Pak poznáte, že nevědomý život nestojí za to žít, je příliš plný temnoty a bolesti. Jste-li ze začátku ve cvičení vědomí trochu pomalí, nenuťte se do toho. To by bylo jen další úsilí. Jen si své pomalosti buďte vědomi, bez hodnocení a soudu. Pak poznáte, že vědomí v sobě zahrnuje asi tolik úsilí, kolik vydává milenec, který jde navštívit svoji lásku, nebo hladový člověk, který jí, nebo horolezec, který leze na svou oblíbenou horu - musí vynaložit energii, snad prochází i útrapami, ale není to úsilí, je to radost! Jinými slovy, vědomí nenamáhá. Přinese vám vědomí svatosti, po které tak toužíte? Ano i ne. Vlastně, nikdy to nezjistíte. Protože pravá svatost, ta, které nelze dosáhnout pomocí technik, úsilí a potlačování, tato pravá svatost si naprosto není vědoma sebe sama. Člověk o její existenci nemá ani ponětí. Krom toho, ani vám nepřijde na mysl, protože pomyšlení na vlastní svatost vás zcela opustí, až budete žít z okamžiku na okamžik, až budete pomocí vědomí žít plný, šťastný a jasný život. Stačí, když budete pozorní a bdělí. Neboť v tomto stavu vaše oči uvidí Spasitele. Nic jiného, absolutně nic jiného. Ani bezpečí, ani lásku, ani sounáležitost, ani krásu, ani sílu, ani svatost - na ničem jiném už nebude záležet.