Doktor Bernie S. Siegel je proslulý zastánce alternativních léčebných metod, které vedou nejen k uzdravení těla, ale také k uzdravení mysli a duše.
Pacienti u něj vždy měli zastání a je známo, že Bernie zasvětil svůj život polidštění zdravotnických institucí a přístupu jejich představitelů k pacientům, nadto zapojil aktivně pacienta a přiřkl mu nezastupitelnou úlohu v samoléčbě, využívající plně potenciál jednotlivce.
Je autorem několika knížek, mezi něž se řadí například Láska, medicína a zázraky, a je předním současným znalcem lékařské etiky a souvisejících duchovních otázek.
http://www.pknihy.cz/knihy/S00532/Laska ... zraky.html"Psycholog AI Siebert se začal zajímat o psychiku lidí, kteří přežili bezvýchodné situace, když po univerzitě v roce 1953 nastoupil u výsadkářů: V jeho výcvikovém družstvu bylo několik veteránů z jednotky, z níž většina zahynula v Koreji. Zjistil, že ti lidé jsou velice houževnatí, ale že jsou také trpělivější, než by si myslel. Jejich reakcí na omyl nebo na chybu nebýval vztek; naopak obvykle prohodili nějaký vtip. Siebert však objevil ještě něco důležitějšího: „Všiml jsem si, že i v uvolněném stavu jsou vlastně pozorní. Jako by každý z nich měl neustále zapnutý nějaký osobní radar“. Uvědomil si, že při záchraně těchto lidí nehrálo hlavní úlohu štěstí.
Siebert se pak podobnými lidmi zabýval celý život. Zjistil, že mají velmi komplikovanou povahu, složenou z mnoha protikladných rysů, které označil jako „bipolární“. Takový člověk bývá zároveň vážný i hravý, tvrdý i jemný, rozhoduje se logicky i intuitivně, bývá pilný i líný, plachý i přímý, je introvertní a zároveň i společenský atd. Jsou to zdánlivě rozporuplní lidé, které nelze snadno zařadit do obvyklých psychologických kategorií. Díky tomu jsou daleko přizpůsobivější, protože se mohou opřít o mnohem širší škálu možností.
Siebert si lámal hlavu tím, jak takový typ člověka své rozpory zvládá – jak je možné, že ho neochromí. Vyšel z metodiky Ruth Benedictové a Abrahama Maslowa. Hovořil se stovkami lidí, kteří prošli nejrůznějšími obtížnými situacemi, a zjistil, že tito lidé kladou své potřeby do určité posloupnosti, ale na rozdíl od ostatních žádnou z nich nezanedbávají. Ale hlavní potřebou, kterou se tito lidé od ostatních lišili, bylo ještě něco víc než seberealizace – byla to potřeba „synergie“, kterou Siebert definuje jako přání, aby všechno fungovalo nejen pro dotyčného člověka, ale i pro ostatní.
Tento typ lidí se tedy neřídí pouze sobeckými zájmy; jde jim i o druhé, a to i v těch nejkritičtějších okamžicích. Krátce řečeno rozdávají se a opouštějí věci v lepším stavu, než v jakém je našli. Jejich vyrovnanost a uvolněná soustředěnost jim přináší sebedůvěru, která jim dává energii na skutečně důležité věci. Když všechno dobře funguje, je dobře i jim - a ještě jim zbývá čas na zvídavost nebo na potenciální problémy. Někdy se mohou zdát nezúčastnění, ale v každém případě to jsou „kamarádi do nepohody“. Objevují se v okamžiku, když nastanou potíže."