...V tomto dílku sepsul celé slavné dějiny nejen Francie, nýbrž i lidstva jako takového. Monumenty srazil se svých podstavců, mnohé ctnosti odhalil jako nepravosti, nenechal na nikom niť suchou, jak se říká a do svědomí sáhnul snad každému. Ale hlavně si z okázalé, tolik opěvované lidské společnosti udělal pěknou legraci, sebe z toho nevyjímaje. ...
Je v tom tolik sarkasmu až cynismu, neúcty k autoritám a mohlo by se z toho, při hodnocení současné politické situace beze všeho citovat i dnes.
v dnešní napjaté situaci se hodí říci, že výsměch (k čemukoliv) je právě to, co nepochopí moslimové.
Oni by si z ničeho posměch nedělali. Tím méně chápou jak to, že si Evropan dělá prču z Koránu a víry, které by měly být pro Evropana tabu.
Život je vážná věc a není proč se vysmívat.
Začalo to už u Rabelaise. Román Gargantua a Pantagruel je nepřetržitým vtipem a výsměchem.
I Don Quichot je v podstatě satira. V učebnici literatury se velebí Rabelaise pro jeho "humanismus". Ale je to zesměšňování, ne humanismus. Jako příklad: co je humanismu v tom, když se o ženě napíše, že má blond vlasy barvy hovínka kojence?
A pro rozpustilost a cynismus v Evropě a zvláště ve Francii moslimové nemohou pochopit, jak je možné dělat si vtipy z vážných věcí, jako je společnost, víra a sám život.
Oni nechápou, že chceme žít mimo Korán, a my na druhé straně nechápeme, že u nich výsměch čehokoliv je nemožný.
Máme sice tradice, ale slabě prožité.
Spíše by moslimové pochopili, kdybychom se uklonili když se hraje "Kde domov můj...", než dovedou pochopit, že se smějeme tomu co nás nepálí a také čemukoliv.
