Rozhovor s MUDr. A. Willantem(spoluautorem knihy "Lékařské tajemství" a lékařem s holistickým přístupem k pacientovi)
Zpravodaj 5/2003
JJ: Ve své vlastní lékařské praxi se vy i Vaše paní jistě setkáváte s nepřeberným množstvím nejrůznějších onemocnění. Povězte nám, prosím, co Vás posunulo od klasické školní medicíny k medicíně holistické, nebo možná, lépe řečeno, k holistickému přístupu k pacientovi. AW: V jistém smyslu slova bychom se i my mohli směle označit za "hledající", protože již od raných dob našich studií jsme vždy cítili nezbytnost hledat odpovědi na své otázky. Příliš často jsme se však v případě nejrůznějších chorob setkávali s postojem: "S tím se nedá nic dělat, zbytečně se vyptáváte, smiřte se s tím, že to tak prostě je." Vybavené touto defektní moudrostí nás pak život nemilosrdně uvrhl do praxe, kde jsme s překvapením zjistili, že existuje celá řada léčebných metod, které se na školách nevyučují. Co však bylo závažnější, povšimli jsme si, kromě jiného, že pacienti mají kromě polámaných hnátů a bolavých žaludků rovněž duši, kterou klinická část, snad proto, že nejde vidět, zvážit ani změřit, vůbec nebere v úvahu. Člověk, dokonce i lékař, který vám bude vehementně tvrdit, že naše duševní pochody nemají žádný vliv na náš zdravotní stav či na naše tělesné orgány, zřejmě není informován o existenci vědy zvané psychologie.
JJ: Na jednu stranu je škoda, že lékařů s Vaším přístupem není více, na druhou stranu docela souhlasím s tezí, že každý má takového lékaře, jakého si "zaslouží" (ve smyslu "potřebuje ke svému vývoji"). Ke kterému tvrzení byste se klonil Vy? AW: Tvrdí nám, že žijeme v svobodné zemi, měli by tedy pilně pracovat na tom, aby si každý mohl vybrat lékaře podle své vůle. V posledních letech můžeme být svědky toho, že lékařů s celostním myšlením postupně přibývá, takže i v tomto oboru zřejmě funguje zákon poptávky a nabídky. Pacient je tím jediným kompetentním člověkem, který by měl mít možnost zcela svobodně se rozhodnout, jestli k řešení svých zdravotních problémů zvolí čistě klinický postup, nebo některou z holistických metod léčby, nebo zda tyto dva možné přístupy hodlá kombinovat, což se vzájemně nijak zásadně nevylučuje. Naopak, podle našeho názoru je v zájmu pacienta, aby se podporovaly snahy o vzájemnou dohodu mezi lékaři a ostatními terapeuty.
JJ: Vaše názory se asi příliš nezamlouvají institucionální medicíně. Nemáte nějaké potíže s lékařskou komorou či jinými složkami státní moci? AW: Naši knihu si může přečíst kterýkoli institucionální činitel a máme za to, že by v ní jen těžko našel něco, co by zásadně odporovalo zdravému rozumu nebo běžné klinické praxi. Četla ji i řada lékařů a zatím jsme se nesetkali s tím, že by nám některý z nich vyčetl jakékoli odborné pochybení. Naopak, což je pro nás potěšitelné, jsme právě mezi kolegy zaznamenali řadu pozitivních ohlasů. Ze strany institucí tedy zatím nezažíváme žádnou zvláštní perzekuci, pokud nepočítáme běžné každodenní administrativní a byrokratické šikanování, kterému dnes musí čelit každý podnikatel, ať už pracuje v jakémkoli oboru. Na druhé straně jistě existuje velká spousta lidí, kterým se naše myšlení nebo činnost určitě nezamlouvá, důvod však je třeba, podle našeho názoru hledat jinde. Představte si chlapečka nebo holčičku, kteří celý život poslušně papají polívčičku, protože jim to maminka nakázala a za celou tu dlouhou dobu je ani nenapadne zamyslet se nad tím, co ta tekutina vlastně obsahuje. Tak se vám lehce může stát, že se nějakých dvacet, třicet let pilně pinožíte, abyste se stali věhlasným odborníkem v určitém specializovaném oboru a najednou znenadání přijde někdo s tím, že to bude dělat jinak. Nepřepadl by vás z toho nepříjemný pocit iracionálního podvědomého ohrožení? Nezačnete se ptát sami sebe, jestli jste ty dlouhé roky zbytečně nepromarnili? Výstižný příměr nabízí kniha Zdeňka Jirotky "Saturnin", kde jsou lidé děleni na tři skupiny podle toho, jak by se zachovali, kdyby seděli v poloprázdné kavárně před mísou koblih. První skupina bude celé dopoledne tupě zírat na koblihy, pak se zvedne a půjde k obědu. Druhou skupinu napadne, co by se stalo, kdyby začali koblihami házet po osazenstvu a třetí vstane a záměr uskuteční. My jsme ti, nebude-li to znít příliš neskromně, kteří vstali a začali házet. Budete-li, nic zlého netuše, sedět v kavárně a na hlavu vám začnou znenadání padat pocukrované koblihy, velmi pravděpodobně vyskočíte a začnete nepříčetně řvát.
JJ: Přijdu-li k praktickému lékaři, podívá se mi do krku, promačká břicho, změří teplotu a udělá rozbor krve. Čeho bych se mohl nadát při příchodu do Vaší ordinace? AW: Především se připravte na to, že se vás budeme vyptávat na spoustu věcí, o kterých ani nevíte, že je víte. Ale abychom vás neodradili ještě před vstupem, na oplátku vám můžeme rukoudáním svatosvatě slíbit dvě věci. Ani při vyšetření ani při léčení vás nic nebude bolet, to za prvé, a za druhé: léčení je bez jakýchkoli nežádoucích vedlejších účinků, či jiných následků, takže pokud vám čirou náhodou nepomůže, zcela jistě vám neuškodí.
JJ: Máte zvláštní dar nejen léčit, ale i srozumitelně vysvětlit souvislosti, což jste mnohokrát dokázali ve své knize. Co byste např. vzkázal vědcům, kteří nevěří akupunktuře, protože ani při pitvě žádné akupunkturní dráhy nenašli? AW: Tvrzení, že akupunkturní dráhy neexistují, protože je při pitvě nelze vidět, může být pro řadu lidí zavádějící, dokud si neuvědomí, jaký houf existujících skutečností, které nejdou vidět ani změřit, evidentně ovlivňuje naše zdraví i život. Stejně tak nemůžeme vidět elektřinu nebo radioaktivní záření, čímž chci naznačit, že pro identifikaci a změření jakékoliv energie musíme mít odpovídající měřící nástroje, bez nich jsme nahraní. Kromě toho však existuje strach nebo láska, které při pitvě neuvidíte, a ani zaživa nezměříte. Zkuste se někoho zeptat, jaká je podle něj vědecká definice lásky. Velmi pravděpodobně ji od nikoho neuslyšíte. No a teď si představte, že se najdou lidé, kteří na základě skutečnosti, že ji nelze vědecky definovat, nebo objektivně změřit, začnou tvrdit, že to je důkaz toho, že nic takového jako je láska, prostě neexistuje. Vědců, kteří se rádi ohánějí středověkými sudlicemi předpotopních hmotařských názorů, bychom se rádi zeptali, zda se jim náhodou nepodařilo třeba vypitvat stopy snů, které zemřelý zaživa evidentně míval.
J
J: Ve které oblasti lidského chování bývají nejčastější příčiny vážných nemocí? Nebývají to také partnerské vztahy a nesprávné chápání pojmu "láska"? AW: U nejrůznějších nemocí nalézáme nejčastější poruchy, podle našich zkušeností, ve vztahu člověka k sobě samému. Samozřejmě, že problémy této úrovně se navenek obvykle projevují v našich vztazích k okolnímu světu a k našim nejbližším, protože kdo nemá rád sebe, jak může mít rád někoho jiného? Leda defektně a to je jedním z důvodů, proč tolik partnerských vztahů ztroskotává. Podstatu nejčastějšího nepochopení pojmu "láska" trefně vystihuje citát, připisovaný Bertoldu Brechtovi: "Láska je přání něco dávat, nikoliv dostávat."
JJ: Je-li to správně položená otázka: "Kdo myslíte, že je vinen na rozchodu partnerů? Ten, který si našel nového partnera, ten druhý nebo oba stejně?" AW: V souvislosti s takto položenou otázkou mě napadá odpověď, kterou poskytl Bernard Shaw, když se jej zeptali, co je podle něj pro úspěch důležitější, zda talent nebo práce: "Co je podle vás důležitější u bicyklu - přední nebo zadní kolo?" Kterýkoliv partnerský vztah může mít jen takovou hodnotu, jakou hodnotu mají lidé, kteří do něj vstupují. Ztroskotá-li jakýkoli nadějný partnerský vztah, je to vždy nenahraditelná škoda, protože "jeden a jedna je víc, než dva." Většinou se lidé víc soustředí na hledání a nalezení viníka, než na hledání východiska a řešení vzniklé situace, to však obvykle nemívá žádný praktický efekt. Ale abychom s vaničkou nevylili i dítě, stejně škodlivý je druhý extrém, kterému podléhají mnozí z nás, když z nejrůznějších důvodů (například "kvůli dětem") setrvávají ve vztahu, který neplní svou funkci.
JJ: Jak je možné, že zjevně existují lidé, kteří se ve skutečnosti nechtějí uzdravit, ačkoli by to sami nepřiznali? AW: I ta sebebanálnější choroba je vždy komplexní poruchou, zasahující nejen naše tělesné orgány, ale i naši mysl, jak to podrobně popisujeme ve své knize. Stejně tak existují lidé, jak může každý zjistit bedlivým pozorováním svého okolí, kteří mohou být dokonale šťastní jen tehdy, když jsou nešťastní. Jak je to možné v případě nejrůznějších nemocí, můžeme opět dokumentovat jednoduchým smyšleným příkladem: dítě, které z jakéhokoli důvodu nerado pobývá v mateřské školce si po čase všimne, že když má rýmu, kašel nebo teplotu, nemusí tam jít a může zůstat u babičky, která je hodná. Divíte se, že pořád smrká a kašle? Překvapí vás, že když nakonec ztratíte nervy, a odvlečete je k lékaři, že se u něj podrobným vyšetřením dají najít diskrétní změny sliznic způsobené dlouhotrvajícím kašlem? Očekáváte, že odborník zahrne dítě hromadou chemických preparátů na něco nebo proti něčemu, jak jej to ve škole naučili? Věříte tomu, že dlouhodobé užívání může proběhnout bez nežádoucích vedlejších účinků? (Správné odpovědi v uvedeném pořadí by zněly: ne...ne...obvykle ano...ani náhodou) Ta dobrá zpráva zní, že pokud se nám jakákoliv nemoc nebo úraz přihodí, jde v každém případě o životní šanci, která je nám poskytnuta k tomu, abychom se o sobě něco dozvěděli. V naší knize může každý najít podrobný návod, jak tuto šanci nepropásnout.
JJ: Myslíte, že nám na cestě životem mohou pomoci sny? Jak si je zapamatovat a vyložit?
AW: Jak prokazují nejrůznější výzkumy v této oblasti, jsou sny jakýmsi symbolickým jazykem, kterým se domlouvá naše podvědomí s vědomím. Rovnováha podvědomí s vědomou myslí je jednou z důležitých podmínek nejen duševního, ale i tělesného zdraví. Techniky práce se sny jsou již dnes, díkybohu, podrobně zpracované, jejich výčet a vysvětlení však, bohužel, překračuje rozsah našeho interview. Problém většiny lidí spočívá v jejich výkladu, který je přísně individuální a vyžaduje sice dlouholeté, nicméně fascinující studium, které lze každému vřele doporučit. Rodičům běžně radíme vést děti k malování jejich "nočních můr". Terapeutický pohovor nad takovým obrázkem může mít pro zdraví a budoucí vývoj dítěte nedozírný význam a zvládne jej každý rozumný a odpovědný rodič.
JJ: Na závěr bych se Vás zeptal, zda můžete jmenovat několik knih Vaší krevní skupiny, které by mohly pomoci lidem na cestě k celkovému uzdravení. AW: Seznam našeho duchovního jídelníčku tvoří z velké části odborná literatura. Mě osobně nejvíc ovlivnily filosofické aspekty buddhismu, z psychologicky zaměřené literatury Carl Gustav Jung, moje paní ráda čte knihy o Feng-Šuei, numerologii, astrologii, obecně řečeno všechno, co přispívá k pochopení a duchovní harmonii člověka. Nostalgicky vzpomínáme na doby minulého režimu, kdy jsme museli přesvědčovat všechny známé, kterým se podařilo vyjet za hranice, aby nám odbornou, duchovní a esoterickou literaturu načerno pašovali přes hranice, platili jsme za ni krví a potem zbrocenými, obtížně sehnanými valutami, což se při tehdejším přepočtu rovnalo vyvážení každé knihy zlatem, a pak jsme po večerech překládali a rozmnožovali na psacím stroji. Dnešní čtenáři, kteří minulé doby nezažili, snad ani nemohou mít přesnou představu o tom, jakou báječnou výhodu poskytuje možnost objednat si knihu na Internetu a možná dost nedocení existenci a práci knihkupectví, jakým je "Hledající", které se na distribuci tohoto druhu literatury specializuje. Podrobný seznam námi doporučené "ozdravné" literatury najdou čtenáři na konci naší knihy, ze současné nabídky knihkupectví "Hledající" bychom v oblasti našeho tématu rádi upozornili na možnost přečíst si knihy Donalda Walsche, Miguela Ruize, Rudolfa Steinera, Paula Bruntona, André van Lysebetha nebo Stanislava Grofa.
JJ: Děkuji Vám za rozhovor (kontakt na MUDr. A. Willanta pro případné zájemce:
w.wiva@seznam.cz).
http://knihy.hledajici.cz/rozhovor.php?id=2780***
Ukázka z knihy MUDr. A. Willanta a MUDr. V. Willantové "Lékařské tajemství aneb jak se nezbláznit a zůstat naživu":
Jen málokdo si může skutečně nárokovat patent na zcela bezkonfliktní vývoj. I relativně nekomplikované dětství může být obdobím vzniku a vývoje spousty různých druhů strachu, které neviditelně formují náš charakter, myšlení, chování a reakce v dospělosti. Strach je dobrý sluha, ale špatný pán. Dříve nebo později je s ním každý z nás konfrontován a jak se jej naučíme zpracovávat, závisí na mnoha okolnostech. Pokud tak neučiníme dobrovolně, můžeme k tomu být donuceni životem ve formě nějaké nehody nebo nemoci.
Každý člověk je jiný, nikoho nelze zaškatulkovat ani z hlediska jeho osobních strachů, protože každý z nás máme vlivem svého založení a minulých prožitých zkušeností namíchaný ve své duši jiný koktejl, složený z jednotlivých druhů strachu.
V příští kapitole si podrobněji rozebereme jiný charakteristický úkaz, kterým se vyznačuje každý lidský život, a tím je nezbytný duchovní vývoj každého jedince, probíhající v každém z nás od narození až do smrti. Tady můžeme, velmi obecně, rozeznávat určité stupně.
Na první, nejnižší příčce stojí ti, kteří odmítnou sami před sebou přiznat, že nějaký individuální strach na jejich straně vůbec existuje. Upřímnost k sobě samému je nezbytnou podmínkou pro realizaci prvního kroku, odmítneme-li uznat existenci problému, nemůžeme jej nikdy vyřešit. Na druhém stupni se nacházejí lidé, kteří si jsou svého strachu vědomi, ale "nemohou si pomoci", vytrvale odmítají se s ním utkat, pohlédnout mu do očí a učinit nezbytná opatření. Je to jen závod s časem, protože všichni víme, že nakonec každý musí zestárnout a zemřít a pokud budeme problém odkládat, místo abychom jej řešili, budeme k tomu dotlačeni... Třetí, nejvyšší meta je vyhrazena jen pro ty, kteří tímto utkání prošli a transformovali nezměřitelnou energii všech svých strachů do pozitivní síly, pracující ve prospěch života.
