Poradna zdarma

"Člověk nemůže osvícení ´dosáhnout´, není tu ani žádné osobní já, na které by se tento stav mohl aplikovat a tím méně který by mohlo udržovat coby kvalitu nebo atribut. Cestou k osvícení je jen odevzdávání překážek, které stav realizace znemožňují. Osobní já se tudíž nestane osvíceným, místo toho odpadne a je nahrazeno dosud překrývaným, skutečným neosobním Bytím.

Fenomén osvícení je analogický k záření slunce, když byly odstraněny mraky. Sluneční zář se nedá 'získat´, ´vynutit´ "nebo ´dosáhnout´, to všechno je lineární chápání, důsledek egem/myslí předpokládané příčiny a následku.

Jas a vyzařování nelineární Božské energie, podstaty všeho, co existuje, jsou autonomní, jsou důsledkem upuštění od lineárních/egoistických postojů a emocí, které jeho poznávání brání.

Díky pochopení a přijetí povahy ega se ego překročí a nakonec, potom, co byly odevzdány všechny jeho postoje a z nich vyplývající dualita, zkolabuje a zmizí. Ego nedosáhne osvícení, namísto toho zmizí a nahradí ho transcendentní Skutečnost. Realita Já vyzařuje sama od sebe coby zjevení, realizace a osvícení, stejně jako slunce zazáří, když mraky zmizí. Lze to popsat jako stav, který nahradil předchozí stav vědomí."

Duchovní vývoj a problém se zvláštností

Někdy se omezenost osobního ega překročí, ego je ale chytré a snaží se přežít využíváním duchovních konceptů; vzniká tak to, co je známé jako ´duchovní ego'. Může se projevovat pocitem, že je lepší než ostatní, že je méně znečištěné, nebo že má vyšší vibrace. Domýšlivost ega je někdy prostě skrytým přání, aby bylo považováno za ´duchovní´. Další pastí duchovní marnivosti je intelektuální sebepovyšování, což se projevuje hromaděním velkého množství informací, údajů a podrobností o náboženských a duchovních skupinách a o tom, jak se během doby vyvíjely. ´Vědět o duchovní pravdě´ není ale totéž jako ´poznávat ji´, natož pak ´stát se jí´.

Záruky, které na cestě člověka chrání před objevujícím se pokušením, sestávají z předvídavosti a pokory, z vděčnosti, a co je důležité, z respektování. Člověk začne být vděčný za pravdu, za to, co přináší, a respektuje její původ. To všechno také respektuje možné nástrahy a pokušení, ke kterým může dojít; proto se tento respekt objevuje i pozorností k těmto omezením. Pokora je paradoxně kvalitou respektu. Je také moudré respektovat i ego samotné, protože bez jeho úsilí po celá dlouhá období by člověk neměl možnost žít dostatečně dlouho, aby se mohl pokusit ho překročit. Považovat ego za svého nepřítele, kterého je třeba přemoci, znamená nepochopení. Užitečnější je přijmout ho jako domácího mazlíčka a rozpouštět ho soucítěním. Ať už bylo ego v minulosti jakékoliv, stejně jako štěně to prostě líp neumí. Odsuzovat ho znamená uvíznout v polaritě / dualitě ´dobro versus zlo´; užitečnější je pohlížet na něj jako na omezení.

K tomu, co je pro nás důležité nebo povzbudivé, cítíme připoutanost.

Když jsme postaveni tváří v tvář tomuto faktu, může nám to otevřít oči a přivést nás k rozpoznání základní povahy naší připoutanosti a vztahů, anebo můžeme znovu popřít evidentní skutečnost a abychom kompenzovali svou ztrátu, s urputností zintenzivňovat svůj dosavadní pohled.

Součástí zvládnutí potřeby popírat nevyhnutelnost ztráty je rozpoznání svých neuvědomovaných pokusů o manipulaci. Aby se mysl vyhnula ztrátě, snaží se ve své představivosti vyvinout určitou taktiku. Ta může mít podobu rozhodnutí stát se ´lepším´, nebo tím, kdo pracuje poctivěji, je čestnější, vytrvalejší nebo loajálnější.

Ve vztazích to může vzít na sebe podobu přespříliš kompenzovaného chování. Začneme se projevovat s neutuchající oddaností, láskyplností a pozorností, místo abychom se v sobě dostali ke kořenům příčin, proč máme potřebu tak jednat.

Je to systém iluzí, který sám sebe posiluje. Právě to mají mudrcové na mysli, když říkají: "Všechno, co prožíváme, jsou naše vlastní myšlenky, pocity a názory, které promítáme do světa."

Kniha Vševidoucí Já popisuje a vysvětluje pokročilé stavy vědomí a cestu duchovního Osvícení. Obsahuje také rozhovory, které dr. Hawkins vedl s duchovními žáky z celého světa. Popisuje nástrahy lidského ega a roli karmy, nelinearitu a „nedualitu“ tedy oblasti, kde se pokročilé stavy vědomí odehrávají.

https://shop.pravda.je/osobni-rozvoj-2/vsevidouci-ja/

"Každá úroveň vědomí určuje nejen hladinu energie, ale také obsah. Dává informace do nových souvislostí.

Je užitečné, když si uvědomíme, že pravda je vlastně kontinuum chápání a schopnosti chápat. Lidská společnost i filozofie upadá do mnohých zmatků, neboť nebere v potaz důležitost definování souvislostí.

Každá úroveň vědomí má jiné, odlišné souvislosti reality. Co se zdá na jedné z nich hodné obětování života, je na jiné naprosto nesmyslné či absurdní. V každé úrovni jsou k dispozici různé soubory názorových pozic.


https://shop.pravda.je/osobni-rozvoj-2/vsevidouci-ja/

Lidé...jsou hypnotizováni "sebou" a "tím, co je venku" a chápou to jako přirozené a normální. Jen v málokom vznikne podezření, že by všechno mohlo jít i jinak...

Dítě se narodí nevinné, nenaprogramované, ale pak je podobně jako počítač naplněné "společenským softwarem". Vložený software má ale bohužel jeden zásadní nedostatek. Neobsahuje totiž žádný program, který by dokázal vyhodnocovat pravdivost nově vložených aplikací. Dítě tedy nevinně věří všemu, co slyší. Nechráněné vědomí dítěte se stává kořistí kolektivní dezinformace, neznalosti a bludných názorů na svět, které už po celá tisíciletí lidstvu brání v prožívání spokojenosti.

Až 78% informací je nejen mylných, ale současně i škodlivých a destruktivních.

Racionalitu dále ničí biologická skutečnost, že máme v mozku stále anatomicky přítomnou starou, ještěří část, která dosud funguje a svou aktivistickou činností stále nabízí živočišné instinkty, které v nás posilují predátorské sklony a agresivitu. V člověku tak zůstávají živočišné impulzy a ovlivňují nebo dokonce řídí většinu jeho chování a emocí. Těsně pod povrchem jsou neustále přítomné pocity zvířete. I ony jsou snadno ovladatelné společenským naprogramováním a propagandou.

Člověk tedy vstupuje do života s biologicky defektním mozkem, s instinkty zvířete, a jeho inteligence a informovanost je při nejmenším v 78% případů systematicky likvidována nepřesnými, falešnými, negativními, destruktivními a ničivými informacemi.

Naše mozky konstruují hmatatelnou realitu interpretací frekvencí z jiné dimenze, z oblasti smysluplné, modelové, primární reality, která přesahuje čas a prostor. Mozek je tedy hologram, interpretující holografický vesmír.

Je zajímavé, že teorie pokročilé teoretické fyziky, které jsou výsledkem aktivit tzv. levé mozkové hemisféry, nyní vyžadují nový kontext, aby se daly pochopit. Kontext, který vyplynul z těchto levohemisférových vědeckých výzkumů, se shoduje s Realitou, vnímanou mystiky, představiteli pravohemisférového vnímání. Takže ať se rozhodneme vylézt na horu z kterékoliv strany, skončíme na stejném místě: na vrcholu.

Třetí cesta na horu vede prostřednictvím mechanismu odevzdávání a každý z nás má tudíž možnost sám si ověřit nejzazší přirozenost Reality jako takové, která se shoduje s tím, co se ukáže mystikovi nebo fyzikovi.

Můžeme si představit, že s každým jednotlivým odevzdáním jsme udělali další krok vzhůru směrem k vrcholu hory.

Někteří z nás budou stoupat, dokud nebudou mít lepší rozhled, a rozhodnou se tam zastavit.

Jiní půjdou ještě výš.

A pak tu budou ti z nás, kteří nebudou spokojeni, dokud nedojdou na samotný vrchol; ověří si to sami pro sebe – i když na tomto místě už není žádná samostatně existující osoba, která by si mohla cokoliv ověřit, protože došlo k jejímu úplnému odevzdání.

Dovolit si být smutný

Většina z nás v sobě nese mnoho potlačeného smutku. Zejména muži jsou náchylní tento pocit skrývat, protože pláč se považuje za zženštilý a nemužný. Většina lidí se bojí přemíry smutku, který v sobě potlačili, obávají se, že by je zaplavil a přemohl. Říkají: "Kdybych někdy začal plakat, nikdy nepřestanu"; tolik bolesti je ve světě, v mém životě, v mé rodině a v mých přátelích"; "Ach ty nevýslovné životní tragédie! Všechna ta zklamání a zničené naděje!" Potlačený smutek je zodpovědný za mnoho psychosomatických onemocnění a potíží, souvisejících se zdravím.

Když se namísto potlačení dovolí, aby pocit vyvstal, nechá se proběhnout a pak se od něj upustí, můžeme rychle přecházet od smutku k přijetí. Odporem smutek pokračuje dál a dál, místo aby se přijal a tím se sám vyčerpal,. Přetrvávání pocitu je důsledkem odmítání svolit, aby probíhal (např. "Pořádně se vyplač"). Jakmile jsme přijali fakt, že jsme schopni smutek zvládnout, dostáváme se už k hrdosti. Pocit "Já to dokážu zvládnout" a "Zvládnu to" nás přivádí k odvaze. S odvahou čelit svým vnitřním pocitům a s ochotou nechat je probíhat jsme se posunuli na úroveň přijetí a nakonec i k vyrovnanosti. Když se uvolníme od množství smutku, kterého jsme se po řadu let drželi, naši přátelé a rodina si všimnou změny ve výrazu naší tváře. Naše chůze bude lehčí a budeme vypadat mladší.

Smutek je časově omezený. Tato skutečnost nám dodává odvahu a ochotu smutku čelit. Nebudeme-li se smutku bránit a vzdáme-li se mu úplně, bude probíhat asi 10 až 20 minut; pak se na různě dlouhou dobu zastaví. Pokud ho necháme probíhat pokaždé, když se objeví, nakonec se vyčerpá. Prostě jsme si dovolili ho plně prožít. Máme jen tolerovat ohromující smutek po dobu 10-20 minut a pak najednou zmizí. Pokud bychom se smutku bránili, bude pokračovat dál a dál. Potlačený smutek může pokračovat i po celou řadu let.

Tváří v tvář smutku si musíme především často přiznat a nechat probíhat stud a pocit trapnosti z toho, že ty pocity máme. Týká se to obzvlášť mužů. Musíme uvolnit svůj strach z pocitů a z obav, že nás to zaplaví a přemůže. Pomáhá uvědomit si, že upuštění od odporu k pocitům nás rychle posune skrze ně dál. Ženy z vlastní zkušenosti a moudrosti tradičně říkávaly: "Když se pořádně vypláču, cítím se líp." Mnozí muži byli překvapení, když zjistili, že je to pravda.

Vlastní zkušeností neočekávaně zjistili, že jakmile si dovolili vnímat smutek z minulých situací, téměř okamžitě došlo k úlevě od kruté bolesti hlavy. Kdykoliv předtím vyvstal smutek, objevilo se automaticky konstatování "Muži nepláčou." Potom, co upustili od mužské hrdosti, týkající se pláče, objevil se strach, že jakmile začnou plakat, bude pláč pokračovat stále dál. Když se nechal proběhnout strach, objevil se hněv. Bylo to vztek na společnost, která nutí lidi, aby potlačovali svoje pocity, a hněv při pomyšlení, že se ani nepředpokládá, že lidé nějaké pocity mají. Proběhnutím hněvu byla dosažena úroveň odvahy a pak se mohl připustit nezbytný pláč. Nastala nejen úleva od bolesti hlavy, ale když příval vzlyků odezněl, objevila se hluboká mírumilovnost. Od té doby už nevznikala potřeba se tomu vyhýbat.

Jakmile člověk nechá smutek plně vyvstat a plně se osvobodí od této potlačené energie, je mírumilovný a pohled na jeho vlastní mužnost se změní. Uvědomuje si, že jeho mužství je teď celistvější. Je stále mužem, ale je teď člověkem, který dokáže být v kontaktu se svými pocity a poradit si s nimi. Důsledkem toho je, že je jedná přiměřeněji, je schopnější, vyrovnanější, lépe chápe, je zralejší, dokáže líp navazovat kontakty a druhé pochopit, je soucitnější a cítí větší lásku.

Otázka: Jaký přístup je pro duchovní práci nejvhodnější?

Odpověď: Nejvhodnější je postoj typu "jin", trvalý a stabilní. Duchovní práce se skládá z pochopení, uvědomování a celkového postoje svolení. Nejde o získávání či dosahování. Pamatujme, že to, co hledáme, je už přítomné přirozeně ve Všem, co je, a je to neviditelné a tiché. Je samotným předpokladem existování čehokoli, existence samé. Jde o kvalitu, jež je nejdůležitější a je absolutním, neoddělitelným podkladem čehokoli, co "jest". My to obvykle bereme jako samozřejmost, takže to přehlížíme. Aby bylo možné vnímat existenci, je nutné uvědomování. A vnitřní, vrozenou vlastností a podstatou uvědomování a existence je Božství. Když je spatříme, nedá se s ničím splést. Jeho poznání je tiché, beze slov, vědění září v podobě zjevení. Samo sebe odhaluje, v naprosté plnosti a jednoznačnosti. Není nijak nejasné nebo skryté v náznacích, nýbrž mocné a ohromující.

Když přijde Přítomnost, rozpouští se všechna iluze oddělenosti. Jako bychom vystoupili z času. Veškerá časová následnost se zastaví, jako by všechen čas i celé stvoření byly plně přítomné v "Nyní" Všechno, co kdy bylo, je a mohlo by být, je naprosto přítomné a úplné. Všechno, co je možné vědět, je věděno. Potencialita je již zde. Myšlení ustává a tím pádem i všechny kategorie jako čas, prostor, vzdálenost či trvání. Nelze je uplatnit, ztratily smysl. Svět doslova vypadá jinak. Všechno vidíme v mnohem větší hloubce. Všechno je živé a září vědomím. Všechno si je vědomo toho,že existuje, a také si je vědomo, že i všechno ostatní si je sebe vědomo. Nic není neživé a nevědomé.

Otázka: Jaký duchovní postoj je nejvhodnější pro sebezkoumání?

Odpověď: Jde o postoj sledování, pozorování, uvědomování. Je aktivně pasivní. Náš postoj typu "jin" je důsledný a trvalý. Nejde o "snažení" něco uvidět, nýbrž o odstranění všech překážek, ke kterým patří naše názory, představy, přesvědčení, rozumové kategorie, komentáře, netrpělivost a snaha mysli řídit následující okamžik. Coby děti jsme na kresbách v knížkách "hledali ukryté zvířátko" a ono to třeba nešlo, avšak když jsme se přestali snažit, náhle se objevilo samo.Z keře se například náhle jasně díval smějící se lev. Když se "snažíme", tlačíme na vnímání a náš pohled se zaostřuje do menšího prostoru, tedy se i omezuje. Snažit se spatřit neviditelné je paradox. Spíše jde o ztotožnění se Vším, co Je, a se samotnou podstatou existence. Při pozorování postupně objevíme, že všechny duševní jevy se dějí samy od sebe a že tu není žádná osoba, která by je způsobovala.

Úroveň nestrannosti je plně uspokojivá a v podstatě svobodná od úzkosti, protože hodnota přežití není založená na předpokládaných výsledcích. Znamená to, že příčina spokojenosti se nepromítá ven na ostatní nebo na vnější svět, což s sebou přináší poměrně bezkonfliktní stav vnitřního bezpečí a svobody. Nestrannost je také dosti svobodná od sociální úzkosti z pocitu ohrožení, nehrozí tudíž žádné chorobné představy o vlastním ohrožení a stihomam.

Postoj, při kterém se věcem nechává volný průběh, umožňuje tolerantnost a srdečnost, protože není v sázce nic, co by vyžadovalo souhlas ostatních.

Svoboda stavu nestrannosti je důsledkem upuštění od postojů, podmiňování a očekávání. Narcistické požadavky a egocentrické potřeby už nepřevládají. Proto úroveň nestrannosti netrpí nedostatkem, ani není poháněná touhou, chtivostí, nutkáním něco ´udělat´, nebo postavit se na něčí stranu v sociálních záležitostech; má v sobě tudíž flexibilitu.

Intelektuální domýšlivost vede k nevědomosti a duchovní pýcha je příčinou zablokování duchovního vývoje a dozrávání.

Pýcha nás zaslepuje vůči mnoha věcem, které by mohly být hluboce prospěšné; z jejich přijetí by ale pro domýšlivou mysl vyplývalo, že jsme se mýlili. Hrdost znemožňuje rozpoznávat naše vlastní omezení a přijímat pomoc, kterou potřebujeme k jejich překonání. Naše hrdost nás izoluje.

Jedním z důvodů, proč je nezbytná pokora, je fakt, že jak pronikáme hlouběji a hlouběji do dané záležitosti nebo situace, naše názory se mění. Jak věci vypadají při povrchním zkoumání, se často ukáže být zcela mylné, když do toho skutečně pronikneme.

Jedním z protijedů hrdosti je vděčnost. Pokud se stalo, že jsme se narodili s vysokým IQ, pak spíš než být na to pyšní můžeme být za to vděční. Není to žádné dosažení, už jsme se s tím narodili.

Máme-li otevřenou mysl, připouštíme, že nejsme majiteli všech faktů, a jsme připraveni měnit své názory, jak se situace vyvíjí.

Sebepoznávání nás chrání před rozčarováním. Je to bezpečí stavu ´otevřené mysli´ neboli toho, co se v praxi zenu nazývá ´ mysl začátečníka´.

Vnitřní práce je neustálý proces učení se, kdy existuje potěšení a uspokojení z objevování a z rozvíjení vhledu. Tento proces je obohacující.

Přetrvávání primitivního ega u člověka souvisí s narcistickou podstatou ´sobectví´, které znamená přetrvávání primitivního zájmu jen o sebe a nerespektování práv druhých; ostatní se vnímají jako nepřátelé a konkurenti, spíš než jako spojenci.

Neochota odpustit je nejen důsledkem odporu ega k možnosti vzdát se šťavnatosti pocitu nespravedlnosti, ale také představy, že ostatní si odpuštění ´nezaslouží´. Ve skutečnosti odpuštění přinese největší užitek tomu, kdo odpouští, ne tomu, komu se odpustilo. I ty nejtěžší podmínky je možné překonat, ale jen pevným rozhodnutím a ochotou vzdát se nutkání hýčkat si svoje rány nenávistí a pomstychtivostí.

Dualisticky strukturované ego prosazuje samo sebe postojem,, který má tendenci všechno vidět z hlediska pachatel/oběť. Na základě libovolného postoje se události rozdělí do protikladů a z toho vyplývajícího obviňování, které, když se objeví, se může nasměrovat dovnitř a dojde k sebeobviňování, nebo se promítne ven jako nenávist a paranoia. Znamená to, že ego posuzuje a nevědomky se tak stává svou vlastní obětí.

Ego závidí cokoliv, co intuitivně vnímá jako lepší a co přesahuje jeho možnosti, proto bryskně zavrhne a odsoudí všechno, co nemůže pochopit. Má eminentní zájem označit za špatné či znevážit to, co to nemůže pochopit. Znamená to, že skeptik instinktivně nesnáší duchovní pravdu nebo vyšší vědomí a jeho hodnoty.

Velké puzení kritizovat (tvářící se jako ´svoboda projevu´) je chabě zamaskovaná nenávist, plná zášti, doprovázená racionálním zdůvodňováním.

Vnitřní přezkoumání a poctivost k sobě samému odhalí skrytá potěšení, která ego získává pěstováním těchto ospravedlnění a protestů. Je možné se poučit pomocí zkušeností, které během času přibývají.

Všechno ve vesmíru vysílá vibrace. Čím je vibrace vyšší, tím víc má energie. Emoce jsou také energie, proto vyzařují vibrace. Tyto emocionální vibrace působí na energetická pole těla a objevují se účinky, které se dají vidět, pociťovat i měřit. Videosekvence, používající Kirlianovy fotografie, například ty Dr. Thelmy Moss ukazují, jak současně se změnami emocí dochází k rychlému kolísání barvy a velikosti energetických polí (Krippner, 1974). Energetické pole se tradičně nazývá ´aura´ a mohou ji vidět lidé, kteří narodili se schopností vidět vibrace této frekvence, nebo k takové schopnosti inklinují. Aura mění své zbarvení i velikost současně s emocemi. Svalové testování také prokázalo energetické změny, spojené s emocemi, jelikož svaly našeho těla okamžitě zareagují na pozitivní i na negativní podněty. Tak se naše základní emocionální stavy přenášejí do vesmíru.

Je zřejmé, že stavy vědomí mají hluboký vliv na naše vztahy, protože jedním ze zákonů vědomí je, že stejné přitahuje stejné. Naše vnitřní stavy skutečně vyzařují na ostatní. Pocity jsou energie a veškerá energie vyzařuje vibrace. Jsme jako vysílače a přijímače.

Mysl nemá žádné rozměry nebo rozsah a není prostorově omezená; proto prostřednictvím vibrační energie vysílá svůj základní stav na neomezenou vzdálenost. Znamená to, že svým emocionálním stavem a myšlenkami běžně a nevědomky ovlivňujeme i ostatní lidi. Například emocionální vzorce a jim přidružené mentální formy mohou být jasnovidci rozpoznány a dají se poznat i na velkou vzdálenost. Dá se to prokázat experimentálně, vědecký základ tohoto jevu byl předmětem velkého zájmu moderních kvantových fyziků.

Vzhledem k tomu, že emoce vyzařují vibrační energetické pole, jsou to právě emoce, co ovlivňuje a určuje, kteří lidé se v našich životech objeví. Životní události jsou ovlivňované našimi emocemi, odmítanými a potlačovanými na psychické rovině. Tak hněv přitahuje zlostné myšlenky. Základním pravidlem psychického vesmíru je, že ´podobné přitahuje podobné´.

Existuje tiché, neverbální obdarování z pobytu ve společnosti někoho osvíceného. Tradičně to mohl být pokročilý duchovní učitel, světec, nebo mudrc. Hledači cestují do velkých dálek, aby mohli být ve fyzické přítomnosti tohoto energetického pole. Oddaný nebo hledající přijímá tichou transmisí vysokofrekvenční energie učitelovy aury, což se popisuje jako ´transmise z ne-mysli´, ´milost Gurua´ nebo ´požehnání Učitele´. Tato transmise nastává sama od sebe a není osobní. Stav nekonečného míru z energetického pole učitele nebo světce vyzařuje neomezeně a sám od sebe. Když Buddha podal žákovi květinu, to bylo symbolické předání energie. Když jsme byli v přítomnosti velkého učitele, který vyzařuje tuto energii, nikdy už pak nejsme stejní jako dřív. Být v přítomnosti velkého učitele je ta nejpřínosnější věc, která se nám může stát, protože tím, že pobýváme ve fyzické přítomnosti tohoto stavu míru a naprosté odevzdanosti, jsme zvýšili své vibrace. Tichý přenos tohoto realizovaného stavu je neverbální, energický jev, který nezávisí na logice nebo jazyku. Vibrace, která je v auře pokročilého učitele, působí jako nosné vlny k usnadnění našeho porozumění slovům, která byla řečena. Ale katalytickým prvkem jsou vibrace jeho energie, ne jeho slova. Prostřednictvím tiché transmise se energie vyzařující z pokročilého učitele nebo světce zabudovává do naší aury, do fungování našeho mozku a do celé naší bytosti.

Díky tomu, že tato energie míru se přenáší ven do světa, je lidstvo stále naživu. Bylo by už dávno zničilo sebe samo, kdyby tato energie nevytvářela protiváhu. To je důvod, proč náš vlastní vnitřní vývoj slouží celému lidstvu. Dosažením těchto vyšších stavů láskyplnosti a míru v sobě samém se stáváme ochrannou přítomností ve světě.

Dualisticky strukturované ego se šíří pomocí pozic a má tendenci vidět vše optikou pachatel – oběť. Na základě svévolného postoje rozdělí události do protikladů a z toho vyplývající vinu může směřovat směrem dovnitř, nebo ji promítnout navenek jako nenávist a paranoiu. To znamená, že odsuzující ego se nevědomky stává svou vlastní obětí. Pokud nenávidí, podvědomě cítí vinu za zkreslení pravdy a může potlačovat nahromaděný pocit viny, který přidává více energie na projektovanou nenávist. Jak bude vysvětleno v další kapitole, přispívá toto k vytváření strachu, neboť co ego projektuje ven, to také podvědomě očekává, že se mu vrátí.

Přes všechny triky nemůže ego uniknout následkům, bez ohledu zda jde o útok dovnitř nebo vně. Vlastní klamná pozice ega je, že to vlastně není skutečný člověk, který cítí vinu ani nenávist, ale pouze samotné ego. Skutečné Já zůstává nedotčeno, protože pravda je imunní proti nepravdě. To znamená, že hra nenávisti a viny je hra, prakticky jen vnitřní politika ega, v níž se různé hlasy snaží vládnout a získat lidskou věrnost.

Ego závidí intuici, která je lepší než jeho omezení, je žárlivé a tudíž snadno nenávidí a odsuzuje to, co nemůže pochopit. Má eminentní zájem na tom, co je špatné, nebo pomlouvá to, co to nemůže pochopit. To znamená, že skeptik nesnáší duchovní pravdu nebo vyšší vědomí a jeho hodnoty (láska, pravda, božství, krása). Nenávist k čistotě nebo estetice je vyjádřena v obscénnosti a hrubé vulgárnosti, stejně jako v znesvěcení (poskvrňují ženskost, urážejí erudice, očerňují integritu, atd.).

Mnohá domnělá kritika (maskovaná jako „svoboda projevu“) je průhledná, závistivá nenávistná a je doprovázená racionálním zdůvodněním s cílem snížit vinu. Ideologická nesnášenlivost pohání veřejné debaty téměř na každé téma nebo problém v současné společnosti, ze které ego dostane to, co vnímá jako zisk ve formě pozornosti. Nenávist má často podobu projekce viny pomocí obvinění.

http://www.hawkins.support/studijni-kni ... uroven-30/

Pýcha je sebeobdiv, což znamená, že jiní jsou při srovnání horší nebo méně hodnotní. Egoistická pýcha jako „výlučnost“ vyvolává nepřátelství s ostatními a ve společnosti obecně. Naproti tomu opravdu úspěšní lidé jsou přijímáni, protože zralý úspěch je doprovázen pokorou a vděčností, spíše než pocitem nadřazenosti.

Pýcha je ostražitá, protože je zranitelná, a vysoce viditelná. Její nevýhodou je závist, soupeření, žárlivost, a její následky jako nenávist, zloba a pomstychtivost. Křehkost pýchy pochází z jejího narcistického jádra, které vidí jako hrozbu ztrátu statusu. Tak narcismus vede k citlivosti na ústrky a srovnávání, které dále vedou ke strachu z napadení a k sociální paranoie s jejím rodícím se nepřátelstvím, které může na sebe rychle vzít otevřenou formu. Tato tendence se projevuje společensky v „nenávisti vůdce“ nebo v nenávisti k úspěchu...

Domýšlivost a pocit vlastní důležitosti založený na pýše se musí stále udržovat a podporovat, aby se zabránilo vzniku vnitřních pochybností a nesnížil se pocit celistvosti a úplnosti, který vyplývá z plnění požadavků integrity. Pýcha je „citlivá“, konkurenční, cítí se ohrožena a je podnícena nepřátelskou závistí k sociálnímu postavení nebo pozornosti k ostatním. Pýcha je tedy motivací k použití samozvané kritiky a sarkasmu, zesměšňování, ironie, satiry útočící na osobnosti veřejného života a pověst uznávaných lídrů.

Internet se stal velmi prominentním prostorem zlomyslných kritiků. Představuje nárůst narcismu vyjadřovaný jako „názor“. Vzhledem k tomu, že narcistické ego není nastaveno na hodnotu pravdy, formy vyjádření jsou ostré a zlé, a proto mají extrémně nízkou úroveň.

Primitivní, pyšné ego je nenasytné, nakonec přitahuje následky arogance, které jsou tématem mnoha velkých klasiků v historii. Že „pýcha předchází pád“ je žalostný epiteton ješitných příčin, jak dokládá historie...

Vzhledem k všudypřítomnosti pýchy jako projevu lidského ega je některým formám pýchy přiznávána sociální přijatelnost či dokonce souhlas a jsou přijímány jako normální. Nejnápadnější je stav osobního názoru ve svých různých výrazech jako „svoboda projevu“. Tento plášť univerzálního schválení výmluv pokrývá a ospravedlňuje vše od hrubého vykrucování k různým formám lži. Když byl zkoumán jako funkce ega, ukazuje se, že „názor“ není nic víc než nápadem, který byl domýšlivě zveličen, protože to je „můj“ názor. Názor je myšlenka, která získala kouzlo vlastní důležitosti a je proto atraktivní více než jen rozum, logika, nebo fakta...

Pokora je lékem na většinu chyb v sebeklamu.

Vzhledem ke své přirozené struktuře, ego není skutečně schopné rozlišit pravdu od klamu a zaměňuje vnímání a realitu. To znamená, že ego je obětí svých vlastních omezení. Co kdysi vypadalo jako dobrý nápad je často později zdrojem lítosti, jak každý ví. To znamená, že hodnota vědomí určuje relativní pravdu, skutečnou pravdu prohlášení lze odvodit systémem, který vyhodnocuje pravdu v souladu s absolutním měřítkem platnosti.

http://www.hawkins.support/studijni-kni ... roven-175/

Základní konstatování v duchovním světě je: "Neexistuje žádná oprávněná zlost." Tohoto tvrzení se ego hrozí. "Ale jdete," řekne, "a co s tím mizerou?" Pak začne probírat svůj seznam špinavého prádla a litanie hororů, porušování ´práv´, nespravedlností, předpokládanou ´etickou´ a ´morální´ argumentaci, atd. Tyto monology zná dobře každý poradce, sponzor nebo profesionál.

Chce-li se člověk uzdravit, pak stojí před otázkou, jestli si přeje dál na tom lpět (a vychutnávat si šťavnatost´ svého ulpívání), nebo od toho upustit. To je okamžik rozhodnutí, bez kterého nemůže dojít k vyléčení.

Rozhodnutí, ke kterému v tomto zlomovém bodě došlo, má reálné důsledky pro fyziologii mozku a pro jeho schopnost pochopit dokonce i moudrost volby odpuštění namísto nenávisti.

K přijetí tohoto nezbytného kroku může být užitečný a napomáhá tomu přesvědčivý příklad. Pravděpodobně největším a nejvýraznějším příkladem jsou zkušenosti veteránů z druhé světové války, skupin i jednotlivých bojovníků; byly strašné, v maximální míře. Po skončení války si většina doteď nepřátelských bojovníků velmi rychle navzájem odpustila, a to i formálně, vzájemným zasalutováním, a slavili ukončení konfliktu. Podali si ruce v obnovené vzájemné úctě. Existovali sebevražední piloti, kteří bombardovali něčí loď, zabil něčí kamarády a opustili mnoho zraněných a zmrzačených oběti. Američané zase svrhli atomové bomby, které zabily tisíce civilistů. Po skončení válečného stavu se objevilo zvláštní, deku připomínající přijetí, že je po všem a že to všechno se týkalo ´jen války´. Ti, co předtím na frontě proti sobě bojovali, se dokonce stali blízkými osobní přáteli a pravidelně se vzájemně navštěvovali, četně rodin. Ti, kteří přežili, si do dneška společně připomínají velké bitvy.

Neochota odpustit je nejen důsledkem odporu ega k možnosti vzdát se šťavnatosti pocitu nespravedlnosti, ale také představy, že ostatní si odpuštění ´nezaslouží´. Ve skutečnosti odpuštění přinese největší užitek tomu, kdo odpouští, ne tomu, komu se odpustilo. Účelem tohoto příkladu je ukázat, že i ty nejtěžší podmínky je možné překonat, ale jen pevným rozhodnutím a ochotou vzdát se nutkání hýčkat si svoje rány nenávistí a pomstychtivostí.

Struktura ego je dualistická a rozděluje jednotu reality do zdánlivých protikladů. Osobní já je proto obětí své vlastní projekce a dualistického vnímání.

Dualistické struktury ega mají za následek mylné vnímání reality. Dualisticky strukturované ego prosazuje samo sebe. Zaujímání dualistických postojů vytváří polarizaci, která je příčinou oponování. Na základě libovolného postoje se události rozdělí do protikladů a z toho vyplývajícího obviňování, které, když se objeví, se může nasměrovat dovnitř a dojde k sebeobviňování, nebo se promítne ven jako nenávist a paranoia. Znamená to, že ego posuzuje a nevědomky se tak stává svou vlastní obětí.