Mysl

[Návštěvník]

„Jaká je cesta zkoumání vedoucí k pochopení podstaty mysli? To, co se v těle objevuje jako ‚já‘, je mysl. Pokud budeme zkoumat, kde přesně v těle tato myšlenka ‚já‘ vzniká, zjistíme, že vychází ze srdce. To je zdroj mysli.

Už jen opakováním myšlenky ‚já, já‘ je člověk přirozeně přitahován dovnitř – k tomuto místu. Ze všech myšlenek, které se v mysli objevují, je myšlenka ‚já‘ kořenem. Myšlenka ‚já‘ je tou úplně první, která se objeví. Teprve poté mohou následovat všechny ostatní myšlenky.

Pouze s příchodem zájmena první osoby vznikají zájmena druhé a třetí osoby. Bez první osoby nemůže existovat ani druhá, ani třetí.“

[Návštěvník]

Mysl je ve své podstatě jedna, a přesto se zdá být rozdělena kvůli zbytkovým dojmům, které jsou dvou druhů: příznivé a nepříznivé.

Když je mysl pod vlivem příznivých dojmů, je považována za dobrou. Když je pod vlivem nepříznivých, je považována za zlou. Ve skutečnosti však neexistují dvě mysli – jedna dobrá a druhá zlá. Jsou to pouze dojmy, které vytvářejí tento zdánlivý dualismus.

Namísto podléhání pochybnostem, jako například: „Je vůbec možné překonat tyto prastaré sklony?“ – je třeba vytrvale setrvávat v meditaci na Já. I když se člověk považuje za velkého hříšníka, neměl by propadat zoufalství nebo nářku: „Ach, já jsem hříšník. Jak mohu být zachráněn?“

Místo toho by měl zcela opustit i samotnou myšlenku „jsem hříšník“ a soustředit se intenzivně na Já. Pak je úspěch jistý.

Mysl by neměla být dovoleno, aby se toulala směrem ke světským objektům nebo k záležitostem druhých. Ať už se ostatní chovají jakkoli, člověk by v sobě neměl chovat nenávist ani touhu vůči nim. Obě – touha i nenávist – by měly být zcela opuštěny.

Vše, co člověk dává druhému, dává sobě. Pokud je toto hluboce pochopeno, kdo by nežil v souladu s ostatními?

Když se objeví ego – osobní já – objeví se všechno. Když se ego ztiší, všechno se zklidní. V míře, v jaké jednáme s pokorou, přirozeně plyne dobrota.

Je-li mysl ztišena, člověk může žít v míru kdekoli.

[Návštěvník]

„Mysl není ničím jiným než shlukem myšlenek. Zdrojem všech myšlenek je myšlenka ‚já‘. Pokud je myšlenka ‚já‘ zničena, všechny ostatní myšlenky jsou zničeny. To je svoboda od návyku.“

– Ramana Maharshi

„Mysl není ničím jiným než shlukem myšlenek.“

Tato věta odhaluje, že mysl sama o sobě nemá samostatnou existenci – je jen souhrnem myšlenek. Pokud nejsou myšlenky, není ani mysl. To je v přímém rozporu s běžným přesvědčením, že mysl je „něco“, co máme – Maharshi říká, že „něco“ je jen iluze vytvořená proudem myšlenek.

„Zdrojem všech myšlenek je myšlenka ‚já‘.“

Tady Maharshi poukazuje na nejzákladnější myšlenku, která předchází všem ostatním – pocit „já jsem“. Všechny další myšlenky se objevují ve vztahu k tomuto ‚já‘: „Já si myslím, že…“, „Mně se to líbí…“, „Já trpím…“. Tato myšlenka „já“ tedy není nevinná nebo neutrální – je kořenem ega, pocitu oddělenosti a identity.

„Pokud je myšlenka ‚já‘ zničena, všechny ostatní myšlenky jsou zničeny.“

Zničení „já“ neznamená ztrátu vědomí nebo existence, ale rozpuštění iluzorní identity – onoho falešného „já“, které si myslí, že je tělem, jménem, historií, přáním a strachem. Když toto ego-„já“ přestane existovat, není už subjekt, který by měl další myšlenky – zůstává pouze čisté bytí, které Maharshi často označoval jako „Self“ nebo „Skutečné Já“.

„To je svoboda od návyku.“

Slovo „návyk“ zde neznamená jen vnější chování, ale vnitřní podmíněnost – neustálý tok reaktivních, naučených myšlenkových vzorců. Když zmizí základní návyk ztotožnění se s „já“, mizí i všechny ostatní návyky – není „kdo“ by je měl. To je stav naprosté svobody, který Maharshi označuje jako osvobození (mokša).

Ramana Maharshi nás tímto výrokem zve k vnitřnímu zkoumání samotného zdroje naší identity. Místo boje s jednotlivými myšlenkami nebo emocemi ukazuje přímo na jejich kořen – na myšlenku „já“, která je základem ega. Když tuto myšlenku člověk opravdu a hluboce prozkoumá (například metodou „Kdo jsem já?“), ego se rozplyne a zůstane jen čisté, tiché vědomí – přirozený stav bez utrpení, připoutanosti a zmatku.

[Návštěvník]

Stačí jeden vědomý nádech — to je malá meditace. Vědomý nádech znamená, že se nadechujete… a vydechujete… a svou pozornost zcela zaměříte na dech, na vzduch, jak vstupuje do těla… a jak tělo opouští.

A pokud svou pozornost opravdu směřujete na dech, nemyslíte. Nemůžete.

Buddha doporučoval meditaci založenou na vnímání dechu už před 2500 lety, protože si nemůžete být vědomi svého dechu — opravdu vnímavě — a zároveň myslet.

Takže místo toho, aby Buddha řekl „přestaň myslet“, řekl: „Buď si vědom svého dechu“.

Tím pádem automaticky mysl přestane pracovat.

[Návštěvník]

Ve skutečnosti jste schopni používat svou mysl, místo aby vaše mysl používala vás. Tato úroveň vědomí, která je hlubší než myšlení, nazývám vědomím, někdy také přítomností. A tato úroveň existuje v každém lidském bytí, ale většina lidí si toho vůbec není vědoma. Nevědí, že v nich existuje hlubší dimenze vědomí – a tato dimenze přesahuje myšlení.

Důležité je, že u lidí je možný stav vědomí, ve kterém jste plně při vědomí, aniž byste museli neustále myslet v pojmech. Pokud se dokážete napojit na tuto dimenzi v sobě, už nejste ovládáni svou myslí. Už nejste nástrojem své myslící mysli. Ve skutečnosti jste schopni svou mysl používat, místo abyste byli používáni jí.

[Návštěvník]

Používej svou mysl, nenech se jí používat

Objev dimenzi vědomí, která přesahuje myšlení

V každém z nás existuje hlubší rozměr, který sahá za běžné myšlení. Je to úroveň vědomí, kterou nelze uchopit slovy ani pochopit logikou – lze ji pouze zakusit. Mnoho lidí však tuto dimenzi v sobě nikdy neobjeví, protože jsou plně ztotožněni se svými myšlenkami. Myslí si, že jejich mysl jsou oni. Ale co když tomu tak není?

Představme si, že naše mysl je nástroj – mimořádně užitečný a výkonný, ale stále jen nástroj. A tak jako s jakýmkoli jiným nástrojem, pokud nevíme, jak jej správně používat, může se obrátit proti nám. Místo toho, abychom my používali svou mysl, začíná naše mysl používat nás. Vzniká nepřetržitý proud myšlenek, starostí, představ a obav, který nás odděluje od přítomného okamžiku.

Existuje však možnost, jak se vymanit. Touto cestou je vědomá přítomnost. Je to stav, kdy si uvědomujeme sami sebe – nikoli jako soubor myšlenek, ale jako vědomou bytost, která vnímá. V tomto prostoru není potřeba neustále přemýšlet, hodnotit, analyzovat. A přesto jsme zcela při vědomí. Naopak – možná více než kdy jindy.

Tento stav není výsadou duchovních mistrů nebo meditujících mnichů. Je dostupný každému z nás. Není třeba nic přidávat – stačí na chvíli ztišit mysl a uvědomit si, že jsme. Bez příběhu, bez nálepky, bez hodnocení. Jsme prostě tady.

Jakmile jednou tuto dimenzi vědomí zakusíte, začnete chápat, že nemusíte být otrokem své mysli. Mysl se může stát vaším spojencem – tichým služebníkem, ne hlučným pánem.

A právě v tomto tichu může vyrůst vnitřní mír, jasnost a svoboda. Když přestaneme být používáni myslí, začneme konečně skutečně žít.

[Návštěvník]

Kdo tu myslí a cítí? No přece jáá... nebo ne?

Představ si, že jsi na jevišti. Hraješ hlavní roli ve hře zvané Můj život. Máš text, kostým, kulisy, publikum. A říkáš si: Tohle jsem já. Moje pocity, moje názory, moje minulost, moje jméno. Moje zážitky, mé tělo, mé chutě, mé plány. Všechno dává smysl.

Ale pak najednou – ticho. Zapomeneš repliku. Zastavíš se. A něco v tobě si uvědomí: Počkej... já nejsem ten text. Ani ta role. Ani ten kostým. Já jsem ten, kdo si to všechno uvědomuje.

Tohle je ten zlom. Moment, kdy začneš vnímat rozdíl mezi tím, kdo myslí, a kým ve skutečnosti jsi.

Mozkové půlky vs. celé vědomí
Ano, mozkověda říká, že jedna hemisféra generuje logiku, druhá emoce.

Ale... pozor. Obě ty půlky, ať už myšlenkové nebo emoční, jsou produktem nervového systému. Jinými slovy – jsou obsahem vědomí, ne jeho podstatou.

Když se ptáš: Kdo to tu myslí a cítí? – většina lidí bez přemýšlení odpoví: No já, přece jááá!
Ale co je to „já“? Když se podíváš blíž, zjistíš, že:

Myšlenky se dějí samy. Nepřikazuješ jim, aby vznikaly. Neříkáš: Teď si vygeneruju úzkost. Ona prostě přijde.

Pocity vznikají samovolně. Nemusíš chtít být smutný, a přesto se to může stát.

Myšlenky a pocity se často navzájem spouští a zesilují. Vzniká vnitřní film, příběh o tobě.
A právě tenhle příběh – kombinace všeho, co si myslíš, cítíš, jak vypadáš, co ti kdysi řekli rodiče – to je ego.

Ego není nic zlého. Je to jen konstrukce. Soubor identit a vzpomínek, který sis obul jako boty.
Ale ty nejsi ty boty. Ty jsi ten, kdo je nosí. A dokonce ten, kdo si může všimnout, že jsou těsné, špinavé... nebo že už je nepotřebuje.

Jak to poznat v praxi?

Zkus chvíli jen sedět a pozorovat, co se děje ve tvé mysli.

Objeví se myšlenka: To je blbost.

Objeví se jiná: Možná na tom něco je.

Přijde pocit: Nuda. Nepříjemné ticho.

Pak zvuk v pozadí. Pak vzpomínka. Pak plán, co budeš večer jíst.

A teď si polož otázku: Kdo si to všechno uvědomuje?
Kdo to sleduje, bez hodnocení, jako pozorovatel?

To je vědomí. To jsi ty, než jsi uvěřil, že jsi jen to, co myslíš a cítíš.

Tvoje pravé „já“ není hlas v hlavě. Je to ten, kdo ten hlas slyší.
Je to vědomá přítomnost, která tu byla dřív než první myšlenka a bude tu i poté, co poslední odezní.

A i když mozkové půlky dál pobublávají svým obvyklým stylem – jedna logicky, druhá emočně – ty už víš, že nejsi ani jedna z nich.
Jsi celek, který je všechny pojímá.
Ne pozorovatel „zvenku“, ale tiché vědomí, které nic nedrží, ale vše si uvědomuje.

Pokud se dál objevují pochyby kdo jsi, tak přestaň na chvíli myslet - nepřestáváš existovat. To ti něco napoví.

[Návštěvník]

Co je mysl - Mooji

Neexistuje něco jako mysl sama o sobě. Mysl nemůže existovat sama o sobě. Mysl je vztah, který jsi ty — bytí, vědomí — utváříš. Skutečné přesvědčení, že „já jsem tato mysl“, je mylné. Mysl je energie, která přichází, a je samozřejmě užitečná v praktických věcech. Mysl zahrnuje všechno toto — vnímání, interpretaci — to vše je mysl. Ale když jsme zmatení ohledně své identity, mysl ti nepomůže. Udrží tě v osobnosti. Funguje převážně ve prospěch osobnosti.

Mysl gáního, osvíceného, už není nazývána myslí. Je to jen aspekt Já, čímž ve skutečnosti vždy byla.

[Návštěvník]

...A pak si uvědomíte, že nutkání přemýšlet je jen zvyk. Hluboce zakořeněný zvyk.
"Nemám čas být teď přítomný. Ani 10 vteřin." - Není to pravda.

Čekáte u výtahu, stisknete tlačítko. Promítáte se mentálně tam, kam se chcete dostat, nebo jste opravdu tam? Jste ponořeni do myšlenek, nebo využíváte tuto příležitost k tomu, abyste prostě byli přítomní celou svou bytostí, stojící tam a na nic nečekající?
Protože většina lidí stráví možná 70 % svého života čekáním na něco. Vždycky je tu další věc, kterou je třeba udělat a která ještě nebyla úplně dokončena. Vždycky se má stát další věc, na kterou prostě čekám.

[Návštěvník]

Klidná mysl je vše, co potřebujete. Všechno ostatní se stane správně, jakmile se vaše mysl zklidní. Stejně jako východ slunce oživuje svět, tak i sebeuvědomění ovlivňuje změny v mysli. Ve světle klidného a stabilního sebeuvědomění se vnitřní energie probouzejí a konají zázraky bez vaší námahy. Nisargadatta Maharaj

[Návštěvník]

Přítomnost je prostor bez myšlenek



Ale přítomnost může být také přítomná na pozadí. I když probíhá myšlení, stále můžete nebýt zcela zapojeni do myšlenek. Myšlení tak ztrácí schopnost vytvářet chaos ve vašem životě a mást vás. Vaší volbou pak není snaha více porozumět nebo přinést intelektuální analýzu do praxe, ale praktikovat stav nemyšlení.

[Návštěvník]

Televize je jed pro tvou mysl



Televizní mysl, která přijímá věci… odkud vlastně přicházejí… vstupují do tvé mysli a ty už přestáváš myslet vlastními myšlenkami. Občas si možná řekneš: „Tenhle člověk je tak hloupý,“ ale pak se zase díváš dál. A pak další mluví. „Proč se na tohle vůbec dívám?“ O půl hodiny později: „To je tak strašné.“ Ale nemůžeš… nemůžeš to vypnout.

Tady je ovladač. Zkusme ještě jeden kanál. Možná tam něco bude. Ach ne, to je hloupost. Zkusme ještě jeden.

Takhle se chová závislý člověk. A ta zařízení jsou ještě návykovější. Jsou dobrá v tom, že je nosíš pořád s sebou.

A musíš si přiznat… možná si budeš muset přiznat… že v tobě je závislost.