Guru Váčaka Kovai (Květinový věnec ze slov gurua) je básnická sbírka, psaná v tamilštině, obsahující 1254 veršů složených Muruganarem a dále pak 28 veršů napsaných Ramanou Mahárišim. Naprostá většina těchto veršů zachycuje učení Ramany Mahárišiho tak, jak jej vyjádřil on sám. Muruganar pak výroky Ramany zapsal do tamilských, nejčastěji čtyřřádkových, veršů. Výsledkem je rozsáhlý a úplný přehled učení Šrí Ramany.
Muruganar (1890-1973) je všeobecně považován za jednoho z nejvýznačnějších a nejvýznamnějších stoupenců Ramany Mahárišiho. Byl nástrojem, který přiměl Bhagavána složit díla Ulladu Narpadu a Upadéša Undijar, tedy dvě z jeho nejhlubších filozofických prací. Zasloužil se také o to, že Bhagaván zaznamenal většinu svého učení v Ramana Puránam, v 540 řádků dlouhé básni, složené společně s Muruganarem. Kromě toho Muruganar složil tisíce a tisíce veršů, které lze zpravidla roztřídit do tří kategorií:
1) popis vlastní zkušenosti Já,
2) chvála Šrí Ramany a vyjádření vděku,
3) záznam učení, které u Šrí Ramany vyslechl.
Výsledek jeho práce je úžasný. Za padesát let složil na tato tří témata více než 20 000 veršů.
Muruganar se původně jmenoval C. K. Subramania Ajer. Jeho rodiče mu však říkali Sambamurthi. Už před příchodem k Bhagavánovi byl uznávaným znalcem tamilštiny, pracujícím v prestižní komise, která dávala dohromady úplný tamilský slovník. Kromě toho učil ve škole a pracoval i jako domácí učitel.
Do Tiruvannamalai přijel v září roku 1923 na pobídku svého tchána Dandapani Svámího. Když jej Dandapani Svámí seznamoval s Bhagavánovým dílem 108 veršů na Arunáčalu, bylo Muruganarovi okamžitě jasné, že Ramana Maháriši je guruem, kterého tak hledal. Zaplatil si cestu do Tiruvannamalai, aby Ramanu spatřil. Cestou do ášramu složil v chrámu Arunáčalíšvary jedenáct veršů. Většina těchto veršů, věnovaných Bhagavánovi ve formě Šivy, vyjadřovala prosbu o Milost. První návštěvu u Bhagavána a okolnosti, které k ní vedly, popsal Muruganar dvěma poetickými texty:
Já, takový nevědomý, milost si nezasluhující bídák, můžu být vůbec přijat za stoupence pána Šivy, který jako božský guru, s nadbytkem Milosti, světu zřetelně vyjevuje velikost Manikkavachagara (slavný tamilský básník z 9. století)? A i kdyby se tak stalo a získal bych naději na přijetí, budu schopen opěvovat slávu jeho nohou, z nichž se řine Milost, stejným způsobem, jako je tomu v Tiruvachakam (nejslavnější báseň Manikkavachagara)?
Tato pochyba již dávno vyvstala v mé mysli, stejně jako tomu bylo i u mnoha jiných myšlenek. Vyvstala a zmizela jak blesk, mihnoucí se oblohou.
Pak jsem se dozvěděl o stoupencích, kteří dosáhli vykoupení pomocí Milosti mudrce z Tiruvannamalai, jež je ztělesněním skutečného poznání a který září jako plamen pravého tapasu (duchovní snahy). Když hovořili o nesmírnosti jeho Milosti, tonuli v radosti. Jejich slova mě naplnila obdivem a neutuchajícím štěstím.
Tato soucitná svrchovaná Jednota, obdařená poznáním, se ve svém srdci rozhodla, že se stane mým pánem a mistrem.
Spalovala mě žádost, prudká touha utišit se v Já, která byla hnána pomyšlením na boží chodidla, přetékající Milostí. Jako když člověk ztrápený žízní narazí na chladivou vodu Gangy, tak jsem se v onen šťastný, drahocenný den dostal díky své touze k Ramanovi. Přistoupil jsem k němu s jedenácti verši, které začínaly slovy: „Opouštím horu Kailás…“. Setkal jsem se se vznešeným mudrcem, s džňána guruem, s oceánem Ticha, který poskytuje poznání.
(Opouštím horu Kailás … Podle indické mytologie je hora Kailás příbytkem Šivy – svrchovaného Pána. Proto lze ona slova interpretovat ve smyslu, že Muruganar opouští příbytek Pána, aby se v Tiruvannamalai setkal s Pánem samotným. Pozn. překl.)
Když hledím na jeho chodidla, mysl se mi rozpouští a ztrácí formu stejně jako se taví vosk v ohni. Radoval jsem se jako telátko, nalézající matku. Chlupy na těle se mi zježily. Povstala ve mně zbožnost, jako se za úplňku zvedá oceán přílivem. Můj duch by ve vytržení, a to díky Milosti čitšakti (síly, obsažené ve vědomí).
Třaslavým, chvějícím se hlasem čtu těch jedenáct veršů a kladu je k jeho nohám. A v tom na mě pohlédl svýma lotosovýma očima. Všechna chvála mého jazyka od teď náleží jen jemu.
Z toho, jak mi udělil Milost, jsem nabyl přesvědčení, že je samotným Šivou. Stal se mým pánem a mistrem. Jako můj „majitel“ si přivlastnil moje „já“ a „mé“.
I kdybych tonul v odporném blátě pekel, nezapomenu na úžasnou šlechetnost štědrého dárce Milosti.
V září roku 1923 Bhagaván stále ještě obýval nevelkou doškovou chatrč postavenou nad samádhím (hrobkou) jeho matky. Muruganar si nebyl jistý, jak vlastně k Bhagavánovi přistoupit, proto zůstal stát nějakou dobu před chatrčí. Bhagaván to vyřešil tím, že vyšel ven a povídá: „Enna? (Tak co?)“ V Tamil Nadu je to běžný způsob, jak zjistit, co má návštěvník za lubem.
Místo odpovědi začal Muruganar zpívat verše složené v chrámu, ale přemohly ho emoce. Do očí se mu vedraly slzy a nebyl schopen pokračovat.
„Nemůžete číst?“ ptal se Bhagaván, „dejte mi to. Přečtu to sám.“
Bhagaván pak přečetl báseň nahlas. Muruganar byl velmi puntičkářský co se týče přednášení jeho básní, které měly charakteristickou melodii a rytmus, protože se jednalo o tradiční básnické metry či témata, která musela být zpívána přesným způsobem. To ale platilo jen do tohoto okamžiku. Po svém prvním střetnutí s Bhagavánem už Muruganar nikdy své verše nezpíval.
Při své první návštěvy se Muruganar zdržel pár dnů a během nich měl několik extatických a vizionářských prožitků. Zkušenosti byly tak intenzivní, že si Muruganar uvědomoval, pokud zůstane v ášramu o trochu déle a bude celý den pobývat s Bhagavánem, mohl by zanevřít na svůj rodinný život. Nechtěl však nechat svoji matku bez prostředků k obživě, a proto se vrátil ke své práci v Madrásu.
Do ášramu opět zavítal o tři měsíce později, v prosince 1923, a vrátil se s dalšími básněmi pro Bhagavána. Jedna z nich se jmenovala Tiruvembavai, což je název slavné básně složené Manikkavachagarem před více než tisíci lety v Adiannamalai. Muruganarova verze začínala slovy: „Zapějme o slávě Annamalai Ramany, který svým zrakem udílí Milost…“ (Annamalai je jiné jméno pro Arunáčalu – pozn. překl.).
Šiva se před Manikkavachagarem zjevil ve formě lidského gurua, aby jej osvobodil z podruží tužeb. Jako výraz své lásky a vděčnosti vyzdvihl Manikkavachagar Milost a velikost Šivy, svého gurua, v Tiruvachakam, což je jedno z největších děl klasické tamilské náboženské literatury. Muruganar dlouho doufal, že by před ním mohl Šiva sehrát stejnou roli, takže by mohl rovněž pět chválu na Šivu, coby svého gurua. Muruganar považoval Bhagavána za Šivu ve formě svého gurua ještě dříve, než se s ním v září 1923poprvé setkal. To je zřetelné z prvního verše, který Muruganar složil v chrámu Arunáčalaíšvara cestou na setkání s Bhagavánem:
Guru Ramana, Šiva, opustil horu Kailás a společnost bohů a přišel do chladivého Perunturai popíjet šumivá slova Vachagaru.
Musíte teď znovu zajít k nádhernému městu Aruna s přáním naslouchat jeho čistým slovům.
Vachagar je Manikkavachagar a Perunturai je přístav na pobřeží Tamil Nadu, kde se Šiva rozhodl projevit v lidské podobě.
Když se Muruganar ukázal v Ramanášramu s básní opěvující Bhagavána, která se jmenoval stejně jako jedno z nejslavnějších děl Manikkavachagara, bylo jasné, že si Muruganar plní svoji odvěkou touhu mít stejný vztah s Bhagavánem, jako když se Manikkavachagar radoval se svým Šivou. Sádhu Óm zachytil, co se odehrálo potom:
Jednoho dne složil Muruganar svoji Tiruvembavai, začínající slovy Annamalai Ramanam. Šrí Bhagaván si píseň prohlédl, spatřil, že se svojí posvátností podobá básni Tiruvachakam od Manikkavachagara, a rozverně povídá: „Dokážeš zpívat jako Manikkavachagar?“ Třebaže Šrí Muruganar přijal Bhagavánova slova jako božský příkaz svého gurua, modlil se k němu: „Jaká byla Manikkavachagarova duchovní zkušenost pravého poznání a jaký je můj stav nevědomosti? Budu schopen zpívat jako Manikkavachagar jen tehdy, když Bhagaván svojí Milostí odstraní moji nevědomost. Samotný talent tohoto ega na to nestačí.“
V básni Nul Varalaru, ze sbírky Šrí Ramana Sannidhi Murai se Šrí Muruganar modlí s poukazem na Milost, kterou mu udělil Šrí Bhagaván:
…Ptám se: „Kde je má nevědomá mysl, která podobna sově nevidí jasné sluneční světlo a která je temnější než nejhlubší tma? A kde je Bhagavánova zkušenost Já, které pulzuje pravým poznáním, prostá zlověstné iluze? Srovnávat mě a Bhagavána je jako srovnávat svatojánskou mušku a slunce!“ S tímto prohlášením jsem slábnul a slábnul a Pán, zářící v mém Srdci pohnul mojí myslí, takže z jeho Milosti rozkvetla. Aniž bych cokoli učinil, on sám složil Šrí Ramana Sannidhi Murai, aby mohla jeho pravá sláva rozkvést a zazářit.
Jakožto cíl lásky Šrí Bhagavána byl Šrí Muruganar proměněn ve vznešeného duchovního poetu. Stejně jako Pán Šiva udělil Manikkavachagarovi přímou zkušenost Já, a tak zapříčinil, že Manikkavachagar zapěl Tiruvachakam, tak i Šrí Bhagaván v jediném okamžiku uschopnil Muruganara zapět Šrí Ramana Sannidhi Murai, když svojí Milostí podnítil jeho mysl a udělil mu stejnou přímou zkušenost Já.
Další přeložené části