Vrstva ochrany"V procesu svého vývoje zakrýváme prostřední vrstvu zraněné citlivosti a své bytostné jádro třetí vrstvou, vrstvou ochrany. Tuto vrstvu přirozeně budujeme, abychom chránili svou zraněnou citlivost. Je to štít, kterým se chráníme před zraňujícími energiemi a který nám pomáhá mít alespoň nějakou kontrolu nad svým – často chaotickým – životem. Touto ochranou se snažíme zabránit střetu s přílišnou bolestí a strachem. Děláme to mnoha způsoby – potlačujeme svou životní energii a své zkušenosti, a tak zůstáváme chráněni, nebo se rozptylujeme nějakou návykovou činností, ať už jde o návykové látky, nebo o způsob chování – bojujeme, pochlebujeme, odtahujeme se, rozumujeme, svádíme, snažíme se být pořád zaneprázdnění, a tak dále. Identita a chování některých z nás se prostě jen prolnuly s tím, co po nás bylo požadováno, a tak se nám podařilo relativně dobře zvládnout zadané úkoly (přizpůsobení). Jiní z nás se naopak vzpouzeli, ale pravděpodobně si dodnes nesou pocity hlubokého odcizení, zlosti a odpojení (vzpoura). Někdo jiný zase nedokázal splnit očekávání, která na něj byla kladena, a pod tím tlakem se zhroutil nebo stáhl (odpojení). Sám sebe nejvíce vnímám jako „přizpůsobovače“, ale mám hodně i z „rebela“ a často se i „odpojuji“.
Nejčastěji se před zraněním chráníme tak, že přijmeme nějakou roli a vytvoříme si obraz o sobě samém. Vytváříme si nejrůznější role, za které se pak schováváme – můžeme být mocní, nebo jsme v roli oběti, můžeme být tím, kdo je sexy, nebo tím, kdo je starostlivý, jsme „nejlepší“ nebo „nejhorší“, jsme zábavní, duchovní, okouzlující, nebo sportovně nadaní. Schovat se můžeme za všechno, co posiluje naše ego. Já jsem používal roli absolventa Harvardu, hipíka, rebela, lékaře, hodného hocha, duchovního hledače, psychiatra, terapeuta a tenisty. Neumíme si představit, že bychom měli vstupovat do vztahů s lidmi bez nějaké masky – bez vlastního image, na které se můžeme spolehnout. Bez něho se cítíme extrémně zranitelní. Náš strach a stud by potom mohly být odhaleny, protože by ztratily svou ochranu…
Ochranná vrstva není negativní prostor. Její úskalí ale spočívá v tom, že je nevědomá. Když jsme byli dětmi, museli jsme si najít způsob, jak se chránit. Většina z nás si proto vybudovala svůj vlastní, jedinečný způsob obrany. Bez ní bychom nevyvázli duševně zdraví. Problém je ale v tom, že jsme se s touto obranou natolik ztotožnili a připoutali se k ní, že v ní žijeme zcela nevědomě dál. Je to silný, nevědomý návyk, do kterého nemůžeme podle potřeby vstoupit a zase z něj vystoupit. Tuto obranu jsme si vytvořili ve velmi raném věku, a její kořeny jsou tudíž hluboké a nevědomé. A teď k sobě nepouštíme vůbec žádnou energii, takže zůstáváme v izolaci a strádáme. Chceme se chránit před strachem, ale omezujeme tím svůj vlastní život, trpí tím naše životní energie a snižuje se naše schopnost prožívat radost. Náš ochranný štít brání proudění životní energie, odpojil nás od pocitů a naše tvořivá, životodárná energie nemůže volně plynout. Potom si vytvoříme systém rigidních přesvědčení a hájíme svou potřebu se chránit.
Ochrana vyvolává další ochranu
Ke konfliktům, které máme s ostatními, dochází většinou tehdy, když na sebe narazí dvě ochranné vrstvy. Často se cítíme odmítnuti, protože ke druhému přistupujeme, chráníce se svojí ochranou vrstvou, místo abychom ukázali svou citlivost. Ale nejsme si toho vědomi. Možná přicházíme s představou, že jsme otevření a přístupní, ale ve skutečnosti jsme uzavřeni ve své ochraně a čekáme, až se otevře ten druhý, a my se budeme moci cítit v bezpečí. Potom, když nedostaneme, co chceme, jsme rozhořčeni.
Velmi často se stává, že jsme zmateni z toho, jak na sebe s druhými lidmi vzájemně působíme – všichni se skrýváme pod vrstvou ochrany a nevíme, jak z toho ven. Snažíme se vyřešit problémy, ale často je potřeba si jenom přiznat, v jakém stavu vědomí se nacházíme. Dokud se snažíme něco změnit na druhém člověku nebo ho nějak ovlivnit, setrváváme ve své ochraně. Sem mohou patřit chvíle, kdy máme nějaká očekávání, kdy chceme druhému ublížit, kdy se ho snažíme ovládat, soudit, manipulovat nebo jakkoliv změnit. Kdykoli přistupujeme k někomu s touto energií, napadáme ho. A útok může vyvolat jedině protiútok, nebo že se druhý stáhne.
Rozpoznat své obranné strategie není vůbec snadné. Máme sklon je hájit. Pokud na sobě nepracujeme, věříme tomu, že chceme-li přežít, musíme se chránit, a jinou realitu si neumíme představit. Ovšem cena, kterou platíme za to, že žijeme takto chráněni, aniž bychom si to uvědomovali, je vysoká. Náš život a energie jsou omezené. Naše srdce zůstává zavřené a my se cítíme izolovaně, protože tato ochrana ostatní odrazuje. Očekáváme, že se lidé a svět budou chovat tak, abychom se cítili v bezpečí, a pokud se to neděje, upadáme do stavu rezignace nebo zlosti. Jsme-li konfrontováni s imaginární nebo skutečnou hrozbou, tlakem, kritikou nebo posuzováním, reagujeme automaticky, ze zvyku a nevědomě. Když jsme neprozkoumali svou vrstvu zraněné citlivosti, zůstáváme v ochranné vrstvě. Obvykle jsme pak odpojeni a jsme jen těžko schopni sami sebe vnímat. Jsme buďto citově uzavření, nebo hysteričtí. Bojíme se otevřít, protože nechceme cítit bolest nebo strach.
Návrat domůVyléčit se můžeme tak, že začneme vnímat svou zranitelnost a potřebu chránit se, a to s jemnou, milující bdělostí. Skutečná vnitřní změna nastane, jakmile začneme vnímat svou potřebu se bránit, aniž bychom se za to odsuzovali, snažili se jí zbavit nebo to změnit. Namísto toho vnímáme, kdy naše potřeba ochrany přichází, jak ji prožíváme a co ji spustilo. Obrana se tak začne pomalu rozpouštět. Podobně přestaneme-li popírat, že cítíme stud a strach, podíváme-li se na ně zpříma a dopřejeme-li si čas, abychom je procítili, začne skrze ně prosvítat jádro našeho bytí. Když prozkoumáme, uznáme a procítíme stud i šok prostřední vrstvy a hluboce se do těch přicházejících pocitů ponoříme, začneme se znovu spojovat se svou krásou, silou, jedinečností i vlastní cenou. A čím méně jsme obtěžkáni vinou a strachem z trestu, z odmítnutí a nesouhlasu, tím víc si můžeme při prosazování své vitální energie dovolit riskovat.
Podstata léčení, které budu v této knize podrobně zkoumat, spočívá v tom, že si dovolíme být naprosto přítomní vůči čemukoli, co vyvstane v jednotlivém okamžiku, a budeme to vnímat jako energii v těle, která se bud' pohybuje, nebo je zamrzlá.
Když si všimneme, že se nacházíme ve vnější vrstvě – ve své ochraně, – dovolíme si být v této energii s jemností a pochopením a vnímáme ji jako určitý jev. Když se ocitneme v prostřední vrstvě – ve své zraněnosti, uděláme totéž. Dovolíme si ji procítit jako energii. Naším problémem není zraněnost. Problémy vyvstanou, když s ní nejsme v kontaktu a nedostává se nám nástrojů a podpory k tomu, abychom ji zpracovali. Stud, strach a šok nejsou prokletím, jsou to rituály na naší cestě. Jestliže jsme s touto částí sebe sama nepracovali, máme tendenci se odpojovat od svého srdce. Pokud prožijeme strach a bolest, které máme ve své prostřední vrstvě, zjemní nás to. Naše energie zjemní a naše duše se prohloubí. Otevře se nám široký vnitřní prostor, ve kterém najdeme pochopení pro strach, bolest a pocity, které má každý a které jsou integrální součástí života. Tím, že strach, bolest, nepříjemné pocity, zklamání a dokonce i tragédie přijmeme, místo abychom s nimi bojovali, otevřou se nám dveře do podstaty našeho bytí."
http://www.jitrnizeme.cz/view.php?nazev ... 2009110032google