Osudem všech lidí je dokonalost (z knihy Já Jsem To)

Osudem všech lidí je dokonalost (z knihy Já Jsem To)

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 29. pro 2015 17:36:46

Tazatel: Když se vás někdo ptal na prostředky k seberealizaci, neustále jste zdůrazňoval důležitost mysli přebývající v pocitu „já jsem“. Jaký to má důvod? Proč by tahle konkrétní myšlenka měla vést k realizaci? Jak mne kontemplace na „já jsem“ ovlivní?

Maharádž: Samotné pozorování změní pozorovatele i pozorované. Koneckonců jediné, co brání člověku nahlédnout jeho pravou přiro­zenost, je slabost a tupost mysli, její tendence přeskakovat jemné věci a zaměřovat se jen na ty hrubé. Když se budete řídit mou radou a budete se neustále snažit udržovat mysl pouze v pocitu „já jsem“, začnete si svou mysl a její vrtochy plně uvědomovat. Uvědomění, přítomnost jasné har­monie (satvy) v konání, rozpouští skleslost a ztišuje neklid mysli a jemně, ale vytrvale mění samotnou její podstatu. Tato změna nemusí být zjevná, může být i sotva postřehnutelná, ale přesto je to hluboký a zásadní obrat od temnoty ke světlu, od nepozornosti k uvědomění.

T: Musí se používat zrovna formule „já jsem“? Nemůže to být jakákoli jiná věta? Když se budu koncentrovat na „je tu stůl“, neposlouží to úplně stejně?

M: Ano – jakožto cvičení v koncentraci. Ale nepřivede vás to k pře­kročení ideje stolu. Vy se přece nezajímáte o stoly, ale chcete poznat sám sebe. Proto mějte vědomí neustále zaostřeno na jediný záchytný bod, který máte – na svou jistotu, že jste. Přebývejte v tomto pocitu, hloubejte o něm, hrajte si s ním, hluboce se do něj ponořte, dokud skořápka nevědomosti nepraskne a vy se nevylíhnete do království skutečnosti.

T: Je mezi mým soustředěním se na „já jsem“ a prasknutím skořápky nějaká příčinná souvislost?

M: Touha najít sebe sama je známkou toho, že se to s vámi obrací k lep­šímu. Impuls přichází vždy zevnitř. Dokud nepřijde váš čas, nebudete mít ani touhu, ani sílu provádět sebezkoumání naplno a bezvýhradně.

T: Není za tuto touhu a její naplnění zodpovědná Guruova milost? Není Guruova zářivá tvář návnadou, na kterou jsme chyceni a vytaženi z bahna utrpení?

M: Ten, kdo vás přivede k Vnějšímu Guruovi, je Vnitřní Guru (satguru), tak jako matka přivede své dítě k učiteli. Věřte svému Guruovi a poslou­chejte ho, protože je poslem vašeho Skutečného Já.

T: Jak mám najít Gurua, kterému bych mohl věřit?

M: To vám řekne vaše vlastní srdce. Najít Gurua není těžké, protože Guru hledá vás. Guru je neustále připraven, to vy nejste připraveni. Mu­síte být připraveni se učit, jinak můžete potkat svého Gurura a promarnit šanci svou naprostou nepozorností a zatvrzelostí. Vemte si příklad ze mě. Nevypadalo to se mnou nijak slibně, ale když jsem potkal svého Gurua, naslouchal jsem mu, věřil jsem mu a řídil se jeho radami.

T: Než se úplně svěřím do rukou nějakého učitele, neměl bych si ho nejprve prověřit?

M: Určitě si ho prověřte! Ale co můžete zjistit? Jenom to, jak se vám jeví na vaší úrovni.

T: Budu pozorovat, jestli je zásadový, jestli žije v harmonii se svým učením.

M: Můžete najít spoustu disharmonie – no a co? To nic nedokazuje. Rozhodující jsou jeho pohnutky. Jak můžete znát jeho pohnutky?

T: Přinejmenším budu očekávat, že je to člověk, který se dokáže sebeo­vládat a žije počestný život.

M: Takových lidí najdete spoustu – a budou vám k ničemu. Guru vám dokáže ukázat cestu zpátky domů, k vašemu pravému já. Co to má společného s charakterem či temperamentem jedince, kterým se vám zdá být? Neřekl vám snad jasně, že není jedinec? Jediný způsob, jak ho můžete posoudit, je podle změny, která ve vás nastane v jeho přítomnosti. Cítíte-li se klidnější a šťastnější, rozumíte-li sám sobě mnohem jasněji a hlouběji než obvykle, znamená to, že jste našel toho pravého člověka. Nechte si na to nějaký čas, ale jakmile bude vaše mysl připravena mu uvěřit, uvěřte mu absolutně a naplno a přesně se řiďte každým jeho po­kynem. Nejde o to, zda ho přijímáte jako svého Gurua, stačí, že vám je dobře v jeho společnosti. I samotný satsang vás může přivést k cíli, pokud ho s ničím nemícháte a ničím nenarušujete. Jakmile ale jednou přijmete někoho za svého Gurua, tak mu naslouchejte, pamatujte si jeho slova a dělejte to, co vám říká. Polovičatost je vážný nedostatek a je příčinou mnoha utrpení, za které si můžete sám. Chyba není nikdy na straně Gurua, chyba je vždy v omezenosti a paličatosti žáka.

T: Prohlásí v takovém případě Guru žáka za neschopného nebo ho dokonce zavrhne?

M: Kdyby to udělal, tak by to nebyl Guru! Čeká na svou příležitost, až se k němu žák, vytrestaný a zmoudřelý, vrátí ve vnímavějším rozpoložení.

T: Jaké k tomu má Guru pohnutky? Proč si s tím dává takovou práci?

M: Kvůli utrpení a jeho odstranění. Vidí, jak lidé ve svých snech trpí, a chce je probudit. Láska nestrpí bolest a utrpení. Guruův soucit je bez­mezný, a proto nemůže být poražen. Guru nikdy neprohrává.

T: Má být můj první Guru také mým posledním, nebo můžu chodit od Gurua ke Guruovi?

M: Celý vesmír je váš Guru. Jste-li pozorný a inteligentní, může vás učit cokoliv. Kdyby byly vaše mysl a srdce čisté, učil byste se od kaž­dého kolemjdoucího. Ale protože jste pohodlný a roztěkaný, musí vaše vnitřní Já stvořit vnějšího Gurua a přimět vás, abyste mu věřil a poslouchal ho.

T: Je Guru nutný?

M: To je, jako byste se ptal: „Je matka nutná?“ Abyste mohl ve vědomí vyrůst z jedné úrovně do další, potřebujete pomoc. Pomoc nemusí být vždycky prostřednictvím lidské bytosti, může to být jemný duch nebo jiskra intuice, ale pomoc přijít musí. Vnitřní Já se dívá a čeká, až se ztra­cený syn vrátí zpátky k otci. V pravý čas všechno láskyplně a náležitě zařídí. Pokud je nutný posel nebo rádce, pošle Gurua, aby udělal to, co je potřeba.

T: Jednu věc nemůžu pochopit. Mluvíte o vnitřním Já jako o moudrém, dobrém, krásném a ve všech směrech dokonalém. Dále mluvíte o jedinci jako o pouhém odrazu, který nemá své vlastní bytí. Je-li jedinec tak ne­důležitý, proč se tolik starat o jeho blaho? Koho zajímá stín?

M: Zavádíte dualitu tam, kde žádná není. Je tu tělo a je tu Já. Mezi nimi je mysl, v níž se Já odráží jako „já jsem“. Mysl se díky svým nedokona­lostem, své hrubosti a neklidu, nedostatku soudnosti a vhledu, považuje za tělo – nikoliv za Já. Jediné, co je potřeba, je pročistit mysl, aby si do­kázala uvědomit svou jednotu s Já. Když se mysl ponoří do Já, přestane tělo dělat problémy. Zůstává tím, čím je, nástrojem poznávání a konání, prostředkem a vyjádřením vnitřního tvůrčího ohně. Základní význam těla je v tom, že slouží ke zkoumání kosmického těla, kterým je celý vesmír. V průběhu toho, jak si postupně uvědomujete sebe sama ve všem proje­veném, vždycky znovu zjišťujete, že jste něco víc, než jste si myslel.

T: Takže sebezkoumání nemá konec?

M: Protože nemá začátek, nemá ani konec. Ale já jsem díky milosti svého Gurua objevil toto: nejsem nic, na co lze ukázat. Nejsem ani „tohle“, ani „tamto“. To platí absolutně.

T: Takže, co s tím má společného nikdy nekončící objevování, neko­nečná transcendence člověka do nových dimenzí?

M: Tohle všechno patří do oblasti projeveného; ve vesmíru je přirozené, že vyšší může být dosaženo jenom díky svobodě získané od nižšího.

T: Co je nižší a co je vyšší?

M: Dívejte se na to v pojmech uvědomění. Širší a hlubší vědomí je vyšší. Všechno živé pracuje na tom, aby zabezpečovalo, ochraňovalo a rozšiřo­valo vědomí. To je jediný a výhradní účel a smysl světa. Stálé zvyšování úrovně vědomí, objevování nových dimenzí, s jejich vlastnostmi, rysy a schopnostmi – to je podstatou Jógy. V tomto smyslu se celý vesmír stává školou Jógy (jógakšetra).

T: Je dokonalost osudem všech lidských bytostí?

M: Ano, všech lidských bytostí – bezvýhradně. Možnost se stává jistotou ve chvíli, když se v mysli objeví pojem osvícení. Jakmile živá bytost uslyší a pochopí, že vysvobození je v jejích silách, nikdy už na to nezapomene, protože je to první zpráva zevnitř. Tato zpráva zapustí své kořeny, po­roste a v pravý čas získá požehnanou formu Gurua.

T: Takže všichni se staráme o vykoupení své mysli?

M: A o co jiného? Mysl zbloudila, mysl se vrací domů. I když výraz „zbloudila“ se tu nehodí. Mysl musí dobře poznat všechny své rozmary. Nic není chyba, pokud se to neopakuje.
http://www.advaita.cz/26452n-58.-osudem ... ja-jsem-to
Návštěvník
 

Re: Osudem všech lidí je dokonalost (z knihy Já Jsem To)

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 05. led 2016 19:19:41

82. Absolutní dokonalost je v přítomnosti (z knihy Já Jsem To)

Tazatel: Je válka. Jaký k tomu zaujímáte postoj?
Maharádž: Války v té či oné formě probíhají tam či onde neustále. Bylo snad někdy období, kdy by nikde nebyla žádná válka? Někdo říká, že je to vůle Boží. Někdo zase, že je to Boží hra. Tím jinými slovy vyjadřuje to, že války jsou nevyhnutelné a nikdo za ně není zodpovědný.
T: Ale jaký je váš vlastní názor?
M: Proč mi vnucujete nějaké názory? Já žádný vlastní názor nemám.
T: Někdo musí přece být za to hrozné a nesmyslné krveprolití zodpovědný. Proč se lidé tak snadno vzájemně zabíjejí?

M: Hledejte viníka sám v sobě. Myšlenky „já“ a „moje“ jsou kořenem každého konfliktu. Osvoboďte se od nich a budete z konfliktu venku.
T: Když budu mimo konflikt, k čemu to bude? To válku nijak neovlivní. Jsem-li příčinou války, musím být připraven i zemřít. Ale je přece jasné, že zmizí-li tisíce takových jako já, války to nezastaví. Války nezačaly mým narozením, ani neskončí mou smrtí. Já za ně zodpovědný nejsem. Kdo tedy je za ně zodpovědný?
M: Sváry a boje jsou součástí existence. Proč nezkoumáte, kdo je zodpovědný za existenci?
T: Proč říkáte, že je existence neoddělitelná od konfliktu? Copak nemůže být existence bez boje? Nepotřebuji přece s druhými bojovat, abych byl sám sebou.
M: Ale vy s druhými bojujete neustále – abyste přežíval jako oddělené tělo a mysl, jako konkrétní jméno a forma. Abyste mohl žít, musíte ničit. Od chvíle svého početí jste začal válku se svým okolím – nemilosrdnou válku vzájemného vyhlazování, která potrvá, dokud vás smrt nevy­svobodí.
T: Moje otázka zůstala nezodpovězena. Zatím jenom popisujete to, co už znám – život a jeho utrpení. Ale neříkáte, kdo za to nese zodpovědnost. Když na vás naléhám, házíte vinu na Boha či na karmu, nebo na mou vlastní nenasytnost a strach – což vyvolává jenom další otázky. Dejte mi konečnou odpověď.
M: Konečná odpověď zní: nic tu není. Vše se jen dočasně jeví v poli univerzálního vědomí; kontinuita v podobě jména a formy je jenom mentálním výtvorem, jenž se snadno rozplyne.
T: Ale já se právě ptám na toto bezprostřední, pomíjivé, zdánlivé. Tady je fotka dítěte, které zabili vojáci. Je to holý fakt, jenž na vás hledí. Nemůžete ho popřít. Takže, kdo je tedy zodpovědný za smrt toho dítěte?
M: Nikdo a každý. Svět je tím, co je jeho obsahem, a všechny věci se vzájemně ovlivňují. My všichni jsme to dítě zabili a my všichni jsme spolu s ním i umřeli. Každá událost má nesčetně příčin a vytváří nekonečně následků. Je zbytečné se snažit vystopovat nějaké konkrétní příčiny, protože je to nemožné.
T: U vás v Indii se hovoří o karmě a odplatě.
M: Je to jenom hrubá aproximace: ve skutečnosti jsme všichni stvořiteli i stvořeními všech ostatních a vzájemně si vytváříme i vlečeme životní břemena.
T: Takže nevinný trpí za viníka?
M: V naší nevědomosti jsme nevinnými; v našich činech jsme viníky. Hřešíme, aniž bychom o tom věděli a trpíme, aniž bychom věděli proč. Naše jediná naděje je tato: zastavit se, pozorovat, pochopit a vylézt z pastí, které nám klade naše paměť. Protože paměť krmí představivost a představivost vyvolává touhu a strach.
T: Proč si vůbec vytvářím tyto představy?
M: Světlo vědomí prochází přes film paměti a promítá obrazy na váš mozek. Kvůli nedostatečnosti a nedokonalosti vašeho mozku je to, co vnímáte, pokřivené a zabarvené pocity jako „to se mi líbí“, „to se mi nelíbí“. Dejte své myšlení do pořádku a osvoboďte se od emocionálních podtónů. Potom uvidíte jasně a s láskou věci a lidi takové, jací opravdu jsou. Svědek zrození, života a smrti je jeden a tentýž. Je to svědek bolesti i lásky. Protože i když je existence v omezenosti a oddělenosti ­utrpením, my ji milujeme. Milujeme ji a zároveň nenávidíme. Bojujeme, zabíjíme, ničíme životy i majetek, a přece jsme láskyplní a obětaví. Chováme něžně dítě, a zároveň z něj děláme sirotka. Náš život je plný protikladů. A přesto na něm lpíme. Toto lpění je kořenem všeho. A přece je naprosto povrchní. Ze všech sil se třeba něčeho nebo někoho držíme, ale za chvíli na to zapomeneme. Jsme jako dítě, které si staví z bláta bábovičky a s klidným srdcem je opustí. Kdybyste se jich dotkli, začne zlostně vřískat, ale když odvedete jeho pozornost, tak na ně hned zapomene. Protože náš život je v přítomnosti a láska k němu je také v přítomnosti. Milujeme rozmanitost, hru bolesti a radosti, jsme fascinováni kontrasty. K tomu potřebujeme protiklady a jejich zdánlivou oddělenost. Chvíli si to užíváme, ale pak se unavíme a zatoužíme po klidu a tichu čirého bytí. Vesmírné srdce bije bez přestání. Já jsem svědkem i tímto srdcem.
T: Vidím obraz, ale kdo ho namaloval? Kdo je zodpovědný za tuto děsivou, a přesto rozkošnou zkušenost?
M: Malíř je součástí obrazu. Vy jste oddělil malíře od obrazu, a teď ho hledáte. Neoddělujte a neklaďte chybné otázky. Věci jsou takové, jaké jsou, a nikdo konkrétní za ně není zodpovědný. Myšlenka osobní zodpovědnosti pochází z iluze konateleství. „Někdo to musel udělat, někdo je za to zodpovědný.“ Dnešní společnost se svým systémem zákonů a zvyklostí je založena na představě oddělené a zodpovědné osobnosti, ale tohle není jediná forma, jakou může společnost mít. Mohou existovat jiné formy společnosti, kde je pocit oddělenosti slabý a zodpovědnost je rozptýlena na všechny.
T: Má jedinec se slabým smyslem pro osobnost blízko k realizaci?
M: Vezměte si malé dítě. Pocit „já jsem“ ještě není zformován, osobnost je zatím v zárodku. Překážek k realizaci je jen pár, ale chybí síla a jasnost uvědomění, jeho šířka a hloubka. V průběhu let uvědomění sílí, ale zároveň se objevuje latentní osobnost, která vše zatemňuje a komplikuje. Tak jako čím tvrdší je dřevo, tím teplejší je jeho plamen, tak také čím silnější je osobnost, tím jasnější světlo se zrodí při její destrukci.
T: Vy nemáte žádné problémy?
M: Já mám problémy. Už jsem vám to říkal. Být, existovat jako jméno a forma, je bolestné, a přece to mám rád.
T: Ale vy milujete všechno!
M: V existenci je obsaženo vše. Mou přirozeností je milovat; dokonce i to, co je bolestné.
T: Tím se to ale nestane méně bolestným. Proč nezůstat v neomezeném?
M: To, co mne vrací do existence, je instinkt objevování, láska k neznámému. Přirozeností bytí je vidět dobrodružství v dění, stejně tak jako je přirozeností dění hledat klid v bytí. Toto střídání bytí a dění je nevyhnutelné; ale můj domov je za obojím.
T: Je váš domov v Bohu?
M: Milovat a uctívat Boha je také nevědomost. Můj domov je za všemi pojmy, ať jsou sebe vznešenější.
T: Ale Bůh není pojem! Je to skutečnost, která transcenduje existenci.
M: Můžete použít jakákoli slova. Ale já jsem za vším, čeho se může týkat jakákoli vaše myšlenka.
T: Jestliže jste jednou poznal svůj domov, proč v něm nezůstáváte? Proč se vracíte sem k nám?
M: Člověk se rodí z lásky ke spolčování a jakmile se jednou narodí, zaplete se do osudu. Osud je neoddělitelný od dění. Touha být něčím konkrétním z vás udělá jedince s jeho osobní minulostí a budoucností. Podívejte se na nějakého velikána – jak úžasný to byl člověk! A přesto, jak strastiplný byl jeho život a jak omezené byly jeho plody. Jak bezvýhradně závislá je osobnost člověka a jak lhostejný je k němu jeho svět. A přece tento život milujeme a chráníme jej, i když je tak bezvýznamný.
T: Je válka a všude je chaos. Dejme tomu, že vás někdo požádá, abyste se staral o potravinovou pomoc. Dají vám vše potřebné a jde jedině o to, tu práci zvládnout. Odmítnete to?
M: Pracovat či nepracovat je pro mne jedno a totéž. Možná bych se o to staral, možná ne. Mohou tu být jiní, pro podobné úkoly povolanější než já – například profesionální dodavatelé potravin. Ale můj přístup je jiný. Já nepohlížím na smrt jako na katastrofu a neraduji se z narození dítěte. Dítě se zrodilo do utrpení, kdežto mrtvý je z toho venku. Připoutanost k životu je připoutaností k utrpení. Milujeme to, co nás bolí. Taková je naše přirozenost. Pro mne bude ale okamžik smrti okamžikem slavnostním, nikoliv okamžikem strachu. Když jsem se narodil, tak jsem brečel, ale při umírání se budu smát.
T: K jaké změně ve vědomí dochází ve chvíli smrti?
M: Jakou změnu byste očekával? Když skončí film, všechno je stejné jako předtím, než film začal. Stav po vaší smrti bude stejný jako stav před vaším narozením, pokud si na něj pamatujete.
T: Já se na nic nepamatuji.
M: Protože jste to nikdy nezkoušel. Je to jen otázka naladění vaší mysli. Ale k tomu je samozřejmě potřeba cvik.
T: Proč neděláte nějakou společensky prospěšnou práci?
M: Ale já celou dobu nedělám nic jiného! A jaký druh společenské práce byste po mně chtěl? Nějaké záplatování pro mne není. Mé stanovisko je jasné: když chce člověk rozdávat, musí nejprve něco vyrobit, když chce jíst, musí nejprve nakrmit ostatní, když chce brát, musí nejprve sám dávat, chce-li myslet na sebe, měl by nejprve myslet na druhé. Jenom nesobecká společnost, založená na sdílení, může být sta-bilní a šťastná. To je jediné praktické řešení. Když ho nechcete – bojujte.
T: Všechno je to záležitost gun. Tam, kde převládá tamas a radžas, tam musí být válka. Tam, kde vládne satva, tam bude mír.
M: Berte to jak chcete, vyjde to nastejno. Společnost je postavena na motivech. Založíte-li její základy na přátelství a dobré vůli, nebudete potřebovat specializované sociální pracovníky.
T: Svět se zlepšuje.
M: Vždycky se říkalo, že se zlepšuje, ale on se nikdy nezlepšil: Jaká je proto naděje, že se tak stane v budoucnosti? Jistě, na světě byly a budou období míru a harmonie, kdy má satva převahu, ale věci podléhají v důsledku své dokonalosti zkáze. Dokonalá společnost je nezbytně statická, a proto stagnuje a rozpadá se. Z vrcholu vedou všechny cesty dolů. Společnosti jsou jako lidé – narodí se, rostou do určitého bodu relativní dokonalosti a potom upadají a umírají.
T: Copak neexistuje stav absolutní dokonalosti, který by nechátral?
M: Vše, co má začátek, musí mít i svůj konec. Jedině v bezčasém je vše dokonalé – tady a teď.
T: Ale dosáhneme postupem času bezčasého?
M: Postupem času se vrátíme zpět do výchozího bodu. Čas nás nemůže dostat mimo čas, tak jako nás prostor nemůže dostat za prostor. Čekáním získáte jen další čekání. Absolutní dokonalost je tady a teď, nikoliv někde v budoucnosti, blízké či vzdálené. Tajemství je v činnosti – tady a teď. Kvůli svému chování jste sám k sobě slepý. Ignorujte vše, co si o sobě myslíte, a jednejte tak, jako byste byl naprosto dokonalý – ať už je vaše představa o dokonalosti jakákoli. Jediné, co potřebujete, je odvaha.
T: Kde takovou odvahu najdu?
M: V sobě, samozřejmě. Dívejte se dovnitř.
T: Vaše milost mi bude pomáhat.
M: Má milost vám teď říká: dívejte se dovnitř. Vše, co potřebujete, už máte. Tak to použijte. Jednejte, jak nejlépe umíte, dělejte to, co si myslíte, že byste měl dělat. Nebojte se chyb; vždycky je můžete napravit, důležité jsou vaše záměry. Forma, kterou na sebe věci berou, není v naší moci, ale pohnutky našich činů ano.
T: Jak může čin zrozený z nedokonalosti vést k dokonalosti?
M: Čin nevede k dokonalosti; dokonalost se projevuje v činech. Dokud se posuzujete podle svých projevů, věnujete jim maximální pozornost; jakmile si uvědomíte své pravé bytí, vaše jednání se stane dokonalým – spontánně.
T: Jsem-li věčně dokonalý, proč jsem se potom vůbec narodil? Jaký účel má tenhle život?
M: To je jako byste se ptal, co má zlato z toho, když je přetaveno do podoby šperku. Šperk získá barvu a krásu zlata; zlato tím nijak obohaceno není. Podobně skutečnost vyjádřená v činu dává tomuto činu smysl a krásu.
T: Co získá skutečnost ze svých projevů?
M: Co by mohla získat? Vůbec nic. Ale přirozeností lásky je vyjadřovat samu sebe, potvrzovat samu sebe, překonávat překážky. Jakmile pochopíte, že svět je láskou, která se projevila v činnosti, budete se na to dívat úplně jinak. Ale nejprve se musí změnit váš postoj k utrpení. Utrpení je primárně voláním o pomoc, které je samo o sobě pohybem lásky. Více než štěstí chce láska růst, rozšiřování a prohlubování vědomí a bytí. Vše, co tomu brání, se stává příčinou bolesti a láska se bolesti nevyhýbá. Satva, energie, která pracuje pro poctivý a náležitý rozvoj, nesmí být zmařena. Když je zablokována, obrátí se sama proti sobě a stane se destruktivní. Tam, kde je lásce zatarasena cesta a kde je dovoleno, aby se rozšířilo utrpení, je válka nevyhnutelná. Lhostejnost k soužení našeho souseda přivádí utrpení k našim dveřím.

Návštěvník
 

Re: Osudem všech lidí je dokonalost (z knihy Já Jsem To)

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 17. kvě 2016 7:16:53

Po osvobození by měl člověk
uctívat.
Jakmile jste pochopili,
tak co byste ještě měli dělat?
Už zde není nic, co by se mělo
udělat. Jen modlit se k tomu,
kdo vás tyto věci naučil.
On je bezpochyby ve vašem
srdci a vy a on jste jedno.

Vytvořte nyní dualitu,
vytvořte nedokonalost,
ale jen kvůli poděkování.
Návštěvník
 

Re: Osudem všech lidí je dokonalost (z knihy Já Jsem To)

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 24. kvě 2016 13:50:14

Tazatel: Jsem celkem dost zaměřen sám na sebe.

Maharadž: Nejste. Celou dobu ničíte sám sebe a své vlastní já tím, že sloužíte podivným bohům, falši. Zaměřte se na sebe – z toho správného hlediska. Přejte sobě jenom to dobré, pracujte na tom, co je pro vás dobré. Zničte všechno, co stojí mezi vámi a štěstím. Buďte vším – milujte všechno – buďte šťasten – čiňte šťastnými. Žádné štěstí není větší.

Tazatel: Proč je v lásce tolik utrpení?

Maharadž: Všechno utrpení se rodí z touhy. Pravá láska není nikdy frustrovaná. Jak může být pocit jednoty frustrován? Může to být jenom touha po vyjádření. To se opět děje v mysli. A stejně jako všechny ostatní duševní věci, tak i frustrace je nevyhnutelná.

Tazatel: Jaká je role sexu v lásce?

Maharadž: Láska je stavem bytí. Sex je energie. Láska je moudrá, sex je slepý. Jakmile je pravá podstata lásky a sexu dobře pochopena, nejsou tu žádné konflikty nebo zmatky.

Tazatel: Je příliš mnoho sexu bez lásky.

Maharadž: Bez lásky je všechno špatné. Žít bez lásky je zlo.

Tazatel: Jak se dostanu k lásce?

Maharadž: Vy sám jste láska – když se jí nebojíte.

http://usvit.mysteria.cz/meditace/nisargadatta.html
Návštěvník
 

Re: Osudem všech lidí je dokonalost (z knihy Já Jsem To)

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 06. srp 2017 17:24:24

Bůh je všekonající, džňánin je nekonající (z knihy Já jsem To)

Obrázek

Tazatel: Někteří mahátmové (osvícené bytosti) tvrdí, že svět není ná­hodný ani není Boží hrou, ale že je výsledkem a výrazem monumen­tálního pracovního plánu, směřujícího k probuzení a rozvoji vědomí v celém vesmíru. Od neživého k živému, od nevědomí k vědomí, od tuposti k bystré inteligenci, od nepochopení k jasnosti – to je směr, kterým se podle nich vesmír nepřetržitě a neúprosně pohybuje. Existují samozřejmě okamžiky odpočinku a zdánlivé temnoty, kdy se vesmír zdá být dřímající a nečinný, ale tato přestávka skončí a práce na vě­domí je znovu započata. Z našeho pohledu je vesmír slzavým údolím, místem, z něhož je třeba co nejdříve jakýmkoli možným způsobem uniknout. Pro osvícené bytosti je svět dobrý a vyhovující jejich účelům. Nepopírají, že je vesmír myšlenkovou strukturou a že vposledku je všechno jednota, ale vidí a říkají, že tato struktura má smysl a slouží nanejvýš žádoucímu účelu. To, čemu říkáme Boží vůle, není vrtkavým rozmarem hravého božství, ale výrazem absolutní nezbytnosti růstu v lásce, moudrosti a síle a uskutečňování nekonečných možností života a vědomí.

Tak jako zahradník pěstuje z maličkých semínek překrásné a dokonalé květiny, tak i Bůh pěstuje ve své vlastní zahradě – kromě dalších bytostí – z lidí nadlidi, kteří poznávají, milují a pracují společně s Ním.

Když Bůh odpočívá (paralaja), tak se ti, jejichž vzrůst nebyl ještě do­končen, stávají načas nevědomými, zatímco ti dokonalí, kteří se dostali za všechny formy a obsahy vědomí, si nepřestávají uvědomovat univerzální ticho. Jakmile nastane čas k tomu, aby se vynořil nový vesmír, spící se probouzejí a jejich práce začíná. Vyspělejší z nich se budí první a připraví půdu pro méně vyspělé, kteří tak nalézají formy a vzory chování vhodné pro svůj budoucí růst.

Toto je tedy pojetí některých mahátmů. Rozdíl oproti vašemu učení je tento: vy trváte na tom, že na světě není nic dobrého a měli bychom se ho stranit. Oni říkají, že znechucení světem je přechodný stav, sice ne­zbytný, ale přesto dočasný, který je brzy nahrazen všepronikající láskou a pevnou vůlí spolupracovat s Bohem.

Maharádž: Vše, co říkáte, je správné pro cestu, která směřuje ven (pravrtti). Pro cestu návratu (nivrtti) je třeba se vynulovat. Mé místo je tam, kde není nic (paramákáša). Slova ani myšlenky tam nezasahují. Pro mysl je to jenom temnota a ticho. Potom se vědomí dává do pohybu a probouzí mysl (čidákáša), která vytváří svět (mahatákáša) vybudovaný z paměti a představivosti. Jakmile začne existovat svět, všechno může být tak, jak říkáte. Přirozeností mysli je vymýšlet cíle, snažit se jich dosáhnout, hledat prostředky a cesty, projevovat svou představivost, energii a odvahu. To jsou boží vlastnosti a já je neodmítám. Ale mé místo je tam, kde neexistují žádné rozdíly, kde nejsou věci ani mysl, která je vytváří. Tam jsem doma. Nic z toho, co se děje, se mne nedo­týká – věci působí na věci, to je vše. Osvobozen od paměti a očekávání, jsem svěží, nevinný a plný energie. Mysl je velmi pracovitá (mahákára) a potřebuje odpočinek. Jelikož nic nepotřebuji, jsem nebojácný. Koho bych se měl bát? Oddělenost neexistuje, naše já nejsou oddělená. Je pouze jedno Já, Nejvyšší Skutečnost, v níž osobní s neosobním jsou jedno a totéž.

T: Jediné mé přání je, abych byl schopen pomoci světu.

M: A kdo říká, že mu pomoci nemůžete? Vytvořil jste si svou představu o tom, co pomoc znamená a co vyžaduje, a dostal jste své já do rozporu mezi tím, co byste měl, a tím, co můžete, mezi nezbytností a schop­ností.

T: Ale proč to dělám?

M: Vaše mysl vytváří strukturu, se kterou se ztotožňujete. V povaze touhy je přimět mysl, aby vytvořila svět, v němž se touha vyplní. I slabá touha může vyvolat dlouhou řadu činů, natožpak touha silná! Touha má zázračnou moc, může stvořit i celý vesmír. Tak jako malá sirka může za­pálit obrovský les, tak i touha zapaluje oheň projeveného. Vlastním úče­lem tvoření je naplnění touhy. Ať už je touha vznešená či nízká, vesmír (ákáša) je neutrální – člověk si ho může vyplnit čím chce. Proto musíte být velmi opatrný v tom, po čem toužíte. A pokud jde o lidi, kterým chcete pomoci, ti žijí v důsledku svých tužeb ve svých osobních světech. Neexistuje jiná cesta jak jim pomoci než skrze jejich touhy. Můžete je pouze učit, aby měli správné touhy, nad které by se mohli povznést a osvobodit se tak od potřeby tvořit a přetvářet světy tužeb, příbytky bolesti a radosti.

T: Jednou musí přijít den, kdy je celé této hře konec – člověk musí zemřít a vesmír musí skončit.

M: Tak jako spící člověk na všechno zapomíná a probouzí se do no­vého dne nebo umírá a vynořuje se v dalším životě, tak se i světy touhy a strachu rozpouštějí a mizí. Avšak univerzální svědek, nezúčastněný pozorovatel, Nejvyšší Já, nikdy nespí ani neumírá. Toto Velké Srdce věčně bije a s každým úderem vzniká nový vesmír.

T: Je Nejvyšší Já vědomé?

M: Je za vším, co může mysl pochopit. Je za bytím i nebytím. Je „Ano“ i „Ne“ pro cokoli, je mimo i uvnitř, tvořící i ničící, nepředstavitelně skutečné.

T: Jsou Bůh a Mahátma jedno a totéž?

M: Ano, jsou.

T: Musí tu být nějaký rozdíl.

M: Bůh je Všekonající, džňánin je nekonající. Bůh si neříká: „Všechno dělám já.“ Pro Něj se věci dějí z jejich vlastní přirozenosti. Pro džňánina je vše konáno Bohem. Mezi Bohem a přirozeností nevidí žádný rozdíl. Jak Bůh, tak džňánin znají sami sebe jako nehybný střed všeho pohybli­vého, jako věčného svědka všeho pomíjivého. Střed je záležitost prázd­noty a svědek, nezúčastněný pozorovatel, je záležitost čirého uvědomění. Znají sami sebe jakožto nic, a proto jim nic nemůže vzdorovat.

T: Jak se toto vše projevuje ve vaší osobní zkušenosti?

M: Jsa ničím, jsem vším. Všechno jsem já a všechno je mé. Tak jako stačí, abych pomyslel na pohyb a mé tělo se pohne, tak se i věci dějí proto, že na ně myslím. Pochopte, že já nedělám nic. Jenom pozoruji, jak se věci dějí.

T: Dějí se věci tak, jak chcete, aby se děly, anebo chcete, aby se děly tak, jak se dějí?

M: Obojí. Přijímám i jsem přijímán. Jsem vším a vše je mnou. Nebojím se světa, neboť světem jsem. Jsem-li vším, čeho bych se měl bát? Voda se nebojí vody, oheň se nebojí ohně. Nebojím se také proto, že nejsem ničím, co by mohlo zakoušet strach nebo být v nebezpečí. Nemám žád­nou formu ani jméno. Připoutanost ke jménu a formě je tím, co plodí strach. Já připoután nejsem. Já jsem nic a nic se ničeho nebojí. Naopak, vše se bojí Ničeho, neboť cokoli se Ničeho dotkne, stává se ničím. Je to jako bezedná studna – cokoli do ní spadne, to zmizí.

T: Je Bůh jedincem?

M: Dokud sám sebe považujete za jedince, je i On jedincem. Jste-li vším, chápete i Jeho jako vše.

T: Mohu změnou postoje změnit fakta?

M: Sám postoj je faktem. Vezměte si třeba zlost. Mohu zuřit, běhat po místnosti sem a tam, ale zároveň vědět, čím jsem – středem moudrosti a lásky, atomem čiré existence. Všechno se uklidní a mysl se ponoří do ticha.

T: A přesto se někdy zlobíte.

M: Na koho bych se měl zlobit a kvůli čemu? Zlost přišla a opět se roz­pustila, když jsem si vzpomněl na své Já. Je to všechno hra gun (kvalit vesmírné substance). Jestliže se s nimi ztotožňuji, jsem jejich otrokem. Stojím-li stranou, jsem jejich pánem.

T: Můžete s tímto postojem ovlivňovat svět? Oddělíte-li se od světa, ztratíte tím veškerou šanci mu pomoci.

M: Jak to? Vždyť já sám jsem vším – copak nemohu pomoci sám sobě? Neztotožňuji se s nikým konkrétním, neboť jsem všechno – jak jednot­livé, tak univerzální.

T: Můžete potom pomoci mně, konkrétnímu jedinci?

M: Ale já vám pomáhám stále, ze svého nitra. Moje i vaše Já jsou jedno. Já to vím, kdežto vy ne. V tom je celý rozdíl – a nemůže to tak být na­pořád.

T: A jak pomáháte světu jako celku?

M: Gándí je mrtev, a přesto jeho mysl prostupuje celou zemí. Myšlenky džňánina se šíří mezi lidmi a pracují nepřetržitě ve prospěch dobra. Pro­tože jsou anonymní a přicházejí z nitra, jsou o to mocnější a podma­nivější. Takto se svět zdokonaluje – vnitřní pomáhá a žehná vnějšímu. Když džňánin zemře, potom už neexistuje – stejně jako už neexistuje řeka, která se vlila do moře. Jméno a forma tady už nejsou, ale voda zůstává a sjednocuje se s oceánem. Jakmile se džňánin spojí s univerzální myslí, stává se veškerá jeho moudrost a dobrota dědictvím lidstva a povznáší každou lidskou bytost.

T: Jsme připoutáni k naší osobnosti. Velice si ceníme své individuality a toho, že jsme jiní než ostatní. Zdá se, že odsuzujete obojí jako neuži­tečné. K čemu je nám to vaše neprojevené?

M: Neprojevené, projevené, individualita, osobnost (nirguna, saguna, vi­akta, viakti), to vše jsou pouhá slova, úhly pohledu, mentální postoje. Není na nich nic skutečného. Skutečnost je zakoušena v tichu. Lpíte na osobnosti – ale to, že jste jedincem, si uvědomujete jen tehdy, když máte potíže – nemáte-li potíže, tak na sebe nemyslíte.

T: Neřekl jste mi, jaký je účel Neprojeveného.

M: Je jisté, že musíte spát, abyste se mohl vzbudit. Musíte zemřít, abyste mohl žít, rozplynout se, abyste získal novou formu. Musíte ničit, abyste mohl budovat, rušit, než začnete tvořit. Nejvyšší Skutečnost je univer­zálním rozpouštědlem, které rozleptá každou zábranu a propálí každou překážku. Bez absolutního popření všeho by tyranie věcí byla absolutní. Nejvyšší Skutečnost má také velice harmonizační účinky, je zárukou ko­nečné a dokonalé rovnováhy – života ve svobodě. Rozpouští vás, a tím zajišťuje vaše pravé bytí.

T: To vše je z hlediska její úrovně v pořádku. Ale jak se to projevuje v každodenním životě?

M: Každodenní život je životem činů. Ať se vám to líbí nebo ne, musíte být v činnosti. Vše, co děláte kvůli sobě, se hromadí a stává se výbušni­nou. Jednoho dne to exploduje a nadělá ve vás i ve vašem světě spoušť. A namlouváte-li si, že pracujete pro dobro všech, je to také na škodu, neboť byste se neměl nechat vést svými vlastními představami o tom, co je dobré pro ostatní. Člověk, který tvrdí, že ví, co je dobré pro ostatní, je nebezpečný.

T: Jak máme tedy pracovat?

M: Nepracujte ani pro sebe, ani pro ostatní, ale pro práci samotnou. Věc, kterou stojí za to dělat, má účel a smysl sama v sobě. Nedělejte z ničeho prostředek pro něco jiného. Nespoutávejte věci. Bůh nestvořil jednu věc proto, aby sloužila jiné. Každá věc je vytvořena kvůli sobě samé. A protože je vytvořena kvůli sobě samé, tak do ničeho nezasahuje. Používáte věci a lidi pro účely, které jsou jim cizí, a pustošíte tím svět i sami sebe.

T: Říkáte, že naše pravé bytí je neustále s námi. Jak je možné, že si toho nevšímáme?

M: Ano, jste stále Nejvyšší Skutečnost. Ale vaše pozornost je upřena na fyzické či mentální věci. V mezidobí, kdy vaše pozornost opustila něja­kou věc, ale ještě se nezaměřila na jinou, jste čiré bytí. Jakmile pomocí nácviku rozlišování a nelpění (vivéka – vairágja) pustíte ze zřetele smyslové a mentální stavy, vynoří se čiré bytí jako přirozený stav.

T: Jak má člověk skoncovat s tímto pocitem oddělenosti?

M: Zaměřením mysli na „Já jsem“, čili na pocit bytí, se rozpouští pocit „já jsem to a to“. Zůstává pocit „jsem pouze svědek“ a i ten se ponoří do „já jsem vše“. Potom se všechno stane Jedním a toto Jedno, vy sám, není ode mne odděleno. Odhoďte představu odděleného „já“, a otázka „Čí je tato zkušenost?“ vůbec nevyvstane.

T: Mluvíte ze své vlastní zkušenosti. Jak mohu já sám tuto zkušenost získat?

M: Mluvíte o mé zkušenosti jako by byla odlišná od vaší, neboť věříte, že jsme odděleni. Ale my nejsme. Na hlubší úrovni je má zkušenost i vaší zkušeností. Ponořte se hluboce do svého nitra a snadno a jednoduše to objevíte. Směřujte k „Já jsem“.

http://www.advaita.cz/24989-sri-nisarga ... ja-jsem-to
Návštěvník
 

Re: Osudem všech lidí je dokonalost (z knihy Já Jsem To)

Nový příspěvekod Cestarelax » úte 16. črc 2019 12:48:22

Doporučuji shlédnout toto videa, kde je dobře vysvětlená transformace vědomí a vůbec osud lidstva a vše co s tím souvisí.
https://www.youtube.com/watch?v=Xc3vY_XzDTg

Jinak druhá část tohoto videa a pokračovaní je zde:
https://www.youtube.com/watch?v=FnFXCezhzpY
Jsme pár, který se aktivně zabývá osobním rozvojem, meditacemi, programováním mysli, vytváříme relaxační a meditační hudbu a mnohem více.
Cestarelax
 
Příspěvky: 4
Registrován: úte 16. črc 2019 12:13:42


Zpět na Nisargadatta Maharaj

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník