Bezžádostivost je nejvyšší blaženost

Mojí zkušeností je, že vše je blaženost

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 20. zář 2014 19:56:51

Rozlišování vede k nelpění (z knihy Já jsem To)


Maharádž: Všichni jste promočení, protože hustě prší. V mém světě je vždy pěkné počasí. Není tu noc ani den, teplo ani chladno. Netrápí mne tu žádné starosti ani výčitky svědomí. Má mysl je osvobozena od myšlenek, neboť tu nejsou žádné touhy, jichž by byla otrokem.

Tazatel: Existují dva světy?

M: Váš svět je pomíjivý a proměnlivý. Můj svět je dokonalý a neměnný. Můžete mi o svém světě říkat cokoli chcete – budu poslouchat pozorně, možná dokonce i se zájmem, ale ani na okamžik nezapomenu, že váš svět neexistuje, že sníte.

T: V čem se váš svět liší od mého?

M: Můj svět nemá žádné charakteristické vlastnosti, podle kterých by se dal rozpoznat. Nelze o něm říci nic. Já jsem svým světem. Můj svět je mnou samotným. Je úplný a dokonalý. Každý otisk je vymazán, každá zkušenost odmítnuta. Nepotřebuji nic, dokonce ani sebe ne, neboť sám sebe nemohu ztratit.

T: Nepotřebujete ani Boha?

M: Všechny tyto představy a rozlišení existují ve vašem světě, v mém nic takového není. Můj svět je jednotný a velmi jednoduchý.

T: Nic se v něm neděje?

M: Cokoli se stane ve vašem světě, to má platnost a vyvolává reakce pouze v něm samotném. V mém světě se neděje nic.

T: Již pouhý fakt zakoušení vašeho vlastního světa je výrazem duality, která je vlastní každé zkušenosti.

M: Verbálně ano. Ale vaše slova mne nemohou postihnout. Můj svět je neverbální. Ve vašem světě to, co je nevyslovené, neexistuje. V mém světě neexistují slova a jejich významy. Ve vašem světě není nic stálého, v mém světě se nic nemění. Můj svět je skutečný, zatímco váš je vytvořen ze snů.

T: Přesto spolu ale mluvíme.

M: Toto mluvení je ve vašem světě. V mém je věčné ticho. Mé ticho zpívá, má prázdnota je naplněná, nepostrádám nic. Můj svět nemůžete znát, dokud v něm nejste.

T: Vypadá to, jako byste byl ve svém světě sám.

M: Jak můžete říci, zda jsem sám nebo ne, když se na to slova vůbec nevztahují? Samozřejmě, že jsem sám, jelikož jsem vším.

T: Vstupujete někdy do našeho světa?

M: Co pro mne znamená přicházení a odcházení? To jsou opět jen slova. Já jsem. Odkud bych přicházel a kam odcházel?

T: K čemu je mi váš svět?

M: Měl byste důkladněji přemýšlet o svém vlastním světě, kriticky ho zkoumat a jednoho dne náhle v mém světě naleznete sebe.

T: Co tím získám?

M: Nezískáte tím nic. Necháte za sebou to, co k vám nepatří, a najdete to, co jste nikdy neztratil – své vlastní bytí.

T: Kdo vládne vašemu světu?

M: Není tu vládce ani ovládaný. Není tu jakákoli dualita. To jsou pouze vaše vlastní představy, které si o tom vytváříte. Vaše svatá písma a vaši bohové tu nemají žádný význam.

T: Přesto máte jméno a formu a projevujete se vědomím a aktivitou.

M: Ve vašem světě se tak jevím. V mém pouze jsem. Nic víc. Vy jste bohatí na své představy o vlastnictví, kvalitě a kvantitě. Já jsem zcela bez představ a idejí.

T: V mém světě je neklid, úzkost a zoufalství. Zdá se, že žijete z nějakých skrytých příjmů, kdežto já musím dřít, abych si vydělal na živobytí.

M: Dělejte, co uznáte za vhodné. Máte svobodu svůj svět opustit a žít v mém.

T: Jak ale mám takový přechod uskutečnit?

M: Musíte vidět svůj svět takový, jaký je, a ne takový, jaký si ho před­stavujete. Rozlišování povede k nelpění, nelpění zajistí správné jednání. Správné jednání vybuduje vnitřní most k vašemu skutečnému bytí. Jed­nání je zkouškou upřímné opravdovosti. Dělejte horlivě a s plnou důvě­rou to, co vám tu říkám, a všechny překážky se rozplynou.

T: Jste šťastný?

M: Ve vašem světě bych byl ten nejnešťastnější. Vstát, jíst, mluvit, opět spát – jaká otrava!

T: Takže vy už ani nechcete žít?

M: Žít, zemřít – co je to za nesmyslná slova! Vidíte-li mne živého, jsem mrtev. Považujete-li mne za mrtvého, jsem naživu. Jak jste zmatený!

T: Jak můžete být tak nezúčastněný! Všechna trápení našeho světa jako by pro vás neexistovala.

M: Já si vaše trápení plně uvědomuji.

T: Co proti nim tedy děláte?

M: Nemusím dělat nic. Přijdou a zase odejdou.

T: Odejdou právě proto, že jim věnujete pozornost?

M: Ano. Potíže mohou být fyzické, emocionální, či mentální, ale vždy jsou individuální. Katastrofy velkých rozměrů jsou vždy součtem nesčet­ných individuálních osudů a trvá to určitou dobu, než se všechno dá zase do pořádku. Ale smrt není nikdy katastrofou.

T: Ani, když je člověk zavražděn?

M: Je to katastrofa pro vraha.

T: Přesto se zdá, že tu jsou dva světy – můj a váš.

M: Můj je skutečný, váš je vymyšlený.

T: Představme si skálu, ve skále díru a v té díře žábu. Žába může strá­vit svůj život v dokonalé blaženosti, ničím nerušená a nerozptylovaná. Venku před skálou je v pohybu svět. Kdyby se žába doslechla o vnějším světě, řekla by: „Nic takového není. Můj svět je světem míru a blaženosti. Váš svět je pouhá slovní konstrukce a neexistuje.“ Stejné je to s vámi. Když nám říkáte, že náš svět prostě neexistuje, není tu společný prostor pro vzájemnou diskusi. Nebo vezměme jiný příklad. Jdu k doktorovi a stěžuji si na bolest břicha. Vyšetří mě a řekne: „Jste v pořádku.“ „Ale mně to bolí,“ řeknu na to já. „Vaše bolest je mentální,“ odpoví doktor. Já řeknu: „Nepomůže mi, když budu vědět, že má bolest je mentální. Vy jste doktor, tak máte vyléčit mou bolest. Neumíte-li mne vyléčit, nejste můj doktor.“

M: Zcela správně.

T: Vybudoval jste železnici, ale jelikož chybí most, žádné vlaky nemohou jezdit. Postavte most.

M: Most není potřeba.

T: Musí existovat nějaké spojení mezi vaším a mým světem.

M: Spojení mezi skutečným a vymyšleným světem není potřeba, protože nic takového ani být nemůže.

T: Tak co máme dělat?

M: Prozkoumávat svůj svět, použít k tomu svou mysl, kriticky ho vyšet­řovat, důkladně prověřit všechny představy, které o něm máte. To máte dělat.

T: Svět je příliš velký na to, abych ho prozkoumal. Vím jedině to, že jsem já, že je svět, že svět trápí mne a já trápím svět.

M: Mou zkušeností je, že vše je blaženost. Ale touha po blaženosti vy­tváří bolest. Proto se blaženost stává zdrojem bolesti. Celý svět bolesti se rodí z touhy. Vzdejte se touhy po radosti a nepoznáte ani bolest.

T: Proč by radost měla být semenem bolesti?

M: Protože kvůli radosti se dopouštíte mnoha hříchů. A hříchy plodí utrpení a smrt.

T: Říkáte, že nám svět nic nepřináší – pouze soužení. Mám pocit, že to tak nemůže být. Bůh není takový hlupák. Zdá se mi, že svět je velký pod­nik na přeměnu potenciálního v aktuální, hmoty v život, nevědomého v plné uvědomění. Abychom realizovali nejvyšší skutečnost, potřebujeme mít zkušenost protikladů. Tak jako k vybudování chrámu potřebujeme kámen a maltu, dřevo a kov, sklo a dlaždice, tak i k přeměně člověka v božího mudrce, mistra života a smrti, je potřeba materiál v podobě zku­šeností všeho druhu. Tak jako žena jde do obchodu, nakoupí potraviny všeho druhu, přijde domů, vaří, peče a nasytí svého manžela, tak i my pečeme pěkně sami sebe v ohni života a sytíme svého Boha.

M: Dobrá, pokud si to myslíte, jednejte podle toho. Krmte svého Boha všemi prostředky.

T: Dítě jde do školy a učí se mnoho věcí, které mu později k ničemu nebudou. Ale v průběhu učení dítě roste. Tak procházíme i my nesčet­nými zkušenostmi, všechny je zapomeneme, ale přitom neustále rosteme. A džňánin není nikým jiným, než člověkem s citem pro skutečnost! Můj svět nemůže být náhodný. Je smysluplný a v jeho pozadí musí být nějaký plán. Můj Bůh má plán.

M: Je-li svět falešný, pak plán i jeho tvůrce jsou též falešní.

T: Opět odmítáte svět. Mezi námi není žádný most.

M: Mostu není potřeba. Váš omyl spočívá ve víře, že jste se narodil. Ni­kdy jste se nenarodil, ani nikdy nezemřete, ale vy věříte, že jste se v urči­tém čase a na určitém místě narodil a že dané tělo je vaším vlastním tělem.

T: Svět je a já také jsem. To jsou fakta.

M: Proč se trápíte kvůli světu, místo toho, abyste se nejprve postaral sám o sebe? Chcete zachránit svět, že ano? Můžete však zachránit svět dřív než zachráníte sebe? A co to znamená být zachráněn? Zachráněn před čím? Před iluzí. Spasení znamená vidět věci takové, jaké jsou. Já skutečně nevidím sám sebe ve vztahu k někomu nebo k něčemu. Ani ve vztahu k Já, ať už je toto Já jakékoli. Zůstávám navždy neohraničený. Jsem uvnitř všeho i za vším – důvěrný a nedosažitelný.

T: Jak jste toho dosáhl?

M: Vírou ve svého Gurua. Řekl mi: „Jsi jenom ty sám,“ a já jsem o jeho slovech nepochyboval. Pouze jsem o tom hloubal, dokud jsem nepochopil, že je to naprostá pravda.

T: Přesvědčil jste se o tom tedy neustálým opakováním jeho slov?

M: Seberealizací. Zjistil jsem, že jsem absolutně vědomý a šťastný, a jen omylem se domnívám, že za bytí – vědomí – blaženost vděčím tělu a tělesnému světu.

T: Nejste učený člověk. Moc jste toho nepřečetl a to, co jste četl nebo sly­šel, si zřejmě vzájemně neodporovalo. Já jsem poměrně vzdělaný, přečetl jsem toho hodně a zjistil jsem, že knihy a učitelé si navzájem beznadějně odporují. Proto pochybuji o všem, co čtu nebo slyším. Moje první re­akce bývá: „Může to tak být a nemusí.“ A jelikož je má mysl neschopná rozhodnout, co je pravda a co ne, zůstávám bez pomoci se svými po­chybnostmi. V józe je pochybující mysl hroznou nevýhodou.

M: Jsem rád, že to slyším; ale můj Guru mi také říkal, abych pochyboval – o všem a absolutně. Říkal: „Odmítni existenci čehokoli, kromě svého Já.“ Svět s jeho radostmi a bolestmi jste vytvořil prostřednictvím touhy.

T: A musí být svět bolestný?

M: Jak by ne? Podstatou radosti je právě omezenost a dočasnost. Touha se z bolesti rodí, v bolesti hledá své naplnění a končí bolestí frustrace a zoufalství. Bolest je základem radosti, veškeré hledání radosti je z bo­lesti zrozeno a v bolesti i končí.

T: Všechno, co říkáte, je mi jasné. Ale přijde-li nějaké fyzické či psychické trápení, má mysl otupí a zkalí se nebo zoufale hledá útěchu.

M: Co na tom záleží? To mysl je otupená nebo neklidná, ne vy. Podívejte se, v této místnosti se dějí všechny možné věci. Způsobuji je snad já? Ony se pouze dějí. Stejné je to s vámi – kolo osudu se otáčí samo a usku­tečňuje to, co je osudově nevyhnutelné. Nemůžete změnit běh událostí, ale můžete změnit svůj postoj. To, na čem skutečně záleží, je váš postoj, a ne samotná událost. Svět je příbytkem tužeb a strachů. Nemůžete v něm nalézt klid a mír. Za klidem musíte jít mimo svět. Původní příči­nou světa je sebeláska. Kvůli ní hledáme radost a vyhýbáme se bolesti. Nahraďte sebelásku láskou k Já a rázem se vše změní. Brahma, Stvořitel, je souhrnem všech tužeb. Svět je nástrojem k jejich naplnění. Duši se dostane jakékoli radosti, po níž touží, ale zaplatí za ni slzami. Čas vyrovná všechny účty. Zákon rovnováhy vládne nade vším.

T: Má-li se stát někdo nadčlověkem, musí být nejprve člověkem. Do­spělost je ovocem nesčetných zkušeností. Touha se žene za zkušenostmi. Proto je v určitý čas a na určité úrovni touha správná.

M: Tohle všechno je svým způsobem pravda. Ale přijde den, kdy toho, co jste nashromáždil, je už dost a vy musíte začít budovat. Potom je rozlišování a odhazování (vivéka-vairágja) absolutně nezbytné. Vše musí být bedlivě přezkoumáno a nepotřebné nemilosrdně zničeno. Věřte mi, že ničení není nikdy dost. Neboť ve skutečnosti nemá cenu nic. Být vášnivě nezaujatý – toť vše.


http://www.advaita.cz/26232n-23.-rozlis ... ja-jsem-to
Návštěvník
 

Bezžádostivost je nejvyšší blaženost

Nový příspěvekod Jana » ned 12. říj 2014 7:21:00

16. Bezžádostivost je nejvyšší blaženost (z knihy Já Jsem To)

Tazatel: Potkal jsem mnoho realizovaných lidí, ale nikdo z nich nebyl osvobozený. Setkal jste se někdy s osvobozeným člověkem, nebo osvo­bození znamená, kromě dalších věcí, rovněž opuštění těla?

Maharádž: Co myslíte realizací a co osvobozením?

T: Realizací myslím nádherný zážitek míru, dobra a krásy, kdy má svět smysl a kdy tu je všeprostupující jednota hmotného a esenciálního. Ačkoli taková zkušenost není trvalá, nelze na ni zapomenout. Září v mysli jako vzpomínka i touha. Vím o čem mluvím, neboť jsem takové zážitky měl.

Osvobozením myslím trvalé spočívání v onom úžasném stavu. Ptám se, zda je osvobození slučitelné s přežitím těla.

M: Co je na těle špatného?

T: Tělo je velmi slabé a žije krátce. Vytváří potřeby a žádosti. Hrozně člověka omezuje.

M: No a co na tom? Jen ať jsou fyzické projevy omezené. Osvobození však znamená, že se já osvobodí od falešných představ, které samo sobě vnutilo. Osvobození nespočívá v nějakých zvláštních, jakkoli úžasných zážitcích.

T: Trvá osvobození navěky?

M: Každá zkušenost je časově omezená. Vše, co má začátek, musí mít i konec.

T: Takže osvobození, tak jak ho chápu, neexistuje?

M: Naopak, člověk je svobodný neustále. Jste vědomý a zároveň máte svobodu být vědomý. To vám nikdo nemůže vzít. Znáte snad někdy sebe jako neexistujícího nebo nevědomého?

T: Nemohu si vzpomenout, ale to nevyvrací to, že občas bývám nevě­domý.

M: Proč se neobrátíte od zkušenosti k zakoušejícímu a neuvědomíte si plný dosah jediného pravdivého prohlášení, které můžete udělat, totiž prohlášení „Já jsem“?

T: Jak to mám udělat?

M: Není tu žádné „jak“. Udržujte prostě v mysli pocit „Já jsem“ a splyňte s ním, dokud se vaše mysl s tímto pocitem nesjednotí. Opakovanými pokusy přijdete na správnou rovnováhu mezi pozorností a láskou a vaše mysl bude pevně usazena v myšlence či pocitu „Já jsem“. Ať už myslíte, říkáte či děláte cokoli, tento pocit neměnného a láskyplného bytí zůstává jako trvale přítomné pozadí vaší mysli.

T: A tomu vy říkáte osvobození?

M: Říkám tomu normální stav. Co je špatného na snadném a šťastném bytí, poznání a jednání? Proč to považovat za něco natolik neobvyklého, aby to vyžadovalo bezprostřední zničení těla? Co je tak špatného na těle, aby muselo zemřít? Opravte svůj postoj k tělu a nechte ho být. Nehýčkejte ho, ani ho nemučte. Pouze ho po většinu času nechte fungovat pod prahem vědomé pozornosti.

T: Neustále se mi vracejí vzpomínky na mé úžasné zážitky. Chci je zpátky.

M: Nemůžete je mít, protože chcete, aby se vrátily. Stav, v němž po čem­koli toužíte, blokuje všechny hlubší zkušenosti. Nic cenného se nemůže přihodit v mysli, která přesně ví, co chce. Neboť nic z toho, co si mysl umí představit či chtít, nemá velkou cenu.

T: Tak co potom stojí za to si přát?

M: Přejte si to nejlepší. Největší štěstí, největší svobodu. Nejvyšší blažeností je bezžádostivost.

T: Osvobození od touhy není tou svobodou, kterou si přeji. Já chci mít svobodu plnit svá přání.

M: Vy ale svobodu plnit svá přání máte. Ve skutečnosti neděláte nic jiného.

T: Snažím se o to, ale jsou tu překážky, které mne frustrují.

M: Tak je překonejte.

T: Nemohu, jsem na to příliš slabý.

M: A co vás oslabuje? Co je to slabost? Druzí své touhy naplňují, tak proč to neděláte i vy?

T: Asi mi schází energie.

M: Co se s vaší energií stalo? Kam se poděla? Nepromrhal jste ji mnoha protikladnými touhami a snahami? Energie nemáte nekonečné zásoby.

T: Proč ne?

M: Vaše cíle jsou malé a nízké. Nemíříte k ničemu vyššímu. Pouze Boží energie je nekonečná, neboť Bůh nechce nic pro Sebe. Buďte jako on a všechny vaše touhy se vyplní. Čím vyšší budou vaše cíle a čím větší vaše touhy, tím víc energie budete mít na jejich vyplnění. Přejte si to nej­lepší a vesmír s vámi bude spolupracovat. Ale jde-li vám pouze o vlastní potěšení, musíte si na to tvrdě vydělat. Než začnete po něčem toužit, musíte si to nejprve zasloužit.

T: Zabývám se studiem filosofie, sociologie a vzdělávání. Myslím, že než mohu začít snít o seberealizaci, musím se nejprve více mentálně rozvíjet. Jsem na správné cestě?

M: Určité specializované znalosti jsou jistě potřebné k tomu, aby si člo­věk vydělal na živobytí. Není ani pochyb o tom, že všeobecné vědomosti rozvíjejí mysl. Ale chcete-li strávit svůj život hromaděním vědomostí, potom kolem sebe stavíte zeď. K překročení mysli není mysl napěcho­vaná vědomostmi potřeba.

T: Tak co je potřeba?

M: Nedůvěřujte své mysli a jděte za ni.

T: Co najdu za myslí?

M: Bezprostřední zkušenost bytí, poznání a lásky.

T: Jak se člověk dostane za mysl?

M: Existuje mnoho výchozích bodů – všechny vedou ke stejnému cíli. Můžete začít nesobeckou prací, kdy se vzdáte plodů své činnosti; po­tom můžete odložit myšlení a nakonec odložíte všechny své touhy. Toto odevzdání (tjága) je rozhodujícím faktorem. Anebo si nedělejte starosti s ničím, na co myslíte, co chcete nebo co děláte, a jenom setrvávejte v po­citu či myšlence „já jsem“, na kterou jste se ve své mysli pevně zaměřil. Ať už se objeví jakékoli zážitky, setrvejte pevně v poznání, že vše, co je vnímatelné, je pomíjivé, a že přetrvává pouze „já jsem“.

T: Nemohu celý svůj život věnovat takovým cvičením. Mám své povin­nosti, kterých si musím hledět.

M: Svým povinnostem se každopádně můžete věnovat dál. Činnost, v níž nejste citově zainteresován a která je prospěšná a nezpůsobuje nikomu utrpení, vás nebude svazovat. Můžete se zapojit ve více smě­rech a pracovat s neobyčejným potěšením, a přesto můžete sám v sobě zůstávat klidný a svobodný, s myslí jako zrcadlo, které odráží vše, aniž by se ho to dotýkalo.

T: Je takový stav uskutečnitelný?

M: Kdyby nebyl, tak bych o něm nemluvil. Proč bych se zabýval fanta­ziemi?

T: Všichni citují svaté knihy.

M: Ti, co znají pouze svaté knihy, neznají nic. Znát znamená být. Vím, o čem mluvím. To nemám vyčtené z knih nebo z doslechu.

T: Pod vedením svého profesora studuji sanskrt, ale tím vlastně jenom čtu svaté knihy. Hledám seberealizaci a přišel jsem sem, abyste mi poradil. Řekněte mi, laskavě, co mám dělat?

M: Jestliže jste četl svaté texty, tak proč se potom ptáte mě?

T: Knihy dávají všeobecné pokyny, ale člověk potřebuje osobní in­strukce.

M: Nejvyšším učitelem je vaše vlastní Já (satguru). Vnější učitel (guru) je pouhý ukazatel. K cíli s vámi půjde jenom váš vnitřní učitel, neboť on sám je cílem.

T: Vnitřní učitel je obtížně dosažitelný.

M: Jelikož je ve vás a s vámi, není to ve skutečnosti tak obtížné. Dívejte se dovnitř a naleznete ho.

T: Podívám-li se dovnitř, nacházím smyslové vjemy a počitky, myšlenky a pocity, touhy a strachy, vzpomínky a očekávání. Jsem ponořen v tomto mraku a nic jiného nevidím.

M: Ten, kdo vidí toto vše, a také prázdnotu, je vnitřní učitel. On jediný je, vše ostatní se pouze zdá být. On je vaše vlastní já (svarúpa), vaše naděje a záruka svobody; najděte ho, přimkněte se k němu a budete v bezpečí a zachráněn.

T: Věřím vám, ale když dojde na konkrétní hledání tohoto vnitřního já, zjišťuji, že mi uniká.

M: Kde vzniká tato myšlenka „uniká mi to“?

T: V mysli.

M: A kdo zná mysl?

T: Mysl zná svědek čili nezaujatý pozorovatel.

M: Přišel snad někdo za vámi a řekl vám: „Já jsem svědek tvojí mysli“?

T: Jistěže ne. To by byla prostě jen další myšlenka v mysli.

M: Takže kdo je tím svědkem?

T: Já.

M: Takže vy znáte svědka, neboť sám jste svědkem. Nepotřebujete vi­dět svědka před sebou. Zde na druhou stranu zase platí, že být znamená znát.

T: Ano, chápu, že jsem svědek, že jsem samotné uvědomění. Ale jaký mi to přináší prospěch?

M: Co je to za otázku? Jaký druh prospěchu očekáváte? Copak pro vás není dost dobré vědět, kdo jste?

T: K čemu je sebepoznání?

M: Pomáhá vám pochopit to, co nejste, a osvobozuje vás od falešných představ, tužeb a činností.

T: Jestliže jsem pouhým svědkem, co potom záleží na tom, co je správné a co špatné?

M: To, co vám pomáhá poznat sebe sama, je správné. To, co tomuto poznání brání, je špatné. Znát své pravé Já je blaženost – zapomenout na ně je utrpení.

T: Je vědomí svědka skutečným Já?

M: Je to pouze odraz skutečnosti v mysli (buddhi). Skutečnost je za myslí a svědek je dveřmi, kterými se tam dostanete.

T: Jaký je smysl meditace?

M: Meditace znamená vidět falešné jako falešné. To se musí dít neustále.

T: Říká se, že meditovat máme pravidelně.

M: Meditace je obezřetné každodenní rozlišování mezi pravdou a lží a odmítnutí lži. Je mnoho druhů meditace, kterými se dá začít, ale nako­nec se všechny spojují v jednu jedinou.

T: Řekněte mi, prosím, která cesta k seberealizaci je nejkratší.

M: Žádná cesta není krátká ani dlouhá, ale někteří lidé to myslí vážněji a upřímněji než jiní. Mohu vám povědět o sobě. Byl jsem prostý člověk, ale uvěřil jsem svému Guruovi. To, co mi řekl, že mám dělat, to jsem dělal. Řekl mi, abych se soustředil na „Já jsem“ – tak jsem to dělal. Řekl mi, že jsem za vším, co je vnímatelné a myslitelné – tak jsem tomu věřil. Dal jsem mu své srdce i duši, svou plnou pozornost a veškerý svůj volný čas (musel jsem pracovat, abych uživil rodinu). Výsledkem víry a upřímné píle bylo to, že jsem realizoval své já (svarúpa) během tří let.

Můžete si vybrat jakoukoli cestu, která vám vyhovuje; rychlost vašeho pokroku bude záviset na vaší upřímné opravdovosti.

T: Nemáte pro mne tedy žádnou radu?

M: Stabilizujte se pevně v uvědomění „Já jsem“. To je počátek a zároveň i konec všeho snažení.
http://www.advaita.cz/26194n-16.-bezzad ... ja-jsem-to
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 6879
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09


Zpět na Nisargadatta Maharaj

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 2 návštevníků