Jak proniknout k tomu, čím jste

Jak proniknout k tomu, čím jste

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 25. črc 2014 8:12:22

T: Jak mám proniknout k této podstatě?

M: Nepotřebujete k ní pronikat, neboť jí už jste. Ona pronikne k vám, pokud jí k tomu ovšem dáte příležitost. Opusťte svou připoutanost k neskutečnému, a to skutečné hbitě a hladce zaujme své místo. Přestaňte si představovat, že jste nebo děláte to či ono, a vysvitne ve vás pochopení toho, že jste zdrojem a srdcem všeho. S tím přijde i veliká láska, která není otázkou volby či dávání přednosti něčemu, ani připoutaností, ale silou, která všechny věci učiní milými a hodnými lásky.

http://www.pranayoga.cz/2012/01/pocit-j ... knihy.html
Návštěvník
 

Re: Jak proniknout k tomu, čím jste

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 26. lis 2018 12:12:21

Touha a strach jsou sobecké stavy (z knihy Já Jsem To)

Tazatel: Chtěl bych se vrátit k otázce radosti a bolesti, touhy a strachu. Chápu strach, který je vyvolán vzpomínkou a očekáváním bolesti. Je ne­zbytný pro ochranu organizmu a jeho života. Potřeby, které pociťujeme, jsou bolestné a očekávání jejich naplnění je plné strachu, oprávněně se bojíme, že nebudeme schopni své základní potřeby naplnit. Úleva, kte­rou zažíváme, když je potřeba naplněna nebo když se strach zmírní, je vyvolána ukončením bolesti. Můžeme tomu dávat pozitivní jména jako potěšení, radost či štěstí, ale v podstatě je to úleva od bolesti. Tento strach z bolesti drží pohromadě naše sociální, ekonomické a politické instituce.

Já si lámu hlavu nad tím, proč odvozujeme své potěšení z věcí a stavů mysli, které nemají nic společného s přežitím. Naopak, naše potěšení jsou dost často destruktivní. Poškozují nebo ničí objekt, nástroj i subjekt radosti. Jinak by radost a její vyhledávání neměly být problém. A tím se dostávám k jádru své otázky: proč je radost destruktivní? A proč je navzdory tomu vyhledávaná?

Musím dodat, že nemám na mysli nástroje potěšení a bolesti, kterými nás příroda nutí jít svou cestou. Mluvím tu o potěšeních vytvořených člověkem, smyslových a jemných, od těch nejhrubších jako je třeba pře­jídání, až k těm nejrafinovanějším. Závislost na radosti za každou cenu je natolik univerzální, že jejím kořenem musí být cosi význačného.

Samozřejmě ne každá lidská činnost musí být účelově zaměřená na naplnění nějaké potřeby. Například hra je naprosto přirozená a člověk je nejhravější živá bytost na světě. Hra naplňuje potřebu sebeobjevování a seberozvíjení. Ale dokonce i ve svých hrách se člověk stává ničitelem přírody, ostatních lidí i sebe sama.

Maharádž: Zkrátka řečeno, nemáte námitky proti potěšení, ale jen proti ceně, kterou za ně člověk platí v podobě bolesti a utrpení.

T: Jestliže skutečnost je sama o sobě blažeností, potom s ní musí být potěšení nějak spojeno.

M: Nepoužívejme tu slovní logiku. Blaženost skutečnosti nevylučuje utrpení. Vy kromě toho znáte jen potěšení, nikoliv blaženost čirého bytí. Takže pojďme prozkoumat potěšení na jeho vlastní úrovni.

Když se na sebe podíváte ve chvílích radosti nebo bolesti, vždycky zjistíte, že příjemná nebo bolestná není věc samotná, ale situace, v níž se nachází. Radost spočívá ve vztahu mezi zakoušejícím a zakoušeným. A její podstatou je přijetí. Ať je situace jakákoli, je-li přijatelná, je i pří­jemná. Není-li přijatelná, je bolestná. Není důležité, co ji tvoří přijatelnou, příčina může být fyzická, psychická či nezjistitelná, ale přijatelnost je rozhodující faktor. Podstatou utrpení je naopak nepřijetí.

T: Bolest není přijatelná.

M: Proč ne? Zkusil jste to někdy? Zkuste to a zjistíte, že v bolesti je ra­dost, kterou potěšení nemůže poskytnout. Je to z toho prostého důvodu, že přijetí bolesti vás dostane mnohem hlouběji, než potěšení. Přirozeností osobního já je to, že neustále usiluje o potěšení a vyhýbá se bolesti. Zrušení tohoto vzorce znamená i zánik osobního já. Zánik já s jeho touhami a strachem vám umožní vrátit se ke své pravé přirozenosti, ke zdroji veškerého štěstí a klidu. Neustálá touha po radosti je odrazem nekonečné vnitřní harmonie. Dá se vypozorovat, že člověk se stává sebe-vědomým tehdy, když se zaplete do konfliktu mezi potěšením a bolestí, což vyžaduje volbu a rozhodování. Tento střet mezi touhou a strachem vyvolává hněv, který je velkým ničitelem zdravého a rozvážného života. Když budete bolesti věnovat pozornost a hluboce ji prozkoumáte, když ji akceptujete takovou, jaká je, jako ponaučení a varování, potom oddělo­vání bolesti a radosti zmizí a obojí se stane zkušeností – bolestnou nebo radostnou, podle toho, zda bude odmítána nebo přijímána.

T: Takže vaše rada je vyhýbat se potěšení a vyhledávat bolest?

M: Ani jedno, ani druhé. Přijímejte radost i bolest tak, jak přicházejí, užívejte si obou, dokud trvají, a nechte je odejít, protože odejít musí.

T: Jak si můžu užívat bolest? Fyzická bolest volá po činech.

M: Jistě. Zrovna tak bolest mentální. Blaženost je v tom, že si ji uvědo­mujete, necouváte před ní, ani se jí nesnažíte nějakým jiným způsobem vyhnout. Každé štěstí vychází z uvědomění. Čím jsme vědomější, tím hlubší je naše radost. Nebráníme-li se bolesti a přijmeme-li ji s odvahou a odolností, otevřou se v nás hluboké a trvalé zdroje skutečného štěstí a opravdové blaženosti.

T: Proč by měla být bolest efektivnější než radost?

M: Ego snadno přijímá radost, zato bolest ze všech sil odmítá. Přijetí bolesti je popřením ega a ego vždycky stojí v cestě opravdovému štěstí, proto bezvýhradné přijetí bolesti uvolňuje prameny štěstí.

T: Funguje podobně také přijetí utrpení?

M: Na bolest lze uvědomění zaměřit snadno. S utrpením to tak jednodu­ché není. Zaměřit pozornost na utrpení nestačí, protože mentální život, jak ho známe, je jeden jediný trvalý proud utrpení. Abyste se dostal do hlubších úrovní utrpení, musíte jít k jeho kořenům a odhalit jejich roz­sáhlou skrytou síť, ve které jsou touha a strach vzájemně úzce propleteny a jednotlivé proudy životní energie si překážejí, blokují se a vzájemně se ničí.

T: Jak mohu rozmotat takovou změť, když je zcela pod úrovní mého vědomí?

M: Tak, že budete setrvávat v pocitu „já jsem“ a s pozorným zájmem se v průběhu svého každodenního života budete pozorovat, s cílem spíše porozumět, než soudit. Musíte být připraven plně akceptovat vše, co se může vynořit, protože to tam je a vy tyto hlubiny povzbuzujete k tomu, aby vypluly na povrch a obohatily váš život a vědomí svými uvězněnými energiemi. Tohle je úžasná práce uvědomění, které odstraňuje překážky a uvolňuje energie pochopením přirozenosti života a mysli. Inteligence jsou dveře ke svobodě a bdělá pozornost je matkou inteligence.

T: Mám ještě jednu otázku. Proč končí potěšení bolestí?

M: Všechno má svůj začátek a konec, tedy i potěšení. Nic neočekávejte, ničeho nelitujte, a nebude tu žádná bolest. Utrpení je vyvoláno vzpo­mínkami a představivostí. Je jasné, že bolest přicházející po potěšení může být způsobena nesprávným použitím těla či mysli. Tělo zná svou míru, ale mysl ne. Její chutě jsou nesčetné a bezmezné. Pozorujte svou mysl s velkou vytrvalostí, protože tam leží příčina vaší nesvobody, ale i klíč k osvobození.

T: Ještě jste zcela neodpověděl na mou otázku: proč jsou lidská potě­šení destruktivní? Proč člověk nalézá tolik potěšení v destrukci? Životní zájmy spočívají přece v ochraně, záchraně a rozšiřování života. V tom je život veden bolestí a potěšením. V jakém bodě nastává zvrat a lidské potěšení se stává destruktivním?

M: Když má mysl převahu, vzpomíná a předjímá, přehání, přehlíží věci a zkresluje je. Minulost je projektována do budoucnosti a budoucnost nenaplňuje očekávání. Smyslové a ostatní orgány jsou stimulovány za hranice své kapacity a nevyhnutelně se musí zhroutit. Objekty potěšení již nemohou dávat to, co se od nich očekává a dochází k jejich opotřebení nebo zničení špatným zacházením. Výsledkem je, že tam, kde člověk hledal potěšení, teď převažuje bolest.

T: Neničíme jen sebe, ale i ostatní!

M: Přirozeně, sobectví je vždycky destruktivní. Touha i strach jsou so­becké vztahy. Z touhy a strachu vzniká zlost, spolu se zlostí nenávist a s nenávistí touha po destrukci. Válka je nenávist v akci, organizovaná a vybavená všemožnými nástroji smrti.

T: Jak tyhle hrůzy ukončit?

M: Vzroste-li počet lidí, kteří poznali svou pravou podstatu, jejich vliv, byť sotva postřehnutelný, převládne a celosvětová emocionální atmosféra se zlepší. Lidé následují své vůdce a když se mezi nimi objeví absolutně ne­sobečtí jedinci s velkým srdcem a myslí, jejich vliv bude stačit na to, aby všechny ty surovosti a zločiny současné doby přestaly být možné. Může přijít nový zlatý věk, který bude nějakou dobu trvat a zase podlehne své vlastní dokonalosti. Protože odliv začíná v okamžiku, kdy příliv vrcholí.

T: Takže nic takového jako trvalá dokonalost neexistuje?

M: Ano, existuje, ale zahrnuje v sobě všechnu nedokonalost. Je to doko­nalost naší pravé přirozenosti, která umožňuje existenci všech věcí a dělá je vnímatelnými a zajímavými. Naše pravá přirozenost nezná utrpení, protože je za dualitou dvojic „mám rád – nemám rád“ či „přijímám – odmítám“. Tvorba a ničení jsou dva póly, mezi kterými tká svůj věčně se měnící vzor. Osvoboďte se od svých zálib a preferencí a vaše mysl spolu s břemenem utrpení zmizí.

T: Ale já nejsem jediný, kdo trpí. Jsou tu i ostatní.

M: Když za nimi půjdete se svými touhami a strachy, tak jejich utrpení jen zvětšíte. Nejprve osvoboďte od utrpení sám sebe, teprve potom můžete doufat, že pomůžete ostatním. Dokonce ani nemusíte doufat, protože samotná vaše existence bude tou největší pomocí, kterou může člověk svému bližnímu poskytnout.
Návštěvník
 

Re: Jak proniknout k tomu, čím jste

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 12. črc 2019 14:07:43

Swámi Paramátmánanda vzpomíná na setkání se Šrí Nisargadatta Maharadžem
21. 2. 2019 - Aleš a Gábi

nisargadatta_nirupana2s.jpgMaharadž: "Dítě, udělal si toho více než dost. Postačí, když neustaneš v opakování Božího jména, dokud nedojdeš ke konci. Oddanost k tvému Gurovi je cesta tobě určená. Tato oddanost by se měla stát dokonalou a bezmyšlenkovitou. Ať se stane cokoli, přijmi to jako Jeho (Guruovu) vůli určené pro tvé dobro. Stěží se posadíš, že? To nevadí. Těla některých lidí poté, co ryze provádí meditace a další duchovní praktiky zeslábnou, podobně jako to tvoje. To závisí na fyzických předpokladech každého z nás. Neměl bys ses vzdávat svojí praxe, ale měl bys vytrvat do té doby, až dosáhneš cíle, nebo až zemře tvoje tělo."

V krizi, kterou jsem prožíval, se mi dostala do rukou kniha Já jsem To (rozhovory se Šrí Nisargadatta Maharadžem). Ucítil jsem, že jeho učení je totožné s učením Maharišiho a jelikož jsem Mahárišiho nezažil, objevila se silná touha setkat se s někým jako byl On.

Jet z Ramanášrámu do Bombaje bylo pro mne nemožné (Swámi Paramátmananda žil v Ramanášrámu a byl na tom fyzicky špatně, viz. kniha: On the road for Freedom), tak jsem napsal dopis Maharadžovi, ve kterém jsem mu vysvětlil svůj zdravotní, mentální a duchovní stav a požádal ho o požehnání.

Den poté, co jsem poslal dopis, mě navštívila jedna paní z Francie. Četla nedávno tu samou knihu a rozhodla se jet do Bombaje navštívit Maharadže. Řekl jsem ji o své touze ho také navštívit, ale i o tom, že nejsem schopen pohybu a tudíž i cestování. Ona mi na to řekla: "Mohl by si do Bombaje letět. Jestli chceš, pomůžu ti dostat se do letadla." Pomyslel jsem si, že to musí být boží poselství a okamžitě jsem souhlasil s jejím návrhem. Četla mnoho knih o Védantě, indické filozofii, která říká, že je zde pouze jedna Skutečnost a svět je jejím odrazem. Je však nemožné získat toto Vědomí bez neustálé oddanosti k Bohu nebo-li Guruovi a naprosté očistě těla, řeči a mysli, včetně veškerých činností.

Ánanda, jak si tato žena z Francie říkala, cítila, podobně jak to cítí mnoho samozvaných nedualistů, že není potřeba nic dělat až na povrchní přesvědčení toho, že už jsme Skutečností. Tito lidé, ve jménu toho, že jsou již Nejvyšší pravdou, se zaplétají do všelijakých nezodpovědných nedisciplinovaných a občas nemorálních činností.

Když jsme jeli z Ramanášrámu do Madrásu taxíkem, Ánanda se mě zeptala: "Na co jsou všechny ty disciplíny, pravidla a příkazy? Není potřeba je dělat. Měl by si myslet jen na to, že již si Skutečností a jednoho dne si uvědomíš tuto pravdu." Namítl jsem: "Myslím, že jsi přehlédla důležitý bod ve Védanské filozofii. Všechny texty a učitelé této školy kladou důraz na to, že před tím, než adept začne studovat Védantu, musí k tomu mít určité předpoklady.

Dítě z mateřské školky nemůže studovat učebnice z vysoké školy. Překroutil by tak smysl (Védanty). Před tím, než se vrhne do studia praktikování Védanty, měla by jeho mysl být klidná do takové míry, že by již v ní měl být zřen odraz Skutečného. Podrží-li si adept tento odraz, povede ho ke Zdroji toho odrazu. K čemu je pak přetvářka a fixace mysli, na to, že jsem Pravdou, pokud není odraz viditelný?

Již tak děláme mnoho chyb s tímto pomíjejícím tělem. Nebudeme mít zábrany dělat cokoli, pokud začneme myslet na to, že jsme Nejvyšší Bytostí? Není démonem nebo diktátorem ten, kdo cítí, že jeho malé já je rovno, nebo dokonce větší než Bůh? V Nejvyšší Skutečnosti není ani stopa po špatnosti a ten, kdo se nevzdal negativních vlastností, jako je zlost, chtíč a rozkoš, nemůže být považován za toho, kdo realizoval Pravdu. Bezpečnější cestou by bylo považovat se za dítě realizované Bytosti nebo Boha. Cesta bude přínosná tehdy, když se budeme snažit přiblížit se k jeho podstatě. Pouze tehdy, když to dokážeme, bude se naše mysl postupně očišťovat a nenechat se vést chtíčem. Pravda pak bude viděna, ne však dříve."

Ánanda mi na to tak nějak naštvaně odvětila: "Jsi stále slabomyslný. Uvidíme, co ti na to řekne Maharadž. Jistě ti řekne, abys vyhodil z hlavy všechny tyto sentimentální, plačtivé řeči."

Potkal jsem už mnoho takových lidí a věděl jsem, že nemá smysl se s nimi dohadovat, a proto jsem zůstal tiše.

Když jsme se dostali do Bombaje, odvezl nás jeden přítel do Maharadžova bytu. Setkali jsme se s ním v jeho podkrovní místnosti, kde trávil většinu svého času. Maharadž: "Pojďte dál, přijíždíte z Arunáčaly, že? Váš dopis jsem obdržel včera. Užíváte si klid v blízkosti Maharišiho?"

Maharadž se mě ptal žoviálně a gestem mi naznačil, abych si sedl blízko něho. Okamžitě jsem pocítil silný klid v jeho blízkosti, což byl pro mně neklamný znak toho, že je Velkou duší. Zeptal se mě: "Víš, co míním pod pojmem klid? Když ponoříš koblihu do rozpáleného oleje, začne z ní vycházet mnoho bublinek do chvíle, až se všechna vlhkost vypaří. Dělá to mnoho hluku. Nakonec vše utichne a usmažená kobliha je hotová. Meditace se dá přirovnat k rozpálenému oleji. Ta také umožní, aby vše z mysli vyšlo na povrch. Pouze potom nastane klid."

Bylo to velmi výstižné a jasné popsání duchovního procesu, jaké jsem slyšel. "Maharadži, napsal jsem ti o své duchovní praxi, kterou jsem dosud prováděl, mohl by si mi prosím říci, co mi zbývá vykonat?"

Maharadž: "Dítě, udělal si toho více než dost. Postačí, když neustaneš v opakování Božího jména, dokud nedojdeš ke konci. Oddanost k tvému Gurovi je cesta tobě určená. Tato oddanost by se měla stát dokonalou a bezmyšlenkovitou. Ať se stane cokoli, přijmi to jako Jeho (Guruovu) vůli určené pro tvé dobro. Stěží se posadíš, že? To nevadí. Těla některých lidí poté, co ryze provádí meditace a další duchovní praktiky zeslábnou, podobně jako to tvoje. To závisí na fyzických předpokladech každého z nás. Neměl bys ses vzdávat svojí praxe, ale měl bys vytrvat do té doby, až dosáhneš cíle, nebo až zemře tvoje tělo."

Maharadž se pak obrátil k Ánandě a zeptal se jí: "Jaký druh duchovní praxe děláš ty?" Odpověděla s hrdým tónem: "Prostě si neustále myslím, že jsem Nejvyšší Bytím."

Maharadž: "Opravdu tomu je tak? Slyšela si někdy o Mirabai? Byla největší svatou ženou, jaká se kdy v Indii narodila. Od dětství věděla, že je pro ní Šrí Krišna vším a celé dny a noci Ho neustále uctívala a zpívala na jeho počest chvalozpěvy. Nakonec se jí zjevil v mystickém vytržení a její mysl se v Něm rozpustila. Od té doby zpívala písně o vznešenosti a klidu, stavu realizovaného Božství. Na konci svého života vstoupila do chrámu zasvěceného Kršnovi a zmizela u oltáře ve svatyni. Měla bys jít stejnou cestou, jestli chceš dosáhnout stejného cíle." Usmíval se na ní Maharadž.

Ánanda zbledla. Rozdrtil její horu vědomostí o neduálnosti jedním tahem. Nebyla schopna slova. Maharadž ji dále říkal: "O nedualitě mohu mluvit s některými lidmi, kteří sem přijdou, ale ne s tebou. Proto si vůbec nevšímej toho, co říkám druhým. Kniha rozhovorů se mnou by neměla být brána jako poslední slovo mého učení. V knize jsem odpovídal na otázky určitým lidem. Tyto odpovědi byly určeny pouze těmto lidem, ne však pro všechny. Instrukce, které dávám, jsou určeny pouze konkrétní osobě. Podobně jako stejný lék nemůže být předepsán všem nemocným."

Maharadž pokračoval: "Nyní jsou lidé plní intelektuální domýšlivosti. Nevěří starodávným tradičním praktikám, které vedou k Sebepoznání. Chtějí, aby jim bylo vše naservírováno na stříbrném podnose. Cesta Poznání (myslel tím džňánajógu) jim dává smysl a proto ji chtějí praktikovat. Zjistí však, že tato cesta si žádá více soustředění, než jsou schopni zvládat a pomalu se stávají pokornými, až nakonec přejdou k snazším praktikám, jakými jsou opakování mantry nebo uctívání Boha. Pomalu pak v nich počne vysvítat víra v Sílu, jež je větší než oni sami. Chuť odevzdat se této síle vytryskne v jejich Srdci. Pouze potom budou schopni nabýt čistou mysl a potřebnou koncentraci. Ti domýšliví musí nepřímou cestou s oklikami. Proto ti říkám, že odevzdanost je pro tebe vhodná a dostačující."

Byl čas oběda, tak jsme opustili Maharadže. Když jsme odcházeli, zeptal se mě, jestli zůstanu ještě nějakou dobu v Bombaji. Odpověděl jsem: "Nevím, nemám žádné plány." Maharadž: "Dobře, tak sem dnes přijď odpoledne po čtvrté."

Přišel jsem tam a Maharadž mi pokývnul, abych si sedl hned vedle něho. Třebaže jsem ho znal jen pár hodin, cítil jsem, jakoby jsem byl jeho dítě a on mým otcem či matkou. Přišel za ním právě nějaký oddaný z Evropy a položil před něj bankovku s velkou hodnotou. Maharadž odvětil: "Prosím, vezměte si to zpět, nechci od nikoho peníze. Mám syna, který se o mně stará a krmí mne. Poté co nabudete určitý klid v mysli, bude zde dostatek času pro tyto peníze."

S velkými obtížemi jsem si sedl k Maharadžovi a sledoval vše, co se zde do sedmi hodin dělo. Cítil jsem se velmi dobře a pln míru. Pomyslel jsem si, že bych nemohl dostat více, než co mi Maharadž řekl. Proto jsem se rozhodl vrátit se příští den zpět na Arunáčalu. Sdělil jsem mu to a poprosil ho o požehnání.

Maharadž: "Pokud to tak cítíš, tak bys měl jet. Víš co je mým požehnáním určeným pro tebe? Dokud neopustíš svoje tělo, buď plně odevzdán a oddán svému Guruovi."

Maharadž se na mne podíval s naprostým soucitem. Dojala mě jeho laskavost tak, až jsem se rozplakal, ale ještě jsem se kontroloval. I tak ze mě vytryskly slzy, které stékaly dolů na zem. Usmál se a nabídl mi kousek ovoce. Potom se zvedl, vzal si do ruky pár velkých činelů a začal zpívat bhadžany, v kterých opěvoval svého učitele.

Poklonil jsem se mu a odešel do svého hotelu. Ánandu jsem již nikdy neviděl. Pomyslel jsem, že pokoření bylo pro ni velkým soustem a proto se vytratila. Proto jsem se musel na Arunáčalu stěží dostal sám, bez smutnější, ale moudřejší Ánandy.

http://www.advaita.cz/27179n-swami-para ... maharadzem
Návštěvník
 

Re: Jak proniknout k tomu, čím jste

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 01. srp 2019 8:47:34

Člověk není konatelem

Obrázek

Tazatel: Od narození jsem pronásledován pocitem neúplnosti. Od základní školy, přes střední, vysokou, zaměstnání, manželství, bohatství, vždycky jsem si představoval, že ta další věc mi určitě musí dát klid, ale ten nikdy nepřišel. S přibývajícími léty je tento pocit nenaplněnosti čím dál tím větší.
Maharádž: Dokud je tu tělo a pocit ztotožnění s tělem, je frustrace nevyhnutelná. Teprve až poznáte, že jste něco naprosto jiného než tělo, budete si moci oddechnout od směsi strachu a touhy, která je neoddělitelná od myšlenky „já jsem tělo“. Pouhé zmírňování strachu a uspokojování tužeb nemůže odstranit ten pocit prázdnoty, kterého se snažíte zbavit. Pomoci vám může jenom sebepoznání. Sebepoznáním myslím plné poznání toho, co nejste. Takové poznání je dosažitelné a je konečné. Ale zkoumání toho, co jste, nemá konce. Čím více toho objevíte, tím více toho ještě zbývá objevit.

T: To bychom ale museli mít úplně jiné rodiče a školy, žít v trochu jiné společnosti.

M: Své podmínky změnit nemůžete, ale svůj přístup ano. Nemusíte být přitahován tím, co je nepodstatné. Dobré je jen to, co je potřebné. Klid najdete jen v podstatných věcech.

T: To, co hledám, není klid, ale pravda.

M: To, co je pravdivé, nemůžete uvidět, dokud nejste v klidu. Tichá mysl je nezbytná pro správné vnímání, které je zase potřebné k sebe­ realizaci.

T: Já mám ale spoustu práce! Nemůžu si prostě dovolit mít mysl klidnou.

M: To je kvůli vaší iluzi, že jste konatel. Ve skutečnosti se věci dějí vám, nikoliv díky vám.

T: Kdybych nechal věci, ať se dějí samy, jak bych mohl mít jistotu, že se budou dít podle mě? Je jasné, že je musím formovat podle své touhy.

M: Vaše touha i její vyplnění či nevyplnění se vám jen děje. Vy na tom nic změnit nemůžete. Můžete věřit tomu, že se snažíte, namáháte a usilujete vy. Ale to vše se zase jenom děje samo, včetně plodů vaší práce. Nic není podle vás ani pro vás. Vše je jen v obrazech promítaných na plátno, ve světle nic není, ani jedinec, za kterého se považujete. Vy jste pouze světlo.

T: Jsem-li jen světlo, jak se mohlo stát, že jsem na to zapomněl?

M: Vy jste na nic nezapomněl. To jenom ve filmu na plátně zapomenete a potom si vzpomenete. Nepřestanete být přece člověkem kvůli tomu, že se vám zdá sen, v němž jste tygr. Podobně jste čiré světlo, které se jeví jako obraz na plátně a které se s ním také sjednocuje.

T: Jestliže se tedy všechno děje samo, proč si s tím dělat starosti?

M: Přesně tak. Svoboda je svoboda od starostí. Když si uvědomíte, že nemůžete ovlivnit výsledky, přestanete věnovat pozornost svým touhám a strachu. Ať si přijdou a zase odejdou. Nehýčkejte je svým zájmem a pozorností.

T: Když odvrátím svou pozornost od toho, co se děje, podle čeho budu žít?

M: To je jako kdybyste se zeptal: „Co budu dělat, když přestanu snít?“ Přestaňte a uvidíte. Nemusíte mít strach: „Co bude dál?“ Vždycky něco bude. Život nezačíná ani nekončí: je nehybný, a přece je v pohybu, je dočasný – a přece trvalý. Život nemůže být vyčerpán, ani když jeho projekcí vznikne nespočet obrazů. Tak naplní život každou formu až po okraj, a vrátí se ke svému zdroji, když forma zanikne.

T: Je-li život tak úžasný, jak může vzniknout nevědomost?

M: Vy chcete léčit nemoc, aniž byste viděl pacienta! Proč raději dřív, než se začnete ptát na nevědomost, neprozkoumáte toho, kdo je nevědomý? Říkáte-li, že jste nevědomý, nevíte, že jste konceptem nevědomosti překryl skutečný stav svých myšlenek a pocitů. Zkoumejte je tak, jak přicházejí, věnujte jim plnou pozornost a zjistíte, že nic takového jako nevědomost neexistuje – existuje pouze nepozornost. Věnujte pozornost tomu, co vám dělá starosti, to je vše. Ostatně, starosti jsou mentální bolest a bolest je vždycky voláním o pozornost. Jakmile tomu věnujete pozornost, tak toto volání ustane a otázka nevědomosti se rozplyne. Místo čekání na odpověď na svou otázku zjistěte, kdo je ten, kdo otázku klade, a proč ji klade. Brzy zjistíte, že otázku klade mysl, poháněná strachem z bolesti. A ve strachu jsou vzpomínky a očekávání, minulost a budoucnost. Pozornost vás přivádí zpět do bytí v přítomnosti, což je stav, který má člověk vždy po ruce, ale málokdy to bere v úvahu.

T: Ale vy redukujete sádhanu na pouhou pozornost. Jak to, že postupy, které vyučují ostatní učitelé, jsou rozsáhlé, komplikované a časově ­náročné?

M: Guruové vyučují obvykle tu sádhanu, pomocí níž oni sami dosáhli svého cíle, ať už byl jakýkoli. To je naprosto přirozené, protože svou vlastní sádhanu znají důvěrně. Mě učil můj Guru tomu, abych věnoval pozornost svému pocitu „já jsem“ a já jsem zjistil, že to je pro mne maxi­málně účinná cesta. Proto o tom mohu mluvit s naprostou jistotou. Ale často za mnou chodí lidé, jejichž těla, mysli a mozky jsou kvůli špatnému zacházení natolik zkažené, že stav bezforemné pozornosti je pro ně nedo­stupný. V takových případech je vhodnější nějaká jednodušší forma cvičení. Opakování mantry nebo pozorování obrázku světce připraví jejich tělo a mysl na hlubší a účinnější hledání. Rozhodujícím a nepostra­ datelným faktorem je koneckonců upřímná opravdovost. Sádhana je pouze nádobou, která musí být po okraj naplněna opravdovostí, jež není ničím jiným, než láskou v činnosti. Protože nic nemůže být uděláno bez lásky.

T: Člověk miluje jen sám sebe.

M: Kdyby to tak bylo, bylo by to skvělé! Milujte moudře sám sebe a dosáhnete vrcholu dokonalosti. Každý miluje jen své tělo, ale málo lidí miluje své skutečné bytí.

T: Potřebuje mé skutečné bytí mou lásku?

M: Vaše pravé bytí je láska sama a vaše mnohé lásky jsou jen jejím odrazem v konkrétní situaci.

T: Jsme sobečtí a známe jen sebelásku.

M: Pro začátek to bohatě stačí. Beze všeho si přejte pro sebe jen to dobré. Měl byste si pořádně rozmyslet a hluboce procítit to, co je pro vás skutečně dobré, a upřímně o to usilovat. Velice brzy zjistíte, že to jediné, co je pro vás dobré, je skutečnost.

T: Ale já stejně nechápu, proč různí Guruové předepisují svým žákům tak komplikované a obtížné sádhany. Copak neznají něco lepšího?

M: Nejde o to, co děláte, ale o to, co dělat přestanete. Lidé, kteří začnou se svou sádhanou, jsou tak rozlítaní a neklidní, že jim dá dost zabrat, aby u toho vydrželi. Pravidelná rutina sádhany je pro ně dobrá. Po určité době se zklidní a mohou úsilí opustit. V klidu a tichu se povrch „já“ rozpustí a vnitřní a vnější se spojí. Skutečná sádhana je bez úsilí.

T: Někdy mám pocit, že mým tělem je samotný prostor.

M: Jste-li svázán iluzí „já jsem tělo“, jste pouhým bodem v prostoru a okamžikem v čase. Když sebeztotožnění s tělem pomine, je celý prostor a čas ve vaší mysli, která je pouhým zčeřením vědomí, jež je zase jen odrazem uvědomění v přírodě. Uvědomění a hmota jsou aktivním a pasivním aspektem čirého bytí, které je obsaženo v obou z nich, ale zároveň je překračuje. Prostor a čas jsou tělem a myslí univerzální existence. Já to pociťuji tak, že vše, co se děje v prostoru a čase, se děje mně, že každá zkušenost je mou zkušeností, každá forma je mou formou. To, co si zvolím, že jsem, stává se mým tělem, a vše, co se tomuto tělu děje, stává se mou myslí. Ale podstatou vesmíru je čiré uvědomění, které je mimo čas a prostor, tady a teď. Poznejte, že to je vaše pravé bytí a jednejte podle toho.

T: Jak může to, za co se považuji, ovlivnit mé jednání? Činy se prostě dějí podle okolností.

M: Okolnosti a podmínky vládnou nevědomým. Ten, kdo zná skutečnost, není jimi nijak omezen. Jediný zákon, kterým se řídí, je zákon lásky.


z knihy Já Jsem To
Návštěvník
 


Zpět na Nisargadatta Maharaj

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 5 návštevníků