Já - skutečnost o sobě

Já - skutečnost o sobě

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 12. čer 2014 12:28:44

Absolutno a projev

Bylo to jedno z těch ranních sezení, možná pondělní, kdy bylo přítomno jen několik málo nás, pravidelných ,nadšenců‘.
Maharadž se posadil, zavřel oči, a seděl nehnutě jako socha. Po určité době začal potichu mluvit, tak tiše, že jsme se nevědomkypřesunuli blíž k němu.Stále seděl se zavřenýma očima a mluvil, nebo spíše nahlas myslel:

„Lidé si myslí, že jsem džnánin. Přijíždějí za mnou ze všech koutů světa - od Kanady až po Australii a Nový Zéland, od Anglie až po Japonsko. Většina z nich četla knihu -Já Jsem To- a jeli celou tu dálku sem do Bombaje jen proto, aby se se mnou setkali. S velkými obtížemi naleznou můj starý malý dům v špinavé, úzké uličce. Vylezou po schodech a najdou tu v rohu sedět malého, tmavého muže, oblečeného do toho nejobyčejnějšího šatu.

Napadne je: Tento muž nevypadá jako džnánin;není působivě odděn, jak by se očekávalo od někoho, kdo je znám jako Nisargadatta Maharadž. Je to opravdu on?Co bych měl těmto lidem povědět? Řeknu jim upřímně, že mé vzdělání je na takové úrovni, že stěží patřím mezi gramotné; nečetl jsem žádný ze známých tradičních textů a jediný jazyk, který znám, je rodilý jazyk Marathi. Jediné pátrání, které jsem uskutečňoval, a to vytrvale, podobně jako lovec honící svou kořist, bylo poznání sebe sama ve smyslu: ,Vím, že jsem a mám tělo. Jak se to mohlo přihodit bez mého poznánía bez mého souhlasu?A co je toto poznání já jsem?‘ Právě tomu jsem se dlouhou dobu svého života věnoval a jsem plně spokojen s odpověďmi, ke kterým jsem dospěl. To je jediná moje džnána; přesto lidé věří, že jsem džnánin.

Můj Guru mi řekl: „Ty jsi Brahman, ty jsi vše. Není tu nic jiného než ty." Přijal jsem Guruova slova jako pravdu a nyní tu již čtyřicet zvláštních let sedím v této místnosti, a nedělám nic jiného, než že o tom hovořím s ostatními. Proč za mnou lidé přijíždějí z tak vzdálených krajů? Toť zázrak! K jakým logickým závěrům jsem došel po shrnutí celého svého pátrání? Je to vskutku prosté, pokud se dokážete na celou věc podívat jasně. Co je tímto ,já‘ o které jsem se tak zajímal? Bleskovou odpovědí by samozřejmě bylo: ,já jsem toto tělo‘.Jenomže tělo je pouze psychosomatický aparát. Co je nejdůležitějším elementem v tomto aparátu, blíže určeném a známém jako vnímající bytost? Je to nepochybně vědomí, bez něhož by tato psychosomatická forma byla zcela zbytečná. Toto vědomí evidentně potřebuje fyzickou formu, ve které by se mohlo projevit. Takže vědomí závisí na těle. Ale z čeho je utvořeno tělo? Jak začalo tělo existovat?

Tělo roste v matčině děloze po dobu asi devíti měsíců. Roste zde plod, vzešlý z početí, ze spojení mužské a ženské pohlavní tekutiny. Tyto tekutiny jsou esencí potravy konzumované rodiči. Proto obojí, jak vědomí, tak tělo, jsou vlastně vytvořeny a živeny potravou. Ve skutečnosti tělo samo o sobě je potravou - jedno tělo je potravou pro jiné tělo. Tato esence potravy, pohlavní tekutina, se od okamžiku početí vyvíjí v děloze do podoby malého těla, a když se při porodu dostane na svět, říká se tomu ,narození‘. Po čase začne chátrat, v důsledku věku či nemoci, a když je pak tento psychosomatický aparát zničen, nazve se to ,smrtí‘. To je proces, který se děje dnes a denně - objektivní vesmír vytváří a rozpouští nesčetně forem; obraz se mění neustále. Ale v jakém směru se to vše týká ,mě‘ samotného? Já jsem pouze svědkem celého tohoto dění.Ať se děje během těchto proměn cokoliv, ovlivněn bude v každém případě jenom tento psychosomatický aparát, nikoli ,Já‘, kterým ve skutečnosti jsem.Toto je mé dosažené ,poznání‘. Jakmile dojde k jasnému uvědomění, že ať se v projeveném světě stane cokoliv, je to něco, co je od mého Já odděleno, pak se všechny další otázky samy vyřeší.

Kdy přesně se mi dostalo tohoto poznání vlastní ,existence‘? Co jsem byl předtím,než se mi dostalo tohoto poznání ,já jsem‘? Toto poznání ,já jsem‘ se mnou bylo od prvních okamžiků, které si dokážu v paměti vybavit, asi několik málo měsíců poté,co se narodilo toto tělo. Samotná paměť se proto musela objevit až s tímto poznáním,já jsem‘, s tímto vědomím. Co bylo předtím? Odpověď zní: Nevím. Proto vše, co vím, má svůj počátek ve vědomí, a to včetně bolesti a radosti, dne a noci, bdění a spaní - vlastně celé škály všech možných dvojností a protikladů, kde jedno nemůže existovat bez druhého. Opět se ptám: Co bylo předtím, než vyvstalo vědomí? Tyto protiklady, jež jsou ve vzájemném vztahu, jistě existovaly, ale pouze v negaci, v jednotě,v celistvosti. To je tou správnou odpovědí. Jednota je to, co jsem já. Ale tato jednota, totožnost, celistvost, nemůže znát samu sebe, neboť v ní neexistuje žádný subjekt, jenž by byl oddělen od objektu - neexistuje tedy prostor nutný k uskutečňování pozorování, poznávání, vědění. Jinými slovy, v původním stavu jednoty neboli celistvosti neexistuje žádný prostředek nebo nástroj, jehož prostřednictvím může nastat ,vědění‘.K překonání mysli nelze použít mysl. Oko nemůže vidět samo sebe; chuť nemůže ochutnat sama sebe; zvuk nemůže slyšet sama sebe.

Projev (fenomén) nemůže být projevem bez Absolutna (noumena). Noumenon je krajní mez možného pojmového vyjádření,je to abstrakce mysli neboli nekonečnost nepoznaného. Absolutno (noumenon)jako jediný subjekt objektivizuje sebe sama a vytváří vesmír, projevující se uvnitř sebe sama, i když zdánlivě jakoby vně, to aby mohl být vnímatelným objektem. K tomu, aby se Absolutno mohlo projevit objektivně ve formě projeveného vesmíru, je nutný koncept prostoru a času. Aby totiž objekty mohly být vnímány, musí se rozprostřít do prostoru,a získat tak objem, a musí trvat v čase, tj. mít určitou dobu trvání.Takže nyní máme vše popsáno. V procesu zrcadlení Absolutna do projeveného vesmíru je vnímající bytost pouze nepatrnou částečkou. Jedná se pouze o jediný objekt z celého objektivního světa, a ten jako takový nemůže mít vlastní podstatu.,My‘ tedy nemůžeme mít vlastní podstatu. A přesto, což je důležité, jevy (fenomény)nejsou něčím, co by bylo vytvořeno odděleně, ve skutečnosti se jedná o konceptualizované neboli objektivizované noumenon. Jinými slovy, rozdílnost je čistě teoretická,a tudíž domnělá. Vyloučíme-li tuto domněnku, není mezi nimi rozdíl, a tudíž zde není žádná skutečná dualita Absolutna (noumena) a projevení (fenoménů).Tato totožnost - neoddělitelnost - je klíčem k pochopení, nebo spíše ke vnímání naší pravé podstaty, neboť jestliže je tato základní jednota mezi Absolutnem a projevením ztracena z dohledu, začneme se utápět v bažině objektivizací a konceptů.

Jakmile je tento princip (Absolutno je vše, čím jsme, a projevy jsou to, čím se jevíme být jako oddělené objekty) pochopen, pak bude také pochopeno, že v tom, co jsme,nemůže být zahrnuta žádná entita, a proto představa oddělené entity potřebující ,osvobození‘ bude považována za nesmysl; a pokud lze vůbec o nějakém ,osvobození‘ mluvit, pak je to osvobození se od představy omezení a osvobození.Když přemýšlím o tom, co jsem byl předtím, než jsem se ,narodil‘, vím, že tu představa ,já jsem‘ nebyla. V nepřítomnosti vědomí není žádné konceptualizování;a dojde-li v tomto stavu před narozením k nějakému pozorování, pak to není pozorování,jaké má entita, tj. ve vztahu subjektu a objektu, ale jedná se o vidění zvnitřku,ze zdroje veškerého vidění. Díky tomuto ,probuzení‘ si uvědomuju, že všeobklopující celistvost Absolutna nemůže mít ani špetku relativní nedokonalosti;a z relativního hlediska musím dobu vyměřenou k životu prožít až do konce, kdy toto relativní ,poznání‘ splyne se stavem ne-poznání, s Absolutním stavem. Tato dočasná podmíněnost stavu ,já vím‘ a ,já vím, že vím‘ potom splyne s věčným stavem ,já nevím‘ a ,já nevím, že nevím‘.
http://www.zivotvpritomnosti.cz/clanky/ ... -maharadz/
Návštěvník
 

Re: Já - skutečnost o sobě

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 03. dub 2019 10:23:45

Kdo jsem Já? (Nan Jar?)

Překlad : Václav Lepičovský

Každá lidská bytost chce být neustále šťastná, nepoznamenaná zármutkem a každý člověk ze všeho nejvíc miluje sám sebe, což je způsobováno výhradně tím, že blaženost je jeho pravou přirozeností. Z toho plyne, že k tomu, aby byl člověk schopen uskutečnit toto do vlastní lidské podstaty náležící blaho, které každodenně zakouší ve chvílích, kdy je mysl ponořena do hlubokého spánku, je zcela nezbytně nutné, aby poznal ze všeho nejdříve sám sebe. Nejlepším prostředkem při pátrání po poznání Sebe samotného je dotazování se "Kdo jsem já?".


"Kdo jsem já?", já nejsem tímto hmotným tělem, ani pěti ústrojími smyslového vnímání [1]; nejsem také pěti ústrojími vnějšího konání [2], ani pěti životními silami [3] a dokonce ne ani přemýšlející myslí. Stejně tak nejsem neuvědomovaným stavem nevědomosti, který obsahuje pouze jemné vasanas (sklony mysli) a který spočívá v oproštění se od aktivit smyslových orgánů, od aktivit mysli a od uvědomování si existence předmětů smyslového vnímání.
Soustavným odmítáním všech těchto právě zmíněných fyzických ústrojí pomocí opakování rčení "Toto nejsem já; ani toto nejsem já, ani toto"- dojdeme nakonec k tomu, co spočívá pouze v sobě samém a co je odlišné od všeho ostatního, totiž k tomuto čistému Vědomí, které je tím, čím jsem já. Toto Vědomí je svojí skutečnou přirozeností Sat-Chit-Ananda (Bytí-Vědomí-Blaho).
Kdykoli se mysl, která je nástrojem poznání a podkladem veškerých činností, stáhne od vnějších aktivit a obrátí hluboko do nitra, pak pokaždé okamžitě s tím ustane vnímání světa jakožto objektivní reality. Dokud existuje mylný vjem hada namísto provazu , dotud provaz, který je podkladem tohoto mylného vjemu, nemůže být vnímán jako provaz [4]. Stejně tak, dokud přetrvává klamné vnímání světa jakožto objektivní reality, dotud nelze uzřít pravou přirozenost samotného Sebe, na kterém tento klam vzniká.
Mysl je jedinou silou (Shakti) v Atman-u, skrze kterou v člověku vyvstávají myšlenky. Zkoumáním toho, co zůstává po odstranění všech myšlenek, zjistíme, že zde není nic takového, coby, odděleně od myšlenek, bylo ještě možno nazvat myslí. To tedy znamená, že myšlenky samotné jsou jedinými stavebními kameny mysli. Stejně tak zde není nic takového, coby, odděleně od myšlenek a nezávisle na nich, bylo možno nazvat hmotným světem. V hlubokém spánku nejsou myšlenky a také v něm není svět. Ve stavu bdění a ve stavu snu jsou myšlenky přítomné a rovněž v nich je přítomen svět. Stejně tak jako pavouk, který souká ze sebe sama vlákno své sítě a totéž vlákno zase do sebe vtahuje, tak i mysl promítá svět vně sebe sama a vstřebává jej zase do sebe zpět.
Svět je vnímán jakožto zdánlivá objektivní realita ve chvílích, kdy je mysl obrácena navenek a kdy je tím pádem uvržena v zapomnění na totožnost přirozenosti své a přirozenosti Sebe samotného. Když je svět takto vnímán, pak pravá přirozenost Sebe zůstává zakryta a naopak, jakmile je Sebe samotné uskutečněno, pak svět okamžitě ztrácí svoji klamnou povahu objektivní reality.
Skrze vytrvalé a nepřetržité zkoumání přirozenosti mysli se mysl přemění v To, na co "já" poukazuje; a tím je ve skutečnosti Sebe samotné. Mysl musí nezbytně, aby mohla existovat, záviset na něčem hrubém. Nikdy nepřežívá pouze skrze sebe sama. Tato mysl je to, co je jinak nazýváno jako jemné tělo, ego, jiva nebo duše.
To, co vyvstává v hmotném těle jakožto "já" je mysl. Zkoumáním odkud "já"-myšlenka v těle vyvstává ze všeho nejdříve, dojdeme ke zjištění, že je to z hrdayam [5] neboli ze Srdce. Toto Srdce je zdroj a sídlo mysli. Anebo jinak řečeno, jestliže si někdo bude nepřetržitě v nitru opakovat "já-já" s celou svojí myslí na toto opakování soustředěnou , pak jej to rovněž povede ke stejnému zdroji.
První a nejpřednější ze všech myšlenek, které vyvstávají v mysli, je prvotní "já" myšlenka. Teprve poté, co vyvstane první osobní zájmeno "já", vyvstane bezpočet jiných myšlenek. Jinými slovy, pouze poté, co vyvstalo první osobní zájmeno "já", objeví se v mysli i druhé a třetí osobní zájmeno ("ty, on" , atd.); a tato naposledy zmíněná zájmena nemohou přetrvávat bez prvního.
Jelikož je tedy zjevné, že jakákoli další myšlenka se může vynořit teprve poté, co se vynořila "já" myšlenka a jelikož mysl není nic jiného než klubko myšlenek, tak je rovněž zjevné, že mysl může být vymýcena jedině zkoumáním "Kdo jsem já?". Kromě toho, ale, i tato nedílná "já" myšlenka, nezbytně v takovémto zkoumání předpokládaná, bude poté, co vymýtí všechny ostatní myšlenky, sama o sobě nakonec zničena nebo vymýcena, stejně tak jako bude nakonec ohněm strávena i hůl používaná k prohrabávání hořící pohřební hranice.
Když se při takovémto zkoumání začnou vynořovat jiné myšlenky, neměli bychom se snažit tyto vyvstávající myšlenky dokončovat, nýbrž se místo toho v hloubi nitra tázat "Komu se tato myšlenka vynořila?" Není důležité kolik takovýchto myšlenek vám takto vyvstane, pokud se však budete, okamžitě poté, co se každá jednotlivá myšlenka objeví , s ostrou bdělostí dotazovat, komu se tato myšlenka vynořila, zjistíte, že odpověď zní: "mně". Jestliže se v tu chvíli otážete "Kdo jsem já?", mysl se zvnitřní a objevující se myšlenka se vytratí. Když budete takto čím dál tím více setrvávat v praxi Sebezkoumání, tak mysl začne nabývat vzrůstající síly a schopnosti k přebývání ve svém Zdroji.
Smyslová jména a podoby, ze kterých sestává svět se objevují pouze, když je jemná mysl obrácena navenek na základě činnosti intelektu a smyslových orgánů. Když však naopak mysl spočívá pevně v Srdci, tak se tato jména a podoby vytratí a zmizí. Zadržení navenek mířící mysli a její pohroužení do Srdce je nazýváno introverzí (antarmukha-drishti). Uvolnění mysli a jejího prýštění ze Srdce ven je nazýváno bahirmukha-drishti (předmětností).
Pokud se mysl takto pohrouží do Srdce, tak se ego neboli "já", které je ústředím nesčetných myšlenek, nakonec rozplyne a čisté Vědomí neboli Sebe samo, které existuje ve všech stavech mysli, zůstane samojediné ve své zářící přirozenosti. Tento stav, ve kterém již není sebemenší stopy po "já" myšlence je pravým Bytím jedince. A nazývá se Klidem neboli Mauna-em (Tichem).
Tento stav prostého spočívání v Bytí je znám jakožto Zažívání Moudrosti. Takovéto spočívání znamená úplné pohroužení se mysli do Sebe samotného. Jedině toto a nikoli nadpřirozené schopnosti mysli jako čtení myšlenek, telepatie a jasnozřivost smí být považováno za Moudrost.
Jedině Atman existuje a je skutečné. Trojná skutečnost světa, individuální duše a Boha, je, stejně tak jako klamné záblesky stříbra na perleti, pouze zdánlivým výtvorem v Atman-u. Svět, individuální duše a Bůh se zjevují a mizí současně. Sebe samo jediné je svět , "já" a Bůh. Vše, co existuje je pouze projevením Nejvyššího.
Pro vymýcení mysli neexistuje účinnější a přiléhavější prostředek než Sebezkoumání. Přestože toho lze dosáhnout i pomocí jiných prostředků, jsou takováto uskutečnění pouze zdánlivá; mysl se totiž vynoří znovu.
Vymýcení mysli lze například dosáhnout pomocí provádění pranajámy (zadržování a kontrola dechu a životních sil); i zde však tento stav trvá pouze potud, pokud pokračuje kontrola mysli a životních sil; jakmile dojde k uvolnění jejich kontroly, mysl se rovněž uvolní a okamžitě zvnějšní a bude pokračovat v těkání puzena silou svých jemných sklonů.
Zdroj mysli je tentýž jako zdroj dechu a životních sil. Mysl je skutečně tvořena bezpočtem myšlenek; a "já" myšlenka je prvotní myšlenkou mysli a jakožto taková je "egem". Ale dech rovněž pochází ze stejného místa, odkud povstává i ego. Proto lze říci, že když mysl ustává, dech i životní síly rovněž ustávají; a naopak když tito ustávají, ustává i ona.
Dech a životní síly jsou rovněž popisovány jakožto hrubohmotný projev mysli. Až do chvíle smrti mysl udržuje a podpírá tyto síly ve fyzickém těle; a když život vyhasne, mysl je vtáhne do sebe jakoby do obalu a odvede z těla. Během hlubokého spánku však životní síly pokračují ve svých činnostech, přestože mysl v tomto stavu není projevena. Děje se tak tomu na základě božského zákona, jehož účelem je ochránit tělo a odstranit jakoukoli pochybnost o tom, zda je tělo živé či mrtvé ve chvílích, kdy dotyčná osoba spí. Bez tohoto uspořádání ze strany přírody by spící těla byla často zpopelněna zaživa. Životapřítomnost patrná z dýchání je zde myslí ponechána jakožto "stráž". Když se ale mysl vytratí v bdělém stavu a v samadhi, pak se vytratí i dech. To nám vysvětluje proč (při vědomí toho, že mysl má kontrolující a podpůrnou moc nad dechem a životními silami a je jim v důsledku toho oběma nadřazenou) je provádění kontroly dechu pouze nápomocné pro ovládnutí mysli, ale nemůže vést k jejímu konečnému vymýcení. Stejně tak jako kontrola dechu, i meditace na danou božskou podobu, modlitby, opakování manter a dodržování diety jsou pouze pomocnými prostředky ke kontrole mysli. Skrze praxi meditace nebo opakování manter se mysl postupně soustředí do jednoho bodu. Stejně tak jako chobot slona, který je obvykle stále nepokojný, se ustálí, když je nucen držet železný řetěz, takže slon pak kráčí po své cestě, aniž by se snažil uchopit cokoli jiného, tak také věčně nepokojná mysl, je-li cvičena a navyknuta na jméno nebo podobu skrze meditaci nebo opakování jména, se bude potom pevně držet pouze tohoto jména nebo podoby. Když se mysl rozptyluje do bezpočtu rozličných myšlenek, pak se jednotlivé myšlenky stávají neuvěřitelně slabými a neúčinnými. Když, naopak, takovéto myšlenky budou postupně čím dál, tím více odeznívat až konečně ustanou, mysl se na základě toho sjednotí a soustředí do jednoho bodu a tím zesílí a stane se vytrvalejší a snadno tak dosáhne dokonalosti v metodě zkoumání Sebe. Dodržování diety spočívající v přijímání satvické stravy [6], v přiměřeném množství, je nejlepší ze všech pravidel chování, vede totiž nejjistěji k rozvinutí satvických vlastností [7] mysli, které samy o sobě jsou velmi nápomocné při provádění Atma vichary neboli metody Sebezkoumání.
Nesčetné vishaya-vasany (jemné sklony mysli vztahující se k předmětům smyslového uspokojení) dorážející jedna po druhé v rychlém sledu jako vlny oceánu, rozrušují mysl. Navzdory tomu i ony odeznívají a nakonec jsou vymýceny v průběhu provádění Atma dhyany neboli meditace o Sobě samotném. Aspirant nesmí připustit sebemenší pochybu o tom, zda je možné spočívat pouze jakožto skutečné Sebe samotné, zda všechny vasany mohou být zničeny a musí pevně a vytrvale pokračovat v meditaci o Sobě samotném.
Bez ohledu na to, jak velkým hříšníkem může někdo být, pokud přestane bezútěšně kvílet: "Běda! Jsem hříšník, jak já dosáhnu Osvobození?" a odhodí i samu myšlenku, že je hříšník, a začne se zanícením provádět meditaci o Sobě samotném a vytrvá, tak zcela určitě dojde i u tohoto člověka k nápravě.
Dotazování se :"Kdo jsem já" je nutno provádět dotud, dokud jemné sklony nepřestanou přiléhat k mysli. Jakmile se myšlenky objeví, musí být každá jedna v tu chvíli a přesně v místě jejího vzniku zničena pomocí metody zkoumání Sebe.
Nemít žádné vnější přání je podstatou nezaujatosti (vairagya) nebo vymizení touhy (nirasa). Držet se bez ustání samotného Sebe je podstatou jnana-y. Ve skutečnosti však vairagya a jnana jsou jedno a totéž. Stejně tak jako lovec perel, který si uvázal kameny okolo pasu, se ponoří do hlubiny a tam, na mořském dně, nalezne perlu, tak se každý aspirant, který se zaslíbil pro vairagya-u může nořit hluboko do sebe a uskutečnit převzácné Atman. Pokud bude vážný aspirant rozvíjet stálé, hluboké a rozjímavé "připomínání si" (smriti) skutečné povahy Sebe samotného až do jejího uskutečnění, tak toto jediné postačí. Rozptylující myšlenky jsou jako nepřátelé v pevnosti. Dokud budou mít pevnost v držení, dotud budou určitě vyrážet z pevnosti ven. Jestliže je však setneme mečem ve chvíli, kdy budou vyrážet z brány, tak nakonec pevnost dobijeme.
Bůh a Guru skutečně nejsou nijak odlišní : jsou zcela jedno totéž. Spasení dozajista dosáhne ten, kdo získal milost Gurua a takový člověk už nebude nikdy zatracen, stejně tak jako už nikdy neunikne kořist, která uvízla ve spárech tygra. Ale co se učedníka týče, ten bez váhání a sledovat cestu ukázanou Mistrem.
Pevné a ukázněné přilnutí k Atman-u neposkytující prostor pro vznik jakékoli jiné než hluboké rozjímavé myšlenky o Sobě samotném je ve své podstatě podrobením se Svrchovanému Vládci. On nese vše bez ohledu na to, jak těžké břímě je na Něj naloženo. Je to v pravdě nepopsatelná síla Nejvyššího Pána, která řídí, drží a kontroluje vše, co se děje. Proč se tedy máme nechat trápit znepokojujícími myšlenkami říkajícími:"Máme si počínat takto? Ne ne, takto", místo, abychom se trpělivě a spokojeně poddávali této Síle? Když víme, že vlak veze veškerý náklad, tak proč bychom, my cestující v něm, měli držet namáhavě na klíně veškerá svá zavazadla, namísto, abychom je uložili tam, kam patří a dopřávali si tak plného pohodlí?
To, čím je Blaho, je rovněž tím, čím je Sebe samo. Blaho a Sebe samo nejsou něčím odlišným a odděleným, ale jsou jedním a tímtéž. A Toto jediné je skutečné. Ani v jediném z nesčetných předmětů pozemského světa se nenachází nic, co by bylo možno nazvat blahem. To jenom na základě čiré nevědomosti a pošetilosti si představujeme, že v nich lze nalézt štěstí. Naopak, když je mysl obrácena navenek, trpí bolestí a úzkostí. A pravdou je, že pokaždé, když se naše touhy naplní, tak se mysl obrátí ke svému zdroji a zakouší to štěstí, které je přirozeností Sebe. Podobně ve spánku, v duchovním transu (samadhi), při ztrátě vědomí nebo když je konečně získán předmět nějaké touhy anebo když zlo postihne nějaký předmět vnímaný jako nežádoucí, mysl se obrátí dovnitř a zakouší toto Blaho Atman-a. A tak bloudění po všech možných cestách, odvracení se od Sebe samotného a opětovné vracení se k Soběsamotnému je úmorným a nekončícím údělem mysli.
Je příjemné pobývat ve stínu stromu a úmorné je přebývání ve slunečním vedru mimo stín. Osoba lopotící se na slunci vyhledává po chvíli chladný stín stromu a vychutnává tento pocit. Po chvíli zase stín opustí, a lopotí se na slunečním žáru, nevydrží to však dlouho a zase vyhledává stín. A tak stále chodí ze stínu na slunce a ze slunce do stínu.
Takto se ale chová osoba nemoudrá, zatímco moudrý muž nikdy neopouští stín: stejně tak mysl Osvíceného Mudrce (Jnani) nikdy nepřebývá mimo Brahman, Absolutno. Na rozdíl od toho, mysl nevědomce vstupuje do světa jevů a trpí tam bolestí a úzkostí; a poté se na okamžik navrátí k Brahman, a zakouší štěstí. Taková je mysl nevědomce.
Tento svět jevů však není nic jiného než myšlení. Když svět ustoupí ze zorného pole daného jedince - to znamená ve chvíli, kdy je jedinec osvobozen od myšlení - mysl zakouší Blaho Sebe samotného. A obráceně když se svět objeví - to znamená, když se objeví myšlení - mysl zakouší bolest a úzkost.
To, že se lupou rozněcuje oheň, že lotos rozkvétá, že se voda vypařuje a že se lidé zabývají rozličnými povinnostmi svého života není způsobeno nějakou touhou, rozhodnutím nebo úsilím ze strany vycházejícího slunce , nýbrž pouhou přítomností jeho paprsků. V blízkosti magnetu se jehla začne pohybovat. Stejně tak duše neboli jiva podrobená trojné aktivitě tvoření, zachovávání a ničení, ke kterým dochází výhradně díky Přítomnosti Svrchovaného Pána, vykonává činy podle své vlastní karmy [8] a poté se vrací k odpočinku.
Ale Samotný Pán nemá žádné předsevzetí; žádný čin nebo událost se nemůže dotknout ani třásně Jeho Bytí. Tento stav neposkvrněné netknutosti může být přirovnán ke slunci, které je netknuté činnostmi života nebo ke stavu vše pronikajícího éteru, který není nijak poznamenán vzájemnými interakcemi spletitých vlastností ostatních čtyř živlů.
Všechna písma bez výjimky prohlašují, že pro dosažení Spásy není jiného prostředku než ovládnutí mysli; jakmile jednou člověk pozná, že toto jediné je jejich konečným účelem, pak zjistí, že je pošetilé věnovat se jejich nekonečnému studiu. Zato neustálé dotazování se:"Kdo jsem já?" je pro ovládnutí mysli naprosto nezbytné. Může snad toto dotazování se na cestě za poznáním samotného Sebe být prováděno pouze studiem písem?
Aspirant musí uskutečnit Sebe samo Okem moudrosti. Potřebuje snad Ráma zrcadlo k tomu, aby poznal, že je Ráma? To, na co "já" odkazuje se nalézá uvnitř pěti schránek [9], zatímco písma se nalézají vně těchto schránek. Z tohoto důvodu je marné hledat Sebe samo prostřednictvím studia písem, neboť Sebe lze uskutečnit pouze konečným odvržením i dotyčných pěti schránek.
Ptát se "Kdo jsem já zotročený?" a pak poznat vlastní skutečnou přirozenost, to jediné je Osvobození. Držet mysl nepřetržitě obrácenou dovnitř a spočívat tak v Sobě samém, jedině to je Atma vichara (Sebezkoumání), zatímco dhyana (meditace) spočívá v horoucném rozjímání o Sobě jakožto o Sat-Chit-Ananda (Bytí-Vědomí-Blahu). Dozajista přijde čas, kdy aspirant bude muset zapomenout vše, co se kdy naučil.
Stejně tak jako je pošetilé prohrabávat se ve smetí, které má už být jen vymeteno ven, stejně tak by bylo pošetilé, aby se ten, kdo se snaží poznat Sebe samo, lopotil vyjmenováváním tattvas [10], do kterých je Sebe zahaleno a zabýval se jejich zkoumáním namísto, aby je jako neužitečné odhodil stranou. Tento svět jevů musí aspirant ve vztahu k sobě považovat za pouhý sen.
Kromě toho, že stav bdění je dlouhý a stav snu je krátký, není mezi těmito dvěma stavy žádný rozdíl. Všechny události stavu snu se ve chvíli, kdy daná osoba sní, jeví stejně tak skutečné, jako události bdělého stavu ve chvíli, kdy daná osoba bdí. Jedině ovšem, že mysl ve stavu snu na sebe bere jinou podobu nebo odlišnou tělesnou schránku. Ale myšlenky na straně jedné a jména a podoby na straně druhé se vyskytují současně jak ve stavu bdění, tak ve stavu snu.
Neexistuje žádná dvojí mysl, jedna dobrá a druhá špatná. Pouze vasanas neboli sklony mysli jsou dvojího druhu, dobré neboli příznivé a špatné neboli nepříznivé. Když je mysl spjata s prvními, je nazývána dobrou; a když je spjata s těmi druhými, je nazývána špatnou.
Jakkoli zlovolní nám druzí lidé mohou připadat, není správné je nenávidět nebo jimi opovrhovat. Touha a odpor, láska a hněv, to je vše něco, čeho je zapotřebí se vyvarovat. A rovněž není správné nechávat mysl, aby se často zaobírala předměty nebo událostmi světského života. Do té míry, do které je to možné, by se aspirant neměl plést do záležitostí druhých lidí. Vše, co člověk nabídne druhým, nabízí ve skutečnosti sám sobě; a kdyby jenom tato pravda byla pochopena, našel by se snad někdo, kdo by ještě chtěl něco druhému odmítnout?
Když vyvstane ego, vyvstane i vše ostatní; když ego vymizí, vymizí i vše ostatní. S čím větší pokorou se budeme chovat k ostatním, tím lépe pro nás. Když jen udržíme mysl pod kontrolou, jaký význam potom bude mít to, kde se právě nalézáme?

Poznámky


[1] Oči, uši, nos, jazyk a kůže s jejich příslušně odpovídajícími funkcemi zraku, čichu, sluchu, chuti a hmatu.
[2] Hlasové orgány artikulující řeč a vydávající zvuky, ruce a nohy, které řídí pohyby těla, konečník, kterým jsou vyměšovány výkaly a pohlavní orgány, které poskytují rozkoš
[3] Které kontrolují dýchání, trávení a vstřebávání, krevní oběh, pocení a vyměšování.
[4] Tato analogie se zakládá na tradičním příběhu o muži, který vidí v šeru provaz a považuje ho za had a zakouší proto bezdůvodný strach.
[5] Slovo "hrdayam" sestává ze dvou slabik, "hrd" a "ayam", které znamenají "Jsem Srdce".
[6] Jednoduchá a výživná strava, které udržuje, avšak nestimuluje tělo.
[7] Čistota, sebeomezování, náladová vyrovnanost, něha vůči všem bytostem, síla charakteru a nepodléhání touhám, hněvu a aroganci jsou pozoruhodné ctnosti satvické mysli.
[8] To znamená plody činů vykonaných v minulosti, které musí být sklizeny v tomto životě.
[9] Těmito schránkami jsou schránky fyzická, vitální a mentální a dále pak schránka Poznání-Zkušenosti a schránka Blaha.
[10] Tattvas jsou prvky, do kterých je uspořádána jevová existence a to od jemné mysli až po oblast hrubohmotnou.
https://www.svetmysli.net/index.php?lng=cz&pg=46
Návštěvník
 

Re: Já - skutečnost o sobě

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 29. črc 2019 7:27:43

Vaše vědomí se chybně pokládá za tělo. Proto na konci života zemřete. Nemluvím k tělu, ale k Vědomí, které slyší prostřednictvím uší. Toto Vědomí, které se mylně spolu s jménem pokládá za tělo, touží po osvobození. Avšak toto bezforemné a bezejmenné Vědomí, které obývá tělo uvnitř srdce a praktikuje oddanost, se nazývá ´aspirant´ neboli sádhaka.
Většina oddaných ve světě jsou takzvaní mumukšu – to jsou ti, kdo dychtí po osvobození. Mohou být sečtělí, ale nejsou aspiranty. Toto je nejnižší stav na duchovní stezce. Tento stav prožívá ten, kdo hledá Skutečnost a je ztotožněn s tělem a myslí. Vždy zkouší odvozovat zisky a ztráty z hlediska smyslového vnímání těla a mysli. Žije v takzvaném druhém snu, kterému se také říká sen ve snu, kdy sebe vnímá ve světě jako muže či ženu se jménem a žije ve svém rodinném prostředí. Mumukšu má tedy pohlaví, neboť se ztotožňuje s tělem. To je osoba, od které je třeba se osvobodit. Jestliže tu energie, která je netělesná, není, má potom osoba neboli tělo nějakou hodnotu? Bude-li mít mumukšu štěstí, potká Gurua, který mu řekne: ´Nejsi tělo a mysl, jsi projevené ´Jáství´ a snaž se to uskutečnit.´ Svět se projevuje prostřednictvím ´Já jsem´, a tuto zkušenost pozná a realizuje až aspirant, neboli sádhaka, který se probudil z druhého snu a žije již v tom snu prvním. Poznání ´Já jsem´ vyvstalo bez jeho vědění o tom. Toto poznání nemá žádný tvar či formu. Aspirant není ani mužem, ani ženou. Když se aspirant stabilizuje jako ´Já jsem´, zjistí, že není tělo-mysl, ale celkové projevené Vědomí.
Nakonec poté, když jste přesvědčeni o své přirozenosti, zjistíte, že nejste ani tímto ´Jástvím´, tedy že nejste Vědomí ani projevený svět, a že jste Absolutno, a stanete se Siddha, neboli osvobozenou Bytostí. V tu chvíli jste probuzeni z prvního snu a žijete konečně ve Skutečnosti.
Pokud nechápete svou vlastní hodnotu, budete mít strach ze smrti. Přirozeností Já je přirozenost poznání – ne přirozenost osoby, která věří v rozdílnosti. Je proto oddělenou individualitou. Objekty se stanou viditelné pouze proto, že jim mysl dává tvar. ´Vy´ jenž posloucháte a ´Já´, co mluví, jsou neoddělení. Není mezi námi žádný rozdíl.
Přirozenost toku mysli je podle hodnoty vaší formy. To znamená, že mysl bude mít pouze takový druh myšlenek. Ten, kdo věří, že nemá žádný tvar, žádné jméno, žádné pohlaví, prostě je bezforemný, bude mít mysl, která bude proudit tímto způsobem.

Radžá-Dhi-Rádž Sadgurunáth Šrí Nisargadatta Maharadž Ki Džej

http://www.advaita.cz/24895-neco-od-sri ... -maharadze
Návštěvník
 

Re: Já - skutečnost o sobě

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 23. srp 2019 13:18:50

Já jsem je jediná pravda, vše ostatní jsou jen domněnky

Obrázek

Maharádž: Existuje ten, kdo vnímá svět, ještě před světem, nebo začíná existovat až se světem?

Tazatel: Co je to za podivnou otázku! Proč se ptáte na takové věci?

M: Dokud nebudete znát správnou odpověď, nenaleznete mír.

T: Když se ráno probudím, svět už tu je a čeká na mě. Je jisté, že svět vzniká první. Já přicházím až mnohem později, v okamžiku svého na­rození. Prostředníkem mezi mnou a světem je mé tělo. Bez těla bych nebyl ani já, ani svět.

M: Tělo vzniká ve vaší mysli a vaše mysl je obsahem vašeho vědomí. Vy jste nehybným svědkem řeky vědomí, která se věčně mění, aniž by jakkoli měnila vás. Vaše vlastní neměnnost je tak samozřejmá, že si jí vůbec nevšímáte. Dobře se na sebe podívejte a všechna vaše nedorozu­mění a mylné představy se rozplynou. Tak jako všichni ti drobní vodní živočichové jsou ve vodě a nemohou bez ní být, tak i celý vesmír je ve vás a nemůže být bez vás.

T: Tomu se říká Bůh.

M: Bůh je jen představa ve vaší mysli. Skutečný jste vy. Jediné, co víte jistě, je: „Já jsem tady a teď.“ Odstraňte z toho „tady a teď“ a zůstane „já jsem“, které je neotřesitelné. Slova existují v paměti, paměť vstupuje do vědomí. Vědomí existuje v uvědomění a uvědomění je odrazem světla na vodách existence.

T: Stále nechápu, jak může být svět ve mně, když opačná představa – „Já jsem ve světě“ – je tak samozřejmá.

M: Dokonce i tvrzení „Já jsem svět, svět jsem já,“ je známkou nevědo­mosti. Když však neustále myslíte na svou totožnost se světem a upev­ňujete se v tomto přesvědčení ve svém každodenním životě, vzniká ve vás síla, která dokáže zcela zničit nevědomost.

T: Je pozorovatel nevědomosti od nevědomosti oddělen? Není snad tvrzení „já jsem nevědomý“ součástí nevědomosti?

M: Jistě. Jediné, co mohu pravdivě prohlásit, je: „Já jsem.“ Všechno ostatní jsou domněnky. Ale domněnky se pro vás staly návykem. Zničte všechny své návyky v myšlení a chápání. Pocit „já jsem“ je projevem hlubší příčiny, kterou můžete nazývat Já, Bůh, Skutečnost, nebo jak ji­nak chcete. „Já jsem“ je ve světě. Je to však klíč, který vám může otevřít dveře ven ze světa. Měsíc tančící na vodní hladině je vidět na vodě, jeho příčinou však není voda, ale Měsíc na obloze.

T: Zdá se, že to hlavní mi stále uniká. Mohu připustit, že svět, ve kterém žiji, pohybuji se a jejž obývám, je mým vlastním výtvorem, projekcí mne samého a mých představ na plátno nějakého neznámého světa, světa o sobě, světa „absolutní hmoty“, ať už je tato hmota jakákoli. Svět, který jsem si stvořil, může být zcela jiný než původní, skutečný svět, tak jako filmové plátno je zcela jiné než obrázky, které jsou na ně promítány. A přece tento absolutní svět existuje zcela nezávisle na mně.

M: Přesně tak, svět Absolutní Skutečnosti, na nějž vaše mysl promítá svět relativní neskutečnosti, je na vás nezávislý, a to z toho prostého důvodu, že jste to vy sám.

T: Není v tom rozpor? Jak může být nezávislost důkazem totožnosti?

M: Podívejte se na průběh nějaké změny a pochopíte to. O něčem, co se může měnit, zatímco vy se neměníte, lze prohlásit, že je to na vás nezávislé. Ale to, co je neměnné, musí být totožné s čímkoli, co je také neměnné. Neboť dualita vede k interakcím a ty znamenají změnu. Jinými slovy, absolutně materiální i absolutně duchovní, totálně objektivní i to­tálně subjektivní jsou totožné jak z hlediska substanciálního, tak z hle­diska esenciálního.

T: Je to jako u trojrozměrného obrazu, kdy světlo je samo sobě promítací plochou.

M: Dá se to tak vyjádřit. Hlavní věc, kterou musíte pochopit, je to, že jste sám na sebe promítl svět svých vlastních představ, založený na vzpo­mínkách, touhách a strachu, a že jste se v tomto světě uvěznil. Zničte kouzlo, kterým jste byl zaklet, a buďte svobodný.

T: Jak se dá to kouzlo zničit?

M: Musíte si vybudovat nezávislost v myšlení a činech. Všechno závisí koneckonců na vaší víře v sebe sama, na vašem přesvědčení, že to, co vidíte a slyšíte, myslíte a cítíte, je skutečné. Měl byste si ale tuhle svou důvěru přezkoumat. Není totiž pochyb o tom, že tento svět jste si sám namaloval na plátno vědomí a že je to váš zcela soukromý svět. Ani sebevětším úsilím nedokážete pomocí logiky nebo představivosti přeměnit pocit „já jsem“ na „já nejsem“. Samotným popřením svého bytí toto bytí naopak potvrzujete. Jakmile si uvědomíte, že svět je vaše vlastní projekce, jste svobodný. Od světa, který existuje jen ve vaší představivosti, se přece nemusíte osvobozovat! Ať už je ten obraz jakýkoli, krásný či ošklivý, malujete ho vy, takže jím nejste nijak omezen. Uvědomte si, že tu není nikdo, kdo by vám ho vnucoval, že se to děje jen kvůli vašemu zvyku považovat představy za skutečnost. To, co je imaginární, vnímejte jako imaginární a nemějte strach.

Tak jako barvy na koberci jsou vyvolány světlem, ale světlo není bar­vou, tak je i svět způsoben vámi, ale vy nejste světem.

Tomu, co vytváří a pohlcuje svět, můžete říkat Bůh či Prozřetelnost, ale konečným důkazem toho, že Bůh existuje, jste vy. Nikoliv naopak. Protože dříve, než může být položena jakákoli otázka týkající se Boha, musíte tu být vy, abyste ji položil.

T: Bůh je zážitek v čase, ale ten, kdo zakouší, je mimo čas.

M: I zakoušející je druhotný. Prvotní je nekonečně rozsáhlé vědomí, věčná možnost, nezměrná potencialita všeho, co bylo, je a bude. Ať se podíváte na cokoli, tak to, co vidíte, je nejzazší skutečnost. Ale vy si představujete, že vidíte mrak nebo strom.

Naučte se dívat, aniž byste si stále něco představoval, naslouchat bez zkreslení – to je vše. Přestaňte dávat jména a formy tomu, co je ve své podstatě bezejmenné a bezforemné. Pochopte, že každý způsob vnímání je subjektivní. Všechno, co vidíte či slyšíte, čeho se dotýkáte, co vnímáte čichem, co cítíte či o čem přemýšlíte, co předpokládáte či co si předsta­vujete, je pouze ve vaší mysli a není to skutečné. Jakmile to pochopíte, přijde klid a osvobození od strachu.

Dokonce i pocit „já jsem“ je složen z čirého světla a pocitu bytí. Toto „já“ tu je i bez „jsem“. Čili toto čiré světlo tu je, ať už říkáte „já“ nebo ne. Začněte si toto čiré světlo uvědomovat a nikdy už je neztratíte. To, co je podstatou bytí, co je uvědoměním vědomí, co má podíl na každé zkušenosti – to je nepopsatelné, a přece je to na dosah ruky, neboť nic jiného neexistuje.

T: Vy mluvíte o skutečnosti přímo – jako o všeprostupující, neustále přítomné, věčné, vševědoucí prvotní příčině, která je zdrojem veškeré energie. Jiní učitelé však o skutečnosti mluvit odmítají. Říkají, že sku­tečnost leží za myslí, zatímco všechny diskuse jsou v oblasti mysli, jež je domovem toho, co je neskutečné. Jejich přístup je negativní. Zdůrazňují neskutečné, které tím překračují a dostávají se ke skutečnému.

M: Rozdíl je jen ve slovech. Ostatně, když mluvím o skutečnosti, popisuji ji jako opak neskutečného, mimo čas a prostor, bez příčiny, počátku a konce. Vyjde to nastejno. Co záleží na tom, že jsou to slova, vedou-li k osvícení? Pokud kára jede, není snad jedno, zda ji tlačíte, nebo ji táhnete ? Můžete být jednou přitahován ke skutečnosti a jindy odpuzován od neskutečného. Ale to jsou jen různé přístupy, které se střídají. Oba jsou potřebné pro dosažení dokonalé svobody. Ať jdete po jedné či po druhé cestě, pokaždé je to v danou chvíli ta správná. Jen po ní jděte s upřímným srdcem a neztrácejte čas pochybováním a váháním. K tomu, aby dítě rostlo, potřebuje různorodou stravu, ale proces jedení je stále stejný. Teoreticky vzato jsou všechny přístupy správné. Dříve či později dojdete k tomu, že chcete-li najít to, co hledáte, musíte kopat pouze na jednom místě – uvnitř.

Vaše mysl ani tělo vám nikdy nemohou dát to, co hledáte – být sám sebou, znát sebe sama a zakusit ten velký mír, který je s tím spojený.

T: Na každém přístupu je jistě něco platného a cenného.

M: Hodnota každého přístupu je v tom, že vás přivede k potřebě hledat uvnitř. Zabýváte-li se různými přístupy, může to být způsobeno vaší ne­chutí jít dovnitř, strachem z toho, že se musíte vzdát iluze, že jste někým nebo něčím konkrétním. Chcete-li najít vodu, nevykopete přece spoustu malých jam na různých místech, ale kopete do hloubky na jednom jedi­ném místě. Podobně když chcete najít sebe sama, musíte sám sebe hlu­boce prozkoumat. Když pochopíte, že jste světlem světa, pochopíte také, že jste jeho láskou. Znát znamená milovat a milovat znamená znát.

Ze všech lásek přichází jako první láska k sobě. Vaše láska ke světu je odrazem vaší lásky k sobě, jelikož váš svět je vaším vlastním výtvorem. Světlo a láska jsou neosobní, ale odrážejí se ve vaší mysli tak, že přejete sami sobě jen to dobré. K sobě se chováme vždycky přátelsky, ale ne vždy moudře. Jógin je člověk, jehož přátelství je spojeno s moudrostí.

(z knihy Já Jsem To)
Návštěvník
 


Zpět na Nisargadatta Maharaj

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník