VEŠKERÉ VĚDĚNÍ JE NEVĚDOMOSTÍ

VEŠKERÉ VĚDĚNÍ JE NEVĚDOMOSTÍ

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 10. kvě 2014 11:00:14

Tazatel: Mohl byste nám laskavě říct, jak jste vy došel k realizaci?

Maharadž: V mém případě to bylo velmi snadné a jednoduché. Můj Guru, předtím než zemřel, mi řekl: „Věř mi, jsi Nejvyšší Skutečností. Nepochybuj o mých slovech, důvěřuj mi. Říkám ti pravdu – jednej podle toho.“ Nemohl jsem na jeho slova zapomenout a tím, že jsem na ně nezapomněl – jsem realizoval.

Tazatel: Co jste ale skutečně dělal?

Maharadž: Nic zvláštního. Žil jsem svůj život, staral se o obchod, pečoval o rodinu a každou volnou chvilku jsem si připomínal svého Gurua a jeho slova. Brzy poté zemřel a já se mohl vracet jenom ke vzpomínce. Zcela to ale stačilo.

Tazatel: Určitě to byla milost a síla vašeho Gurua.

Maharadž: Jeho slova byla pravdivá a také se vyplnila. Pravdivá slova vždy přinášejí pravdu. Můj Guru nic neučinil, jeho slova byla účinná, protože byla pravdivá. Ať jsem dělal cokoliv, vždy to vycházelo zevnitř, aniž bych o to žádal a očekával to.

Tazatel: Guru začal proces, aniž by se ho jakkoliv zúčastnil?

Maharadž: Dívejte se na to, jak chcete. Věci se dějí, jak se mají stát – kdo může říct, jak to vlastně je? Nic zvláštního jsem nedělal. Vše přišlo samo od sebe – touhy odešly, byl jsem sám, dostal jsem se dovnitř sebe samého.

Tazatel: Vy jste nemusel vyvíjet žádné úsilí?

Maharadž: Ne, věřte tomu nebo ne, já jsem dokonce po realizaci netoužil. On mi jenom řekl, že jsem Nejvyšším stavem a potom zemřel. Já tomu prostě musel věřit. To ostatní se stalo samo od sebe. Zjistil jsem, že se měním – to je vše. Ve skutečnosti jsem tím byl dost zaražen. Ale touha ověřit si jeho slova ve mně rostla dál. Byl jsem si natolik jist, že mi nemohl říct žádnou lež, že jsem cítil, že buď dosáhnu realizace v plném slova smyslu nebo zemřu. Cítil jsem určité předurčení, ale nevěděl jsem, co dělat. Trávil jsem hodiny přemýšlením o něm a jeho tvrzení, takže jsem nijak neodporoval a jenom jsem si vzpomínal, co mi řekl.

Tazatel: Co se stalo potom? Jak jste poznal, že jste Nejvyšším?

Maharadž: Nikdo mi to neřekl. Ve skutečnosti jsem byl teprve na začátku, když jsem cítil, že dosahuji určité úspěchy, protože jsem prošel zvláštními prožitky: vidění světla, slyšení hlasů, setkávání se s bohy a bohyněmi a rozmlouvání s nimi. Jakmile mi Guru řekl: „Jsi Nejvyšší Skutečností“, tak jsem prošel vizemi a tranzi a velmi jsem se zklidnil, zjednodušil. Uvědomil jsem si, že stále méně po něčem toužím, že toho stále méně vím, dokud jsem v naprostém úžasu neřekl: „nic nevím, nic nechci“.

Tazatel: Skutečně jste se zcela osvobodil od tužeb a vědění nebo jste se jenom vcítil do džňánína podle představy, kterou vám vytvořil váš Guru?

Maharadž: Nikdo mi žádnou představu nevytvořil, ani já sám žádnou neměl. Můj Guru mi nikdy neříkal, co mám očekávat.

Tazatel: Může se vám stát spousta věcí. Jste na konci svojí cesty?

Maharadž: Nikdy to nebyla žádná cesta. Já jsem, jaký jsem vždycky byl.

Tazatel: Co bylo tou Nejvyšší Skutečností, které jste měl dosáhnout?

Maharadž: Nebyl jsem podveden, to je vše. Naučil jsem se vytvářet svět a zabydlovat ho – teď už nedělám ani to.

Tazatel: Kde potom žijete?

Maharadž: V prázdnotě mimo bytí a nebytí, mimo uvědomění si. Tato prázdnota je zároveň plná, nemusíte mě nijak litovat. Je to jako když někdo řekne : „Vykonal jsem svou práci, už není třeba nic udělat“.

Tazatel: Když mluvíte o své realizaci, tak uvádíte určité datum. Znamená to, že se tehdy něco stalo?

Maharadž: Mysl přestala vytvářet události. Dávné hledání ustalo – už jsem nic nechtěl, nic neočekával – nic jsem nepovažoval za svoje vlastní. Už tu nebylo žádné „já“, o něž by bylo třeba usilovat. Dokonce i „já jsem“ zaniklo. Další věcí, kterou jsem si uvědomil, bylo to, že jsem ztratil všechny zvyky, všechny jistoty. Dříve jsem si byl jist tolika věcmi, nyní si už nejsem jistý ničím. Cítil jsem ale, že jsem nic neztratil, protože všechno moje vědění bylo falešné. Moje nevědění bylo samo v sobě znalostí skutečnosti, že všechno vědění je nevědomostí, že „já nevím“ je jediným pravdivým tvrzením, které může mysl vytvořit. Vezměte si například myšlenku „narodil jsem se“. Můžete to považovat za pravdivé. Není tomu ale tak. Nikdy jste se nenarodil a nikdy také nezemřete. Je to představa, že jste se narodil a zemřete, to nejste vy. Když se s touto představou ztotožníte, tak se stanete smrtelným. Stejně jako jev kině všechno světlem, tak se uvědomění stává světlem. Podívejte se na to pořádně a zjistíte, že všechny tvary a jména jsou jenom pomíjivými vlnami na oceánu uvědomění si, že jenom uvědomění si může BÝT, nikoliv jeho proměnné podoby.

V nezměrnosti uvědomění si se objevuje světlo, malý bod, pohybující se velmi rychle a zanechávající za sebou tvary, myšlenky, pocity, pojmy a představy, jako pero píšící na papíře. A inkoust, který zanechává stopy, to je paměť. Vy jste tím malým bodem a vaším pohybem se svět stále znovu vytváří. Přestaňte se pohybovat a nebude žádný svět. Podívejte se dovnitř a zjistíte, že onen bod světla je odrazem světla v těle, jako pocit „já jsem“. Je jenom světlo, všechno ostatní je pouhou představou.

Tazatel: Znáte toto světlo? Viděl jste ho?

Maharadž: Mysl se jeví jako temnota. Může být poznáno jenom prostřednictvím jeho odrazu. V denním světle vidíme všechno – kromě denního světla.

Tazatel: Mám tomu rozumět tak, že naše mysle jsou podobné?

Maharadž: Jak by tomu tak mohlo být? Vy máte svoji soukromou mysl, utkanou ze vzpomínek, drženou dohromady touhami a obavami. Já nemám žádnou vlastní mysl, to, co potřebuji vědět mi přináší vesmír, stejně jako mě zásobuje jídlem.

Tazatel: Víte, všechno, co potřebujete vědět?

Maharadž: Není nic, co bych chtěl vědět. Co ale potřebuji vědět, toho se mi dostane.

Tazatel: Dostává se k vám toto poznání zevnitř nebo z vnějšku?

Maharadž: Tento rozdíl u mě není. Moje vnitřní je i mým vnějším a naopak. Mohu získat potřebnou znalost ihned, i od vás, protože nejste ode mě oddělen.

Tazatel: Co to je turíja, čtvrtý stav, o němž slýcháváme?

Maharadž: Turíja znamená být bodem světla, stopujícím svět. Být samotným světlem je turíjatita. Jaký význam mají ale slova, když skutečnost je na dosah ruky?

Tazatel: Cítíte nějaký pokrok? Když srovnáte sebe samého ze včerejška s dneškem, máte pocit, že se měníte? Roste vaše vidění skutečnosti do hloubky a šíře?

Maharadž: Skutečnost je nepohyblivá a přesto v neustálém pohybu. Je to jako mohutná řeka – plyne a přesto je tu věčně. To, co plyne, není řeka s břehy, ale voda a stejně tak je tomu i se sattva gunou, všeobecnou harmonií, která hraje svou hru proti silám tamasu a radžasu, silám temnoty a zoufalství. V sattvě je stálý vývoj a změna, v radžas je změna a regrese, zatímco tamas je výrazem pro chaos. Tyto tři Guny věčně hrají proti sobě – to je fakt a nic proti tomu nezmůžeme.

Tazatel: Musím vždy při tamasu cítit tupost a při radžasu zoufalství? Jak je to se sattvou?

Maharadž: Sattva je vyzařováním vaší skutečné podstaty. Vždy ji můžete nalézt mimo mysl a její světy. Chcete-li ale mít svět, tak musíte přijmout tři guny jako neoddělitelné – hmota – energie – život – jednotné v podstatě a rozdílné v projevu. Mísí se dohromady a plynou – v uvědomění si. V čase a prostoru je věčný sled zrození, smrti, příležitosti, ztráta a tak stále znovu – zjevně to nemá začátku a konce. Skutečnost je ale nadčasová, neměnná, bez těla a mysli a vědomí je blaho.

Tazatel: Tomu rozumím asi tak, že podle vás je všechno stavem uvědomění si. Svět je plný věcí – zrnko písku je věc, planeta je věc. Jaký mají vztah k uvědomění si?

Maharadž: Hmota začíná tam, kam nedosahuje uvědomění si. Věc je podobou bytí, které my nerozumíme. Nemění se – je stále stejná – zdá se, jako by existovala sama od sebe – je to něco cizího a zvláštního. Jistě, že je to v uvědomění si (čit), ale jeví se to, jako by to bylo mimo něj, protože je to zjevně neměnné. Základ věcí je v paměti- bez ní bychom je nemohli rozeznávat. Vytvoření – odraz – přijetí, Brahma – Višnu – Šiva, to je věčný proces. Tento zákon vládne všem věcem.

Tazatel: Je z toho nějaké východisko?

Maharadž: Já nedělám nic jiného, nežli že toto východisko ukazuji. Pochopte, že ono Jedno zahrnuje všechny Tři a že vy jste tím Jedním, a tím se osvobodíte od celého tohoto procesu.

Tazatel: Co se potom stane s mým uvědoměním si?

Maharadž: Po stádiu tvoření nastane stádium zkoušení a odrazu a nakonec stádium odmítání a zapomínání. Uvědomění si zůstává, ale ve skrytém a tichém stavu.

Tazatel: Zůstává stav identity?

Maharadž: Stav identity je včleněn do skutečnosti a nikdy nemizí. Identita ale není ani pomíjivá osobnost (vjakti), ani karmicky spoutaný jedinec (vjakta). Je to to, co zůstává, když se vzdáte veškerého falešného ztotožňování se – je to čiré uvědomění si, pocit bytí vším, co je nebo by mohlo být. Uvědomění si je čiré v začátku a stejně čiré i na konci, mezi tím se mísí s imaginací, která je u kořene tvoření. Uvědomění si zůstává stále stejné. Pochopte ho, jaké je, to je realizace a dosažení nadčasového klidu a míru.

Tazatel: Je pocit „já jsem“ skutečný nebo neskutečný?

Maharadž: Obojí. Je neskutečný řekneme-li: „já jsem toto, já jsem tamto“. Je skutečný, když znamená „já nejsem toto, já nejsem tamto“.

Poznávající se objevuje s poznávaným a je pomíjivý, ale to, co ví, že neví, což je osvobozeno od vzpomínek a přijímání, to je nadčasové.

Tazatel: Je pocit „já jsem“ sám svědkem nebo je od něho oddělen?

Maharadž: Jeden nemůže být bez druhého. Přesto to ale není jedno a totéž. Je to jako květina a její barva. Bez květiny – není barva, bez barvy – není možno spatřit květinu. Mimo to je světlo, jenž ve spojení s květinou vytváří barvu. Uvědomujte si, že vaše pravá podstata je tímto čirým světlem a vnímané a vnímající jde vždy ruku v ruce společně. To, co umožňuje existenci obojího a přesto není ani jedním z toho, je vaše skutečné bytí, které znamená nebýt „tímhle“ ani „tamtím“, ale být čirým vědomím bytí a nebytí. Když se vědomí zaměří na sebe samo, tak ten pocit už není. Když se zaměří ven, tak začne vznikat poznávání. Říkat „znám sám sebe“ je protiřečením v tom smyslu, že co je „poznáno“ nemůže být „mnou“.

Tazatel: Je-li já navždy nepoznáno, co si tedy potom uvědomujeme v sebepoznání?

Maharadž: Poznání, že sebepoznávané nemůže být ani mnou ani mým, je osvobození se zcela dostačujícím. Svoboda od ztotožňování se se souborem vzpomínek a zvyků, stav zázraku v nekonečném rozsahu bytí, jeho nevyčerpatelné tvořivosti a dokonalé transcedence, naprosté nebojácnosti zrozené z uvědomění si iluzornosti a pomíjivosti každého způsobu uvědomování si – pramenící z hlubokého a nevyčerpatelného zdroje. Poznat onen zdroj jako zdroj a zdání jako pouhé zdání a sám sebe jako jediný zdroj, to je uvědomění si sebe samého.

Tazatel: Na které straně je svědek? Je neskutečná nebo skutečný?

Maharadž: Nikdo nemůže říci: „já jsem svědek“. Vždy jsme svědky svého „já jsem“. Stav odpoutaného vědomí je svědkovým uvědomováním si, „zrcadlovou myslí“. Objevuje se a existuje společně se svým objektem, a jako takové není zcela skutečné. Ať je jeho objekt jakýkoliv, ono zůstává stále stejné, takže je vlastně i skutečné. Účastní se jak na skutečném tak i na neskutečném, a je tedy jakýmsi mostem mezi nimi.

Tazatel: Pokud se všechno děje jenom ve vztahu k „já jsem“, jestliže „já jsem“ je poznaným a poznávajícím a i samotným poznáním, co potom činí svědek? K čemu je vlastně dobrý?

Maharadž: Nedělá nic a není k ničemu.

Tazatel: Proč o něm tedy vůbec mluvíme?

Maharadž: Protože tady je. Most slouží jenom k jedinému účelu – k tomu, abychom ho překročili. Na mostě nebudete stavět domy. „Já jsem“ se na věci dívá, svědek vidí skrze ně. Vidí je takové, jaké jsou – neskutečné a pomíjivé. Říkat „ne já“, „ne moje“, to je hlavní úkol svědka.

Tazatel: Je tedy ono neprojevené (nirguna) vlastně představováno tím projeveným (saguna)?

Maharadž: Neprojevené není představováno žádným způsobem. Nic projeveného nemůže nikdy představit něco neprojeveného.

Tazatel: Proč o tom tedy hovoříte?

Maharadž: Protože v tom místě jsem se zrodil.
http://www.usvit.mysteria.cz/meditace/nisargadatta.html
Návštěvník
 

Zpět na Nisargadatta Maharaj

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 4 návštevníků