Mysterium srdce

Moderátor: Jari

Mysterium srdce

Nový příspěvekod Jari » čtv 08. čer 2017 20:16:57

Díváš-li se do očí tomu, koho jsi tak milovala a který uhasil plamen tvé i své vášně v záhybech těla a ochladil žár doteků, díváš se jen na sebe.
Vždyť nikdo, nikdo nechce poztrácet to nejcennější k čemuž může předivem dnů dojít, pokladu plnému horoucích srdcí. Tak lidé vyhlížejí průvlaky v mracích, toužících po paprscích zlatého slunce.
Láska je ryzí nerost srostlý se svým podložím přirozenosti a nelze ho vykutat a ukrýt navždy.
A jsou-li tvé kroky vláčeny nechtěným směrem, a je-li tvůj zrak zkalený strachem a srdce se bojí tíhy ztráty, poté i diamant lásky je pokryt nehezkým povlakem neživé všednosti jazyka dnů.
Lásku nelze nabízet zabalenou ve skvělé šperkovnici, ne, lásku lze pouze objevovat v nekonečných tkaninách svého nitra.
Srdce se nebrání výronu závratné šťávy rozkoše zaplavující tvé vychladlé tělo. Však srdce nemůžeme vyrvat ze svých kořenů a nemůžeme jej vyzdvednout na piedestal našich cenností.
Srdce zastíráme těžkým závěsem obav a temných vizí, živících se hutnou krví z ran osudů a opakovaných pádů.
Srdce je vzdycháním duše a duše je tělem Stvořitele.
Jsou prolnuti v ráji, po kterémž od nepaměti toužíme.
Srdce může zářit jasným, dychtivým plamenem nebo slabě doutnat, umlčeno nedůvěrou a rozčarovaností.
Sami jsme sestaveni z mozaiky událostí, pochopení a vysvětlení, útěků i přiblížení, pádů a vzletů.
Toužíme sestavit ze střípků vlastní velkolepou symfonii, které by bylo rozumět.
Ale mysterie srdce se brání, neboť není naším vlastnictvím, je společné všem, všemu a my můžeme v konečnosti nastavovat duši jeho teplým, konejšivým paprskům.
A tak, hledíš-li do očí tomu, jenž se stal cizincem v předivu tvých snů, věz že není okraden ani on, ani ty.
Jeho srdce bije stále na stejném místě a duše neodešla bez rozloučení do líbeznějších končin.
To jen strach, jenž se spolčil s necitelností i nenávistí, překryl mohutným příkrovem čistý pramen, tryskající z božího království.
Díváš li-se na cizince, tak vidíš stejného cizince v sobě samotné, tak jako on i ty, s nechutí sledujete vlastní plátna. Plátno lásky je bez konce a začátku a my máme v rukou dokonalé a konečné spektrum barev.
A pokud ty, on, se díváte s odporem na vlastní dlaně, umazané tmavou barvou, věz, že nikdo jiný v místnosti nebyl.
Je zázrakem, pokud se člověku přihodí, že jeho srdce vyzařuje plamen požehnání bez únavy.
Je těžké odolat tomuto člověku, neboť vidíme cíl své cesty, vidíme svůj sen, byť ho nedokážeme pojmenovat a odůvodnit.
Ten člověk nevidí břímě tvého osudu, nevidí tvou tvář zkřivenou bolestí a těžkosti hlavy, zasaženou starostmi a nedůvěrou.
Ne.
Ten člověk se raduje z přítomnosti tvé duše, společností srdcí a sdílené touhy po lidskosti a kráse.
Proto se má drahá přestaň obviňovat z neštěstí a zoufalství, které stíráš svou bolestí z nánosů odvíjejích se událostí.
Jsme stejní, jsme stejní a žíznící esenci Boha, ve které je rozpuštěno vše, to chutné a lahodné i to tmavé a odmítané. Neboť na této zemi, ani nikde jinde, nenajdeme skutečně chudých lidí.
Chudoba je mdlá pachuť odříkaného, odmítaného a nepoznaného.
Chudoba je roztrhaným šátkem na unavených očích vyznavače oblohy bez oslňujícího slunce a noci bez tajemných hvězd.
Vždyť co jiného je království než síně zrcadel věrně zachycující pohyby poutníků?
Ta pouť zde vždy byla, i krajiny kterými procházíme, i nohy v sandálech, ukrajující kamení cest.
Díváš-li se na krajinu, věz, že je stále stejně krásná a půvabná a není jen skalnatým útesem, pod kterým sis dobrovolně vybudoval své bezpečné doupě.
A plazíš-li se hlouběji a hlouběji do nitra skály, i světla bude ubývat, byť pocit tvé osamělosti poroste výměnou za bezpečí vlastní zranitelnosti.
Ano, nevíme co nás může potkat v otevřené krajině plné světla,rozsáhlých plání, ale nedáme-li příležitost svým nohám ochutnat širé prostranství, zemřeme příliš sami.
Díváš-li se do očí toho, jenž tě miloval a jehož lásku necítíš, jen chlad a rozmrzelost, uvěř tomu, že máte společný sen i touhu.
Objevit ve vířivém tanci milenců hebkost ohýbaných trav a rozpustilost větru ve vlajících vlasech.
Díváte se jeden na druhého zaklíněni do vlastních, vyhrabaných brlohů samoty čekajíce, že druhý nalezne odvahu nabídnout dlaň a pokloní se.
A tak mlčenlivé údolí našich předků je svědkem i dychtivých očí bratří a sester žíznících po nektaru lásky.
Možná, možná budeme muset položit na obětní oltář svou těžce nabytou důstojnost, narušit pevnost ochranných hrází a zlomit nepřístupnost rtů toužících zpívat.
Také můžeme potěšit věčné hájemství srdce, oživit vášeň, jež patří všem a roztančit nesmrtelnost milující duše.
A šplháme-li ve strachu, na horu obav, podezření a zatrvzelosti, pak na samotném vrcholu budeme pohlceni krásou rozhledu, majestátností otevřené krajiny a zapomeneme na stín hory, jenž nás svíral.
Uvidíme možná mnohé, krčící se ve stínu a zpívajíce žalmy své touhy.
Snad naše objevená odvaha přiblížit se srdci, živená nadějí, rozproudí krev i v jejich žilách.
Uživatelský avatar
Jari
 
Příspěvky: 63
Registrován: ned 30. říj 2011 18:28:22

Zpět na Jari

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 2 návštevníků

cron