Noc, v tmavém hábitu, osázená démanty hvězd

Moderátor: Jari

Noc, v tmavém hábitu, osázená démanty hvězd

Nový příspěvekod Jari » čtv 08. čer 2017 20:09:33

Noc, v tmavém hábitu, osázená démanty hvězd, se prodrala umírajícím dnem, krvácející ubývajícím světlem.
Noc tak mladá, čerstvě vyvrhnutá matkou času, jež v daném okamžiku pochovala dítě dne.
Tak odcházíme, my křehcí a nevědomí, do náručí snů, nemajíce v rukou žezla vědomé kontroly, jsme vpraveni ve sladkosti spánku na rozlehlé planiny barevných obrazů.
Té noci, v tichosti světa, přilétl anděl k mému spánku a uchopil mé malby snů do svých nádherných rukou.
Anděl, jež provází naše kroky v bludišti světa, ten jenž pláče s námi na krajích propastí a raduje se z rozkoší, jež tryskají z hlubin našich duší.
A tak byla má ruka uchopena, pevně sevřena, a my se vznesli do nebezpečné výše ztemnělého města, konejšeni bledou lunou a třpitivými hvězdami.
Andělé jsou přikováni ke svým lidským bratříčkům a sestřičkám něžností své lásky a soucitu.
Neboť vědí, že každého anděla je možné spatřit proplutím hlubinou oka živoucí bytosti, ač jsou rysy tváře poznamenány prožitou i snovou bolestí nenarozených zítřků i pochovaných včerejšků.
Lidé stále hledají, oči jsou pohřbeny zákrovem vysněného, bezpečného a bolestivě neměnného.
Touží po rozkoši, kterou nazývají láskou.
Ovšem láska, láska už byla oblečena do různých kostýmů, podmínek a očekávání. Láska spojená se starostí o fyzické přežití, o důstojnost příbytku v očekávání příchodu nového života a nikdy nekončícím strachem ze ztrát.
Láska však je více odleskem, který nemůžeme seškrábnout a uchovat ve své soukromé pokladnici.
Neboť láska nikomu nepatří, aby mohla patřit všem.
Lidé touží pomáhat druhým lidem v křečovité snaze vstupovat do cizích osudů a nabízet své almužny výměnou za chybějící cit.
Tento prapodivný svět není světem jediným, neboť neznáme a nepamatujeme si vstupní bránu a ještě neznáme bránu poslední.
A přesto je možné milovat tento život, jež je bytostem společný, milovat strom i les, člověka i společenství.
Milovat je ve své přirozené podstatě tak snadné, je dostupné každému, je každým přijímáno a vyhledáváno.
Milovat je vykouzlení čerstvých oáz ve vyprahlé poušti nedůvěry, milovat je vyvézt poničenou loď z kruté bouře do bezpečné prosluněné laguny, milovat je odpovídat na všechny otázky toliko jedinou odpovědí.
Čeho více máme zapotřebí, než s láskou přijmout svůj úděl, pokořit se zlu a velebit vnímanou lidskost?
Dotknout se anděla je možné, pokud jsme uvnitř tiší, pokud naše vzpřímená postava není praporcem nadvlády a pokud přijmeme požehnání lásky.
Anděl je křehká bytost, neviditelná těm, jež jsou příliš hluční a hřmotní.
Neviditelná těm, kteří štípou kola osudu do nenáviděných třísek nepřijatého, kteří poutají lidské duše otěží vlastnictví.
Neboť svět není soukromou stájí k ochočení toho, kdo uvěřil našim slibům a sdílí společný dům
A mnoho lidských bytostí se vrací zpod závěsu smrti a vyprávějí o říši andělů, o oslnivosti světla a bezmezné lásce potkaných bytostí.
Důsledkem života je smrt a taktéž důsledkem smrti je život.
Vše se vznáší v dokonalé rovnováze, nic nemůže zůstat osamoceno. Co by byl život bez smrti a co by byla smrt bez života?
Tak jako děti potřebují své rodiče, tak i rodiče budou potřebovat své děti.
I dobro bez zla ztrácí své opodstatnění a zlo nemůže vyjevit svou naléhavost bez rozpoznání dobra.
Často špatný člověk touží po dobrotě a dobrý vyhledává špatnost ve svých slovech i činech.
Vše do sebe zapadá, ale pramen, vesmírná vagína, zrod, je neměnný a spravedlivý pro všechny přítomé.
A pokud vidíme věci, které nechceme vidět a nelíbí se nám, tak jen proto, že jsme již poznali i druhou stranu přijímaného.
Jak bychom zde mohli žít, kdyby se protiklady navzájem nedržely v náručí? A to je požehnané manželství protikladů.
Začátek bez konce, dobro bez zla, noc bez dne.
Ale i protiklady musí držet pospolu mocná síla, která je vždy nevyčerpatelná a čerstvá, a tou je láska.
I andělé pláčou, tak jak pláče duše zlých, ztrápených lidí a radují se ze štěstí rozesmátých a spokojených.
Jsme široce rozkročeni nad dobrem i zlem a známe cestu obou směrů.
Byť se nevydáme jedním směrem, neboť je nám pohled na tu stranu nepříjemný, stále ji neseme v sobě.
Ale celistvost je právě celistvostí tím, že přijmeme v sobě vše.
To světlé i temné.
To projevené a zažité, i to neprojevené a odmítané.
A přijmutím, pouhým přiznáním, objevíme lásku, která obývá svůj skvostný palác v pravém středu.
Zde již nic neuvidíme, ani démony ani světce, budeme cítit tlukot srdce, které rozpoznalo rodinu věčnosti.
Viděl jsem mnoho té noci a ráno se těžko rozpomínal na slzy dojetí, které skrápěly mou tvář.
Slzy dojetí z bolesti bratříčků a sestřiček, jež zakoušejí vyprahlost a marnost svých životů.
A slzy štěstí z radosti smějících se lidských dětí, moudrosti přírody a laskavosti smrti. Jen abych poznal, že nemilovat je neštěstím, kterým se ukrutně trestáme a které nás vrhá do osamělosti a odloučení.
Jsme jedním a vše je námi, upředené z lásky
Uživatelský avatar
Jari
 
Příspěvky: 62
Registrován: ned 30. říj 2011 18:28:22

Re: Anděl

Nový příspěvekod Jana » pát 09. čer 2017 4:28:34

Obrázek
Uživatelský avatar
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 9013
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09


Zpět na Jari

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník