Drobečky z posledních dní

Moderátor: Jari

Drobečky z posledních dní

Nový příspěvekod Jari » sob 01. úno 2014 17:03:30

PRÁZDNOTA
Nejdříve necháš člověka vypovídat, ale do morku kostí. Co ti neřekne, tak položíš vhodné a zvídavé otázky. Tomu málokdo odolá, pokud je to spojené s upřímným zájmem o jeho osobu. A když máš dost informací, tak začneš používat jeho způsob myšlení, několika souhlasy (to co chce) si získáš jeho důvěru. Potom prostě jen mluvíš tak, jak by mluvil on. Aby jsi posílil tento stav, tak se naučíš nic neřešit, nic: Nepředkládat své řešení, prostě jsi prázdný jak čistý papír. Mluví na tebe a pro tebe v ten okamžik existuje jen jedno, s čím pracuješ a to je ta druhá strana. Vymažeš své ego. Stejně tě neposlouchá, proč by měl. To ti také dodá zesílené soustředění a to je jako koncentrovaný rentgenový paprsek. Zároveň, pokud by jsi chtěl, můžeš synchronizovaně mluvit s jeho duší, očima. Ptáš se očima a cítíš to. On mluví a ty cítíš jeho duši. Duše se často vyjadřuje pocity, ale nejvíce očima. Chce to jen pozornost. K čemu to je? K tomu, aby jsi se něco dozvěděl, lidé v sobě mají poklady vědění, i když to neví. Ale o to nejde, jde o pochopení.

VŮLE
Taky jsem vlastně přemýšlel nad tím, kdo nese odpovědnost za to, že jsme se narodili takoví jací jsme. Nevědomí. Hodně to řeší křesťanství. Rodíme se jako hlupáčci zatížení hříchem. To je nakonec pravda, moc jsem jako batole nevěděl. A někdo mně může říct, že mám něco dělat, nějak se chovat, protože jsem hříšný a pokud se tak nebudu chovat, budu potrestaný, půjdu do pekla. A říkají mně to ti, kteří se také narodili jako hříšní a jiní hříšní jim dali moc, že hříšní nejsou, protože uvěřili. Říkají, jak se mám chovat a bojují proti přírodě a představě nahatých chlapeckých prdýlek. Jako by za to mohli. Pokud hledám logiku, tak mým narozením a má-li to mít nějaký smysl, někdo vyrobil zmetek a my máme tu chybu napravovat. Kdo jiný nás mohl stvořit než Bůh, jsme jeho výrobek a proč by měl věřit výrobek něčemu jinému než svému stvořiteli. Tím chci říct, že pokud bych věřil třeba v ďábla, tak musím být boží zmetek. Jak může něco, co vytvořím, dodatečně potvrzovat smysl svého tvůrce. Možná to nemám chápat, ale inteligentní mně to nepřipadá. Celý proces mně přijde jako jedna velká výrobní chyba. Kněží nemohou šukat a tím bojují s přírodou. Já nemohu zpochybnit Boha a tím bojuji proti němu. Nakonec jediné co mně přijde normální je prostá lidská vůle. Ta je spravedlivá, buď je nebo není.

VANA
Kdysi, když jsem ležel ve vaně, tak mě najednou napadla neodbytná myšlenka, že se lidi vlastně neslyší. Když mluví, mluví k sobě, když někdo odpovídá, vnímají ho jen, pokud odpověď rezonuje s tím, nad čím zrovna přemýšlí. Nakonec jsem tuto úvahu přijal a přestal vyžadovat pozornost. Raději jsem se v komunikaci vymazal a začal opravdu poslouchat cizí světy. Začal jsem na ně reagovat, myslet jako ten, kdo na mně mluví. A přestalo mně být líto, že si nemohu o sobě popovídat, protože svět druhých je prostě zajímavý. Týká se nás a netýká. Ale je v něm hodně společných témat, jen si je mám vyřešit sám, popřemýšlet o nich. Na druhé straně, můžu tak lépe cítit a ochutnávat emoce, což dříve, při mé zácpě v hlavě nebylo až tak snadné. V podstatě jsme stejní, toužíme po stejných věcech, je jedno kdo to řekne.

b]PŘÁTELSTVÍ[/b]
Mlčím, mlčím protože jsem plný tvých kroků, tvého dechu, emocí, strachů i nadějí. Bojím se toho čeho se bojíš ty, mám radost z toho z čeho ty máš radost. Hýčkám křehkost tvé výjimečnosti, osobnosti, zranitelnosti. Vím, že mně toužíš uchopit za ruku, naklonit se ke mně, položit svou hlavu na mé rameno. A já držím tvou hlavu ve svých dlaních, dýchám tvůj vzduch a šeptám ti tichá slova co pro mě znamenáš, co znamená tvůj dech pro můj nádech, o co bych byl v tomto světě okraden, nebýt tebe. Chvějí se ti rty, oči jsou třpytivé vláhou vzájemného spojení, chvějící rty šeptají, potřebují tě příteli, potřebuji. Jsem stále s tebou má malá přítelkyně, můj drahý příteli. Pro mě jsi svící v temnotě mé cesty, hřejivým a konejšivým teplem mého křehkého srdce, prozářeným andělem odpuštění a věčné naděje.

ONI
Potkal jsem pár lidí, kteří neřešili zítřek, budoucnost. A měli své sny a ty se jim často vyplnili. Některým ne, ale neřešili to. V čem bylo to kouzlo? Netrápili se, nepřemýšleli jak své sny dosáhnou, nebáli se prohry, jen čekali na signál, příležitost. Radovali se z každého dne, v každém dni hledali smysl, v každé situaci hledali vzkaz a nakonec, nikdy si nestěžovali. Jednu chvíli mně to připadalo nezodpovědné, submisivní, neaktivní. Na druhé straně jsem cítil a byl přesvědčen o nesmírné síle kterou disponovali. Co k tomu říct, prostě to nechávali na osudu. Někdo nechává své věci na osudu, ale díky svému negativnímu myšlení prožívá samé porážky a nekončící bolest. Tito lidé ne, ti zažívali sérii nekončících úspěchů. Ne obrovských, ale dostatečných v rámci jejich přání.Já jsem chtěl vždy mít věci pod kontrolou. Nakonec jsem vždy cítil, že mám dost sil a předvídavosti. Ale s nimi se rovnat nemohu, oni měli odvahu, nebo důvěru, sestoupit až na samé dno. Neděsilo je to. Prostě pořád věřili, že je s nimi dobře nakládáno. Oni i putování po dně brali jako skvělou lekci. Ne že by se tam cítili dobře a těšilo je to. Ale měli neuvěřitelnou a neochvějnou jistotu že tam nezůstanou. A nezůstali. To je to zvláštní. Dole zůstávají ti, kdo věří že tam patří. Oni to brali jen jako něco přechodného, jako by tam byli po škole. Není cílem být slavný, bohatý, bez starostí. Cílem je právě ten stav, kdy bez ohledu na výsledek věříme že je vždy dobře, že vše má právě pro nás speciální význam. A právě tito lidé, z mé zkušenosti, jsou právě ti co nakonec dokáží nejvíce. Aniž by jim záleželo na výsledku. Aniž by se báli o to co mají a co dosáhli. To mě fascinuje, ta cesta, ne výsledek.

ONA, TA LÁSKA
Láska je, jen je, není matérií, je silná a nezničitelná, je křehká i robustní zároveň. Je křehká a zranitelná, pokud její směr je zaměřený na něco, někoho. Je robustní pokud je stavem bez důvodu, jako světlo ve tmavé místnosti které dává požehnání všemu, co se v místnosti nachází. Říkáš miluji tě, miluj mě. To není a je láska, to je projev lásky a ta ke druhému nejde, ale přesto ho objímá. Láska je projev, přítomnost, ne zaměření, obchod. Můžeš milovat a nevědět koho miluješ, můžeš ji cítit, ale ne podmiňovat. Láska miluje vše živé, láska je ráda hýčkána a prožívána, protože je vždy připravená se projevit. Láska se ale nedá ohýbat a směřovat. Láska se nedá dávat a dostávat. Láska buď je nebo není. Je nekonečným světlem. My jsme láskou. Svět je láskou ve své podstatě.

SEN
Dávám ti svou pravdu a ty dostáváš lež
Dáváš mně svou pravdu a já dostávám lež
Dáváš mně svou pravdu, já dávám svou pravdu tobě a vznikne větší pravda.
Ale pro někoho jsou naše pravdy ještě větší lží.
Hodně pravd pohromadě je opravdu velká pravda a také hodně velká lež
Dávám ti svou pravdu, ty mně dáváš svou pravdu a berme to tak, že lež není a shodněme se na tom, že jsou tu prostě dvě odlišné pravdy.
Ty pravdy, které patří každému z nás a my zapomeneme na nálepku lži

POŽEHNÁNÍ
Vím, že se časem obrátíš proti mně. Vím to, a nezlobím se na tebe. Mé přátelství pramení z pochopení tvé bolesti, tvé seberealizace, tvé potřeby. Jak jinak? Už na samém začátku vím, že nejsme stejní, nemůžeme být. Přesto tě mám tolik rád příteli. Odstraňuji ostré kameny ze tvé cesty, umetám cestu tvé seberealizace, uchopení přediva tvého života. Chceš slyšet slova, chceš vnímat mé činy, chceš být přijímaný, chceš být milovaný. Chceš sdílet své vnímání světa, svůj život. Nejsem tu proto abych s tebou souhlasil, jsem tu abych tě chápal a zapomněl na barvy svého chápání. Protože věřím tomu, že si vezmeš co potřebuješ, možná nic. Nic se neděje. Já si z tebe beru vše, jsi světlem mého poznání, jsi mým požehnáním. Jsem oparem, mlhou, jsem nenadálý zvuk, jsem jen snem, který je hoden zapomnění.

TÍHA
Jako bych si pomalu a těžce vzpomínal. Neseme, nesu, tu zvláštní tíhu, to břemeno, které mě vnitřně svazuje, to břímě, o kterém vím, které tak dobrovolně nesu, které smáčí má znavená křídla. Ty těžknou, každý pohyb tak bolí a přesto se mohu obtížně přenášet, téměř směšnými pokusy z místa na místo. Protože vím, že se tam musím, potřebuji se tam dostat, vím, nebo si myslím že vím, že to je cíl mého snažení. Nesu své břímě a mám zvláštní radost, že nesu to břímě lehčeji, možná agresivněji,možná s větším umem, než ty neseš to své břímě. A to mě, možná, dává divný punc nadvlády, pocitu že ovládám svůj život. Ale ten ovládá mě, mě. Každý den vstávám s diktátem, který mně život opakovaně dává. Nemám v tom svobodu, nevidím ji.. A chci ji? Co bych dělal se svou svobodou? Možná jsem pozřel to Bohem otrávené jablko hříchu. Ale to nevím, Bůh mě oslepil možná aby mě ochránil. Možná je zlo požehnáním, možná mě má nakonec probudit, předat umění odpouštění, pochopení a bolesti, která se nám narodila, která nás považuje za své a která je naším dítětem.
Jari
 
Příspěvky: 42
Registrován: ned 30. říj 2011 18:28:22

Důvěra

Nový příspěvekod Jari » čtv 08. čer 2017 18:29:29

To čemu věřím, nebo lépe, to co cítím je, že vše, co od života můžeme nebo chceme je jen na jednom jediném místě, a to v nás.
Chci lásku, hledám v sobě, chci sílu, hledám v sobě, chci uznání, hledám v sobě a teprve, když vykutám z té nekonečné pokladnice to co chci, a vyzvednu to na světlo, teprve potom to prozáří okolní svět a ten svět, jako zrcadlo, mně to vrací zpátky.
Máme, zažíváme a dostáváme jen to, co jsme v sobě objevili.
A nikdo, nikdo není zodpovědný za to, co dostáváme a prožíváme. Můžeme si za to sami, prostě jsme to v sobě zatím nenašli.
Největší lásku prožívají lidé, kteří se nejvíce milují. Největší úspěch prožívá ten, kdo věří nevyčerpatelnému potenciálu úspěchu v sobě.
Zdravý je ten, kdo věří, že má zdravé tělo a mysl.
Čemu věříme a o čem jsme přesvědčení je to, co jsme v sobě objevili a co bereme jako skutečnost, realitu.
A to, co máme uvnitř, je největší pokladnice, svět zázraků a nekonečných možnosti.
Proto milujeme toho, kdo to v nás cítí a ujišťuje nás o tom že to tak je.
Jari
 
Příspěvky: 42
Registrován: ned 30. říj 2011 18:28:22

Pocit jako by vše bylo vším

Nový příspěvekod Jari » čtv 08. čer 2017 18:32:00

Sotva vidím své prsty a už nevím, zda se dívám či se mně zdá, že to, co bylo známé, známé tvarem, se rozprostírá do miliard světelných bodů. Bojím se ruku zvednout, neboť ta myšlenka, a je-li to myšlenkou, ke mně přichází jen jako záchvěv něčeho, co bych měl znát. Kdo by to měl znát?
Bože, Otče, já vím že jsem kdysi volal tvé jméno.
Ale, vzpomínky jsou něco, co teď nedokážu uchytit, něco, co prolétává tam a zpět, něco, něco. Ano, vnímám svou hlavu, spíše její odraz, roztříštěnou do zvolna vznášejících se modročerných pavučin. Jako by hlava byla hrází a nyní se trhá a stává se příbojem fantastických, byť neviditelných vln.
Cítím, že se tělo točí ve spirále, stoupá nohami vzhůru táhnoucí vlající ruce sebou. Pod sebou vnímám žluté až okrové obrazce, přesných geometrických tvarů, velmi ostrých, jež se otáčejí, rostou, přibližují se a oddalují v prostoru bez konce.
Jako bych věděl, kdo jsem a nemohu tu myšlenku zařadit. Protože patřím tam, tam, tam, rozpíjím se do prostoru, a přitom vnímám zvláštní probublávající teplo, jež obestírá mé vlekoucí se tělo.
To, co sbírám, snažím se poskládat dohromady, jsou střípky dříve známého, útržky stabilního. Ale je to spíše jen tušením, zvláštní nejistotou, které se pokouším v tom kvapu porozumět.
Můj šílený let, pád vzhůru jako by řídily mé oči, neboť tah těla následuje těkající pohled, byť si nejsem jistý, že mám ještě oči.
Stop.
Náhle se pomaličku vznáším a vidím jasně. Vidím nádhernou zlatavou barvu s vetkanými rubínovými a sytě zelenými korálky. Nesmírně zvláštní pocit naplňuje tělo, stoupá od hrudi směrem vzhůru a padá dolů. Vše je tak jasné, bolí mně z toho oči i když vím, že je mám zavřené.
Nejsem si jistý svým tělem, protože tělo jen tuším. Nejsem si jistý svým tvarem, nejsem si jistý, že se to děje A ta zvláštní hudba, neslyším ji, ale prostupuje vším. A melodie není rozpoznatelná, ale mám pocit, že ji znám.
Vím, že vím. Vím, ale neznám tyto poznatky, protože je to tkanina vetkaná do toho, co nazývám tělem. A neumím se zeptat, protože si nemohu vzpomenout, co jsou to otázky. Jen matně si vzpomínám, že byly. A byly pro mě přece tak důležité.
Důležité, ani to nedokážu uchopit. Jako bych vše popisoval v mlze, jako by myšlenky byly rozcupované a křehké, jako by odjížděly do stran. A přesto, přesto náhle vím a nedokážu to popsat. Protože se není čeho chytit, nikde nejsou žádné body, i tvary jsou tak nejisté, neboť se mění, aniž bych cokoliv udělal. Ty tvary jsou všude, jsou součástí něčeho, co jsem byl já.
Já, já, já, zvuk, zvuk, já tu není, jen zbytky, ozvěny, něčeho vzdáleného a mlhavého.
Mám zvláštní pocit, jako by vše bylo vším.
Jari
 
Příspěvky: 42
Registrován: ned 30. říj 2011 18:28:22

Ego

Nový příspěvekod Jari » čtv 08. čer 2017 18:36:03

Mám dilema, otázky, jak to máte vy.
Celý život jsem zvídavý a ptám se, čtu, seznamuji se, a jedna z těch otázek byla, co tu dělám.
Nevím, jak jsem se tu ocitnul, ale mám to tu rád. Mám rád hmotu, mám rád všechny ty neuvěřitelné hry, mám rád poznávání, nakonec, mám se tu velmi dobře.
Beru život, který jsem dostal, jako úžasný dar. Určitě nejsem v situaci, abych si na něco chtěl stěžovat.
A potkávám se s lidmi a ti říkají. Existuje lepší svět, lepší dimenze a to co nám brání se tam dostat je naše ego.
Když se zbavíme ega, bude to lepší.
Co je na egu tak špatného?
Nakonec, ego je v tomto kontextu boží dar. Nádherný. Díky egu můžeme dělat tolik věcí, milovat někoho, mít radost z únavy, pochutnat si na jídle a hlavně vnímat rozdíly, kontrasty.
A samozřejmě je stále co vylepšovat.
Chovat se hezky, neubližovat, neškodit, neovlivňovat, nekrást, nezabít. Ego jde velmi konkrétně kultivovat. S egem je spojená i radost zdolávat překážky, bojovat, odpočívat, hrát, přátelit se.
A jednoho dne budu umírat. Budu vědět, že tady vše nechávám, že mé ego zemře společně s mým tělem.
Ano, tak to bude.
A já se rozloučím s egem, s tělem, hmotou jako s mými nejlepšími kamarády. Úplně stejně jako s někým, koho milujete a kdo odchází.
Život je boží dar, ego je součástí života, byť je iluzí, tělo je součástí života, byť zde zůstane.
Ale to neznamená, že to není krásné, božské.
Mám to tak, že jak existence s egem, tak bez ega jsou krásné. Jsou jiné, ale krásné.
Proto ta otázka zní?
Proč se řada lidí snaží zbavit se ega? Proč se těšít do jiné dimenze? Proč se nechtít už znovu narodit?
Z mého pocitu vyplývá, že je úžasné brát vše jako dobré, je skvělé brát lekce osudu jako učení, je moudré neoplácet zlo zlem pokud to jde, flegmatismem mně se to netýká.
Jak si představujete to lepší potom, pokud to lepší nevidíte tady? Co je na konci vaší cesty?
Já nebráním ego, já ho prostě neřeším. Je tady, potom nebude.
Tělo? Hmota? Je tady, potom bude jiná.
Ale všechno je Existence, Bůh a pokud vnímáme svět tak jak to teď dokážeme vnímat, jak jsme to dostali ke vnímání, proč nevzít to co je a jak to je s vděčností a radostí.
Jari
 
Příspěvky: 42
Registrován: ned 30. říj 2011 18:28:22

Miluj mě

Nový příspěvekod Jari » čtv 08. čer 2017 18:39:36

Pokud mě miluješ, miluj mě bez podmínek, miluj mě tak jak jsem.
Miluj mě i přesto že o sobě pochybuji.
Miluj mě s mými nenaplněnými sny, miluj mě i když ti ubližuji, protože teď nemohu jinak.
Pokud mě hodně miluješ, opusť pokud se mnou nesouhlasíš, protože já potřebuji poznat i ztrátu a rozpoznat cestu.
Opusť mně a nech mně poznat, že mě stále miluješ.
Uč mě lásce, uč mě se milovat, uč mě milovat svou boslest.
A vždy stůj při mně.
Buď mým domovem, buď mým posledním útočištěm abych měl odvahu zkusit něco nového a měl jistotu, že se mohu vrátit do bezpečí tvé náruče.
Víc nepotřebuji, potřebuji jen bezpečný přístav.
Ty víš, že nemusím být silný a víš, že mám dostatek času najít své kořeny, své světlo bytí, své místo v kosmu.
Miluj mě a pokud mě miluješ, prosím, dej průchod i svému nesouhlasu a nenávisti.

Šeptej mně to do ucha a přitom mně pevně drž v náruči.
Jari
 
Příspěvky: 42
Registrován: ned 30. říj 2011 18:28:22

Přátelství

Nový příspěvekod Jari » čtv 08. čer 2017 18:42:12

Vím, že se časem obrátíš proti mně.
Vím to, a nezlobím se na tebe.
Mé přátelství pramení z pochopení tvé bolesti, tvé seberealizace, tvé potřeby.
Jak jinak?
Už na samém začátku vím, že nejsme stejní, nemůžeme být.
Přesto tě mám tolik rád příteli.
Odstraňuji ostré kameny ze tvé cesty, umetám cestu tvé seberealizace, uchopení přediva tvého života.
Chceš slyšet slova, chceš vnímat mé činy, chceš být přijímaný, chceš být milovaný.
Chceš sdílet své vnímání světa, svůj život.
Nejsem tu proto abych s tebou souhlasil, jsem tu abych tě chápal a zapomněl na barvy svého chápání.
Protože věřím tomu, že si vezmeš co potřebuješ, možná nic.
Nic se neděje.
Já si z tebe beru vše, jsi světlem mého poznání, jsi mým požehnáním.
Jsem oparem, mlhou, jsem nenadálý zvuk, jsem jen snem, který je hoden zapomnění.

Mlčím, mlčím protože jsem plný tvých kroků, tvého dechu, emocí, strachů i nadějí.
Bojím se toho čeho se bojíš ty, mám radost z toho z čeho ty máš radost.
Hýčkám křehkost tvé výjimečnosti, osobnosti, zranitelnosti.
Vím, že mně toužíš uchopit za ruku, naklonit se ke mně, položit svou hlavu na mé rameno.
A já držím tvou hlavu ve svých dlaních, dýchám tvůj vzduch a šeptám ti tichá slova co pro mě znamenáš, co znamená tvůj dech pro můj nádech, o co bych byl v tomto světě okraden, nebýt tebe.
Chvějí se ti rty, oči jsou třpytivé vláhou vzájemného spojení, chvějící rty šeptají, potřebují tě příteli, potřebuji.
Jsem stále s tebou má malá přítelkyně, můj drahý příteli.
Pro mě jsi svící v temnotě mé cesty, hřejivým a konejšivým teplem mého křehkého srdce, prozářeným andělem odpuštění a věčné naděje.
Jari
 
Příspěvky: 42
Registrován: ned 30. říj 2011 18:28:22

Soucit

Nový příspěvekod Jari » čtv 08. čer 2017 18:57:16

Dívám se a světlo, prochází mýma očima a promítá obrazy někam do mozku, kde se hledají podobné světelné proporce a přiřadí se ke … vzpomínce.
Mozek, nebo to co v mozku porovná světelný obraz s uloženou myšlenkou, je přeci slepý.
Poslouchám a zvukové vlny narážejí do hmoty ušního bubínku, který se rozezní a vyťuká povel k přihrádce, kde je snad odpovídající obraz.
Ale to nestačí, vše je potřebné, byť v duchu, zpětně pojmenovat.
Dotýkám se, ochutnávám a děje se to samé.
Náš svět, jeho svět, je obrazová galerie popisovaná slepcem který neztratil paměť.
Říkám miluji tě, ale miluji vlastně vzpomínku na tebe, jsem závislý na mentálním obraze uvnitř mé hlavy.
Miluji tě, protože miluji to, co si promítám že jsi.
A to, co si promítám že jsi, není to, co jsem viděl před týdnem, před rokem, ale je to ta vytvořená představa tebe, která si udržuje formu ve tvaru obrázku v šuplíku.
A poznám že jsi to ty, protože se s tím obrázkem věrně shoduješ.
A když promluvíš, tak také poznám že jsi to ty, protože se to shoduje se zvukovým (spíše obrazovým) otiskem v mé hlavě. Ještě že máš jméno, to si také pamatuji.
A tělo, to poznám, zvlášť když na něm máš svou hlavu, a ten tvar si pamatuji dobře.
A když se tě dotýkám, miluji se s tebou, tak vím, že se miluji s tebou, našel tě mozek.
Takže kdo vlastně jsem?
Aha, už vím.
Jsem vzpomínkou na sebe samého. Jsem tím odrazem v zrcadle a opravdu někdy si říkám, jsem to opravdu já?
Jsem to já na těch fotografiích?
Protože se mírně odlišuji od naučeného obrazu sama sebe ve své nevidoucí hlavě, v tom uvězněném mozku.
Jak mohu být, když na sebe každou noc zapomenu, ve spánku, a ráno se musím znovu rozpomenout kdo jsem.
Pokud jsem ve dne to, co jsem, to, co říkají že jsem, proč nejsem to, co jsem ve spánku?
Protože tam za mnou druzí, co si pamatují obrázek „mně“, nemohou?

Teď často cítím příjemné teplo ve své hrudi.
Možná posílám tu informaci do mozku, ale může mozek dohledat příjemné ve své kartotéce?
Hm, možná jako fotku nějaké situace. Cítil jsme se příjemně, asi, ve společnosti těchto lidí, u tohoto stromu, s tímto zvířátkem.
Ale vrací mně zpět příjemno?

Ne, to mozek nedokáže.
Tam tápe a zkouší vybrat nejvhodnější obrázek.
Cítím nádherný pocit a jmenuji to láskou. Možná láska nepotřebuje popisovat.
Posílám to mozku a mozek posílá známý tvář dívky. Tu jsem už roky neviděl.
Ale lásku, lásku zpátky nepošle. To neumí.
Dívám se na malé zubožené, bezbranné zvířátko a cítím soucit.
Lásku a soucit. Tak to pojmenuji, ale mozek neví, co odpovědět.
Co po něm chci.
Nakonec, nejsou právě tyto pocity, prožitky, stavy, ať jim říkáme štěstí, láska, soucit, spokojenost ty božské?
Právě protože nejsou popsatelné, ale naopak věčné a bezpodmínečné?
A nejsou božské proto, že jsou stále přítomné, dosažitelné a provázejí nás celou věčnosti, aniž bychom jim měli rozumět?
Jari
 
Příspěvky: 42
Registrován: ned 30. říj 2011 18:28:22

Re: Drobečky z posledních dní

Nový příspěvekod Jana » pát 09. čer 2017 4:39:13

Obrázek
Uživatelský avatar
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 8528
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09


Zpět na Jari

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník