"Touha a požitek jsou spolu úzce spojeny, a přesto stojí proti sobě. Mohli bychom je přirovnat k dětem na houpačce: nahoře může být vždy jen jedno. Ten, kdo touží, si ještě nemůže užívat plnými doušky. A v tom, kdo si užívá vysněného cíle, touha rychle vyhasíná...
Součástí touhy je puzení k úsilí, požitek je jen sám sebou. Člověk, který si užívá dobrého jídla, lásky nebo slunce, nebojuje. V příslušném okamžiku není připraven ani na tu nejmenší potyčku.
V extrémním případě může požitek vést k naprosté strnulosti: krysy, kterým byly ve velkých dávkách podány opiáty, upadaly do apatie. Jejich těla byla vláčná a dala se libovolně formovat jako poddajná hmota. Je neurochemicky dokázáno, že od určité dávky opiodů se může přechodně snížit hladina dopaminu. Neuropsycholog Jaak Panksepp se domnívá, že právě tato skutečnost je příčinou našeho lenivě bezvládného stavu náseldujícího po požitku.
Ve stavu slastné lenosti však dlouho nevydržíme. Účinek opioidů netrvá dlouho. Podle situace trvá příslušný efekt několik minut nebo hodin. Radost nám totiž musí sloužit jako signál; jakmile byla zpráva předána, může se posel odmlčet.
Pak se objeví odvrácená strana radosti. Síla šťastné drogy zmizí, naše nálada se opět dostane do normálního stavu. Po euforii můžeme opět pociťovat často nesnesitelné zhoršení nálady. Od chvíle, kdy jsou lidé schopni vyjadřovat své pocity, zaznívají nářky na skleslost, dostavující se po milostných hrách. Starý zákon popisuje prázdnotu, kterou pocítil král Kohelet ve chvíli, kdy nashromáždil tolik majetku a požitků, že překonal všechny své předchůdce: "I pak jsem přemýšlel o všech svých skutcích a majetku, o kterém jsem se svým konáním snažil. A výsledek: vše je jen vánek a vzdušná pavučina. (...) Život mě omrzel."
Bažit po něčem a usilovat o dosažení cíle může trvat hodiny, dny i roky. Někdy může být slavnostní hostina lepší než samotný lov a opojení z požitku může předčít i radostné očekávání. Ale radost z očekávání přesto trvá mnohem déle. Mnoho lidí se snaží předejít rozčarování a více či méně vědomě dělají všechno pro to, aby oddálili splnění svých tužeb. Jejich heslo může znít: "Cesta je cíl".
Nevyplněnými tužbami, které vyjadřovaly životní pocit, se vyznačovaly celé epochy. Romantiční básníci blouznili o modré květině, kterou lze stále hledat, protože ji nelze nalézt. Středověcí minnesangři opětovali lásku k vdaným paním, která nikdy nebude naplněna. Trubadúr nemohl doufat v nic víc, než jen v několik kvapně napsaných řádků či kradmý úsměv: dost na to, aby se touha udržela při životě, a příliš málo na to, aby byla okojena."
http://www.mozaika.bloguje.cz/291967-vz ... pocity.phpza sebe můžu k nastíněné úvaze Jariho o naplňování pocitu štěstí akorát napsat, že uspokojování skrze vztahy, kariéru, společenské postavení a pod. je pěknou vějičkou nekonečné honby za opiátem, jehož účinky dříve než později vyprchají což je pro mne frustrující, obdobně jako je frustrující a nekonečně únavné držet se toho co bylo vybudováno ...
Byla to jen prostá žádost o popis toho čím jsi pro své okolí důležitý. Může to být tisíce příčin. Například Schindler byl pro tisíce židovských dětí životně důležitý. Nemusel to dělat, ani netoužil po uznání, ale udělal to a mělo to konkrétní dopad. Důležitost je jedna z forem prožitku. Zatím jsem nepotkal člověka, který by nepřijímal pocit důležitosti. A naprosto chápu, že je to jedna ze základních potřeb. Tak piš, konkrétně
