Adyashanti - diskuse

[Návštěvník]

On tam říká

"Myšlenka přijde a začne se ptát, protože nemůže tolerovat stav stav přítomnosti. Takže vždycky začne vstupovat a říkat "Ale co...?" ...
Chce svým chápáním kontrolovat, co tohle všechno znamená...

A jestli tohle můžeš nechat jít, jen na moment, ne po zbytek tvého života... jen na tento moment...vzdej se potřeby chápat cokoliv.
Tak, že můžeš být doopravdy přítomný v tomto okamžiku... jen teď. Jen co je teď...

Ale nezapomeň na sebe, protože ty jsi vědomím za tím vším... Jsi prostor... Přítomnost..."

[teonik]

já mám:
1-tvoření=vnímání(včetně pozorování)...neboli nepozoruju věc,která je...ale tím,že věc vnímám,ji vytvořím(např kosmos a člověka v něm)

2-prožívání=identifikuji se jako věc,kterou sem vytvořil,a prožívám její dobrodružství(ztotožním se s člověkem,např)

tvoření i vnímání jsou děje v Mysli
......................

tudíž i u mě existuje také jen Jedno=Mysl

[Návštěvník]

pozornost
je svázána vasánami

Opravdu je svázaná? Nebo nejde o žádné špagátky, ale o vteřinové lepidlo, které je pořád k dispozici,
takže jednou se pozornost nalepí na tvar vědomí (v podobě myšlenky s emocí, tihle kumpáni chodí vždycky spolu),
ale jindy ne, jen se pozoruje dění

Pak by bylo dobré zjistit, co vyvolalo zmáčknutí tuby s lepidlem

Byla to radžasická žádost - impulz projevit se jako jedinec,
anebo tamasická nepozornost,
která způsobila

že čirá pozornost
dosud jasně vnímající proměny vnímaného dění
skočila té potřebě na lep

ztotožnila se s ní
a přilepila se tak k vnímanému tvaru vědomí?
Toť otázka, jak by řekl Hamlet

[Návštěvník]

Vypadadá to tak jednoduše: podívat se pořádně, jak to v nás funguje. Jenže udělá to ten, komu docela vyhovuje vlastní způsob reagování? Dokud nám to vyhovuje, nemáme žádný důvod zkoušet něco u sebe rozpoznat. Proč bychom měli na tom něco měnit? Pojedeme tak dál a teprve karma, která se tím nahromadí, nás dostane ke zdi.

Myslím, že Adyashanti /a další, třeba Tolle/ odpovídají těm, co už takhle dopadli. Ty ostatní to nezajímá.

No a pak jsou tu ti, kteří si už uvědomují, jak to celé funguje,

že dostáváme přesně to, čeho si nejvíce ceníme. Náš život je přímá manifestace toho, čeho si ceníme.

A tak i když ještě neřvem bolestí, nechce se nám čekat, až k tomu dojde.
Jenže ochota začít si všímat svých návyků je přímo úměrná velikosti nepohodlí, které nám způsobují, co si budem povídat

[Návštěvník]

Pak by bylo dobré zjistit, co vyvolalo zmáčknutí tuby s lepidlem

Byla to radžasická žádost - impulz projevit se jako jedinec,
anebo tamasická nepozornost,
která způsobila

že čirá pozornost
dosud jasně vnímající proměny vnímaného dění
skočila té potřebě na lep

ztotožnila se s ní
a přilepila se tak k vnímanému tvaru vědomí?
Toť otázka, jak by řekl Hamlet

jak má tohle poznat někdo, kdo tím sám opakovaně neprochází v praxi? Když znovu a znovu nevnímá s plnou pozorností, co se v něm právě děje a neučí se tak postupně v sobě rozpoznávat ustávání ega v Tichosti a jeho čiperné znovuprobouzení a narůstání, když se lapne na nějakou představu, jak by něco mělo být?

Ber nebo nech

[Návštěvník]

Nebyla řeč o efektivitě, ale o typu reakce. Obrana je - dalo by se říct - tvořivou metamorfózou energie strachu, který ji vyvolal.
Jsou to dvě podoby reakce "útok-útěk".

když CNS vyhlásí stav ohrožujícího nebezpečí dochází ke třem reakcím a to podle vyhodnocení vycházející z minulých zkušeností

útok, útěk a zamrznutí, jak tu zmínil Vostál

další reakce následuje z dalšího automatického vyhodnocování situace, takže po útoku může (ale nemusí) následovat útěk, po zamrznutí útok atd.

mám za to, že jde o psychologickou formu obranných mechanismů, protože systém vzhledem k traumatickým zážitkům, vyhlašuje stav ohrožení mnohdy zcela zbytečně a to znemožňuje otevřeně a s důvěrou prožívat život, tedy sám sebe ... d

dám příklad

kdysi došlo k tomu, že pes napadl dítě a bylo to silně vnímáno (bolest, strach, bezmoc ...), tak moc, že nebylo možné v té situaci plně prožít všechny emoce se k tomu vztahující, takže došlo k jejich potlačení, CNS to má uloženo v paměti a kdykoliv nastane situace, že pes běží směrem k někomu, tak se vyhlásí stav ohrožení, i když může jít jen o projev vítací aktivity psa a ne o agresivní útok - pes = nebezpečí, nemám psa rád, bojím se ho

takto dochází ke zkreslení adekvátní reakce na situaci, protože rozlišování zda jde o útok či vítací akt psa, je zkreslen traumatem uloženým v CNS

podobně když někdo neustále projektuje do sebe nebo do dítě negativitu například ve formě, ať děláš co děláš, vždycky všechno zkazíš, tak CNS vyhlásí stav ohrožení, kdykoliv bude děláno něco co je pokládáno za důležité a místo uvolněnosti v té činnosti, přijde napětí a stres, což je pak základem pro opětovný neúspěch, znemožní to kreativní tvůrčí činnost

takže podle mně jde skutečně o uvolnění se od psychologických forem traumat a ne o to, když na mne najíždí autobus, že neuhnu nebo když mně nebo někoho někdo napadne fyzicky, že je žádoucí zůstat bez obranných reakcí, tj. potlačení instinktů, které chrání organismus před destrukcí

[Návštěvník]

já jsem jednou v dětství takhel strachem zkameněl, a nemohl jsem se absolutně pohnout, at jsem dělal co jsem dělal

Soudíš z toho že síla tvojí obrany byla úměrná síle strachu který jí vyvolal?
A nebo spíše že síla strachu nabyla na okamžik intenzity, která obranu zcela paralyzovala?

k zamrznutí dojde v okamžiku, kdy CNS nedokázal nalézt odpověď na to, zda dát pokyn k útěku nebo k útok, protože ani jedna z variant se mu nezdála možná

je to paralyzace, která sníží práh bolestivosti například - uzavřenost ve formě odpojenosti od prožívání vjemů, když jsme zahnáni tzv. do kouta - po odeznění paralyzace, pokud to přežijeme, tak následuje buď totální uvolnění, nebo útok či útěk, pokud se situace změní natolik, že už jedno z toho dává smysl

[Luck]

Nebyla řeč o efektivitě, ale o typu reakce.

Jářku, k rozvzpomenutí se na to o čem byla řeč pomáhá,
když se to o čem byla řeč pro jistotu zopakuje, tedy ocituje.

Protože když jsou místo toho pohotově citovány rozumy z internetu,
lehce se zapomene o čem že byla vlastně řeč.

[Návštěvník]

Nebyla řeč o efektivitě, ale o typu reakce.

Jářku, k rozvzpomenutí se na to o čem byla řeč pomáhá,
když se to o čem byla řeč pro jistotu zopakuje, tedy ocituje.

Protože když jsou místo toho pohotově citovány rozumy z internetu,
lehce se zapomene o čem že byla vlastně řeč.

efektivita přímo souvisí s typem reakce

protože to co CNS vyhodnotí jako efektivní se promítne ve formě obranného mechanismu

pokud není vyhodnoceno jako efektivní obrana či útok, nastává to zkamenění

to si každý může sám u sebe povšimnout, jak reaguje a nepovažuji to za rozumy, ale přímo zkušenost z toho, jak funguje soustava s názvem člověk

[Návštěvník]

Nikdy není na škodu uvědomit si souvislosti:

Síla obrany je vždycky přímo úměrná síle strachu, který ji vyvolal.

Prostě tomu tak vždycky být nemusí Návštěvníku, že jak velký strach, ..tak efektivní obrana.

Nebyla řeč o efektivitě, ale o typu reakce. Obrana je - dalo by se říct - tvořivou metamorfózou energie strachu, který ji vyvolal.
Jsou to dvě podoby reakce "útok-útěk".

[Návštěvník]

pokud není vyhodnoceno jako efektivní obrana či útok, nastává to zkamenění

oprava:


pokud není vyhodnoceno jako efektivní útěk či útok, nastává to zkamenění

[Návštěvník]

Nikdy není na škodu uvědomit si souvislosti:

Síla obrany je vždycky přímo úměrná síle strachu, který ji vyvolal.

Prostě tomu tak vždycky být nemusí Návštěvníku, že jak velký strach, ..tak efektivní obrana.

Nebyla řeč o efektivitě, ale o typu reakce. Obrana je - dalo by se říct - tvořivou metamorfózou energie strachu, který ji vyvolal.
Jsou to dvě podoby reakce "útok-útěk".

Nebyla řeč o efektivitě, ale o typu reakce. Obrana je - dalo by se říct - tvořivou metamorfózou energie strachu, který ji vyvolal.
Jsou to dvě podoby reakce "útok-útěk".

Což se dá v praxi ověřit: úměrně tomu, jak si připustíme svůj strach a přijmeme ho, mizí potřeba sahat v tom směru k obranným manévrům.

[Návštěvník]

a

úměrně tomu, jak si připustíme svůj strach a přijmeme ho, mizí potřeba sahat v tom směru k obranným manévrům.

Není to snadné. A bez poctivosti k sobě a opravdovosti je to nemožné, protože svou sebeobranu považujeme jen za logické jednání v dané situaci; člověk nerozpozná, co jeho potřebu zareagovat sebeobranou - třeba jen v podtextu - vyvolalo.

Když si to uvědomíme, dá se to odevzdat: "Když je individualita schopná vykročit do Univerzality a odevzdat se jí tím způsobem, že už se neomezuje na sebe, ztratí strach o sebe, o sebepotvrzení, o svoje místo. Protože ho má všude, kamkoliv se pohne v tom světě... Pokud budeme důvěřovat tomu, že mysl je živá a všechno je to jedna Mysl, ona si poradí... Učíme se, učíme se o sobě svým životem, přístupu k sobě a ke světu. Učíme se zkušenostma, že se nám věci nedějou za trest, že nejsme na nějakých zkouškách... Jsme prostě kousek toho Boha, kterej se ztratil Sám Sobě a opět nachází cestu Sám k Sobě, v celé šíři a výši. A nehrozí mi nic jiného než On Sám... Když začneme věci ignorovat, začne to bejt bolavý, je to takovej způsob vyrábění napětí v mysli. A to se dá napínat jenom tak dlouho, dokud to ta mysl vydrží, pak to praskne, nebo on sám pochopí, že to je příliš napnutý a může se vydat zpátky." (Saša Hendruk)

[Návštěvník]

Nikdy není na škodu uvědomit si souvislosti:

Síla obrany je vždycky přímo úměrná síle strachu, který ji vyvolal.

Prostě tomu tak vždycky být nemusí Návštěvníku, že jak velký strach, ..tak efektivní obrana.

Nebyla řeč o efektivitě, ale o typu reakce. Obrana je - dalo by se říct - tvořivou metamorfózou energie strachu, který ji vyvolal.
Jsou to dvě podoby reakce "útok-útěk".

tu efektivitu asi vidíš návštěvníku v něčem jiném než já

v tom kontextu co jste si tu s Luckem psali mi to přijde spíš, takto, že čím větší trauma, tím větší razance právě v tom vyhlášení pohotovosti, a že je za tím samozřejmě strach vždycky a to z ohrožující destrukce, takže přímou úměru bych tu taky viděl

že se kolikrát vjem strachu projeví až nebezpečná situace odezní, to se stává, ale to je následný strach z uvědomění nebezpečnosti té situace, protože při instinktivně-intuiční reakci by strach byl kontraproduktivní záležitostí, znaj to hodně vojáci, nebo lidi co se octli v životu ohrožující situaci (přepadení, autonehoda ... apod)

mně se to stalo taky při přepadení a jednou po autonehodě

tady se ale nejedná o psychologické formy obrany

[Návštěvník]

Což se dá v praxi ověřit: úměrně tomu, jak si připustíme svůj strach a přijmeme ho, mizí potřeba sahat v tom směru k obranným manévrům.

podle mne tohle platí právě u té formy psychologické obrany ne u instinktivně-intuitivních reakcí kdy jde přímo o život (uskočení před autem například)

[Návštěvník]

Což se dá v praxi ověřit: úměrně tomu, jak si připustíme svůj strach a přijmeme ho, mizí potřeba sahat v tom směru k obranným manévrům.

podle mne tohle platí právě u té formy psychologické obrany ne u instinktivně-intuitivních reakcí kdy jde přímo o život (uskočení před autem například)

Instinktivně-intuitivní reakce (uskočení před autem například) je reflex. Strachy se většinou rozklepeme až dodatečně, když si uvědomíme, v jakém jsme byli nebezpečí.

Psychologické obranné manévry se používají v oblasti mezilidských vztahů, když člověk argumentuje tak, aby předvedl svou převahu.

[Návštěvník]

Což se dá v praxi ověřit: úměrně tomu, jak si připustíme svůj strach a přijmeme ho, mizí potřeba sahat v tom směru k obranným manévrům.

podle mne tohle platí právě u té formy psychologické obrany ne u instinktivně-intuitivních reakcí kdy jde přímo o život (uskočení před autem například)

Instinktivně-intuitivní reakce (uskočení před autem například) je reflex. Strachy se většinou rozklepeme až dodatečně, když si uvědomíme, v jakém jsme byli nebezpečí.

Psychologické obranné manévry se používají v oblasti mezilidských vztahů, když člověk argumentuje tak, aby předvedl svou převahu.

přesně tak

[Návštěvník]

...realizace je že POZOROVATEL - POZOROVÁNÍ - POZOROVÁNÉ JSIOU JEDNOU A TOU VĚCÍ

myslet si, že když je zde jen pozorování (bez pozorvatele a pozorovaného) je nějaká realizace je možný,
ale pak je lepší si prostudovat nějaký rozumný učebnice duchovnosti


...

na co něco studovat, když si můžeš všimnout přímo ?


"Zastav se teď na moment a jen prožívej vše, co prožíváš jako různé vjemy.

Všimni si, že to, co prožíváš a vnímáš se mění každým okamžikem, a proto to nelze popsat.

Všimni si, zda když vnímáš tímto způsobem, aniž bys se snažil/a počítat a hodnotit vše co vnímáš, zda je tu pocit hranice mezi tebou a tím co vnímáš.

Všimni si, že si obvykle myslíme, že dokážeme popsat naše prožívání, a že v tomto názoru je ukryt pocit 'já". Všimni si, že v tom, že se snažíš popsat své vnímání a v té aktivitě se objevuje něco, co dává pocit kontroly nad tím, co je vnímáno.

Teď si všimni, že si jsi vědom/a jakéhokoliv prožívání. Toto vědomí je už zde. Zatímco jsi tímto vědomím, zkus toto vědomí popsat. Zjistíš, že to není možné. Kde je? Všude. Jsou tu nějaké hranice? Nejsou. Co je v tom vědomí? Všechno. Máme tu tedy dvě slova - vědomí a prožívání, ale jsou to opravdu jen slova. Nedokážeme popsat ani jedno z nich.

Podívej se, jestli je tu nějaká hranice mezi vědomím a prožíváním. Máme schopnost zpředmětnit prožívání a tak se zdá, že je tu nějaký pozorovatel a to co je pozorováno (vnímáno). To vytváří pocit "já". Takto zjišťujeme, že tento pocit "já" je činností a reálně neexistuje. Hned jak tato činnost mizí, jako například v hlubokém spánku, tak mizí také pocit "já".

Jakmile nechceme prožívat to, co prožíváme, toto nechtění je také prožíváním a přidává další vrstvu do směsice prožívání. Toto nechtění však ruší jinak "bezproblémové" prožívání a my si dokonce myslíme, že chceme-li něco jiného, že toto chtění pomáhá. Často si tohoto procesu ani nevšimneme, jak jsme do něj permanentně zataženi.

Prověř si, zda to, do čeho chceme naše probíhající prožívání změnit vlastně existuje.

Neexistuje a proto to není důvod to dělat. Jediné lidské drama, které existuje je právě to, že nechceme to, co právě prožíváme a vnímáme. Je to tak?

Všimni si, že To, co teď vnímá a prožívá nemá žádné hranice a není ničím, co je vnímáno. Někteří tomu říkají Nic. Je to nepopsatelné a nemá to ani začátek ani konec. Není to velké ani malé a je v tom zároveň vše co existuje. "

Isaac Shapiro

[Luck]

Že bych si zkusil také zarekapitulovat?
Jsou zde k dispozici dva výroky, předpokládejme že od téhož "Návštěvníka."

Na čísi otázku:

Takže čím větší strach, tím větší bojovnost?

Návštěvník odpovídá:

"Síla obrany je vždycky přímo úměrná síle strachu, který ji vyvolal."

..aby později tak trochu zmatečně dodal, že v prvním výroku:

..nebyla řeč o efektivitě, ale o typu reakce.

Je tedy na čtenáři aby usoudil zda vždycky platí ona úměra,
že čím víc se bojíme, tak tím větší sílu vynaložíme na svojí obranu.
Někdy tohle funguje, jindy zase moc ne.

P.S.
Dodejme, že větší sílou obrany se obvykle rozumí její větší efektivita.

[Návštěvník]

P.S.
Dodejme, že větší sílou obrany se obvykle rozumí její větší efektivita.

to teda nevím

efektivitou bych nazval účinnost a nepříjde mi, že je to odvislé od síly obrany

silná obrana nemusí být vždy účinná, tedy efektivní, může být naopak destruktivní, protože může vyvolat silnou protireakci a ta může být naprosto zdrcující