Adyashanti - diskuse: "VHLED DO EGA-Je treba znicit ego?"

[Návštěvník]

K tématu "VHLED DO EGA-Je treba znicit ego?" Z viewtopic.php?f=155&t=1999&p=26922#p26922

Bylo to krásné cvičení zabíjení hloupého já...

Myslíte, že všichni budhisti se snaží zabíjet hloupé já? Dá se žít v přítomném okamžiku, když se něco odmítá a hodnotí jako hloupé?

[Pavel]

Něco odmítat a hodnotit jako hloupé je v pořádku, pokud jsem si vědom toho, kdo odmítá a hodnotí. (Mysl)

Pokud bychom hloupé nehodnotili a neodmítali, byli bychom na cestě stát se hlupáky. Je to věc rozlišení. Pokud toto rozlišení přijmu jako činnost mysli, která dle svých dispozic označila něco jako hloupé, například hašteřivost, je to naprosto v pořádku.

Přítomný okamžik se přijímá jako celek, včetně hodnotících procesů mysli.

[orog]

Něco odmítat a hodnotit jako hloupé je v pořádku, pokud jsem si vědom toho, kdo odmítá a hodnotí. (Mysl)

Pokud bychom hloupé nehodnotili a neodmítali, byli bychom na cestě stát se hlupáky. Je to věc rozlišení. Pokud toto rozlišení přijmu jako činnost mysli, která dle svých dispozic označila něco jako hloupé, například hašteřivost, je to naprosto v pořádku.

Přítomný okamžik se přijímá jako celek, včetně hodnotících procesů mysli.

Pro mě existuje dost podstatný rozdíl mezi ohodnocením něčeho, že je to hloupé, a mezi rozpoznáním, kam co vede, případně proč se ta navyklá reakce objevila.

Samotné rozlišení ještě neobsahuje odmítání, obsahuje rozpoznání příčin a důsledků. Díky jemu "nespásné" ustane samo, aniž bych ho musel odmítat a dodávat mu tím zdání reálnosti - vymezovat se proti němu odmítnutím a tím vytvářet moudré odmítající já.

Uvědomováním si bez hodnocení

Přítomný okamžik se přijímá jako celek, včetně hodnotících procesů mysli.

[Bobina]

Hondoncení nevnímám jako automatické vymezení se,
samotné zhodnocení není totéž co odsouzení.

[praktik]

samotné zhodnocení není totéž co odsouzení.

Není. Když ale něco zhodnotím jako hloupé, pak jsem to posoudil a odsoudil.

Něco odmítat a hodnotit jako hloupé je v pořádku...

[Návštěvník]

Něco odmítat a hodnotit jako hloupé je v pořádku, pokud jsem si vědom toho, kdo odmítá a hodnotí. (Mysl)

Pokud bychom hloupé nehodnotili a neodmítali, byli bychom na cestě stát se hlupáky. Je to věc rozlišení. Pokud toto rozlišení přijmu jako činnost mysli, která dle svých dispozic označila něco jako hloupé, například hašteřivost, je to naprosto v pořádku.

Přítomný okamžik se přijímá jako celek, včetně hodnotících procesů mysli.

Pro mě existuje dost podstatný rozdíl mezi ohodnocením něčeho, že je to hloupé, a mezi rozpoznáním, kam co vede, případně proč se ta navyklá reakce objevila.

Samotné rozlišení ještě neobsahuje odmítání, obsahuje rozpoznání příčin a důsledků. Díky jemu "nespásné" ustane samo, aniž bych ho musel odmítat a dodávat mu tím zdání reálnosti - vymezovat se proti němu odmítnutím a tím vytvářet moudré odmítající já.

Uvědomováním si bez hodnocení

Přítomný okamžik se přijímá jako celek, včetně hodnotících procesů mysli.

Mluvíme-li o myšlenkovém procesu, ve kterém rozpoznáváme příčiny a důsledky, pak spásný důsledek má pro nás větší hodnotu, než nespásný a tak odmítáme nespásnou příčinu (čin) , který vede k nespásnému následku.

Hodnocení samo není odsuzování nositelů nespásných činnů, je to jen přiznání hodnoty nějákému činnu nebo události v procesu volby mezi různými možnostmi. Jít na pivo, nebo si jít zaběhat? Co má pro mě v danou chvíli větší hodnotu? Jedno zvolím, druhé odmítnu. Nevytvořím moudré odmítající já. Mohu ale pozorovat nějakou emoční odezvu na rozhodnutí např. hrdost nebo pocit viny, případně myšlenku, že jsem moudrý, ale to je právě jen myšlenka, nejsem to já ve své celistvosti, je to jen krátký záblesk pýchy, který mohu pozorovat, jak přišel tak odejde.

Nemluvím o absolutním hledisku překračujícím mysl, ale jen o myšlenkových procesech.

[orog]

Jít na pivo, nebo si jít zaběhat? Co má pro mě v danou chvíli větší hodnotu? Jedno zvolím, druhé odmítnu.

Moje volba nemusí obsahovat odmítnutí. Když zvážím všechna pro a proti, rozhodnu se pro jedno a tím momentem to zbývající ztratilo pro mě význam, aniž bych to musel odmítat.

Odmítnutí má v sobě něco jako negativní náboj, vymezení se proti něčemu. Abych mohl něco odmítnout, moje pozornost se musí napřed zaměřit na důvody, "proč ne". Mně je bližší objevovat, "co ano a proč ano". Něco jako optimalizace.

[Pavel]

Jít na pivo, nebo si jít zaběhat? Co má pro mě v danou chvíli větší hodnotu? Jedno zvolím, druhé odmítnu.

Moje volba nemusí obsahovat odmítnutí. Když zvážím všechna pro a proti, rozhodnu se pro jedno a tím momentem to zbývající ztratilo pro mě význam, aniž bych to musel odmítat.

Odmítnutí má v sobě něco jako negativní náboj, vymezení se proti něčemu. Abych mohl něco odmítnout, moje pozornost se musí napřed zaměřit na důvody, "proč ne". Mně je bližší objevovat, "co ano a proč ano". Něco jako optimalizace.

Volba sama je odmítnutím jednoho a přijetím druhého. Když zvažuješ pro a proti pak ta pro jsou přijetím a proti odmítnutím.
Pokud tomu rozumím, volíš pozitivní náhled na svět, to je fajn, ale já na odmítnutí nevidím nic negativního, abys zvolil jedno musíš...ale to už bych se opakoval.
Dobrou noc.

[praktik]

Volba sama je odmítnutím jednoho a přijetím druhého. Když zvažuješ pro a proti pak ta pro jsou přijetím a proti odmítnutím.

Jen teoreticky, z pohledu intelektu: pro něj kladná volba je volbou proti tomu, co zvoleno nebylo.
Když ale budeš pozorně u sebe sledovat, jak to doopravdy probíhá při prožívání, v reálu, zjistíš, že

Když zvážím všechna pro a proti, rozhodnu se pro jedno a tím momentem to zbývající ztratilo pro mě význam, aniž bych to musel odmítat.

Nezbylo tam už nic, co by se muselo odstrčit, odmítnout, co by se muselo negovat jako nežádoucí.
V okamžiku rozhodnutí/volby to zmizelo samo od sebe.

[Bobina]

samotné zhodnocení není totéž co odsouzení.

Není. Když ale něco zhodnotím jako hloupé, pak jsem to posoudil a odsoudil.

Faktem je, že to samotné slovo "hloupost" je tak trochu vošajstlich.
Záleží na tom, jestli je pro mne hloupost odsouzeníhodná, nebo ji vnímám jen jako svoji přirozenou součást.
Myslíme a děláme věci moudřejší i nemoudré, a pokud řeknu: "nezlob se, bylo to ode mne hloupé" (někomu jsem třeba svým projevem ublížila),
neznamená to, že se za to zárveň odsuzuju, prostě to jen vnímám jako nedostek pozornosti, citu, a v tu danou chvíli vskutku nemoudré.
Rozhodující je tedy můj postoj k tomu, co se právě děje, a tak prostě vidět hloupost jako hloupost nevidím jako automatický odsudek,
ale chápu, že je to tak většinou automaticky obecně vnímáno.

[Jarda Malej]

Myslíte, že všichni budhisti se snaží zabíjet hloupé já?
Dá se žít v přítomném okamžiku, když se něco odmítá a hodnotí jako hloupé?

Může tomu (žití v přítomném okamžiku) napomoci ujasňování si pojmů,
obnažující jejich jakousi provizornost, dočasnost.
Slova tak mohou ztrácet svojí vyhraněnost, jsouce postupně vnímána ve svém hlubším významu
a z domělé, představované mnohosti, může začít vyvstávat její jedno-duchost.

Může se například ukázat, že co je pro jednoho "hloupé, může pro někoho dalšího znamenat totéž jako nepříhodné,
nevyhovující, již nehodící se pro tu kterou situaci, ..nespásné.
To však jde pouze když se pojmy objasňují, tedy směruje-li se na ně světlo dobrého rozlišování
když se míří k jejich hlubšímu významu, lišícího se od toho zavedeného.
Tedy ne když se pojmy pouze staví proti sobě navzájem.
Viz například:

Bobina:
samotné zhodnocení není totéž co odsouzení.

Návštěvník:
Není.
Když ale něco zhodnotím jako hloupé, pak jsem to posoudil a odsoudil.

[Linda]

Možná by určitým vodítkem mohlo být, jestli pro mě "hloupé" znamená
"nepříhodné, nevyhovující, již nehodící se pro tu kterou situaci" (=aktivita operující mysli),
nebo
"je to špatné, tudíž odsouzeníhodné" (=aktivita přemítající mysli).

Posuzováním se obvykle rozumí "je to dobře" nebo "je to špatně" - a tudíž "tohle chci a tamto odmítám".


PS: v hovorové řeči se často používá slovo "hodnocení" ve stejném smyslu jako "posuzování", ačkoliv hodnocení znamená podle slovníku cizích slov "klasifikace".

[Jarda Malej]

Posuzováním se obvykle rozumí dojem "je to dobře" nebo "je to špatně".

Když bychom například dostatečně pozorně četli jak promluvy různých mudrců,
tak zdejší příspěvky na něž posléze reagujeme,
mohla by to být cesta za hranice dojmů, mimo vymezené území "obvyklého."

[praktik]

Možná by určitým vodítkem mohlo být, jestli pro mě "hloupé" znamená
"nepříhodné, nevyhovující, již nehodící se pro tu kterou situaci" (=aktivita operující mysli),
nebo
"je to špatné, tudíž odsouzeníhodné" (=aktivita přemítající mysli).

Posuzováním se obvykle rozumí "je to dobře" nebo "je to špatně" - a tudíž "tohle chci a tamto odmítám".


PS: v hovorové řeči se často používá slovo "hodnocení" ve stejném smyslu jako "posuzování", ačkoliv hodnocení znamená podle slovníku cizích slov "klasifikace".

Rozhodující je zřejmě přítomnost nebo nepřítomnost emoce - sympatie nebo antipatie k tomu, co se děje.

[Návštěvník]

viewtopic.php?f=145&t=755&start=170#p15585

Negativní i pozitivní emoce jsou součástí jednoho energetického komplexu, ať se nazývá jakkoliv. Má svou autonomii i primitivní inteligenci. Posiluje se jakoukoliv emocionální reakcí osobního já na to, co se děje, jakmile se jí necháme ovládnout.

Tolle: "Když se stanete pozorovatelem, vaše emoční tělo se ještě nějakou dobu bude snažit vás svést k tomu, abyste se s ním opět ztotožnili... Vnímejte všechno, co se ve vás děje. Buďte bdělými strážci svého vnitřního prostoru. Chcete-li vnímat energii emočního těla, musíte být velice pozorní. Jste-li si této energie vědomi, nemůže ovládat vaše myšlení..."

[Návštěvník]

Z http://www.masaze-terapie.eu/news/druha ... delenosti/

Tolle používá pojem emoční tělo, které je vlastně naším parazitem. Ten ožívá v určitých situacích, kdy jsou osloveny nezpracované emoce a dále nás vede do situací, kdy mohou opět ožívat. Vytváří se falešné já (ego), které nám jakoby pomáhá zvládat situaci. Ve skutečnosti je však spíše tvořeno vzorci naučených konceptů, které nám brání vidět realitu v každém okamžiku nově, svěže a nezaujatě. Nosnými prvky ega jsou nezpracovaná traumata, skrze jejichž optiku vidíme svou každodenní situaci. Dostáváme se pak do obranné pozice, snažíme se mít každou situaci pod kontrolou a zažívané napětí se hromadí na fyzické úrovni v našem těle.

Tolle jako klič k řešení nabízí soustředění na přítomnost a postoj nezaujatého pozorovatele. Světlo vědomí rozpouští moc, kterou nad námi má emoční tělo. Stejně jako ozářený stín se stává působením světla také světlem.

Yongey Mingyur Rinpočhe (2008) ve své knize spojuje svůj pohled praktikujícího buddhistického mnicha se znalostmi fyziologie lidského těla. Vysvětluje fyziologický průběh emoční reakce. Prostřednictvím dostředivých drah se do naší CNS dostávají informace o podnětech z okolí. Hlavním místem, které je přijímá, je thalamus. Thalamus pak informace posílá dále a to jednak do amygdaly, žlázy, která je součástí limbického systému (ve spánkovém laloku), a jednak směrem do mozkové kůry. Amygdala souvisí se stresovou reakcí. V některých případech na ní může záviset otázka přežití, či zániku organismu, a proto je tato reakce rychlá. Amygdala vysílá signály hypothalamu, který spouští stresovou reakci. To znamená že se tělo připravuje na strategii boje nebo úniku. Až poté vyhodnotí vyšší řídící centrum (mozková kůra) situaci a zareaguje na ní. Dochází k propojení podmíněných neuronových vazeb a uvědomujeme si svou emoci. Tedy například strach, nebo zlost. Jestliže mozková kůra vyhodnotí reakci systému jako neadekvátní, zastaví zpětnou vazbou stresovou reakci.

[Návštěvník]

http://www.masaze-terapie.eu/news/druha ... delenosti/

"Proč nejsme v přítomném okamžiku většinou plně přítomni? Většinou žijeme svůj život s myslí, která nás spíše ovládá než aby byla naším nástrojem a prostředkem. Neustálý vnitřní monolog, který jsme si zvykli přijímat jako běžnou součást nás samých, nám pak většinou zastírá bezprostřední zažívání každodenních situací. Hodnotíme a posuzujeme to s čím se setkáváme a emočně reagujeme na základě minulých zkušeností."

Výstižně popsané :-)

[Pavel]

Volba sama je odmítnutím jednoho a přijetím druhého. Když zvažuješ pro a proti pak ta pro jsou přijetím a proti odmítnutím.

Jen teoreticky, z pohledu intelektu: pro něj kladná volba je volbou proti tomu, co zvoleno nebylo.
Když ale budeš pozorně u sebe sledovat, jak to doopravdy probíhá při prožívání, v reálu, zjistíš, že

Když zvážím všechna pro a proti, rozhodnu se pro jedno a tím momentem to zbývající ztratilo pro mě význam, aniž bych to musel odmítat.

Nezbylo tam už nic, co by se muselo odstrčit, odmítnout, co by se muselo negovat jako nežádoucí.
V okamžiku rozhodnutí/volby to zmizelo samo od sebe.

Odmítání je běžný každodenní proces mysli, není to žádný bubák, netřeba se ho bát a strkat před ním hlavu do písku. Kamarád Ti nabídne lístky do divadla a Ty s díky odmítneš. Proběhl krátký myšlenkový proces, jehož závěrem bylo odmítnutí nabídky. Pokud se to v mysli dále nepřehrabuje a nepřevaluje, případně nenamotává samo na sebe, je vše ok a mysl může řešit další každodenní úkoly. Takže ano, nezbylo tam už nic, co by se muselo odstrčit, odmítnout, co by se muselo negovat jako nežádoucí, protože ono negování už proběhlo v procesu volby a vyústilo do odmítnutí, bylo tu, není tu...

[Linda]

Asi záleží na tom, jestli odmítnutí obsahuje emoci odporu, nebo ne. Z diskuse odjinud:

Taky je mi Tolle blízký. Je moc dobře, že se tady objevují citace z něho

Jen malá poznámka k volným interpretacím toho, co Tolle říká:

On nepoužívá výraz "nevšímat si myšlenek" - možná proto, že to přesně nevystihuje nezaujatý přístup k myšlenkám: "dobrá, jsi tu, OK, beru to na vědomí" - bez emocionální reakce i bez dalšího špekulování a rozvíjení mysli.

Pojem "nevšímat si" má totiž v sobě náznak odmítnutí: "Nevšímal si dotyčného, i když ten se ho pokoušel zastavit, a šel klidně dál." V takovém jednání je zřejmé odmítání toho, kdo se pokoušel upoutat jeho pozornost. „Nevšímej si toho, co říká, vždyť tomu nerozumí.“

A Tolle nemá na mysli odmítnutí – naopak. V knize „Ticho promlouvá“ na příklad říká:

„Když bezvýhradně přijímáte přítomný okamžik, když nemáte žádné výhrady proti tomu, co je, vaši nutkavou potřebu myslit nahradí stav bdělého vnitřního klidu. I nadále jste při plném vědomí, ale vaše mysl nic nehodnotí… Proto když se zbavíte své vnitřní rezistence, vnější okolnosti vašeho života se často zlepší.“

Slovo „přijmout“ se v jeho knihách objevuje velmi velmi často, a ne náhodou.

Vím, je to jen maličkost, ale slova jsou nositeli významu.

Proto probuzení, například Balsekar, mluví o přijímání toho, co právě je, a o dovedném zacházení s tím.

Rozhoduju se neustále, co teď, život je opakující se volba z většího množství možností. Když si vyberu na pultě v bufetu chlebíček, neznamená to ještě, že odmítám sladké zákusky. Prostě mám chuť na chleba se sýrem. Volbu nevnímám jako odmítnutí toho, co jsem si nevybrala.

[Pavel]

Rozhoduju se neustále, co teď, život je opakující se volba z většího množství možností. Když si vyberu na pultě v bufetu chlebíček, neznamená to ještě, že odmítám sladké zákusky. Prostě mám chuť na chleba se sýrem. Volbu nevnímám jako odmítnutí toho, co jsem si nevybrala.

Je pošmourné deštivé ráno. Neochotně se převalí na posteli a po chvíli se přinutí vstát. Jde do kuchyňě, a tam na něho čeká manželka.

"Uvařila jsem čaj, dáš si bábovku?"

"Ne", odmítá, "mám chuť na chleba se sýrem."

Manželka zklamaně odnáší bábovku.

On chvíli sedí, pak zívne, otevře ledničku a hledá sýr. Nic

"Máme chleba?"

"Ne, máme bábovku!"

Otvírá okno a zhluboka vdechuje vlhký vzduch. Má pocit jako by se na chvíli zastavil čas. V tom sebou škubne.

"Zavři to okno!"

Usedá za stůl, pije studený čaj a jí odmítanou bábovku.