K sebe-opuštění může dojít jedině prostřednictvím Boží Prozřetelnosti.
Sebeklam je součástí působení Celku v dané době. Je tu jedině Vědomí. A tak všechno, k čemu dochází, se děje podle Jeho Vůle.
Vědomí nás prostřednictvím ega nasměruje na jakékoliv místo, kde máme být.
Nahoru a dolů, chvíle povznesení a depresí, se objevují v rovině ega, v oblasti projeveného.
Osobní „já“ coby určitý jedinec cítí potřebu dosáhnout blaha Celistvosti. V tom je celý problém.
Mylné chápání se objevuje a zase mizí, dokud není přesvědčení naprosté. Proto máte chvíle povznesení a depresí.
Takové periodické střídání je docela normální, dokud nedojde k osvícení, dokud chápání, hluboké přesvědčení není celobytostné.
Než dojde k tomu pravému okamžiku na tom pravém místě, budou pokračovat výkyvy nahoru a dolů.
Dokud má tento proces nějaké trvání, probíhá v dualitě; když se chápání prohloubí, výkyvy nahoru a dolů, které byly zpočátku velmi intenzivní, začnou být postupně méně dramatické.
Žádné „já“ nemůže změnit vůbec nic. Všechny změny, které jsou nutné, nastanou, dojde k nim, a čím dřív se rozpozná, že tu není žádné „já“, které by mohlo nějaké změny udělat, tím dřív se změny objeví.
To je skutečné jádro toho všeho. Tím, kdo chce vědět, je „já“, mysl: „Jak můžu ten proces urychlit? Jsem netrpělivá.“
Součástí přijetí, patrně tou konečnou částí přijetí je: „Co na tom sejde?
Neznamená to ´Tvá Vůle se staň´, ale ´Tvá Vůle se děje.´
Jeho Vůle se děla vždycky. A Jeho Vůle se bude dít vždycky.
Porozumění proniká do hlubších rovin, jak ukazují takové myšlenky, takové vhledy, které se zčistajasna objeví.
„já“, se tedy musí nakonec rozplynout, buď odevzdaností, nebo přijetím, což je v podstatě jedno a totéž.
Myslel jste si, že nesete tohle břemeno a celou tu odpovědnost. Pak jste začal chápat, že díky reakcím psycho-fyzického organismu bude toto jednání probíhat i nadále. I kdybyste udělal cokoliv, abyste zabránil tomu, co se má stát, stejně se to stane. Když to do hloubi pochopíte, máte pocit nesmírné svobody. „Cokoliv se má stát, to se stane; tak proč bych se měl trápit? Udělal jsem všechno, co se dalo.“ Jednáte dál s pocitem odpovědnosti, se soucítěním – je-li to vaše povaha – ale víte, že tím nemáte žádnou moc.
Jediná věc, kterou člověk může udělat, kdykoliv se naskytne chvilka volna, je sednout si v tichu, bez jakékoliv motivace, bez jakéhokoliv cíle, aniž by si člověk cokoliv přál, což znamená, že nemusíte vůbec nic očekávat. V těchto chvílích nenacházíte Skutečné, Skutečné si nachází vás. Jenom chvilku tiše sedět.
Počátek prázdnoty mysli se objevuje v každé lidské bytosti, při nejmenším na několik okamžiků, ale ty okamžiky nejsou ani rozpoznány, ani přijaty. Když se ale tato prázdnota mysli rozpozná a přijme, objeví se víc příležitostí, při nichž bude prázdnota pokračovat.
Dokud mysl o ty okamžiky usiluje, vzdalujete se od současného dění. A tak konečné slovo je přijetí, což je totéž co vzdání se. Probíhající dění je součástí chodu Celku. Pokud to zahrnuje frustraci, pak se musí přijmout frustrace. Mysl ale místo přijetí říká „Jak se z toho můžu dostat?“
Než člověk může přijmout, musí připustit i stupeň ne-přijetí. To je to trápení hledajícího.
Přijetí se vždycky automaticky změní v pozorování.
„I tohle pomine.“ Pomůže to přijmout, když se něco děje nepříznivým způsobem. Víte, že se to změní, že není třeba upadat do hlubin zoufalství. Když se věci vyvíjejí dobře, nemáte potřebu prožívat nějakou ohromnou extázi. I to pomine. Umožňuje vám to začít přijímat život, jak přichází.
Přijetí této frustrace představuje začátek pochopení. To je bod, kde se džňána a bhakti setkávají, oddanost, která je aspektem vědění. Dostatečná důvěra, aby člověk přijal, že se to stane znovu.
V džňáně akceptování znamená přijetí toho, co je. V bhakti, józe oddanosti, slovo „vzdát se“ znamená sklonit se před Jeho Vůlí. Přijetí a vzdání se jsou jedno a totéž.
Ke vzdání se může pouze dojít – samotným pochopením, že vládnout může jen Jeho Vůle. Ve skutečnosti to nastane hluboko uvnitř. Pravdou je, že to, co vládlo, byla vždycky jeho Vůle. Je to Jeho Vůle, co vládne teď, a je to Jeho Vůle, co bude vládnout v budoucnosti. To je fakt. Jak dlouho potrvá, než člověk tuto skutečnost přijme, tak dlouho bude trpět.
Pokoušíte-li se změnit výsledky, nemůžete tuto snahu zastavit, dokud nenastane hluboké vnitřní chápání, že nad výsledky nemáte žádnou moc.
Prostě pokračovat v tom, co jsme dělali doposud, a nedělat si kvůli tomu starosti. Není třeba nic měnit.
Ve skutečnosti čím víc si myslíte, že musíte změnit nebo předělat svůj život, tím větší je to překážka.
Přijetí je to, co nastane, když se pochopí, že já pro to nemůžu udělat vůbec nic: „Ztratíte to jedině tehdy, když se za tím ženete.“
Nikdo nemusí dělat žádné úmyslné změny. Pokud jsou změny nutné, dojde k nim. A když se něco změní, budete dělat něco nového, anebo přestanete něco dělat, aniž byste se musel cítit provinile.
Překážkou je přání změnit to, co je, v něco jiného, a přijme-li se to, co se děje, pak se chápání prohloubí. Tento proces nemůžete urychlit.
Přijetí postupně způsobí, že euforie a deprese budou pozorovány.
Frustrace se postupně rozplyne.
Tak to pokračuje, až se objeví poznání „Neexistuje nic, co bych mohl udělat. Má-li se to stát, stane se to.“ To je podvolení se.
Když se jedinec účastní života a v každém okamžiku přijímá všechno, co se děje, jako záměr Vesmírného Bytí – radost i bolest, štěstí i neštěstí, úspěch i prohru, bez nejmenšího pocitu, že on sám osobně jedná, dělá to, k čemu je naprogramován: pak je to sebepoznání.
Do podmínek, v nichž se nachází, a do jimi vyvolávaných reakcí se on sám – coby jedinec – nedostal ani z vlastní iniciativy, ani vlastní volbou; tudíž by asi nebylo správné či vhodné bojovat nebo vyvíjet spoustu jiného úsilí k odstranění něčí nebo vlastní nevědomosti, než trvale mít na mysli tuto základní skutečnost.
