od Návštěvník » stř 18. kvě 2016 18:41:15
Neschopný to pochopit.
(Tazatel:) Pak vyvstane něco, co přichází a ty to zmiňuješ celou dobu. A i když jsi to zmínil a říkáš, že to není pravdivé i přesto to ve mně stále vyvstává.
(Mooji:) Ok.
(Tazatel:) Je to pocit neschopnosti to pochopit a pocit, že si to nezasloužím.
(Mooji:) Ano. Ne, to je teď myšlenka. Musíš rozpoznat, že je to myšlenka nebo myšlenko-pocit. A mysl ti bude házet do cesty spoustu banánových slupek. Když se rozhodneš jít na cestu. Ale já neukazuji na cestu, po které bys teď měl jít. Ty jsi tu. Mysl řekne: "Hmm, víš..."
Předloží nějakou nepatrnou věc. Nenásleduj ji. Je to pouze myšlenka: "Nejsem si jistý, jestli jsem to pochopil."
"Já" je kdo? Takže "já" stále vyvrhuje nějaké problémy, vidíš? Takže teď tohle "já" samo o sobě je jev. Ty jsi mnohem jemnější než toto jevové "já."
(Tazatel:) Je to pociťováno jako předstírání, že se stále něčeho držím.
(Mooji:) Ano. Tak se teď na to podívejme. A prosím poslouchejte a vžijte se do jeho pozice, do svého vlastního dialogu.
Teď říkáš: "Je to jako..." co?
(Tazatel:) Jako předstírání, kterého se stále držím.
(Mooji:) Ano. To je také pozorováno. Vypadá to, jako by tu bylo "já", které teď vypadá, jako by jen předstíralo, že se něčeho drží.
Ale tohle je stále jev. Je to stále pozorováno, je to jen pocit, jen myšlenka. Vidíš, toto je, co... když je tvé "já" samo o sobě vykonsturovaná myšlenka, pak přitáhne ostatní myšlenky a ty si nejsi nikdy úplně jistý - čím dál jemnější myšlenky.
Protože jen myšlenka může být zastrašena myšlenkou, jen myšlenka. Když ze sebe uděláte myšlenku,
pak budete zastrašeni jinými myšlenkami. Ale můžeš pozorovat každou myšlenku, i v jejím nejjemnějším vyjádření. A teď je tu myšlenka, tak, jak jdeš, očišťuješ sám sebe, očišťuješ se. Nyní v příbytku "Já" něco říká: "Ano, ale já vidím jemnou... jako by něco chtělo předstírat." Ale je tu něco dřívějšího než toto, co není v bublině tohoto pohybu. To nemůže předstírat. Je tu část tebe, která nemůže předstírat. Neví o skutečném nebo neskutečném. Je to naprosto mimo slovník mysli, mimo chápání mysli.
(Tazatel:) Proč bych popíral přijetí toho? Proč bych to nepřijal? Proč bych zastavil...
(Mooji:) Ty teď neexistuješ.
(Posluchači se smějí)
Ty neexistuješ. Jen TO je. Protože, jestli budu pokračovat, ty si stále ponecháš "já" "Ale proč já? Proč bych já?" Ty nemáš žádnou skutečnost. Tebe jsme konečně vypudili. Ty jsi také myšlenka. Vědomí se stalo nejjemnější, stalo se myšlenkou "Já" a všechny ostatní myšlenky mohou zesílit pouze tehdy, když se spojí s myšlenkou "Já". Ale původně "Já" není myšlenka, nebo ji můžeš nazvat nejčistší myšlenkou Boha. Ale "Já" není ani tak omezené. "Já" může dojít dokonce do Absolutna, může se stále projevovat jako "Já". Ale tohle "já", kterým teď mluvíš, říkáš: "Ale proč, stále cítím, že možná něco předstírá..." Ale pro mě to neznamená nic. Kdybych řekl: " Ale víš, no dobře, musíš to zkusit a nepředstírat...," pak nějak propůjčuji realitu tomuhle "já", o kterém vím, že je také myšlenka, která musí být pozorována a opuštěna. A Vědomí chová náklonnost k této myšlence, na jistém stupni. Zajímalo by mě, jestli to vidíš. To je důvod, proč se to děje tak dlouho. Vědomí adoptovalo roli osoby a chová náklonnost k něčemu, co nazývám infekcí, kterou je osoba. Líbí se mu uniforma "já" a chce si ji uchovat, alespoň trošičku. Teď říká: "Stále cítím, že předstírám." Tohle je stále myšlenka.
JÁ JSEM nemůže přestírat. Stále je nějak kombinováno s osobou, osobností. A to je důvod, proč stále zanechává ťuk-ťuk, jisté ťuk-ťuk-ťuk tu stále je. Je vzácné, že můžeme mít tento typ konverzace na této planetě, že se můžeme takhle dívat,
protože obvykle ve světě není žádoucí, abyste šli tak hluboko. Není nic, co by to vyžadovalo. Tohle nepotřebuješ, aby ses mohl oženit.
(Posluchači se smějí)
Nepotřebuješ to, abys našel práci. Tvůj zaměstnavatel se tě nezeptá: "Tak, kdo jsi?"
(Posluchači se smějí)
"Ano, jsem John Brown." "Odkud jsi?" "Jsem z Peckhamu." "Ne, ale kdo doopravdy jsi?"
(Posluchači se smějí)
"Co tím myslíte?" "Myslím tím, že John není tvé jméno, není to, kdo jsi."
(Posluchači se smějí)
"Co je tohle za práci?" Tvůj zaměstnavatel se tě nezeptá, nikdo se tě nezeptá. Někdo si tě chce vzít, zeptají se tě: "Čímpak jsi? Kde je tvá rodina?" A udělají jistý průzkum, jak jsi úspěšný, kde jsi studoval, kolik peněz jsi uspořil. "O.k., dobře, v pořádku.""Chrápeš?"
"Ne, dobře, dobře."
(Posluchači se smějí)
"V pořádku, tak pokročíme."Nikdo se tě nebude ptát: "Víš opravdu, kdo jsi?" "Překročil jsi svoji osobnost?" Ne, ne. Nikdo se tě nezeptá na nic z toho, abys byl na tomto světě. Kam pro to půjdeš? Nikdo. Ani v kostele se tě nezeptají. Ani v chrámu. Ale tady se na to ptám, protože ty, tvé pravé Já tuto otázku uvnitř vás pozve. Pozveš tuto otázku. Na jisté urovni jsi v sobě tuto otázku vznesl. Chtěl jsi vědět. Možná jsi zapomněl. Ale teď tvé nejhlubší přání - možná jsi měl mnoho přání a žil jsi ve vyslyšených modlitbách -
ale teď nadešel čas pro tohle přání. Chtěl jsi na to přijít. "Nyní chci vědět - ne to, co můžu získat, koho můžu získat - ale teď chci vědět, kdo jsem." A to tě přivedlo na Satsang. Vidíš? Teď už není žádné "co bude po Satsangu". Když jsi tady směrován, nebudeš teď přesměrován někam jinam. Nyní to musíš vyřešit, tuhle hádanku tvého vlastního já. Takže nakonec je tu stále tento hlas, byl tam, nevím, jestli je tam i teď, který řekl: "Ano, je tu stále něco, co předstírá nebo já cítím, že jsem..." Neidentifikuj se s tímto "já". Je tu prostor ponechán pro tebe, za tímto "já", které je osobou. Buď tam, vidíš? Ten jediný prostor, který máš jako "Já" není osoba. Chápeš, co tím myslím? Někdy si myslíš, že jediná cesta, jak být "Já" je být osobou. Pak vysvětlíme, co je osoba, ta osobnost, můžeš mluvit o osobnosti, můžeš mluvit o svých tvarech, své velikosti - jako tělo, všechno tohle, co představuješ, a přesto je to odmítnuté. Řeknu: "Tohle nejsi ty,
tohle nejsi ty, tady ne, nejsi to ty. "Ale kam jinam musím jít? Řekl jsem ti o sobě všechno." Já říkám, že jsi mi o sobě neřekl nic.
Řekl jsi mi pouze to, co si vymyslela tvá mysl. Teď musíš najít prostor, ve kterém je zabydlena i představa, kterou o sobě máš.
Takže tvé "já" musí expandovat za hranice této limitující představy osoby. Jak To teď hodláš být? Za hranicí osoby je ten Nezměrný. Na nějaký čas sis postavil dům, vytvořil sis svůj pokoj, velmi malý pokoj, definovatelný pokoj a cítil ses pohodlně. Vyzdobil sis ten pokoj moc hezky. Ale tvůj duch nyní přerostl tento pokoj. Říkáš: "Nemůžu už v něm žít." To je důvod, proč se stále přemisťujeme z adresy na adresu, protože tahle už tě unavuje, tak se přestěhuješ na jinou, že je to tak? Nyní se musíš přestěhovat ze všech svých adres do svého konečného domova. Nebudeš ho chtít opustit. Jsem přímo tady s tebou. Co teď?
(Tazatel:) Necítím se příliš na to, abych to řekl, ale cítím, že potřebuju být potichu.
(Mooji:) Ano, ani tohle nemůžeš udělat. Když jsi "já", nemůžeš být potichu. 5 minut to zvládneš.
(Tazatel:) Co tedy dělat?
(Mooji:) Ahh, posílám tě do něčeho, co nemůžeš udělat. Říkáš, že můžeš být potichu, "Musím jen být potichu." Ale když jsi "já", které je potichu, není to opravdové ticho. Najdi to, které je prosté snahy, ne to, které je potichu. Být potichu je zábavný trik. Nikdo nedokáže být potichu, jen předstírat tichost. No tak! Musíš to zvládnout. Teď nejsi schopný to přiznat, něco je uvnitř tvé hlavy, jisté šílenství. Nemůžeš přijmout zřejmé. Míjíš to zřejmé. Nemůžeš to přiznat. Proč? Strach? Co je to? Snažím se přijít na to, co to je. Co je to, že tahle malá tenká kůže se houpe a houpe a houpe, jako kousek soplu. Co je to? Jsi kousek soplu? Ne, nejsi. Něco je trošku...nevíra - není to vůbec nic. Už to je, práce je hotová, ale ty stále věříš v práci. Říká se, že na konci války, kde Američani bojovali s Japonci, skupinka japonských vojáků žila na ostrově a kompletně se tam zabarikádovali. Pak válka skončila. Generálové se setkali, podepsali dohody
a potřepali si pravicemi. A země oslavovaly: "Anooo, konečně mír!" Ale tihle vojáci v buši o tom nevědí nic. Tak jim poslali zprávu:
"Přátelé, válka skončila." (zvuk střelby) "Jakýsi trik."
(smích)
"Podívejte, máme noviny!"
(zvuk střelby)
(smích)
Válka skončila, ale vaše mysl: "Hmmmm" A vy tomu věříte. Jak je tahle válka skončená? Jak skončila? Vy rozhodněte. Vy jste generál. Jsou tohle podmínky obchodu? Je to jen dohoda? Ne. Musí tu být pochopení, téhle jedné věci. Té nejkrásnější věci, kterou člověk může učinit, přijetí svého vlastního Božství, své vlastní Boží podstaty. Možná jsme se stali přílíš dobří v žití v buši. Víte, jak přežít v buši, jíst divoké brambory. Jste docela dobří. Tak, potom už nikdy více.Takže tě takto nechám. Běž a přemýšlej nad tím. Marinuj se ve šťávě tohoto momentu. Uvidíme, co z toho vyvstane.
(Tazatel:) Děkuji ti, Mooji.
(Mooji:) Velmi dobře. Musíš nyní najít prostor, ve kterém přebývá i představa, kterou o sobě máš. Za hranicí osoby je to Nezměrné.
Jediná věc, ta nejkrásnější věc, kterou lidská bytost dokáže, je přijetí své vlastní Boží podstaty, své vlastní Boží přirozenosti.
[size=150][b]Neschopný to pochopit.[/b][/size]
[youtube]U2QQCJ6CJ2k[/youtube]
[color=#0000BF](Tazatel:) Pak vyvstane něco, co přichází a ty to zmiňuješ celou dobu. A i když jsi to zmínil a říkáš, že to není pravdivé i přesto to ve mně stále vyvstává.[/color]
[b](Mooji:) Ok.[/b]
[color=#0000BF]
(Tazatel:) Je to pocit neschopnosti to pochopit a pocit, že si to nezasloužím.[/color]
[b](Mooji:) Ano. Ne, to je teď myšlenka. Musíš rozpoznat, že je to myšlenka nebo myšlenko-pocit. A mysl ti bude házet do cesty spoustu banánových slupek. Když se rozhodneš jít na cestu. Ale já neukazuji na cestu, po které bys teď měl jít. Ty jsi tu. Mysl řekne: "Hmm, víš..."
Předloží nějakou nepatrnou věc. [color=#FF0000]Nenásleduj ji.[/color] Je to pouze myšlenka: "Nejsem si jistý, jestli jsem to pochopil."
"Já" je kdo? Takže "já" stále vyvrhuje nějaké problémy, vidíš? Takže teď tohle "já" samo o sobě je jev. Ty jsi mnohem jemnější než toto jevové "já."[/b]
[color=#0000BF](Tazatel:) Je to pociťováno jako předstírání, že se stále něčeho držím.[/color]
[b](Mooji:) Ano. Tak se teď na to podívejme. A prosím poslouchejte a vžijte se do jeho pozice, do svého vlastního dialogu.
Teď říkáš: "Je to jako..." co?[/b]
[color=#0000BF](Tazatel:) Jako předstírání, kterého se stále držím.[/color]
[b](Mooji:) Ano. To je také pozorováno. Vypadá to, jako by tu bylo "já", které teď vypadá, jako by jen předstíralo, že se něčeho drží.
Ale tohle je stále jev. Je to stále pozorováno, je to jen pocit, jen myšlenka. Vidíš, toto je, co... když je tvé "já" samo o sobě vykonsturovaná myšlenka, pak přitáhne ostatní myšlenky a ty si nejsi nikdy úplně jistý - čím dál jemnější myšlenky.
[color=#FF0000]Protože jen myšlenka může být zastrašena myšlenkou, jen myšlenka. Když ze sebe uděláte myšlenku,
pak budete zastrašeni jinými myšlenkami.[/color] Ale můžeš pozorovat každou myšlenku, i v jejím nejjemnějším vyjádření. A teď je tu myšlenka, tak, jak jdeš, očišťuješ sám sebe, očišťuješ se. Nyní v příbytku "Já" něco říká: "Ano, ale já vidím jemnou... jako by něco chtělo předstírat." Ale je tu něco dřívějšího než toto, co není v bublině tohoto pohybu. To nemůže předstírat. Je tu část tebe, která nemůže předstírat. Neví o skutečném nebo neskutečném. Je to naprosto mimo slovník mysli, mimo chápání mysli.[/b]
[color=#0000BF]
(Tazatel:) Proč bych popíral přijetí toho? Proč bych to nepřijal? Proč bych zastavil...[/color]
[b](Mooji:) Ty teď neexistuješ.[/b]
(Posluchači se smějí)
[b]Ty neexistuješ. Jen TO je. Protože, jestli budu pokračovat, ty si stále ponecháš "já" "Ale proč já? Proč bych já?" Ty nemáš žádnou skutečnost. Tebe jsme konečně vypudili. Ty jsi také myšlenka. Vědomí se stalo nejjemnější, stalo se myšlenkou "Já" a všechny ostatní myšlenky mohou zesílit pouze tehdy, když se spojí s myšlenkou "Já". Ale původně "Já" není myšlenka, nebo ji můžeš nazvat nejčistší myšlenkou Boha. Ale "Já" není ani tak omezené. "Já" může dojít dokonce do Absolutna, může se stále projevovat jako "Já". Ale tohle "já", kterým teď mluvíš, říkáš: "Ale proč, stále cítím, že možná něco předstírá..." Ale pro mě to neznamená nic. Kdybych řekl: " Ale víš, no dobře, musíš to zkusit a nepředstírat...," pak nějak propůjčuji realitu tomuhle "já", o kterém vím, že je také myšlenka, která musí být pozorována a opuštěna. A Vědomí chová náklonnost k této myšlence, na jistém stupni. Zajímalo by mě, jestli to vidíš. To je důvod, proč se to děje tak dlouho. [color=#FF0000]Vědomí adoptovalo roli osoby a chová náklonnost k něčemu, co nazývám infekcí, kterou je osoba.[/color] Líbí se mu uniforma "já" a chce si ji uchovat, alespoň trošičku. Teď říká: "Stále cítím, že předstírám." Tohle je stále myšlenka.
[color=#FF0000]JÁ JSEM nemůže přestírat[/color]. Stále je nějak kombinováno s osobou, osobností. A to je důvod, proč stále zanechává ťuk-ťuk, jisté ťuk-ťuk-ťuk tu stále je. Je vzácné, že můžeme mít tento typ konverzace na této planetě, že se můžeme takhle dívat,
protože obvykle ve světě není žádoucí, abyste šli tak hluboko. Není nic, co by to vyžadovalo. Tohle nepotřebuješ, aby ses mohl oženit.[/b]
(Posluchači se smějí)
[b]Nepotřebuješ to, abys našel práci. Tvůj zaměstnavatel se tě nezeptá: "Tak, kdo jsi?"[/b]
(Posluchači se smějí)
[b]"Ano, jsem John Brown." "Odkud jsi?" "Jsem z Peckhamu." "Ne, ale kdo doopravdy jsi?"[/b]
(Posluchači se smějí)
[b]"Co tím myslíte?" "Myslím tím, že John není tvé jméno, není to, kdo jsi."[/b]
(Posluchači se smějí)
[b]"Co je tohle za práci?" Tvůj zaměstnavatel se tě nezeptá, nikdo se tě nezeptá. Někdo si tě chce vzít, zeptají se tě: "Čímpak jsi? Kde je tvá rodina?" A udělají jistý průzkum, jak jsi úspěšný, kde jsi studoval, kolik peněz jsi uspořil. "O.k., dobře, v pořádku.""Chrápeš?"
"Ne, dobře, dobře."[/b]
(Posluchači se smějí)
[b]"V pořádku, tak pokročíme."Nikdo se tě nebude ptát: [color=#FF0000]"Víš opravdu, kdo jsi?" "Překročil jsi svoji osobnost?"[/color] Ne, ne. Nikdo se tě nezeptá na nic z toho, abys byl na tomto světě. Kam pro to půjdeš? Nikdo. Ani v kostele se tě nezeptají. Ani v chrámu. Ale tady se na to ptám, protože ty, tvé pravé Já tuto otázku uvnitř vás pozve. Pozveš tuto otázku. Na jisté urovni jsi v sobě tuto otázku vznesl. Chtěl jsi vědět. Možná jsi zapomněl. Ale teď tvé nejhlubší přání - možná jsi měl mnoho přání a žil jsi ve vyslyšených modlitbách -
ale teď nadešel čas pro tohle přání. Chtěl jsi na to přijít. "Nyní chci vědět - ne to, co můžu získat, koho můžu získat - ale teď chci vědět, kdo jsem." A to tě přivedlo na Satsang. Vidíš? Teď už není žádné "co bude po Satsangu". Když jsi tady směrován, nebudeš teď přesměrován někam jinam. Nyní to musíš vyřešit, tuhle hádanku tvého vlastního já. Takže nakonec je tu stále tento hlas, byl tam, nevím, jestli je tam i teď, který řekl: "Ano, je tu stále něco, co předstírá nebo já cítím, že jsem..." Neidentifikuj se s tímto "já". Je tu prostor ponechán pro tebe, za tímto "já", které je osobou. Buď tam, vidíš? Ten jediný prostor, který máš jako "Já" není osoba. Chápeš, co tím myslím? Někdy si myslíš, že jediná cesta, jak být "Já" je být osobou. Pak vysvětlíme, co je osoba, ta osobnost, můžeš mluvit o osobnosti, můžeš mluvit o svých tvarech, své velikosti - jako tělo, všechno tohle, co představuješ, a přesto je to odmítnuté. Řeknu: "Tohle nejsi ty,
tohle nejsi ty, tady ne, nejsi to ty. "Ale kam jinam musím jít? Řekl jsem ti o sobě všechno." Já říkám, že jsi mi o sobě neřekl nic.
Řekl jsi mi pouze to, co si vymyslela tvá mysl. Teď musíš najít prostor, ve kterém je zabydlena i představa, kterou o sobě máš.
Takže tvé "já" musí expandovat za hranice této limitující představy osoby. Jak To teď hodláš být? Za hranicí osoby je ten Nezměrný. Na nějaký čas sis postavil dům, vytvořil sis svůj pokoj, velmi malý pokoj, definovatelný pokoj a cítil ses pohodlně. Vyzdobil sis ten pokoj moc hezky. Ale tvůj duch nyní přerostl tento pokoj. Říkáš: "Nemůžu už v něm žít." To je důvod, proč se stále přemisťujeme z adresy na adresu, protože tahle už tě unavuje, tak se přestěhuješ na jinou, že je to tak? Nyní se musíš přestěhovat ze všech svých adres do svého konečného domova. Nebudeš ho chtít opustit. Jsem přímo tady s tebou. Co teď?[/b]
[color=#0000BF](Tazatel:) Necítím se příliš na to, abych to řekl, ale cítím, že potřebuju být potichu.[/color]
[b](Mooji:) Ano, ani tohle nemůžeš udělat. Když jsi "já", nemůžeš být potichu. 5 minut to zvládneš.[/b]
[color=#0000BF]
(Tazatel:) Co tedy dělat?[/color]
[b](Mooji:) Ahh, posílám tě do něčeho, co nemůžeš udělat. Říkáš, že můžeš být potichu, "Musím jen být potichu." Ale když jsi "já", které je potichu, není to opravdové ticho. Najdi to, které je prosté snahy, ne to, které je potichu. Být potichu je zábavný trik. Nikdo nedokáže být potichu, jen předstírat tichost. No tak! Musíš to zvládnout. Teď nejsi schopný to přiznat, něco je uvnitř tvé hlavy, jisté šílenství. Nemůžeš přijmout zřejmé. Míjíš to zřejmé. Nemůžeš to přiznat. Proč? Strach? Co je to? Snažím se přijít na to, co to je. Co je to, že tahle malá tenká kůže se houpe a houpe a houpe, jako kousek soplu. Co je to? Jsi kousek soplu? Ne, nejsi. Něco je trošku...nevíra - není to vůbec nic. Už to je, práce je hotová, ale ty stále věříš v práci. Říká se, že na konci války, kde Američani bojovali s Japonci, skupinka japonských vojáků žila na ostrově a kompletně se tam zabarikádovali. Pak válka skončila. Generálové se setkali, podepsali dohody
a potřepali si pravicemi. A země oslavovaly: "Anooo, konečně mír!" Ale tihle vojáci v buši o tom nevědí nic. Tak jim poslali zprávu:
"Přátelé, válka skončila." (zvuk střelby) "Jakýsi trik." [/b]
(smích)
[b]"Podívejte, máme noviny!"[/b]
(zvuk střelby)
(smích)
[b]Válka skončila, ale vaše mysl: "Hmmmm" A vy tomu věříte. Jak je tahle válka skončená? Jak skončila? Vy rozhodněte. Vy jste generál. Jsou tohle podmínky obchodu? Je to jen dohoda? Ne. Musí tu být pochopení, téhle jedné věci. Té nejkrásnější věci, kterou člověk může učinit, přijetí svého vlastního Božství, své vlastní Boží podstaty. Možná jsme se stali přílíš dobří v žití v buši. Víte, jak přežít v buši, jíst divoké brambory. Jste docela dobří. Tak, potom už nikdy více.Takže tě takto nechám. Běž a přemýšlej nad tím. Marinuj se ve šťávě tohoto momentu. Uvidíme, co z toho vyvstane.[/b]
[color=#0000BF](Tazatel:) Děkuji ti, Mooji.[/color]
[b](Mooji:) Velmi dobře. Musíš nyní najít prostor, ve kterém přebývá i představa, kterou o sobě máš. [color=#FF0000]Za hranicí osoby je to Nezměrné.[/color]
[color=#FF0000]Jediná věc, ta nejkrásnější věc, kterou lidská bytost dokáže, je přijetí své vlastní Boží podstaty, své vlastní Boží přirozenosti.[/color][/b]