od Návštěvník » čtv 12. úno 2026 20:07:08
Bez "těch druhých" by vaše ego nepřežilo: Proč je probuzení koncem utrpení?Tolle:
Jsem to skutečně já? Je to všechno, čím jsem? Nebo snad existuje dimenze toho, kým jsem, kterou jsem nikdy nepoznal a které si nejsem vůbec vědom? Je v tom něco víc? Nebo jsem jenom toto, co lidé spojují s konceptuální identitou?
Rasa je jednou z těch identit, které má mnoho lidí. Pokud ve svém životě nemáte nic moc jiného, můžete se ztotožnit se svou rasou a říkat si: „Naše rasa je ta nejlepší a všechny ostatní jsou méněcenné,“ a to vám dodá pocit identity. Teď můžete vidět, jak k tomu potřebujete toho „druhého“.
Představme si v imaginárním scénáři člověka, který je rasista. Jednoho rána se probudí – a nepromění se v brouka jako u Kafky, ne – jednoho rána se probudí a náhle se ocitne na jiné planetě. Pak si začne uvědomovat, že každý na této planetě je přesně stejné rasy jako on. Žádná jiná rasa neexistuje. Ve skutečnosti na této planetě, kde se tento člověk náhle ocitl, slovo „rasa“ ani neexistuje, protože pokud jsou všichni stejné rasy a mají stejnou barvu pleti, pro slovo rasa nebudete mít ani pojmenování. Celá identita vybudovaná na rase by se tedy bez toho „druhého“ okamžitě zhroutila. Nemůže být udržena.
Můžete si vzít jakýkoli příklad. Řekněme, že máte hlučné italské sportovní auto, protože italská sportovní auta mají být hlučná, aby přitahovala pozornost. Takže máte Lamborghini a je nalakované červeně, aby přitahovalo ještě více pozornosti, a to dodává vašemu egu vzpruhu. „Podívejte se na mě!“ Všichni se dívají, protože je to tak hlučné.
A pak v jiném imaginárním scénáři se druhý den probudíte v jiné dimenzi. A v této dimenzi má každá lidská bytost stejné červené Lamborghini nebo cokoli to je. Vaše ego ho okamžitě přestane moci používat. Stává se naprosto nesmyslným.
Vaše konceptuální identita se tedy zhroutí bez onoho „druhého“. Egoistická identita zoufale potřebuje někoho druhého, kdo není jako já – nepřítele. Miluje své nepřátele, a tak ve skutečnosti začíná i mnoho válek. Démonizujete celou skupinu lidí, uděláte z nich nepřítele a pak cítíte mnohem silnější pocit identity.
Další identita vychází z kolektivu – lidé se identifikují i se svým pohlavím, jako muži nebo ženy. Nejsem si jistý, zda se pohlaví stalo problematickou věcí, to na chvíli odložím. Řekněme jen, že existuje muž a žena. V dřívějších kulturách (a v některých kulturách dodnes) je důležitou součástí identity člověka právě jeho pohlaví. Pokud jsou například muži, stává se to velmi důležitou součástí jejich konceptuálního vnímání sebe sama, protože se v tom skrývá předpoklad, že muž je automaticky nadřazen ženě. Takže už máte 50% náskok. Můžete být velmi hloupý muž, ale máte převahu nad 50 % populace, která je ženská. Bez ohledu na to, jak jste hloupý, jste muž. V některých zemích to tak stále víceméně funguje.
Takže jste muž... a v některých zemích jsou také ženy podmiňovány k tomu, aby se identifikovaly s konkrétním způsobem chování a mluvení a aby jej předváděly. Jako „žena“. Ony ani nevědí, že je to naprosto naučené chování. Je to součást jejich identity.
Mluvil jsem o egu, o lidském egu. O tom by se dalo mluvit hodiny, ale nebudu pokračovat dál a dál. Všichni ego znáte, protože v určitém bodě, než jste prošli duchovním probuzením, jste také měli ego.
Vše se tedy vrací ke konceptuální identitě. Jsem to já? Je to všechno, čím jsem? Nebo snad existuje dimenze toho, kým jsem, kterou jsem nikdy nepoznal a které si nejsem vůbec vědom? Je v tom něco víc? Nebo jsem jen tato entita ega, toto „já“?
A to je důvod, proč jsme tady. Potřebujeme se probudit do této dimenze, která existuje v každé lidské bytosti. Možnost uvědomit si, že je ve vás potenciál hlubší dimenze vědomí. Objevení této hlubší dimenze vědomí v každém člověku je nejdůležitější částí vaší životní cesty zde na této planetě.
Pokud se podíváte na starodávná učení – nemluvím o náboženstvích, když jsou používána jako ideologie, protože náboženství byla často zneužívána lidským egem a často do něj byla začleňována. Lidé hledající moc se v náboženských hierarchiích stali velmi prominentními. Lidé, jejichž ego hledalo více moci.
Ale pokud se podíváte hlouběji do starodávných učení a náboženství, ať už je to buddhismus, hinduismus, křesťanství, islám nebo judaismus, pokud se podíváte hluboko, je tam jádro, které ukazuje k této pravdě: k možnosti posunu v lidském vědomí.
Buddha o tom mluvil tak, že řekl: „Jsme zde. Jste zde, abyste se probudili.“ Probuzení. Samotné slovo Buddha nebylo jméno, byl to titul. Buddha znamená „Ten, kdo je probuzený“. A Buddha žil před 2 500 lety. Když se ho lidé ptali: „Kdo jsi?“, odpověděl: „Jsem probuzený. Jsem Buddha.“ Kořen slova Buddha v sanskrtu znamená „být vzhůru“.
A učení Buddhy je učením o utrpení. Dukkha. Buddha řekl: „Ukazuji vám utrpení a konec utrpení. Učím o utrpení a o konci utrpení.“
Utrpení je identita ega. Utrpení je neoddělitelné od identity ega. Identita ega vždy vytváří neštěstí a utrpení pro vás i pro ostatní. Pokud necháte trpět sebe, necháte trpět i ostatní. Ego vytváří utrpení. Buddha tedy řekl: „Vždy budete nacházet utrpení, dokud se neprobudíte.“ Proto řekl: „Ukážu vám, jak utrpení vzniká, a ukážu vám, jak může utrpení skončit.
********************************************************************************************************************************************
Tolle vysvětluje, že většina lidí nežije svůj skutečný život, ale pouze „příběh o sobě“. Tato konceptuální identita (jsem určité rasy, pohlaví, vlastním určité auto) je extrémně křehká, protože je **závislá na srovnávání**. Ego potřebuje „toho druhého“, aby se mohlo cítit nadřazené, nebo alespoň odlišné. Bez srovnání se egoistická identita hroutí.
Klíčovým vzkazem je citace Buddhy o utrpení . Tolle zdůrazňuje, že
utrpení není náhoda, ale vlastnost ega. Dokud se člověk ztotožňuje se svými myšlenkami a rolemi, utrpení je nevyhnutelné. Cesta ven nevede skrze vylepšování svého „příběhu“ (lepší auto, lepší status), ale skrze
probuzení se z něj.
To nejpodstatnější, co Tolle sděluje, je otázka:
„Je v tom něco víc?“ Duchovní cesta začíná v momentě, kdy si uvědomíme, že kromě našich myšlenek, emocí a fyzického těla je v nás ještě
hlubší dimenze vědomí. To je to „probuzení“ (Buddha), o kterém mluví všechna náboženství ve svém čistém jádru.
Pro čtenáře může být inspirativní jednoduché cvičení: Kdykoliv pocítíte potřebu se s někým srovnávat, někoho odsuzovat, kritizovat, pomlouvat nebo si na něčem zakládat svou hodnotu, zastavte se a zeptejte se:
„Kdo jsem já bez tohoto příběhu?“Tento text připomíná, že smyslem naší existence na této planetě není „stát se někým“, ale
objevit v sobě to, co už dávno je – tu tichou, hlubokou dimenzi vědomí, která je nezávislá na vnějších okolnostech.
[url=http://www.poradnazdarma.cz/viewtopic.php?f=60&t=9040&p=215332#p215332][color=#804000][size=200][b]Bez "těch druhých" by vaše ego nepřežilo: Proč je probuzení koncem utrpení?[/b][/size][/color][/url]
[youtube]N3IlbvBZRNo[/youtube]
Tolle:
Jsem to skutečně já? Je to všechno, čím jsem? Nebo snad existuje dimenze toho, kým jsem, kterou jsem nikdy nepoznal a které si nejsem vůbec vědom? Je v tom něco víc? Nebo jsem jenom toto, co lidé spojují s konceptuální identitou?
Rasa je jednou z těch identit, které má mnoho lidí. Pokud ve svém životě nemáte nic moc jiného, můžete se ztotožnit se svou rasou a říkat si: „Naše rasa je ta nejlepší a všechny ostatní jsou méněcenné,“ a to vám dodá pocit identity. Teď můžete vidět, jak k tomu potřebujete toho „druhého“.
Představme si v imaginárním scénáři člověka, který je rasista. Jednoho rána se probudí – a nepromění se v brouka jako u Kafky, ne – jednoho rána se probudí a náhle se ocitne na jiné planetě. Pak si začne uvědomovat, že každý na této planetě je přesně stejné rasy jako on. Žádná jiná rasa neexistuje. Ve skutečnosti na této planetě, kde se tento člověk náhle ocitl, slovo „rasa“ ani neexistuje, protože pokud jsou všichni stejné rasy a mají stejnou barvu pleti, pro slovo rasa nebudete mít ani pojmenování. Celá identita vybudovaná na rase by se tedy bez toho „druhého“ okamžitě zhroutila. Nemůže být udržena.
Můžete si vzít jakýkoli příklad. Řekněme, že máte hlučné italské sportovní auto, protože italská sportovní auta mají být hlučná, aby přitahovala pozornost. Takže máte Lamborghini a je nalakované červeně, aby přitahovalo ještě více pozornosti, a to dodává vašemu egu vzpruhu. „Podívejte se na mě!“ Všichni se dívají, protože je to tak hlučné.
A pak v jiném imaginárním scénáři se druhý den probudíte v jiné dimenzi. A v této dimenzi má každá lidská bytost stejné červené Lamborghini nebo cokoli to je. Vaše ego ho okamžitě přestane moci používat. Stává se naprosto nesmyslným.
Vaše konceptuální identita se tedy zhroutí bez onoho „druhého“. Egoistická identita zoufale potřebuje někoho druhého, kdo není jako já – nepřítele. Miluje své nepřátele, a tak ve skutečnosti začíná i mnoho válek. Démonizujete celou skupinu lidí, uděláte z nich nepřítele a pak cítíte mnohem silnější pocit identity.
Další identita vychází z kolektivu – lidé se identifikují i se svým pohlavím, jako muži nebo ženy. Nejsem si jistý, zda se pohlaví stalo problematickou věcí, to na chvíli odložím. Řekněme jen, že existuje muž a žena. V dřívějších kulturách (a v některých kulturách dodnes) je důležitou součástí identity člověka právě jeho pohlaví. Pokud jsou například muži, stává se to velmi důležitou součástí jejich konceptuálního vnímání sebe sama, protože se v tom skrývá předpoklad, že muž je automaticky nadřazen ženě. Takže už máte 50% náskok. Můžete být velmi hloupý muž, ale máte převahu nad 50 % populace, která je ženská. Bez ohledu na to, jak jste hloupý, jste muž. V některých zemích to tak stále víceméně funguje.
Takže jste muž... a v některých zemích jsou také ženy podmiňovány k tomu, aby se identifikovaly s konkrétním způsobem chování a mluvení a aby jej předváděly. Jako „žena“. Ony ani nevědí, že je to naprosto naučené chování. Je to součást jejich identity.
Mluvil jsem o egu, o lidském egu. O tom by se dalo mluvit hodiny, ale nebudu pokračovat dál a dál. Všichni ego znáte, protože v určitém bodě, než jste prošli duchovním probuzením, jste také měli ego.
Vše se tedy vrací ke konceptuální identitě. Jsem to já? Je to všechno, čím jsem? Nebo snad existuje dimenze toho, kým jsem, kterou jsem nikdy nepoznal a které si nejsem vůbec vědom? Je v tom něco víc? Nebo jsem jen tato entita ega, toto „já“?
A to je důvod, proč jsme tady. Potřebujeme se probudit do této dimenze, která existuje v každé lidské bytosti. Možnost uvědomit si, že je ve vás potenciál hlubší dimenze vědomí. Objevení této hlubší dimenze vědomí v každém člověku je nejdůležitější částí vaší životní cesty zde na této planetě.
Pokud se podíváte na starodávná učení – nemluvím o náboženstvích, když jsou používána jako ideologie, protože náboženství byla často zneužívána lidským egem a často do něj byla začleňována. Lidé hledající moc se v náboženských hierarchiích stali velmi prominentními. Lidé, jejichž ego hledalo více moci.
Ale pokud se podíváte hlouběji do starodávných učení a náboženství, ať už je to buddhismus, hinduismus, křesťanství, islám nebo judaismus, pokud se podíváte hluboko, je tam jádro, které ukazuje k této pravdě: k možnosti posunu v lidském vědomí.
Buddha o tom mluvil tak, že řekl: „Jsme zde. Jste zde, abyste se probudili.“ Probuzení. Samotné slovo Buddha nebylo jméno, byl to titul. Buddha znamená „Ten, kdo je probuzený“. A Buddha žil před 2 500 lety. Když se ho lidé ptali: „Kdo jsi?“, odpověděl: „Jsem probuzený. Jsem Buddha.“ Kořen slova Buddha v sanskrtu znamená „být vzhůru“.
A učení Buddhy je učením o utrpení. Dukkha. Buddha řekl: „Ukazuji vám utrpení a konec utrpení. Učím o utrpení a o konci utrpení.“
Utrpení je identita ega. Utrpení je neoddělitelné od identity ega. Identita ega vždy vytváří neštěstí a utrpení pro vás i pro ostatní. Pokud necháte trpět sebe, necháte trpět i ostatní. Ego vytváří utrpení. Buddha tedy řekl: „Vždy budete nacházet utrpení, dokud se neprobudíte.“ Proto řekl: „Ukážu vám, jak utrpení vzniká, a ukážu vám, jak může utrpení skončit.
********************************************************************************************************************************************
Tolle vysvětluje, že většina lidí nežije svůj skutečný život, ale pouze „příběh o sobě“. Tato konceptuální identita (jsem určité rasy, pohlaví, vlastním určité auto) je extrémně křehká, protože je **závislá na srovnávání**. Ego potřebuje „toho druhého“, aby se mohlo cítit nadřazené, nebo alespoň odlišné. Bez srovnání se egoistická identita hroutí.
Klíčovým vzkazem je citace Buddhy o utrpení . Tolle zdůrazňuje, že [b]utrpení není náhoda, ale vlastnost ega[/b]. Dokud se člověk ztotožňuje se svými myšlenkami a rolemi, utrpení je nevyhnutelné. Cesta ven nevede skrze vylepšování svého „příběhu“ (lepší auto, lepší status), ale skrze [b]probuzení se z něj[/b].
To nejpodstatnější, co Tolle sděluje, je otázka: [b]„Je v tom něco víc?“[/b] Duchovní cesta začíná v momentě, kdy si uvědomíme, že kromě našich myšlenek, emocí a fyzického těla je v nás ještě [b]hlubší dimenze vědomí[/b]. To je to „probuzení“ (Buddha), o kterém mluví všechna náboženství ve svém čistém jádru.
Pro čtenáře může být inspirativní jednoduché cvičení: Kdykoliv pocítíte potřebu se s někým srovnávat, někoho odsuzovat, kritizovat, pomlouvat nebo si na něčem zakládat svou hodnotu, zastavte se a zeptejte se: [b]„Kdo jsem já bez tohoto příběhu?“[/b]
Tento text připomíná, že smyslem naší existence na této planetě není „stát se někým“, ale [b]objevit v sobě to, co už dávno je[/b] – tu tichou, hlubokou dimenzi vědomí, která je nezávislá na vnějších okolnostech.