od Návštěvník » pát 01. bře 2024 15:59:23
Brahman je vždy bděléPravou přirozeností „Já“ je Blaženost, v níž není nikdy žádná nemoc. „Já“ je vždy bezpečné, je nezlomné a nic do něj nevstupuje. Všechny hmotné věci jsou náchylné k poškození či rozkladu. Když vnímáte poškození nějaké hmotné věci, myslíte si, že jste toto poškození zakusili vy. Individualita si představuje, že ona sama je nějakým způsobem poškozena. „Já“ v sobě žádné věci nemá. Není v něm nic, co může být zničeno, nebo co by se mohlo rozpadnout. Je bez jakékoliv nečistoty. To znamená, že v něm nejsou žádné hmotné předměty. To je důvod, proč je nazýváno čistým, a jelikož v něm není žádná nečistota, je nezničitelné. Zkáza je vlastností nečistoty. Nečistota je nucena podstoupit zkázu, zahnít a vrátit se zpět do země. Nicméně neposkvrněné „Já“ je nezničitelné. Třebaže On („Já“) je v těle a ve smyslových orgánech, není jimi ovlivněn. „Já“ nemá zrození ani smrt. Není nikdy znehodnocené a je bez částí. Není sestaveno z různých kousků ani není souhrnem nějakých částí. Jestliže chcete vědět, kdo On je, tak On je tímto „Já“, které žije ve vašem těle a zná toto tělo.
Řekneme-li, že poznání je dočasné, míníme tím, že dočasné je poznání v mysli. Řeč končí, ale Vědomí zůstává. Kdyby si člověk nebyl vědom sebe sama, po odchodu z práce by se nevrátil domů, protože by si nepamatoval, kde bydlí. Touhy náležící smyslovým orgánům nakonec vyhasnou, ale esenciální podstata Poznání, Vědomí, zůstává. Dětství, mládí, stáří atd. jsou stavy těla. Jsou to přirozené etapy každé hmotné věci. Prostřednictvím vitální energie, prány, jsou tyto stavy, jakmile se dostaví, pochopeny. Avšak samotná prána se nestane mladou či starou. Její kvalita energie zůstává stejná. Pokud ve svém stavu nemá žádnou změnu prána, jak by mohlo mít tyto změny „Já“, které je Pránou Prány, Životní energií Vitální energie?
Vajíčka, pot, tzn. kombinace tepla a vlhka, placenta a semena – to jsou čtyři původy stvoření všech bytostí. Ve všech bytostech funguje prána pouze pomocí Síly „Já“. Stavy jako dětství, mládí, stáří atd. nemají na pránu žádný vliv, takže jak by mohly ovlivnit „Já“? Individualita svazuje sebe sama svým nesprávným konceptem. V touze je svázanost. Vysvětlím to. Vše, co chcete, se nachází na určitém místě. Pokud to chcete, musíte jít tam, kde je to umístěno. Musíte zůstat na tomto místě do té doby, dokud nezískáte to, co chcete, a někdy je touha vyplněna. Poté, co získáte to, co chcete, jste odkázáni zde zůstat, protože to nelze z tohoto místa odnést. Tomuto objektu se můžete těšit nebo ho využít jedině zde. Jestliže to nemůže jít s námi tam, kam máme namířeno, musíme se usadit poblíž tohoto objektu, protože ho potřebujeme. Toto je svázanost kvůli touze. Pokud si nepřejete být svázáni, musíte se vzdát své touhy. Jedině pak to (objekt) můžete opustit. Tam, kde je touha, tam je vazba, což značí vazbu k obydlí. Touha má za následek pobývat v blízkosti objektu. Jakmile touha zanikne, vazba odejde. Vzdáním se touhy je Osvobození zaručeno. Přechovávat touhu je ale samo o sobě svázaností. Když jsou navždy odhozeny všechny touhy, stáváte se Skutečností, zatímco individualita se svými tužbami, které ji svazují, padá dolů směrem ke zkáze.
„Já“ je všemi kvalitami a modifikacemi nedotčeno. Říká se, že v bdělém stavu je „Já“ omezeno hranicemi tohoto stavu. Nicméně kdyby toto byl ten důvod, On („Já“) by neměl poznání snového stavu a zůstal by připoután pouze k jednomu stavu. Pokračoval by v jedení pouze sladkých či hořkých věcí, ale On („Já“) takový není. To značí, že je nedotčen, třebaže On („Já“) je v těle. Ve snovém stavu funguje On („Já“) pouze pomocí mysli, bez pomoci fyzického těla či smyslových orgánů. Když se dostane za sen, do hlubokého spánku, zůstává sám, bez jakéhokoliv obalu či těla. Není zde rozčeření žádného druhu. Můžete říci: „Kde je tedy „Já“? Zde není nic,“ ale toto ve skutečnosti neplatí. Kdo je ten, kdo může říci, že spal blaženě?
Kdo je tím, kdo odpovídá někomu, jenž na něj zavolá jménem, které bylo uděleno jeho tělu? Toto by nebylo možné bez „Já“. Hluboký spánek a bdělý stav jsou pouze stavy fyzického těla, nikoli „Já“. On („Já“) jsa svědkem všech tří stavů, nemůže být „nic“. Je nejvyšším „Já“, Paramátman. Můžete se zeptat, jak je možné, že když se On probudí ze spánku, jak to, že si pamatuje znovu celé prostředí bdělého stavu. Naslouchejte důkladně vysvětlení. Životní okolnosti se týkají intelektu, mozku a nikoli „Já“. Jestliže je intelekt transformován, světský život se stane neskutečným. Pak už zde není svázanost ani osvobození od ničeho.
Světský život existuje, protože vy řeknete, že existuje. Pojmete ho jako takový. Je skutečný jedině kvůli vašim konceptům. Jestli řeknete „Odhodil jsem ho“, pak zmizí rodinný život i svázanost. Jsou zcela zničeny. Pokud ho zvětšujete, přibývá, jestli ho ničíte, je zničen. Mysl je zdrojem jak světského, tak duchovního života. Když jdete spát, odložíte všechny vnější svršky, když se probudíte, opět si je obléknete.
V hlubokém spánku si nejste vědomi těla přehozeného přes „Já“. Jakmile se probudíte, rozhlédnete se a pomocí své pozornosti si vše pamatujete. Pro toho, jehož nevědomost a egoismus zmizely, je vše pouze Brahman, dokonce i bdělý stav. Individualita se rozpustí a stane se Paramátman. Pak zde není žádná touha jakéhokoliv druhu. Není tu žádné možné přirovnání, jež by se dalo použít. Významem přirovnání je v tomto případě to, aby se ukázalo, že poznání přirozenosti pravdy je jako něco jiného. Neexistuje nic, co by s ním mohlo být srovnatelné, či tomu podobné, co lze ukázat. Neexistuje ani slovo, které by mohlo být plně a adekvátně použito k popisu tohoto stavu či jeho významu. Není zde žádná forma, objekt či slova, která by se mohla k tomuto stavu přirovnat. Proto je tento stav nazýván „za jakýmkoliv přirovnáním“, neboli se říká, že žádné přirovnání není schopno tento stav vysvětlit. Pro „To“ tu nejsou žádné další věci. Celý svět je jedině Parabrahman, Paramátman. Když je Sebe-Poznání zřejmé, je tu jen samotné štěstí, radost být. Blaženost sama si libuje v Blaženosti. Ten, kdo bude oddaným bez ega, získá tuto zkušenost, jakmile bude iluze odhozena. To je důvod, proč by měla Oddanost stále pokračovat. Neměli byste zapomenout být oddaní sami sobě. Nemělo by zde být žádné zapomnění. Jakmile individualitu zaujme jiný objekt či úspěch a ona tak myslí jenom na něj, zapomíná na svou Oddanost k Bohu. Tudíž Světci trvají na nepřetržité Oddanosti. Jakmile oddaný odhodí touhu po penězích, dětech, hmotném bohatství, slávě ve společnosti a odevzdá se zcela Oddanosti k Bohu, nečistota ve Vědomí je odstraněna a on se stane zajedno s Bohem, spočívaje ve své Pravé Přirozenosti (Svarúpa).
Jakmile Láska a Oddanost k Bohu vzrůstá, to, co se píše ve Védách, slouží Oddanému. „To“, co Védy prohlásily za Nejvyšší Pravdu, je oddaným zcela přirozeně vyslovováno. Existence je pak zakoušena jako Jeden naprostý celek. To je Oddanost nejvyššího stupně. Osvobozuje bez rozlišení každého – ženy, muže, nízkou kastu, Brahmíny. Nicméně není-li mysl čistá, nebude zde světlo „Já“. Ten, kdo má naprostou Oddanost, dosáhne Skutečnosti. Závoj přes jeho oči zmizí. Slunce a množství věcí jsou spatřeny všechny naráz. Jakmile odhodíte veškerou pýchu a mysl je zbavena pochybnosti, vše je viděno jako Brahman.
Král Džanaka se otázal: „Jak lze po Realizaci vykonávat své denní povinnosti a jak je odseknuta svázanost z konání či karmy? Jak zůstat oproštěným od všech znečištění i během plnění si svých povinností? Jakým lékem jsou odseknuty či uvolněny pouta karmy? Jak lze dosáhnout stavu nečinnosti, přestože vykonáváme činy? Jak se lze setkat s Nejvyšším Bytím, Bohem? Prosím řekni mi, proč je tomu tak, že Světec Sanaka a další neodpověděli na tyto otázky svých dětí?“
Odpovědět na ně je složité. Světec Avirhotra Nárájana tehdy řekl: „Otázka konání, nesprávného konání a nekonání není obyčejnou otázkou. Tvůrci práva, kteří se nad touto záležitostí zamýšleli, se unavili a velcí světci byli v rozpacích, jak tyto věci vysvětlit. Miliony proroků vyčerpaly své mozky a nakonec se mezi sebou kvůli své pýše pohádaly. Ani pro Brahmu a další nebylo snadné předložit patřičná dělení a analýzy konání. Konání je v Jádru Véd a Véda je nic než Nárájana. V tomto bodě zůstávají Védy tiše. Konání, nekonání a nesprávné konání jsou svým způsobem stejné. Jako v případě cukru. Cukr je stejný ať už máte cukr práškový, hnědý či bílý. Podobně konání je Jedno, přesto ten, kdo je do něj vtažen, v něm nachází různé odlišnosti. V konání tkví nekonání.
V nesprávném konání je opět obsaženo konání a nekonání. Pokud začne jakékoliv konání, nazývá se to činnost, karma. To značí konání od počátečního bodu. Je buď dobré, nebo špatné, nazývá se vikarma. Zanechání konání se nazývá nekonání, akarma, což znamená, že konání se jakoby ani nestalo. Ten, kdo ví, že nekonatel je skutečný konatel, se stal Světcem. Ten dosáhl Nekonatelství. Ó, králi, jestli dojdeš k pochopení, že konatel a ten, kdo zapříčiňuje konání, je v těle jeden a týž, jedině pak budeš Nekonající. Konatel, jenž je u zrodu všech činností, je sám příjemcem jejich výsledků. Stav osvobození od činů (konání) je dosažen jen díky požehnání Satgurua. Existuje mnoho činů vyvstávajících z jedné činnosti a jsou nazývány špatnými či dobrými činy. Nicméně díky učení Satgurua jsou všechny činnosti odseknuty.“
Tato otázka je velmi obšírná. To je důvod, proč světec Sanaka a ostatní neudělovali toto poznání dětem, které k tomu nedozrály. Tyto rozdíly mezi konáním nebo nekonáním by neměly být sdělovány těm, kteří nejsou zralí natolik, aby to pochopili. Paramátman je věčně, bez jakýchkoliv vyrušení a bez vad. Je neustále nezničitelné a dokonale čiré. Buďte si jistí, že jste To.
Radžá-Dhi-Rádž Sadgurunáth Šrí Nisargadatta Maharadž Ki Džej
https://www.advaita.cz/26633n-80.-brahman-je-vzdy-bdele
[size=200][b]Brahman je vždy bdělé[/b][/size]
Pravou přirozeností „Já“ je Blaženost, v níž není nikdy žádná nemoc. „Já“ je vždy bezpečné, je nezlomné a nic do něj nevstupuje. Všechny hmotné věci jsou náchylné k poškození či rozkladu. Když vnímáte poškození nějaké hmotné věci, myslíte si, že jste toto poškození zakusili vy. Individualita si představuje, že ona sama je nějakým způsobem poškozena. „Já“ v sobě žádné věci nemá. Není v něm nic, co může být zničeno, nebo co by se mohlo rozpadnout. Je bez jakékoliv nečistoty. To znamená, že v něm nejsou žádné hmotné předměty. To je důvod, proč je nazýváno čistým, a jelikož v něm není žádná nečistota, je nezničitelné. Zkáza je vlastností nečistoty. Nečistota je nucena podstoupit zkázu, zahnít a vrátit se zpět do země. Nicméně neposkvrněné „Já“ je nezničitelné. Třebaže On („Já“) je v těle a ve smyslových orgánech, není jimi ovlivněn. „Já“ nemá zrození ani smrt. Není nikdy znehodnocené a je bez částí. Není sestaveno z různých kousků ani není souhrnem nějakých částí. Jestliže chcete vědět, kdo On je, tak On je tímto „Já“, které žije ve vašem těle a zná toto tělo.
Řekneme-li, že poznání je dočasné, míníme tím, že dočasné je poznání v mysli. Řeč končí, ale Vědomí zůstává. Kdyby si člověk nebyl vědom sebe sama, po odchodu z práce by se nevrátil domů, protože by si nepamatoval, kde bydlí. Touhy náležící smyslovým orgánům nakonec vyhasnou, ale esenciální podstata Poznání, Vědomí, zůstává. Dětství, mládí, stáří atd. jsou stavy těla. Jsou to přirozené etapy každé hmotné věci. Prostřednictvím vitální energie, prány, jsou tyto stavy, jakmile se dostaví, pochopeny. Avšak samotná prána se nestane mladou či starou. Její kvalita energie zůstává stejná. Pokud ve svém stavu nemá žádnou změnu prána, jak by mohlo mít tyto změny „Já“, které je Pránou Prány, Životní energií Vitální energie?
Vajíčka, pot, tzn. kombinace tepla a vlhka, placenta a semena – to jsou čtyři původy stvoření všech bytostí. Ve všech bytostech funguje prána pouze pomocí Síly „Já“. Stavy jako dětství, mládí, stáří atd. nemají na pránu žádný vliv, takže jak by mohly ovlivnit „Já“? Individualita svazuje sebe sama svým nesprávným konceptem. V touze je svázanost. Vysvětlím to. Vše, co chcete, se nachází na určitém místě. Pokud to chcete, musíte jít tam, kde je to umístěno. Musíte zůstat na tomto místě do té doby, dokud nezískáte to, co chcete, a někdy je touha vyplněna. Poté, co získáte to, co chcete, jste odkázáni zde zůstat, protože to nelze z tohoto místa odnést. Tomuto objektu se můžete těšit nebo ho využít jedině zde. Jestliže to nemůže jít s námi tam, kam máme namířeno, musíme se usadit poblíž tohoto objektu, protože ho potřebujeme. Toto je svázanost kvůli touze. Pokud si nepřejete být svázáni, musíte se vzdát své touhy. Jedině pak to (objekt) můžete opustit. Tam, kde je touha, tam je vazba, což značí vazbu k obydlí. Touha má za následek pobývat v blízkosti objektu. Jakmile touha zanikne, vazba odejde. Vzdáním se touhy je Osvobození zaručeno. Přechovávat touhu je ale samo o sobě svázaností. Když jsou navždy odhozeny všechny touhy, stáváte se Skutečností, zatímco individualita se svými tužbami, které ji svazují, padá dolů směrem ke zkáze.
„Já“ je všemi kvalitami a modifikacemi nedotčeno. Říká se, že v bdělém stavu je „Já“ omezeno hranicemi tohoto stavu. Nicméně kdyby toto byl ten důvod, On („Já“) by neměl poznání snového stavu a zůstal by připoután pouze k jednomu stavu. Pokračoval by v jedení pouze sladkých či hořkých věcí, ale On („Já“) takový není. To značí, že je nedotčen, třebaže On („Já“) je v těle. Ve snovém stavu funguje On („Já“) pouze pomocí mysli, bez pomoci fyzického těla či smyslových orgánů. Když se dostane za sen, do hlubokého spánku, zůstává sám, bez jakéhokoliv obalu či těla. Není zde rozčeření žádného druhu. Můžete říci: „Kde je tedy „Já“? Zde není nic,“ ale toto ve skutečnosti neplatí. Kdo je ten, kdo může říci, že spal blaženě?
Kdo je tím, kdo odpovídá někomu, jenž na něj zavolá jménem, které bylo uděleno jeho tělu? Toto by nebylo možné bez „Já“. Hluboký spánek a bdělý stav jsou pouze stavy fyzického těla, nikoli „Já“. On („Já“) jsa svědkem všech tří stavů, nemůže být „nic“. Je nejvyšším „Já“, Paramátman. Můžete se zeptat, jak je možné, že když se On probudí ze spánku, jak to, že si pamatuje znovu celé prostředí bdělého stavu. Naslouchejte důkladně vysvětlení. Životní okolnosti se týkají intelektu, mozku a nikoli „Já“. Jestliže je intelekt transformován, světský život se stane neskutečným. Pak už zde není svázanost ani osvobození od ničeho.
Světský život existuje, protože vy řeknete, že existuje. Pojmete ho jako takový. Je skutečný jedině kvůli vašim konceptům. Jestli řeknete „Odhodil jsem ho“, pak zmizí rodinný život i svázanost. Jsou zcela zničeny. Pokud ho zvětšujete, přibývá, jestli ho ničíte, je zničen. Mysl je zdrojem jak světského, tak duchovního života. Když jdete spát, odložíte všechny vnější svršky, když se probudíte, opět si je obléknete.
V hlubokém spánku si nejste vědomi těla přehozeného přes „Já“. Jakmile se probudíte, rozhlédnete se a pomocí své pozornosti si vše pamatujete. Pro toho, jehož nevědomost a egoismus zmizely, je vše pouze Brahman, dokonce i bdělý stav. Individualita se rozpustí a stane se Paramátman. Pak zde není žádná touha jakéhokoliv druhu. Není tu žádné možné přirovnání, jež by se dalo použít. Významem přirovnání je v tomto případě to, aby se ukázalo, že poznání přirozenosti pravdy je jako něco jiného. Neexistuje nic, co by s ním mohlo být srovnatelné, či tomu podobné, co lze ukázat. Neexistuje ani slovo, které by mohlo být plně a adekvátně použito k popisu tohoto stavu či jeho významu. Není zde žádná forma, objekt či slova, která by se mohla k tomuto stavu přirovnat. Proto je tento stav nazýván „za jakýmkoliv přirovnáním“, neboli se říká, že žádné přirovnání není schopno tento stav vysvětlit. Pro „To“ tu nejsou žádné další věci. Celý svět je jedině Parabrahman, Paramátman. Když je Sebe-Poznání zřejmé, je tu jen samotné štěstí, radost být. Blaženost sama si libuje v Blaženosti. Ten, kdo bude oddaným bez ega, získá tuto zkušenost, jakmile bude iluze odhozena. To je důvod, proč by měla Oddanost stále pokračovat. Neměli byste zapomenout být oddaní sami sobě. Nemělo by zde být žádné zapomnění. Jakmile individualitu zaujme jiný objekt či úspěch a ona tak myslí jenom na něj, zapomíná na svou Oddanost k Bohu. Tudíž Světci trvají na nepřetržité Oddanosti. Jakmile oddaný odhodí touhu po penězích, dětech, hmotném bohatství, slávě ve společnosti a odevzdá se zcela Oddanosti k Bohu, nečistota ve Vědomí je odstraněna a on se stane zajedno s Bohem, spočívaje ve své Pravé Přirozenosti (Svarúpa).
Jakmile Láska a Oddanost k Bohu vzrůstá, to, co se píše ve Védách, slouží Oddanému. „To“, co Védy prohlásily za Nejvyšší Pravdu, je oddaným zcela přirozeně vyslovováno. Existence je pak zakoušena jako Jeden naprostý celek. To je Oddanost nejvyššího stupně. Osvobozuje bez rozlišení každého – ženy, muže, nízkou kastu, Brahmíny. Nicméně není-li mysl čistá, nebude zde světlo „Já“. Ten, kdo má naprostou Oddanost, dosáhne Skutečnosti. Závoj přes jeho oči zmizí. Slunce a množství věcí jsou spatřeny všechny naráz. Jakmile odhodíte veškerou pýchu a mysl je zbavena pochybnosti, vše je viděno jako Brahman.
Král Džanaka se otázal: „Jak lze po Realizaci vykonávat své denní povinnosti a jak je odseknuta svázanost z konání či karmy? Jak zůstat oproštěným od všech znečištění i během plnění si svých povinností? Jakým lékem jsou odseknuty či uvolněny pouta karmy? Jak lze dosáhnout stavu nečinnosti, přestože vykonáváme činy? Jak se lze setkat s Nejvyšším Bytím, Bohem? Prosím řekni mi, proč je tomu tak, že Světec Sanaka a další neodpověděli na tyto otázky svých dětí?“
Odpovědět na ně je složité. Světec Avirhotra Nárájana tehdy řekl: „Otázka konání, nesprávného konání a nekonání není obyčejnou otázkou. Tvůrci práva, kteří se nad touto záležitostí zamýšleli, se unavili a velcí světci byli v rozpacích, jak tyto věci vysvětlit. Miliony proroků vyčerpaly své mozky a nakonec se mezi sebou kvůli své pýše pohádaly. Ani pro Brahmu a další nebylo snadné předložit patřičná dělení a analýzy konání. Konání je v Jádru Véd a Véda je nic než Nárájana. V tomto bodě zůstávají Védy tiše. Konání, nekonání a nesprávné konání jsou svým způsobem stejné. Jako v případě cukru. Cukr je stejný ať už máte cukr práškový, hnědý či bílý. Podobně konání je Jedno, přesto ten, kdo je do něj vtažen, v něm nachází různé odlišnosti. V konání tkví nekonání.
V nesprávném konání je opět obsaženo konání a nekonání. Pokud začne jakékoliv konání, nazývá se to činnost, karma. To značí konání od počátečního bodu. Je buď dobré, nebo špatné, nazývá se vikarma. Zanechání konání se nazývá nekonání, akarma, což znamená, že konání se jakoby ani nestalo. Ten, kdo ví, že nekonatel je skutečný konatel, se stal Světcem. Ten dosáhl Nekonatelství. Ó, králi, jestli dojdeš k pochopení, že konatel a ten, kdo zapříčiňuje konání, je v těle jeden a týž, jedině pak budeš Nekonající. Konatel, jenž je u zrodu všech činností, je sám příjemcem jejich výsledků. Stav osvobození od činů (konání) je dosažen jen díky požehnání Satgurua. Existuje mnoho činů vyvstávajících z jedné činnosti a jsou nazývány špatnými či dobrými činy. Nicméně díky učení Satgurua jsou všechny činnosti odseknuty.“
Tato otázka je velmi obšírná. To je důvod, proč světec Sanaka a ostatní neudělovali toto poznání dětem, které k tomu nedozrály. Tyto rozdíly mezi konáním nebo nekonáním by neměly být sdělovány těm, kteří nejsou zralí natolik, aby to pochopili. Paramátman je věčně, bez jakýchkoliv vyrušení a bez vad. Je neustále nezničitelné a dokonale čiré. Buďte si jistí, že jste To.
Radžá-Dhi-Rádž Sadgurunáth Šrí Nisargadatta Maharadž Ki Džej
https://www.advaita.cz/26633n-80.-brahman-je-vzdy-bdele