od ryunin » pon 14. led 2013 21:00:59
Z atmosféry na poradně mám dojem, že tu převládá názor, že člověk, tkerý dosáhl realizace nebo osvícení nebo satori, což jsou různé termíny pro totéž, pochopil všechno na světě a může do všeho kecat.
Už jsem tu dřív psal, že znám dívku, která dosáhla realizace. O buddhismu neví prakticky vůbec nic. Buddhismus totiž není podmínkou realizace. To je samozřejmě populární názor tady na poradně, ale je to tak, že to, co Buddha realizoval, realizovaly všechny bytosti a všechny věci na celém světě, v celém vesmíru.
Jenže Buddha a jeho pokračovatelé přišli na geniální, překvapivou věc - že totiž s realizací nekončí svět a ten, kdo dosáhl osvícení - může udělat v podstatě dvě věci - spokojit se se svou zkušeností a chodit s nosem nahoru, nebo prostě vůbec tuto zkušenost filozficky nezpracovávat, nebo může zkusit to, co z buddhismu dělá teprve buddhismus - překonat osvícení. To je něco, co málokoho napadne - není snad osvícení konečný stav, konečné poznání? Vzhledem k tomu, jak chytře a hloupě funguje naše mysl, tak to není konečný stav. Proto v linii mistra Dogena jsou žáci velmi velmi povzbuzováni, aby realizovali pravdu, ale dále povzbuzováni, aby cvičili samadhi zazenu a překonali vlastní osvícení, totiž osvícení jednoho odděleného člověka. Když cvičíme zazen, ačkoliv jsme dosáhli osvícení, stáváme se těmi, kdo překonali omezený stav osobního osvícení a začali jednat opravdu nesobecky. Protože vycházet z toho , že já jsem měl satori, já jsem osvícený a ostatní si sedněte na zadek a já se nemásím snažit, budu si užívat své poznání do smrti, opravdu není aktivita buddhů a patriarchů.
Na druhou stranu pratjekabuddhové, to je ti, co dosáhli realizace i bez studia a cvičení buddhismu, mají plné právo žít svůj život jak uznají za vhodné, pokud neškodí druhým. Nemusí se stát buddhisty. Ale nemůžou pochopitelně lidem říkat , co je a co není buddhismus.
Navíc, prootže jsme všichni v podstatě osvícení, pratyekabuddha, pokud není nafoukané povahy, je skromný a nevyvyšuje se nad ostatní. Ví, že oni jsou v tomtéž stavu, jen o tom nevědí. A pokud je skromný, chápe, že buddhismus je praxe a filozofie bohatá na nejrůznější aspekty a má k této praxi a filozofii úctu. Když potká učitele buddhismu, neříká mu, co má dělat a co má učit. Ví, že ne každý dosáhne osvícení pouhou náhodou, jako on, takže ctí snahu buddhů a patriarchů probudit ty, co o to stojí a nespoléhají na náhodu.
pak jsou ovšem taky osoby, které nedosáhly osvícení ani pod vlivem náhody, ale myslí si, že dosáhli. Jsou většinou uvízlí na úrovni chápání, že všechno je absolutno. Před tím mistři buddhismu varují - poznání absolutna ještě není realizace, to je až o krok dál.
Jakmile zažijete blaženou jednotu, budete si myslet, že jste dosáhli osvícení. Rovnováha stavu samadhi je podmínka vstupu do pravdy, ale ještě to není poznání pravdy samotné, která je nezávislá dokonce i na stavu jednoty a klidu. Být na úrovni absolutna je jako stát na prahu osvícení, ale nepohnout se kupředu. K tomu je třeba odhodit i poznání absolutna. Takže místo chápání, že vše je Bůh, nebo vše je láska, se vrátíte paradoxně na začátek. Strom bude strom a křeček bude křeček. Láska, Bůh, osvícení, vše budou jen dočasné pojmy, které ztratí svůj původní smysl.
Z atmosféry na poradně mám dojem, že tu převládá názor, že člověk, tkerý dosáhl realizace nebo osvícení nebo satori, což jsou různé termíny pro totéž, pochopil všechno na světě a může do všeho kecat.
Už jsem tu dřív psal, že znám dívku, která dosáhla realizace. O buddhismu neví prakticky vůbec nic. Buddhismus totiž není podmínkou realizace. To je samozřejmě populární názor tady na poradně, ale je to tak, že to, co Buddha realizoval, realizovaly všechny bytosti a všechny věci na celém světě, v celém vesmíru.
Jenže Buddha a jeho pokračovatelé přišli na geniální, překvapivou věc - že totiž s realizací nekončí svět a ten, kdo dosáhl osvícení - může udělat v podstatě dvě věci - spokojit se se svou zkušeností a chodit s nosem nahoru, nebo prostě vůbec tuto zkušenost filozficky nezpracovávat, nebo může zkusit to, co z buddhismu dělá teprve buddhismus - překonat osvícení. To je něco, co málokoho napadne - není snad osvícení konečný stav, konečné poznání? Vzhledem k tomu, jak chytře a hloupě funguje naše mysl, tak to není konečný stav. Proto v linii mistra Dogena jsou žáci velmi velmi povzbuzováni, aby realizovali pravdu, ale dále povzbuzováni, aby cvičili samadhi zazenu a překonali vlastní osvícení, totiž osvícení jednoho odděleného člověka. Když cvičíme zazen, ačkoliv jsme dosáhli osvícení, stáváme se těmi, kdo překonali omezený stav osobního osvícení a začali jednat opravdu nesobecky. Protože vycházet z toho , že já jsem měl satori, já jsem osvícený a ostatní si sedněte na zadek a já se nemásím snažit, budu si užívat své poznání do smrti, opravdu není aktivita buddhů a patriarchů.
Na druhou stranu pratjekabuddhové, to je ti, co dosáhli realizace i bez studia a cvičení buddhismu, mají plné právo žít svůj život jak uznají za vhodné, pokud neškodí druhým. Nemusí se stát buddhisty. Ale nemůžou pochopitelně lidem říkat , co je a co není buddhismus.
Navíc, prootže jsme všichni v podstatě osvícení, pratyekabuddha, pokud není nafoukané povahy, je skromný a nevyvyšuje se nad ostatní. Ví, že oni jsou v tomtéž stavu, jen o tom nevědí. A pokud je skromný, chápe, že buddhismus je praxe a filozofie bohatá na nejrůznější aspekty a má k této praxi a filozofii úctu. Když potká učitele buddhismu, neříká mu, co má dělat a co má učit. Ví, že ne každý dosáhne osvícení pouhou náhodou, jako on, takže ctí snahu buddhů a patriarchů probudit ty, co o to stojí a nespoléhají na náhodu.
pak jsou ovšem taky osoby, které nedosáhly osvícení ani pod vlivem náhody, ale myslí si, že dosáhli. Jsou většinou uvízlí na úrovni chápání, že všechno je absolutno. Před tím mistři buddhismu varují - poznání absolutna ještě není realizace, to je až o krok dál.
Jakmile zažijete blaženou jednotu, budete si myslet, že jste dosáhli osvícení. Rovnováha stavu samadhi je podmínka vstupu do pravdy, ale ještě to není poznání pravdy samotné, která je nezávislá dokonce i na stavu jednoty a klidu. Být na úrovni absolutna je jako stát na prahu osvícení, ale nepohnout se kupředu. K tomu je třeba odhodit i poznání absolutna. Takže místo chápání, že vše je Bůh, nebo vše je láska, se vrátíte paradoxně na začátek. Strom bude strom a křeček bude křeček. Láska, Bůh, osvícení, vše budou jen dočasné pojmy, které ztratí svůj původní smysl.