od Jana » pát 07. srp 2020 5:53:39
danny píše: Tak přemýšlím, když jsem takhle před cca deseti lety impulsivně "sám od sebe" změnil práci a to mě přivedlo do těžších časů - a nyní (po úvaze s pro a proti) se taky docela impulsivně rozešel s partnerkou, jestli jsem neměl spíš "nechat, ať se to vyvrbí samo" a ono by to přišlo organičtěji, jemněji a "v pravou chvíli". Ale zase moje vlastní jednání, i prudké, je zahrnuto v osudu/co chce Bůh/"všem co je", takže potom ta obecná rada "plynout" by se měla nechat být?
Možná teď zobecňuju moc, ale v životě jsou rozhodnutí, kterých mám tendenci litovat, i když vím, že ta lítost je chyba, že se mám zaměřit na přítomnost... co si o tom myslíte?
Stává se to hodně často při duchovním dozrávání a objevování, že to ONO, co člověk hledal, není ve vnějším světě, a jakoby ty benefity vnějšího světa se rozprchnou, všechny jistoty ho opustí, a z člověka, který "žil rozumně", měl měl svůj život pod kontrolou, se stává ztracený případ, bezdomovec, jako byl třeba na čas třeba Mooji, Tolle..
Zakoušením jednoty existence jako by mizelo centrum sebereflexe, i to, co si hlídá svůj osobní příběh.
Je tady vzácná příležitost zamilovat si to, co nemá formu, tvar, projev. Poznat to velmi zblízka. Být miláčkem života, aniž by to bylo závislé na čemkoliv dalším, co bys mohl od života chtít. Zakusit na ničem nezávislé štěstí a vděčnost jen z toho, že jsi.
Milovat to, co je, takové, jaké to je. Dát tomu k službám své srdce.
Život se tak stává požehnaným.
[quote="danny"] Tak přemýšlím, když jsem takhle před cca deseti lety impulsivně "sám od sebe" změnil práci a to mě přivedlo do těžších časů - a nyní (po úvaze s pro a proti) se taky docela impulsivně rozešel s partnerkou, jestli jsem neměl spíš "nechat, ať se to vyvrbí samo" a ono by to přišlo organičtěji, jemněji a "v pravou chvíli". Ale zase moje vlastní jednání, i prudké, je zahrnuto v osudu/co chce Bůh/"všem co je", takže potom ta obecná rada "plynout" by se měla nechat být?
Možná teď zobecňuju moc, ale v životě jsou rozhodnutí, kterých mám tendenci litovat, i když vím, že ta lítost je chyba, že se mám zaměřit na přítomnost... co si o tom myslíte?[/quote]
Stává se to hodně často při duchovním dozrávání a objevování, že to ONO, co člověk hledal, není ve vnějším světě, a jakoby ty benefity vnějšího světa se rozprchnou, všechny jistoty ho opustí, a z člověka, který "žil rozumně", měl měl svůj život pod kontrolou, se stává ztracený případ, bezdomovec, jako byl třeba na čas třeba Mooji, Tolle..
Zakoušením jednoty existence jako by mizelo centrum sebereflexe, i to, co si hlídá svůj osobní příběh.
Je tady vzácná příležitost zamilovat si to, co nemá formu, tvar, projev. Poznat to velmi zblízka. Být miláčkem života, aniž by to bylo závislé na čemkoliv dalším, co bys mohl od života chtít. Zakusit na ničem nezávislé štěstí a vděčnost jen z toho, že jsi.
Milovat to, co je, takové, jaké to je. Dát tomu k službám své srdce.
Život se tak stává požehnaným.