Kdo jsem Já ?

Odeslat odpověď


Odpoveď na tuto otázku je nutná pro rozlišení automatizovaných pokusů o registraci.
Smajlíci
:) :( ;) :P 8) :D :'-( :knock: :green: :sos: :confused: :yes: :phew: :crazy: :what: :yeah: :hm:
Zobrazit další smajlíky
BBCode je zapnutý
[img] je zapnutý
[flash] je vypnutý
[url] je zapnuté
Smajlíci jsou zapnutí
Přehled tématu
   

Rozšířit náhled Přehled tématu: Kdo jsem Já ?

Re: Kdo jsem Já ?

Příspěvek od Jana » pát 24. kvě 2019 6:32:36

Obrázek


"Jestliže si uvědomujeme v Srdci svou vlastní Podstatu,

pak je zakoušeno bytí, které nemá počátku ani konce;

to je trvalé vědomí a blaženost bez přerušení.



Nepřetržité a plynulé přebývání ve stavu nejvyšší blaženosti

bez myšlenek na nesvobodu a vysvobození

je stálou službou nejvyššímu Bohu."


Šrí Ramana Maharši

Obrázek

Re: Kdo jsem Já ?

Příspěvek od Návštěvník » pát 15. úno 2019 20:01:43

Ramana Maharši a Bhagavadgíta

Bhagaván (Ramana Maháriši) jednou hovořil s učeným panditem, který ho navštívil, o velkém významu Bhagavadgíty, když v tom si oddaný postěžoval, že je pro něho obtížné pamatovat si všech sedm set veršů gíty a požádal Ramanu, jestli by nevybral jeden verš, který by byl vzpomínán jako stěžejní jádro Bhagavadgíty.

Bhagavan nato uvedl verš 20, z kapitoly 10:

´Jsem věčné Já, ó Gudakéšo (Ardžuno), přebývám v Srdci všech bytostí; jsem počátek, prostředek, a také ukončení všech bytostí.´

Později Ramana vybral 42 veršů, které zde jsou uvedeny, a vhodně je uspořádal, aby sloužily jako poučení k praxi.

Ke sklíčenému Ardžunovi, přemoženému smutkem, a s utrápenýma očima, plnýma slz, promluvil Krišna, zabiják z Madhu.
Krišna řekl: ´Toto tělo, ó synu z Kunti (Ardžuno), je známé jako pole, a ten, kdo toto pole (tělo) zná, je moudrými nazván jako Znalec pole (těla).
Krišna dále pokračoval: ´Ó Ardžuno, Já jsem Znalec Ducha (Átman) ve všech polích (tělech). Pochopení této dvojí podstaty bytí – (poznání těla a znalec poznání těl) je dle Mého mínění Opravdovým Poznáním (Džňána).
Já jsem věčné Já, ó Ardžuno, přebývám v Srdci všech bytostí; jsem počátek (zrození), prostředek (žití), a také ukončení (úmrtí) všech bytostí.
Pro vše zrozené je smrt zaručená, a to, co zemře, se zajisté znova narodí. Proto bys Ardžuno neměl truchlit nad tím, co je nevyhnutelné.
Duch (Átman) není narozen, ani nikdy nezemře; nikdy nepřestal být. Nezrozené, věčné, stálé, autentické Bytí nebude nikdy usmrceno, kdežto tělo je smrtelné.
Duch (Átman) je nezranitelný, není možné ho spálit, zmáčet či usušit. On je věčný, všeprostupující, neměnný, nehybný a trvalý.
To, co prostupuje vším, je nezničitelné. Toto neměnné zahubit nikdo nedokáže.
Neskutečné nemůže nikdy existovat a Skutečné nemůže nikdy neexistovat. Znalci pravdy si uvědomují tyto dvě pravdy.
Jako je všeprostupující a velice jemný éter nedotčený či neznečištěný, stejně tak je Já, pronikající celým tělem, bez poskvrny.
Kdo dosáhl místa, prostého záře slunce či svitu měsíce, a kde ani oheň neplane, ten již nikdy se nevrátí. Tím místem je Mé nejzazší obydlí.
Tento Nejvyšší stav se nazývá Neprojevená Věčnost (Avjakto akšara). To je Mé nejvyšší obydlí. Pro ty, kdo ho dosáhnou, návratu již není.
Ti, kdo se oprostili od (sebe)klamu, pýchy a nevědomosti, překonali zhoubnost připoutanosti, odvrátili se od žádostí a zcela se dostali za prožívání pocitů radosti a strasti, a jsou neustále oddáni pravému Já – ti dosahují věčnosti.
Kdo nedbá příkazů písem a jedná na podnět svých žádostí, nedocílí ani dokonalosti, ani štěstí a ani nejvyššího stavu spásy.
Kdo vidí věčného Nejvyššího Ducha (Átman) stejnou měrou v každém pomíjivém objektu, je vskutku Věčný Jasnovidec mezi hynoucími slepci.
Ó Ardžuno, trýzniteli nepřátel, jen díky neochvějné oddanosti mohu být rozlišen, poznán, opravdu spatřen a zcela ti odhalen.
Víra každého závisí na jeho povaze (nasbíraných dojmech), ó Ardžuno. Každý je v podstatě obdařen vírou. Bytost je ve skutečnosti taková, jaká je její víra.
Ten, kdo má víru a soustředěnost, a podmanil si své smysly, dosahuje konečného poznání. Po jeho získání okamžitě prožívá Nejvyšší Klid.
Těm, kdo se Mi s nezlomnou láskou neustále oddávají a meditují na Mne, uděluji jógu pochopení, jíž Mne dosáhnou.
Ze soucitu s nimi rozptyluji zářivým světlem Poznání (Džňána) temnotu nevědomosti, jež prodlévá v jejich srdcích.
Těm, kdo rozptýlí nevědomost (adžňána) Poznáním Átman, vzešlého zevnitř, toto Poznání odkryje Nejzazší pravdu (Parabrahman) jako sluneční zář, jež rozhání temnotu.
Jemnější než tělo* jsou smysly, ještě jemnější než smysly je mysl, a než mysl je jemnější intelekt (buddhi), avšak Duch (Átman) je přesto nejjemnější.
Ardžuno, když jsi si s plným přesvědčením vědom toho, že Átman je daleko jemnější než intelekt (je před ním), pak kontroluj mysl pomocí Já (Átman), a zabij touhy - nepřítele, kterého není snadné přemoci.
Jako planoucí oheň pohltí a spálí dřevo, ó Ardžuno, tak i oheň poznání zničí všechny důsledky dřívějších činů na popel.
Ten, jehož konání je prosté žádostí, ziskuchtivosti, a rozvíjení představ, a jehož činy prošly ohněm poznání, je moudrými označen za světce.
Ti, kdo se oprostili od žádostí, hněvu, a podmanili si mysl, poznávají své Já. Stále pak kdekoliv prožívají Brahman Nirvanu (Skutečnou volnost a přirozenost).
Měli byste pozvolna a vytrvale získat pomocí intelektu (buddhi) klid a zanechat myšlení na cokoliv jiného než Átman (Já), a mysl tak rozpustit v Já.
Ať už se vaše roztěkaná a upovídaná mysl potuluje kdekoliv, je třeba ji zarazit a vrátit zpět pod kontrolu Já.
Světec poté, co si podmanil smysly, mysl, intelekt, a oddaně bez žádosti, strachu či záště prahne po vysvobození, vskutku nakonec opět získá spásu věčného osvobození.
Ten, kdo je takto sjednocen s Nejvyšším universálním vědomím, nazírá na vše stejně, vidí Já přítomné ve všech bytostech a všechny bytosti v Já.
S důkladnou péčí chráním a zásobuji vším potřebným ty, kdo na Mne s plnou pozorností neustále myslí.
Nade všemi je tím nejlepším džňánin, jenž sjednocen se Mnou, plně se tak oddává své pravé přirozenosti, Já. Tak jako jsem drahý Jemu, On je drahý Mně.
Po mnoha zrodech dojde moudrá bytost k poznání, že Já je vše. Tato velká duše se objeví opravdu zřídka.
Ó Ardžuno, když člověk vypudí všechny touhy mysli, a spočine spokojeně ve svém Bytí, dojde k pevnému usazení v Poznání (moudrosti).
Kdo opustil všechny žádosti, jednaje bez připoutanosti, oproštěn od nepravého ´já´ a ´moje´, dojde nakonec naprostého klidu.
Kdo nerozruší okolí a ani se nedá okolním prostředím vyrušit, kdo je prost potěšení, hněvu, strachu a úzkosti – ten je Mi velice drahý.
Kdo je stejný při vyznamenání a ponížení, k přátelům a nepřátelům, a zanechal lpění na vlastním prospěchu a pocitu konatelství ve všech činnostech, ten se povznesl nad všechny kvality (gunatita).
Povinnost vykonat nějaké činy nevyvstane u toho, kdo se spokojeně raduje v Já (Átman), nevidí nic než Já, a nemá touhu po ničem než přebývat v Já.
Ať už tato bytost něco dělá či nikoliv, nemá to žádné následky, neboť necítí závislost na věcech a lidech ve světě.
Kdo je spokojen s tím, co mu spontánně přichází, a je prost závisti, nedotčen protiklady dobra a zla, a klidný při úspěchu a neúspěchu, ten není spoután svými činy.
Bůh, Ó Ardžuno, přebývá v srdci všech a v podstatě všeho. Klamnou silou (prakriti) s nimi krouží jako na koloběhu.
Celým svým srdcem se proto, Ó Ardžuno, odevzdej Jemu jedinému. Jeho milostí dojdeš Nejvyššího klidu a Věčného obydlí.
" * (zformované z pěti elementů – od nejhrubějšího k nejjemnějšímu je to země, voda, oheň, vzduch a éter)

Poznámka k verši 22
Jemnější než tělo (utvořené z pěti elementů) a smyslové orgány (oči, uši, nos, jazyk a pokožka, které jsou také utvořeny z pěti elementů) jsou smysly (zrak, sluch, čich, chuť a dotyk), které jsou přítomné v příslušných smyslových orgánech. To, že smysly jsou jemnější než smyslové orgány a tělo, je patrné na tomto příkladě. Slepý člověk má oči, ale nevidí, takže postrádá zrak. Tudíž smysly jsou jemnější než tělo a jeho fyzické orgány.

Mysl je ze všech orgánů nejjemnější a nejrychlejší, je neustále velmi aktivní, je sídlem zmatku, nerozhodnosti a povrchnosti. Funguje jako paměť či sklad informací pro pozdější využití, které ihned poskytuje, je-li to zapotřebí.

Intelekt, jenž je rozumovou částí mysli, je jakýsi zpracovatel informací, takže na rozdíl od mysli dokáže zpracovat získané informace, prošetří je a vydá potřebná rozhodnutí. Intelekt je tedy obdařen schopností úvahy, logiky, posouzení a vydávání příkazů. Informace, sesbírané pěti smyslovými orgány, jsou doručeny prostřednictvím mysli k intelektu, kde probíhá jejich vnímání a zpracování. Má-li pak dojít k nějaké činnosti, nejprve dojde v intelektu k úvaze, poté k logickému rozhodnutí, a na základě toho je vydán příkaz orgánům (jazyk, ruce, nohy, pohlavní a vylučovací orgány) vykonat danou činnost.

Nejjemnější ze všeho je Átman. Je jemnější než všech pět hrubých elementů (země, voda, oheň, vzduch a éter), smysly, mysl, intelekt a životní síla. Hrubé nemůže kontrolovat to jemné, takže mysl nemůže kontrolovat intelekt, zatímco intelekt může kontrolovat mysl.

Poznámka k verši 23

Smyslové orgány jsou zaujaty a okouzleny nějakým objektem a tak vznikají touhy. Potom se smysly, mysl i intelekt ubírají rozdílnými směry. Nevědomý vozataj požene nemilosrdně koně (smysly) a kočár (mysl) odlišnými směry, jen tak pro zábavu, a nestará se tak ani o bezpečí koní, ani o kočár, a ani tak nedosáhne konkrétního cíle. Ale pravý vozataj bude velmi pozorný, nebude trápit koně, spíše bude řídit kočár tak, aby s ním dojel do cíle. Touhy, které se zmocňují smyslových orgánů a mysli, je ženou šíleně sem a tam jen pro své maximální potěšení. Ardžuna je v této bitvě tím šťastlivcem, neboť jeho vozatajem není nikdo jiný než Krišna, Ten Nejvyšší. Krišna Sám kontroluje koně, a když Ardžuna podlehne touze a klamu intelektu, dá mu patřičné instrukce a osvobodí ho od čarovné moci tužeb a dovede ho k poznání (džňána).

Boj mezi dvěma navzájem příbuznými rody, zlými Kuruovci a ctnostnými Pánduovci, o vládu v království, je popsán v Mahábháratě, velkém eposu, kde je v 6. knize obsažena Bhagavadgíta. V této gítě neboli ´Zpěvu Vznešeného´ přijímá princ Ardžuna od svého božského učitele Krišny poučení (dharmu) jak splynout s nejvyšší skutečností (Parabrahman). Válečník Ardžuna měl Satgurua Krišnu jako svého vozataje. Ostatní v této bitvě, zejména Kuruovci, měli za vozataje pouze touhu, která je samozřejmě dovedla k pohromě. Ti, kdo se odevzdají Satguruovi, jsou šťastní, oni již nemají strach z toho, co by si počali, kdyby je přepadly touhy. Pro ně stačí, když zvolají ´Džaj Guru, džaj Guru´, nebo si potichu řeknou mantru od Gurua či vzpomenou jeho jméno, a jsou pod Jeho ochranou.

Ardžuna, který zpočátku před bojem dovolil, aby ho ovládly touhy, tím sice umožnil, aby se touhy zmocnily smyslových orgánů a mysli, a způsobily zmatek, ale naštěstí jim nepodlehl, neboť spočinul u nohou Satgurua, resp. uposlechl instrukce, které mu dal Krišna, což byla jeho záchrana. Začal využívat svou rozlišovací schopnost, načež získal kontrolu nad smysly, a stal se jejich pánem a ne otrokem, a ony spolu s myslí přestaly způsobovat zmatek. Bitevní pole je zde symbolem boje mezi individualitou (egem), tedy iluzí, a skutečnou přirozeností v každé individualitě (Brahman).

Dokud tedy Ardžuna nezklidnil mysl, jeho smysly nebyly rovněž klidné. Proto mu Krišna vysvětlil, že je zapotřebí mít mysl pevnou a klidnou, čímž se oddělí od smyslových orgánů a touhy jsou tím pádem automaticky zneškodněny, neboť touhy nemají žádné opodstatnění kromě situace, kdy se z nich mysl napájí. To lze dokázat na příkladu, kdy spíme. Ve spánku jsou objekty smyslů a smyslové orgány přítomny, ale mysl s nimi není spojena, mysl je od nich stažena a člověk tak spí zcela v klidu, i kdyby okolo něho probíhaly objekty touhy. Nebude si je totiž uvědomovat. Ale jakmile skončí dočasný spánek, mysl je opět v pozoru a dovádí se smysly znovu, načež objekty touhy ihned oklamou dotyčnou osobu. Problém tedy nastává během bdělého stavu. Takže je třeba se naučit kontrolovat mysl v bdělém stavu a zlikvidovat tak touhy. Jakmile to je uskutečněno, mysl se obrátí dovnitř, směrem k intelektu. Zde dojde k rozhodnutí, že je třeba intenzívně meditovat, přičemž toto rozhodnutí vychází z hlouby vědomí, které je daleko jemnější než intelekt. Adept proto pravidelně medituje již za sférou intelektu, pročišťuje tak svou vitální sílu a dostává se na úroveň vědomí (Átman), kde jak radí Šrí Nisargadatta Maharadž, je nutné spočinout, stabilizovat se, a spřátelit se s vědomím natolik, že vědomí samo odkryje naší pravou přirozenost (swarupa), a my se stáváme zajedno se Satguruem a tomu se říká konečná realizace Já, čili Parabrahman.

Poznámka k verši 25:
Upřímný adept nedovolí své mysli rozvíjet sobecké představy před zahájením a během činnosti, a i kdyby se tyto představy do jeho mysli vkradly, ihned je zneškodní ohněm poznání. Poznání je vskutku ohněm, neboť je schopné okamžitě spálit mentální představy a spekulace, zrozené z nevědomosti. Činnosti a myšlenky nemohou narušit klid a pohodu těm adeptům, kteří toto poznání mají.

Poznámka k verši 26:

Když nosíme brýle s barevnými skly, vidíme vše zabarveně; podobně máme-li smysly (zrak, sluch, chuť, apod.) zakryté žádostivostí a zlostí, vidíme všechny objekty buď jako přitažlivé či jako odpudivé. Myslíme si, že objekty, které nám přinášejí potěšení, jsou dobré a přívětivé, a objekty, které nám přinášejí bolest, jsou špatné a nepříjemné. Stejné objekty, které takto někdo vnímá, budou zase jinému přinášet zcela opačné dojmy. Tyto dojmy nejsou vlastnostmi objektů, ale jsou to vásány (chybné koncepty či názory) v mysli jednotlivých individualit. Toto chybné zabarvení překrývá naší pravou přirozenost a předkládá nám místo toho zdánlivý projev plný objektů.

Poznámka k verši 27:

Měli bychom si přát ovládnout pomocí intelektu mysl. Ryzí intelekt, který není okupován myslí, nedělá chybná rozhodnutí. Pak je to ten nejspolehlivější nástroj našeho pravého Já (Átman). Takže intelekt by neměl dovolit mysli, aby se potulovala sem a tam, a měl by ji vést k rozpuštění v Já. Je třeba to provádět pozvolna a postupně, avšak ustavičně. Je dobré si meditace, kde sedíme sami se sebou v čistém prostředí, plném čerstvého ovzduší, s obrázkem svého mistra, postupně prodlužovat. Meditace by neměla být zaměřena na nějaký objekt, ale mělo by se jednat o bezmyšlenkovité vnímání přítomnosti – prostého bytí ´já jsem´. Nebuďte ukvapení, neočekávejte proto rychlé výsledky. Odstranění chybného zvyku ve formě odtotožnění se od těla, mysli, intelektu, životní síly a nahrazení tohoto chybného zvyku zvykem správným, tedy stabilizováním se v čirém vědomí, plném klidu a spokojenosti – to je dlouhý a náročný proces, při kterém je úsilí na překážku, neboť se jedná se o bezusilovné přebývání ve své přirozenosti, která tu byla, je a bude bez ohledu na jakékoliv praxe a činnosti, námi vykonané. Proto je spíše třeba ze sebe shodit falešnou pseudo-entitu a všechny koncepty, které jsme si nasbírali, a začít se vnímat v prosté bezforemnosti a neznalosti. Potom nejsme ničím konkrétním, ale vším – to je naše pravé Já.

Poznámka k verši 28 a 29:
Mysl je ta nejneklidnější věc na světě. Vrhá se z objektu na objekt, z jednoho konceptu na druhý. Není omezena časem ani vzdálenostmi. Nyní je zde a ve mžiku sekundy je na tisíce kilometrů vzdáleném místě, v jiné zemi, na jiné planetě. Lze si ji však podmanit, k tomu je nutné vážné odhodlání. Když opravdu chceme dojít k Sebe-poznání, náš zpočátku vnější a poté v hlouby duše vnitřní Guru nás navede. Po zasvěcení od Mistra dostaneme mantru, pomocí níž se nám podaří si mysl podmanit. Uctíváním Mistra se nám podaří mysl, intelekt a životní sílu pročistit a meditace a prošetření nám odkryje vnitřní podstatu sebe sama. Poté nastane přesvědčení, které je nakonec skálopevné a prosté pochybností. Tím je celý proces Sebe-poznání ukončen. Nicméně je to proces, který může trvat léta, než se podaří mysl zcela zkrotit. Šrí Nisargadatta Maharadž nás varuje, když říká, že mnoho adeptů se po delším vytracení mysli domnívá, že je jejich mysl zcela vyhlazena, ale ona čeká na svou příležitost, aby opět spadla na úroveň tělesného ztotožnění a převzala velení nad jejich životem. Proto je třeba mít tuto zbloudilou poživatelku stále v patrnosti a vytrvalou praxí ji přivádět znova a znova ke zdroji (Já), až do jejího celkového rozpuštění. Když mysl a ego umře, není tu ani smrt ani zrození, a to je věčné vysvobození.

Poznámka k verši 30:
Splynutí s Univerzálním vědomím je vlastně sjednocení dvou konců v józe (jóga juktátma), neboli dojde k poznání ´Já jsem Brahman´, kdy Já (ne však ego čili individuální já, ale pravá přirozenost, Átman) splyne s Brahman, a to, co zůstává, je Jednota, neboli Absolutno. Ten, kdo realizuje svou pravou přirozenost, spočívá neochvějně ve Skutečnosti (nezrozeném stavu). Tento Satguru je nedotčen radostí či strastí, je mimo kvality (Nirguna), to znamená, že je mu jedno, zda-li ho někdo uctívá bhadžány a klade na něho věnce, či ho někdo haní a uráží. Dá se to přirovnat k hrobce, kde jsou ukryty ostatky Satgurua. Tato hrobka je vytvořena z kamene, a kamenu je jedno, zda-li se mu klaníte a položíte na něho květiny, sladkosti a vonné tyčinky, či ho ignorujete nebo ho ponižujete. Když vidíte Sebe ve všem a vše jako Sebe, nemáte k někomu náklonnost či odpor. To se děje pouze když tu je dualita, když vidíme někoho druhého, slyšíme někoho druhého, mluvíme s někým druhým. Ale když vše, co je viděno, slyšeno a kontaktováno, není nic než Já, na koho bychom měli mít vztek či ke komu cítit odpor?

Poznámka k verši 31:

Podle Šrí Siddharaméšvara Maharadže bude těm, kdo nemají žádné žádosti a jsou plně oddáni své pravé přirozenosti, pravému Já, splněno vše, co si přejí, takže si nemusejí dělat starosti o to, co tíží ostatní. Tukarám netouží ve svých básních (abhangách) po majetku, penězích, prosperitě, ani osvobození, ale jen si přeje společenství světců. Říká Bohu, že se nebojí, a klidně se bude rodit znovu a znovu, jen když bude v blízkosti světců. Když adept transcenduje své individuální já, stává se univerzálním vědomím, které se objevuje stále v nových formách, tudíž, pro každou formu je rozhodující, zda se dostane do kontaktu s Nejvyšší pravdou, která z omezeného jedince učiní Neomezené Absolutno. Jak potom takový džňánin, který si uvědomil své pravé Já, a realizoval Absolutno, nadále funguje ve světě, když nemá žádnou formu, motivaci, přání či záměr? Šrí Nisargadatta Maharadž to přirovnává k narozenému dítěti, které také nemá (ještě) ego, a o které se plně starají rodiče. Stejně tak o džňánina, resp. o potřeby pro tělo jako např. jídlo, oblečení, ubytování, apod. se stará Bůh.

Poznámka k verši 32:
Kdo jsou ti adepti, kteří jsou zde uvedeni? Nejprve mezi ně patří ti nejméně produchovnělí jedinci, kteří se modlí k Bohu, aby získali (nebo poznali) světské objekty, ve kterých hledají uspokojení; potom jsou to ti, co trpí fyzicky či duševně, a takto sklíčeni chtějí od Boha, aby z nich sejmul jejich břímě; dále jsou to již duchovně hledající, kteří se vzdali či vzdávají připoutanosti k světským objektům a touží po osvobození pomocí různých praktik a cest (karma jóga, bhakti jóga, dhjána jóga, apod.). Nejlepší však jsou džňáninové – uctívatelé, kteří neuctívají se záměrem něco od toho získat; ale tím, že poznali svou přirozenost, neboli Já, zůstávají zcela bez žádosti po světských objektech, a spočívají v klidu ponořeni ve své přirozenosti, tzn. pohrouženi v Já. Takže všude, v každé věci či činnosti vidí Já (Brahman). To znamená, že již nevidí jednotlivé individuality, ale v každém vidí neomezené universální vědomí, prosté rozlišení na ´já´ a ´ty´, ´muž´ a ´žena´, apod.

Poznámka k verši 33:
Po životech v tamasu (tuposti a nehybnosti) a radžasu (sobeckosti a aktivitě) dojde člověk k zjištění, že uspokojovat smysly nikam nevede, a zmožen utrpením se rozhodne hledat smysl života. Navštíví světce a začne žít satvicky, takže očišťuje tělo i mysl, což může podle písem trvat i několik životů. Nakonec se setká s konečným učitelem (Satguru), který mu předá milost v podobě instrukcí konečného poznání (džňána). Po vlastní zkušenosti a realizaci si adept konečně uvědomí, že vše je Já (Brahman), a že To, co pořád hledal, byl On. Zjistí, že z něho vzešla iluze, a ze špetky vědomí ´já jsem´, která se v něm objevila, vzešel celý vesmír včetně slunce, měsíce, apod. Takže ví, že to je On, kdo pozoruje vznik a zánik vesmíru v makrokosmu, a že to je On, kdo je tu před vyvstáním vjemu ´já jsem´ a po jeho rozpuštění v mikrokosmu, tudíž že On je tu stále bez ohledu na cokoliv.

Poznámka k verši 34 a 35:
Aby byla meditace účinná, je třeba přestat dychtit po požitcích z vnějšího světa a po prožitcích z vnitřního světa. Zřeknutí se těchto požitků a prožitků nevede nikam, nechceme-li se vzdát hlavního viníka, pocitu ´já jsem´, což je zdroj veškerého utrpení. Pokud poznáme i tuto falešnou představu, nastane její transcendence a Já je konečně v klidu usazeno v nedvojném Já (Brahman), kde není prožíván pocit ´Já jsem Brahman´.

Poznámka k verši 36:
Profesionální zabiják nažene strach každému, ale on sám se bojí, když po něm jde policie. Nepřátelí se s dobrými lidmi a je izolován, aby ukryl svou totožnost. Duchovně hledající adept také žije v ústraní a nevystavuje se nikde na obdiv a ani se nedruží moc s lidmi, ale na rozdíl od vraha se nikoho nebojí a ani nikoho nevyděsí. Naopak, pokud dojde k poznání své přirozenosti, je neosobní, tudíž dělá vše pro ostatní a dává tak klid a radost všem už jen tím, že je, tedy svou přítomností. Jeho prožívání je pak bez kvalit. Někomu sice může připadat takto realizovaná bytost podivně, ale jak se říká - ´Chyba není na straně podivína (džňánina), ale na vašem přijímači´ neboli je třeba pročistit pocit ´já jsem´, aby v něm nezbyla jediná stopa po tělesné totožnosti, intelektu či poznání, a pak není mezi nikým rozdíl, nejsou tu totiž žádné individuality.

Poznámka k verši 37:
Jen džňánin není znepokojen jakoukoliv situací, neboť spočívá ve stavu Nirguna, neomezen kvalitami tamasu (nevědomost neboli pocit ´já tu činnost udělal´), radžas (touha a angažovanost neboli pocit ´já se chopím činnosti´) a satvě (čistotě neboli pocitu ´já jsem´).

Poznámka k verši 38:
Ten, kdo spočívá ve své přirozenosti, Já, již není nutkán k osobním (sobeckým) činům, a může si vybrat, jestli má to či ono udělat, ale není již svazován povinností.

Poznámka k verši 39:
Pozorujete-li let ptáka na obloze, pak také vidíte, že jeho let nemá žádné následky, stopy, které by za s sebou zanechal. Džňánin vždy přebývá v klidu Já, a nevnímá prostřednictvím smyslových orgánů objektivní vesmír., takže jim není dotčen. Nevnímá se jako tělo a mysl, jak se vnímají normálně lidé, tudíž není na ničem závislý.

Poznámka k verši 40:
Spoutanost a následná svoboda se týkají pouze mysli, která se drží představ ´já´, ´moje´, apod. a pocit ´já jsem´, který tuto mysl drží v nevědomosti, je zdrojem veškerého utrpení ve světě. Ani tělo, ani Já (Átman) nepotřebují osvobození, neboť tělo je necítící během nepřítomnosti mysli (během spánku) a Já je věčně svobodné.

Poznámka k verši 41:
Hezké přirovnání je loutkové divadlo, kde jsou loutky (zde lidé a všechny bytosti a věci) pohybovány rukou Někoho, kdo si je vodí kam On chce.

Poznámka k verši 42:
Když se Ardžuna odevzdá Jemu a ne svých touhám, bude Bůh provádět všechny činy prostřednictvím Ardžunova těla a tím je dosaženo usídlení v Absolutnu.

Přeložil: Aleš Adámek
Zdroj: "The Collected Works of Sri Ramana Maharshi" a "Science of Bhagavadgita" (Šrí Hamsa)

Re: Kdo jsem Já ?

Příspěvek od Návštěvník » pát 24. bře 2017 19:56:26

Re: Kdo jsem Já ?

Příspěvek od Návštěvník » úte 21. bře 2017 10:49:42

Buďte čím skutečně jste - Ramana Maháriši

Šrí Ramana se vůbec nezajímal nebo zajímal jen velmi málo o teoretickou stránku spirituality. Jeho hlavním zájmem bylo přivádět lidi k uvědomování si Já, a aby tohoto cíle dosáhl, trval často na tom, že praxe je důležitější než spekulace.

Obrázek

Otázky teoretické povahy Ramana odmítal buď tak, že zůstával tichý, byly-li mu kladeny, nebo tím, že tazatele žádal, aby našel zdroj onoho „já", jež otázku klade. Příležitostně ustoupil a podal detailní vysvětlení různých aspektů filosofie, ale když tazatelé setrvávali u svých otázek příliš dlouho nebo když konverzace sklouzávala k sterilnímu intelektualismu, měníval námět a obracel jejich pozornost k praktičtějším záležitostem.

Mnoho těchto filosofických rozhovorů, se týkalo povahy a původu fyzického světa, protože o Šrí Ramanovi bylo známo, že jeho názory jsou v úplném rozporu s obvyklými názory světa. Podobně jako v případě většiny jiných námětů, uzpůsoboval své výroky tak, aby vyhověly různým úrovním chápání, jež u tazatelů rozpoznával. Ale i tak vyvracely skoro všechny jeho myšlenky představy, které většina lidí o fyzické realitě chová.

Když mluvil o podstatě fyzického světa, zastával Šrí Ramana tři různá stanoviska. Obhajoval je v různých dobách všechna, ale z jeho obecných poznámek je jasné, že jako pravdivé a užitečné bral v úvahu pouze první dvě teorie, jež jsou uvedeny dále.

1) Ajata vada (teorie ne-příčinnosti). Je to dávná Hindská nauka, jež tvrdí, že ke stvoření světa nikdy nedošlo. Je úplným popřením veškeré kauzality ve fyzickém světě. Šrí Ramana tento názor přijal, když řekl, že džňáninovou zkušeností je, že nic nikdy nevchází do existence ani nepřestává být, protože existuje jen Já, jako jediná neměnná skutečnost. Důsledkem této teorie je, že čas, prostor, příčina a následek, podstatné složky všech teorií tvoření, existují jen v myslích adžňáninů a zkušenost Já jejich neexistenci odhaluje.

Tato teorie není popřením skutečnosti světa, ale jen procesu tvoření, jenž jej uvádí do existence. Když hovořil na základě své vlastní zkušenosti, řekl Šrí Ramana, že džňánin si je vědom toho, že svět je skutečný, nikoli jakožto souhrn interagující hmoty a energie, ale jakožto nezapříčiněné zjevení se Já. Potvrdil to ještě když řekl, že vzhledem k tomu, že skutečná podstata nebo podklad tohoto zjevení je identický s bytím Já, podílí se Já nutně na jeho skutečnosti. To tedy znamená, že pro džňánina není svět skutečný prostě proto, že se zjevuje, ale jen proto, že skutečná podstata tohoto zjevení je neoddělitelná od Já.

Adžňánin na druhé straně je zcela nevědomý, pokud jde o jednotnou podstatu a zdroj světa a v důsledku toho jeho mysl konstruuje iluzorní svět oddělených interagujících předmětů vytrvalým nesprávným interpretováním smyslových dojmů, jež přijímá. Šrí Ramana poukazoval na to, že tento názor na svět v sobě nemá víc skutečnosti než sen, protože klade tvoření myslí nad skutečnost Já. Rozdíl mezi hlediskem džňánina a adžňánina shrnul tak, že řekl, že svět je neskutečný, je-li vnímán myslí jakožto souhrn jednotlivých předmětů a skutečný, je-li přímo zažíván jako zjevení Já.

2) Dristhi-sristhi vada. V případech, kdy tazatelé shledávali myšlenku ajata neboli nepříčinnosti jako pro sebe nepřijatelnou, učíval je, že svět vchází do existence současně s objevením se „já"-myšlenky a přestává existovat, je-li „já"-myšlenka nepřítomna. Tato teorie je známa jako dristhisristhi, neboli simultánní tvoření, a v podstatě říká, že svět, jenž se jeví adžňáninovi, je produktem mysli, která jej vnímá a že v nepřítomnosti této mysli přestává existovat. Tato teorie je správná pokud jde o to, že mysl vytváří imaginární svět sama pro sebe, ale z hlediska Já není imaginární „já", vytvářející imaginární svět vůbec výtvorem, takže dogma ajata není vyvráceno. Ačkoli Šrí Ramana několikrát řekl, že dristhi- sristhi není konečnou pravdou o stvoření, povzbuzoval své následovníky k tomu, aby ji přijali jako pracovní hypotézu. Tento přístup odůvodňoval tvrzením, že člověk, který by dokázal tento svět považovat za neskutečný výtvor mysli, by ztratil svou přitažlivost a pěstovat trvalé uvědomování „já"-myšlenky by pro něj bylo snadnější.

3) Sristhi-dristhi vada (postupné tvoření). Toto je všeobecný názor, podle kterého je svět objektivní skutečností, ve které vládnou zákony příčiny a následku, jež lze vystopovat k jedinému aktu stvoření. Zahrnuje vlastně všechny západní představy o tomto předmětu, od teorie „velkého třesku" až k biblickému vylíčení, uvedenému v Genesis. Šrí Ramana se k teoriím tohoto druhu odvolával jen tehdy, když mluvil k lidem, kteří nebyli ochotni akceptovat implikace teorií ajata a dristhi- sristhi. V případech poukazoval na to, že by takové teorie neměly být brány příliš vážně, protože jsou rozšiřovány jen proto, aby uspokojily intelektuální zvědavost.

Dristhi-sristhi doslova znamená, že svět existuje jen je-li vnímán, zatímco sristhi-dristhi znamená, že svět existoval dříve než jej kdokoli vnímal. Ačkoli zní první teorie zvráceně, trval Šrí Ramana na tom, že by se s ní měli ti, kdo vážně hledají, spokojit, částečně proto, že je dobrou aproximací pravdy a částečně z toho důvodu, že je nejužitečnějším postojem, který může člověk přijmout, chce-li skutečně realizovat Já.

Ot.: Jak sristhi (tvoření) vzniklo? Někdo říká, že je předurčeno. Jiní tvrdí, že je to Pánova líla nebo kratochvíle. Jaká je pravda?

Odp.: Knihy to líčí různě. Je tu však tvoření? Vznik tvoření musíme vysvětlovat pouze tehdy, když existuje. Nemusíme všechny tyto teorie znát, ale že existujeme, víme jistě. Proč nejprve nepoznat „já" a až potom zkoumat, zda tvoření existuje? [1]

Ot.: Ve Šrí Šankaračárjově védantě byl princip stvoření světa kvůli začátečníkům přijat, ale pokročilým je zdůrazňován princip ne-stvoření. Jaký je váš názor na tuto věc?

Odp.: „Neexistuje ani rozpouštění ani tvoření, nikdo není spoután ani neprovádí duchovní cvičení. Neexistuje nikdo, kdo by toužil po osvobození ani nikdo osvobozený. Toto je absolutní pravda." Tato sloka je uvedena ve druhé kapitole Gaupadovy Karika. Ten, kdo je upevněn v Já to vidí díky svému poznání skutečnosti. [2]

Ot.: Není Já příčinou světa, který kolem sebe vidíme?

Odp.: Samotné Já se jeví jako svět různých jmen a tvarů. Já však nepůsobí jako bezprostřední příčina (nimitta karana) jeho stvoření, trvání a zničení. Neptejte se, „Proč vzniká kolem Já, zmatek, přehlížející onu pravdu, že se Já samo jeví jako svět?" Kdybyste se místo toho ptal, „Komu tento zmatek nastává?", ukázalo by se, že pro Já nikdy neexistoval. [3]

Ot.: Zdá se, že jste vykladačem ajata doktriny nebo advaita védanty.

Odp.: Neučím jen doktrínu ajata. Schvaluji všechny školy. Stejnou pravdu je nutno vyjádřit různými způsoby, které odpovídají schopnostem posluchače. Doktrína ajata říká, „Neexistuje nic kromě jediné skutečnosti.

Neexistuje zrození ani smrt, promítání nebo vzcházení, neexistuje hledající, vazba ani osvobození. Existuje jen jednota".


Těm, kteří považují pochopení této pravdy za obtížné a kdo se ptají, „Jak můžeme přehlížet tento pevný svět, který kolem sebe vidíme?", se poukazuje na zážitek snění a říká se jim, „Vše, co vidíte, závisí na vidoucím. Bez vidoucího není vidění".

To se jmenuje dristhi-sristhi vada, neboli tvrzení, že člověk nejdříve stvořuje svou mysl a potom spatřuje, co jeho mysl sama vytvořila. Někteří lidé nemohou pochopit ani toto a tak pokračují v diskusi takovýmto způsobem:

„Zkušenost snu je krátká, zatímco svět existuje stále. Zážitek snu byl omezen na mne. Svět však pociťuji a spatřuji nejen já, ale i mnoho ostatních. Takový svět nemůžeme považovat za neexistující." Když lidé diskutují tímto způsobem, mohou být obeznámeni s teorií sristhi-dristhi, například, „Bůh nejprve stvořil tu a tu věc, z takového a takového prvku, potom bylo stvořeno něco jiného, atd". Tyto lidi uspokojí jen toto. Jinak jejich mysli nejsou uspokojeny a oni se sami sebe ptají, „Jak mohou být zeměpis, všechny mapy, všechny vědy, hvězdy, planety a zákony, které je řídí nebo se k nim vztahují, úplně nepravdivé?" Takovým lidem je nejlepší říci, „Ano, Bůh to vše stvořil a proto to vidíte".

Ot.: Ale tohle všechno nemůže být pravda. Může platit jen jedna doktrína.

Odp.: Všechny tyto teorie se mají jen přizpůsobit kvalifikaci žáka. Absolutno může být jen jedno. [4]

Védanta říká, že kosmos vstupuje do pole vidění současně s vidoucím a že neexistuje detailní proces tvoření. Říká se, že to je jugapat-sristhi (okamžité stvoření). Je to docela podobné tvoření ve snu, kdy zažívající vzniká současně s předměty, jež zakouší. Když je řečeno toto, nejsou někteří lidé spokojeni, protože jsou hluboce zakořeněni v objektivním poznání. Snaží se zjistit, jak může náhlé stvoření existovat. Dokazují, že následku musí předcházet příčina. Krátce, touží po vysvětlení existence světa, který kolem sebe spatřují. Proto se šrutis (písma) snaží uspokojit jejich zvědavost teoriemi stvoření. Tato metoda pojednávání problému stvoření se jmenuje krama-sristhi (postupné stvoření). Avšak ten, kdo opravdově hledá, bude spokojen s jugapat-sristhi, okamžitým stvořením. [5]

Ot.: Jaký je účel stvoření?

Odp.: Účelem je vznik těchto otázek. Zkoumejte odpověď na tuto otázku a nakonec přebývejte ve svrchovaném nebo spíš primárním zdroji všeho, v Já. Zkoumání se rozpustí v hledání Já a skončí teprve až bude ne- Já odfiltrováno a Já realizováno v celé své čistotě a slávě. [6]

Teorií stvoření může být mnoho. Všechny se šíří navenek. Nebude jim konce, protože čas a prostor jsou neomezené. Jsou jenom v mysli. Kdybyste viděl mysl, bude čas a prostor překročen a Já realizováno. Stvoření je pro vlastní uspokojení člověka vysvětlováno vědecky nebo logicky. Má to však nějaký konec? Taková vysvětlení se nazývají kramasristhi (postupné stvoření). Na druhé straně, dristhi-sristhi (okamžité stvoření) je yugapat-sristhi. Bez vidoucího viděné předměty neexistují. Najděte vidoucího a stvoření je v něm obsaženo. Proč se dívat ven a stále vysvětlovat jevy, které jsou nekonečné? [7]

Ot.: Védy obsahují konfliktní výklady kosmogonie. Na jednom místě se říká, že éter je prvním stvořením, ke kterému došlo; jinde se to tvrdí o vitální energii (prána) a na jiném místě opět o něčem jiném a na jinde se říká, že to byla voda, atd. Jak je to možno vysvětlit? Nepopírají tyto rozpory věrohodnost Véd?

Odp.: Různé pohledy vidí různé aspekty, přičemž každý z nich zdůrazňuje jiný pohled. Proč se trápíte jejich rozpornými tvrzeními? Hlavním cílem Véd je poučit nás o povaze nezničitelného Átmanu, o tom, že jím jsme.

Ot.: S tímto členěním jsem spokojen.

Odp.: Tak berte celý zbytek jako artha vada (pomocné argumenty) nebo výklady pro nevědomé, kteří se snaží vysledovat původ věcí. [8]

Ot.: Tvořím součást stvoření a tak zůstávám závislý. Nemohu rozluštit záhadu stvoření dokud nebudu nezávislý. Přesto prosím Šrí Bhagavána, aby mi na mou otázku odpověděl.

Odp.: Ano. Bhagaván vám říká, „Staňte se nezávislým a vyřešte záhadu sám. Je na vás, abyste to udělal." Dále, kde jste teď, když kladete tuto otázku? Jste ve světě nebo je svět ve vás? Musíte připustit, že ve spánku svět nevnímáte, ačkoli nemůžete svou existenci v té době popřít. Svět se vám jeví jen tehdy, když jste vzhůru. Kde tedy jste? Svět je jasně vaší myšlenkou. Myšlenky jsou obrazy vaší mysli. Nejprve je stvořeno „já" a potom svět. Svět je stvořován tímto „já", které naopak vzniká z Já. Záhada stvoření světa tedy bude rozřešena, vyřešíte-li stvoření „já". Říkám tedy, najděte své Já.

A dále, přichází svět a ptá se vás „Proč existuje „já"? Jak bylo „já" stvořeno?" Jste to vy, kdo klade otázku. Tazatel musí vytvořit vztah mezi sebou a světem. Musí připustit, že svět je jeho vlastní představou. Kdo si ho představuje? Nechť tedy najde „já" a potom Já. Navíc všechna vědecká a teologická vysvětlení nejsou v souladu. Rozdíly mezi těmito teoriemi jasně ukazují neužitečnost hledání takových vysvětlení. Taková vysvětlení jsou čistě mentální nebo intelektuální a nic víc. Přesto jsou všechna pravdivá v souladu se stanoviskem jedince. Ve stavu realizace stvoření neexistuje. Když člověk vidí svět, nevidí sebe samého. Když vidí Já, nevidí svět. Spatřujte tedy Já a realizujte, že tu žádné stvoření nebylo. [9]

Ot.: „Brahman je skutečné. Svět (džagat) je iluzí", to je hlavní heslo Šrí Šankaračárji. Přesto jiní říkají, „Svět je skutečností". Co je pravda?

Odp.: Obě tvrzení jsou správná. Vztahují se k různým stádiím rozvoje a jsou vyslovována na základě různých hledisek. Aspirant (abhjasi) začíná s definicí, že to, co je skutečné, existuje vždy. Potom svět eliminuje jako neskutečný, protože je proměnlivý. Hledající nakonec dosáhne Já a tam nalézá jako hlavní rys jednotu. Potom to, co bylo původně odmítnuto jakožto neskutečné, je rozpoznáno jako součást jednoty. Když je člověk absorbován ve skutečnosti, je také svět skutečný. Existuje jen bytí v Seberealizaci a nic než bytí. [10]

Ot.: Šrí Bhagaván často říká, že mája (iluze) a skutečnost jsou totéž. Jak je to možné?

Odp.: Šankara byl kritizován za své názory na máju, aniž byl pochopen.

Řekl, že:

1) Brahman je skutečný

2) vesmír je neskutečný,

3) a vesmír je Brahman.

Neskončil druhým bodem, protože třetí vysvětluje ostatní dva. Znamená, že vesmír je skutečný, je-li vnímán jako Já a nereálný, je-li vnímán odděleně od Já. Proto je mája a skutečnost jedno a totéž. [11]

Ot.: Svět tedy skutečně není iluzorní?

Odp.: Na úrovni duchovního žáka musíte říci, že svět je klamem. Jinak nelze. Když člověk zapomene, že je Brahman, které je skutečné, trvalé a vždy přítomné, klame sám sebe tím, že se pokládá za tělo ve vesmíru naplněném pomíjejícími těly a pracuje v tomto klamu, musíte mu připomenout, že svět je neskutečný a klamný. Proč? Protože jeho vidění, jež zapomnělo své vlastní Já, dlí ve vnějším, hmotném vesmíru. Nestočí se dovnitř do introspekce, pokud mu nevštípíte, že celý tento vnější materiální vesmír je neskutečný. Jakmile žák jednou realizuje své vlastní Já, pozná, že kromě jeho vlastního Já nic jiného neexistuje a začne se na celý vesmír dívat jako na Brahman. Bez Já žádný vesmír neexistuje. Pokud člověk nespatřuje Já, jež je původem všeho a za skutečný a trvalý považuje jen vnější svět, musíte mu říkat, že celý vnější vesmír je iluzí. Nemůžete jinak.

Vezměte si papír. Vidíte jen písmo a nikdo si nevšimne papíru, na němž je napsáno. Papír tu je, ať je popsán nebo není. Těm, kteří považují za skutečné písmo, musíte říci, že písmo je neskutečné, že je iluzí, protože spočívá na papíru. Moudrý člověk pohlíží na písmo a na papír jako na jednotu. Tak je to i s Brahman a vesmírem.[12]

Ot.: Takže svět je skutečný, je-li zažíván jakožto Já a neskutečný, je-li spatřován jako oddělená jména a tvary?

Odp.: Tak jako je oheň zatemněn kouřem, je zářící světlo vědomí zastíněno skrumáží jmen a tvarů, světem. Když se mysl dík soucitné boží milosti stane čistou, bude podstata světa pochopena nikoli jakožto klamné tvary, ale jen jako skutečnost. Jen ti, jejichž mysli jsou zbaveny zlé moci máji, kteří se vzdali poznání světa, a jsouce k němu nepřipoutáni, získavají takto poznání samo-zářící svrchované skutečnosti, mohou správně pochopit smysl výroku, „Svět je skutečný". Byl-li rozhled člověka přetvořen k podstatě pravého poznání, bude svět pěti prvků, počínaje éterem (akáša), skutečný, neboť je svrchovanou skutečností, jež je podstatou poznání.

Počátečním stavem tohoto prázdného světa, jenž je zmatený a přeplněný mnoha jmény a tvary, je blaho, jež je jediné, tak jako je jen jeden žloutek ve vajíčku mnohobarevného páva. Poznejte tuto pravdu přebýváním ve stavu Já. [13]

http://www.zivotvpritomnosti.cz/clanky/ ... -maharisi/

Re: Kdo jsem Já ?

Příspěvek od Návštěvník » čtv 14. dub 2016 14:36:31

1
Jelikož všechny žijící bytosti touží být neustále šťastné [a] zbavené utrpení, jelikož každá [z nich] má
největší lásku pouze ke svému vlastnímu pravému Já, a protože štěstí samo je příčinou lásky, pak
[k tomu, aby] dospěli ke štěstí, kterým je jejich vlastní [pravá] přirozenost, jež denně zažívají
v [bezesném] spánku, zbaveném mysli, je poznání [jejich vlastního, skutečného] pravého Já nezbytné.
Z tohoto důvodu je jedině džňána-vičára [zkoumání našeho vědomí pro poznání] 'kdo jsem já?'
nejlepším prostředkem.

2
Kdo jsem já? Není jím sthúla déha ['hrubé' či fyzické tělo], které je [složené z] sapta dátus [sedmi
složek, a to míza, krev, svalstvo, tuk, kostní dřeň, kosti, sperma]. Také jím není pět džňánendryjas
[smyslových orgánů], a sice uši, kůže, oči, jazyk a nos, které každý zvlášť [a v tomto pořadí] poznávají
pět višijas [smyslových 'sfér' či druhů smyslového vnímání], totiž zvuk, hmat [struktura a další kvality
vnímané dotykem], forma [tvar, barva a další kvality vnímané zrakem], chuť a čich. Pět karmendryjas
[orgánů činnosti] – hlasivky, chodidla [či nohy], ruce [či paže], konečník a genitálie, které [v tomto
pořadí] vykonávají pět činností, jmenovitě mluvení, chůzi, držení [či dávání], vyměšování, a [sexuální]
požitek – rovněž nejsou já. Já nejsou ani panča vajus [pět 'prán', 'životních' či metabolických sil], které
vykonávají pět [metabolických] funkcí, a které během dýchání povstávají s pránou [dechem]. Rovněž
mysl, která myslí, není já. Nevědomost [nepřítomnost veškerého dualistického vědění], která je
sdružená s višijas-vásanami [skrytými sklony, podněty, touhami a přáními, či zálibou ve smyslovém
vnímání nebo smyslovém potěšení], a jež nastává tehdy, když bylo přerušeno veškeré smyslové
vnímání a všechny činnosti [tak jako ve spánku] – ta také není já.

Vykonáním neti [negací, vyloučením
či popřením všeho, co nejsme my sami; uvažováním, že] všechny tyto výše řečené věci nejsou 'já',
nejsou 'já', jedině poznání, které [pak] vyvstane samostatně, je 'Já'. Přirozenost [tohoto] poznání ['Já
jsem'] je sat-čit-ánanda [bytí – vědomí – blaženost].

3
Jestliže se [naše] mysl, která je příčinou veškerého [dualistického, relativního či objektivního] poznání
a vší činnosti, uklidní [ztichne, zmizí nebo přestane existovat], [naše] vnímání světa ustane. A tak jako
poznání lana, které je základem [když tvoří podklad a podporuje zdánlivý projev hada] nenastane
dříve, dokud nezmizí pomyslné poznání hada, stejně tak svarúpa-daršana [opravdové, zkušenostní
poznání naší vlastní esenciální přirozenosti či pravého Já], která je základem [podmiňuje a podporuje
objevování se světa] nevyvstane dříve, dokud nezmizí [naše] vnímání světa, který je pouze
představou [nebo myšlenkovou konstrukcí].

4
To, co je nazýváno 'myslí', je atišája-šakti [mimořádná nebo podivuhodná síla], který existuje v átmasvarúpa
[našem pravém Já]. Ona promítá všechny myšlenky [či způsobuje jejich zjevení]. Když
pozorujeme [co zůstane] po odstranění [vzdání se, odložení, rozptýlení, vymazání či vyhlazení] všech
[našich] myšlenek, [pak objevíme, že] neexistuje nic takového, jako samotná, [od myšlenek oddělená
či na nich nezávislá] 'mysl'. Proto myšlenka sama o sobě je svarúpa ['vlastní podstata' či základní
podstata] [naší] mysli. Odstraněním [všech našich] myšlenek [objevíme, že] není nic takového, jako
'svět' [existující odděleně či nezávisle] [na našich myšlenkách]. Ve spánku nejsou žádné myšlenky
[a následkem toho] zde také není žádný svět; během bdění a snění existují myšlenky [a následkem
toho] je zde také svět. Podobně jako pavouk souká vlákno pavučiny ze sebe sama a opět jej vtahuje
[zpátky] do sebe sama, tak také [naše] mysl promítá [tento nebo nějaký jiný] svět ze sebe sama
a opět jej rozpouští [zpět] v sobě samé. Když [naše] mysl vystoupí z átma-svarúpy [našeho pravého
Já], svět se objeví. Proto, když se objeví svět, pak svarúpa [naše 'vlastní podstata' či pravé Já] není
zjevná [tak, jak skutečně je, to jest jako absolutní a neohraničené, neduální vědomí pouhého bytí].
Když se svarúpa objeví (když září) [tak, jaká skutečně je], svět se neobjeví. Jestliže pokračujeme ve
zkoumání přirozenosti [naší] mysli, nakonec se objeví samotné 'tan' jako [v pozadí jsoucí skutečnost,
kterou nyní chybně bereme za naši] mysl. To, co je [zde] nazýváno 'tan' [tamilské zvratné zájmeno
znamenající 'sám-sebe' nebo 'my-sami'] je pouze átma-svarúpa [naše vlastní pravé Já]. [Naše ] mysl
vyvstává pouze tak, že se vždy chápe [přizpůsobuje se či připojuje sama sebe k] nějakému
necitelnému objektu [fyzickému tělu]; sama o sobě nemůže povstat. [Naše] samotná mysl je
nazývána jako sukšma saríra [naše 'jemné tělo', tj. jemná forma či zdroj všech imaginárních fyzických
těl, které naše mysl vytváří a chybně je považuje za sebe samu] a jako džíva [naše 'duše' či
individuální já].


5
Co v tomto těle vyvstává jako 'já', je pouze [naše] mysl. Jestliže zkoumáme, na kterém místě
v [našem] těle já-myšlenka ponejprv vyvstává, poznáme, že [jako první vyvstane] v [našem] srdci
[v nejvnitřnějším jádru našeho bytí]. Srdce samo je místo zrodu [naší] mysli. Dokonce i když vytrváme
v myšlení – opakování 'já', 'já', vezme [nás] to a zanechá [nás] to na tomto místě. Ze všech myšlenek,
které se objevují [či vyvstávají] v [naší] mysli je jedině já-myšlenka první myšlenkou. Pouze po jejím
vzniku vzniknou ostatní myšlenky. Pouze po objevení se první osoby se objeví druhá a třetí osoba; bez
první osoby druhá a třetí osoba neexistují.


6
Pouze zkoumáním 'kdo jsem já?' se [naše] mysl utiší, [ustoupí, opadne, stane se tichou, zmizí či
přestane existovat]; myšlenka 'kdo jsem já?' [tj. úsilí, vynaložené k vnímání našeho esenciálního bytí]
vyhladí všechny ostatní myšlenky a na konci bude sama zničena, tak jako zápalná hůl [tj. hůl, která se
užívá k prohrabávání pohřební hranice, aby se zajistilo, že mrtvola bude zcela spálena]. Jestliže
povstanou jiné myšlenky, tak aniž bychom je nechali se rozvinout, musíme zkoumat, komu se objevili.
Jakkoli mnoho myšlenek vystoupí, co [na tom záleží]? Jestliže budeme každou myšlenku, jakmile se
objeví, bděle zkoumat, abychom zjistili, komu se objevila, bude jasné, že 'mě' [tzn., že si budeme
zřetelněji připomínat sami sebe – toho, komu se každá myšlenka objevuje]. Jestliže [takto]
zkoumáme 'kdo jsem já?' [tj. jestliže stočíme naši pozornost zpátky na sebe sama a držíme ji
odhodlaně, bděle a se silným zaujetím upevněnou na našem vlastním, esenciálním sebe-vědomém
bytí, a to proto, aby objevila, co toto 'mě' ve skutečnosti je] [naše] mysl se vrátí do svého místa zrodu
[nejvnitřnějšího jádra našeho bytí, které je zdrojem všeho, co vyvstává]; [a jelikož se tímto zdržujeme
péče o jiné myšlenky], tak myšlenka, která povstala, také poklesne. Když se stále procvičujeme
v tomto zvyku, síla [naší] mysli zůstávat pevně zakotvena v místě jejího zrodu bude narůstat [tj.
opětovným procvičováním stáčení naší pozornosti na naše čiré bytí, které je místem zrodu naší mysli,
se zvýší schopnost naší mysli zůstávat jako čisté bytí]. Když [naše] jemná mysl vychází ven skrze [náš]
mozek a smyslové orgány, objeví se hrubé formy a jména [myšlenky či mentální představy vytvářené
naší myslí a objekty, které tvoří tento svět]. Pokud mysl zůstává v [našem] srdci [jádru našeho bytí],
pak jména a formy zmizí. Pouze [tento stav] zadržování [naší] mysli v [našem] srdci, aniž by jí bylo
dovoleno vycházet vně, se jmenuje 'ahamukham'
['obracení se k Já' či sebe-pozornost] nebo
'antarmukham'
['obracení se do nitra' či introverze]. Pouze [stav] dovolující [mysli] vycházet ven, se
jmenuje 'bahirmukham' ['obracení se ven' či extroverze]. Pouze když [naše] mysl takto zůstává pevně
zakotvena v
[našem] srdci, pak [naše primární myšlenka] „já“, která je kořenem [základem,
podkladem nebo zdrojem] všech ostatních myšlenek, odejde [opustí nás, zmizí či přestane existovat]
a [naše] vždy existující [pravé] Já samo zazáří. Tento prostor [stav nebo skutečnost] zbavený i jen
nepatrné [stopy] [naší základní] já-myšlenky, je svarúpa [naše 'vlastní podstata' či pravé Já]. To jediné
je nazýváno 'mauna'
[tichem]. Pouze [tento stav] pouhého bytí se nazývá 'džňána-drišti' ['zření
poznání', tj. zkušenost pravého poznání]. Onen [stav], jež je pouhým bytím, je jen [stavem]
uklidněním [usazením se, rozpuštěním, rozplynutím, zmizením, pohlcením či zánikem] [naší] mysli
v átma-svarúpa [našem vlastním pravém Já]. Mimo [tento stav nedvojného bytí], ostatní [stavy
dvojnostního poznávání], jakožto poznávání jiných myšlenek, poznávání tří časů [co se přihodilo
v minulosti, co se nyní odehrává a co se stane v budoucnosti] a poznávání toho, co se děje jiném
místě, nemohou být džňána-drišti [zkušeností pravéhoho poznání].


7
To, co skutečně existuje, je pouze átma-svarúpa [naše vlastní pravé Já]. Svět, duše a Bůh jsou
kalpanaigal [představy, mentální výtvory či konstrukce] v átma-svarúpa [našem vlastním pravé Já],
podobně jako [zdánlivé] stříbro, [jež vidíme] v lastuře. Tyto tři [základní elementy relativity či duality]
se objeví ve stejný čas a ve stejný čas zase mizí. [Naše] svarúpa [naše 'vlastní podstata' či pravé Já] je
sama světem; [naše] svarúpa je samotným 'já' [naší myslí či individuálním já]; [naše] svarúpa sama je
Bohem; vše je Šiva-svarúpa [naše pravé Já, které je Šivou – absolutní a jedinou, opravdu existující
skutečností].


8
K tomu, aby mysl [navždy] utichla, není vhodnějšího prostředku než vičáry [zkoumání čili umění sebepozorného
bytí]. Jestliže budeme kontrolovat mysl jinými prostředky, pak mysl zůstane jakoby
zklidněná, [ale] pak se náhle znovu vynoří. Mysl může být uklidněna dokonce i pránajámou
[kontrolou dechu]; avšak [přesto] mysl zůstává zklidněná jen tak dlouho, jak dlouho je zklidněný
dech. Když se dech objeví [nebo se stává zjevným], objeví se také mysl a začne se potulovat pod
vládou [svých] vásan [sklonů, popudů či přání]. Místo zrodu obou – jak mysli, tak i prány je stejné.
Samotná myšlenka je svarúpa ['vlastní podstata'] mysli. Samotná já-myšlenka je první [nebo základní]
myšlenkou mysli –je samotným egem. Odkud vzchází ego, odtud se také zvedá dech. Proto když se
mysl utiší, utiší se také prána, [a] když se utiší prána, utiší se také mysl. Nicméně, i když je mysl ve
spánku ztichlá, dech není ztišený. Je to takto zařízeno z příkazu Boha za účelem ochrany těla a také,
aby ostatní lidé neměli pochyby, zda toto tělo nezemřelo. Když se mysl utiší během bdění
a v samádhi [jeden z rozličných druhů mentálního ponoření, který je výsledkem jógy nebo jiné formy
duchovní praxe ], prána se zklidní. Říká se, že prána je hrubá forma mysli. Až do okamžiku smrtí drží
mysl pránu v těle a v okamžiku smrti těla ji [pránu] mysl uchopí a odvádí pryč. Proto pranájáma je
pouze pomůckou k potlačení mysli, ale nemůže vést k mano-náse [naprostému vyhlazení mysli].


9
Stejně jako pránajáma, jsou i murti-dhjána [meditace na formu Boha], mantra-džapa [opakování
posvátných slov, jako například Božího jména] a ahara-nijama [dietní omezení, zejména příkaz
konzumace výhradně vegetariánské stravy] [pouze] pomůckami, které krotí mysl [ale nevedou
k jejímu vyhlazení]. Mysl dosáhne jednobodovosti [či koncentrace] jak murti-dhjánou, tak i mantradžapou.
Právě tak, jako když [někdo] vloží řetěz do sloního chobotu, který se neustále pohybuje
[komíhá se ve snaze cokoli zachytit], slon řetěz pevně uchopí a bude kráčet kupředu, aniž by [se
zachytával a] přidržoval čehokoli jiného, tak vskutku i mysl, která se věčně pohybuje [potuluje se
přemýšlením o čemkoli jiném], bude, pokud se trénovala v [praxi myšlení na] nějaké [konkrétní]
jméno či formu [Boha], zůstávat v pevném úchopu této formy či jména [bez myšlení zbytečných
myšlenek na cokoli jiného]. Protože se mysl rozprostírá do šíře [a rozptyluje tak svoji energii]
v množství nesčíslných myšlenek, tak se každá myšlenka stává nesmírně slabou. Ale pro mysl, která
získala stálost koncentrace, když myšlenky ustupovaly a stahovaly se [tj., bylo dosaženo
jednobodovosti mysli díky postupnému omezování jejích myšlenek], a tímto mysl nabývala na síle, se
átma-vičára [sebe-zkoumání, které je uměním sebe-pozorného bytí] stane snadno uskutečnitelnou.
Prostřednictvím mitta sattvika áhara-nijama [omezením stravy pouze na přiměřené množství čistého
neboli satvického jídla], což je nejlepší mezi všemi příkazy, naroste v mysli satva-guna [kvalita klidu,
jasu či 'bytí-ství'] a [tímto] usnadní sebe-zkoumání.


10
Ačkoli višaja-vásany [naše latentní sklony či přání všímat si místo sebe sama jiných myšlenek], které
od nepaměti připlouvají, povstávají [jako myšlenky] v nesčetném množství, podobny vlnám na
oceánu, přesto mohou být zničeny, pokud stále narůstá svarúpa-dhyjána [sebepozornost]. Aniž
bychom dávali prostor pochybovačné myšlence: 'Je možné rozpustit tak mnoho vásan a být [či
zůstávat] pouze v pravém Já?', měli bychom houževnatě přilnout k sebe-pozornosti. Ať je člověk
jakkoli velkým hříšníkem, jestliže místo bědování a naříkání: 'Jsem hříšník! Jak mohu být spasen?'
zcela odmítne myšlenku, že je hříšníkem, a je horlivý [nebo vytrvalý] v sebe-pozornosti, bude zajisté
přetvořen [či přeměněn v pravdivou 'formu' myšlenek prostého, sebe-vědomého bytí].


11
Zkoumání 'kdo jsem já?' je nezbytné tak dlouho, dokud višija-vásany [latentní sklony či přání všímat si
místo sebe sama jiných myšlenek] přebývají v [naší] mysli. Jakmile a když myšlenky vyvstanou, pak
a zde je [pro nás] nezbytné je všechny vyhladit zkoumáním [horlivou a ostražitou sebe-pozorností]
v tom samém místě, kde se vynořují. Bytí [stálé či setrvalé] bez věnování pozornosti [čemukoli]
jinému [než nám samým] je vajrágja [odpoutanost] či nirasa [beztužebnost]; bytí [stálé či setrvalé],
bez opouštění [oddělování se nebo odcházení od našeho pravého] Já, je džňána [poznání]. Vpravdě
[tyto] dvě [beztužebnost a pravé poznání] jsou pouze jedno. Tak jako si lovec perel přivazuje kámen
k pasu a potápí se, aby získal perlu ležící na dně moře, tak každý člověk, ponořující se [pod povrch
činnosti jeho mysli] a klesající [hluboko] dovnitř sebe sama s vajrágjou [svobodou od tužeb nebo od
žádosti čehokoli jiného, než je bytí], může získat perlu pravého Já. Jestliže se pevně drží nepřetržité
svarúpy-smarany [sebe-připamatovávání se] dokud nedospěje ke svarúpě [vlastnímu, esenciálnímu
pravému Já], tak to samo bude dostačující. Dokud jsou nepřátelé uvnitř pevnosti, budou stále
pokračovat v tom, aby z ní podnikali výpady. Jestliže vytrváme v jejich ničení [nebo odříznutí] kdykoli
se dostanou ven, pevnost [nakonec] přejde do [našeho] držení.


12
Bůh a guru vpravdě nejsou odlišní. Právě tak jako [kořist], která byla sevřena v tlamě tygra, již
neunikne, tak i ti, kteří byli zachyceni v záři milosti gurua, jím budou bezpochyby zachráněni
a opravdu nikdy nebudou opuštěni; nicméně je [pro ně] nutné nezlomně se ubírat [počínat si nebo
jednat] cestou, kterou guru ukázal.


13
Být kompletně vstřebán v átma-ništha [v sebe-přebývání, ve stavu pouhého bytí, kterým skutečně
jsme] nedává ani ten nejmenší prostor k výstupu myšlenek jiných než átma-čintana [sebe-nazírání,
'myšlení' na naše vlastní, pravé Já]; a to je odevzdáním sebe sama Bohu. Ať naložíme na Boha jakékoli
množství nákladu, On vše unese. Jelikož paraméšvara-šakti [nejvyšší boží síla] řídí všechny činnosti
[tj., jelikož zapříčiňuje a ovládá vše, co se na tomto světě přihodí], proč bychom měli stále myslet: 'je
[pro mne] nezbytné počínat si tímto způsobem'; je [pro mne] nezbytné počínat si tamtím způsobem',
místo toho, abychom jen byli [tišší, míruplní a šťastní] a odevzdali [sami sebe, společně s veškerým
naším břemenem] tomu [vše ovládající síle]? Víme-li, že vlak uveze všechen náklad, proč bychom my,
kteří v něm cestujeme, měli trpět nesením našeho malého zavazadla na naší hlavě, místo toho,
abychom jej ve vlaku odložili?


14
Co je nazýváno štěstím, je pouze svarúpa ['vlastní podstata' nebo esenciální přirozenost] átmanu
[pravého Já]; štěstí a átma-svarúpa [naše vlastní, esenciální pravé Já] nejsou od sebe odlišné. Átma-
šukha [štěstí pravého Já] existuje sama o sobě; ona sama je skutečná. Štěstí neleží v žádném
z předmětů tohoto světa. Jen kvůli našemu nedostatečnému rozlišování si myslíme, že jej lze získat ze
zevních předmětů. Když [naše] mysl vychází ven, tak zakouší nedostatek štěstí. Avšak vždy, když jsou
naše myšlenky [nebo přání] naplněny, [naše mysl] se stočí zpět, do místa kam náleží [středu našeho
bytí, našeho skutečného, pravého Já, které je místem, odkud mysl vyvstala] a zažívá pouze štěstí
[našeho skutečného] pravého Já. Podobně i během spánku, samádhi [stavu intenzivní kontemplace či
absorpce mysli ], při mdlobách, když je získáno to, co je žádoucí nebo se skončí nežádoucí [tj., když se
naše mysl vyhýbá nebo je zproštěna nějaké zkušenosti, kterou nemá ráda], [naše] mysl se stane
introvertní a zažívá pouze štěstí pravého Já. Takto [naše] mysl bez odpočinku bloudí, vychází ven
a opouští [naše esenciální] pravé Já a [pak] se stáčí [zpět] do sebe sama. U paty stromu je slastný stín.
Venku na slunci panuje prudký žár. Člověk putující venku vchází do stínu, aby se ochladil. Po krátké
chvíli znovu vyjde ven, ale není schopen snášet žár, a tak se vrací zpět k patě stromu. Tímto
způsobem pokračuje dále, vychází ze stínu do žáru slunce a vrací se [zpět] ze slunce do stínu. Člověk,
který si počíná tímto způsobem, nemá dostatek rozlišování. Ale kdo rozlišuje, neopouští stín.
Podobně mysl džňánina [člověka s pravým sebe-poznáním] neopouští brahman [základní a absolutní
skutečnost, která je naším vlastním, esenciálním bytím či pravým Já]. Ale mysl adžňánina [osoby
postrádající pravé sebe-poznání] stále trpí strádáním, když se potlouká po světě a jen na krátkou
chvíli získává štěstí, když se vrací k brahman. Co je nazýváno světem, je pouze myšlení, [protože vše,
co jako svět poznáváme, není nic jiného, než série mentálních představ či myšlenek, které naše mysl
vytváří svojí silou představivosti]. Když zmizí svět, tj. když ustane myšlení, [naše] mysl zažívá štěstí;
když se svět objeví, zažívá neštěstí.


15
Právě tak jako pouhou přítomností slunce, které vychází bez iča [tužeb, přání či zálib], samkalpy
[chtění či záměru], [nebo] jatny [úsilí či námahy] krystal [nebo zvětšovací sklo] zapálí oheň, lotos
rozkvete, voda se bude vypařovat a lidé světa budou zaměstnání [nebo započnou] jim příslušející
činnosti, budou [tyto činnosti] vykonávat a ztiší se [ustanou s prováděním činností]; a [zrovna tak],
jako se jehla bude pohybovat v přítomnosti magnetu, [tak také] džívové [žijící bytosti], které jsou
zachyceny v [ohraničeném stavu, pod vládou] muttozhil [trojitá funkce Boha, a to vytváření,
udržování a rozpouštění světa] nebo pančakritjas [pět funkcí Boha – vznik, udržování, zánik,
zahalování a milost], které nenastávají jinak, než z pouhopouhé boží přítomnosti, se pohybují
[zaměstnávají sami sebe, vykonávají činnosti, vyvíjejí úsilí nebo snahu] a zklidňují se [upouštějí od
činností, utiší se nebo usnou] v souladu s jejich vlastní karmou [tj., nejenom v souladu s jejich
prárabdha karmou nebo osudem, který je pobízí k vykonávání nejrůznějších činností, nezbytných
k zakoušení všech příjemných a nepříjemných věcí, jež jim jsou přisouzeny, ale také podle jejich
karma vásan – sklonů a popudů k žádostem, tj., myslet a jednat specifickým způsobem, který je
popohání v úsilí zažít určité příjemnosti, jež jim nejsou předurčeny k prožití a vyhýbat se
nepříjemnostem, které musejí prožít]. Avšak Bůh není samkalpa sahitar [bytost spojená s nějakým
přáním či záměrem]. Ani karma se Jej nedotýká [tzn., že Bůh není svázaný nebo ovlivněný žádnou
karmou nebo jakýmkoli činem]. Je to podobné, jako když se události světa, [činnosti odehrávající se
zde na zemi] nedotýkají [nebo neovlivňují] slunce, a [podobně] kvality a nedostatky čtyř základních
prvků [země, voda, vzduch a oheň] neovlivňují vše pronikající prostor.


16
Všechny [skutečně spirituální] spisy odnepaměti uvádějí, že k dosažení mukti [duchovnímu
osvobození nebo spáse] je [pro nás] nezbytné ovládnout [naši] mysl. Po poznání, že mano-nigraha
[potlačení, držení uvnitř, krocení, podrobení, ztlumení či zničení naší mysli] je konečným cílem [nebo
smyslem] [takovýchto] písem, neplyne žádný prospěch [získaný] nekonečným studiem
[nespočetného množství] písem. K ovládnutí [naší] mysli je [pro nás] nezbytné zkoumat sami sebe
[proto, abychom poznali] kdo [skutečně jsme]. Avšak jak [můžeme poznat sami sebe] zkoumáním
písem, které je prováděné jako náhrada za zkoumání sebe sama? [Pro nás] je nevyhnutelné poznat
sami sebe pouze naším vlastním zrakem džňány [skutečným poznáním, tj. naším vlastním, k sobě
stočeným vědomím]. Potřebuje [člověk jménem] Ráma zrcadlo, aby si uvědomil, že je Rámou? [Naše]
'já' se nachází uvnitř panča-kóšas ['pěti obalů', kterými jsme zdánlivě zastřeli a zahalili naše pravé
bytí, což je naše fyzické tělo, prána či životní síla, mysl, intelekt a zdánlivá temnota či nevědomost
spánku], zatímco písma se nacházejí vně. Proto zkoumání písem [v naději získat tímto poznání] sebe
sama – toho, jehož bychom měli prozkoumávat [s pozorností stočenou dovnitř] a s odstraněním
[odsunutím stranou, opuštěním či oddělením] všech panča-kóšas, je nepoužitelné [či zbytečné].
Poznávání naší jatharta-svarúpy [našeho vlastního pravého Já či esenciálního bytí] zkoumáním: kdo je
[naše klamné individuální] já, kdo je nesvobodný [spoutaný uvnitř imaginárního vězení naší mysli] –
to je mukti [osvobození]. Átma-vičára je jedinečná [opravdu vhodná] k tomu, aby [praktikováním]
stálého, [trvalého či setrvávajícího] bytí vsadila [umístila, držela, posadila, uložila, upoutala, upevnila
či ustálila naši] mysl v átmanu – [našem vlastním pravém Já], zatímco dhjána [meditace] je
představování si sebe sama jako sat-čit-ánanda brahman [absolutní skutečnost, která je bytímvědomím-blažeností].
V určitý čas bude [pro nás] nezbytné zapomenout vše, co jsme se naučili.


17
Tak jako žádný prospěch [nezíská] člověk, který zkoumá smetí, jež má zamést a vyhodit pryč, tak také
žádný prospěch [nezíská] člověk – který má poznat [své] pravé Já – tím, že vypočítává množství tatev,
jež skrývají [naše pravé] Já a zkoumá jejich vlastnosti, namísto toho, aby je všechny sebral a zamítl.
[Pro nás] je nezbytné považovat svět, [který je z těchto tatev složený], za sen.


18
Vyjma toho, že stav bdění je dirgha [dlouhotrvající] a snový stav je kšanika [chvilkový či krátkodobý],
není zde žádného rozdílu [mezi těmito dvěma imaginárními stavy mentální aktivity]. V té samé míře,
jako se všechny vjavaháras [konání, činnosti, události nebo příhody], které se ve stavu bdění
odehrají, zdají být [v tomto přítomném okamžiku] skutečné, tak stejným způsobem se vjavaháras,
které se odehrají ve stavu snění, zdají být skutečné v čase snění. Ve snu se [naše] mysl ujímá jiného
těla [považuje jej za sebe sama]. Ve stavu bdění i snění se myšlenky a jména-a-formy [objekty
zdánlivě vnějšího světa] objevují ve stejný čas [tj., současně].


19
Neexistují dvě mysli, a sice dobrá mysl a špatná mysl. Pouze vásany [sklony či skryté touhy] jsou
dvojího druhu, a to subha [dobré či žádoucí] a asubha [špatné nebo nežádoucí]. Když je mysl
[jedince] pod vlivem subha-vásan [žádoucích sklonů], říká se, že je to dobrá mysl, a když je pod
vlivem asubha-vásan [nežádoucích sklonů], jedná se o špatnou mysl. Avšak i když se nám jiní lidé
mohou jevit jako špatní, mít k nim odpor je nesprávné [či nevhodné]. Měli bychom mít nechuť k [či
zříci se] projevování sympatií a antipatií. Není [pro nás] vhodné vkládat se do záležitostí jiných lidí
[volně řečeno – měli bychom dbát našich vlastních povinností a nezasahovat do záležitostí druhých
osob]. Vše, co dáváme ostatním, dáváme pouze sami sobě. Kdyby [každý] znal tuto pravdu, zdržel by
se snad někdo dávání?


20
Když povstane [naše individuální] já, vše povstane; když [naše individuální] já klesne [či zanikne], pak
také klesne [či zanikne] vše ostatní. V jaké míře se chováme pokorně, tak v téže míře je zde přítomná
milost [či moc]. Pokud kontrolujeme [držíme na uzdě, podrobujeme si, srážíme, stahujeme či
omezujeme naši] mysl, pak je jedno, kde se nacházíme [nebo: buďme tam, kde chceme].

http://www.rudolfskarnitzl.cz/ramana/do ... m_ja_2.pdf

Re: Kdo jsem Já ?

Příspěvek od Jana » sob 06. úno 2016 14:54:35

Štěstí je Vaše pravé já

Kdo jsem Já ?

Příspěvek od rafael » stř 20. srp 2014 14:53:25

Návštěvník: Kdo jsem já?
Ramana Mahariši: Jaký bezprostřední pojem vás napadá?
Návštěvník: Jsem člověk, který tu sedí, hovoří a naslouchá.
Ramana Mahariši: To, co tu sedí, je tělo. Ono má hlasový orgán a smysl sluchu. Jste tedy tím tělem?
Návštěvník: A nejsem?
Ramana Mahariši: Vaše tělo se skládá z rukou, nohou, očí a tak dále. Jste rukama? Copak nemůžete existovat bez rukou?
Návštěvník: Mohu existovat bez rukou, takže nejsem ruce.
Ramana Mahariši: Ze stejného důvodu nejste nohy, nos, oči apod.
Návštěvník: Ano, je tomu tak.
Ramana Mahariši: Když nejste žádnou částí těla, nejste ani jeho celkem.
Návštěvník: Jak je to možné?
Ramana Mahariši: To, co vám náleží, je vaším vlastnictvím, ale nejste to vy. Je to tak?
Návštěvník: Zdá se, že ano.
Ramana Mahariši: Mluvil jste v pojmu „mé tělo“. Pak tělo je vaším vlastnictvím, že?
Návštěvník: Vypadá to tak. Ale nevidím to já, které vlastní tělo.
Ramana Mahariši: Vlastník, vy sám, musí být neviditelný. Copak neexistují neviditelné bytosti?
Návštěvník: Ano, jsou takové. Jako například duchové nebo strašidla.
Ramana Mahariši: Takže můžete být duchem. Je to možné?
Návštěvník: Jak může být žijící člověk duchem?
Ramana Mahariši: Kdy podle vás může být duchem?
Návštěvník: Po smrti.
Ramana Mahariši: A kde byl duch během jeho života?
Návštěvník: Nějakým způsobem musel být spojen s tělem nebo v něm přebýval.
Ramana Mahariši: Jaký je přirozený rozdíl mezi duchem a mezi živým nebo mrtvým tělem?
Návštěvník: Myslím si, že duch je jemný, zatímco tělo je hrubé a hmotné a že duch působí na tělo.
Ramana Mahariši: Pak tedy ani tělo, ani smysly či prána (dech a další životní funkce) netvoří ducha, kterým jste vy – vaše já.
Návštěvník: Ne, ty nejsou já.
Ramana Mahariši: Když myslíte nebo mluvíte o já, co jiného cítíte, že je vaší částí nebo částí ducha?
Návštěvník: Lidé říkají, že máme jak tělo, tak mysl. Jestli nejsem tělo, pak jsem zřejmě mysl.
Ramana Mahariši: Co je ona mysl? Co ji tvoří?
Návštěvník: To neumím říci.
Ramana Mahariši: Když mluvíte o své mysli, jakou máte myšlenku v pozadí mysli? Mysl není trup s údy, hlavou, hlase a tak dále, že?
Návštěvník: Není.
Ramana Mahariši: Je ve vás cosi jemnějšího než toto hrubohmotné tělo, které vyjadřujete svým hlasem. Proč teď mluvíte?
Návštěvník: Abych vyjádřil názory a myšlenky, které mám na mysli.
Ramana Mahariši: Pak myšlenky a názory jsou obsaženy v mysli a dohromady tvoří mysl.
Návštěvník: Ano.
Ramana Mahariši: Jsou myšlenky a názory stejné nebo si jsou navzájem podkladem?
Návštěvník: Tomu nerozumím.
Ramana Mahariši: Když někoho vidíte, jaká myšlenka vás napadne?
Návštěvník: Myslím si, že vidím nějakou osobu, mající nějaké vlastnosti. Třeba malou nebo chytrou.
Ramana Mahariši: Jak to víte, že je malá nebo chytrá?
Návštěvník: Protože jsem takové vlastnosti již předtím poznal.
Ramana Mahariši: Takže máte určité prvotní dojmy o osobě, které srovnáváte s předchozími vjemy z vašeho života. Není tato síla paměti – toto srovnávání a posuzování o podobnosti či rozdílnosti – vyšší silou, než je pouhé vnímání vjemů?
Návštěvník: Ano, je.
Ramana Mahariši: Srovnávání a posuzování jsou odvozené funkce v mysli, které se nazývají intelektem či buddhi. Které z těchto dvou vyšší? Jsou to pocity a myšlenky nebo intelekt?
Návštěvník: Intelekt vede, uspořádává a třídí myšlenky. Proto je intelekt (buddhi) vyšší než myšlenky.
Ramana Mahariši: Takže intelekt (buddhi) můžeme považovat za vnitřní pochvu, jemné nitro pro onu mysl (manas). Můžete nalézt ještě nějaké další vnitřní jádro, kterému je buddhi vnější pochvou?
Návštěvník: Má mysl není schopná proniknout tak mysteriózní orgán.
Ramana Mahariši: Proč? Vždyť právě teď jste jím proniknul – když jste říkal „má mysl“! Jste to vy, kdo zahrnuje své myšlenky a váš intelekt do pojmu „má mysl“, je tomu tak?
Návštěvník: Ano.
Ramana Mahariši: Když říkáte můj intelekt, jaký je vztah mezi vámi a vaším intelektem? Není to vztah vlastníka a majetku?
Návštěvník: Může to tak být, ale celá ta věc není mému intelektu jasná.
Ramana Mahariši: Je pro vás intelekt vždy stejný nebo se váš liší od ostatních?
Návštěvník: Ne, můj intelekt se čase mění a od ostatních se liší. Zvláště, když s nimi nesouhlasím.
Ramana Mahariši: Mají všichni lidé stejný stupeň či kvalitu intelektu, bez ohledu na jejich věk, vzdělání, zdraví?
Návštěvník: Ne, děti ho mají málo. Starší a vzdělaní lidé ho mají více. Nemocní ho mají málo. Géniové mnoho. Blázni, opilci a hlupáci ho mají málo či vůbec ne.
Ramana Mahariši: Kde je intelekt u pomatených lidí?
Návštěvník: Je zastřený nebo zničený.
Ramana Mahariši: Získají ho někdy zpátky?
Návštěvník: Někteří ano
Ramana Mahariši: Asi tak podobně, jako znovuzískáme ukradený majetek. Váš intelekt je tedy vašim vlastnictvím, který je schopný vylepšení. Je měnlivý, náchylný k poškození a může být znovu uveden do původního stavu. Jste tedy jeho vlastníkem. Je to tak?
Návštěvník: Ano.
Ramana Mahariši: Pak tedy intelekt či buddhi je jen vaším vlastnictvím, ale vy jím nejste.
Návštěvník: Je tomu tak.
Ramana Mahariši: Tak co jste vy?
Návštěvník: Nejsem schopen najít, co jsem já.
Ramana Mahariši: Chcete říci, že váš intelekt vám neukazuje, kdo jste?
Návštěvník: Ano, to mám na mysli.
Ramana Mahariši: Copak nemáte žádnou jinou moc mimo intelekt, proč se nedíváte, zda-li ji máte?
Návštěvník: Kam nebo co mám vidět?
Ramana Mahariši: Dívejte se do sebe.
Návštěvník: Jak mohu vidět to, co není viditelné?
Ramana Mahariši: Nemůžete se dívat tímto fyzickým zrakem.
Návštěvník: Copak mám nějaký jiný zrak?
Ramana Mahariši: Máte své já. Dívejte se jím a zkoumejte „kdo jsem já?“.
Návštěvník: Jak mohu své já vidět?
Ramana Mahariši: Když mluvíte o já, nejste si ho vědom?
Návštěvník: Ano.
Ramana Mahariši: To vědomí není vědomím o předmětech či objektech, takže to musí být vědomí o něčem jiném. Je tomu tak?
Návštěvník: Co z toho vyplývá?
Ramana Mahariši: Když myslíte na nějaký objekt, pak jste vstřebán a transformován v onom objektu. Tehdy nemyslíte na já, ale na objekt, že ano?
Návštěvník: Ano, přesně tak.
Ramana Mahariši: Takže když opustíte objekt, co zůstává?
Návštěvník: Nic nezůstává.
Ramana Mahariši: Ale když jste vnímal objekt, tak tu byl vnímaný objekt a vy sám jako vnímající.
Návštěvník: To ano.
Ramana Mahariši: Když z této dvojice odejmete to prvně zmiňované, totiž objekt, co by mělo zbývat?
Návštěvník: Logicky či matematicky vyjádřeno by mělo zbýt subjektivní já. Ale fakticky nezjišťuji, že by zůstávalo. Když přestanu myslet na objekty, všechny myšlenky ustanou, ale já samotné nezůstává.
Ramana Mahariši: Máte částečně pravdu. Intelektuální a relativní představa já jako subjektu neexistuje odděleně od pojmu, představy či objektu. Subjekt a objekt se společně vynořují a společně zanikají. První osoba, druhá osoba a třetí osoba vskočí i vyskočí do vědomí společně. Ale copak není žádné vědomí mimo intelektuálních pojmů a představ?
Návštěvník: Žádné nevidím.
Ramana Mahariši: Měl jste svůj intelekt, když jste spal hlubokým spánkem? To jest, mohl jste tehdy vnímat, srovnávat a porovnávat, pamatovat a posuzovat věci a objekty?
Návštěvník: Tehdy nebyly žádné objekty, na které by se dalo myslet. Nebyla žádná aktivita intelektu.
Ramana Mahariši: Ale už jste to předtím zmiňoval, že jste se cítil šťastným, že ano?
Návštěvník: Ano.
Ramana Mahariši: Čím je toto obecné pociťování štěstí, které není ve vztahu k nějakým objektům nebo myšlenkám, toto cítění či vědomí, jehož se intelekt nezúčastňuje? Již jste sám našel a zjistil, že přirozeností Já – Self je být šťastný a zde nacházíte štěstí, když překračujete intelekt. Z toho můžete vyvodit, že Já – Self a štěstí jsou jedno a totéž a jsou jako jedno a totéž pociťované, třebaže se intelektem jako jedno nepociťují.
Návštěvník: Jsem nyní přesvědčen, že to tak musí být, ale jasně to necítím. Nepociťuji absolutní štěstí, které nemá vztah k intelektu a které zároveň intelekt přesahuje.
Ramana Mahariši: Je tomu proto, že bylo dlouho vaším zvykem myslet a ztotožňovat se s objekty a že jste se nikdy nedíval směrem na vaše Já, jak jsem již před chvílí zmiňoval. Vždy jste používal svůj intelekt a ne svou intuici. Když nyní změníte tento způsob a budete se věnovat vnitřní vizi a když vyloučíte všechny vnější podoby a přistoupíte k intuitivnímu cítění, pak v onom původně temném místě, kde se vaše mysl nachází, zachytíte pravý obraz vašeho Já. To je skutečné, je to realizující. Realizující čili Já – Self – To, jež slova nemohou popsat a co mysl nedosahuje, co se jen našeptává v pojmu, který je často užíván pro znázornění jako sat-čit-ánanda, to jest existence neboli skutečnost, vědomí neboli osvícení a blaho.
http://www.rudolfskarnitzl.cz/Texty/rozhovor_2.htm

Nahoru