od Návštěvník » čtv 02. lis 2017 16:00:37
Byla jsem jedináček, vymodlené dítě svých rodičů. Velký kus života jsem, vlastně jsme - žili s mamkou spolu v řekněme boji. Ne jako dítě, ale od mých dospěláckých let, kdy jsem se stala v 18-ti letech manželkou, záhy i matkou. Problém spočíval v tom, že i když jsem již byla dospělá, sama matkou, mamka mne pořád brala jako svou (malou) dceru, která se musela každou chvíli hlásit, vysvětlovat, navštěvovat. Musela. Jinak tu byly výčitky z její strany. Ten vztah mne doslova ničil, šíleně mi to lezlo na nervy. Dokud jsem "poslouchala", "hlásila se", bylo vše v pořádku, v momentě, kdy se tak nedělo, výčitky a slova jako že žije celý život jen pro mne atd. a že jsem nevděčná. Chjo. Znovu se mi to období připomíná a je to, vlastně bylo to, těžké. Pro mne ale i pro ni.
Pak jsem se asi ve svých 40 letech účastnila víkendového sebepoznávacího kurzu, kde jsme měli alegoricky, tzn. pomocí obrazů, nakreslit sebe, svou matku a svého otce. Sebe jsem nakreslila jako slunce. Otce jako tajícího sněhuláka, pod kterým je již spousta vody a mamku jako hromadu černého kamení....
S lektorem jsme společně obraz rozebrali a když jsem mu popsala své pocity, týkající se rodiny (otce a mamku), popsala jsem mu náš nezdravý vztah s mamkou, jen se mne zeptal, proč jsem to tak dalece nechala dojít. Já.
Ta slova byla pro mne jako rána do palice.
Zanedlouho jsem šla ke kamarádce na odblokování. Nebylo naplánováno žádné konkrétní téma. To téma se rozkrylo samo.
Prožila jsem si v regresi svůj prenatál, zakoušela jsem své pocity coby duše, čekající na vstup do lůna, zažívala jsem pocity mé mamky, svého otce, to, jak si přál spíše kluka, než dceru, osamělost mamky, pro kterou otec nikdy nebyl oporou atd. Bylo by to nadlouho....
Regrese vyústila do zvolání: "Nejsem dítě!!!!!" A několikrát za sebou, nejdříve ve vzdoru, nahlas, silně: "Nejsem dítě!!!!!" a nakonec s úlevou a tichým, vnitřním úsměvem: "Nejsem dítě!".... :-)
Ať tomu budete věřit nebo nebudete, ale aniž bych musela cokoli říkat, náš vztah s mamkou se sám (!) změnil. Jakoby ze dne na den. Najednou tu vedle sebe (ne proti sobě), ale vedle sebe stály dvě ženy. A obě volné a svobodné. A obě milující...
Držím Ti Viktorie palce, abyste váš vztah vyřešili. Pro sebe, ale i pro vaše okolí. ♥
Byla jsem jedináček, vymodlené dítě svých rodičů. Velký kus života jsem, vlastně jsme - žili s mamkou spolu v řekněme boji. Ne jako dítě, ale od mých dospěláckých let, kdy jsem se stala v 18-ti letech manželkou, záhy i matkou. Problém spočíval v tom, že i když jsem již byla dospělá, sama matkou, mamka mne pořád brala jako svou (malou) dceru, která se musela každou chvíli hlásit, vysvětlovat, navštěvovat. Musela. Jinak tu byly výčitky z její strany. Ten vztah mne doslova ničil, šíleně mi to lezlo na nervy. Dokud jsem "poslouchala", "hlásila se", bylo vše v pořádku, v momentě, kdy se tak nedělo, výčitky a slova jako že žije celý život jen pro mne atd. a že jsem nevděčná. Chjo. Znovu se mi to období připomíná a je to, vlastně bylo to, těžké. Pro mne ale i pro ni.
Pak jsem se asi ve svých 40 letech účastnila víkendového sebepoznávacího kurzu, kde jsme měli alegoricky, tzn. pomocí obrazů, nakreslit sebe, svou matku a svého otce. Sebe jsem nakreslila jako slunce. Otce jako tajícího sněhuláka, pod kterým je již spousta vody a mamku jako hromadu černého kamení....
S lektorem jsme společně obraz rozebrali a když jsem mu popsala své pocity, týkající se rodiny (otce a mamku), popsala jsem mu náš nezdravý vztah s mamkou, jen se mne zeptal, proč jsem to tak dalece nechala dojít. Já.
Ta slova byla pro mne jako rána do palice.
Zanedlouho jsem šla ke kamarádce na odblokování. Nebylo naplánováno žádné konkrétní téma. To téma se rozkrylo samo.
Prožila jsem si v regresi svůj prenatál, zakoušela jsem své pocity coby duše, čekající na vstup do lůna, zažívala jsem pocity mé mamky, svého otce, to, jak si přál spíše kluka, než dceru, osamělost mamky, pro kterou otec nikdy nebyl oporou atd. Bylo by to nadlouho....
Regrese vyústila do zvolání: "Nejsem dítě!!!!!" A několikrát za sebou, nejdříve ve vzdoru, nahlas, silně: "Nejsem dítě!!!!!" a nakonec s úlevou a tichým, vnitřním úsměvem: "Nejsem dítě!".... :-)
Ať tomu budete věřit nebo nebudete, ale aniž bych musela cokoli říkat, náš vztah s mamkou se sám (!) změnil. Jakoby ze dne na den. Najednou tu vedle sebe (ne proti sobě), ale vedle sebe stály dvě ženy. A obě volné a svobodné. A obě milující...
Držím Ti Viktorie palce, abyste váš vztah vyřešili. Pro sebe, ale i pro vaše okolí. ♥