Buď sám sebou

Odeslat odpověď


Odpoveď na tuto otázku je nutná pro rozlišení automatizovaných pokusů o registraci.
Smajlíci
:) :( ;) :P 8) :D :'-( :knock: :green: :sos: :confused: :yes: :phew: :crazy: :what: :yeah: :hm:
Zobrazit další smajlíky
BBCode je zapnutý
[img] je zapnutý
[flash] je vypnutý
[url] je zapnuté
Smajlíci jsou zapnutí
Přehled tématu
   

Rozšířit náhled Přehled tématu: Buď sám sebou

Re: Mooji - Nebuď osobou - Buď sám sebou

Příspěvek od Jana » sob 06. led 2018 8:52:28

12:21 :

"Nenechte nikoho, aby vám řekl, že nemáte sílu rozpoznat to nejvyšší.

každý má možnost rozpoznat své Bytí...




Miluji Tě, také Tě miluji,


velmi dobře."

Re: Mooji - Nebuď osobou - Buď sám sebou

Příspěvek od Jana » sob 06. led 2018 8:43:03



Já jsem To

Re: Mooji - Nebuď osobou - Buď sám sebou

Příspěvek od Jana » ned 31. pro 2017 19:24:33



Mooji - Individuální, ale univerzální

Re: Mooji - Nebuď osobou - Buď sám sebou

Příspěvek od nop » sob 18. lis 2017 15:57:12

Návštěvník píše:Tento pán se zavřenýma očima je probuzený? Já to mám obráceně, když jsem probuzený, tak se mi oči otevřou.

On ochutnává zkušenost zevnitř tak jako labužník ochutná výtvor kuchaře (milost tvořenou Mistrem kuchařem, Bohem)

Re: Mooji - Nebuď osobou - Buď sám sebou

Příspěvek od Návštěvník » sob 18. lis 2017 12:41:18

Tento pán se zavřenýma očima je probuzený? Já to mám obráceně, když jsem probuzený, tak se mi oči otevřou.

Re: Mooji - Nebuď osobou - Buď sám sebou

Příspěvek od Jana » pát 17. lis 2017 18:44:31

m.PNG


Nechci se držet nějaké reputace.

m0.PNG


Nechci se držet žádného jména.

m1.PNG


Jen žiji v Otcově světle. Takto já jsem On.

m2.PNG


Nechci nic, nic, nic pro sebe,

m3.PNG


ale mám nesmírnou radost.

m4.PNG


Tento život je naplněn radostí, pokojem a láskou.

m5.PNG


Láska je můj život.
Je mnou samým, je mým životem.

m6.PNG


A bytosti, které potkávám, jsou též mým životem,
jsou v nitru.

m7.PNG

Trpké i sladké, všechny jsou ve mně.

m8.PNG


Všechno je uvnitř mé zkušenosti
a všechno je jen to.

Re: Mooji - Nebuď osobou - Buď sám sebou

Příspěvek od Jana » pát 17. lis 2017 13:57:55

m.PNG

Všechno je Bůh. Toto je život Boha.

m1.PNG

A když On vloží do tohoto života pocit, že mám být takovýto,

m2.PNG

a nebo toto dělat, udělám to.

m3.PNG

Ale není tu něco takového jako "já", "můj život".

m4.PNG

Nechci život. Nechci život pro žádné "já".

m5.PNG

Ne pro "mne". Nemám žádné "já".

m6.PNG

"Můj život" a cokoliv v něm je, je odevzdáno Bohu.
Toto je mé prohlášení.

m7.PNG

Nevyhlašuji to světu, vyhlašuji to před Bohem.

m8.PNG

Toto je mezi "mnou" a Bohem, pokud něco takového existuje.

m9.PNG

V iluzi odděleného "mne"

m91.PNG

to iluzorní "já", které má pocit oddělenosti

m92.PNG

věnuji moji zdánlivou samostatnost nazpět Otcovi.

m93.PNG

Nedržím si svůj život.
Nechci svůj život.

m94.PNG

Nechci se držet tohoto těla.

Re: Mooji - Nebuď osobou - Buď sám sebou

Příspěvek od Jana » pát 17. lis 2017 13:23:50



Zatímco jsem zde jako Mooji
(je možné zobrazit slovenské titulky)

Re: Mooji - Nebuď osobou - Buď sám sebou

Příspěvek od Jana » stř 05. črc 2017 11:43:54

mo1.PNG


...samotné vědomí je radostí, že jsme

Re: Mooji - Nebuď osobou - Buď sám sebou

Příspěvek od Jana » stř 05. črc 2017 11:42:33

Re: Mooji - Nebuď osobou - Buď sám sebou

Příspěvek od Jana » stř 12. dub 2017 16:11:16



Mooji - Nepřikládej takovou důležitost identitě (Don’t Give so Much Importance to Identity)

Re: Mooji - Nebuď osobou - Buď sám sebou

Příspěvek od Jana » pon 08. srp 2016 6:21:28



Mooji - Kdo se dívá bez vytváření příběhů?

Re: Mooji - Nebuď osobou - Buď sám sebou

Příspěvek od Návštěvník » pon 30. kvě 2016 5:34:26

Mooji - Vědomí hraje roli osoby (Consciousness Plays the Role of a Person)



Mooji: Velmi rozšířená víra v lidské říši je, že jsme především naše těla a podmínění, která pro to vyvstala, nebo vyvstávají pro tuto víru: "Já jsem tělo." A tak vzniká pocit: "Já jsem osoba." A osoba je forma vědomí. Ale je to limitovaná forma vědomí. Vědomí je nezničitelné, tělo není. Tělo je časově omezené. Jakmile se vědomí identifikuje s tělem, pak se dostane do iluze bludu, že sdílí tělesné kvality. A když spatří, že je tělo náchylné k nemoci a ke smrti a stárnutí, pak uvěří, že je také předmětem těchto podmínění. Jakmile se vědomí identifikuje s tělem, uvěří tomu, že je tělem. Nazývám to "pádem". Toto je možná upadnutí v nemilost. Vysvětlím to více.
A tak jsme uvěřili, že jsme limitované bytosti a že jsme tu pouze po dobu našeho tělesného života. Vědomí, coby nezničitelné, na sebe bere tuto víru, která vytvoří trauma uvnitř těla bytosti, že musíme nyní učinit vše, abychom si užili jak nejvíce můžeme. Vědomí se stane nejisté, bojácné, sobecké, omezené. A jistým způsobem ztratilo pocit vědomého kontaktu.
A jistým způsobem ztratilo pocit vědomého kontaktu se svým vlastním zdrojem, kterým je nehynoucí existence. A tak na svět přijde utrpení. Bolest, utrpení, konflikt, pocit: "Já jsem toto tělo a ty jsi jiné tělo. Mé tělo je modré, tvé je zelené a tohle žluté." Jako bychom byli v podstatě rozdílní. Dostaví se všechny tyto domněnky a tak se objeví konflikt. Poté strach, že nám dojdou zdroje, strach, že nás někdo nebude mít rád nebo nás odmítne. Všechny tyto věci se objeví vědomé bytosti, která upadla do stavu hypnózy, do víry, že je pouhou osobou. Jsme mnohem více, než pouhé osoby. Jsme ve skutečnosti neosobní Bytí (Já), které hraje roli osoby, takže jakmile vědomí hraje roli osoby, dostane se do velmi omezené zóny. Omezené oblasti a to je ono utrpení. Ta větší řeka lidského vědomí, které hledá osvobození nebo chce poznat Boha, nebo nalézt pravdu, plyne s touto hlubokou vírou, že jsme osobní. A tak ten samotný fakt, že věříme, že jsme osobní, limituje rozsah, ve kterém můžeme prozkoumávat. A principální Vědomí, které je naprosto kompletní, nádherné, mírumilovné, blažené, je zatím přehlíženo.
A převládá v nás mnohem užší záběr. A díky tomu lidské bytosti vždy hovoří z prostoru osoby: "Toto je špatně. Jak to zvládnu? Co mohu nalézt?" Je to zmatený a matoucí stav. Ale tak nějak to vypadá, že aby se mohla odehrát tato hra existence, na čas to tak musí být. My, coby Vědomí, jsme museli přijmout Daršan této nevědomosti. Této víry: "My jsme tělo", abychom mohli zažít svět skrze pocit individuality a osobnosti. Ale protože naší podstatou je Vědomí, máme vždy výhodu, protože již Bytím jsme. Jen se musí odehrát jisté probuzení, kde znovu rozpoznáme, že tím jsme. Ne snad pouze mentálně nebo intelektuálně, ne pouze myšlenkovým přesvědčením, ale skrze čirý prožitek, čirou moudrost a porozumění. Z toho důvodu přichází do hry existence - tento typ Satsangu. Ukázat těm, kteří jsou, a jsou to mnozí, unavení z pouhých prožitků, které vyprchají na cestě k osvobození, a hledají nyní zdroj. Mnoho lidí přišlo a říkají: "Praktikoval jsem spiritualitu po 20 let, 30 let... Proč je to tak obtížné?" Já říkám, že není.

Musí se pouze dostavit správné pochopení.

Otevřít srdce.

Ochota.


Ochota ponechat stranou balík konceptů, kterých se v současnosti držíme. Vidět znovu svěžíma očima. Pak můžeme mít šanci.

Ale jsme to, co hledáme.

A já doufám, že toto spatříte. To, co je opravdu zřejmé, ale zároveň zřejmě přehlíženo, míjeno.

Jakmile se dostaví porozumění, proběhne rozpoznání, jste vysvobozeni.

Nemohu vám říci, že to zabere takovou spoustu let. Cítím, že se to může stát dnes v jakýkoliv okamžik. Proč?
Protože to od vás nikterak není vzdálené. Je to již tu. Tak co pak působí ty obtíže? Obtíže pouze korespondují se silou vaší identity jako osoby. Pokud tomu velmi silně věříte, věříte, že jste osobou, pak k vám musím hovořit z tohoto místa. Ale přes to, že se to jeví tak, že k vám mluvím z místa osobnosti, není to mé pravé místo, odkud hovořím. Cítím, že mluvíme z místa Vědomí, konverzujeme s Vědomím o Vědomí. Nemohu k vám hovořit níže, než jako Vědomí. A vím, že osoba je pouze limitovaná forma Vědomí a je velmi nestabilní. Stále se mění. Z tohoto důvodu jsem zkusil vést vás pryč od pouhých osobních otázek.

pouhých osobních dotazů, budeme tu hodně dlouhou dobu. A nevytvoříme příliš prostoru v hlavě, protože to, co se osoba dnes naučí, zítra zapomene. Dokud není prožitek hluboce zakotven uvnitř vašeho srdce, zapomenete to. A i přesto, že třeba cítíte, že něčemu hluboce věříte, velmi často pak taková víra, pokud není ukotvena v srdci, pod stresem zkolabuje. Nebudete schopni ji udržet. Je to víra, jakoby to bylo něco mimo vás. Jste tady, abyste nalezli Sebe. Svou pravou přirozenost. Ne něco, co můžete mít, ale co jste. Co je krásné na tomto přímém směrování je, že vás to směruje k věčnému Vědomí, které tu stále je. A netvrdit: "Podívej se za 6 měsíců to spatříš." Takže pro spoustu lidí.... Tvrdí nám: "Musíš očistit svou mysl, zdokonalit, očistit, očistit, očistit. Pak jakmile je tvá mysl dostatečně čistá, pak můžeš zpoznávat Boha nebo poznat Pravdu." Toto je jedna z cest, je to velká řeka a mnozí jdou touto cestou. A je to také legitimní cesta, ale je pomalá. Já říkám: "Nalezněme pravdu toho, kým jste TEĎ."
A tehdy to, co zbývá nepravdivé, zbytky nepravd, budou spatřeny mnohem jasněji. A tehdy je budete schopni odmítnout. Takže jedna z cest je, že začnete hledat a čistit svou mysl. Ale očisťujete svou mysl na základě pocitu osobnosti. Takže jak čistíte, dostavuje se více špíny. Můžete čistit hodně dlouhou dobu, protože se tendence pořád vracejí. Povětšinou netrpíme velkou spoustou věcí. Většina věcí nás neobtěžuje. Může jich být jen pár.
Ale mají různé způsoby, kterými se dostaví. Různé formy, které na sebe berou. Ale zde se vás snažím směrovat za jeviště lidského myšlení do vaší božské přirozenosti, která je pozadí toho všeho. A ukázat vám, demonstrovat na vás a s vámi, že jste tu. Jste právě tady. Bytí je právě tady. Nejste od pravého Bytí nikdy odděleni. Je to vaše nejpravdivější Pravda. Je to jediné místo, které neodchází. Vše ostatní odchází, vše ostatní náleží času. A čas říká: "Vše, co vidíš, vše, co si představuješ, vše, co zažíváš, bude jednoho dne pryč." Pomíjí každým okamžikem. Máme tu podivnou víru, že se toho můžeme držet a můžeme učinit něco natolik stabilní, že se to nepohne. Ale tak tomu není. Nemůžete změnit to, co je od přírody relativní, na to, co je absolutní (neměnné). Absolutno je tady od začátku. Je To, co jsme. Absolutno znamená čiré, neměnné, přirozené Vědomí. Osoba není čiré, neměnné, přirozené Vědomí. Stále se mění, není stabilní. Není opravdová. Je to pouze víra. A víra stvořila tuto entitu, kterou bereme za své já. Je to pouhá maska nošená přes Absolutno. Takže Satsang má toto demonstrovat, a toto ve vás objevit. Protože jsem nepřišel proto, abych vám předal pouhou víru, ale proto, abych vás ve skutečnosti nasměroval k pravému vidění. A tak vám mohu říci, že také to pochází od Boha. Je to také vyjádření, přímé vyjádření Pravdy.

Každý je stejný.

KAŽDÝ JE V SRDCI TÍM.
Neznamená to, že... Přesto, že jsme všichni Tím, stále se vaše projevy mohou lišit. To je v pořádku. Nemusíte být klony.

JSME POUZE TOTO, UVNITŘ.

Ale váš projev může být jedinečný. To je v pořádku. Tehdy se tento život stane lehčím, hladším, více hrou,
a tehdy si ho můžete užít.

Ale věřit tomu, že si můžete užít tento život na základě ega, to nebude stabilní. A to je krásné pozvání, velké tajemství, velká výzva.
Překročit omezení našeho podmínění. Je to omyl. Ale božský, zamýšlený omyl. Že po nějaký čas budeme věřit a upadneme do iluze a bludu, že jsme tím. A pak se probudíme prostřednictvím porozumění, prostřednictvím toho, co nazýváme sadhana, duchovní praxe, cvičení atd.... Ale ze všeho nejvíc prostřednictvím správného poznání, které jsme přijali srdcem a potvrdili prostřednictvím moudrosti a čiré inteligence, která vás vysvobodí.

Vaše Srdce je světlem tohoto světa.

Re: Mooji - Nebuď osobou - Buď sám sebou

Příspěvek od Návštěvník » stř 18. kvě 2016 17:41:15

Neschopný to pochopit.



(Tazatel:) Pak vyvstane něco, co přichází a ty to zmiňuješ celou dobu. A i když jsi to zmínil a říkáš, že to není pravdivé i přesto to ve mně stále vyvstává.

(Mooji:) Ok.

(Tazatel:) Je to pocit neschopnosti to pochopit a pocit, že si to nezasloužím.


(Mooji:) Ano. Ne, to je teď myšlenka. Musíš rozpoznat, že je to myšlenka nebo myšlenko-pocit. A mysl ti bude házet do cesty spoustu banánových slupek. Když se rozhodneš jít na cestu. Ale já neukazuji na cestu, po které bys teď měl jít. Ty jsi tu. Mysl řekne: "Hmm, víš..."
Předloží nějakou nepatrnou věc. Nenásleduj ji. Je to pouze myšlenka: "Nejsem si jistý, jestli jsem to pochopil."
"Já" je kdo? Takže "já" stále vyvrhuje nějaké problémy, vidíš? Takže teď tohle "já" samo o sobě je jev. Ty jsi mnohem jemnější než toto jevové "já."


(Tazatel:) Je to pociťováno jako předstírání, že se stále něčeho držím.

(Mooji:) Ano. Tak se teď na to podívejme. A prosím poslouchejte a vžijte se do jeho pozice, do svého vlastního dialogu.
Teď říkáš: "Je to jako..." co?


(Tazatel:) Jako předstírání, kterého se stále držím.

(Mooji:) Ano. To je také pozorováno. Vypadá to, jako by tu bylo "já", které teď vypadá, jako by jen předstíralo, že se něčeho drží.
Ale tohle je stále jev. Je to stále pozorováno, je to jen pocit, jen myšlenka. Vidíš, toto je, co... když je tvé "já" samo o sobě vykonsturovaná myšlenka, pak přitáhne ostatní myšlenky a ty si nejsi nikdy úplně jistý - čím dál jemnější myšlenky.
Protože jen myšlenka může být zastrašena myšlenkou, jen myšlenka. Když ze sebe uděláte myšlenku,
pak budete zastrašeni jinými myšlenkami.
Ale můžeš pozorovat každou myšlenku, i v jejím nejjemnějším vyjádření. A teď je tu myšlenka, tak, jak jdeš, očišťuješ sám sebe, očišťuješ se. Nyní v příbytku "Já" něco říká: "Ano, ale já vidím jemnou... jako by něco chtělo předstírat." Ale je tu něco dřívějšího než toto, co není v bublině tohoto pohybu. To nemůže předstírat. Je tu část tebe, která nemůže předstírat. Neví o skutečném nebo neskutečném. Je to naprosto mimo slovník mysli, mimo chápání mysli.


(Tazatel:) Proč bych popíral přijetí toho? Proč bych to nepřijal? Proč bych zastavil...


(Mooji:) Ty teď neexistuješ.
(Posluchači se smějí)
Ty neexistuješ. Jen TO je. Protože, jestli budu pokračovat, ty si stále ponecháš "já" "Ale proč já? Proč bych já?" Ty nemáš žádnou skutečnost. Tebe jsme konečně vypudili. Ty jsi také myšlenka. Vědomí se stalo nejjemnější, stalo se myšlenkou "Já" a všechny ostatní myšlenky mohou zesílit pouze tehdy, když se spojí s myšlenkou "Já". Ale původně "Já" není myšlenka, nebo ji můžeš nazvat nejčistší myšlenkou Boha. Ale "Já" není ani tak omezené. "Já" může dojít dokonce do Absolutna, může se stále projevovat jako "Já". Ale tohle "já", kterým teď mluvíš, říkáš: "Ale proč, stále cítím, že možná něco předstírá..." Ale pro mě to neznamená nic. Kdybych řekl: " Ale víš, no dobře, musíš to zkusit a nepředstírat...," pak nějak propůjčuji realitu tomuhle "já", o kterém vím, že je také myšlenka, která musí být pozorována a opuštěna. A Vědomí chová náklonnost k této myšlence, na jistém stupni. Zajímalo by mě, jestli to vidíš. To je důvod, proč se to děje tak dlouho. Vědomí adoptovalo roli osoby a chová náklonnost k něčemu, co nazývám infekcí, kterou je osoba. Líbí se mu uniforma "já" a chce si ji uchovat, alespoň trošičku. Teď říká: "Stále cítím, že předstírám." Tohle je stále myšlenka.
JÁ JSEM nemůže přestírat. Stále je nějak kombinováno s osobou, osobností. A to je důvod, proč stále zanechává ťuk-ťuk, jisté ťuk-ťuk-ťuk tu stále je. Je vzácné, že můžeme mít tento typ konverzace na této planetě, že se můžeme takhle dívat,
protože obvykle ve světě není žádoucí, abyste šli tak hluboko. Není nic, co by to vyžadovalo. Tohle nepotřebuješ, aby ses mohl oženit.

(Posluchači se smějí)
Nepotřebuješ to, abys našel práci. Tvůj zaměstnavatel se tě nezeptá: "Tak, kdo jsi?"
(Posluchači se smějí)
"Ano, jsem John Brown." "Odkud jsi?" "Jsem z Peckhamu." "Ne, ale kdo doopravdy jsi?"
(Posluchači se smějí)
"Co tím myslíte?" "Myslím tím, že John není tvé jméno, není to, kdo jsi."
(Posluchači se smějí)
"Co je tohle za práci?" Tvůj zaměstnavatel se tě nezeptá, nikdo se tě nezeptá. Někdo si tě chce vzít, zeptají se tě: "Čímpak jsi? Kde je tvá rodina?" A udělají jistý průzkum, jak jsi úspěšný, kde jsi studoval, kolik peněz jsi uspořil. "O.k., dobře, v pořádku.""Chrápeš?"
"Ne, dobře, dobře."

(Posluchači se smějí)
"V pořádku, tak pokročíme."Nikdo se tě nebude ptát: "Víš opravdu, kdo jsi?" "Překročil jsi svoji osobnost?" Ne, ne. Nikdo se tě nezeptá na nic z toho, abys byl na tomto světě. Kam pro to půjdeš? Nikdo. Ani v kostele se tě nezeptají. Ani v chrámu. Ale tady se na to ptám, protože ty, tvé pravé Já tuto otázku uvnitř vás pozve. Pozveš tuto otázku. Na jisté urovni jsi v sobě tuto otázku vznesl. Chtěl jsi vědět. Možná jsi zapomněl. Ale teď tvé nejhlubší přání - možná jsi měl mnoho přání a žil jsi ve vyslyšených modlitbách -
ale teď nadešel čas pro tohle přání. Chtěl jsi na to přijít. "Nyní chci vědět - ne to, co můžu získat, koho můžu získat - ale teď chci vědět, kdo jsem." A to tě přivedlo na Satsang. Vidíš? Teď už není žádné "co bude po Satsangu". Když jsi tady směrován, nebudeš teď přesměrován někam jinam. Nyní to musíš vyřešit, tuhle hádanku tvého vlastního já. Takže nakonec je tu stále tento hlas, byl tam, nevím, jestli je tam i teď, který řekl: "Ano, je tu stále něco, co předstírá nebo já cítím, že jsem..." Neidentifikuj se s tímto "já". Je tu prostor ponechán pro tebe, za tímto "já", které je osobou. Buď tam, vidíš? Ten jediný prostor, který máš jako "Já" není osoba. Chápeš, co tím myslím? Někdy si myslíš, že jediná cesta, jak být "Já" je být osobou. Pak vysvětlíme, co je osoba, ta osobnost, můžeš mluvit o osobnosti, můžeš mluvit o svých tvarech, své velikosti - jako tělo, všechno tohle, co představuješ, a přesto je to odmítnuté. Řeknu: "Tohle nejsi ty,
tohle nejsi ty, tady ne, nejsi to ty. "Ale kam jinam musím jít? Řekl jsem ti o sobě všechno." Já říkám, že jsi mi o sobě neřekl nic.
Řekl jsi mi pouze to, co si vymyslela tvá mysl. Teď musíš najít prostor, ve kterém je zabydlena i představa, kterou o sobě máš.
Takže tvé "já" musí expandovat za hranice této limitující představy osoby. Jak To teď hodláš být? Za hranicí osoby je ten Nezměrný. Na nějaký čas sis postavil dům, vytvořil sis svůj pokoj, velmi malý pokoj, definovatelný pokoj a cítil ses pohodlně. Vyzdobil sis ten pokoj moc hezky. Ale tvůj duch nyní přerostl tento pokoj. Říkáš: "Nemůžu už v něm žít." To je důvod, proč se stále přemisťujeme z adresy na adresu, protože tahle už tě unavuje, tak se přestěhuješ na jinou, že je to tak? Nyní se musíš přestěhovat ze všech svých adres do svého konečného domova. Nebudeš ho chtít opustit. Jsem přímo tady s tebou. Co teď?


(Tazatel:) Necítím se příliš na to, abych to řekl, ale cítím, že potřebuju být potichu.

(Mooji:) Ano, ani tohle nemůžeš udělat. Když jsi "já", nemůžeš být potichu. 5 minut to zvládneš.

(Tazatel:) Co tedy dělat?


(Mooji:) Ahh, posílám tě do něčeho, co nemůžeš udělat. Říkáš, že můžeš být potichu, "Musím jen být potichu." Ale když jsi "já", které je potichu, není to opravdové ticho. Najdi to, které je prosté snahy, ne to, které je potichu. Být potichu je zábavný trik. Nikdo nedokáže být potichu, jen předstírat tichost. No tak! Musíš to zvládnout. Teď nejsi schopný to přiznat, něco je uvnitř tvé hlavy, jisté šílenství. Nemůžeš přijmout zřejmé. Míjíš to zřejmé. Nemůžeš to přiznat. Proč? Strach? Co je to? Snažím se přijít na to, co to je. Co je to, že tahle malá tenká kůže se houpe a houpe a houpe, jako kousek soplu. Co je to? Jsi kousek soplu? Ne, nejsi. Něco je trošku...nevíra - není to vůbec nic. Už to je, práce je hotová, ale ty stále věříš v práci. Říká se, že na konci války, kde Američani bojovali s Japonci, skupinka japonských vojáků žila na ostrově a kompletně se tam zabarikádovali. Pak válka skončila. Generálové se setkali, podepsali dohody
a potřepali si pravicemi. A země oslavovaly: "Anooo, konečně mír!" Ale tihle vojáci v buši o tom nevědí nic. Tak jim poslali zprávu:
"Přátelé, válka skončila." (zvuk střelby) "Jakýsi trik."

(smích)
"Podívejte, máme noviny!"
(zvuk střelby)
(smích)
Válka skončila, ale vaše mysl: "Hmmmm" A vy tomu věříte. Jak je tahle válka skončená? Jak skončila? Vy rozhodněte. Vy jste generál. Jsou tohle podmínky obchodu? Je to jen dohoda? Ne. Musí tu být pochopení, téhle jedné věci. Té nejkrásnější věci, kterou člověk může učinit, přijetí svého vlastního Božství, své vlastní Boží podstaty. Možná jsme se stali přílíš dobří v žití v buši. Víte, jak přežít v buši, jíst divoké brambory. Jste docela dobří. Tak, potom už nikdy více.Takže tě takto nechám. Běž a přemýšlej nad tím. Marinuj se ve šťávě tohoto momentu. Uvidíme, co z toho vyvstane.

(Tazatel:) Děkuji ti, Mooji.

(Mooji:) Velmi dobře. Musíš nyní najít prostor, ve kterém přebývá i představa, kterou o sobě máš. Za hranicí osoby je to Nezměrné.
Jediná věc, ta nejkrásnější věc, kterou lidská bytost dokáže, je přijetí své vlastní Boží podstaty, své vlastní Boží přirozenosti.

Re: Mooji - Nebuď osobou - Buď sám sebou

Příspěvek od Návštěvník » ned 15. kvě 2016 9:18:52

Mooji - Zapomeňte na "Osvícení"


Má výzva směrem k vám je:

Co kdybyste nemuseli dělat nic, vůbec nic. Nedělat vůbec nic, vůbec nic... Ano, udělejte si šálek čaje, protože to vám nic neudělá, cokoli musíte právě udělat: odpovědět na telefonát, domluvit tuhle schůzku, cokoli... Ale není to doprovázeno myšlenkou, že je tu něco, co musím (u)dělat, abych byl stabilně ve Vědomí. Protože já vám říkám, že je to past! Zapomeňte na to. Když se dotknete této myšlenky, ihned jí uvěříte a oživíte ji. A pak musíte uvěřit jiné myšlence, abyste ji odstranili. Proč tedy nepustit rovnou obě myšlenky a nezůstat tam, kde jste. Jste jednoduše tady - uvnitř kterého pro vás všechno toto vyvstává, včetně pocitu duchovnosti.

Zapomeňte tedy na duchovno.

Zapomeňte na osvícení.

A zapomeňte na vše...

Zapomeňte také na sebe.

A co tu zůstane?

To, co nemůže být odstraněno, zůstává.

Je to jen tohle - jednodušší než jednoduché. Někdy až příliš používáme intelektuální schopnosti, které vás jen mají přivést k pochopení. A tímto řeknou: "Nashledanou, už jsme ti sloužily dost." Odejdou. Jste jednoduše tady. Všechny tyto vědomosti, které získáváme, nazývané "duchovní vědomosti", jsou jen zrcadlem pro Bezčasé k vidění sebe sama. A z jakého důvodu? Pro nic jiného, než že je fascinováno rozpoznáním sebe sama, z nějakého důvodu. Nevidím, že by myšlenka, že něco je složité, což je vytrvalá přestava v duši lidského vyjádření Vědomí, že prostě musíme něco dělat, abychom...

Někdy také mluvíme ve smyslu, že musíme něco pochopit přesně. A tak říkám: "Ne, v Já není žádná přesnost." Nebo: "Všechno je Já." Když se vzdáte všech svých představ, veškerého svého úsilí, ve snaze dostat se někam - prostě to pusťte, rovnou tady a teď. Protože máte sílu to udělat. Jen to pusťte.

Ano. Stejně tak, jako když sedíte v restauraci plné lidí, cinkání skleniček, nádobí a věcí, povídání a hudba, a i přesto můžete mít milou konverzaci s vašim přítelem sedícím přes stůl, protože jste to nepustili dovnitř. Stejně tak nepustíte dovnitř tyhle myšlenky: "Že tu je něco, co musím udělat, abych zůstal více přítomný." A v momentě, kdy jste bez této myšlenky, poznání je tady.

Víte co? Často je tento moment pochopení provázen velkým smíchem. Není tu nikdo, kdo se směje, je to jen... Zdá se to až příliš jednoduché, aby to byla pravda. Protože kolik knih? Kolik knihoven? Kolik CD? Kolik... učitelů? Kolik příběhů? Může to vše směřovat k této jednoduchosti? Můj Bože! Jaký vtip! Jaká divná věc! Že jednoduše jsem. Absolutní přijetí této vždy-přítomné pravdy se stane, jaksi. Můžeme to nazvat milostí nebo něčím jako požehnání nebo cokoli to je, ale jednoduše se to stane.

A tato tendence, že je tu něco, co musí být opraveno...ano. Někdy tohle říct můžu, protože jindy bych vám mohl říct: "Víte co?" "S tímhle musíte přestat a dělat tohle." A musí tu být tato flexibilita, tato otevřenost, která je přítomna v Bytí, opravdu to slyšet a vidět v tom v daný moment smysl. A zároveň vědět, že ačkoli musíte něco dělat, abyste to poznali vlastně nemusíte dělat nic, abyste tím byli.

A tak je to jakýsi paradox, který se děje. A my jsme většinou sužováni těmito myšlenkami, že něco stojí v cestě. Ano. A tak přijde čas, kdy vám řeknu: "Ano, teď se zdá, že tahle věc stojí v cestě." A také se vás zeptám: "V cestě čemu?" Ano. A co si je vědomo pocitu této překážky, která stojí v cestě čemu? Řekli jsme, že Vědomí nemůže být na druhé straně dosahování skrze proces nebo praxi. Musí to být to, v čem se děje dokonce i každá myšlenka, snaha... první myšlenka se děje už ve Vědomí. A tak jakákoli cesta od této myšlenky směrem kupředu se může dít pouze ve Vědomí, ale nemůže vás vzít do Vědomí jako předmětového cíle. Je to jen... odhalení subjektu sobě samému. A někdy, když to čtete, samozřejmě, ve snaze sdělit (předat) to, co ve skutečnosti nemůže být sděleno slovy, nemůže to být dotčeno nebo přeneseno slovem. V nejlepším případě můžete mluvit, z nevyvratitelné autority pochopení - ta slova jsou prosycena něčím jako Přítomností. Mají v sobě sílu. Mají v sobě více světla, když vychází z toho pochopení, v nejlepším případě. Ano.

Když jste vy sami poznáním a zažíváním, a stejně tak nad tím. Tohle nemůžete vysvětlit. A jak jsem řekl předtím, naštěstí o tom nemusíte psát diplomovou práci. Je to jen vaše vlastní vnitřní vidění. Něco "velmi soukromého". Ale odsekává to, odstraňuje všechny tyto vrstvy toho, co "bych měl" a "co bych neměl", a zanechává Pravdu ve své nahotě, takovou, jaká je tady teď přítomnou.

Co může být jednoduššího než toto? Přednější dokonce i jednoduchosti, jste To. Naše mysli se zřídka těší z úplného odpočinku. Když je mysl v úplném odpočinku, mám na mysli, že nenese žádný úmysl, žádnou představu, že je tu něco, čeho má být dosaženo, abychom něčím byli, je spontánně zajedno s Já. Sama o sobě je Já. Ano.

Opusťte představu, že něco vám brání, abyste byli To. Je to jen myšlenka, která vyvstává v Tom. Co je Toto? A kdo je vně Toho, aby to věděl? V Tomto, čím jsme - to neříká ani: "Jsem To." To je, proč jsem řekl, "Přehlížení zjevného," protože se spojujeme s nějakými konstrukcemi o tom, jaké To musí být.

A pak se při pohledu na svou mysl a své podmiňování cítíte nedostateční: "Vlastně si to nezasloužím." Ztotožňujete se s tím, co dává pocit, že jste méně než... Protože dokud je tu hledání, je tu pocit, že něco chybí. Proto je tu hledání.

Nahoru