od Návštěvník » ned 10. dub 2016 21:44:10
Kdy stisknout klávesu "Delete"
Kdy stisknout klávesu "Delete" (Vymazat) a kdy nechat věci být?
[T:] Zajímalo by mě, jak víš, kdy je lepší stisknout klávesu "Delete" (Vymazat)
a zbavit se tak něčeho, co není původní, jak jsi předtím říkal,
a kdy to nechat se projevit a být, Ano.
aniž bychom to odmítali.
[T:] To je krásná otázka, velmi jemná.
Velmi jemná věc.
Ze všeho nejdřív nepospíchejte s tím, abyste něco vymazali,
jinak je tam cítit vyhýbání se.
Někdy se nechceme na něco podívat,
chceme se toho zbavit,
což jsme stejně po dlouhou dobu dělali - vyhýbali se,
něčemu, s čím bychom mohli být konfrontováni.
Nelíbí se nám to, a tak chceme...víte... je to jako zamačkávání mravenců.
Chcete se jich zbavit...
Nejdříve si toho buďte vědomi.
Strávíme tedy chvilku jen pozorováním,
nejdřív to může být pociťováno jako trochu nepřirozené,
nejít s reflexem či naučenou reakcí.
Ale reakce se stane.
Je tu něco, v čem se akce i reakce odehrávají a jsou pozorovány.
Je tu tento prostor, nazvěme to tak,
ve kterém je pozorováno odehrávání akcí i reakcí.
Jsme si ho vědomi?
Někdy můžete vidět, když třeba přecházíte silnici a něco přijde, uhnete z cesty,
ale uvnitř není žádné trhnutí, vlastně se jen odehraje reakce.
Nemůžete ani říct, že vy jste zareagovali,
reakce se stala, vlastně.
Akce a reakce se také dějí.
Někdy si můžete myslet, že se něco děje
a vy na to reagujete, ale ani to.
Akce a reakce se také dějí, jako projev přírodní síly - projevuje se.
Vaše pravé místo je pozorovatel toho.
Jen skrze ztotožňování, vzdělání jsme začali brát to, co se děje, osobně.
Takže se zdá, že něco se děje vám,
zatímco se to jen děje.
Všechno se jen děje.
Stejně jako váš dech. Jen se děje.
Říkáte: "Dýchám."
Ale ve skutečnosti nedýcháte,
dýchání se jen děje.
Srdce bije.
Krev proudí.
Myšlenky vyvstávají.
Uvnitř jakési inteligentní prostornosti,
ve které jsou pozorovány.
Teď přichází tvá otázka:
"Kdy bych měla vymazat a kdy jen dovolit, aby se něco stalo a bylo to pozorováno."
Nejdřív bych řekl: Nespěchejte s vymazáním.
Nejdříve jednoduše pozorujte, pokud můžete, to, co se děje.
To není složité.
Dokonce i když něco reaguje
a začne vytvářet příběhy,
zkuste rozeznat, že i to vyvstává v tišší inteligenci,
která jen pozoruje.
Za tímto pozorováním není nezávislý pozorovatel.
Za tímto pozorováním není nezávislý pozorovatel, který pozoruje.
Když setrváte déle v pozorování, nenajdete malého pozorovatele.
Jako toho chlapce v "Yellow Brick Road", za plátnem, malý pozorovatel.
Není tu vlastně žádný pozorovatel.
Jen tu jen síla samotného pozorování.
A dokonce i tato síla pozorovat,
tato síla pozorování,
je také pozorována, můžete říct.
Nezačněte kolísat.
Nechte, ať je to ve vás slyšeno.
Dokonce i síla pozorování je také uvnitř této pozorující inteligence.
Kdy tedy vymazat?
Vlastně tu ani není nikdo, kdo by vymazával.
Vymazání se také děje.
Když je něco rozpoznáno, že nerezonuje s tím, co cítíme jako pravdu,
zvadne to samo o sobě, samo to odpadne.
Zatřese se to a spadne. Nebudete chtít vědět, kam to spadne.
Je to pryč.
Taková je - ani ne tak výmluvnost, ale schopnost Bytí v očistě sebe sama.
Stejně, jako když se říznete,
a bez použití čehokoli se tělo samo začne uzdravovat.
Bytí neustále samo sebe skládá.
Ale mysl se chce dostat do akce,
podepsat šek.
To jsem udělala já. já jsem to udělala.
A toto: "Já jsem to udělala" přináší mnoho trablí.
Protože s sebou přináší pocit,
že je tu nezávislý herec, který něco dělá.
A v tohoto herce jste uvěřili
a teď ho nazýváte "já",
nazýváte ho sami sebou.
Jen tomu, co říkám, nechte najít si své místo,
nemusíte to nikde parkovat,
nezkoušejte tato slova nikde parkovat.
Ví, kam jdou a přistanou tam, kde mají.
Ano.
V jistém bodě samo Bytí vytasí svůj vlastní meč
a začne tnout;
když bude zrovna v takové náladě.
Někdy se stane Kálí,
tne mečem,
jindy si jednoduše nečinně sedne
s panoramatickým výhledem na vše, co vyvstává.
Ale pozoruje to nestranně,
pozorování se jen děje,
ale není tu investování do výsledku pozorování.
Je to jako pozorující prostor, ale bez očí.
Jeho oči jsou samy o sobě prostorem, všechno je tím...
V takových chvílích můžete toto začít pociťovat,
nemůžete to vědět, myslet si to,
cítíte určitou správnost toho všeho,
k čemu tato slova poukazují,
co už tady je.
Je to právě tady.
To je, co vaše pozorování opravdu cvičí nebo posiluje,
jen rozhrnuje záclonu,
takže můžete jasně vidět, že vše je samo o sobě v pořádku.
Děláme nepotřebnou práci,
když už ji dělá samo Bytí.
A mysl chce Bytí překontrolovat.
Je to skoro, jako když dáváte mistrovy poznámky
dítěti, aby se na ně podívalo, jestli jsou správné.
Když žádáte mysl, aby zkontrolovala to, co dělá Bytí.
Když relaxujete, ve vaší vlastní relaxaci,
se začne dít určité poznání
a dá autentičnost a rozpoznání toho, co už tak je.
Tohle je krása pozorování.
Mysl chce jednat, chce dělat, chce reparát, chce praktikovat,
co je dalšího, jaký je další krok, kam jít.
A tak tohle můžete dělat po velmi dlouhou dobu.
Nakonec řeknete: "Podívej, abych byl upřímný, vůbec nikam jsem nedošel.
Opravdu nic nedosáhl,
jen se toho hodně naučil a stal se velmi zaneprázdněným.
Zaneprázdněným Bytím."
Vymazání se tedy děje.
Pak dokonce i tento koncept vymazávání -
- jak bylo řečeno - jen jako záblesk do Bytí -
a teď to můžete zapomenout.
Nedělejte si z toto tetování.
Jen - ano.
Něco to rozpoznává
a protože je tu přirozená touha být sám sebou,
odpočívat ve Vědomí, spočívat ve svém Bytí,
ne neustále rozdělávat a hasit ohně,
je tu čas, kdy je vaše Bytí šťastné jen tím, že je.
Toto rozpoznání přijde s větším klidem.
Samo se ve vás ohlásí,
potvrdí se ve vás.
Tak.
[size=150][b]Kdy stisknout klávesu "Delete" [/b][/size]
[youtube]iq5EuMWeOD4[/youtube]
[b]Kdy stisknout klávesu "Delete" (Vymazat) a kdy nechat věci být?[/b]
[T:] Zajímalo by mě, jak víš, kdy je lepší stisknout klávesu "Delete" (Vymazat)
a zbavit se tak něčeho, co není původní, jak jsi předtím říkal,
a kdy to nechat se projevit a být, Ano.
aniž bychom to odmítali.
[T:] To je krásná otázka, velmi jemná.
Velmi jemná věc.
Ze všeho nejdřív nepospíchejte s tím, abyste něco vymazali,
jinak je tam cítit vyhýbání se.
Někdy se nechceme na něco podívat,
chceme se toho zbavit,
což jsme stejně po dlouhou dobu dělali - vyhýbali se,
něčemu, s čím bychom mohli být konfrontováni.
Nelíbí se nám to, a tak chceme...víte... je to jako zamačkávání mravenců.
Chcete se jich zbavit...
Nejdříve si toho buďte vědomi.
Strávíme tedy chvilku jen pozorováním,
nejdřív to může být pociťováno jako trochu nepřirozené,
nejít s reflexem či naučenou reakcí.
Ale reakce se stane.
Je tu něco, v čem se akce i reakce odehrávají a jsou pozorovány.
Je tu tento prostor, nazvěme to tak,
ve kterém je pozorováno odehrávání akcí i reakcí.
Jsme si ho vědomi?
Někdy můžete vidět, když třeba přecházíte silnici a něco přijde, uhnete z cesty,
ale uvnitř není žádné trhnutí, vlastně se jen odehraje reakce.
Nemůžete ani říct, že vy jste zareagovali,
reakce se stala, vlastně.
Akce a reakce se také dějí.
Někdy si můžete myslet, že se něco děje
a vy na to reagujete, ale ani to.
Akce a reakce se také dějí, jako projev přírodní síly - projevuje se.
Vaše pravé místo je pozorovatel toho.
Jen skrze ztotožňování, vzdělání jsme začali brát to, co se děje, osobně.
Takže se zdá, že něco se děje vám,
zatímco se to jen děje.
Všechno se jen děje.
Stejně jako váš dech. Jen se děje.
Říkáte: "Dýchám."
Ale ve skutečnosti nedýcháte,
dýchání se jen děje.
Srdce bije.
Krev proudí.
Myšlenky vyvstávají.
Uvnitř jakési inteligentní prostornosti,
ve které jsou pozorovány.
Teď přichází tvá otázka:
"Kdy bych měla vymazat a kdy jen dovolit, aby se něco stalo a bylo to pozorováno."
Nejdřív bych řekl: Nespěchejte s vymazáním.
Nejdříve jednoduše pozorujte, pokud můžete, to, co se děje.
To není složité.
Dokonce i když něco reaguje
a začne vytvářet příběhy,
zkuste rozeznat, že i to vyvstává v tišší inteligenci,
která jen pozoruje.
Za tímto pozorováním není nezávislý pozorovatel.
Za tímto pozorováním není nezávislý pozorovatel, který pozoruje.
Když setrváte déle v pozorování, nenajdete malého pozorovatele.
Jako toho chlapce v "Yellow Brick Road", za plátnem, malý pozorovatel.
Není tu vlastně žádný pozorovatel.
Jen tu jen síla samotného pozorování.
A dokonce i tato síla pozorovat,
tato síla pozorování,
je také pozorována, můžete říct.
Nezačněte kolísat.
Nechte, ať je to ve vás slyšeno.
Dokonce i síla pozorování je také uvnitř této pozorující inteligence.
Kdy tedy vymazat?
Vlastně tu ani není nikdo, kdo by vymazával.
Vymazání se také děje.
Když je něco rozpoznáno, že nerezonuje s tím, co cítíme jako pravdu,
zvadne to samo o sobě, samo to odpadne.
Zatřese se to a spadne. Nebudete chtít vědět, kam to spadne.
Je to pryč.
Taková je - ani ne tak výmluvnost, ale schopnost Bytí v očistě sebe sama.
Stejně, jako když se říznete,
a bez použití čehokoli se tělo samo začne uzdravovat.
Bytí neustále samo sebe skládá.
Ale mysl se chce dostat do akce,
podepsat šek.
To jsem udělala já. já jsem to udělala.
A toto: "Já jsem to udělala" přináší mnoho trablí.
Protože s sebou přináší pocit,
že je tu nezávislý herec, který něco dělá.
A v tohoto herce jste uvěřili
a teď ho nazýváte "já",
nazýváte ho sami sebou.
Jen tomu, co říkám, nechte najít si své místo,
nemusíte to nikde parkovat,
nezkoušejte tato slova nikde parkovat.
Ví, kam jdou a přistanou tam, kde mají.
Ano.
V jistém bodě samo Bytí vytasí svůj vlastní meč
a začne tnout;
když bude zrovna v takové náladě.
Někdy se stane Kálí,
tne mečem,
jindy si jednoduše nečinně sedne
s panoramatickým výhledem na vše, co vyvstává.
Ale pozoruje to nestranně,
pozorování se jen děje,
ale není tu investování do výsledku pozorování.
Je to jako pozorující prostor, ale bez očí.
Jeho oči jsou samy o sobě prostorem, všechno je tím...
V takových chvílích můžete toto začít pociťovat,
nemůžete to vědět, myslet si to,
cítíte určitou správnost toho všeho,
k čemu tato slova poukazují,
co už tady je.
Je to právě tady.
To je, co vaše pozorování opravdu cvičí nebo posiluje,
jen rozhrnuje záclonu,
takže můžete jasně vidět, že vše je samo o sobě v pořádku.
Děláme nepotřebnou práci,
když už ji dělá samo Bytí.
A mysl chce Bytí překontrolovat.
Je to skoro, jako když dáváte mistrovy poznámky
dítěti, aby se na ně podívalo, jestli jsou správné.
Když žádáte mysl, aby zkontrolovala to, co dělá Bytí.
Když relaxujete, ve vaší vlastní relaxaci,
se začne dít určité poznání
a dá autentičnost a rozpoznání toho, co už tak je.
Tohle je krása pozorování.
Mysl chce jednat, chce dělat, chce reparát, chce praktikovat,
co je dalšího, jaký je další krok, kam jít.
A tak tohle můžete dělat po velmi dlouhou dobu.
Nakonec řeknete: "Podívej, abych byl upřímný, vůbec nikam jsem nedošel.
Opravdu nic nedosáhl,
jen se toho hodně naučil a stal se velmi zaneprázdněným.
Zaneprázdněným Bytím."
Vymazání se tedy děje.
Pak dokonce i tento koncept vymazávání -
- jak bylo řečeno - jen jako záblesk do Bytí -
a teď to můžete zapomenout.
Nedělejte si z toto tetování.
Jen - ano.
Něco to rozpoznává
a protože je tu přirozená touha být sám sebou,
odpočívat ve Vědomí, spočívat ve svém Bytí,
ne neustále rozdělávat a hasit ohně,
je tu čas, kdy je vaše Bytí šťastné jen tím, že je.
Toto rozpoznání přijde s větším klidem.
Samo se ve vás ohlásí,
potvrdí se ve vás.
Tak.