od Návštěvník » stř 25. lis 2015 15:59:50
Otevření oka Dhammy
Někteří z nás začnou cvičit a i po roce či dvou stále ještě nevědí, co je co. Stále si ještě nejsme jisti ve své praxi. Nemáme-li ještě jistotu, nevidíme, že vše kolem nás je čistá Dhamma, a proto se obracíme k učení Adžánů. Ale ve skutečnosti, známe-li svou vlastní mysl a máme-li sati , které bedlivě dohlíží na mysl, tak je tu moudrost. Všechny doby a všechna místa se pro nás stanou příležitostí k naslouchání Dhammě.
Můžeme se Dhammu učit od přírody, například od stromů. Strom je zrozen z určitých podmínek a roste podle řádu přírody. Právě zde nás strom učí Dhammu, ale my tomu nerozumíme. Postupem času vyroste a objeví se na něm pupeny, květy a plody. Vše, co vidíme, jsou květy a plody; nedokážeme to pochopit jako celek a zauvažovat nad tím. Proto nevíme, že strom nás učí Dhammu. Objeví se ovoce a my ho prostě jíme, aniž bychom to hlouběji zkoumali: sladké, trpké nebo kyselé, taková je povaha ovoce. A toto je Dhamma, nauka ovoce. Později listy na stromě zežloutnou, odumřou a spadnou na zem. Vše, co vidíme, je opadané listí. Šlapeme po nich, zametáme je, a to je vše. Nezkoumáme dosti pozorně, a proto nevíme, že příroda nás zd e učí. Pak zase vyraší nové listy, a my opět vidíme pouze toto a nic více. Nedokážeme tyto věci vnést do své mysli a rozjímat o nich.
Jestliže vneseme všechno toto dovnitř a budeme to zkoumat, uvidíme, že zrození stromu a naše vlastní zrození se od sebe nijak neliší. Naše tělo se zrodilo a existuje v závislosti na podmínkách, na prvcích země, vody, větru a ohně. Má svou potravu a stále roste. Každá část těla se mění a plyne v souladu s během přírody. Nijak se neliší od stromu; vlasy, chlupy, nehty, zuby a k ůže – všechny se mění. Známe-li věci přírody, tak poznáme i sami sebe.
Lidé se rodí. Nakonec zemřou. Když zemřeli, narodí se znovu. Nehty, zuby a kůže neustále odumírají a opět dorůstají. Chápeme-li správně naši praxi uvidíme, že strom se od nás nijak podstatně neliší. Porozumíme-li učení Adžánů, zjistíme, že vnitřek a vnějšek jsou srovnatelné. Věci s vědomím a věci bez vědomí se od sebe neliší. Jsou stejné. Když chápeme tuto stejnost, tak uvidíme-li například povahu stromu, bude nám jasné, že se nijak ne l iší od našich vlastních pěti khandh[ 12 ] – těla, pocitů, vnímání, myšlenkových formací a vědomí. Máme-li toto chápání, pak budeme rozumět Dhammě. Rozumíme-li Dhammě, tak rozumíme pěti khandhám , jak se bez přestání mění a stávají se ji nými.
A tak ve stoje, v chůzi, vsedě nebo vleže bychom stále měli mít sati , které dohlíží na naši mysl. Vidíme-li vnější věci, je to, jako bychom viděli vnitřní věci. Když vidíme vnitřní věci, je to stejné, jako když vidíme vnější věci. Jestliže to chápeme, můžeme naslouchat Buddhovu učení. Pokud tomuto rozumíme, můžeme říct, že v nás vyvstala buddhovská přirozenost, “ten, kdo ví”. Zná vnější věci i vnitřní věci. Zná všechny věci, které vznikají. Chápeme-li to takto, tak slyšíme Buddhovo učení, když třeba sedíme pod stromem. Ve stoje, v chůzi, vsedě, vleže, stále slyšíme Buddhovo učení. Když vidíme, slyšíme, cítíme, chutnáme, dotýkáme se a myslíme, pořád slyšíme Buddhovo učení. Buddha je prostě “ten, kdo ví” uvnitř naší mysli. Zná Dhammu, zkoumá Dhammu. Ne z namená to, že onen Buddha, který žil před dávnými lety, za námi přijde a hovoří k nám, nýbrž že v naší mysli vyvstane buddhovská přirozenost, “ten, kdo ví”. Mysl se projasní.
Ustavíme-li Buddhu ve své vlastní mysli, tak vše vidíme a nahlížíme, jako by se to od nás nijak nelišilo. Nevidíme žádnou odlišnost mezi námi a různými zvířaty, stromy, horami či rostlinami. Vidíme chudé lidi a bohaté lidi – nijak se od nás neliší. Černí lidé a bílí lidé – žádná odlišnost! Všichni mají tytéž charakteristické rysy. Kd o to takto chápe, je spokojený, ať je kdekoli. Naslouchá Buddhovu učení neustále. Pokud nám to není jasné, tak i když strávíme zbytek života posloucháním výkladů různých Adžánů, nikdy neporozumíme jejich smyslu.
Buddha řekl, že probuzení k Dhammě spočívá v pochopení přírody[ 13 ], skutečnosti kolem nás, té přírody, která je právě zde! Nerozumíme-li této přírodě, tak zakoušíme zklamání a nadšení, ztrácíme se v náladách, které vedou jen k zármutku a lítosti. Ztrácet se v mentálních předmětech znamená ztrácet se v přírodě. Ztrácíme-li se v přírodě, tak neznáme Dhammu. Probuzený jenom poukázal na tuto přírodu.
Po svém vzniku se všechny věci mění a nakonec umírají. Věci, které vyrábíme, jako jsou talíře, misky a hrnce, mají tytéž charakteristické rysy. Miska je vytvořena díky nějaké příčině, díky lidskému záměru tvořit, a když ji používáme, zestárne, rozbije se a zmizí. Se stromy, horami a rostlinami je to stejné, taktéž se zvířaty a lidmi.
Když Aňňá Kóndaňňa, Buddhův první žák, poprvé slyšel jeho učení, jeho porozumění nebylo nic tak složitého. Prostě nahlédl, že cokoliv se zrodí, musí se změnit a zestárnout, jako každá přirozená podmínka, a nakonec zemřít. Aňňá Kóndaňňa o tom nikdy předtím neuvažoval, nebo jestli uvažoval, tak mu to stále n ebylo jasné, a proto pořád ještě nenechal věci jít, pořád ještě ulpíval na khandhách . Když pak seděl a pozorně naslouchal Buddhovu výkladu, vyvstala v něm buddhovská přirozenost. Přijal jakési “poselství Dhammy”, čímž bylo poznání, že všechny podmíněné věci jsou nestálé. Věc, která se zrodila, musí přirozeně dospět k stáří a smrti.
To bylo něco zcela odlišného od všeho, co poznal kdykoliv předtím. Skutečně porozuměl své mysli, a tak v něm vyvstal “Buddha”. Tehdy Buddha prohlásil, že Aňňá Kóndaňňovi se otevřelo oko Dhammy.
Co vidí toto oko Dhammy? Toto oko vidí, že vše zrozené má povahu stárnutí a smrti. “Vše zrozené” zde znamená naprosto všechno! Ať je to hmotné či nehmotné, vše spadá pod toto “vše zrozené”. Představuje to celou přírodu. Jako například toto tělo – zrodí se, a pak směřuje k zániku. Když je malé, tak “zemře” z dětství do mládí. Za nějakou dobu “zemře” z mládí do středního věku. Pak zase “zemře” ze středního věku a dospěje ke stáří, počemž následuje konec. Stromy, hory a rostliny, všechny maj í tento charakteristický rys.
Náhled či porozumění “toho, kdo ví” jasně vstoupilo do mysli Aňňá Kóndaňňi, když seděl a naslouchal Buddhovi. Toto poznání ohledně “všeho zrozeného” se pevně zakořenilo v jeho mysli, což mu umožnilo odstranit připoutanost k tělu. Tato připoutanost byla sakkája-ditthi . To znamená, že již nepovažoval své tělo za nějaké Já či skutečnou bytost, už na tělo nehleděl jako na “já” či “on”. Nelpěl již na něm. Jasně viděl jeho povahu, a tak odstranil sakkája-ditthi . Zmizela rovněž vičikiččhá, pochybovačnost. Když odstranil svou připoutanost k tělu, tak o tom nijak nepochyboval. Zároveň zmizelo i sílabbata-parámása.[ 14 ] Jeho praxe se upevnila a napřímila. I když jeho tělo trpělo bolestí či horečkou, nelpěl na něm, neměl žádné pochybnosti. Měl jistotu, protože vykořenil veškeré lpění. Tomuto uchopování těla se říká sílabbata-parámása . Když vykořeníte názor, že tělo je vaše Já, uchopování a pochybnosti okamžitě ustanou. Jakmile ale toto přesvědčení o tělu jako vašem Já vyvstane v mysli, je to zdrojem uchopování a pochybování.
Když tedy Buddha vykládal Dhammu, Aňňá Kóndaňňovi se otevřelo oko Dhammy. Toto oko je právě “ten, kdo jasně ví”. Vidí věci odlišně. Vidí samotnou přírodu. Je-li nazřena příroda, lpění je okamžitě vykořeněno a “ten, kdo ví” je zrozen. Dříve také věděl, ale měl pořád ještě lpění. Dalo by se dokonce říci, že sice znal Dhammu, ale ještě ji nenazřel, nebo že ji uviděl, ale nebyl s ní ještě zajedno.
Tehdy Buddha prohlásil: “Kóndaňňa porozuměl.” Čemu porozuměl? Prostě přírodě! Obyčejně se v přírodě ztrácíme, jako například s tímto tělem. Země, voda, oheň a vítr dohromady tvoří tělo. Je to součást přírody, hmotný předmět, který můžeme vidět okem. Existuje v závislosti na potravě, roste a mění se, až nakone c zanikne.
Obrátíme-li se dovnitř, tak to, co dohlíží na tělo, je právě “ten, kdo ví”, toto jediné vědomí. Přijímá-li vjemy skrze oko, říkáme tomu vidění. Přijímá-li vjemy uchem, je to slyšení; nosem cítění; jazykem chutnání, tělem, dotýkání a myslí myšlení. Vědomí je pouze jedno, ale když funguje na různých místech, nazýváme ho různými jmény. Skrze oko mu říkáme jedním jménem, skrze ucho zase jiným jménem. Ale ať funguje u oka, ucha, nosu, jazyku, těla nebo mysli, je to pořád jedno vědomí. Podle textů roz l išujeme šest druhů vědomí, ale ve skutečnosti je to pouze jediné vědomí, které vzniká u těchto šesti smyslových základen. Máme šest “bran”, ale jen jediné vědomí, což je právě tato mysl.
Mysl je schopna porozumět pravdě přírody. Dokud má ještě nějaké překážky říkáme, že poznává skrze nevědomost. Poznává nesprávně a vidí nesprávně. Ale ať poznává a vidí špatně nebo poznává a vidí dobře, je to stále jediné vědomí. Mluvíme o správném a nesprávném názoru, ale vlastně je to jenom jedna věc. Správné a nesprávné vzniká z téhož jediného místa. Máme-li špatné poznání, tak říkáme, že nevědomost zastírá pravdu. Pokud máme nesprávné poznání, máme rovněž nesprávný názor, nesprávné myšlení, nesprávné jednání, nesprávné živobytí – všechno je nesprávné! A na druhé straně, stezka správné praxe je zrozena v témže místě. Je-li zde správné, pak nesprávné zmizí.
Buddha ve svém cvičení překonával velké obtíže, trýznil se hladem a podobně, avšak hluboce zkoumal svoji mysl, až se mu nakonec podařilo vykořenit nevědomost. Všichni Buddhové procitli ve své mysli, neboť tělo nic neví. Můžete ho nechat jíst nebo hladovět a nezáleží na tom, zemřít může kdykoli. Všichni Buddhové praktikovali s myslí. Probudili se ve své mysli.
Když Buddha nahlédl do své mysli, opustil oba extrémy cvičení – oddanost smyslné rozkoši a oddanost sebetrýznění – a ve své první řeči vyložil střední cestu mezi nimi. My však slyšíme jeho učení a to se protiví našim touhám. Jsme poblouzněni potěšením a blahem, omámeni štěstím, myslíme si, jak jsme dobří a pěkní – t o je oddanost rozkoši. Není to správná stezka. Nespokojenost, nelibost, nechuť a hněv – to je zase oddanost bolesti. Těmto dvěma krajním cestám by se měl každý na stezce cvičení vyvarovat.
Tyto “cesty” nejsou nic jiného než štěstí a neštěstí, jež zakoušíme. “Ten, kdo je na stezce” je právě tato mysl, “ten, kdo ví”. Objeví-li se dobrá nálada, ulpíváme na ní jako na dobré, a to je oddanost rozkoši. Vyvstane-li nepříjemná nálada, lpíme na ní zase díky nelibosti – to je oddanost bolesti. Toto jsou ony nespráv n é stezky, nejsou to cesty meditujícího. Jsou to cesty světských lidí, kteří vyhledávají jen smích a zábavu a utíkají před utrpením a nelibostí.
Moudří znají tyto špatné stezky, ale zavrhnou je, nechají je být. Jsou nepohnuti libostí a nelibostí, štěstím a neštěstím. Tyto věci se objevují, ale ti, kdo vědí, na nich neulpívají, nechávají je být v souladu s jejich přirozeností. V tom spočívá správný názor. Když to člověk plně chápe, tak dosáhl osvobození. Štěstí a neštěstí nemají žádný význam pro probuzeného jedince.
Buddha pravil, že probuzení jsou daleko od nečistot. To neznamená, že od nečistot prostě utekli; nikam neutekli. Nečistoty tu stále byly. Buddha to přirovnával k lotosovému listu v jezírku vody. List a voda existují společně, jsou spolu v kontaktu, ale list se přesto nenamočí. Voda zde představuje nečistoty a lotosový list probuzenou mysl.
S myslí toho, kdo cvičí, je to stejné; nikam neutíká, zůstává tam, kde je. Dobro, zlo, štěstí a neštěstí, správné a nesprávné se objevují, a mysl je všechny poznává. Meditující si to prostě uvědomuje, ale nic z toho nevstupuje do jeho mysli. To znamená, že nemá žádné lpění. Prostě jen zakouší věci. Když řekneme, že jenom zakouší věci, tak to zní dosti všedně a povrchně. V jazyce Dhammy říkáme, že nechává svou m y sl kráčet po střední cestě.
Aktivity jako štěstí, neštěstí atd. neustále vznikají, jelikož to jsou rysy tohoto světa. Buddha procitl vůči světu, neboť o tomto světě hluboce uvažoval. Kdyby býval o světě neuvažoval, kdyby nenahlédl jeho podstatu, nemohl by se nad něj povznést. Buddhovo probuzení bylo prostě procitnutím vůči tomuto světu. Svět tu nadále byl: zisk a ztráta, chvála a hana, dobrá pověst a špatná pověst, štěstí a neštěstí tu stále byly. Kdyby tu tyto věci nebyly, tak by tu nebylo nic, vůči čemu by mohl procitnout! Co Buddha poznal, byl právě ten svět, jenž obklopuje mysli lidí. Jestliže lidé tyto věci následují, vyhledávají jen chválu a slávu, zisk a slast, a snaží se vyhnout jejich protikladům, tak pomalu klesají pod tíhou světa.
Zisk a ztráta, chvála a hana, dobrá pověst a špatná pověst, štěstí a neštěstí – to je svět. Člověk, který se ztratil ve světě, nemá žádnou únikovou cestu, svět ho přemáhá. Tento svět se řídí zákonem Dhammy, a proto těmto věcem říkáme světská dhamma . Ten, kdo žije uvnitř světské dhammy , je světskou bytostí. Žije obklopen zmatkem.
Proto nás Buddha učil, abychom rozvíjeli stezku. Můžeme ji rozdělit na ctnost, soustředění a moudrost – rozvíjejte je až k dokonalosti! To je stezka praxe, která zničí svět. Kde je tento svět? Prostě v myslích bytostí, kteří jsou jím poblouzněni! Akt lpění na chvále, zisku, slávě a štěstí je nazýván “světem”. Je-li přítomen v mysli, pak vzniká svět, je zrozena světská bytost. Svět se rodí kvůli toužení. Touha je rodištěm všech světů. Ukončit toužení znamená ukončit svět.
Naše cvičení v ctnosti, soustředění a moudrosti se jinak nazývá osmičlenná stezka. Tato osmičlenná stezka a osm světských dhamm tvoří spolu pár. Jak to, že spolu tvoří pár? Mluvíme-li v souladu s texty říkáme, že zisk a ztráta, chvála a hana, dobrá pověst a špatná pověst, štěstí a neštěstí představují osm světských dhamm . Správný názor, správné myšlení, správná řeč, správné jednání, správné živobytí, správné úsilí, správná bdělost a správné soustředění, to je osmičlenná stezka. Tyto dvě osmičlenné stezky existují na tom samém místě. Osm světských dhamm je právě tady, v této mysli, u “toho, kdo ví”; ale “ten, kdo ví” je obestřen překážkami, a tak ví špatně, a proto se stává světem. Je to právě tento “kdo ví” a žádný jiný! V této mysli ještě nevyvstala buddhovská přirozenost, ještě se nevymanila ze světa. Takováto mysl je totéž co svět.
Když kráčíme po stezce, když cvičíme své tělo a svou řeč, vše se to odehrává v oné mysli. Je to totéž místo, a tak se navzájem vidí: stezka vidí svět. Jestliže cvičíme tuto naši mysl, střetneme se s lpěním na chvále, slávě, slasti a štěstí, uvidíme naši připoutanost k světu.
Buddha pravil: “Měli byste znát svět. Blyští se jako nastrojený královský kočár. Pošetilci jsou jím omámeni, ale moudří se nenechají oklamat.” To neznamená, že bychom měli procestovat celý svět a všechno si prohlížet, shromažďovat všechny možné informace. Stačí prostě sledovat tuto mysl, která je k němu připoutána. Když nás Buddha nabádal, abychom pozorovali svět, tak nechtěl, aby c hom se do něj zapletli, ale abychom ho zkoumali, protože svět se rodí právě v této mysli. Sedíte-li ve stínu pod stromem, můžete pozorovat svět. Je-li tu toužení, svět vzniká právě na tomto místě. Chtění je rodištěm světa. Vyhladit chtění znamená vyhladit svět.
Když meditujeme, chceme, aby se mysl utišila, ale ona je stále neklidná. Proč je tomu tak? I když nechceme myslet, přesto myslíme. Je to jako člověk, který se posadí na mraveniště: mravenci ho neustále koušou. Je-li naše mysl světem, pak i když v klidu sedíme se zavřenýma očima, tak vše, co vidíme, je zase jenom svět. Radost, trápení, úzkost, zmatek – všechno to vyvstává před očima. Proč? Protože jsme stále ještě neporozuměli Dhammě. Je-li mysl v takovémto stavu, meditující nedokáže čelit světským dhammám , nezkoumá jejich povahu. Je to stejné, jako kdyby seděl na mraveništi. Mravenci ho budou kousat, protože jim sedí přímo nad hlavou! Co by tedy měl udělat? Měl by se poohlédnout po nějakém jedu nebo použít ohně, aby se jich zbavil.
Ale většina praktikantů Dhammy to tak nevidí. Cítí-li se spokojeně, následují onen pocit spokojenosti, a cítí-li nespokojenost, následují zase ten. Pokud následuje světské dhammy , mysl se stává světem. Někdy si můžeme říkat: “Ó, to nezvládnu, je to nad mé síly” ...a tak se o to ani nepokusíme! To je proto, že mysl je plná nečistot a světské dhammy zabraňují rozvoji stezky. Nemáme dostatečnou trpělivost v rozvoji ctnosti, soustředění a moudrosti. Je to právě jako ten člověk, co sedí na mraveništi. Nemůže nic dělat, mravenci po něm lezou a koušou ho, je plný zmatku a nepokoje. Nedokáže se zbavit nebezpečí, a tak tam prostě sedí a trpí.
Stejné je to s naší praxí. Světské dhammy existují v myslích světských bytostí. Když tyto bytosti chtějí nalézt vnitřní mír, světské dhammy se okamžitě objeví. Je-li mysl nevědomá, je zahalena v temnotě. Jakmile vyvstane poznání, mysl je osvícena, neboť nevědomost a poznání se rodí na tom samém místě. Je-li přítomna nevědomost, nemůže vyvstat poznání, protože mysl už přijala nevědomost. Vyvstane - li však poznání, nevědomost musí zmizet.
Proto Buddha nabádal své žáky, aby cvičili svou mysl, jelikož svět se rodí z této mysli a osm světských dhamm je právě v ní. Osmičlenná stezka, tj. zkoumání pomocí meditace klidu a vhledu, naše pilné úsilí a moudrost, kterou rozvíjíme – všechny tyto věci uvolňují připoutanost k světu. Chtivost, nenávist a zaslepenost se oslabují, a když zeslábnou, tak je jako takové poznáváme. Zakoušíme-li slávu, hmotný zisk, chválu, štěstí nebo neštěstí, jsme si toho stále vědomi. Musíme nejprve tyto věci znát, abychom mohli překonat svět, neboť svět je uvnitř nás.
Když se od těchto věcí oprostíme, je to, jako bychom vyšli z nějakého domu. Když vstoupíme do domu, jaký máme přitom pocit? Víme, že jsme prošli dveřmi a vstoupili dovnitř. Když dům opouštíme, tak víme, že jsme ho opustili, neboť vyjdeme ven na slunce, kde už není tma jako uvnitř. Když se mysl pohrouží do světských dhamm , je to stejné, jako když někdo vejde do domu. Mysl, která vymýtila světské dhammy , se podobá člověku, který opustil dům.
Ten, kdo praktikuje Dhammu, ji musí uvidět sám pro sebe. Každý ví sám pro sebe, zda světské dhammy již zmizely či nikoli, zda stezka byla rozvinuta či nikoli. Když je stezka dobře rozvinuta, tak potlačí světské dhammy . Stává se silnější a silnější. Správný názor roste, zatímco nesprávný názor mizí, až nakonec stezka zničí všechny nečistoty – anebo nečistoty zničí stezku! Správný názor a nesprávný názor: jsou jen tyto dvě cesty. Nesprávný názor má také své triky, má také svou moudrost – a le je to klamná moudrost. Meditující, jenž začne rozvíjet stezku, zakouší jakési vnitřní rozštěpení. Nakonec se zdá, jako by tu nebyl jeden člověk, ale dva – jeden ve světě a druhý na stezce. Vzdalují se od sebe, jdou jiným směrem. Kdykoli zkoumá svoji my s l, je tu ono rozštěpení, a tak to pokračuje neustále, dokud mysl nedosáhne vhledu, vipassaná.
Anebo se mohou objevit vipassanú![ 15 ] Když se snažíme získat nějaké výsledky v naší praxi, pakliže je vidíme, začneme na nich lpět. Tento druh lpění pramení v tom, že chceme z naší praxe něco získat. Toto je vipassanú , moudrost nečistot (tj. “nečistá moudrost”). Někteří lidé rozvíjejí dobro a lpí na něm, rozvíjejí čistotu a lpí na ní, nebo rozvíjejí poznání a lpí na poznání. Toto lpění na do bru nebo na poznání je vipassanú, které proniklo do naší praxe.
Když tedy cvičíte vipassaná , buďte opatrní! Dávejte si pozor na vipassanú : ty dvě věci jsou tak blízko u sebe, že někdy není snadné je rozlišit. Ale se správným názorem můžeme obě jasně vidět . Je-li to vipassanú , bude se čas od času zákonitě objevovat utrpení. Je-li to skutečně vipassaná , není přítomno žádné utrpení. Je tu jen vnitřní mír. Štěstí i neštěstí se utiší. To každý může zakusit sám pro sebe.
Toto cvičení vyžaduje trpělivost. Někteří lidé, když začnou cvičit, nechtějí být ničím vyrušováni, nechtějí žádné napětí. Ale napětí je tu stejně jako předtím. Musíme se snažit nalézt konec napětí skrze samotné napětí! Je-li tedy v naší praxi napětí, pak je to správné. Nemáte-li ve své praxi žá d né napětí, tak jenom jíte a spíte, jak se vám zlíbí. Když chcete kamkoli jít nebo cokoli říct, prostě jen následujete své tužby. Buddhovo Učení bolí, nadsvětské jde proti světskému. Správný názor odporuje nesprávnému názoru, čistota odporuje nečistotě. Uč e ní zraňuje naše tužby.
V textech je jeden příběh o Buddhovi, ještě než dosáhl probuzení. Tehdy dostal talíř rýže a položil ho na hladinu vody s myšlenkou: “Mám-li dosáhnout probuzení, nechť tento talíř pluje proti proudu vody.” A on doopravdy plul proti proudu! Onen talíř byl Buddhův správný názor, nebo jeho buddhovská přirozenost, k níž procitl. Nenásledoval žádosti obyčejných světských bytostí. Plul proti proudu jeho mysli, zcela opačným směrem.
I dnes se Buddhovo učení protiví našim myslím stejně. Lidé se chtějí oddávat chtivosti a nenávisti, ale Buddha jim v tom brání. Chtějí být zaslepení, ale Buddha odstraňuje klam. Buddhova mysl se tedy protiví myslím světských bytostí. Svět nazývá tělo krásným, on říká, že krásné není. Oni tvrdí, že tělo nám patří , on říká, že nikoli. Podle nich má trvalou podstatu, podle něj žádnou nemá. Správný názor přesahuje svět. Světské bytosti pouze následují tok světa.
Poté, když Buddha opustil toto místo, obdržel osm hrstí trávy od jednoho bráhmana. To ve skutečnosti znamená, že oněch osm hrstí trávy bylo osm světských dhamm – zisk a ztráta, chvála a hana, dobrá pověst a špatná pověst, štěstí a neštěstí. Když Buddha obdržel tuto trávu, rozhodl se, že na ni usedne a vstoupí do samádhi . Samotné sezení na trávě už bylo samádhi , neboť jeho mysl byla nad světskými dhammami , překonala svět a dosáhla transcendentního stavu. Světské dhammy pak pro něj byly jako smetí, ztratily všechen význam. Seděl na nich, ale ony nijak nepřekážely jeho mysli. Různí márové se ho snažili překonat, ale on tam prostě seděl v samádhi , povznesen nad svět, dokud neprocitl k Dhammě a dokonale neporazil Máru.[ 16 ] To znamená, že porazil svět. Rozvíjení stezky je tedy takové cvičení, které zabíjí nečistoty.
Dnes mají lidé málo důvěry. Po roce či dvou letech cvičení už chtějí být u cíle, a to co nejrychleji. Neuvědomují si, že sám Buddha, náš Učitel, dosáhl probuzení plných šest let poté, co opustil domov. Proto zde máme to, čemu říkáme “zproštění od závislosti”[ 17 ]. Podle textů musí mít mnich alespoň pět dešťů[ 18 ], aby mohl žít o samotě. Už má dostatečné zkušenosti se studiem i praxí, má náležité vědomosti, pevnou důvěru a dobré chování. O tom, kdo cvičí po dobu pěti let, já říkám, že je pokročilý. Ale musí skutečně cvičit, ne se jen potloukat pět let ve žlutém rouchu. Musí si skutečně hledět své praxe, opravdu do ní vložit úsilí!
Dokud nedosáhnete pěti dešťů, můžete si říkat: “Co Buddha myslel tím ‘zproštěním od závislosti’?” Musíte se opravdu snažit a cvičit po dobu pěti let, a pak sami uvidíte ty vlastnosti, které měl Buddha na mysli. Potom byste již měli být pokročilí, pokročilí v mysli, sebejistí. Po pěti deštích byste měli být přinejmenším na prvním stupni probuzení. Není to jen pět dešťů v těle, ale hlavně pět dešťů v mysli. Takový mnich má vnitřní stud, strach před hanou a je skromný. Neodváží se špatně jednat ani před lidmi, ani za jejich zády, ve světle temnoty. Proč? Protože dosáhl Buddhy, “toho, kdo ví”. Přijal útočiště u Buddhy, D hammy a Sanghy.
Abychom se skutečně mohli opřít o Buddhu, Dhammu a Sanghu, musíme nejprve uvidět Buddhu. K čemu by nám bylo nějaké útočiště, kdybychom neznali Buddhu? Pokud ještě neznáme Buddhu, Dhammu a Sanghu, přijetí útočiště u nich je pouze aktem těla a řeči, naše mysl k nim ještě nedospěla. Jakmile jich ale naše mysl dosáhne, tak okamžitě víme, co je Buddha, Dhamma a Sangha zač. Pak u nich skutečně můžeme přijmout útočiště, neboť tyto věci vyvstaly v naší mysli. Ať jsme kdekoli, budeme mít Buddhu, Dha mmu a Sanghu s sebou.
Takový člověk se neodváží spáchat žádný zlý čin. Proto říkáme, že ten, kdo dosáhl prvního stupně probuzení, se již nezrodí v bědných stavech. Jeho mysl má jistotu, vstoupil do proudu, nemá žádné pochybnosti. Jestliže nedosáhne plného probuzení zde a nyní, jistě ho dosáhne někdy v budoucnu. Může sice jednat špatně, ale ne tak špatně, aby kvůli tomu spadl do pekla, tj. neuchyluje se k zlým tělesným a slovním činům, není toho schopen. Proto říkáme, že takový člověk vstoupil do ušlechtilé h o rodu. Nemůže se již vrátit zpět. To je něco, co byste měli nahlédnout a poznat sami pro sebe ještě v tomto životě.
Ti z nás, kteří stále mají pochybnosti ohledně praxe, slyší tyto věci a říkají: “Ó, jak to jenom dokážu?” Někdy se cítíme šťastně, jindy zase nešťastně, potěšeni nebo znechuceni. Z jakého důvodu? Protože neznáme Dhammu. Jakou Dhammu? Prostě Dhammu přírody, reality kolem nás, těla a mysli.
Buddha pravil: “Neulpívejte na pěti khandhách , nechte je být, opusťte je!” Proč je nedokážeme nechat být? Právě protože je nevidíme či jim plně nerozumíme. Vidíme je jako své Já, vidíme sami sebe v khandhách . Vidíme štěstí a neštěstí jako své Já, vidíme sami sebe ve štěstí a neštěstí. Nedokážeme se od nich oddělit. Když se od nich nedokážeme oddělit, tak to znamená, že nevidíme Dhammu, nevidíme přírodu.
Štěstí, neštěstí, radost a žal – nic z toho není naše Já, ale my je za své Já považujeme. Tyto věci přicházejí do kontaktu s námi, a my přitom vidíme kus “attá” , či Já. Kde je nějaké Já, tam najdete štěstí, neštěstí a všechno ostatní. Proto Buddha řekl, abychom zničili tento “kus” Já, abychom zničili sakkája-ditthi. Je-li attá (Já) zničeno, anattá (ne-Já) přirozeně vyvstane.
Považujeme přírodu za své Já, vidíme sami sebe v přírodě, a proto neznáme pravou povahu přírody. Je-li zrovna dobrá, tak se s ní smějeme, je-li špatná, tak nad ní naříkáme. Ale příroda, to jsou prostě sankháry . Jak se říká v recitaci: “tésam vúpasamó sukhó” – utišení sankhár je pravá blaženost. Jak je utišíme? Prostě odstraníme lpění a uvidíme je tak, jak skutečně jsou.
V tomto světě je tedy pravda. Stromy, hory a rostliny žijí podle své vlastní pravdy, rodí se a umírají podle své přirozenosti. Jsme to jen my lidé, kdo není pravdivý! Vidíme to a děláme kolem toho povyk, ale samotná příroda je netečná, je prostě taková, jaká je. My se smějeme, pláčeme, zabíjíme, ale příroda zůstává v pravdě, je pravdou. Ať jsme šťastní nebo nešťastní, toto tělo prostě následuje svou vlastní přirozenost. Zrodí se, roste a stárne, neustále se mění a chřadne. Tímto způsobem následuje běh přírody. Kdokoli se ztotožňuje s tělem a tahá ho s sebou, ten bude trpět.
Aňňá Kóndaňňa tedy rozpoznal toto “cokoli zrozené” ve všem, ať hmotném či nehmotném. Jeho názor na svět se změnil. Nahlédl pravdu. Když vstal ze svého místa, vzal si tuto pravdu s sebou. Aktivita zrození a smrti pokračovala, ale on to pouze pozoroval. Štěstí a neštěstí se objevovalo a mizelo, ale on je pouze sledoval. Jeho mysl byla pevná. Již neupadal do bědných stavů. Příliš se kvůli těmto věcem nevzru š oval ani neradoval. Jeho mysl byla pevně zakotvená v nazírání povahy věcí.
To je ono! Aňňá Kóndaňňovi se tím otevřelo oko Dhammy. Nahlédl přírodu, totiž sankháry, podle pravdy. Tím, co poznává pravdu sankhár, je moudrost. Takováto mysl zná a vidí Dhammu, poddala se síle porozumění.
Dokud jsme ještě neuviděli Dhammu, musíme mít trpělivost a sebeovládání. Musíme být vytrvalí a dokázat se zříci určitých věcí! Je třeba rozvíjet pilnost a vytrvalost. Proč musíme rozvíjet pilnost? Protože jsme líní! Proč musíme cvičit vytrvalost? Protože nic nedokážeme vydržet! Tak to prostě je. Ale když jsme již upevnění v naší praxi a zahnali jsme všechnu lenivost, nemusíme už zvlášť používat píli. Když už známe pravou povahu mentálních stavů, když se nad nimi netrápíme ani n e radujeme, tak není třeba cvičit vytrvalost, neboť mysl je teď zajedno s Dhammou. “Ten, kdo ví” uviděl Dhammu, on je Dhammou.
Když je mysl totožná s Dhammou, zastaví se. Dosáhne vnitřního míru. Není již nutné dělat nic zvláštního, protože mysl je teď samotná Dhamma. Vnějšek je Dhamma, vnitřek je Dhamma. “Ten, kdo ví” je Dhamma. Daný stav je Dhamma a to, co poznává tento stav, je Dhamma. Je to jednota. Je to svoboda.
Tato přirozenost se nerodí, nestárne ani nechřadne. Tato přirozenost neumírá. Tato přirozenost není ani šťastná, ani nešťastná, ani velká, ani malá, těžká ani lehká, krátká ani dlouhá, černá ani bílá. Nemůžete ji s ničím srovnat. Žádná konvence ji nedokáže popsat. Proto říkáme, že nibbána nemá žádnou barvu. Všechny barvy jsou jenom konvence. Stav, který je nad světem, je mimo dosah světských konvencí.
Dhamma je tedy to, co stojí nad světem. Je to něco, co by každý člověk měl uvidět sám pro sebe. Je to nepostižitelné řečí. Nemůžete to vyjádřit slovy, můžete pouze hovořit o cestách a způsobech jeho uskutečnění. Ten, kdo to poznal sám pro sebe, je hotov se svou prací.
[size=200][color=#FF8000][b]Otevření oka Dhammy[/b][/color][/size]
Někteří z nás začnou cvičit a i po roce či dvou stále ještě nevědí, co je co. Stále si ještě nejsme jisti ve své praxi. Nemáme-li ještě jistotu, nevidíme, že vše kolem nás je čistá Dhamma, a proto se obracíme k učení Adžánů. Ale ve skutečnosti, známe-li svou vlastní mysl a máme-li sati , které bedlivě dohlíží na mysl, tak je tu moudrost. Všechny doby a všechna místa se pro nás stanou příležitostí k naslouchání Dhammě.
Můžeme se Dhammu učit od přírody, například od stromů. Strom je zrozen z určitých podmínek a roste podle řádu přírody. Právě zde nás strom učí Dhammu, ale my tomu nerozumíme. Postupem času vyroste a objeví se na něm pupeny, květy a plody. Vše, co vidíme, jsou květy a plody; nedokážeme to pochopit jako celek a zauvažovat nad tím. Proto nevíme, že strom nás učí Dhammu. Objeví se ovoce a my ho prostě jíme, aniž bychom to hlouběji zkoumali: sladké, trpké nebo kyselé, taková je povaha ovoce. A toto je Dhamma, nauka ovoce. Později listy na stromě zežloutnou, odumřou a spadnou na zem. Vše, co vidíme, je opadané listí. Šlapeme po nich, zametáme je, a to je vše. Nezkoumáme dosti pozorně, a proto nevíme, že příroda nás zd e učí. Pak zase vyraší nové listy, a my opět vidíme pouze toto a nic více. Nedokážeme tyto věci vnést do své mysli a rozjímat o nich.
Jestliže vneseme všechno toto dovnitř a budeme to zkoumat, uvidíme, že zrození stromu a naše vlastní zrození se od sebe nijak neliší. Naše tělo se zrodilo a existuje v závislosti na podmínkách, na prvcích země, vody, větru a ohně. Má svou potravu a stále roste. Každá část těla se mění a plyne v souladu s během přírody. Nijak se neliší od stromu; vlasy, chlupy, nehty, zuby a k ůže – všechny se mění. Známe-li věci přírody, tak poznáme i sami sebe.
Lidé se rodí. Nakonec zemřou. Když zemřeli, narodí se znovu. Nehty, zuby a kůže neustále odumírají a opět dorůstají. Chápeme-li správně naši praxi uvidíme, že strom se od nás nijak podstatně neliší. Porozumíme-li učení Adžánů, zjistíme, že vnitřek a vnějšek jsou srovnatelné. Věci s vědomím a věci bez vědomí se od sebe neliší. Jsou stejné. Když chápeme tuto stejnost, tak uvidíme-li například povahu stromu, bude nám jasné, že se nijak ne l iší od našich vlastních pěti khandh[ 12 ] – těla, pocitů, vnímání, myšlenkových formací a vědomí. Máme-li toto chápání, pak budeme rozumět Dhammě. Rozumíme-li Dhammě, tak rozumíme pěti khandhám , jak se bez přestání mění a stávají se ji nými.
A tak ve stoje, v chůzi, vsedě nebo vleže bychom stále měli mít sati , které dohlíží na naši mysl. Vidíme-li vnější věci, je to, jako bychom viděli vnitřní věci. Když vidíme vnitřní věci, je to stejné, jako když vidíme vnější věci. Jestliže to chápeme, můžeme naslouchat Buddhovu učení. Pokud tomuto rozumíme, můžeme říct, že v nás vyvstala buddhovská přirozenost, “ten, kdo ví”. Zná vnější věci i vnitřní věci. Zná všechny věci, které vznikají. Chápeme-li to takto, tak slyšíme Buddhovo učení, když třeba sedíme pod stromem. Ve stoje, v chůzi, vsedě, vleže, stále slyšíme Buddhovo učení. Když vidíme, slyšíme, cítíme, chutnáme, dotýkáme se a myslíme, pořád slyšíme Buddhovo učení. Buddha je prostě “ten, kdo ví” uvnitř naší mysli. Zná Dhammu, zkoumá Dhammu. Ne z namená to, že onen Buddha, který žil před dávnými lety, za námi přijde a hovoří k nám, nýbrž že v naší mysli vyvstane buddhovská přirozenost, “ten, kdo ví”. Mysl se projasní.
Ustavíme-li Buddhu ve své vlastní mysli, tak vše vidíme a nahlížíme, jako by se to od nás nijak nelišilo. Nevidíme žádnou odlišnost mezi námi a různými zvířaty, stromy, horami či rostlinami. Vidíme chudé lidi a bohaté lidi – nijak se od nás neliší. Černí lidé a bílí lidé – žádná odlišnost! Všichni mají tytéž charakteristické rysy. Kd o to takto chápe, je spokojený, ať je kdekoli. Naslouchá Buddhovu učení neustále. Pokud nám to není jasné, tak i když strávíme zbytek života posloucháním výkladů různých Adžánů, nikdy neporozumíme jejich smyslu.
Buddha řekl, že probuzení k Dhammě spočívá v pochopení přírody[ 13 ], skutečnosti kolem nás, té přírody, která je právě zde! Nerozumíme-li této přírodě, tak zakoušíme zklamání a nadšení, ztrácíme se v náladách, které vedou jen k zármutku a lítosti. Ztrácet se v mentálních předmětech znamená ztrácet se v přírodě. Ztrácíme-li se v přírodě, tak neznáme Dhammu. Probuzený jenom poukázal na tuto přírodu.
Po svém vzniku se všechny věci mění a nakonec umírají. Věci, které vyrábíme, jako jsou talíře, misky a hrnce, mají tytéž charakteristické rysy. Miska je vytvořena díky nějaké příčině, díky lidskému záměru tvořit, a když ji používáme, zestárne, rozbije se a zmizí. Se stromy, horami a rostlinami je to stejné, taktéž se zvířaty a lidmi.
Když Aňňá Kóndaňňa, Buddhův první žák, poprvé slyšel jeho učení, jeho porozumění nebylo nic tak složitého. Prostě nahlédl, že cokoliv se zrodí, musí se změnit a zestárnout, jako každá přirozená podmínka, a nakonec zemřít. Aňňá Kóndaňňa o tom nikdy předtím neuvažoval, nebo jestli uvažoval, tak mu to stále n ebylo jasné, a proto pořád ještě nenechal věci jít, pořád ještě ulpíval na khandhách . Když pak seděl a pozorně naslouchal Buddhovu výkladu, vyvstala v něm buddhovská přirozenost. Přijal jakési “poselství Dhammy”, čímž bylo poznání, že všechny podmíněné věci jsou nestálé. Věc, která se zrodila, musí přirozeně dospět k stáří a smrti.
To bylo něco zcela odlišného od všeho, co poznal kdykoliv předtím. Skutečně porozuměl své mysli, a tak v něm vyvstal “Buddha”. Tehdy Buddha prohlásil, že Aňňá Kóndaňňovi se otevřelo oko Dhammy.
Co vidí toto oko Dhammy? Toto oko vidí, že vše zrozené má povahu stárnutí a smrti. “Vše zrozené” zde znamená naprosto všechno! Ať je to hmotné či nehmotné, vše spadá pod toto “vše zrozené”. Představuje to celou přírodu. Jako například toto tělo – zrodí se, a pak směřuje k zániku. Když je malé, tak “zemře” z dětství do mládí. Za nějakou dobu “zemře” z mládí do středního věku. Pak zase “zemře” ze středního věku a dospěje ke stáří, počemž následuje konec. Stromy, hory a rostliny, všechny maj í tento charakteristický rys.
Náhled či porozumění “toho, kdo ví” jasně vstoupilo do mysli Aňňá Kóndaňňi, když seděl a naslouchal Buddhovi. Toto poznání ohledně “všeho zrozeného” se pevně zakořenilo v jeho mysli, což mu umožnilo odstranit připoutanost k tělu. Tato připoutanost byla sakkája-ditthi . To znamená, že již nepovažoval své tělo za nějaké Já či skutečnou bytost, už na tělo nehleděl jako na “já” či “on”. Nelpěl již na něm. Jasně viděl jeho povahu, a tak odstranil sakkája-ditthi . Zmizela rovněž vičikiččhá, pochybovačnost. Když odstranil svou připoutanost k tělu, tak o tom nijak nepochyboval. Zároveň zmizelo i sílabbata-parámása.[ 14 ] Jeho praxe se upevnila a napřímila. I když jeho tělo trpělo bolestí či horečkou, nelpěl na něm, neměl žádné pochybnosti. Měl jistotu, protože vykořenil veškeré lpění. Tomuto uchopování těla se říká sílabbata-parámása . Když vykořeníte názor, že tělo je vaše Já, uchopování a pochybnosti okamžitě ustanou. Jakmile ale toto přesvědčení o tělu jako vašem Já vyvstane v mysli, je to zdrojem uchopování a pochybování.
Když tedy Buddha vykládal Dhammu, Aňňá Kóndaňňovi se otevřelo oko Dhammy. Toto oko je právě “ten, kdo jasně ví”. Vidí věci odlišně. Vidí samotnou přírodu. Je-li nazřena příroda, lpění je okamžitě vykořeněno a “ten, kdo ví” je zrozen. Dříve také věděl, ale měl pořád ještě lpění. Dalo by se dokonce říci, že sice znal Dhammu, ale ještě ji nenazřel, nebo že ji uviděl, ale nebyl s ní ještě zajedno.
Tehdy Buddha prohlásil: “Kóndaňňa porozuměl.” Čemu porozuměl? Prostě přírodě! Obyčejně se v přírodě ztrácíme, jako například s tímto tělem. Země, voda, oheň a vítr dohromady tvoří tělo. Je to součást přírody, hmotný předmět, který můžeme vidět okem. Existuje v závislosti na potravě, roste a mění se, až nakone c zanikne.
Obrátíme-li se dovnitř, tak to, co dohlíží na tělo, je právě “ten, kdo ví”, toto jediné vědomí. Přijímá-li vjemy skrze oko, říkáme tomu vidění. Přijímá-li vjemy uchem, je to slyšení; nosem cítění; jazykem chutnání, tělem, dotýkání a myslí myšlení. Vědomí je pouze jedno, ale když funguje na různých místech, nazýváme ho různými jmény. Skrze oko mu říkáme jedním jménem, skrze ucho zase jiným jménem. Ale ať funguje u oka, ucha, nosu, jazyku, těla nebo mysli, je to pořád jedno vědomí. Podle textů roz l išujeme šest druhů vědomí, ale ve skutečnosti je to pouze jediné vědomí, které vzniká u těchto šesti smyslových základen. Máme šest “bran”, ale jen jediné vědomí, což je právě tato mysl.
Mysl je schopna porozumět pravdě přírody. Dokud má ještě nějaké překážky říkáme, že poznává skrze nevědomost. Poznává nesprávně a vidí nesprávně. Ale ať poznává a vidí špatně nebo poznává a vidí dobře, je to stále jediné vědomí. Mluvíme o správném a nesprávném názoru, ale vlastně je to jenom jedna věc. Správné a nesprávné vzniká z téhož jediného místa. Máme-li špatné poznání, tak říkáme, že nevědomost zastírá pravdu. Pokud máme nesprávné poznání, máme rovněž nesprávný názor, nesprávné myšlení, nesprávné jednání, nesprávné živobytí – všechno je nesprávné! A na druhé straně, stezka správné praxe je zrozena v témže místě. Je-li zde správné, pak nesprávné zmizí.
Buddha ve svém cvičení překonával velké obtíže, trýznil se hladem a podobně, avšak hluboce zkoumal svoji mysl, až se mu nakonec podařilo vykořenit nevědomost. Všichni Buddhové procitli ve své mysli, neboť tělo nic neví. Můžete ho nechat jíst nebo hladovět a nezáleží na tom, zemřít může kdykoli. Všichni Buddhové praktikovali s myslí. Probudili se ve své mysli.
Když Buddha nahlédl do své mysli, opustil oba extrémy cvičení – oddanost smyslné rozkoši a oddanost sebetrýznění – a ve své první řeči vyložil střední cestu mezi nimi. My však slyšíme jeho učení a to se protiví našim touhám. Jsme poblouzněni potěšením a blahem, omámeni štěstím, myslíme si, jak jsme dobří a pěkní – t o je oddanost rozkoši. Není to správná stezka. Nespokojenost, nelibost, nechuť a hněv – to je zase oddanost bolesti. Těmto dvěma krajním cestám by se měl každý na stezce cvičení vyvarovat.
Tyto “cesty” nejsou nic jiného než štěstí a neštěstí, jež zakoušíme. “Ten, kdo je na stezce” je právě tato mysl, “ten, kdo ví”. Objeví-li se dobrá nálada, ulpíváme na ní jako na dobré, a to je oddanost rozkoši. Vyvstane-li nepříjemná nálada, lpíme na ní zase díky nelibosti – to je oddanost bolesti. Toto jsou ony nespráv n é stezky, nejsou to cesty meditujícího. Jsou to cesty světských lidí, kteří vyhledávají jen smích a zábavu a utíkají před utrpením a nelibostí.
Moudří znají tyto špatné stezky, ale zavrhnou je, nechají je být. Jsou nepohnuti libostí a nelibostí, štěstím a neštěstím. Tyto věci se objevují, ale ti, kdo vědí, na nich neulpívají, nechávají je být v souladu s jejich přirozeností. V tom spočívá správný názor. Když to člověk plně chápe, tak dosáhl osvobození. Štěstí a neštěstí nemají žádný význam pro probuzeného jedince.
Buddha pravil, že probuzení jsou daleko od nečistot. To neznamená, že od nečistot prostě utekli; nikam neutekli. Nečistoty tu stále byly. Buddha to přirovnával k lotosovému listu v jezírku vody. List a voda existují společně, jsou spolu v kontaktu, ale list se přesto nenamočí. Voda zde představuje nečistoty a lotosový list probuzenou mysl.
S myslí toho, kdo cvičí, je to stejné; nikam neutíká, zůstává tam, kde je. Dobro, zlo, štěstí a neštěstí, správné a nesprávné se objevují, a mysl je všechny poznává. Meditující si to prostě uvědomuje, ale nic z toho nevstupuje do jeho mysli. To znamená, že nemá žádné lpění. Prostě jen zakouší věci. Když řekneme, že jenom zakouší věci, tak to zní dosti všedně a povrchně. V jazyce Dhammy říkáme, že nechává svou m y sl kráčet po střední cestě.
Aktivity jako štěstí, neštěstí atd. neustále vznikají, jelikož to jsou rysy tohoto světa. Buddha procitl vůči světu, neboť o tomto světě hluboce uvažoval. Kdyby býval o světě neuvažoval, kdyby nenahlédl jeho podstatu, nemohl by se nad něj povznést. Buddhovo probuzení bylo prostě procitnutím vůči tomuto světu. Svět tu nadále byl: zisk a ztráta, chvála a hana, dobrá pověst a špatná pověst, štěstí a neštěstí tu stále byly. Kdyby tu tyto věci nebyly, tak by tu nebylo nic, vůči čemu by mohl procitnout! Co Buddha poznal, byl právě ten svět, jenž obklopuje mysli lidí. Jestliže lidé tyto věci následují, vyhledávají jen chválu a slávu, zisk a slast, a snaží se vyhnout jejich protikladům, tak pomalu klesají pod tíhou světa.
Zisk a ztráta, chvála a hana, dobrá pověst a špatná pověst, štěstí a neštěstí – to je svět. Člověk, který se ztratil ve světě, nemá žádnou únikovou cestu, svět ho přemáhá. Tento svět se řídí zákonem Dhammy, a proto těmto věcem říkáme světská dhamma . Ten, kdo žije uvnitř světské dhammy , je světskou bytostí. Žije obklopen zmatkem.
Proto nás Buddha učil, abychom rozvíjeli stezku. Můžeme ji rozdělit na ctnost, soustředění a moudrost – rozvíjejte je až k dokonalosti! To je stezka praxe, která zničí svět. Kde je tento svět? Prostě v myslích bytostí, kteří jsou jím poblouzněni! Akt lpění na chvále, zisku, slávě a štěstí je nazýván “světem”. Je-li přítomen v mysli, pak vzniká svět, je zrozena světská bytost. Svět se rodí kvůli toužení. Touha je rodištěm všech světů. Ukončit toužení znamená ukončit svět.
Naše cvičení v ctnosti, soustředění a moudrosti se jinak nazývá osmičlenná stezka. Tato osmičlenná stezka a osm světských dhamm tvoří spolu pár. Jak to, že spolu tvoří pár? Mluvíme-li v souladu s texty říkáme, že zisk a ztráta, chvála a hana, dobrá pověst a špatná pověst, štěstí a neštěstí představují osm světských dhamm . Správný názor, správné myšlení, správná řeč, správné jednání, správné živobytí, správné úsilí, správná bdělost a správné soustředění, to je osmičlenná stezka. Tyto dvě osmičlenné stezky existují na tom samém místě. Osm světských dhamm je právě tady, v této mysli, u “toho, kdo ví”; ale “ten, kdo ví” je obestřen překážkami, a tak ví špatně, a proto se stává světem. Je to právě tento “kdo ví” a žádný jiný! V této mysli ještě nevyvstala buddhovská přirozenost, ještě se nevymanila ze světa. Takováto mysl je totéž co svět.
Když kráčíme po stezce, když cvičíme své tělo a svou řeč, vše se to odehrává v oné mysli. Je to totéž místo, a tak se navzájem vidí: stezka vidí svět. Jestliže cvičíme tuto naši mysl, střetneme se s lpěním na chvále, slávě, slasti a štěstí, uvidíme naši připoutanost k světu.
Buddha pravil: “Měli byste znát svět. Blyští se jako nastrojený královský kočár. Pošetilci jsou jím omámeni, ale moudří se nenechají oklamat.” To neznamená, že bychom měli procestovat celý svět a všechno si prohlížet, shromažďovat všechny možné informace. Stačí prostě sledovat tuto mysl, která je k němu připoutána. Když nás Buddha nabádal, abychom pozorovali svět, tak nechtěl, aby c hom se do něj zapletli, ale abychom ho zkoumali, protože svět se rodí právě v této mysli. Sedíte-li ve stínu pod stromem, můžete pozorovat svět. Je-li tu toužení, svět vzniká právě na tomto místě. Chtění je rodištěm světa. Vyhladit chtění znamená vyhladit svět.
Když meditujeme, chceme, aby se mysl utišila, ale ona je stále neklidná. Proč je tomu tak? I když nechceme myslet, přesto myslíme. Je to jako člověk, který se posadí na mraveniště: mravenci ho neustále koušou. Je-li naše mysl světem, pak i když v klidu sedíme se zavřenýma očima, tak vše, co vidíme, je zase jenom svět. Radost, trápení, úzkost, zmatek – všechno to vyvstává před očima. Proč? Protože jsme stále ještě neporozuměli Dhammě. Je-li mysl v takovémto stavu, meditující nedokáže čelit světským dhammám , nezkoumá jejich povahu. Je to stejné, jako kdyby seděl na mraveništi. Mravenci ho budou kousat, protože jim sedí přímo nad hlavou! Co by tedy měl udělat? Měl by se poohlédnout po nějakém jedu nebo použít ohně, aby se jich zbavil.
Ale většina praktikantů Dhammy to tak nevidí. Cítí-li se spokojeně, následují onen pocit spokojenosti, a cítí-li nespokojenost, následují zase ten. Pokud následuje světské dhammy , mysl se stává světem. Někdy si můžeme říkat: “Ó, to nezvládnu, je to nad mé síly” ...a tak se o to ani nepokusíme! To je proto, že mysl je plná nečistot a světské dhammy zabraňují rozvoji stezky. Nemáme dostatečnou trpělivost v rozvoji ctnosti, soustředění a moudrosti. Je to právě jako ten člověk, co sedí na mraveništi. Nemůže nic dělat, mravenci po něm lezou a koušou ho, je plný zmatku a nepokoje. Nedokáže se zbavit nebezpečí, a tak tam prostě sedí a trpí.
Stejné je to s naší praxí. Světské dhammy existují v myslích světských bytostí. Když tyto bytosti chtějí nalézt vnitřní mír, světské dhammy se okamžitě objeví. Je-li mysl nevědomá, je zahalena v temnotě. Jakmile vyvstane poznání, mysl je osvícena, neboť nevědomost a poznání se rodí na tom samém místě. Je-li přítomna nevědomost, nemůže vyvstat poznání, protože mysl už přijala nevědomost. Vyvstane - li však poznání, nevědomost musí zmizet.
Proto Buddha nabádal své žáky, aby cvičili svou mysl, jelikož svět se rodí z této mysli a osm světských dhamm je právě v ní. Osmičlenná stezka, tj. zkoumání pomocí meditace klidu a vhledu, naše pilné úsilí a moudrost, kterou rozvíjíme – všechny tyto věci uvolňují připoutanost k světu. Chtivost, nenávist a zaslepenost se oslabují, a když zeslábnou, tak je jako takové poznáváme. Zakoušíme-li slávu, hmotný zisk, chválu, štěstí nebo neštěstí, jsme si toho stále vědomi. Musíme nejprve tyto věci znát, abychom mohli překonat svět, neboť svět je uvnitř nás.
Když se od těchto věcí oprostíme, je to, jako bychom vyšli z nějakého domu. Když vstoupíme do domu, jaký máme přitom pocit? Víme, že jsme prošli dveřmi a vstoupili dovnitř. Když dům opouštíme, tak víme, že jsme ho opustili, neboť vyjdeme ven na slunce, kde už není tma jako uvnitř. Když se mysl pohrouží do světských dhamm , je to stejné, jako když někdo vejde do domu. Mysl, která vymýtila světské dhammy , se podobá člověku, který opustil dům.
Ten, kdo praktikuje Dhammu, ji musí uvidět sám pro sebe. Každý ví sám pro sebe, zda světské dhammy již zmizely či nikoli, zda stezka byla rozvinuta či nikoli. Když je stezka dobře rozvinuta, tak potlačí světské dhammy . Stává se silnější a silnější. Správný názor roste, zatímco nesprávný názor mizí, až nakonec stezka zničí všechny nečistoty – anebo nečistoty zničí stezku! Správný názor a nesprávný názor: jsou jen tyto dvě cesty. Nesprávný názor má také své triky, má také svou moudrost – a le je to klamná moudrost. Meditující, jenž začne rozvíjet stezku, zakouší jakési vnitřní rozštěpení. Nakonec se zdá, jako by tu nebyl jeden člověk, ale dva – jeden ve světě a druhý na stezce. Vzdalují se od sebe, jdou jiným směrem. Kdykoli zkoumá svoji my s l, je tu ono rozštěpení, a tak to pokračuje neustále, dokud mysl nedosáhne vhledu, vipassaná.
Anebo se mohou objevit vipassanú![ 15 ] Když se snažíme získat nějaké výsledky v naší praxi, pakliže je vidíme, začneme na nich lpět. Tento druh lpění pramení v tom, že chceme z naší praxe něco získat. Toto je vipassanú , moudrost nečistot (tj. “nečistá moudrost”). Někteří lidé rozvíjejí dobro a lpí na něm, rozvíjejí čistotu a lpí na ní, nebo rozvíjejí poznání a lpí na poznání. Toto lpění na do bru nebo na poznání je vipassanú, které proniklo do naší praxe.
Když tedy cvičíte vipassaná , buďte opatrní! Dávejte si pozor na vipassanú : ty dvě věci jsou tak blízko u sebe, že někdy není snadné je rozlišit. Ale se správným názorem můžeme obě jasně vidět . Je-li to vipassanú , bude se čas od času zákonitě objevovat utrpení. Je-li to skutečně vipassaná , není přítomno žádné utrpení. Je tu jen vnitřní mír. Štěstí i neštěstí se utiší. To každý může zakusit sám pro sebe.
Toto cvičení vyžaduje trpělivost. Někteří lidé, když začnou cvičit, nechtějí být ničím vyrušováni, nechtějí žádné napětí. Ale napětí je tu stejně jako předtím. Musíme se snažit nalézt konec napětí skrze samotné napětí! Je-li tedy v naší praxi napětí, pak je to správné. Nemáte-li ve své praxi žá d né napětí, tak jenom jíte a spíte, jak se vám zlíbí. Když chcete kamkoli jít nebo cokoli říct, prostě jen následujete své tužby. Buddhovo Učení bolí, nadsvětské jde proti světskému. Správný názor odporuje nesprávnému názoru, čistota odporuje nečistotě. Uč e ní zraňuje naše tužby.
V textech je jeden příběh o Buddhovi, ještě než dosáhl probuzení. Tehdy dostal talíř rýže a položil ho na hladinu vody s myšlenkou: “Mám-li dosáhnout probuzení, nechť tento talíř pluje proti proudu vody.” A on doopravdy plul proti proudu! Onen talíř byl Buddhův správný názor, nebo jeho buddhovská přirozenost, k níž procitl. Nenásledoval žádosti obyčejných světských bytostí. Plul proti proudu jeho mysli, zcela opačným směrem.
I dnes se Buddhovo učení protiví našim myslím stejně. Lidé se chtějí oddávat chtivosti a nenávisti, ale Buddha jim v tom brání. Chtějí být zaslepení, ale Buddha odstraňuje klam. Buddhova mysl se tedy protiví myslím světských bytostí. Svět nazývá tělo krásným, on říká, že krásné není. Oni tvrdí, že tělo nám patří , on říká, že nikoli. Podle nich má trvalou podstatu, podle něj žádnou nemá. Správný názor přesahuje svět. Světské bytosti pouze následují tok světa.
Poté, když Buddha opustil toto místo, obdržel osm hrstí trávy od jednoho bráhmana. To ve skutečnosti znamená, že oněch osm hrstí trávy bylo osm světských dhamm – zisk a ztráta, chvála a hana, dobrá pověst a špatná pověst, štěstí a neštěstí. Když Buddha obdržel tuto trávu, rozhodl se, že na ni usedne a vstoupí do samádhi . Samotné sezení na trávě už bylo samádhi , neboť jeho mysl byla nad světskými dhammami , překonala svět a dosáhla transcendentního stavu. Světské dhammy pak pro něj byly jako smetí, ztratily všechen význam. Seděl na nich, ale ony nijak nepřekážely jeho mysli. Různí márové se ho snažili překonat, ale on tam prostě seděl v samádhi , povznesen nad svět, dokud neprocitl k Dhammě a dokonale neporazil Máru.[ 16 ] To znamená, že porazil svět. Rozvíjení stezky je tedy takové cvičení, které zabíjí nečistoty.
Dnes mají lidé málo důvěry. Po roce či dvou letech cvičení už chtějí být u cíle, a to co nejrychleji. Neuvědomují si, že sám Buddha, náš Učitel, dosáhl probuzení plných šest let poté, co opustil domov. Proto zde máme to, čemu říkáme “zproštění od závislosti”[ 17 ]. Podle textů musí mít mnich alespoň pět dešťů[ 18 ], aby mohl žít o samotě. Už má dostatečné zkušenosti se studiem i praxí, má náležité vědomosti, pevnou důvěru a dobré chování. O tom, kdo cvičí po dobu pěti let, já říkám, že je pokročilý. Ale musí skutečně cvičit, ne se jen potloukat pět let ve žlutém rouchu. Musí si skutečně hledět své praxe, opravdu do ní vložit úsilí!
Dokud nedosáhnete pěti dešťů, můžete si říkat: “Co Buddha myslel tím ‘zproštěním od závislosti’?” Musíte se opravdu snažit a cvičit po dobu pěti let, a pak sami uvidíte ty vlastnosti, které měl Buddha na mysli. Potom byste již měli být pokročilí, pokročilí v mysli, sebejistí. Po pěti deštích byste měli být přinejmenším na prvním stupni probuzení. Není to jen pět dešťů v těle, ale hlavně pět dešťů v mysli. Takový mnich má vnitřní stud, strach před hanou a je skromný. Neodváží se špatně jednat ani před lidmi, ani za jejich zády, ve světle temnoty. Proč? Protože dosáhl Buddhy, “toho, kdo ví”. Přijal útočiště u Buddhy, D hammy a Sanghy.
Abychom se skutečně mohli opřít o Buddhu, Dhammu a Sanghu, musíme nejprve uvidět Buddhu. K čemu by nám bylo nějaké útočiště, kdybychom neznali Buddhu? Pokud ještě neznáme Buddhu, Dhammu a Sanghu, přijetí útočiště u nich je pouze aktem těla a řeči, naše mysl k nim ještě nedospěla. Jakmile jich ale naše mysl dosáhne, tak okamžitě víme, co je Buddha, Dhamma a Sangha zač. Pak u nich skutečně můžeme přijmout útočiště, neboť tyto věci vyvstaly v naší mysli. Ať jsme kdekoli, budeme mít Buddhu, Dha mmu a Sanghu s sebou.
Takový člověk se neodváží spáchat žádný zlý čin. Proto říkáme, že ten, kdo dosáhl prvního stupně probuzení, se již nezrodí v bědných stavech. Jeho mysl má jistotu, vstoupil do proudu, nemá žádné pochybnosti. Jestliže nedosáhne plného probuzení zde a nyní, jistě ho dosáhne někdy v budoucnu. Může sice jednat špatně, ale ne tak špatně, aby kvůli tomu spadl do pekla, tj. neuchyluje se k zlým tělesným a slovním činům, není toho schopen. Proto říkáme, že takový člověk vstoupil do ušlechtilé h o rodu. Nemůže se již vrátit zpět. To je něco, co byste měli nahlédnout a poznat sami pro sebe ještě v tomto životě.
Ti z nás, kteří stále mají pochybnosti ohledně praxe, slyší tyto věci a říkají: “Ó, jak to jenom dokážu?” Někdy se cítíme šťastně, jindy zase nešťastně, potěšeni nebo znechuceni. Z jakého důvodu? Protože neznáme Dhammu. Jakou Dhammu? Prostě Dhammu přírody, reality kolem nás, těla a mysli.
Buddha pravil: “Neulpívejte na pěti khandhách , nechte je být, opusťte je!” Proč je nedokážeme nechat být? Právě protože je nevidíme či jim plně nerozumíme. Vidíme je jako své Já, vidíme sami sebe v khandhách . Vidíme štěstí a neštěstí jako své Já, vidíme sami sebe ve štěstí a neštěstí. Nedokážeme se od nich oddělit. Když se od nich nedokážeme oddělit, tak to znamená, že nevidíme Dhammu, nevidíme přírodu.
Štěstí, neštěstí, radost a žal – nic z toho není naše Já, ale my je za své Já považujeme. Tyto věci přicházejí do kontaktu s námi, a my přitom vidíme kus “attá” , či Já. Kde je nějaké Já, tam najdete štěstí, neštěstí a všechno ostatní. Proto Buddha řekl, abychom zničili tento “kus” Já, abychom zničili sakkája-ditthi. Je-li attá (Já) zničeno, anattá (ne-Já) přirozeně vyvstane.
Považujeme přírodu za své Já, vidíme sami sebe v přírodě, a proto neznáme pravou povahu přírody. Je-li zrovna dobrá, tak se s ní smějeme, je-li špatná, tak nad ní naříkáme. Ale příroda, to jsou prostě sankháry . Jak se říká v recitaci: “tésam vúpasamó sukhó” – utišení sankhár je pravá blaženost. Jak je utišíme? Prostě odstraníme lpění a uvidíme je tak, jak skutečně jsou.
V tomto světě je tedy pravda. Stromy, hory a rostliny žijí podle své vlastní pravdy, rodí se a umírají podle své přirozenosti. Jsme to jen my lidé, kdo není pravdivý! Vidíme to a děláme kolem toho povyk, ale samotná příroda je netečná, je prostě taková, jaká je. My se smějeme, pláčeme, zabíjíme, ale příroda zůstává v pravdě, je pravdou. Ať jsme šťastní nebo nešťastní, toto tělo prostě následuje svou vlastní přirozenost. Zrodí se, roste a stárne, neustále se mění a chřadne. Tímto způsobem následuje běh přírody. Kdokoli se ztotožňuje s tělem a tahá ho s sebou, ten bude trpět.
Aňňá Kóndaňňa tedy rozpoznal toto “cokoli zrozené” ve všem, ať hmotném či nehmotném. Jeho názor na svět se změnil. Nahlédl pravdu. Když vstal ze svého místa, vzal si tuto pravdu s sebou. Aktivita zrození a smrti pokračovala, ale on to pouze pozoroval. Štěstí a neštěstí se objevovalo a mizelo, ale on je pouze sledoval. Jeho mysl byla pevná. Již neupadal do bědných stavů. Příliš se kvůli těmto věcem nevzru š oval ani neradoval. Jeho mysl byla pevně zakotvená v nazírání povahy věcí.
To je ono! Aňňá Kóndaňňovi se tím otevřelo oko Dhammy. Nahlédl přírodu, totiž sankháry, podle pravdy. Tím, co poznává pravdu sankhár, je moudrost. Takováto mysl zná a vidí Dhammu, poddala se síle porozumění.
Dokud jsme ještě neuviděli Dhammu, musíme mít trpělivost a sebeovládání. Musíme být vytrvalí a dokázat se zříci určitých věcí! Je třeba rozvíjet pilnost a vytrvalost. Proč musíme rozvíjet pilnost? Protože jsme líní! Proč musíme cvičit vytrvalost? Protože nic nedokážeme vydržet! Tak to prostě je. Ale když jsme již upevnění v naší praxi a zahnali jsme všechnu lenivost, nemusíme už zvlášť používat píli. Když už známe pravou povahu mentálních stavů, když se nad nimi netrápíme ani n e radujeme, tak není třeba cvičit vytrvalost, neboť mysl je teď zajedno s Dhammou. “Ten, kdo ví” uviděl Dhammu, on je Dhammou.
Když je mysl totožná s Dhammou, zastaví se. Dosáhne vnitřního míru. Není již nutné dělat nic zvláštního, protože mysl je teď samotná Dhamma. Vnějšek je Dhamma, vnitřek je Dhamma. “Ten, kdo ví” je Dhamma. Daný stav je Dhamma a to, co poznává tento stav, je Dhamma. Je to jednota. Je to svoboda.
Tato přirozenost se nerodí, nestárne ani nechřadne. Tato přirozenost neumírá. Tato přirozenost není ani šťastná, ani nešťastná, ani velká, ani malá, těžká ani lehká, krátká ani dlouhá, černá ani bílá. Nemůžete ji s ničím srovnat. Žádná konvence ji nedokáže popsat. Proto říkáme, že nibbána nemá žádnou barvu. Všechny barvy jsou jenom konvence. Stav, který je nad světem, je mimo dosah světských konvencí.
Dhamma je tedy to, co stojí nad světem. Je to něco, co by každý člověk měl uvidět sám pro sebe. Je to nepostižitelné řečí. Nemůžete to vyjádřit slovy, můžete pouze hovořit o cestách a způsobech jeho uskutečnění. Ten, kdo to poznal sám pro sebe, je hotov se svou prací.