Poradna zdarma

[img]https://nisargayoga.org/wp-content/uploads/2017/05/Nisargadatta-Maharaj-Ji.gif[/img]

Nestáváte se – už jste

[b][i] „Představujete si, že jste pouhé tělo, ale ve skutečnosti jste nekonečný oceán vědomí.“ [/i][/b]— Nisargadatta Maharaj

[b][size=150][i]„Jste otvorem, skrze který se vesmír dívá a zkoumá sám sebe.“ [/i]– Alan Watts [/size][/b]

[img]https://www.zivotvpritomnosti.cz/public/content-images/cz/article/157_sb.png[/img]

Alan Watts mistrovsky poukazuje na hluboké tajemství, že nejste odděleni od vesmíru – jste vesmírem učiněným vědomým v jediném bodě. Prostřednictvím čistého vědomí rozpoznáváme, že toto tělo-mysl není původcem zkušenosti, ale čočkou, skrze kterou nekonečná inteligence vidí, učí se a užívá si svého vlastního rozvíjení. Bůh tam nekde nepřebývá – Bůh je ten, kdo se dívá skrze vás. To znamená, že váš život, vaše myšlenky, vaše radosti a boje nejsou náhodné – jsou zorganizovány jako jedinečné, posvátné vyjádření celku. Není třeba se stávat něčím jiným – vy už jste nekonečno hrající si na schovávanou skrze formu. V tomto uvědomění se vzdáte boje o nalezení smyslu a místo toho se stanete živou oslavou božské zvědavosti. mistrovsky poukazuje na hluboké tajemství, že nejste odděleni od vesmíru – jste vesmírem učiněným vědomým v jediném bodě. Prostřednictvím čistého vědomí rozpoznáváme, že toto tělo-mysl není původcem zkušenosti, ale čočkou, skrze kterou nekonečná inteligence vidí, učí se a užívá si svého vlastního rozvíjení. Bůh tam nekde nepřebývá – Bůh je ten, kdo se dívá skrze vás. To znamená, že váš život, vaše myšlenky, vaše radosti a boje nejsou náhodné – jsou zorganizovány jako jedinečné, posvátné vyjádření celku. Není třeba se stávat něčím jiným – vy už jste nekonečno hrající si na schovávanou skrze formu. V tomto uvědomění se vzdáte boje o nalezení smyslu a místo toho se stanete živou oslavou božské zvědavosti.

:)

[youtube]f57_kOtW34Q[/youtube]

[size=150][b]Božská inteligence a síla Logosu | Eckhart o tom, kdo, co a kde doopravdy jste[/b][/size]

A je v tom hlubší pravda, protože můžete vidět, že i zdánlivě špatné věci ve vašem životě mají svůj účel. Utrpení má účel – je tu proto, aby vás probudilo a přivedlo vás do bodu, kdy už nebude potřeba. Utrpení přestává být povinné – stává se volitelným. A pokud je volitelné, řeknete si: „Raději ho mít nebudu.“

Výzvy stále přicházejí, ale už se neproměňují v utrpení. To je ten rozdíl. Výzvy přicházejí, ale pokud už je nepřeměňujete v utrpení – jinými slovy, pokud se z toho nestane nešťastné „já“, které si stěžuje a trpí – pak vás tyto výzvy nevracejí zpět, ale naopak prohlubují vaši přítomnost. A právě proto stále potřebujeme výzvy. Život to ví. Inteligence, která prostupuje vesmírem, to ví, a tak vám přináší výzvy. Zvlášť pokud na chvíli sklouznete z přítomnosti, když je život zase příliš snadný...

A pak najednou – „Aha, zapomněl jsem. Dobře, ano. V pořádku.“

A to, co platí pro jednotlivce, platí i pro kolektiv. Existuje obrovské množství utrpení vytvářeného kolektivní lidskou myslí. Jinými slovy, lidstvo samo sobě způsobuje utrpení tím, že je uvězněno v kolektivním egu, v masové psychóze – a tím vytváří chaos na planetě.

A právě tento kolektivní chaos žene lidstvo k bodu probuzení.

Postupně pak čím dál méně žijete skrze obraz o sobě, a tím víc můžete být sami sebou, místo abyste hráli nějakou roli. Být sám sebou přináší určitou jednoduchost – a život je pak mnohem snazší, když už se nemusíte porovnávat s ostatními. Všechen pocit méněcennosti zmizí, ale také i pocit nadřazenosti.

Ego nemůže žít bez pocitu nadřazenosti v nějaké oblasti. I když se považujete za největší oběť, i to je forma nadřazenosti. Ego potřebuje nadřazenost a zároveň se bojí méněcennosti. Když z toho vystoupíte, nadřazenost i méněcennost přestanou mít význam. A to dělá život snazším – i vztahy s ostatními lidmi jsou pak mnohem jednodušší.

Úspěšný život je vědomý život. A to vědomí je tady a teď. Jste teď vědomí? Jste přítomní právě teď? Jste si vědomi právě teď? A pak – dokážete to ztělesnit?

Nezáleží na tom, jak jste se k tomuto probuzení dostali – to není důležité.

Mám pro vás ještě jedno doporučení na knihu. Je to samozřejmě řecký filozof. Není příliš známý – všichni slyšeli o Sokratovi, Platónovi nebo Aristotelovi. A tento filozof se jmenuje Epiktétos.

Velký filozof antického Řecka. Zajímavé je, že tito filozofové pocházeli ze všech společenských vrstev. Někteří z velmi vysoké – třeba Platón nebo Plútarchos. Epiktétos byl původně otrok, později byl propuštěn. Měl také fyzické postižení – sám sebe nazýval „chromým starcem“, pravděpodobně měl nějakou formu ochrnutí.

Svoji filozofii se naučil skrze utrpení – jako otrok po mnoho let a s tělesným omezením – a stal se velkým filozofem. Jeho filozofie je velmi jednoduchá. Hlavní myšlenka je:

[b]Nejsi nešťastný kvůli tomu, co se stane, ale kvůli tomu, co si o tom myslíš.[/b] Jinými slovy – to tvá mysl tě dělá nešťastným, ne situace sama. To, jak se k situaci postavíš, jak si ji vyložíš, určuje tvoji spokojenost nebo nespokojenost.

Velmi doporučuji jeho knihu "Rozpravy a vybrané spisy" – edice Penguin Classics.

Dám vám malou ukázku. Některé části jsou přeložené velmi moderním jazykem, takže to působí, jako by k vám mluvil dnes, ne před 2 000 lety:

[b][i]„Nic mě nemůže rozrušit nebo obtěžovat, nic se nezdá být otravné. Místo toho, abych na neštěstí reagoval sténáním a slzami, obrátím se na schopnost, která je určena právě k tomu, aby ho zvládla.“[/i][/b]
Tuto schopnost můžete nazvat odolnost, statečnost – ale nakonec je to přítomnost.

[b]„Někdo řekne: ‚Teče mi z nosu.‘
Na co máš ruce, ty hlupáku, ne snad k tomu, abys ho utřel?
‚Ale jak je možné, že vůbec máme rýmu?‘
Místo vymýšlení protestů – nebylo by snazší si prostě utřít nos?“[/b]

Co by se stalo s Héraklem, kdyby nebylo žádného lva, žádné hydry, laně ani kance, a žádných divokých zločinců, které by měl ze světa odstranit? Co by dělal, kdyby neexistovaly výzvy? Očividně by zůstal v posteli a spal.

Chrápáním v luxusu a pohodlí by nikdy nedospěl v mocného Hérakla. A i kdyby ano – k čemu by mu byla ta síla, postava a vznešená duše, kdyby nebyly žádné krize a výzvy, které by ho přiměly k činu?

Jsme tady, abychom čelili výzvám. A ty výzvy jsou tu proto, aby nás probudily. Ne abychom se jim vyhýbali a stále hledali zóny pohodlí.

[youtube]JRaWj5TVoHA[/youtube]

[b]Co jsem já?[/b]
Jsi Já.
Nejsi tělo.
Tělo se objevuje a mizí,
ale ty zůstáváš.
Nejsi mysl.
Mysl je proud myšlenek.
Vychází a zapadá,
ale ty zůstáváš.
Já je to, co si je vědomo všech těchto věcí.
Je svědkem těla a mysli.
Je přítomné ve všech třech stavech:
bdění, snění a hlubokém spánku.
Je neměnné, sebe si vědomé a vždy přítomné.
Já je srdce –
ne fyzický orgán, ale duchovní střed,
ze kterého všechny myšlenky vycházejí a kde se všechny rozplývají.
Poznat Já znamená spočinout v srdci.

[b]Co je Já?[/b]
Já je čisté bytí.
Je to vědomí. Je to uvědomění.
Je to to, co si je vědomo uvědomění.
Je věčné,
neměnné a samo zářící.
Já nelze poznat myslí.
Září. Když je mysl tichá,
není dosaženo –
je stále přítomno.
Jen ho zastírají myšlenky.

[b]Jak jsem Já ztratil?[/b]
Nikdy jsi ho neztratil.
Jen si představuješ, že jsi ho ztratil.
Tato představa je ego,
myšlenka "já".
Vynoří se a říká:
"Jsem tělo."
Ale ve spánku není tělo,
není mysl –
a přesto stále jsi.
To je Já.
To, co je skutečné, zůstává.
Ztraceno je jen to, co je neskutečné.

[b]Proč se zdá, že je Já skryté?[/b]
Já není skryté.
Vždy jsi Já.
Ale protože se ztotožňuješ s tělem a myslí,
nevidíš to.
Myšlenka "jsem tělo"
zakrývá Já jako slunce zakryté mraky.
Mysl je ten mrak.
Když je mysl klidná,
slunce zazáří.
Není třeba Já dosáhnout.
Je třeba jen odstranit to, co ho zakrývá.

[b]Jak mohu Já najít?[/b]
Já není něco, co lze nalézt jako objekt.
Jsi Já. Ale protože se ztotožňuješ s tělem a myslí,
představuješ si, že Já je jinde.
Obrať svou pozornost dovnitř.
Sleduj myšlenku "já" ke svému prameni.
Když se mysl obrátí dovnitř,
splyne se srdcem.
Pak zmizí pocit individuálního "já".
To, co zůstává, je Já –
zářící, klidné a sebe si vědomé.
Buď v klidu,
spočiň v srdci.

[b]Kdy jsem si nejblíže?[/b]
Když jsi bez myšlenek.
Když je mysl klidná –
například v hlubokém spánku.
Ego není,
a přesto existuješ.
Tento stav je nejblíže tvé pravé přirozenosti.
Buď si toho vědom –
zůstaň si vědom bez myšlenek.
Pak jsi tím, čím skutečně jsi.

[b]Kde se Já nachází?[/b]
Já se nachází v srdci.
Ne ve fyzickém srdci –
to, které je nalevo, není popíráno,
ale o to nejde.
Srdce, o kterém mluvím, není fyzické.
Je to duchovní střed –
pramen, ze kterého vycházejí všechny myšlenky,
na kterém přebývají
a kde se všechny rozpouštějí.
Není to bod v prostoru,
ale střed tvého bytí.
Spočinout jako Já znamená spočinout v srdci.

[b]Jak zapomínáme na své pravé Já?[/b]
Začíná to v dětství,
když se objeví myšlenka "já".
Skutečné Já je pak zakryto myšlenkami,
touhami,
egem,
vírou:
"Jsem tělo."
Myšlenka "já" se ztotožní s tělem
a svět se objeví.
Z toho vznikají všechna další připoutání a strachy.
Ale ego není skutečné –
je to jen stín.
Když je vystopováno ke svému prameni,
zmizí.
To, co zůstane, je Já.
Nikdy nebylo ztraceno,
jen zapomenuto.
Seberealizace není nic jiného než odstranění nevědomosti.

[b]Jak mohu zůstat vědomý Já?[/b]
Nemusíš dělat nic, abys byl Já.
Už jím jsi.
Ale kvůli dlouhodobým návykům
se mysl vynořuje a táhne tě ven.
Pokaždé, když to udělá,
jemně ji otoč dovnitř.
Nech myšlenku "já" ponořit se do srdce.
Zůstaň v klidu.
Následuj myšlenky.
Neodporuj jim.
Nech je vyvstat a zaniknout.
Zůstaň jako ten, kdo vidí.
Když vytrváš,
mysl se zklidní.
A to, co zůstane, je Já –
zářící ve svém přirozeném stavu.
To jediné je třeba.
Není jiná praxe.

[img]https://encrypted-tbn0.gstatic.com/images?q=tbn:ANd9GcS0YpZpJMwu3xVjnu39mub3a-QBX9ScKNXJZ4WPwAoTCY1A24Nb[/img]

Eckhart Tolle
[b][i]„Nejsi kapka v oceánu. Jsi celý oceán v kapce.“ [/i][/b]

Rúmí
[b][i]"Uvnitř tebe proudí rozlehlost Boha – nekonečná, věčná a bezbřehá. Nejsi jen nepatrná část oddělená od života; jsi celý božský oceán, dokonale odrážející se v této jediné kapce zvané ty. Vnímej posvátnou jednotu, která drží veškeré stvoření v jednom."[/i][/b]

[url=https://www.youtube.com/channel/UCvtSt8_57g-rAqKMRApqFeQ/community?lb=UgkxqI5KWgnTmlPhAY4033pqQ7VwD0pjAe-Y][b]„Jsi vědomí, ve kterém se objevují všechny zkušenosti.“[/b][/url] - Rupert Spira

[img]https://yt3.ggpht.com/YwbOlbAMOKOqUPMi700x7sMwWAPZlx2FGRqBCkFyW0rXoi_ob0sqF8bW0bruRPQC4oDxz34b_piauSk=s800-rw-nd-v1[/img]

Bůh je velký tichý svědek, čisté vědomí, ve kterém vesmír tančí. Každá myšlenka, každý pocit, každá hvězda září v tomto božském světle. Jsi ten nekonečný prostor – posvátná půda, kde se odvíjí veškerý život, nedotčený a věčný.

[youtube]0rA7HZseeQs[/youtube]

[size=150]„Položením otázky [b]Kdo jsem já?[/b] tato jediná myšlenka zničí všechny ostatní. A stejně jako klacek použitý k prohrabávání ohně nakonec sám shoří, i myšlenka [b]Kdo jsem já?[/b] se nakonec vytratí. To, co zůstane, je seberealizace.“[/size]

[attachment=0]papa.png[/attachment]

[size=200][b]Vraťte se ke své vnitřní kráse.

To je vaše vlastní přirozenost: věčná blaženost.[/b][/size]

[youtube]jrkuJi4uVWM[/youtube]


[b] 00:00 Co je to „Já Jsem“?
00:39 Jaký přesně pocit hledám?
01:15 Je to druh klidu? Vibrace?
01:49 Proč je důležité zůstat s pocitem Já Jsem?
02:24 Jak mohu zůstat v Já Jsem během každodenního života?
03:00 Stále zapomínám na Já Jsem – co mám dělat?
03:32 Proč mě mysl stále táhne pryč?
04:08 Co si je vědomo Já Jsem?
04:41 Vede Já Jsem k Absolutnu? [/b]

[b][size=150]Co je to „Já jsem“?[/size][/b]

Je to pocit přítomnosti,
pocit, že existuješ,
ještě před jakoukoli identitou,
před jakoukoli myšlenkou.
Je to první krok ven z Absolutna
a zároveň brána zpět dovnitř.

[b][size=150]Jaký je přesně ten pocit, který hledám?[/size][/b]

Není to pocit,
ale fakt bytí –
že jsi.
Má to určitou příchuť, ano,
jako klid, ticho nebo lehkost.
Ale nehon se za tou chutí.
Zůstaň u samotného faktu.

[b][size=150]Je to určitý klid? Vibrace?[/size][/b]

To s tím přichází.
Ale to není ono.
„Já jsem“ není pocit.
Je to základní vědomí existence,
neozdobené a neměnné.

[b][size=150]Proč je důležité setrvávat v pocitu „Já jsem“?[/size][/b]

Protože všechno ostatní je rozptýlení.
Když spočineš v „Já jsem“, mysl se uklidní.
A začneš vidět, že nejsi tělo ani mysl.
Jsi vědomí, které je za nimi.

[b][size=150]Jak zůstanu v „Já jsem“ během běžného dne?[/size][/b]

Drž se pocitu bytí.
I když přicházejí myšlenky,
zůstaň zakořeněný v přítomnosti.
Není to činnost,
je to spočinutí.
Buď pevný, ale jemný.
Vracíš se znovu a znovu.

[b][size=150]Pořád zapomínám na „Já jsem“ – co mám dělat?[/size][/b]

Pak si vzpomeň.
Zapomenutí není selhání,
selhání je nevzpomínat si.
Jako dítě, které se učí chodit,
vracíš se zpět do rovnováhy.
Brzy se to stane přirozeným.

[b][size=150]Proč mě mysl stále odvádí?[/size][/b]

Protože je neklidná. Ze zvyku.
Chce jít ven, k vnějšímu.
Ale každým návratem slábnou staré tendence.
Mysl se unaví bloumáním
a spočine v Sebe.

[b][size=150]Co si uvědomuje „Já jsem“?[/size][/b]

To je skutečná otázka.
Jakmile se „Já jsem“ ustálí, stane se to zřejmým.
Vědomí je dokonce ještě před bytím.
Je svědkem i samotného pocitu „Já jsem“.

[b][size=150]Vede „Já jsem“ k Absolutnu?[/size][/b]

Ano.
Tím, že přebýváš v „Já jsem“, osobní mizí.
A nakonec se i samotný pocit bytí rozplyne.
Zůstává beztvaré,
neměnné.
Každý návrat oslabuje staré sklony.
Mysl se unaví bloumáním
a spočine v Sobě.

[color=#BFFFBF].[/color]

[youtube]0u47-6yae_0[/youtube]

[b][size=200]Hlubší sebevědomí | Eckhart Tolle na Cestě od myšlení k probuzení (1. část)[/size][/b]

Jsi vědomím vesmíru. To je velmi významná věc. Nezáleží na tom, čeho jsi dosáhl nebo nedosáhl jako osoba.

Podstatnější je, že jsi vědomím vesmíru. Jsi ohniskem tohoto vědomí. Samozřejmě, pojem vesmíru prostupuje celý prostor, ale ty jsi ohniskem tohoto vědomí, které se dočasně projevuje pod rouškou osoby – ne na dlouho. Poté se tato osoba rozplyne.

Jako mýdlová bublina – praskne.

Mnoho lidí má problém s vlastním sebevědomím, s myšlenkami, které říkají: „Nejsem dost dobrý. Nejsem tak dobrý jako ti lidé, nebo tahle osoba. Nejsem tak hezký. Nejsem tak fyzicky silný. Nejsem tak znalý. Nejsem tak inteligentní. Nejsem tak oblíbený.“

Samozřejmě, můžeš pracovat na sebevědomí na úrovni osoby – s určitým, ale omezeným úspěchem. Ano, můžeš si opakovat afirmace: „Jsem dost dobrý. Jsem dobrý ve všem, co dělám. Každým dnem se zlepšuji ve všech ohledech.“ To byla určitě jedna z prvních afirmací, které kdysi někdo vymyslel, když se začaly objevovat knihy o pozitivním myšlení.

Ano, je to pozitivní výrok: „Každým dnem se zlepšuji.“ Ale kdo je to „já jsem“? Osoba. Další osoba. Ano, věci se mohou zlepšovat… a pak se zase zhoršit. A pak se znovu zlepšit. A pak se stane něco jiného.

Osoba existuje v polaritách zisku a ztráty, dobra a zla, vzestupu a pádu. To je nevyhnutelné. Neexistuje nikdo, kdo by byl trvale úspěšný. Život ti postaví do cesty překážky různých druhů. Tak to prostě je.

Můžeš se zlepšovat – do určité míry. Ale ne neustále. Existují polarity. Ale v tobě je jiná, hlubší dimenze, která existuje mimo polarity dobra a zla, zisku a ztráty. Tato dimenze na těchto polaritách nezávisí. To je transcendentní dimenze.

A tehdy se dostáváš do kontaktu s něčím, co bychom mohli – pokud bychom chtěli použít terminologii starověkých řeckých filozofů, jako byl Sókratés – nazvat „dobro“. Dobro jako to nejvyšší. Někdy tento pojem znamená něco jako Bůh. Náhoda možná není, že slova „good“ a „God“ jsou si v angličtině velmi podobná. Ale to je pouze v angličtině – a v některých germánských jazycích také.

Takže cítíš, že někde hluboko je dobro… něco. Není to „něco“ ve smyslu věci. Ale nazvěme to tak, protože jazyk vždy odkazuje na věci. Něco, co je mimo polarity. Dobro, které je přítomné i ve chvílích, kdy zažíváš velkou ztrátu. A někdy právě v těchto chvílích ztráty pocítíš to, co je mimo dobré a špatné.

Hluboký mír. Nemá nic společného s osobou. Přesahuje osobu.

Ale když je člověk neustále zahlcen proudem myšlenek, pak si této dimenze není vědom.

Lidé si neuvědomují, jak velkou zátěž s sebou nesou kvůli nadměrnému přemýšlení – zbytečnému. Kolik lidí se neustále dělá nešťastnými kvůli nevědomé mentální činnosti – soudům, výkladům, negativnímu hodnocení sebe, druhých a situací.

Myslím, že přemýšlení je pro většinu lidí tou největší závislostí.

A když je to závislost – tedy něco, co nemůžeš zastavit – to je vlastně definice závislosti. Je to návyk, něco, co musíš dělat, a už nemáš schopnost s tím přestat. Je to silnější než ty – nebo se tak alespoň zdá.

Možná bychom mohli říct, že nemáš schopnost přestat – nebo že už prostě nejsi ochoten přestat. Možná tu schopnost máš, ale nechceš ji využít. Protože ti to dává dočasný pocit uspokojení. Ale vždy potřebuješ víc. Nikdy to není dost.

Vidíš, jak je to podobné drogám?

Tento typ myšlení – a to je většina lidského myšlení – není užitečný. Je škodlivý.

A tak, když se vrátíme k tématu sebevědomí – můžeš na něm pracovat na úrovni osoby, ale skutečné sebevědomí, nebo pocit vlastní hodnoty, vychází z toho, kým jsi za hranicí osoby.

Pocit hodnoty. Pocit něčeho vzácného – to je podstata tvého bytí.

[quote]Jsi Štěstí. Jsi Mír. Jsi Svoboda....[/quote]

Dokud tady tohle poznání není, tak je to tajemství.

:)

[img]https://yt3.ggpht.com/BPHeeKTAzEq73je0mYOi-4AyQcLagYBuAaxDLYBqolhw9XldGi6IlwEE-7Cr95eYPykvmEaZb6dk05g=s800-rw-nd-v1[/img]

[b][size=200]Jsi Štěstí. Jsi Mír. Jsi Svoboda. Nedělej si žádné představy, že máš potíže. Buď k sobě laskavý. Otevře se svému srdci a prostě buď. [/size][/b]

[b][size=200]Poslední otázka: „Kdo jsem já?“[/size][/b]

[img]https://yt3.ggpht.com/bZ2eXMLUmcKdiPhemWF_QhR08dN_i4umOAQQnRVxLK9OhYrDRRTFmymAYwe0sUY5bGKqOTNziWDy=s800-rw-nd-v1[/img]

Mé myšlenky se opět obrátily k Maharšimu v Tiruvannamalai.

„Tento muž,“ pomyslel jsem si, „přišel až do Paňdžábu v nějaké formě, objevil se u mých dveří a nasměroval mě, abych za ním přijel do Tiruvannamalai. Šel jsem tam a zažil jsem velmi silný zážitek, když jsem s ním seděl. Tento muž musí být způsobilý k tomu, aby mi radil. Také se mi zjevil v Madrásu. Mezi námi musí být silné pouto, když se takto objevil dvakrát. Pojedu tam a zjistím, co mi chce říct.“

Následující víkend jsem měl mít v sobotu odpoledne půlden volna. Neděle byla samozřejmě volná každý týden. Vzal jsem v sobotu vlak a opět jsem se vydal do síně, kde Maharši seděl. Stejně jako při mé první návštěvě jsem cítil, že to, co mě sem přivádí, je osobní záležitost, a tak jsem hledal příležitost mluvit s ním, když bude sám. Použil jsem stejný trik jako napoprvé a šel jsem za ním po obědě. Věděl jsem, že tehdy bude hala prázdná. Stejně jako dřív se mě služebník snažil přesvědčit, abych přišel později, ale opět zasáhl Maharši a dal mi svolení vstoupit a mluvit s ním.

Posadil jsem se před Maharšiho a začal mu vyprávět svůj příběh.

„Pětadvacet let opakuji jméno Krišny. Donedávna jsem zvládal 50 000 opakování denně. Také jsem hodně četl duchovní literaturu. Poté se mi zjevili Ráma, Síta, Lakšman a Hanumán. Když odešli, nedokázal jsem v praxi pokračovat. Nemohu už opakovat jméno. Nemohu číst knihy. Nemohu meditovat. Uvnitř cítím klid, ale už ve mně není žádná touha soustředit se na Boha. A i kdybych chtěl, nedokážu to. Moje mysl odmítá zabývat se myšlenkami na Boha. Co se to se mnou děje a co mám dělat?“

Maharši se na mě podíval a zeptal se: „Jak jsi přijel z Madrásu?“

Neviděl jsem smysl té otázky, ale zdvořile jsem odpověděl: „Vlakem.“

„A co se stalo, když jsi dorazil na nádraží v Tiruvannamalai?“ zeptal se dál.

„No, vystoupil jsem z vlaku, odevzdal lístek a najal volský povoz, který mě zavezl do ášramu.“

„A co se stalo, když jsi dorazil do ášramu a zaplatil vozkaři?“

„Odjel, zřejmě zpátky do města,“ řekl jsem, stále ještě nechápaje směr tohoto dotazování.

Maharši pak vysvětlil, kam tím míří.

„Vlak tě přivezl do cíle. Vystoupil jsi, protože už jsi ho nepotřeboval. Dovedl tě tam, kam jsi chtěl. Stejně tak volský povoz – vystoupil jsi, protože tě dopravil do Ramanášramu. Ani vlak, ani povoz už nepotřebuješ. Byly to prostředky, které tě měly dopravit sem. Teď, když jsi zde, jsou ti k ničemu.

Totéž se stalo s tvým opakováním jména (džapou). Tvá džapa, tvé čtení a meditace tě přivedly k duchovnímu cíli. Už je nepotřebuješ. Nebyl jsi to ty, kdo je opustil – ony opustily tebe samy, protože splnily svůj účel. Dorazil jsi.“

Pak se na mě upřeně zadíval. Cítil jsem, jak celé mé tělo i mysl omývají vlny čistoty. Byly očišťovány jeho tichým pohledem. Cítil jsem, jak se dívá přímo do mého Srdce. Pod tímto okouzlujícím pohledem jsem cítil, jak se každým atomem těla očišťuji. Jako by pro mě bylo tvořeno nové tělo. Probíhal proces proměny – staré tělo umíralo, atom po atomu, a místo něj vznikalo nové. Pak jsem náhle pochopil. Věděl jsem, že tento muž, který ke mně mluví, je ve skutečnosti tím, čím už jsem – čím jsem vždy byl. Došlo k náhlému poznání – vědomí Sebe sama. Používám slovo „poznání“ záměrně, protože jakmile se mi ten stav odhalil, s jistotou jsem věděl, že je to tentýž stav míru a štěstí, v němž jsem byl ponořen jako šestiletý chlapec v Láhauru, když jsem tehdy odmítl mangový nápoj. Tichý pohled Maharšiho mě navrátil do toho původního stavu. Touha hledat Boha mimo sebe zemřela v přímém poznání a zakoušení Sebe sama, které mi Maharši odhalil. Nedokážu přesně popsat, co to bylo nebo je, protože knihy mají pravdu – slovy to nelze vyjádřit. Mohu mluvit jen o vnějších věcech. Mohu říci, že každá buňka, každý atom mého těla se vzpřímil v bdělé pozornosti, neboť všechny rozpoznaly a zakusily To, co je oživuje a udržuje – ale samotný zážitek popsat nemohu. Věděl jsem, že můj duchovní hledání skončilo, ale zdroj toho poznání zůstane navždy nepopsatelný.

Vstal jsem a s vděčností se Maharšimu poklonil. Konečně jsem pochopil, co jeho učení znamená a znamenalo. Řekl mi, abych nebyl připoutaný k žádnému osobnímu bohu, protože všechny formy jsou pomíjivé. Viděl, že mou hlavní překážkou je krása boží podoby a láska, kterou k ní cítím. Doporučil mi, abych si nevšímal těchto pomíjivých zjevení a místo toho se dotazoval po podstatě a původu toho, kdo je chce vidět. Snažil se mě nasměrovat k tomu, co je skutečné a trvalé, ale já hloupě a domýšlivě jeho radu ignoroval.

S odstupem času jsem nyní pochopil, že otázka [b]„Kdo jsem já?“[/b] byla tou jedinou otázkou, kterou jsem si měl položit už dávno. Měl jsem přímý zážitek Sebe sama, když mi bylo šest, ale nevážil jsem si ho. Moje matka mě přesvědčila, že to byl zážitek s Krišnou, a nějak mě naprogramovala k tomu, abych hledal vnějšího boha, který mi – jak tvrdila – může dát ten jeden zážitek, po němž jsem toužil. Během celoživotního duchovního hledání jsem potkal stovky sádhů, svámíů a guruů, ale žádný mi neřekl prostou pravdu tak, jak to udělal Maharši.

Nikdo z nich neřekl:[b][color=#FF0000] „Bůh je v tobě. Není od tebe oddělen. Ty sám jsi Bůh. Když najdeš zdroj mysli tím, že se budeš ptát ‘Kdo jsem já?’, zakusíš Ho ve svém Srdci jako Sebe sama.“[/color][/b]

Kdybych se s Maharšim setkal dřív, naslouchal jeho učení a uvedl ho do praxe, pravděpodobně bych si ušetřil roky zbytečného hledání vnějšku.

[i]Úryvek z knihy Nothing Ever Happened, svazek první, strany 120–123
Autor: David Godman[/i]

[youtube]-Xy8FoBjoNg[/youtube]

[b][size=150]MOOJI - Kdo přesně jsi tady?[/size][/b]

Všechny tyto dojmy a barvy života tu mohou být, ale my jsme často svět špatně přečetli a nepochopili — protože se na něj díváme skrze znečištěnou optiku osobnosti. Pak se nám svět zdá hrozný, lidé se chovají hrozně, naše představy jsou pokřivené. Ale když se vrátíš zpět — sem — a začneš se dívat z tohoto místa, uvidíš jinak.

Sleduj svět z tohoto místa. Uvidíš, že všechen zmatek světa má odraz i v tobě. Ale nauč se to jen pozorovat. To neznamená, že máš žít s rukama v kapsách a říkat si, že je všechno krásné. Ne, svět může být takový, jaký je — ale ty ho budeš vnímat novýma očima. [b]Očima světla, pravdy, Boha... a lásky.[/b]

Celý život jsou jen okolnosti. Momentální zprávy o tom, co se děje. A moje slova — nejsou jen slova. Jsou silou. Stávají se živou silou v tobě. A ty přestáváš být tou postavou, tím nestabilním já. Do vidění vstupuje posun. Nemusíš se tvořit znovu — nemluvím o nějaké nové verzi sebe sama. Sebe sama není žádná verze ničeho.

[b]Je to čistota bytí[/b]. Nemám pro tebe žádné teorie — nemám na ně čas. Můžeme používat slova a jejich význam, ale důležitější než to všechno jsi ty sám — tvoje duchovní přítomnost. Bez ní nemají slova ani písma žádný skutečný význam.

Nakonec ti tedy není nabídnuto jídlo, ale zrcadlo. Zrcadlo, které ti ukazuje, kým skutečně jsi.

A to je ověřitelné — tady a teď. Nepotřebuješ si to zapisovat.

[b]Někdo se mi svěřil, že cítí strach. Strach, že když touto cestou půjde, přestane existovat. A to je velmi dobrá otázka, protože ten strach je skutečný. Je to strach z neznámého.

Ale já ti říkám — ty jsi to neznámo.[/b] Jen pro mysl jsi neznámý, protože jsme se ztotožnili s oblastí mysli. Ale i mysl je výrazem toho skutečného.

Kdo má správnou mysl? Pokud je smíchaná s egem, s osobností, pak je její vidění vadné. Máš snad čistit svou mysl, abys viděl svět správně? Zapomeň na to. Tvé vidění se samo pročistí, když uvidíš, odkud vůbec vidíš. I samotné vidění je fenomén, který se odehrává před tebou.

To, co ti říkám, je jako jídlo. Ne pro mysl — ta by tě jen rozptylovala otázkami, kolik má to jídlo kalorií, kolik soli. Ale skutečné jídlo prostě jíš a[b] užíváš si ho[/b]. A tělo ví, jestli mu chutná.

Cítíš se prázdný, nebo plný? Obojí je dobré. Prázdnota a naplnění. Můžeš být oboje zároveň. Jaký má tato zkušenost status? Žádný. A to není depresivní zjištění — je to osvobozující.

Skrze myšlenky nezkoumáme svět — skrze myšlenky hledáme zdroj samotných myšlenek. Nepředávám ti nové myšlenky. Ptám se tě: [b][u]Kdo jsi?[/u][/b]

Tady — kdo přesně jsi? V tomto vnitřním zkoumání: kdo jsi? Jakákoliv forma, které se držíš — je fenoménem, nebo ne? A pokud je, nemůže být tím pravým já.

Je tvá skutečnost ověřitelná jen skrze fenomény? Může jeden jev posoudit skutečnost jiného jevu?

Ať jsi kdekoliv — i na druhé straně světa — [b]tvůj vnitřní prožitek [u]je stále: „[color=#FF0000]Jsem tady.[/color]“[/u][/b] I na Měsíci řekneš: „Jsem tady.“ Nikdy neříkáš: „Jsem tam.“ Tvé [color=#FF0000][b]„tady“[/b][/color] a pocit [b][color=#FF0000]„jsem“[/color][/b] jsou [color=#FF0000][b]jedno[/b][/color]. To není osobní. Osobnost je jeho hra, jeho radost, jeho tanec.

Ale každý z nás roste v porozumění. V prožitku. V radosti. V bezmeznosti.

Je tvoje forma bezmezná? Ne — je vytvořená. Ale je já také výtvorem? Ne. Je tu nyní přítomnost něčeho — ano nebo ne? Ano. Co to je? Je to prostor daný tomu, co je všude. Samotný základ bytí. Jeho srdce.

Jaký má jazyk? Jazykem je vědomí.

Držíš se své definice sebe sama? Svých problémů? Ale všechny problémy — byť se je snažíme vyřešit — je možné také rozpustit. A když jsi skutečně pochopil, tak mizí jejich vliv, jejich dopad.

Nemáme snad cítit to, co cítíme? Samozřejmě že máme. Je nám dovoleno prožít všechny chutě a stavy — abychom je využili jako schody k plnému poznání své pravé přirozenosti.

[b][size=200]Spojení skrze nespojení – paradox ticha[/size][/b]

Papaji říká:
[b][i]„Právě teď – v tomto okamžiku – se na nic a nikoho nespojuj.“[/i][/b]

Jeho slova mohou na první pohled působit jako výzva ke vzdálení se, k odloučení, dokonce k jakési duchovní samotě. Ale v hlubším světle Papaji nemluví o útěku – mluví o návratu. K sobě samému. K tomu, co je věčné, nezrozené a nepomíjivé.

Když říká [b][i]„nespojuj se“[/i][/b], nemyslí tím odmítnutí světa ze strachu, ale osvobození se od připoutanosti k tomu, co přichází a odchází – k tělu, myšlenkám, emocím, rolím i vztahům, které jsou součástí hry života, ale nejsou tím, čím jsme vpravdě.

[b][u]Nespojuj se s ničím pomíjivým – protože ty sám jsi věčný.[/u][/b]

A zde přichází jemné pochopení: [b]nespojit se s pomíjivým neznamená být oddělený.[/b] Naopak – právě tehdy, když pustíme všechny dočasné identity, všechna jména, tvary a koncepty, [b]se odhalí spojení nejhlubší.[/b] Spojení, které není vytvořené myslí, ale je [b]vždy přítomné[/b].

Jóga, ve svém původním významu, znamená sjednocení.
Ne však sjednocení dvou různých věcí – [b]ale uvědomění, že nikdy nebylo oddělení.[/b] Probuzení je právě tímto rozpoznáním: že oddělenost byla pouze snem. Myšlenkou. Iluzí ega.

Spojení, o kterém mluví duchovní tradice, není vnější pouto, ale rozplynutí hranic mezi „já“ a „ty“. Když se podíváme za formy, zjistíme, že Pravé Já milovaného gurua je tím stejným Já, které dýchá i v nás. Neexistují dvě Já. Existuje j[b]en jedno – nekonečné, tiché, svobodné[/b]. [b][u]A toto Já je láska.[/u][/b]

Tak se paradox Papajiho slov rozplývá:
[b]Když se s ničím nespojujeme, je tu spojení se vším.[/b]
Ne skrze snahu, ale skrze přirozené bytí.
Ne skrze mysl, ale skrze ticho.
Ne skrze úsilí, ale skrze odevzdání.

To je satsang. To je jóga. To je pravda.

:)

[youtube]VMyengmgUKs[/youtube]

Ať je mír a láska mezi všemi bytostmi vesmíru. Ať je mír. Ať je mír.
Óm Šánti, Šánti, Šánti.
Namaskar.
Namaskar. Vítejte. Vítejte.

Buďte potichu.
Nebuďte překvapeni, protože jste přijeli ze všech koutů světa na satsang do Lakhnaú. A já vám říkám: buďte potichu.

Být potichu znamená uvědomit si jeden fakt – že jste vždy byli potichu.
A přišli jste sem, abyste toto poznali – že být potichu, mír a láska, je vaše přirozenost.
A to je satsang.

V posledních dnech mluvíme jen o tom, abyste byli potichu.
A co to znamená být potichu? Znamená to nevracet se do minulosti.

Jaký to má smysl? Minulost je minulostí.
Zní to rozumně – mysl je hřbitov.
Nemůžete z minulosti nic získat – je pryč.
Jaký má smysl ji znovu vyvolávat a trápit si tím život?

A budoucnost?
Ta je také minulostí – protože i tento okamžik, kdy jsem začal mluvit, byl budoucností, prošel přítomností a vstoupil do minulosti.

Takže všechno je minulost.
Co se dotýkáte, co si myslíte, co vidíte, co si představujete, co děláte – vše je minulost.

Byli jste tedy upozorněni: nepropojujte se s minulostí
a nemějte žádnou naději do budoucnosti, protože ta ještě nepřišla.
Až přijde, uvidíme.
Není k ničemu přemýšlet o tom, co se stane zítra – nikdo to neví.
Minulost nelze znovu prožít a přítomnost pomalu přechází do minulosti.

Je tedy moudré neulpívat ani na přítomnosti.
Cokoli uděláte, odchází do minulosti.
A proto neustále žijete v minulosti.
Jak tedy můžete být šťastní?

Štěstí je překročení minulosti, přítomnosti a budoucnosti.
A to vám nikdo neřekl.

Proto se nedotýkejte času ani prostoru.
To je projekce vaší pravé podstaty.
Vy jste promítli čas. Řekněte mi, že ne.
Vy jste promítli prostor.
Vy jste promítli tento vesmír.
A vy jste promítli slunce, měsíc a hvězdy.

Není to snad vaše projekce?

Když se probudíte, teprve tehdy vidíte tento vesmír a své přátele.
A stejně tak ve snu vidíte to samé, co vidíte ve stavu bdění.

A když spíte, kde je čas?
Kde je prostor? Kde jsou vztahy?
Ani slunce nevstupuje do vašeho spánku.
Může být poledne, ale spíte.
Není žádný svět, žádné slunce, žádný měsíc, žádný den, žádná noc.

Jen vy promítáte.
A kdo to promítá?
Co se děje při příštím probuzení – v první chvíli nového bdělého stavu?
Kdo to všechno promítá?

Vaše mysl.
Co je mysl? Myšlenka.
Co je myšlenka? Já.
Co je "já"?

Teď vyšetřujte.
Mluvím o tichu.
Toto je vor, který vás přenes přes všechno a dovede vás do vašeho vlastního věčného příbytku,
který musíte poznat sami – tady a teď, ne v čase.

Pokud tedy nepřemýšlíte o čase a prostoru,
pak zjistíte, že jste vždy byli svobodní,
kde není žádná smrt, žádné narození, žádné samsára.

A není to těžké – protože to je už tady.
Musíte se snažit jen tehdy, když chcete získat něco, co je vzdálené.
Ale tady není třeba žádného úsilí,
dokonce ani jediné myšlenky.

Tady není přítomno ani to.
Jste jinde.
A to „jinde“ nemá jméno.
Někteří to nazývají vědomím, někteří osvícením, někteří svobodou.
Nemá to jméno.

Kdo dává jména?
Nedejte se znovu oklamat žádným jménem.
A pak lidé vytvoří různé metody, praktiky, sadány.
Nemějte žádný pojem o žádné metodě, o žádné praxi.

Není žádná metoda a není žádná cesta.
Cesta je třeba, když někam jdete.
Ale tady a teď – jakou potřebujete metodu, cestu, úsilí?

To se nazývá ticho.

A když nevzbudíte myšlenku, neuděláte žádné úsilí,
pak nejste v čase.
A to se nazývá vaše místo odpočinku.

Já tomu nedávám žádné jméno, protože vás nechci klamat –
jinak byste mě začali následovat.

A následovali byste mě s nějakou metodou.
Ale vy to zkuste – a uvidíte, že neexistuje nikdo jiný.

Jste úplně sami.
A ani ne „sami“.
Neexistuje ani pojem „samoty“, protože ten je možný jen tehdy, když existuje někdo druhý.
Ale kdo je druhý?

Je to lež.
Tam, kde je někdo druhý, tam je klam.

Nedotýkejte se toho.
Klam je přirozeností mysli.

Moji drazí přátelé, přišli jste na satsang.
A satsang znamená spojení s vaší pravou přirozeností.
To je satsang.

Satsang neznamená jít za někým, stát se žákem někoho, nazývat ho učitelem a vytvořit si vztah.

Nemůžete žít bez vztahů na světě –
„To je můj otec, můj manžel, můj bratr…“
A teď padáte do pasti duchovních vztahů:
„To je můj učitel, já jsem žák.“

Nedoporučuji vám mít jakýkoli vztah s kýmkoli.
Protože jste přišli sami z místa, které neznáte,
a odejdete sami.

Kdo půjde s vámi?
Půjde s vámi učitel? Přátelé?
Dokonce ani tělo nepůjde s vámi. Ani mysl.
Nic z tohoto vesmíru – hrubého, jemného, duchovního – vás nenásleduje.

Zůstanete sami.
A ani pojem samoty nepůjde s vámi.

Jste úplně sami. A vždy jste byli.
Nepřišli jste odnikud a nikam nejdete.
A to je nejvyšší pravda.

Nezískáváte to ničím.
Už teď a tady jste v tomto místě.

Proč tedy vytváříte jakékoliv představy?
Proč se stáváte něčím?
Vzdejte se všech stávání se.

Vždycky se stáváte něčím –
„Já jsem takový a takový, tohle a tamto je moje…“
Nedotýkejte se toho.

A pak mi řekněte –
jaká je situace tady a teď, v tomto okamžiku?

Kabír říká:
„V tomto samotném okamžiku, pokud hledáš sebe, jsi svobodný.“
V tomto okamžiku.
Půlka tohoto okamžiku. Polovina půlky tohoto okamžiku – jsi svobodný.

Tak mluví Kabír a jiní svatí také.

Svoboda nezávisí na žádné osobě, žádné představě, ničem.

Právě teď – v tomto okamžiku – se na nic a nikoho nespojuj.

Řekni mi – kdo jsi?
Na jeden okamžik.
Nic neztratíš.
Po tom okamžiku si můžeš zase všechno vzít zpět.

Kabír říká – čtvrtina okamžiku.
Zisk je nepopsatelný.

To je satsang – znamená, že nemusíš nic dělat,
a také nemusíš nic přestat dělat.

To je satsang.

Kdybych vám řekl: „dělej tohle, přestaň dělat tamto, změň chování, změň návyky“ –
byl bych učitel?

Ne.
Zůstaň takový, jaký jsi.
Protože nejsi tělo, nejsi mysl, nejsi smysly.

Co měníš, když spíš?
Co chceš nebo co odmítáš během spánku?
A přitom jsi šťastný.
Odkud přichází to štěstí?

Protože jsi všechno opustil –
a nic neztrácíš.
A jsi šťastný, že můžeš vše opustit.

Dokonce i večer, ve 23:00, říkáš:
„Dobrou noc.“
A i člověku, který je vedle tebe, řekneš:
„Ne, nech mě spát.“

Co je to za spánek, že tě těší opustit i své blízké?
To je tvá přirozenost.
Přirozenost tě volá.

Ty ses ztotožnil s druhými,
a proto jsi v problémech.
A tento problém bude pokračovat, protože jsi ho promítl ty sám.

V místnosti není žádný duch.
Ale dítě řekne: „je tam duch“.
Kdo ten duch odstraní?
Duch není nikdo – jen tvá projekce strachu.

Takže ti je doporučeno:
nedotýkej se žádné myšlenky – minulosti, přítomnosti ani budoucnosti –
a budeš v tichu.

Slovo ticho samozřejmě používám, jen abych k tobě promluvil.
Není to o slovu.
Svlékni toto slovo, podívej se, odkud přichází.
Jdi ke kořenu tohoto slova.
Odkud pochází?
Kde je pramen?

A ten pramen tě zavede zpět ke Zdroji.

A pak i ticho zmizí.

Blaženost (ánanda) není obyčejný pocit radosti. Je to stav hlubokého vnitřního naplnění, který není závislý na vnějších podmínkách. V mnoha duchovních tradicích je právě blaženost považována za pravou podstatu vědomí – základní kvalitu Bytí.

Když milujeme bezpodmínečně - není v tom žádná žádostivost, touha po něčem víc, ani strach nebo odpor, proto je tahle láska štěstím, mizí ego, mizí iluze oddělenosti a je tady uvědomění jednoty, která je zdrojem blaženosti. Proto štěstí, láska, blaženost jsou ve své podstatě přímým zakoušením pravé přirozenosti.

Když se ztišíme a přestaneme se identifikovat s tělem, myslí, příběhy, přáním a obavami – co zůstane?

Čisté vědomí. Přítomnost. Bytí.

A v uvědomění čistého bytí není chlad, není to neutrální, mrtvé, je to živé, vřelé, laskavé, milující. Je to jako návrat domů. Proto mnozí mistři, včetně Nisargadatty, říkají:

[b]„Bytí samo je láska. Láska bez objektu. Nepodmíněná.“[/b]

Není to láska k něčemu, ale samotná vibrující existence, která miluje prostě tím, že je.

V uvědomění jednoty Bytí je jen jedna skutečnost, která se jeví jako mnohost. To, co nazýváme „svět“, jsou vlny na hladině jednoho oceánu.

A protože podstatou vědomí je láska, všechno, co existuje, je ve své pravé přirozenosti láskou.

To, co se jeví jako zlost, strach, nenávist, oddělenost – jsou jen formy nevědomosti, tedy neschopnosti vnímat pravou skutečnost. Nejsou to „reálné síly“, ale zastření pravdy, jako stín je jen nedostatkem světla, ne samostatnou entitou.

Například i Ježíš říká:

„Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“

Nenávist, touha po kontrole, bolest a utrpení – to vše vzniká z iluze oddělenosti. Když se identifikujeme jako jednotlivé já, ztrácíme spojení s celkem – a právě to je zdroj utrpení. Oproti tomu láska znamená rozpoznání jednoty.

Tyto pravdy nelze plně pochopit myslí – mohou být pouze zakoušeny. Ale i mysl se jich může dotknout, pokud se ztiší.

V pouhém uvědomění, že jsi.

Ne „já jsem toto“ nebo „já jsem tamto“, ale jen: já jsem.

V tomhle prostém bytí je klid, ticho... a možná – když dovolíš – se objeví i jemná blaženost, něžná, bezpodmínečná láska, která jen je...

Nejsme nic z toho, co si je možné myslet, že jsme.

Nejsme toto tělo, tato mysl, tato osobnost s její historií, jménem, rolemi – tohle všechno je jenom sled myšlenek a vjemů, které se objevují v tobě, ve Vědomí. Jsou to objekty pozorování. Jsou pomíjivé, mění se.

Ty, Skutečné Já, jsi neměnný, věčný. Ztotožnění s tímhle pomíjivým já je kořenem veškerého utrpení a nevědomosti. Jsi To, co zůstane, když všechno pomíjivé je rozpoznané jako neskutečné.

[size=150]Jsi tím, co je[/size]

Nejsi někdo zvláštní. A právě tím jsi posvátný.
Nejsi odnikud oddělen. A právě tím jsi svobodný.
Nevznikáš. Nemizíš.
Jsi světlo, které osvětluje i tmu, když se zdá, že tu není.

Tvé srdce není schránkou pro emoce –
je branou k bezčasé lásce,
která se nesnaží milovat,
protože je Láskou samotnou.

To, co tě vnímá, je klidné. Tiché.
A přesto živé.
To nejsi „ty“ – a přesto jen ty jsi tím.
Nemá to jméno,
ale všechna jména k tomu ukazují.

V tom je mír,
který nepochází ze světa,
ale skrze něj se odráží.

Buď tím, čím už jsi.
Bez snahy. Bez hledání.
Jen v jemném naslouchání
tomu, co nikdy nezačalo – a nikdy neskončí.

[youtube]1FsZ461ysDo[/youtube]

[b][size=150]MOOJI - Myslitel myšlenek je sám o sobě myšlenkou[/size][/b]

[b]Tazatelka[/b]:
Který z těch tří – mysl, život nebo osoba – je tím, odkud všechno vnímání vychází? Který z nich je tím bodem, z nějž vše ostatní proudí? Protože když jeden z nich odebereme, zbytek nedává smysl. Když odeberu sebe, zbytek přece neexistuje, že?

[b]Mooji[/b]:
Ano, zdá se, že ostatní závisí na „sobě“. A tohle „já“ – co je to vlastně? Nechci ti jen odpovědět jako „Mooji“.

[b]Tazatelka[/b] :
Ne, já bych to ani nepřijala. Já opravdu... já chci být dneska svobodná. Opravdu. Než odsud odejdu.

[b]Mooji[/b]:
Není i ten, kdo říká: „chci být svobodný“ – součástí mysli? Není to právě mysl, kdo říká: „nechci odejít s tímhle zmatkem“?

[b]Tazatelka[/b]:
Ano… Když se snažím jen tiše sedět a přemýšlet o tom, všechno to jen... mizí. Tak... je to něco jiného než mysl?

[b]Mooji[/b]:
Dobře. A co identita? Řekněme, že ji taky zařadíme do mysli. A myšlení už není jen o myšlenkách, že? I to, kdo myslí – je to taky myšlenka?

[b]Tazatelka [/b](zmateně):
Počkejte – cože? Myslící je taky myšlenka?

[b]Mooji[/b] (předstírá šok, publikum se směje):
Ano! Zkus se nad tím zamyslet. Na základě čeho to můžeme říct? No přece – lze ho vnímat. Osobu můžeš pozorovat, stejně jako její biografii. Takže, je-li pozorovaná – jsi to opravdu ty?

[b]Tazatelka[/b]:
Takže... to, kdo myslí myšlenky – je taky myšlenka?

[b]Mooji[/b]:
Ano. A jestli nemá žádné myšlenky, tak myslící tam může pořád být, ale nebude způsobovat potíže. Stejně jako identita – může tam být, ale nebude vytvářet zmatek.

[b]Tazatelka[/b]:
Ale to nedává smysl…

[b]Mooji[/b]:
Možná, ve světě nesmyslů to smysl dává perfektní! Moje otázka zní: musíme se uchýlit k teoriím, abychom tohle pochopili?

[b]Tazatelka[/b]:
Takže moje osoba je myšlenka?

[b]Mooji[/b]:
Ano. A kdo ji myslel? Tvoje sestra?

[b]Tazatelka [/b](se směje):
Ne…

[b]Mooji[/b]:
Tak kdo? Bůh? Nechme Boha na pokoji. Kdo si tě myslí?

[b]Tazatelka[/b]:
Já...

[b]Mooji[/b]:
Ty... Jako kdo? Kdo jsi ty, kdo tohle říká?

[b]Tazatelka[/b] (pomalu):
To není někdo s historií. Necítí se to... zatížené. Je to přirozené. Je to jen tady.

[b]Mooji[/b]:
Kdo podává tuhle zprávu? Je to „to“? Nebo někdo, kdo mluví jménem „toho“?

[b]Tazatelka[/b]:
Je to... ono. Ale ono to nemá místo. Nemůžu říct, že je „tady“ nebo „támhle“.

[b]Mooji[/b] (se směje a drží si hlavu):
Jsem tak zničený… (smích publika)

[b]Tazatelka[/b] (usmívá se):
Je tu krásná vibrace v mém srdci. Ale to, co vidí, to není ta vibrace. To ji pozoruje.

[b]Mooji[/b]:
Ano. A odkud ji pozoruješ? Jako že květiny jsou tam a já tady – odkud pozoruješ tu vibraci?

[b]Tazatelka[/b]:
Z místa, které… nemá místo.

[b]Mooji[/b]:
Kdo to potvrzuje?

[b]Tazatelka[/b]:
Já.

[b]Mooji[/b]:
Jako kdo?

[b]Tazatelka[/b]:
Jako já. Ale ne jako osoba.

[b]Mooji[/b]:
Děkuji.

[b]Tazatelka[/b] (šťastně se usmívá):
Jen tak…

[b]Mooji[/b]:
Má to nějaký problém?

[b]Tazatelka[/b]:
Nemá. Je to tak krásné.

[b]Mooji[/b]:
Ano. Může z tohohle místa něco vyjít, co není tím?

[b]Tazatelka[/b]:
Ne. Protože nikdy nic nepřišlo. Ani předtím, ani potom. Nic se nepřidává. Nic se neubírá. Není to takový typ místa.

[b]Mooji[/b]:
Takový typ čeho?

[b]Tazatelka[/b] (opatrně vybírá slova):
Je to tak čisté... a tak pravdivé.

(všichni se smějí)

[b]Mooji[/b]:
Ano.

[b]Tazatelka[/b]:
A to, co to vidí – vidí samo ze sebe.

[b]Mooji[/b]:
Ano.

[b]Tazatelka[/b]:
A zná samo sebe.

[b]Mooji[/b]:
Nějaké problémy?

[b]Tazatelka[/b]:
Žádné.

[b]Mooji[/b]:
Dobře. Tak mi dej vědět, až nějaký bude – pak s tebou promluvím.

[b]Tazatelka[/b]:
Jsem tak šťastná, že s vámi mohu mluvit.

[b]Mooji[/b]:
Jsi velmi dobrá. Ano. Velmi dobrá.

[b]Tazatelka[/b]:
Je příjemné s vámi mluvit, ale... myslím, že mám problém.

[b]Mooji[/b]:
Ach, vracíme se zpět? Ten pocit problému je jen součástí hry – běžné věci: vztahy, záda mě bolí, mám hlad. To všechno může být. Ale není to totéž místo, odkud jsi mluvila předtím. Když se na to díváme z toho světla, zdá se to být paradoxem: [b]To[/b] nemá problém. A [b]to[/b], co ví, že [b]to[/b] nemá problém, je [b]ono[/b]. Ale v poli rozmanitosti se něco děje – tělo, dění, myšlenky. To může být. Ale kdyby existovala jedna jediná odpověď na to, co je opravdu skutečné, odkud by přišla? Z pole rozmanitosti? Nebo z prostoru Jednoty?

Z prostoru Jednoty...

Dobře, dobře.