od Návštěvník » čtv 16. led 2025 7:20:53
Omezení jazyka a podstata pravdy
Chci jasně poukázat na omezení jazyka, protože právě jazyk může být jednou z největších pastí. Jazyk je úžasnou silou, kterou jako lidé máme. Je to krásná a mocná schopnost. Přesto, pokud jde o vyjádření základní a podstatné pravdy o tom, kdo jste, žádný jazyk tomu nemůže přiblížit.
Síla jazyka spočívá také v tom, že definuje a uzavírá. Slova, která používáme, jako například „já“, „seberealizace“ nebo „srdce“, mají svůj význam. Rozumíme jim, ale rozumíme jim způsobem, který jazyk strukturuje – něco definuje, a tím zároveň odděluje od něčeho jiného. Právě tato oddělenost může přispět k vnitřním konfliktům, které se následně odrážejí i ve světě kolem nás. „My a oni“ – to už je jazyk.
Když říkám „nedělejte nic“ nebo „buďte klidní“, neříkám tím, že dělání něčeho je špatné a že nedělání je správné. Nejsem proti ničemu. Klid, o kterém mluvím, není opozicí vůči něčemu jinému – je zahrnující. Dokonce i samotné slovo „zahrnující“ nestačí. Tento klid zahrnuje i to, co je vylučující.
Když se mě někdo nedávno zeptal na učení o nedualitě (advaita), řekla jsem, že nedualita není opozicí vůči dualitě. Je to totalita, která zahrnuje i dualitu. Pokud o ní ale začneme přemýšlet nebo ji diskutovat, snadno se z ní stane něco „lepšího“, „vyššího“ nebo „svatějšího“ než dualita. Ale pokud jsme ochotni všechny tyto pojmy odložit – ne proto, že by byly špatné, ale jen pro účely zkoumání – můžeme se otevřít něčemu hlubšímu.
Jde o to na chvíli zapomenout na jakékoli pojmy nebo reference, byť je při mluvení stejně použijeme. Když se vzdáme myšlenky, že něco je „pravdivé“ a něco „nepravdivé“, nastane v mysli otevřenost. Nemusíte se snažit zjistit, co je pravda. Jen na chvíli zapomeňte na pravdu.
V momentě, kdy nevíme vůbec nic – a to není opozice vůči vědění – se otevírá prostor pro přímé prožívání. Vědění je krásné, je to součást našeho lidství. Ale co často přehlížíme, je to, co je svobodné od vědění, co zůstává nedotčené tím, co víme, co je nezávislé na vědomostech, přestože není oddělené. Tato svoboda a klid jsou zde bez ohledu na to, co víme.
Jeden z mých učitelů měl mocnou větu: „Přestaňte odkládat své probuzení.“ Mysl má nekonečnou schopnost odkládat – „Nejdřív se musím vypořádat se svým hněvem,“ „Musím překonat svou plachost,“ nebo „Musím přestat nenávidět sám sebe.“ Ale co kdybychom s tím přestali?
Pokud se plně a bez příběhů ponoříme do nenávisti vůči sobě, odhalí se láska a klid. To, co často brání klidu, je boj s tím, co cítíme. Když přestaneme hrát roli – když skončí divadlo, opona spadne – nastane mír.
Lidská psychika a kolektivní vědomí obsahují mnoho temnoty. Víme o hrůzách, kterých jsou lidé schopni – sousedé proti sousedům, po staletí, dnes i pravděpodobně v budoucnosti. Nejde o to tyto hrůzy popřít, ale otevřít se zkušenosti, že nejsme odděleni od této temnoty. A právě v této přímé zkušenosti se může odhalit něco, co nelze pojmenovat.
Toto odhalení je pravda, svoboda, klid – ale je to něco tak blízkého, že to jazyk nemůže vystihnout. Klid není něco vzdáleného, co je mimo náš dosah. Je to něco, co je tak blízko, že to naše mysl často přehlíží.
Tiché sezení, prosté bytí, je příležitostí uvědomit si, co si s sebou neseme. Není to špatné, ale máme možnost na chvíli zastavit diskuzi o „nich“, o „nás“, o minulosti nebo budoucnosti.
Když zanecháme všech definic – vysokých i nízkých – můžeme přímo objevit, co leží pod nimi. Kdo jsme, je nedefinovatelné. A právě toto nedefinovatelné není opozicí vůči definicím, ale je pod nimi, nad nimi, uvnitř i mimo ně.
Kdo jste, je vždy zde.
[youtube]kNNWcPA9GLA[/youtube]
[size=150][b]Omezení jazyka a podstata pravdy[/b][/size]
Chci jasně poukázat na omezení jazyka, protože právě jazyk může být jednou z největších pastí. Jazyk je úžasnou silou, kterou jako lidé máme. Je to krásná a mocná schopnost. Přesto, pokud jde o vyjádření základní a podstatné pravdy o tom, kdo jste, žádný jazyk tomu nemůže přiblížit.
Síla jazyka spočívá také v tom, že definuje a uzavírá. Slova, která používáme, jako například „já“, „seberealizace“ nebo „srdce“, mají svůj význam. Rozumíme jim, ale rozumíme jim způsobem, který jazyk strukturuje – něco definuje, a tím zároveň odděluje od něčeho jiného. Právě tato oddělenost může přispět k vnitřním konfliktům, které se následně odrážejí i ve světě kolem nás. „My a oni“ – to už je jazyk.
Když říkám „nedělejte nic“ nebo „buďte klidní“, neříkám tím, že dělání něčeho je špatné a že nedělání je správné. Nejsem proti ničemu. Klid, o kterém mluvím, není opozicí vůči něčemu jinému – je zahrnující. Dokonce i samotné slovo „zahrnující“ nestačí. Tento klid zahrnuje i to, co je vylučující.
Když se mě někdo nedávno zeptal na učení o nedualitě (advaita), řekla jsem, že nedualita není opozicí vůči dualitě. Je to totalita, která zahrnuje i dualitu. Pokud o ní ale začneme přemýšlet nebo ji diskutovat, snadno se z ní stane něco „lepšího“, „vyššího“ nebo „svatějšího“ než dualita. Ale pokud jsme ochotni všechny tyto pojmy odložit – ne proto, že by byly špatné, ale jen pro účely zkoumání – můžeme se otevřít něčemu hlubšímu.
Jde o to na chvíli zapomenout na jakékoli pojmy nebo reference, byť je při mluvení stejně použijeme. Když se vzdáme myšlenky, že něco je „pravdivé“ a něco „nepravdivé“, nastane v mysli otevřenost. Nemusíte se snažit zjistit, co je pravda. Jen na chvíli zapomeňte na pravdu.
V momentě, kdy nevíme vůbec nic – a to není opozice vůči vědění – se otevírá prostor pro přímé prožívání. Vědění je krásné, je to součást našeho lidství. Ale co často přehlížíme, je to, co je svobodné od vědění, co zůstává nedotčené tím, co víme, co je nezávislé na vědomostech, přestože není oddělené. Tato svoboda a klid jsou zde bez ohledu na to, co víme.
Jeden z mých učitelů měl mocnou větu: „Přestaňte odkládat své probuzení.“ Mysl má nekonečnou schopnost odkládat – „Nejdřív se musím vypořádat se svým hněvem,“ „Musím překonat svou plachost,“ nebo „Musím přestat nenávidět sám sebe.“ Ale co kdybychom s tím přestali?
Pokud se plně a bez příběhů ponoříme do nenávisti vůči sobě, odhalí se láska a klid. To, co často brání klidu, je boj s tím, co cítíme. Když přestaneme hrát roli – když skončí divadlo, opona spadne – nastane mír.
Lidská psychika a kolektivní vědomí obsahují mnoho temnoty. Víme o hrůzách, kterých jsou lidé schopni – sousedé proti sousedům, po staletí, dnes i pravděpodobně v budoucnosti. Nejde o to tyto hrůzy popřít, ale otevřít se zkušenosti, že nejsme odděleni od této temnoty. A právě v této přímé zkušenosti se může odhalit něco, co nelze pojmenovat.
Toto odhalení je pravda, svoboda, klid – ale je to něco tak blízkého, že to jazyk nemůže vystihnout. Klid není něco vzdáleného, co je mimo náš dosah. Je to něco, co je tak blízko, že to naše mysl často přehlíží.
Tiché sezení, prosté bytí, je příležitostí uvědomit si, co si s sebou neseme. Není to špatné, ale máme možnost na chvíli zastavit diskuzi o „nich“, o „nás“, o minulosti nebo budoucnosti.
Když zanecháme všech definic – vysokých i nízkých – můžeme přímo objevit, co leží pod nimi. Kdo jsme, je nedefinovatelné. A právě toto nedefinovatelné není opozicí vůči definicím, ale je pod nimi, nad nimi, uvnitř i mimo ně.
Kdo jste, je vždy zde.