od Návštěvník » pon 30. pro 2024 14:58:05
Odpověď není v mysli I. - Sailor Bob Adamson
CO JE ŠPATNÉHO NA PŘÍTOMNÉM OKAMŽIKU - pokud o něm nezačneš přemýšlet?
"Nemůže existovat žádný jiný čas, než přítomný okamžik."
Odpověď není v mysli
Bob: Nikdy zde nebude nějaký jiný Bůh, který tu není už teď. Nikdy více dobra, celistvosti, hojnosti, dokonalosti, nekonečnosti než je zde v tento přítomný moment.
Žití v Tom, z momentu na moment, nám odhaluje nepřetržitost Milosti.
Nemůže existovat žádný jiný čas, než přítomný okamžik.
Otázka: Existuje čas?
Bob: Vždy je jen přítomnost. Když o ni přemýšlíš, děje se to jedině nyní. Čas je mentálním konceptem.
Otázka: Kdo napsal tento text?
Bob: V kontextu napsaného, nezáleží kdo to napsal.
Otázka: Jak a proč se Jeden stal mnohým?
Bob: V ne-dvojnosti, v jednom-bez-druhého, dokonce ani ne v jednom, ale v čistém přítomném-uvědomění, jak může zkušenost zakusit samu sebe? Je kompletní; je celkem; je dokonalá. Pro opětovné zakoušení, na sebe Jednota bere závoj ignorance a převibrovává do jiných vzorů zkušenosti a vyjádření. Potom se obrací a znovu poznává sebe, vracejíc se do kompletnosti. Hindská tradice to označuje jako tanec Šivy, hrou nebo sportem Boha. Ve skutečnosti se nikdy nic nestalo. Jen se objevují vzory energie, která je stále stejnou inteligencí-energií. Vzory se objevují, stejně tak jako se objevují odrazy v zrcadle. A co se děje zrcadlu?
Otázka: Nic! Existuje jedna nebo několik myslí?
Bob: Může být jen jedna mysl, pokud zde něco takového vůbec je. Mysl je rovněž jev, ale objevuje se jako mnohost!
Otázka: Znám se prostřednictví mysli, nebo je tato znalost na mysli nezávislá?
Bob: Mysl je jediným mentálním nástrojem, který máme. Proto by mělo být jasně pochopeno, že uchopit, poznat sebe, nikdy nemůžeš pomocí mysli. Protože To (Vědomí) obsahuje mysl, ale mysl To nikdy obsáhnout nemůže.
Otázka: A co pocit či myšlenka „já jsem"?
Bob: To je prvotní myšlenkou, ze které pochází veškerá dvojnost. Jakmile je zde myšlenka „já jsem", musí zde být i „ty" nebo „ti ostatní". Tato idea „já jsem" je příčinou všech našich zdánlivých potíží. Pocit přítomnosti, se vyjadřuje skrze mysl, ale ještě před touto myšlenkou („já jsem") víte o tom, že jste, nebo ne? O tom, že jsi, nemusíš nepřetržitě přemýšlet, nebo snad ano? Víš přeci, že zde sedíš. Jsi si vědom, že jsi přítomný, neustále.
Otázka: Co když jsem v hlubokém spánku? Nejsem si vědom.
Bob: V hlubokém spánku mysl dočasně nepůsobí, je pozastavená, a přesto, s jakou lehkostí nadále funguje (tělo). Mysl není, ale nenucená (fyziologická) činnost tebou stále dýchá. Krev ti stále dokola cirkuluje tělem. Nehty dále rostou. Toto všechno nekončí tím, že je mysl nečinná.
Pokud se do hlubokého spánku přimíchá mysl, začneš snít. V tomto snu stvoříš celý svět, a spatříš, že v něm ztvárňuješ aktivní úlohu. Může se odehrávat v v nějakém městě, zemi, místnosti nebo mimo zemi. Může se ti zdát o nejrůznějších věcech. Mohou tam být jiní lidé. Mohou se objevit auta, zvířata, nebo cokoliv, ale stále se shledáváš v hlavní roli. A přece se tělo nehnulo z postele. Celý tento zdánlivý svět se odehrával v tom malém prostoru mezi ušima. Pokud budeš pokračovat ve snění každou noc, a snem navážeš na sen předešlý - tak jak se to jeví, že se to děje v bdělosti - můžeš pak mluvit o nějakém rozdílu mezi sněním a bděním?
Je pak svět něčím jiným, než myslí? Jakou má mysl podstatu, jakou myšlenka? Myšlenka „já jsem" je tím, v co věříš, že jsi. Může mysl udržovat sebe samu? Pokud by jsi nebyl vědomý, vědomí by zde nebylo, mohl by jsi mít jedinou myšlenku?
Otázka: Nevím!
Bob: Dobrá, řekl jsi, že si toho nejsi vědom ani v hlubokém spánku. Žádných myšlenek. Mysl je závislá na vědomí či uvědomění, nebo jak jinak chceš nazývat tuto ryzí inteligenci a energii. Proto vědomí musí být primární, musí být realitou, nikoli myšlenka „já jsem", jako taková.
Otázka: Závisí vědomí na něčem jiném?
Bob: To je rovněž jen pohybem ve vědomí. Celý tento svět se ve vědomí jeví. Svět je jen obsahem vědomí. Proto nemůže být ničím jiným, než vědomím. Není nic, o čem bys nemohl myslet, představovat si, vnímat nebo předpokládat mimo dosah tohoto vědomí. Dokonce když hovoříš o jiném vesmíru, o jiných solárních systémech, v momentě kdy o něčem takovém přemýšlíš či hovoříš, jsi to vnesl do vědomí (je to obsahem vědomí). Když se děje to „přemýšlení a mluvení", vědomí si třeba neuvědomuješ, ale jde to jen díky té ryzí inteligenci, která září sama sebou.
Otázka: Je vědomí částí univerza?
Bob: Když se podíváš důkladně, zjistíš, že celek je univerzem (úplností). Žádné části. Uvědomění, absolutno, vědomí, mysl jsou jednou a tou samou věcí v rozdílných aspektech. Je to jako s vodou: můžeš vidět vodní páru, tekutý stav, a pak led. Jsou to tři rozdílné aspekty jedné věci, vody. Stejně tak se nikdy nic nezmění na ne-dvojném, jednom-bez-druhého. Pochop tento fakt a zůstaň s ním. Nezáleží na tom, co se jeví. Stále je to jen Jedním. Pocit oddělenosti zde pak už nemůže být dlouho.
Otázka: Jak potom vysvětlíme vzestup populace? Pokud je vše jedním a nic od toho nemůže být odděleno či k tomu přidáno, jak vysvětlíme takový nárůst populace?
Bob: Dobrá, To se může rozechvívat do myriád a myriád nesčetných vzorů.
Otázka: To naznačuje, že něco chybí?
Bob: Ne. Co by to jiné mělo být? Je to stále jednou a tou samou energií. Hovoří se o tom, že tento vesmír, tak jak jej známe vznikl v okamžiku z atomu nebo kvarku. Všechna ta energie z toho počala. Z našeho úhlu pohledu, se tato expanze děje stále, i když se takzvaný počátek vesmíru datuje před patnácti biliónu světelných let.
V kapce vody jsou nesčetné formy života. A v tom životě je více života než na nejjemnější měřící škále. Z vesmíru, odkud je země jen tečkou, je rovněž jiný úhel pohledu. Odkud je to nyní všechno hodnoceno? Stále je to v (dosahu) Jednoho. Abys dostál pravdivého soudu, musel by jsi z toho vystoupit. Což je ale nemožné.
Časové měřítko odlišnosti mezi životem v kapce vody a životem, tak jak jej zde zakoušíme a životem v hlubokém vesmíru, je značně odlišné. Život v buňce by si stěží mohl představit náš stoletý život. Všechno je relativní a záleží odkud se na to díváme. Našim referenčním bodem je vždy toto „já" či „mé", a od narození jsou k tomu přidány všechny události a zkušenosti ze včerejška, z minulého týdne nebo roku. Jsou přidány k čirému „já". Postupně se vybudoval dojem, že „já jsem" dobrý člověk nebo špatný člověk, nebo mám nízkou sebeúctu, či jsem agresivní nebo bázlivý.
Tento jedinečný pocit „já", je separací. Tento jedinečný pocit oddělenosti je nejistotou.
Od bytí totality, neomezené potenciality bytí, jsme se najednou stali izolované, separované lidské bytosti se všemi svými omezeními. Kolem sebe jsme vybudovali tuto mentální klec. Nyní, z tohoto referenčního bodu (který je založen na ‚včerejšku‘, minulosti) je vše posuzováno.
Vidíš, že cokoli se mi stane, je hodnoceno z tohoto vztažného bodu, odkud to mohu posuzovat jaké „dobré" či jako „špatné". Naše kritéria - orientační body - nejsou nikdy správné a pravdivé. Pokud to vidíš a chápeš, kde tě to nechává? Může tě to vrhnout jedině sem, do přítomném okamžiku, vědomého si skutečnosti (aktuality) tohoto momentu. Toto je skutečné. Toto je skutečné! Toto je skutečné! Toto je skutečné!
Otázka: Jsme tedy celkem, kompletní - nic netřeba, stačí nemyslet, nebýt nejistý a neurotický.
Bob: Ano. Pokud zde není myšlenka, co je špatného na přítomném okamžiku, pokud o něm nepřemýšlíš!? Pokud vše je, tak jak je - nezměněné a neopravené - co je to? Je to pouze jaké to je! Jen jedno, jaké je!
Otázka: Vkládá to ale tvé sny do různých perspektiv. A jak jsou skutečné!
Bob: Ano, ve snu jsou velmi reálné. Ale když se ráno vzbudíš a spatříš je jako sen, co se stane?
Otázka: Odhaduji, v podstatě, že je prostě pustím z hlavy, ale někdy se z nich snažím něco získat.
Bob: Dobrá, a to je tedy nosíš celý den sebou a říkáš „bylo to hrozné"? Snaha získat z nich něco by znamenala zachování onoho „mě" či „sebe", které si myslí, že najde odpověď.
Otázka: Ve snu se to zdá tak skutečné, jakoby se to skutečně odehrávalo.
Bob: Zdá se to velmi reálné, ale když je to spatřeno jako sen, již déle se jím nezabýváš. Stejně tak jako když vidíš falešnost a nereálnost centra já, již déle jím nejsi omezován, a to je svoboda. Je to svobodou od zdánlivého „sebe-zotročení".
Otázka: Já se jen domnívám, že moje minulé zkušenosti jsou užitečné, pokud budou třeba.
Bob: Tvoje paměť je zde od toho aby byla používána. Je užitečná. Ale pokud se vzpomínky vynořují stále znovu a znovu, začnou tě brzy zneužívat. Učiní tě bázlivým, úzkostným nebo sklíčeným. Užívají sebe-obrazu, který o sobě máš. Pokud pro něj není vzpomínkový materiál dobrý, vynoří se např. „Nechci takový být". Když chceš v budoucnu utéct od všeho, vytvoří se další obraz.
Jak jsme řekli dříve, mysl je jediným nástrojem, který máme. Mysl není nepřítelem, jenom proto, že nám působí všechny ty problémy. Pokud její povaze jasně porozumíme, potom je zde od toho k čemu má sloužit. Je to báječně tvořivý nástroj. Ale když věříme, že odpovídá za celou tu přehlídku, pak nastanou problémy.
Mysl je totiž úzce propojena s čirou inteligencí-energií. A protože to nebylo nikdy prošetřováno, uvěřili jsme domněnkám, že „já odpovídám za celé představení!" a jsem jedinou hybnou silou. Ale pokud se na to podíváš pečlivěji, shledáš, že to celé co je jen obrazem, představou či myšlenkou, a že samo to nic nezmůže. Ve skutečnosti se to může spoléhat jen na čirou inteligenci-energii.
[b][size=150]Odpověď není v mysli I. - Sailor Bob Adamson[/size][/b]
[size=150]CO JE ŠPATNÉHO NA PŘÍTOMNÉM OKAMŽIKU - pokud o něm nezačneš přemýšlet?[/size]
[b][i]"Nemůže existovat žádný jiný čas, než přítomný okamžik."[/i][/b]
[b][size=150]Odpověď není v mysli[/size][/b]
[b]Bob:[/b] Nikdy zde nebude nějaký jiný Bůh, který tu není už teď. Nikdy více dobra, celistvosti, hojnosti, dokonalosti, nekonečnosti než je zde v tento přítomný moment.
Žití v Tom, z momentu na moment, nám odhaluje nepřetržitost Milosti.
Nemůže existovat žádný jiný čas, než přítomný okamžik.
[b][color=#004080]Otázka:[/color][/b] Existuje čas?
[b]Bob:[/b] Vždy je jen přítomnost. Když o ni přemýšlíš, děje se to jedině nyní. Čas je mentálním konceptem.
[b][color=#004080]Otázka:[/color][/b] Kdo napsal tento text?
[b]Bob:[/b] V kontextu napsaného, nezáleží kdo to napsal.
[b][color=#004080]Otázka:[/color][/b] Jak a proč se Jeden stal mnohým?
[b]Bob:[/b] V ne-dvojnosti, v jednom-bez-druhého, dokonce ani ne v jednom, ale v čistém přítomném-uvědomění, jak může zkušenost zakusit samu sebe? Je kompletní; je celkem; je dokonalá. Pro opětovné zakoušení, na sebe Jednota bere závoj ignorance a převibrovává do jiných vzorů zkušenosti a vyjádření. Potom se obrací a znovu poznává sebe, vracejíc se do kompletnosti. Hindská tradice to označuje jako tanec Šivy, hrou nebo sportem Boha. Ve skutečnosti se nikdy nic nestalo. Jen se objevují vzory energie, která je stále stejnou inteligencí-energií. Vzory se objevují, stejně tak jako se objevují odrazy v zrcadle. A co se děje zrcadlu?
[b][color=#004080]Otázka:[/color][/b] Nic! Existuje jedna nebo několik myslí?
[b]Bob:[/b] Může být jen jedna mysl, pokud zde něco takového vůbec je. Mysl je rovněž jev, ale objevuje se jako mnohost!
[b][color=#004080]Otázka:[/color][/b] Znám se prostřednictví mysli, nebo je tato znalost na mysli nezávislá?
[b]Bob:[/b] Mysl je jediným mentálním nástrojem, který máme. Proto by mělo být jasně pochopeno, že uchopit, poznat sebe, nikdy nemůžeš pomocí mysli. Protože To (Vědomí) obsahuje mysl, ale mysl To nikdy obsáhnout nemůže.
[b][color=#004080]Otázka:[/color][/b] A co pocit či myšlenka „já jsem"?
[b]Bob:[/b] To je prvotní myšlenkou, ze které pochází veškerá dvojnost. Jakmile je zde myšlenka „já jsem", musí zde být i „ty" nebo „ti ostatní". Tato idea „já jsem" je příčinou všech našich zdánlivých potíží. Pocit přítomnosti, se vyjadřuje skrze mysl, ale ještě před touto myšlenkou („já jsem") víte o tom, že jste, nebo ne? O tom, že jsi, nemusíš nepřetržitě přemýšlet, nebo snad ano? Víš přeci, že zde sedíš. Jsi si vědom, že jsi přítomný, neustále.
[b][color=#004080]Otázka:[/color][/b] Co když jsem v hlubokém spánku? Nejsem si vědom.
[b]Bob:[/b] V hlubokém spánku mysl dočasně nepůsobí, je pozastavená, a přesto, s jakou lehkostí nadále funguje (tělo). Mysl není, ale nenucená (fyziologická) činnost tebou stále dýchá. Krev ti stále dokola cirkuluje tělem. Nehty dále rostou. Toto všechno nekončí tím, že je mysl nečinná.
Pokud se do hlubokého spánku přimíchá mysl, začneš snít. V tomto snu stvoříš celý svět, a spatříš, že v něm ztvárňuješ aktivní úlohu. Může se odehrávat v v nějakém městě, zemi, místnosti nebo mimo zemi. Může se ti zdát o nejrůznějších věcech. Mohou tam být jiní lidé. Mohou se objevit auta, zvířata, nebo cokoliv, ale stále se shledáváš v hlavní roli. A přece se tělo nehnulo z postele. Celý tento zdánlivý svět se odehrával v tom malém prostoru mezi ušima. Pokud budeš pokračovat ve snění každou noc, a snem navážeš na sen předešlý - tak jak se to jeví, že se to děje v bdělosti - můžeš pak mluvit o nějakém rozdílu mezi sněním a bděním?
Je pak svět něčím jiným, než myslí? Jakou má mysl podstatu, jakou myšlenka? Myšlenka „já jsem" je tím, v co věříš, že jsi. Může mysl udržovat sebe samu? Pokud by jsi nebyl vědomý, vědomí by zde nebylo, mohl by jsi mít jedinou myšlenku?
[b][color=#004080]Otázka:[/color][/b] Nevím!
[b]Bob:[/b] Dobrá, řekl jsi, že si toho nejsi vědom ani v hlubokém spánku. Žádných myšlenek. Mysl je závislá na vědomí či uvědomění, nebo jak jinak chceš nazývat tuto ryzí inteligenci a energii. Proto vědomí musí být primární, musí být realitou, nikoli myšlenka „já jsem", jako taková.
[b][color=#004080]Otázka:[/color][/b] Závisí vědomí na něčem jiném?
[b]Bob:[/b] To je rovněž jen pohybem ve vědomí. Celý tento svět se ve vědomí jeví. Svět je jen obsahem vědomí. Proto nemůže být ničím jiným, než vědomím. Není nic, o čem bys nemohl myslet, představovat si, vnímat nebo předpokládat mimo dosah tohoto vědomí. Dokonce když hovoříš o jiném vesmíru, o jiných solárních systémech, v momentě kdy o něčem takovém přemýšlíš či hovoříš, jsi to vnesl do vědomí (je to obsahem vědomí). Když se děje to „přemýšlení a mluvení", vědomí si třeba neuvědomuješ, ale jde to jen díky té ryzí inteligenci, která září sama sebou.
[b][color=#004080]Otázka:[/color][/b] Je vědomí částí univerza?
[b]Bob:[/b] Když se podíváš důkladně, zjistíš, že celek je univerzem (úplností). Žádné části. Uvědomění, absolutno, vědomí, mysl jsou jednou a tou samou věcí v rozdílných aspektech. Je to jako s vodou: můžeš vidět vodní páru, tekutý stav, a pak led. Jsou to tři rozdílné aspekty jedné věci, vody. Stejně tak se nikdy nic nezmění na ne-dvojném, jednom-bez-druhého. Pochop tento fakt a zůstaň s ním. Nezáleží na tom, co se jeví. Stále je to jen Jedním. Pocit oddělenosti zde pak už nemůže být dlouho.
[b][color=#004080]Otázka:[/color][/b] Jak potom vysvětlíme vzestup populace? Pokud je vše jedním a nic od toho nemůže být odděleno či k tomu přidáno, jak vysvětlíme takový nárůst populace?
[b]Bob:[/b] Dobrá, To se může rozechvívat do myriád a myriád nesčetných vzorů.
[b][color=#004080]Otázka:[/color][/b] To naznačuje, že něco chybí?
[b]Bob:[/b] Ne. Co by to jiné mělo být? Je to stále jednou a tou samou energií. Hovoří se o tom, že tento vesmír, tak jak jej známe vznikl v okamžiku z atomu nebo kvarku. Všechna ta energie z toho počala. Z našeho úhlu pohledu, se tato expanze děje stále, i když se takzvaný počátek vesmíru datuje před patnácti biliónu světelných let.
V kapce vody jsou nesčetné formy života. A v tom životě je více života než na nejjemnější měřící škále. Z vesmíru, odkud je země jen tečkou, je rovněž jiný úhel pohledu. Odkud je to nyní všechno hodnoceno? Stále je to v (dosahu) Jednoho. Abys dostál pravdivého soudu, musel by jsi z toho vystoupit. Což je ale nemožné.
Časové měřítko odlišnosti mezi životem v kapce vody a životem, tak jak jej zde zakoušíme a životem v hlubokém vesmíru, je značně odlišné. Život v buňce by si stěží mohl představit náš stoletý život. Všechno je relativní a záleží odkud se na to díváme. Našim referenčním bodem je vždy toto „já" či „mé", a od narození jsou k tomu přidány všechny události a zkušenosti ze včerejška, z minulého týdne nebo roku. Jsou přidány k čirému „já". Postupně se vybudoval dojem, že „já jsem" dobrý člověk nebo špatný člověk, nebo mám nízkou sebeúctu, či jsem agresivní nebo bázlivý.
Tento jedinečný pocit „já", je separací. Tento jedinečný pocit oddělenosti je nejistotou.
Od bytí totality, neomezené potenciality bytí, jsme se najednou stali izolované, separované lidské bytosti se všemi svými omezeními. Kolem sebe jsme vybudovali tuto mentální klec. Nyní, z tohoto referenčního bodu (který je založen na ‚včerejšku‘, minulosti) je vše posuzováno.
Vidíš, že cokoli se mi stane, je hodnoceno z tohoto vztažného bodu, odkud to mohu posuzovat jaké „dobré" či jako „špatné". Naše kritéria - orientační body - nejsou nikdy správné a pravdivé. Pokud to vidíš a chápeš, kde tě to nechává? Může tě to vrhnout jedině sem, do přítomném okamžiku, vědomého si skutečnosti (aktuality) tohoto momentu. Toto je skutečné. Toto je skutečné! Toto je skutečné! Toto je skutečné!
[b][color=#004080]Otázka:[/color][/b] Jsme tedy celkem, kompletní - nic netřeba, stačí nemyslet, nebýt nejistý a neurotický.
[b]Bob:[/b] Ano. Pokud zde není myšlenka, co je špatného na přítomném okamžiku, pokud o něm nepřemýšlíš!? Pokud vše je, tak jak je - nezměněné a neopravené - co je to? Je to pouze jaké to je! Jen jedno, jaké je!
[b][color=#004080]Otázka:[/color][/b] Vkládá to ale tvé sny do různých perspektiv. A jak jsou skutečné!
[b]Bob:[/b] Ano, ve snu jsou velmi reálné. Ale když se ráno vzbudíš a spatříš je jako sen, co se stane?
[b][color=#004080]Otázka:[/color][/b] Odhaduji, v podstatě, že je prostě pustím z hlavy, ale někdy se z nich snažím něco získat.
[b]Bob:[/b] Dobrá, a to je tedy nosíš celý den sebou a říkáš „bylo to hrozné"? Snaha získat z nich něco by znamenala zachování onoho „mě" či „sebe", které si myslí, že najde odpověď.
[b][color=#004080]Otázka:[/color][/b] Ve snu se to zdá tak skutečné, jakoby se to skutečně odehrávalo.
[b]Bob:[/b] Zdá se to velmi reálné, ale když je to spatřeno jako sen, již déle se jím nezabýváš. Stejně tak jako když vidíš falešnost a nereálnost centra já, již déle jím nejsi omezován, a to je svoboda. Je to svobodou od zdánlivého „sebe-zotročení".
[b][color=#004080]Otázka:[/color][/b] Já se jen domnívám, že moje minulé zkušenosti jsou užitečné, pokud budou třeba.
[b]Bob:[/b] Tvoje paměť je zde od toho aby byla používána. Je užitečná. Ale pokud se vzpomínky vynořují stále znovu a znovu, začnou tě brzy zneužívat. Učiní tě bázlivým, úzkostným nebo sklíčeným. Užívají sebe-obrazu, který o sobě máš. Pokud pro něj není vzpomínkový materiál dobrý, vynoří se např. „Nechci takový být". Když chceš v budoucnu utéct od všeho, vytvoří se další obraz.
Jak jsme řekli dříve, mysl je jediným nástrojem, který máme. Mysl není nepřítelem, jenom proto, že nám působí všechny ty problémy. Pokud její povaze jasně porozumíme, potom je zde od toho k čemu má sloužit. Je to báječně tvořivý nástroj. Ale když věříme, že odpovídá za celou tu přehlídku, pak nastanou problémy.
Mysl je totiž úzce propojena s čirou inteligencí-energií. A protože to nebylo nikdy prošetřováno, uvěřili jsme domněnkám, že „já odpovídám za celé představení!" a jsem jedinou hybnou silou. Ale pokud se na to podíváš pečlivěji, shledáš, že to celé co je jen obrazem, představou či myšlenkou, a že samo to nic nezmůže. Ve skutečnosti se to může spoléhat jen na čirou inteligenci-energii.