od Návštěvník » úte 04. úno 2025 9:35:28
KDE SE SETKÁVÁTE S BOHEM - ECKHART TOLLE - NEJLEPŠÍ MOTIVAČNÍ ŘEČ
00:00 - Úvod: Iluze hledání Boha
02:15 - Rozptýlení mysli vs. boží přítomnost
05:40 - Síla ticha jako brána k Bohu
09:10 - Proč ego vytváří iluzi oddělenosti
12:30 - Prožívání přítomnosti za hranicemi myšlenek
16:00 - Osvobození od podmíněných přesvědčení
18:45 - Uvědomění si , že jste nikdy nebyli odděleni od Boha
21:00 - Závěrečné myšlenky: Nadčasové setkání s božskými hashtagy
Iluze hledání Boha
Dámy a pánové, existuje místo, kde se setkáváte s Bohem. Není to chrám vystavěný lidskou rukou, není to vzdálená oblast za hranicemi našeho dosahu. Toto místo je zde a nyní, v přítomném okamžiku, v tichu mezi myšlenkami.
Přesto mysl neustále hledá jinde, snaží se nalézt Božské v myšlenkách, v budoucích slibech, v rituálech. Ale to, co hledáme, je už zde. Bůh není v nedosažitelných vizích budoucnosti, ale v tichu přítomného okamžiku.
Mysl svou podstatou stále hledá, snaží se najít smysl, touží po něčem, co je vždy mimo dosah. Tvoří příběhy o naplnění, které přijde až v budoucnosti, přesvědčuje nás, že Boha lze poznat skrze úsilí, dosažení nebo splnění určitých podmínek. Ale právě v tomto hledání přehlížíme pravdu, která zde byla vždy.
Božské není něco, k čemu se musíme dostat – je to. Pokud se zastavíme a pozorujeme, zjistíme, že naše mysl jen vzpomíná na minulost nebo se promítá do budoucnosti. Tento zvyk vytváří iluzi, že naplnění, klid a spojitost s Bohem jsou vždy mimo naši dosah. Ale budoucnost nikdy nepřijde jako skutečnost – existuje jen jako myšlenka, jako představa.
Pokud je Bůh zdrojem všeho života, samotnou podstatou bytí, pak nemůže být oddělen od tohoto okamžiku. A přesto nás naše mysl klame, vytváří odstup tam, kde žádný není. Akt hledání sám o sobě potvrzuje iluzi, že to, co hledáme, zde není.
Tento okamžik je místem setkání s Bohem, protože je jediný, který je skutečný. Nyní, právě v této chvíli, se odehrává život. Dech proudí dovnitř a ven, smysly vnímají svět kolem. Toto není něco, co má mysl pochopit – je to něco, co je třeba přímo zakusit.
Chceme-li se setkat s Bohem, musíme se naučit spočívat v tomto přítomném bytí. Když ztichneme, oddělení mizí a už nehledáme něco mimo sebe. Zůstane jen čistá přítomnost, bytí, které nelze slovy uchopit.
Mysl se tomuto uvědomění brání, protože se upíná na pohyb, definice a označování. Ptá se: "Jak poznám, že jsem Boha nalezl?" Ale právě tato otázka je důkazem iluze oddělení. Pokud tyto otázky na okamžik utichnou a prostě jen jsme, bez očekávání a soudů, objeví se tiché uvědomění, které zde bylo vždy. Toto vědomí není odděleno od Boha – je to brána, skrze kterou se s Ním setkáváme.
Mnoho lidí toto uvědomění zažilo v momentech hlubokého klidu – možná při pozorování přírody, při pohledu na zapadající slunce nebo při upřímném spojeni s blízkou osobou. V těchto okamžicích se mysl přestane snažit a něco hlubšího se vynoří – hluboký pocit spojitosti, jednoty a prostého bytí. Toto není důsledek vnějších okolností, ale naše přirozená podstata, která se objeví, když mysl přestane klást odpor přítomnému okamžiku.
Setkání s Bohem není podmíněné, není vázáno na místo, rituál nebo víru. Tyto věci mohou sloužit jako připomenutí, ale nejsou zdrojem spojitosti. Zdrojem je tichá vědomá přítomnost, která je za všemi myšlenkami.
Chceme-li toto zažít, musíme se naučit odevzdávat – ne v smyslu vzdání se, ale v opuštění odporu. Místo hledání Boha dovolme sami sobě prostě být. Vnímejme život v tomto okamžiku, poslouchejme ticho mezi zvuky, uvědomme si prostor, ve kterém vše existuje. V tomto vědomí je Božská přítomnost nepopiratelná.
Zázrakem není nalezení něčeho mimo tento okamžik, ale pochopení, že tento okamžik je již naplněný. Kde se setkáváme s Bohem? Zde. Kdy? Právě teď. Jak? Tím, že jsme plně přítomní.
Síla ticha jako brána k Bohu
Není to něco, co by se nacházelo mimo tento okamžik, ale spíše uvědomění, že tento okamžik je již zcela naplněný. Kde tedy nalézáte Boha? Zde. Kdy se s ním setkáváte? Teď. A jak se s ním setkáváte? Tím, že jste plně přítomni, aniž byste hledali, aniž byste se snažili dosáhnout něčeho jiného. V okamžiku, kdy přestanete hledat jinde, si uvědomíte, že jste nikdy nebyli odděleni.
Když se mysl utiší, objevuje se hlubší uvědomění. V běžném životě je mysl neustále naplněná pohybem – myšlenky přicházejí jedna za druhou, analyzují, hodnotí, plánují a vzpomínají. Tento vnitřní hluk se stává tak běžným, že si ho většina lidí ani neuvědomuje. Považují tento proud myšlení za svou identitu.
Ale za nekonečnou aktivitou mysli existuje něco hlubšího – tiché uvědomění, které je vždy přítomné, nedotčené měnícím se obsahem myšlenek. Toto uvědomění není něco, co by muselo být vytvořeno – je již zde, a přesto je často přehlušeno myslí upřenou na minulost a budoucnost.
Chceme-li se setkat s Božstvím, musíme se naučit naslouchat. Ne však slovům, ale tichu. Ticho není absencí zvuku, ale prostorem, ve kterém vše vzniká. Je to pozadí každé zkušenosti, pole, ve kterém se odvíjí život. Většina lidí je tak upnuta na hluk – na myšlenky, emoce, vnější rozptýlení – že si neuvědomují ticho, ve kterém všechny tyto věci existují. Ale právě ticho je klíčem.
V tichu je přítomnost Boha nejjasněji cítitelná. Když je mysl zaměstnaná, vytváří závoj, který zastírá pravdu. Plní naše vědomí koncepty, vírami a interpretacemi, takže se zdá, jako by Božství bylo vzdálené, jako něco, co je třeba pochopit intelektuálně. Ale Bůh není myšlenka. Bůh není idea, kterou lze uchopit. Božství je přítomnost sama, a ta se dá poznat pouze tehdy, když se mysl utiší.
To neznamená potlačovat myšlenky nebo se snažit mysl násilně umlčet. Znamená to pozorovat myšlenky, aniž bychom se s nimi zapletli, nechat je přicházet a odcházet, aniž bychom se s nimi identifikovali.
Pokud sedíte v klidu a jednoduše si všímáte svých myšlenek, aniž byste na ně reagovali, začnete si uvědomovat, že jsou jako pomíjivé mraky na obloze – dočasné, proměnlivé, bez skutečné podstaty. Ale co zůstává konstantní, je uvědomění, ve kterém tyto myšlenky vznikají. Právě v tomto uvědomění se setkáváte s Bohem. Není to nic vnějšího, je to samotná podstata vaší existence. Abyste ji poznali, musíte se stát natolik tichými, abyste ji mohli vnímat.
V životě existují chvíle, kdy se toto ticho přirozeně objevuje. Může k tomu dojít v přírodě, když stojíte před rozlehlým oceánem nebo hledíte na hvězdy. V takových okamžicích se mysl zastaví, i kdyby jen na krátký čas.
A pak je tu prostě jen zkušenost.
Žádná analýza, žádný komentář – pouze čistá přítomnost.
Ticho je posvátné. Není vytvořeno oceánem ani hvězdami – ty jsou pouze odrazem toho, co je už dávno uvnitř nás. Stejnou hloubku ticha lze najít kdekoliv a kdykoliv, pokud se člověk dostatečně ztiší, aby si ho všiml.
Důvodem, proč je ticho branou k božskému, je to, že umožňuje přímý prožitek. Většina náboženských nebo duchovních tradic nabízí učení o Bohu, ale tato učení, ať už jsou jakkoliv hluboká, jsou stále jen pojmy. Ukazují na pravdu, ale samy o sobě nejsou pravdou. Popis vody není totéž jako napít se jí. Stejně tak slova o Bohu nejsou totéž jako skutečné setkání s ním. Skutečné spojení nastává, když všechny pojmy odpadnou a zůstane jen čistá zkušenost přítomnosti.
Někdo se může ptát: Jak do tohoto ticha vstoupím? Odpověď je jednoduchá: do ticha se nevstupuje, stačí jen přestat mu odporovat. Ticho je tu vždy, pod hladinou myšlenek. Není třeba ho vytvářet, stačí jen přestat zaplňovat prostor zbytečným hlukem. Toho lze dosáhnout mnoha způsoby – tichým sezením a pozorováním dechu, vnímáním zvuků kolem sebe bez potřeby je pojmenovávat, prostým bytím v přítomném okamžiku. Metoda není důležitá, podstatný je stav otevřenosti a vnímavosti.
Zpočátku se mysl bude bránit. Bude se snažit stáhnout vás zpět do myšlenek, do rozptýlení. Ale pokud zůstanete bdělí, začnete si všímat mezer mezi myšlenkami – chvil klidu, které tu byly vždy. A v těchto mezerách se objeví něco hlubšího: hluboký klid, jasnost, která nepramení z přemýšlení, ale z pouhého bytí.
Tento klid není emocí, je podstatou toho, kým jste, za hranicemi mysli. A v této podstatě neexistuje žádné oddělení mezi vámi a božským.
Někteří si mohou myslet, že ticho je prázdnota, nicota. Ale pravé ticho je plné přítomnosti, plné života. Není mdlé ani prázdné – je pulzující, bdělé a nesmírně naplňující. Když se mysl ztiší, dochází k proměně: od myšlení k prostému bytí. A v tomto stavu bytí přichází nepopiratelný vhled – to, co hledáte, tu bylo vždy.
Svět je plný rozptýlení, nespočtu věcí, které odvádějí pozornost ven. Ale skutečné setkání s Bohem se neodehrává ve vnějších věcech. Děje se v tichém prostoru uvnitř. Když hluk utichne, když úsilí ustane, když mysl přestane hledat jinde – pak, v tomto okamžiku ticha, se vše odhalí samo.
Prožívání přítomnosti za hranicemi myšlenek
V tichu existuje pouze přítomnost – a tato přítomnost je Bohem. Ego vytváří falešný pocit oddělenosti mezi sebou a Bohem. Od raného věku jsme vedeni k víře v separaci, v představu, že jsme izolovaní jedinci pohybující se světem, odděleni od všeho kolem nás. Tento pocit oddělenosti je posilován jazykem, identitou a osobní historií. „Já jsem toto, ty jsi tamto. Já jsem tady, Bůh je někde jinde.“ Tyto myšlenky se zdají tak přirozené, že je málokdo zpochybňuje. A přesto právě tento pocit separace je největší iluzí. Je to to, co brání člověku v poznání přítomnosti božského, které není nikdy oddělené, ale vždy zde – právě teď.
Ego, tedy mysl vytvářející pocit „já“, se živí rozdělením. Definuje se skrze kontrast – tím, čím je, a tím, čím není. Tím, co má, a tím, co mu chybí. Vypráví příběh o nekompletní bytosti hledající něco většího, něco přesahujícího sebe sama. A tak lidé hledají Boha, jako by byl něčím vzdáleným, něčím vnějším. Věří, že Ho mohou dosáhnout skrze úsilí, rituály nebo splnění určitých podmínek. Ale právě toto hledání je postaveno na iluzi, která jim brání vidět, že Bůh už tu je – vždy byl.
V okamžiku, kdy člověk přestane ztotožňovat s příběhem vlastního ega, se objeví hluboké poznání: pocit oddělenosti nikdy nebyl skutečný. Byl to jen mentální konstrukt – vrstva myšlenek a přesvědčení, která zastírala pravdu. Tou pravdou je, že nikdy neexistovalo rozdělení mezi člověkem a Bohem. Stejně jako vlna není oddělena od oceánu. Vlna se může zdát jako samostatná, s vlastním pohybem a tvarem, ale vždy je tvořena stejnou podstatou jako nekonečné moře, z něhož povstává.
Stejně tak to, co nazýváme „já“, není odděleno od božského, ale je jeho výrazem. Toto pochopení nepřichází skrze intelektuální analýzu, ale skrze přímou zkušenost – skrze plnou přítomnost. Když se mysl na chvíli utiší, objeví se něco hlubšího než běžné vnímání sebe sama. Rozprostře se obrovská bdělost, tiché bytí, které není osobní, ale univerzální.
Toto poznání není nic nového – bylo tu vždy, jen bylo skryté pod vrstvami identifikace s tělem, myslí a osobní historií. Jednou z největších překážek k tomuto poznání je přesvědčení, že Bůh je oddělený, že je něčím jiným. Mnoho náboženství a duchovních tradic popisuje Boha jako bytost, která existuje mimo lidskou zkušenost – jako někoho, kdo sleduje, soudí, uděluje či odpírá požehnání. Tento pohled může být užitečný pro některé lidi, ale zároveň posiluje představu, že božské je někde jinde.
Pokud je však Bůh skutečně nekonečný, pak nemůže být oddělen od ničeho. Nemůže být někde jinde, protože zahrnuje vše. A právě v tomto okamžiku, v tichu přítomného okamžiku, lze poznat, že nikdy neexistovala žádná hranice mezi námi a Bohem.
Osvobození se od podmíněných přesvědčení
Jestliže je božství zdrojem všeho, co existuje, jak by mohlo cokoli existovat mimo něj? Neexistuje hranice, kde by božské končilo a něco jiného začínalo. Setkání s Bohem tedy není střetnutí dvou oddělených bytostí, ale spíše rozplynutí iluze, že tu někdy byly dvě. Není to „já“ potkávající Boha – je to poznání, že rozdělení nikdy neexistovalo. Přítomnost, kterou hledáme, byla vždy samotnou podstatou naší bytosti.
Mnoho lidí tuto pravdu alespoň na okamžik zahlédlo – možná v tichém okamžiku v přírodě, během meditace nebo v hlubokém vnitřním klidu. Najednou ucítili jednotu, hluboké vědomí, že nejsou odděleni od samotného života. Ale pak se mysl vrátí, myšlenky znovu povstanou, pocit odděleného já se znovu ustálí a prožitek se rozplyne v paměti.
Ego si tento prožitek přivlastní a udělá z něj pouhou vzpomínku – minulou událost, místo aby ho vnímalo jako neustále přítomnou realitu. Pravdou ale je, že tento prožitek nebyl něčím dočasným. Byl to jen okamžik, kdy se závoj iluze poodhalil, a to, co bylo spatřeno, nikam nezmizelo. Je to stále tady, pod povrchem myšlenek, čekající na nové rozpoznání.
Proto je tak důležité oprostit se od ztotožnění s egem. Ego se všeho snaží zmocnit – „moje myšlenky“, „moje přesvědčení“, „moje úspěchy“, „moje selhání“. Ale co se stane, když se přestaneme této identity tak úzkostlivě držet? Otevře se nám nesmírný prostor. Hranice mezi „já“ a „druhými“ se začnou rozpouštět. Už neexistuje striktní identita, která říká: „Jsem jen toto tělo, jen tato mysl, jen tento životní příběh.“
Místo toho přichází uvědomění, že jsme mnohem víc – nekoneční, nerozdělitelní od všeho, co jest. A to není žádná abstraktní nebo mystická představa. Je to živá realita, kterou lze poznat jen přímým prožitkem – tím, že si dovolíme spočinout v přítomném okamžiku, bez hledání, bez úsilí. V tomto prostoru tiché bdělosti se iluze oddělenosti rozplývá a zůstává jen hluboký pocit jednoty.
Už není třeba hledat Boha, protože je jasné, že Bůh nikdy nechyběl. Přítomnost, kterou jsme hledali, je právě tou přítomností, kterou jsme sami. Když je tato pravda plně rozpoznána, celý život se stává posvátným. Už není rozdíl mezi duchovním a všedním, mezi modlitbou a tichem, mezi sebou a druhými. Každý okamžik, každý dech, každá zkušenost je setkáním s Božstvím.
Ne proto, že by se něco změnilo, ale protože iluze oddělenosti se rozplynula. A v tomto poznání přichází hluboký klid, celistvost a pochopení, že my a Bůh jsme nikdy nebyli odděleni.
Setkání s Bohem nikdy nebylo otázkou vzdálenosti, úsilí nebo něčeho, co bychom měli dosáhnout v budoucnosti. Není to cíl, ke kterému je třeba dojít, ale pravda, kterou je třeba si uvědomit – pravda, která tu vždy byla, skrytá pod povrchem myšlenek a iluzí.
Mysl neustále hledá naplnění ve vnějších věcech, v idejích, ve zkušenostech, ve slibech budoucnosti. Ale božství není nalezeno v pohybu, v hledání, v snažení se někam dojít. Je nalezeno v tichu, v klidu, v hloubce tohoto okamžiku.
Když se mysl utiší a odpor odpadne, zůstává jen čistá přítomnost – nerozdělená, bez konceptů. A v této přítomnosti už není „já“ a „Bůh“ jako dvě oddělené entity. Je jen vědomí, jen bytí, jen poznání, že to, co jsme hledali, nikdy nechybělo.
Myšlenka oddělenosti byla pouze iluzí, snem mysli. Jakmile se tento závoj rozplyne, není už co dosáhnout, co uchopit. Je tu jen jasné, nepopiratelné poznání, že božství je tady a teď – uvnitř i vně všeho.
K setkání s Bohem není třeba čekat, hledat, stát se něčím jiným. Stačí být plně přítomný, pustit iluzi oddělenosti. V tichu, v klidu, v hloubce samotného vědomí už se setkání dávno odehrálo. Nikdy to nebylo o hledání, ale o vidění – a v tomto vidění je klid, celistvost a věčná pravda:
Ty a Božství jste nikdy nebyli odděleni. Vždy jsi jen potkával sám sebe.
[youtube]CE08cFNwR4o[/youtube]
[b][size=200]KDE SE SETKÁVÁTE S BOHEM - ECKHART TOLLE - NEJLEPŠÍ MOTIVAČNÍ ŘEČ[/size][/b]
00:00 - Úvod: Iluze hledání Boha
02:15 - Rozptýlení mysli vs. boží přítomnost
05:40 - Síla ticha jako brána k Bohu
09:10 - Proč ego vytváří iluzi oddělenosti
12:30 - Prožívání přítomnosti za hranicemi myšlenek
16:00 - Osvobození od podmíněných přesvědčení
18:45 - Uvědomění si , že jste nikdy nebyli odděleni od Boha
21:00 - Závěrečné myšlenky: Nadčasové setkání s božskými hashtagy
[size=150][b]Iluze hledání Boha[/b][/size]
Dámy a pánové, existuje místo, kde se setkáváte s Bohem. Není to chrám vystavěný lidskou rukou, není to vzdálená oblast za hranicemi našeho dosahu. Toto místo je zde a nyní, v přítomném okamžiku, v tichu mezi myšlenkami.
Přesto mysl neustále hledá jinde, snaží se nalézt Božské v myšlenkách, v budoucích slibech, v rituálech. Ale to, co hledáme, je už zde. Bůh není v nedosažitelných vizích budoucnosti, ale v tichu přítomného okamžiku.
Mysl svou podstatou stále hledá, snaží se najít smysl, touží po něčem, co je vždy mimo dosah. Tvoří příběhy o naplnění, které přijde až v budoucnosti, přesvědčuje nás, že Boha lze poznat skrze úsilí, dosažení nebo splnění určitých podmínek. Ale právě v tomto hledání přehlížíme pravdu, která zde byla vždy.
Božské není něco, k čemu se musíme dostat – [b]je to[/b]. Pokud se zastavíme a pozorujeme, zjistíme, že naše mysl jen vzpomíná na minulost nebo se promítá do budoucnosti. Tento zvyk vytváří iluzi, že naplnění, klid a spojitost s Bohem jsou vždy mimo naši dosah. Ale budoucnost nikdy nepřijde jako skutečnost – existuje jen jako myšlenka, jako představa.
Pokud je Bůh zdrojem všeho života, samotnou podstatou bytí, pak nemůže být oddělen od tohoto okamžiku. A přesto nás naše mysl klame, vytváří odstup tam, kde žádný není. Akt hledání sám o sobě potvrzuje iluzi, že to, co hledáme, zde není.
Tento okamžik je místem setkání s Bohem, protože je jediný, který je skutečný. Nyní, právě v této chvíli, se odehrává život. Dech proudí dovnitř a ven, smysly vnímají svět kolem. Toto není něco, co má mysl pochopit – je to něco, co je třeba přímo zakusit.
Chceme-li se setkat s Bohem, musíme se naučit spočívat v tomto přítomném bytí. Když ztichneme, oddělení mizí a už nehledáme něco mimo sebe. Zůstane jen čistá přítomnost, bytí, které nelze slovy uchopit.
Mysl se tomuto uvědomění brání, protože se upíná na pohyb, definice a označování. Ptá se: "Jak poznám, že jsem Boha nalezl?" Ale právě tato otázka je důkazem iluze oddělení. Pokud tyto otázky na okamžik utichnou a prostě [b]jen jsme, bez očekávání a soudů[/b], objeví se tiché uvědomění, které zde bylo vždy. Toto vědomí není odděleno od Boha – je to brána, skrze kterou se s Ním setkáváme.
Mnoho lidí toto uvědomění zažilo v momentech hlubokého klidu – možná při pozorování přírody, při pohledu na zapadající slunce nebo při upřímném spojeni s blízkou osobou. V těchto okamžicích se mysl přestane snažit a něco hlubšího se vynoří – hluboký pocit spojitosti, jednoty a prostého bytí. Toto není důsledek vnějších okolností, ale naše přirozená podstata, která se objeví, když mysl přestane klást odpor přítomnému okamžiku.
Setkání s Bohem není podmíněné, není vázáno na místo, rituál nebo víru. Tyto věci mohou sloužit jako připomenutí, ale nejsou zdrojem spojitosti. Zdrojem je tichá vědomá přítomnost, která je za všemi myšlenkami.
Chceme-li toto zažít, musíme se naučit odevzdávat – ne v smyslu vzdání se, ale v opuštění odporu. Místo hledání Boha dovolme sami sobě prostě být. Vnímejme život v tomto okamžiku, poslouchejme ticho mezi zvuky, uvědomme si prostor, ve kterém vše existuje. V tomto vědomí je Božská přítomnost nepopiratelná.
Zázrakem není nalezení něčeho mimo tento okamžik, ale pochopení, že tento okamžik je již naplněný. Kde se setkáváme s Bohem? Zde. Kdy? Právě teď. Jak? Tím, že jsme plně přítomní.
[size=150][b]Síla ticha jako brána k Bohu[/b][/size]
Není to něco, co by se nacházelo mimo tento okamžik, ale spíše uvědomění, že tento okamžik je již zcela naplněný. Kde tedy nalézáte Boha? Zde. Kdy se s ním setkáváte? Teď. A jak se s ním setkáváte? Tím, že jste plně přítomni, aniž byste hledali, aniž byste se snažili dosáhnout něčeho jiného. V okamžiku, kdy přestanete hledat jinde, si uvědomíte, že jste nikdy nebyli odděleni.
Když se mysl utiší, objevuje se hlubší uvědomění. V běžném životě je mysl neustále naplněná pohybem – myšlenky přicházejí jedna za druhou, analyzují, hodnotí, plánují a vzpomínají. Tento vnitřní hluk se stává tak běžným, že si ho většina lidí ani neuvědomuje. Považují tento proud myšlení za svou identitu.
Ale za nekonečnou aktivitou mysli existuje něco hlubšího – tiché uvědomění, které je vždy přítomné, nedotčené měnícím se obsahem myšlenek. Toto uvědomění není něco, co by muselo být vytvořeno – je již zde, a přesto je často přehlušeno myslí upřenou na minulost a budoucnost.
Chceme-li se setkat s Božstvím, musíme se naučit naslouchat. Ne však slovům, ale tichu. Ticho není absencí zvuku, ale prostorem, ve kterém vše vzniká. Je to pozadí každé zkušenosti, pole, ve kterém se odvíjí život. Většina lidí je tak upnuta na hluk – na myšlenky, emoce, vnější rozptýlení – že si neuvědomují ticho, ve kterém všechny tyto věci existují. Ale právě ticho je klíčem.
V tichu je přítomnost Boha nejjasněji cítitelná. Když je mysl zaměstnaná, vytváří závoj, který zastírá pravdu. Plní naše vědomí koncepty, vírami a interpretacemi, takže se zdá, jako by Božství bylo vzdálené, jako něco, co je třeba pochopit intelektuálně. Ale Bůh není myšlenka. Bůh není idea, kterou lze uchopit. Božství je přítomnost sama, a ta se dá poznat pouze tehdy, když se mysl utiší.
To neznamená potlačovat myšlenky nebo se snažit mysl násilně umlčet. Znamená to pozorovat myšlenky, aniž bychom se s nimi zapletli, nechat je přicházet a odcházet, aniž bychom se s nimi identifikovali.
Pokud sedíte v klidu a jednoduše si všímáte svých myšlenek, aniž byste na ně reagovali, začnete si uvědomovat, že jsou jako pomíjivé mraky na obloze – dočasné, proměnlivé, bez skutečné podstaty. Ale co zůstává konstantní, je uvědomění, ve kterém tyto myšlenky vznikají. Právě v tomto uvědomění se setkáváte s Bohem. Není to nic vnějšího, je to samotná podstata vaší existence. Abyste ji poznali, musíte se stát natolik tichými, abyste ji mohli vnímat.
V životě existují chvíle, kdy se toto ticho přirozeně objevuje. Může k tomu dojít v přírodě, když stojíte před rozlehlým oceánem nebo hledíte na hvězdy. V takových okamžicích se mysl zastaví, i kdyby jen na krátký čas.
[size=150][b]A pak je tu prostě jen zkušenost.[/b][/size]
Žádná analýza, žádný komentář – pouze čistá přítomnost.
Ticho je posvátné. Není vytvořeno oceánem ani hvězdami – ty jsou pouze odrazem toho, co je už dávno uvnitř nás. Stejnou hloubku ticha lze najít kdekoliv a kdykoliv, pokud se člověk dostatečně ztiší, aby si ho všiml.
Důvodem, proč je ticho branou k božskému, je to, že umožňuje přímý prožitek. Většina náboženských nebo duchovních tradic nabízí učení o Bohu, ale tato učení, ať už jsou jakkoliv hluboká, jsou stále jen pojmy. Ukazují na pravdu, ale samy o sobě nejsou pravdou. Popis vody není totéž jako napít se jí. Stejně tak slova o Bohu nejsou totéž jako skutečné setkání s ním. Skutečné spojení nastává, když všechny pojmy odpadnou a zůstane jen čistá zkušenost přítomnosti.
Někdo se může ptát: Jak do tohoto ticha vstoupím? Odpověď je jednoduchá: do ticha se nevstupuje, stačí jen přestat mu odporovat. Ticho je tu vždy, pod hladinou myšlenek. Není třeba ho vytvářet, stačí jen přestat zaplňovat prostor zbytečným hlukem. Toho lze dosáhnout mnoha způsoby – tichým sezením a pozorováním dechu, vnímáním zvuků kolem sebe bez potřeby je pojmenovávat, prostým bytím v přítomném okamžiku. Metoda není důležitá, podstatný je stav otevřenosti a vnímavosti.
Zpočátku se mysl bude bránit. Bude se snažit stáhnout vás zpět do myšlenek, do rozptýlení. Ale pokud zůstanete bdělí, začnete si všímat mezer mezi myšlenkami – chvil klidu, které tu byly vždy. A v těchto mezerách se objeví něco hlubšího: hluboký klid, jasnost, která nepramení z přemýšlení, ale z pouhého bytí.
Tento klid není emocí, je podstatou toho, kým jste, za hranicemi mysli. A v této podstatě neexistuje žádné oddělení mezi vámi a božským.
Někteří si mohou myslet, že ticho je prázdnota, nicota. Ale pravé ticho je plné přítomnosti, plné života. Není mdlé ani prázdné – je pulzující, bdělé a nesmírně naplňující. Když se mysl ztiší, dochází k proměně: od myšlení k prostému bytí. A v tomto stavu bytí přichází nepopiratelný vhled – to, co hledáte, tu bylo vždy.
Svět je plný rozptýlení, nespočtu věcí, které odvádějí pozornost ven. Ale skutečné setkání s Bohem se neodehrává ve vnějších věcech. Děje se v tichém prostoru uvnitř. Když hluk utichne, když úsilí ustane, když mysl přestane hledat jinde – pak, v tomto okamžiku ticha, se vše odhalí samo.
[size=150][b]Prožívání přítomnosti za hranicemi myšlenek[/b][/size]
V tichu existuje pouze přítomnost – a tato přítomnost je Bohem. Ego vytváří falešný pocit oddělenosti mezi sebou a Bohem. Od raného věku jsme vedeni k víře v separaci, v představu, že jsme izolovaní jedinci pohybující se světem, odděleni od všeho kolem nás. Tento pocit oddělenosti je posilován jazykem, identitou a osobní historií. „Já jsem toto, ty jsi tamto. Já jsem tady, Bůh je někde jinde.“ Tyto myšlenky se zdají tak přirozené, že je málokdo zpochybňuje. A přesto právě tento pocit separace je největší iluzí. Je to to, co brání člověku v poznání přítomnosti božského, které není nikdy oddělené, ale vždy zde – právě teď.
Ego, tedy mysl vytvářející pocit „já“, se živí rozdělením. Definuje se skrze kontrast – tím, čím je, a tím, čím není. Tím, co má, a tím, co mu chybí. Vypráví příběh o nekompletní bytosti hledající něco většího, něco přesahujícího sebe sama. A tak lidé hledají Boha, jako by byl něčím vzdáleným, něčím vnějším. Věří, že Ho mohou dosáhnout skrze úsilí, rituály nebo splnění určitých podmínek. Ale právě toto hledání je postaveno na iluzi, která jim brání vidět, že Bůh už tu je – vždy byl.
V okamžiku, kdy člověk přestane ztotožňovat s příběhem vlastního ega, se objeví hluboké poznání: pocit oddělenosti nikdy nebyl skutečný. Byl to jen mentální konstrukt – vrstva myšlenek a přesvědčení, která zastírala pravdu. Tou pravdou je, že nikdy neexistovalo rozdělení mezi člověkem a Bohem. Stejně jako vlna není oddělena od oceánu. Vlna se může zdát jako samostatná, s vlastním pohybem a tvarem, ale vždy je tvořena stejnou podstatou jako nekonečné moře, z něhož povstává.
Stejně tak to, co nazýváme „já“, není odděleno od božského, ale je jeho výrazem. Toto pochopení nepřichází skrze intelektuální analýzu, ale skrze přímou zkušenost – skrze plnou přítomnost. Když se mysl na chvíli utiší, objeví se něco hlubšího než běžné vnímání sebe sama. Rozprostře se obrovská bdělost, tiché bytí, které není osobní, ale univerzální.
Toto poznání není nic nového – bylo tu vždy, jen bylo skryté pod vrstvami identifikace s tělem, myslí a osobní historií. Jednou z největších překážek k tomuto poznání je přesvědčení, že Bůh je oddělený, že je něčím jiným. Mnoho náboženství a duchovních tradic popisuje Boha jako bytost, která existuje mimo lidskou zkušenost – jako někoho, kdo sleduje, soudí, uděluje či odpírá požehnání. Tento pohled může být užitečný pro některé lidi, ale zároveň posiluje představu, že božské je někde jinde.
Pokud je však Bůh skutečně nekonečný, pak nemůže být oddělen od ničeho. Nemůže být někde jinde, protože zahrnuje vše. A právě v tomto okamžiku, v tichu přítomného okamžiku, lze poznat, že nikdy neexistovala žádná hranice mezi námi a Bohem.
[size=150][b]Osvobození se od podmíněných přesvědčení[/b][/size]
Jestliže je božství zdrojem všeho, co existuje, jak by mohlo cokoli existovat mimo něj? Neexistuje hranice, kde by božské končilo a něco jiného začínalo. Setkání s Bohem tedy není střetnutí dvou oddělených bytostí, ale spíše rozplynutí iluze, že tu někdy byly dvě. Není to „já“ potkávající Boha – je to poznání, že rozdělení nikdy neexistovalo. Přítomnost, kterou hledáme, byla vždy samotnou podstatou naší bytosti.
Mnoho lidí tuto pravdu alespoň na okamžik zahlédlo – možná v tichém okamžiku v přírodě, během meditace nebo v hlubokém vnitřním klidu. Najednou ucítili jednotu, hluboké vědomí, že nejsou odděleni od samotného života. Ale pak se mysl vrátí, myšlenky znovu povstanou, pocit odděleného já se znovu ustálí a prožitek se rozplyne v paměti.
Ego si tento prožitek přivlastní a udělá z něj pouhou vzpomínku – minulou událost, místo aby ho vnímalo jako neustále přítomnou realitu. Pravdou ale je, že tento prožitek nebyl něčím dočasným. Byl to jen okamžik, kdy se závoj iluze poodhalil, a to, co bylo spatřeno, nikam nezmizelo. Je to stále tady, pod povrchem myšlenek, čekající na nové rozpoznání.
Proto je tak důležité oprostit se od ztotožnění s egem. Ego se všeho snaží zmocnit – „moje myšlenky“, „moje přesvědčení“, „moje úspěchy“, „moje selhání“. Ale co se stane, když se přestaneme této identity tak úzkostlivě držet? Otevře se nám nesmírný prostor. Hranice mezi „já“ a „druhými“ se začnou rozpouštět. Už neexistuje striktní identita, která říká: „Jsem jen toto tělo, jen tato mysl, jen tento životní příběh.“
Místo toho přichází uvědomění, že jsme mnohem víc – nekoneční, nerozdělitelní od všeho, co jest. A to není žádná abstraktní nebo mystická představa. Je to živá realita, kterou lze poznat jen přímým prožitkem – tím, že si dovolíme spočinout v přítomném okamžiku, bez hledání, bez úsilí. V tomto prostoru tiché bdělosti se iluze oddělenosti rozplývá a zůstává jen hluboký pocit jednoty.
Už není třeba hledat Boha, protože je jasné, že Bůh nikdy nechyběl. Přítomnost, kterou jsme hledali, je právě tou přítomností, kterou jsme sami. Když je tato pravda plně rozpoznána, celý život se stává posvátným. Už není rozdíl mezi duchovním a všedním, mezi modlitbou a tichem, mezi sebou a druhými. Každý okamžik, každý dech, každá zkušenost je setkáním s Božstvím.
Ne proto, že by se něco změnilo, ale protože iluze oddělenosti se rozplynula. A v tomto poznání přichází hluboký klid, celistvost a pochopení, že my a Bůh jsme nikdy nebyli odděleni.
Setkání s Bohem nikdy nebylo otázkou vzdálenosti, úsilí nebo něčeho, co bychom měli dosáhnout v budoucnosti. Není to cíl, ke kterému je třeba dojít, ale pravda, kterou je třeba si uvědomit – pravda, která tu vždy byla, skrytá pod povrchem myšlenek a iluzí.
Mysl neustále hledá naplnění ve vnějších věcech, v idejích, ve zkušenostech, ve slibech budoucnosti. Ale božství není nalezeno v pohybu, v hledání, v snažení se někam dojít. Je nalezeno v tichu, v klidu, v hloubce tohoto okamžiku.
Když se mysl utiší a odpor odpadne, zůstává jen čistá přítomnost – nerozdělená, bez konceptů. A v této přítomnosti už není „já“ a „Bůh“ jako dvě oddělené entity. Je jen vědomí, jen bytí, jen poznání, že to, co jsme hledali, nikdy nechybělo.
Myšlenka oddělenosti byla pouze iluzí, snem mysli. Jakmile se tento závoj rozplyne, není už co dosáhnout, co uchopit. Je tu jen jasné, nepopiratelné poznání, že božství je tady a teď – uvnitř i vně všeho.
K setkání s Bohem není třeba čekat, hledat, stát se něčím jiným. Stačí být plně přítomný, pustit iluzi oddělenosti. V tichu, v klidu, v hloubce samotného vědomí už se setkání dávno odehrálo. Nikdy to nebylo o hledání, ale o vidění – a v tomto vidění je klid, celistvost a věčná pravda:
Ty a Božství jste nikdy nebyli odděleni. Vždy jsi jen potkával sám sebe.