Duchovní web

[url=http://www.poradnazdarma.cz/viewtopic.php?f=60&t=7285&p=215146#p215146][size=200][b]Mysl směřující k Bohu – Jednota učení Vivekánandy a Ježíše[/b][/size][/url]

[url=https://ramakrisna.webnode.cz/products/obraceni-mysli/][img]https://5591d8bf91.cbaul-cdnwnd.com/7ee36ae68b9b9a2357331988f5377b60/system_preview_detail_200000187-001d301172/16904731_1254916751260274_8721539157957860650_o.jpg[/img][/url]

[b][i]„Mysl by měla vždy směřovat k Bohu. Žádné jiné záležitosti nemají právo ji zadržovat.“[/i][/b]
— Svámí Vivekánanda

Slova Svámího Vivekánandy nesou nadčasovou moudrost. Mluví o stejném principu, který vyjádřil Ježíš, když řekl:
[b][i]„Miluj Hospodina, svého Boha, celým srdcem, celou duší, celou myslí a vší silou.“[/i][/b]

Tato dvě vyjádření, přestože vznikla v odlišných kulturních a náboženských kontextech, se setkávají v jednom bodě: v úplném odevzdání mysli Bohu. Milovat Boha „celou myslí“ znamená právě to, co říká Vivekánanda – nemyslet na nic jiného než na Boha. Je to pozvání ke stálé bdělosti, k obrácení pozornosti od rozptýlenosti k Jedinému, od iluze k Pravdě.

[size=150][b]Síla obrácení mysli[/b][/size]

Vivekánanda říká:

[b][i]„To, čím jsme nyní, je výsledkem naší dosavadní praxe… Cvičte tedy opačným směrem.“[/i][/b]

Naše mysl se dlouho cvičila v obrácení k vnějšímu světu – k touhám, k obavám, k hledání uznání či požitků. Tím se stala otrokem smyslů a emocí, která se zvedají a klesají s každým vánkem života. Ale touto stejnou silou, kterou jsme se upnuli k pomíjivému, se můžeme obrátit zpět k Věčnému.

Je to proces obrácení toku – od rozptýlení k soustředění, od ega k Bohu, od nevědomí k poznání. Každý okamžik, kdy se mysl odvrátí od myšlenky na Boha, je příležitostí ji jemně, ale důsledně přivést zpět. Tak jako proud vody si po čase vytvoří nový koryt, i mysl si vyhloubí novou cestu – cestu k Bohu.

[size=150][b]Jednota poznání – Sat-Čit-Ánanda[/b][/size]

V neustálém obracení se k Bohu se rodí poznání, že všechno je Boží. Že nic není mimo Boží přítomnost.
V tomhle poznání se rozplývá hranice mezi „já“ a „ty“, mezi „moje“ a „tvoje“. Ego – s jeho neustálým porovnáváním, posuzováním a strachem – mizí ve světle pravdy.

Tento stav je popisován jako Sat-Čit-Ánanda – Bytí, Vědomí, Blaženost.
V něm poznáváme, že Boží království není vzdálené místo, ale stav bytí, kde vše je v jednotě, v míru, v lásce. To je ono „nebe“, Nirvána, ráj, o kterém mluví Mistři všech tradic.

[b][size=150]Z iluze do pravdy[/size][/b]

Dokud zůstáváme ve světě ega, vnímáme oddělenost. Ta rodí soutěžení, závist, kritika, strach a potřeba dokazovat svou hodnotu.

Ale v jednotě s Bohem se všechno mění – vidíme každého jako Božího, jako součást jednoho Bytí. A právě proto můžeme skutečně milovat bližního jako sebe samého – protože v hloubce nejsme odděleni.

[size=150][b]Cesta domů[/b][/size]

Obrátit mysl k Bohu neznamená uniknout světu. Znamená to prohlédnout jeho pravou podstatu.
Každý okamžik, každý člověk, každá zkušenost se stává připomínkou Boží přítomnosti. A čím víc mysl spočívá v Bohu, tím víc svět sám odhaluje svou svatost.

Jak říká Vivekánanda – [b][i]„Cvičte tedy opačným směrem.“[/i][/b]
Každá myšlenka obrácená k Bohu je krokem zpět domů, do Jednoty, do ticha, kde mizí všechno utrpení a zůstává jen Bytí, které je Láska.

[img]https://inspiruj.cz/images/smilies/love-smiley-009.gif[/img]

[url=http://www.poradnazdarma.cz/viewtopic.php?f=60&t=7285&p=215112#p215112][size=200][b]Opravdovost srdce – klíč k Boží přítomnosti[/b][/size][/url]

Na začátku cesty bývá Bůh často představou něčeho vzdáleného, někým, kdo nás soudí nebo pozoruje z dálky. Mnozí v sobě cítí jemný neklid při představě, že existuje bytost, která o nich ví všechno – i to, co by nejraději skryli. Jenže právě zde se skrývá největší paradox: tam, kde už není co skrývat, začíná svoboda.

Jakmile člověk pochopí, že Bůh skutečně ví všechno, že vidí každou naši myšlenku, touhu i zranění, a přesto nás nepřestává milovat, rozpadne se vnitřní obrana. Zmizí potřeba předstírat, zdokonalovat se pro pohled druhých či pro vlastní ideál. V tu chvíli se v člověku rodí hluboké uvolnění — návrat domů.

Opravdovost, která se v té chvíli zrodí, není chladná ani strohá. Není to jen „říkat pravdu“.
Je to otevřené srdce, které se nebojí být viděno takové, jaké je.
Z této opravdovosti vyrůstá láska – ne jako cit, ale jako stav bytí, který proniká každou buňku vědomí.

Když se člověk takto obrátí k Bohu, ne jako k ideji, ale jako k živé přítomnosti v sobě, začíná cítit, že „Boží vůle“ není vnucená moc zvenčí, ale vnitřní hlas radosti a klidu. Je to tichá jistota, že vše má své místo, že každá zkušenost má smysl. Boží vůle se pak neprojevuje příkazem, ale souhlasem s tím, co právě je — souhlasem, který přináší mír.

Tato opravdovost je klíčem, o němž mluvili mistři všech dob.
Je to otevření modrého nebe pravdy nad srdcem – brána, kterou proudí světlo až do duše.
V okamžiku, kdy se člověk odváží být zcela pravdivý a odevzdaný, bez výmluv a bez studu, Milost přichází sama. Ne jako odměna, ale jako návrat přirozeného řádu.

A tehdy se ukazuje, že Bůh nikdy nebyl mimo nás.
Byl přítomen v každém dechu, v každém záchvěvu touhy po domově.
Byl to vždy On, kdo v nás hledal sebe.

[b][size=150]Krijajóga a cesta k Lásce
Poznání a láska k Bohu[/size][/b]

Duchovní tradice napříč kulturami zdůrazňují, že k opravdové lásce k Bohu vede poznání Jeho přítomnosti. Nelze skutečně milovat to, co člověk nezná. Poznání zde však neznamená intelektuální informace, ale přímou zkušenost, že Bůh je živá realita – vědomí, radost a láska, které vše prostupují.

Právě k tomuto poznání směřuje krijajóga, duchovní praxe, která byla v 19. století obnovena a šířena učitelem Lahiri Mahasayou.

[b][size=150]Co je krijajóga[/size][/b]

Slovo krija znamená „čin“ nebo „metoda“, jóga znamená „sjednocení“. Krijajóga je tedy „metoda sjednocení“ – vnitřní cesta, která vede k propojení individuálního vědomí s božským.

Jde o specifickou techniku meditace a práce s dechem, při níž se pozornost obrací dovnitř a vědomí se soustředí na proud životní energie v těle. Postupné ztišování dechu vede ke ztišení mysli a k přímému vnímání jemnějších rovin bytí. Praxe tak podporuje hlubší klid, čistotu srdce a připravenost k zakoušení Boží přítomnosti.

[b][size=150]Úloha Lahiri Mahasayi[/size][/b]

Lahiri Mahasaya, jeden z nejuctívanějších indických jogínů, přijal zasvěcení do krijajógy od legendárního učitele Babajiho. Jeho posláním bylo předat tuto techniku nejen asketům a poustevníkům, ale také lidem žijícím běžným rodinným a pracovním životem. Tím se krijajóga stala univerzální cestou, otevřenou pro všechny, kteří hledají duchovní růst.

[b][size=150]Krijajóga a láska k Bohu[/size][/b]

Krijajóga není cílem sama o sobě. Je prostředkem, jak očistit mysl a připravit srdce na to nejdůležitější – na zkušenost božské lásky. Skutečná realizace přichází tehdy, když se praxe spojí s oddaností. Bez lásky by byla krijajóga pouze technikou; s láskou se stává branou k živému spojení s Bohem.

Když člověk začne milovat Lásku samotnou – ne ve smyslu citového připoutání, ale jako vědomí blaženosti, které prostupuje vše – tehdy se smysl krijajógy naplňuje. Praxe pomáhá vnitřně se soustředit, ale samotná blaženost je tím, co vše korunuje.


Krijajóga je duchovní technika, která urychluje vnitřní růst a otevírá cestu k hlubšímu poznání Boha. Lahiri Mahasaya ji zpřístupnil široké veřejnosti, aby každý člověk mohl najít cestu k vlastnímu zdroji radosti a lásky.

Její nejhlubší poselství však zůstává prosté:
[b]pravé sjednocení s Bohem nastává tehdy, když se člověk odevzdá Lásce samotné, která je Jeho podstatou.[/b]

[url=https://www.youtube.com/watch?v=DTdWcNyBmlc][img]https://yt3.ggpht.com/s5c6-NQBIZLfmeVvpm2cYBMAHaK-aLEzXLDVhoYEHRcCGpvViRnypr7SMYlxTIKyNnvEM4c6Bos9gA=s800-rw-nd-v1[/img][/url]

[b][size=150]"Jediný způsob, jak Boha "chytit", je láska."[/size][/b]
Paramahansa Yogananda

Není špatné říkat Pánu, že si něco přejeme,
ale větší víru ukazujeme, když jednoduše řekneme:
„Nebeský Otče, vím, že předjímáš každou mou potřebu. Udržuj mě podle své vůle.“

Řekněte Bohu: „Nebudu tě o nic prosit, udržuj mě podle své vůle.“
Na začátku je v pořádku říkat: „Chci toto, chci tamto.“
Ale jak rosteme, musíme rozvíjet čím dál větší odevzdanost.

Láska a odevzdanost Bohu – Paramahansa Jogananda

V Indii je příběh, který to ilustruje.

Jednoduchý vesničan žil podle filozofie:
„Bůh je ve všem. Proto ať se stane cokoli, já se jen odevzdám.“

Jednoho dne vběhl do vesnice rozzuřený slon.
Poháněč slona křičel: „Uhněte z cesty! Je v amoku – zničí vše, co mu přijde do cesty!“

Malý muž řekl: „Ale Bůh je ve všem.
Je i v tom slonovi, proto budu mít víru.“

Slon se rozběhl, zvedl vesničana na kly a odhodil ho stranou; byl těžce zraněn.
„Jak je to možné?“ ptal se. „Bůh je v něm, Bůh je i ve mně.
Proč bych měl takto trpět?“

Šel ke svému guruovi, který ho učil těmto pravdám.
Moudrý muž mu odpověděl: „Ano, ale zapomněl jsi, že Bůh je i v poháněči!
Proč jsi ho neposlechl, když ti říkal, abys uhnul?“

Kde je tvá mysl, tam trávíš čas.
Co kdyby ti Bůh nedal schopnost hrát, číst nebo pracovat?
Nemohl bys nic dělat.
Proto musí být On na prvním místě v tvém životě.

Bůh ví, co je v tvém srdci; dej Mu tam první místo.

Jediný způsob, jak „chytit“ Boha, je láska.
Medituj na Něj a pak vroucně modli:
„Pane, nemohu bez Tebe žít.
Ty jsi Síla za mým vědomím.
Miluji Tě.
Zjev se mi.“

Když se vzdáš spánku, abys na Něj meditoval,
když opustíš sobectví a pláčeš nad Jeho utrpením v tvých bratrech, On k tobě přijde.
Když skutečně obětuješ pro Něho, je polapen sítí tvé lásky.

Nic jiného Ho nemůže získat.

Poznání připravuje cestu k lásce.
Nemůžeš milovat to, co neznáš.
Poznání Boha tedy musí předcházet lásce k Němu.

To poznání přichází skrze praxi krijajógy, techniky, kterou dal Lahiri Mahasaya.

Když poznáš Boha, budeš Ho milovat; a když Ho miluješ, odevzdáš se Mu.

Dokud tvá oddanost a uvědomění Boha nejsou úplné, neodpočívej;
nepodléhej spánku, když máš meditovat.
Nikdy nedávej nic před Boha!
Jeho láska je ta největší.

Dokud dáváš jiné věci na první místo, On čeká.
Ale tvé otálení může být příliš dlouhé a tvé utrpení velké.
Neodkládej.
Buď si jistý ve svém svědomí, že ses snažil o spojení s Ním.

Neodpočívej, nevzdávej to, dokud Ho neuvidíš vlastníma očima nebo nepocítíš ve svém srdci.

Zrození, hry, manželství, děti, stáří – a život je pryč.
To není život!
Život je mnohem hlubší a krásnější, jak jsem zjistil.

Když poznáš Boha, smutek zmizí.
Ti, které jsi miloval a ztratil ve smrti, jsou s tebou znovu v životě věčném.
Už nevíš, koho považovat za „svého“, protože všichni jsou tvoji.

Krása Boha je nesmírná.
Těšit se z květin je dobré,
ale mnohem větší je vidět za jejich krásou tvář Boha.

Hudba pro hudbu samotnou se nemůže srovnat s nasloucháním Božímu tvůrčímu Hlasu v ní.

Ačkoli je Bůh přítomen v omezených krásách stvoření,
moudrostí je poznat své věčné Já, přesahující formu a konečnost.

Nemá smysl připoutávat se k čemukoli na tomto světě.
Tolika věcí přichází a odchází v Pánově kosmickém dramatu.

Jeden velký světec řekl: „Nezáleží mi, kde budu, Pane,
jen mě nepotrestej zapomněním na Tebe.“
To je největší trest.

Veškeré utrpení lze odstranit dotykem Boha.

Tento nesmírný svět byl stvořen proto, abys použil svou inteligenci k získání poznání Ducha, poznání o sobě samém.

Jediná myšlenka tě může vykoupit.
Neuvědomuješ si, jak mocně působí tvé myšlenky v éteru.

Jak bys poznal lidskou lásku, kdyby ti ji Bůh nedal tím, že ji vložil do srdce každého tvora?
A protože je Bůh tak laskavý a milující, On by měl být předmětem tvého hledání.

Nechce se ti vnucovat.
Ale tajemné fungování tvého těla, inteligence, kterou ti dal, a každý jiný div života
by ti měly být dostatečným podnětem, abys Ho chtěl najít.

Každý člověk by byl vykoupen, kdyby se snažil.
Musíš se snažit!

Když jsem začínal na této cestě, můj život byl zpočátku chaotický;
ale když jsem vytrval, věci se začaly jasně a nádherně vyjasňovat.
Vše, co se dělo, mi ukazovalo, že Bůh je a že může být poznán už v tomto životě.

Když najdeš Boha, získáš jistotu a nebojácnost!
Pak už na ničem jiném nezáleží, nic tě už nevyděsí.

Takto povzbuzoval Krišna Ardžunu, aby beze strachu čelil bitvě života a dosáhl duchovního vítězství:
„Nepoddávej se malomyslnosti; nesluší se to na tebe.
Ó spalovateli nepřátel, zanech této slabosti! Povstaň!“ (Bhagavadgíta II:3).

Každý z nás je Božím dítětem.
Jsme zrozeni z Jeho ducha, v celé jeho čistotě, slávě a radosti.
To dědictví je nedotknutelné.

Odsuzovat sebe jako hříšníka, odsouzeného na cestu bludu, je největší ze všech hříchů.

Bible říká: „Nevíte, že jste chrámem Božím a že Duch Boží ve vás přebývá?“ (Korintským 3:16).

Vždy pamatuj: tvůj Otec tě miluje bezpodmínečně.
Ale protože ti dal svobodu vzdálit se od Něho nebo se k Němu přiblížit,
čeká, až vyjádříš touhu po Jeho lásce, než k tobě přijde.

Jednou, když jsem meditoval, slyšel jsem Jeho hlas, který šeptal:
„Říkáš, že jsem pryč, ale ty jsi nevešel dovnitř.
Proto říkáš, že jsem pryč.
Já jsem vždy uvnitř.
Vejdi a uvidíš Mě.
Jsem vždy zde, připraven tě přivítat.“

Na duchovní cestě je nutná hluboká upřímnost.
V bezelstnosti se rodí Duch.
Ježíš řekl: „Tyto věci jsi skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým.“ (Matouš 11:25).

Před Bohem je naše lidská moudrost nicotná.
Jediný způsob, jak Ho přimět, aby se nám zjevil, je nabídnout Mu stejnou bezpodmínečnou lásku, jakou On dává nám.

Každý nakonec najde spásu,
ale ti, kdo se zdržují na cestě, upadají do příkopu lhostejnosti.
Lhostejnost brání člověku uvědomit si, jak důležité je najít Boha právě teď, v tomto okamžiku.

Naše velká kroužící planeta, naše lidská individualita
nám nebyly dány jen proto, abychom chvíli existovali a pak zmizeli v nicotě,
ale abychom se ptali, o čem to všechno je.

Žít bez pochopení smyslu života je pošetilé, ztráta času.
Tajemství života nás obklopuje; dostali jsme inteligenci, abychom je vyřešili.

Tvoje radost musí proudit z pramene tvé poznané duše.
Tvůj úsměv se musí šířit na všechny duše, které potkáš, i na celý vesmír.
Každý tvůj pohled musí odrážet radostnou duši a šířit svou nákazu do myslí ponořených v pochmurnosti.

Přestaň snít, že jsi jen obyčejný smrtelník,
neustále procházející duševními vzestupy a pády.
Ať se stane cokoli, vždy si pamatuj, že jsi stvořen k obrazu Ducha.

Živá radost ve všem – Pramen kosmické blaženosti –
tě musí skrápět svým proudem a nechat radost proudit tvými myšlenkami, každou buňkou a tkání tvého bytí.

Pamatuj, že po mnoho hodin ve stavu hlubokého beze-snového spánku,
což je nevědomé vnímání duše, jsi šťastný celou dobu.
Proto během dne, bez ohledu na to, jak moc jsi znepokojen nočními můrami duševních zkoušek a otřesů,
se musíš stále snažit být vnitřně vždy nově radostný,
jako stále čerstvé zurčící vody potůčku.

Když budeš neustále cítit blažený stav po meditaci,
budeš žít v extázi; budeš jedno s novou Radostí své duše,
a kdokoli bude kolem tebe, bude jako ty –
tak jako stálý dotek santalového dřeva činí ruku voňavou.

„Jejich myšlenky zcela na Mě, jejich bytí Mi odevzdané,
osvětlujíce se navzájem, stále Mě oslavují,
Moji oddaní jsou spokojení a radostní.“ (Bhagavadgíta X:9)

[b][size=200]Objevení Boha v sobě: Cesta k ničím nepodmíněné lásce[/size][/b]

V tichu mezi myšlenkami, v prostoru mezi reakcí a uvědoměním, se rodí něco hlubšího než slova. Mooji, duchovní učitel, nás vede k poznání, že nejsme myslí, ale vědomím, které ji pozoruje. A právě v tomto poznání začíná cesta k objevení Boha v sobě.

[b][size=150] Mysl jako nástroj, ne pán[/size][/b]

Mnozí z nás žijí ve stínu své mysli. Reagujeme na její hlasy, ztotožňujeme se s jejími příběhy, a tím jí nevědomě dáváme sílu. Mooji říká: [b][i]„Nauč se nereagovat na svou mysl a uvidíš, že mnoho z toho, co říká, není pravda.“[/i][/b] Když přestaneme mysli věřit vše, co nám předkládá, začneme ji vnímat jako nástroj – ne jako pána našeho bytí.

[b][size=150]Vědomí jako brána k božskému[/size][/b]

Jakmile se od mysli odtáhneme, objevíme prostor čistého vědomí. V tomto prostoru není strach, soud ani touha. Je to ticho, které není prázdné, ale plné přítomnosti. Mooji nazývá tento stav „Bytím“ – a jeho ochrana je aktem uctění Boha v nás. Nejde o víru v něco vnějšího, ale o přímé poznání božské podstaty, která je naším pravým Já.

[b][size=150]Ničím nepodmíněná láska jako přirozený stav[/size][/b]

Když se ukotvíme ve vědomí, začne se spontánně objevovat láska. Ne ta, která závisí na okolnostech, uznání nebo výměně. Ale láska, která prostě je. Mooji říká: [b][i]„Tvůj svět se spontánně dostane do harmonie a láska zde rozkvete.“[/i][/b] Tato láska není výsledkem úsilí – je přirozeným projevem bytí, které není ničím zatíženo.

[b][size=150] Bůh jako ticho v nás[/size][/b]

Objevit Boha v sobě neznamená najít něco nového, ale rozpomenout se na to, co tu bylo vždy. Bůh není koncept, ale přímá zkušenost ticha, přítomnosti a lásky, která nevyžaduje důvod. Když se přestaneme ztotožňovat s tím, co přichází a odchází, zůstává jen to, co je věčné – a to je Bůh v nás.

[b][size=150] Pozvání k praxi[/size][/b]

[b]Ztiš se:[/b] Sedni si v tichu a pozoruj svou mysl bez reakce.

[b]Zeptej se:[/b] Kdo pozoruje tuto myšlenku?

[b]Zůstaň:[/b] V tom, co pozoruje. Nech lásku rozkvést bez podmínek.

Tato cesta není o úsilí, ale o odevzdání. O odvaze být tím, kým skutečně jsme – vědomím, které miluje bez důvodu. A právě tady, v tomto tichém prostoru, se setkáváme s Bohem.

[img]http://inspiruj.cz/images/smilies/love-smiley-009.gif[/img]

[youtube]q-AOP4udsEQ[/youtube]

[size=200][b]Cti Boha v sobě[/b][/size]

Nauč se nereagovat na svou mysl a uvidíš, že mnoho z toho, co říká, není pravda a je to nesmysl.

I když reaguješ, ztotožňuješ se, živíš její sílu.

Brzy uvidíš, že tyto věci nestojí za to, aby ses do nich zapojoval. A tak začneš chránit svou bytost.

Chráníš-li svou bytost, uctíváš Boha uvnitř sebe.

Ty nejsi mysl. Jsi svědek mysli.

To je vodítko, že jsi vědomí, ne mysl.

Když si to uvědomíš a toto poznání v tobě znovu zesílí, tvůj svět se spontánně dostane do harmonie a láska zde rozkvete.

[b][size=150]Odpoutání – cesta k pravdě v srdci[/size][/b]

Slovo odpoutání mnozí z nás znají. Často ho spojujeme s představou, že musíme něco odstranit, zničit nebo potlačit. Avšak ve skutečné duchovní praxi odpoutání není aktem agrese ani útěku. Je to jemný, ale hluboký vnitřní pohyb – uvolnění sevření, které máme kolem věcí, lidí nebo myšlenek.

Mooji ve svém poselství připomíná, že odpoutat se neznamená přestat se zajímat či zavřít oči. Znamená to dovolit, aby daná věc existovala, ale zároveň se nechat vést hlubší přítomností, která není na ní závislá. Když se takto odpoutáme, něco se začne měnit – nejen v nás, ale i v té situaci. Energie zpomalí, napětí povolí a my zůstáváme jako svědek, který v tichu poznává svou pravou podstatu.

Právě v tomto zpomalení se v srdci odhaluje, kým skutečně jsme. Nepřátelé, problémy či překážky, které jsme vnímali jako neřešitelné, se mohou ukázat jako iluze – stíny, které se rozplynou pod světlem jasného vědomí.

Odpoutání není odtažitost ani lhostejnost. Je to akt důvěry. Důvěry v to, že pravda se nemusí prosazovat silou, ale odhaluje se sama, když se přestaneme držet toho, co nás svazuje.

Vnitřní svoboda, která z odpoutání vychází, je tichým svědectvím o velikosti Boha, o moudrosti života a o naší schopnosti být plně přítomní, aniž bychom byli spoutáni.

[youtube]8AYSN93HCSs[/youtube]
[b][size=150]
Síla odpoutanosti
[/size][/b]
Bůh mi dal toto slovo. To slovo „odpoutat se“ jsem znal už předtím, ale Bůh ho ve mně oživil. Odpoutej se od této věci. Nemusíš ji zničit, nemusíš ji zabít, nemusíš ji proklínat. Ale nauč se odpoutat. A když se od něčeho odpoutáš a přesto tomu věnuješ pozornost, změní se to, zpomalí se. A v tom zpomalení zůstaneš jen ty – a ve tvém srdci se odhalí, kým jsi.

To je moje hlavní poselství. Zůstaň u toho. Jsi tam jen ty. A všechny ty nepřátele, všechny ty věci, o kterých sis myslel, že jsou špatné, poznáš, že ve skutečnosti nebyly skutečné. Někdo tě vyzval, abys to prověřil, ty jsi poslechl – a objevil jsi velikost mého Boha.

[youtube]PjJSyW1KVUU[/youtube]

[b][size=150]Spojení s Bohem – Meditační inspirace podle Swamiho Chidanandy[/size][/b]

Každý den, ráno i večer, si tiše sedni.
Odpoutej své vědomí od světa.
Uklidni mysl.
Drž tělo vzpřímené.
Dýchej přirozeně a rytmicky.
Pozvedni své vědomí recitací své oblíbené modlitby, nebo opakováním Božího jména, pokud chceš.
Ať už má tvé náboženství jakékoli jméno pro Nejvyšší Bytost, opakuj toto jméno.

Všechna tato jména směřují k témuž: naprosté dokonalosti, nekonečné dokonalosti, věčnému životu, nevyjádřitelnému míru, nekonečné blaženosti, naprosté čistotě, úplné pravdě a světlu.
Tímto způsobem se spojuješ s Božstvím.

Ať už patříš k jakékoli víře, jsi dítě Boží.
Bůh je univerzální Duch.
A protože jsi dítě Boží, jsi také božský.
Pocítíš svou božskost.
Pocítíš svou duchovní podstatu.
Pocítíš se jako naprosto dokonalý, nezničitelný, věčně blažený, věčně pokojný.
A snaž se v tomto stavu vědomí zůstat co nejdéle.

Když mysl začne bloudit, nevšímej si toho.
Jemně ji přiveď zpět.
Zaměř ji zpět do uvědomění své skutečné podstaty.
Buď v tomto uvědomění.
Pocítíš se bez těla, bez mysli, bez jména a tvaru, bez zrození a smrti, mimo čas.
Vstup do vědomí Božství a setrvej v něm.

Neexistuje nic.
Není čas, není prostor.
Je jen nekonečný, nadčasový oceán bytí, vědomí a blaženosti.
Spoj se s tím oceánem a řekni si:
[b][i]„Jsem součástí toho nekonečného oceánu blaženosti, míru a světla.“[/i][/b]

Pravidelná denní meditace přináší vyrovnanost a pocit zakotvení v Bohu.
Začínáš vnímat Boží přítomnost ve svém srdci.
A síla meditace je taková, že i když se věnuješ běžným denním činnostem – ať už doma, v práci nebo mezi lidmi – vzniká stálý, nepřerušovaný proud myšlenky na Boha, vědomí Boha.
Toto je účinek pravidelné meditační praxe.

— Sri Swami Chidananda

[youtube]lZMFqoKhM54[/youtube]

[b][size=150]MOOJI - Mája je nástrojem Boha[/size][/b]

Ale řeknu vám něco, co je dobré. I tato Mája je nástrojem Boha. Je v Božím plánu. Nemůže existovat nic, co by bylo v opozici vůči Bohu. Ale Bůh nechá věci vypadat jako protiklad Boha, aby ukázal, že i náš pojem Boha je formován Májou.

Protože redukujeme Boha na nějakou bytost, ale Bůh je za hranicí jednoty — a přesto se objevuje skrze jedinečnost, tak jako se objevuje ve všem ostatním. Ukáže se i skrze jedinečnost, což je také nezbytné, aby tě mohl potkat na tvé úrovni vnímání a pomohl ti růst a pozvednout tvoje vědomí, dokud se nakonec nerozpustí v éteru nekonečna.

[youtube]0MqA1J1xyQk[/youtube]

[b][i]Bůh je vlastní Já, dech jeho dechu, život jeho života, Átmá. Dokud mu není odhaleno jeho pravé Já, nesmí hledající polevit ve svém hledání. Hledáním člověk zjistí, že Já je na dosah ruky. Cítit se unavený, vyčerpaný, protože Ho člověk nenašel, je vskutku velmi dobrým znamením. Znamená to, že se člověk blíží k očištění svého srdce a mysli.[/i][/b]
~ Anandamayi Ma

[b][size=200]„Vědomí je přítomnost Boha ve vás.“[/size][/b]
– Rupert Spira

[img]https://www.eomega.org/sites/default/files/styles/scale_and_crop_425x425/public/media/rupert_spira_bio1_crop.jpg?itok=P8Byx63D[/img]

Rupert Spira to vyjadřuje jasně a hluboce – Bůh není koncept, kterému je třeba věřit, ale přítomnost, kterou je třeba žít. Vědomí není něco, co „máte“; je to to, čím jste. A když odpočíváte v tomto čistém vědomí, odpočíváte v srdci samotného Boha. Nic dalšího není třeba přidávat, vylepšovat ani dosahovat – protože Zdroj je již vzhůru jako vy. Toto pochopení hroutí hledání. Nekráčíte k Bohu – jste místem, ze kterého Bůh již září. Každá myšlenka, pocit a zážitek je pohybem v poli božského poznání. A toto poznání není pasivní – je to láska, je to mír, je to inteligence za všemi věcmi, tiše a věčně přítomná jako vaše vlastní bytí.

[img]http://inspiruj.cz/images/smilies/love-smiley-009.gif[/img]

[youtube]7CJvxLImylE[/youtube]

[b][size=150]Jak se to vůbec mohlo stát?[/size][/b]

Obvyklé vysvětlení samozřejmě je, že svět byl stvořen Bohem. V křesťanské a katolické teologii se říká, že Bůh stvořil svět z ničeho. A chci zdůraznit, že podle katolického, islámského i židovského učení Bůh nestvořil svět jen jednou a pak ho nechal běžet jako natažený stroj. Všechny tyto tři náboženství učí, že Bůh neustále tvoří svět z ničeho – právě teď – a svou božskou energií ho každým okamžikem uvádí v bytí.

Pro nás, zvláště pro vzdělané lidi moderního světa, je však obtížné staromódní představu Boha považovat za věrohodnou nebo přijatelnou. V kostele nebo v synagoze se zdá, že oslovujeme nějakou královskou bytost. Rozvržení těchto míst připomíná královský dvůr – je tam trůn, a k bytosti zastoupené oltářem, trůnem nebo svatostánkem se obracíme s modlitbami a prosbami, jako by to byl král, který ve své všemohoucí a vševědoucí moudrosti stvořil vesmír.

Ale když se podíváme skrze dalekohledy a mikroskopy nebo jen vyjdeme do lesa a pozorujeme přírodu, narážíme na problém. Obraz Boha, jaký máme z posvátných písem – Bible nebo Koránu – jaksi neodpovídá světu kolem nás. Stejně jako bychom si nedovolili připsat hudební skladbu Stravinského Bachovi, tak styl Boha, jakého uctíváme v kostelech, mešitách a synagogách, se zdá zcela odlišný od stylu přírodního vesmíru. Je těžké představit si, že by autorem jednoho byl zároveň autor druhého.

Mnoha inteligentním lidem se navíc tradiční náboženské představy o Bohu zdají příliš primitivní. Připadá jim nemožné, že by tento vesmír mohl být výtvorem naivní představy Boha jako jakéhosi starého pána, který žije vysoko nad hvězdami, sedí na zlatém trůnu a je uctíván zástupy andělů. Taková představa se zdá téměř nedůstojná ve světle toho, co nám moderní věda odhalila o vesmíru.

Jeden můj přítel, Richard Bost, například vyfotografoval obraz Boha Otce v kostele na jih od Oaxaky v Mexiku. Jde o velmi primitivní katolickou představu Boha – má trojitou korunu jako papež, je mladý a pohledný, ne starý šedovlasý „starodávný muž“ – tedy idol Boha Otce. Tato představa se ale stala pro mnohé nevěrohodnou.

Také myšlenka, že kořen vesmíru – to, čemu teolog Paul Tillich říká „základ bytí“ – je osoba, k níž se můžeme vztahovat stejně jako k jiným lidem, je pro mnohé neudržitelná. A navíc osoba, která se o nás stará – jak říká Ježíš: „Pět vrabců se prodává za haléř, a ani jeden z nich nepadne na zem bez vědomí Otce.“ Tedy že Bůh se o nás stará mnohem víc. Ale představa takové osoby, která je si vědoma všeho, co jsme a co děláme, a tím nás vlastně vytváří, je pro nás téměř nepředstavitelná.

Často jsem přemýšlel o tom, že představa Boha, jakého lidé uctívají, je ve skutečnosti pokus si představit dokonalou lidskou bytost. Ale je to špatný pokus. Například Ježíš učil, že máme odpouštět těm, kdo proti nám zhřeší. A když se ho učedníci ptali: „Kolikrát máme odpustit?“ odpověděl: „Vždycky.“ To se však vyžaduje od svatého, ale ne od Boha. Bůh neodpustí, dokud se neomluvíte – musíte se kát, pokud jste spáchali smrtelný hřích, jak to nazývá katolická církev. Jinak jste navěky odsouzeni do věčných žalářů nebeského dvora, známých jako peklo.

To mi nepřijde jako milý člověk. Takového Boha byste si nepozvali na večeři – všichni by byli nervózní, jak vás sleduje, jako by viděl skrz vás a znal každou vaši faleš, každou nepravost. A i kdyby vám odpustil, přesto by vás přiměl cítit se hrozně. Takovou společnost na večeři prostě nechcete.

Možná si myslíte, že jsem lehkovážný, když to říkám. Ale nezapomeňte, že obraz Boha, který lidé nosí ve své mysli – i velmi vzdělaní filozofové a teologové – má obrovský vliv na jejich náboženské pocity, na vztah k vesmíru i k sobě samým.

Právě z tohoto důvodu se tradiční představa Boha stala pro mnohé nevěrohodnou. Moderní protestantští teologové a dokonce i někteří katolíci proto mluví o „smrti Boha“ – a o možnosti „náboženství bez Boha“. Co by zbylo z evangelia Ježíše Krista, kdyby se ukázalo, že jeho víra v Boha není nutná ani platná? Co by zůstalo z jeho učení o péči o druhé, o společenské odpovědnosti? Kdyby představa Boha prostě zmizela?

To mi připadá jako velmi vlažné náboženství. Pokud chcete říct, že tento život je jen pouť od porodnice ke krematoriu – a tím to končí – pak vám, řekněme, chybí představivost.

Já bych se na teologii „smrti Boha“ rád podíval jinak. Nezemřel Bůh, ale představa Boha. Konkrétní pojetí Boha se stalo neudržitelným – a to je podle mě dobře.

V židovské i později křesťanské teologii je základní zásadou, že zaměnit Boha za idol – obraz, představu nebo koncept – je chyba, nebo chcete-li hřích. A hřích – jak říká řecký Nový zákon – je „hamartia“, což znamená „minout cíl“. Je to jako netrefit terč v lukostřelbě.

A tak i obrazy Boha – jako ten, co jsem ukázal – jsou idoly. Ale ani ti nejprostší Mexičané si nemyslí, že Bůh opravdu vypadá takto. Problém je, že si ho tak mohou představovat v mysli. Ale dřevěné nebo kamenné obrazy Boha nebyly nikdy brány doslova.

Nebezpečné obrazy Boha nejsou ty hmotné, ale ty, které si vytváříme z myšlenek a pojmů. Myšlenka je abstraktní – a proto působí duchovněji než dřevo nebo kámen, ale právě v tom je její klam. Například svatý Tomáš Akvinský definoval Boha jako „nutnou bytost“ – „ten, který nutně je“. To je filosofický koncept. Ale i to je idol, protože zaměňuje Boha za myšlenku.

A stejně tak mnozí lidé považují Bibli za „autentické Boží slovo“ a uctívají ji – činí z ní idol. Ignorují přitom Ježíšovu ironickou poznámku: „Zkoumáte Písma, protože si myslíte, že v nich máte život…“ A svatý Pavel říká: „Litera zabíjí, ale duch oživuje.“

A tak cokoli dosadíte na místo Boha – obraz nebo myšlenku – nevyhnutelně Boha zkresluje.

[url=https://www.youtube.com/watch?v=vSDKXhT0B68][size=200][b]Rozmanitost a božství [/b][/size][/url]

[img]https://d289p81wn41b34.cloudfront.net/images/audio/2-detail/all-of-life-is-relationship-182.jpg[/img]

Jako lidské bytosti si myslím, že je pro nás důležité, aby i to, co je ve své podstatě bezejmenné a bez tváře, nějakou tvář mělo — nebo jméno. Abychom to mohli nějak pojmenovat. Protože to nám slouží jako připomínka, může v nás něco vyvolat, připomenout nám, že existuje tato hluboká dimenze bytí, na kterou je v komplexnosti života snadné zapomenout. A je snadné ztratit živý pocit propojení s vlastní božskostí, s tím, co je posvátné. A také s božskostí druhých bytostí.

Zdá se, že v dnešním světě, v mnoha jeho částech, skutečně potřebujeme znovu se propojit s tím, co máme společné. Máme tolik způsobů, jak vyjádřit svou nespokojenost — můžeme sednout k počítači a napsat cokoli, co nás rozčiluje. A někdy je to dobře. Je dobré mít možnosti, jak se lidé mohou vyjádřit, obzvlášť ti, kteří se dříve necítili oprávněni nebo schopni se vyjadřovat. Takže si myslím, že část toho, co dnes prožíváme, je i důsledkem této novosti — toho, že v podstatě kdokoli má přístup k tomu, aby byl jeho hlas alespoň čten, když už ne slyšen ostatními.

Zdá se, že už nějakou dobu jsme v období, kdy je vyjadřování nespokojenosti velmi běžné — a může to být důležité, velmi důležité. Je potřeba mít cesty, jak to dělat. Ale nesmíme také zapomínat na to, co nás spojuje. Protože připomínání si toho, co nás skutečně spojuje — přes všechnu naši rozmanitost — všechna místa, kde lidé žijí, různé etnické, rasové a náboženské identity — lidské bytosti jsou nesmírně různorodé.

Stejně jako život sám — stačí se projít lesem a nenajdete dva stejné stromy. Ani dvě vlny, které dorazí na pláž, nevypadají stejně. Rozmanitost se zdá být jedním z principů přírody. A přesto v této rozmanitosti — pokud se skutečně intuitivně otevřeme, zklidníme se a rozšíříme své vnímání — můžeme začít vnímat, že mezi tím vším je také něco společného. Propojující nit napříč všemi formami života.

A myslím, že to je jedna z možností, kterou náboženské slavnosti a obřady ve světě mají — mohou se zvrhnout v myšlenku „náš způsob je ten jediný správný“ a vyloučení všech ostatních přístupů. Ale mohou být také cestami, jak se propojit s posvátným, jak si znovu připomenout. A možná se dokonce začít spojovat způsobem, který přesahuje naše vlastní pojetí duchovna.

Každý máme vlastní způsoby, jak o duchovnu mluvit — o pravé podstatě. Někteří o ní mluví jako o vědomí nebo uvědomění, jiní jako o duchu, někomu je bližší slovo „božské“. Někdo tomu říká Kristus, jiný Buddhovská přirozenost. Každý z nás má svůj vlastní způsob, jak popsat především svou hlubokou osobní zkušenost.

[youtube]vCG8At3oAcU[/youtube]

[b][size=200]Kde je Bůh? [/size][/b]

Shree Ramkrishna Paramhans

Kolik hvězd vidíte na noční obloze? Ale jakmile vyjde slunce, už je nevidíme. Znamená to snad, že hvězdy přes den neexistují? Ó člověče, když žiješ v nevědomosti, nemůžeš vidět Boha. Ale neříkej, že Bůh neexistuje, jen proto, že ho nevidíš. Tento lidský život je nesmírně vzácný. Pokud se v tomto životě nepokusíte poznat Boha, pak je vaše zrození marné. Člověk sklízí plody podle svých pocitů a úmyslů. Bůh je jako strom plnící přání; cokoli si od něj člověk žádá, to také obdrží.

Syn chudého muže pilně studuje a stane se soudcem. Myslí si: „Teď jsem úspěšný, dosáhl jsem vrcholu pokroku, opravdu si užívám života.“ Bůh praví: „Dobrá, užívej si.“ Ale když ten samý soudce odejde do důchodu a žije z penze, přemítá: „Ach, v životě jsem vlastně neudělal nic významného.“ A Bůh také říká: „Ano, vlastně jsi nic neudělal.“

Na tomto světě se člověk rodí se dvěma sklony: věděním (vidja) a nevědomostí (avidja). Vědění vede k osvobození, zatímco nevědomost člověka poutá ke světu. Když se člověk narodí, obě tendence jsou v rovnováze jako dvě stejné misky vah. Brzy se však jedna miska naplní přitažlivostí světských potěšení a druhá přitažlivostí k Bohu. Pokud se mysl přiklání ke světským radovánkám, nevědomost ztěžkne a člověk se ponoří do světa. Pokud vzroste přitažlivost k Bohu, miska vědění ztěžkne a člověk je přitahován k Bohu.

Poznejte toho jediného nejvyššího Boha. Pokud ho poznáte, poznáte všechno. Stejně jako přidáním nul za jedničku získáte desítky, stovky, tisíce, ale pokud tato jednička chybí, všechny nuly jsou bezcenné. Stejně tak nejprve zakuste Boha, pak se dívejte na svět. Nesnažte se nejprve získat bohatství; nejprve dosáhněte Boha.[b][color=#FF0000] Pokud vstoupíte do světa poté, co jste poznali Boha, váš vnitřní klid nebude nikdy narušen.[/color][/b] Chcete-li reformovat společnost, nejprve dosáhněte Boha. I poté můžete společnosti sloužit. Vzpomeňte si na dávné mudrce, kteří se zřekli světa, aby dosáhli Boha. Dosažení Boha je nejdůležitějším úkolem. Pokud dosáhnete Boha, vše ostatní bude následovat. Nejprve poznejte Boha, pak přemýšlejte o přednáškách, sociální práci a tak dále.

Stejně jako když cestovatel dorazí do nového města, nejprve hledá bezpečné místo k přenocování. Teprve poté, co najde útočiště, může v klidu prozkoumat město. Pokud útočiště není, noc se stává obtížnou a temnou. Stejně tak po příchodu na toto neznámé místo zvané svět nejprve hledejte věčné útočiště – Boha. Pokud nenajdete Boha jako prvního, pak až přijde temnota smrti, přinese velké utrpení. Stejně jako ve velkých skladištích jsou u dveří umístěny pasti s pufovanou rýží a zrním, aby chytily krysy přilákané vůní. Krysy zapomenou na cennou rýži uloženou ve skladu a z chamtivosti padnou do pasti a zemřou. Stejným způsobem se i lidé zaplétají do malých potěšení světa a zapomínají na skutečnou blaženost Boha – Brahmánandu. Chytí se do sítě iluze – máji – a zaniknou.

Učenec se jednou zeptal Šrí Rámakrišny: [b]„Lidé z Teosofické společnosti říkají, že existují osvícené bytosti a říše jako sluneční svět (Súrjalóka), měsíční svět (Čandralóka), hvězdný svět (Nakšatralóka) a cesty jako dévajána jsou skutečné, a že subtilní tělo člověka může cestovat na taková místa. Mluví o mnoha takových věcech. Mahárádži, jaký je váš názor na toto?“[/b] Šrí Rámakrišna odpověděl: [b]„Oddanost je to pravé. Snaží se ti lidé vůbec pěstovat oddanost? Pokud usilují o poznání Boha, pak je to dobré. Ale pamatujte, zaplétat se do témat jako Súrjalóka, Čandralóka a Nakšatralóka není správná cesta. Člověk musí mít oddanost u nohou Pána. K tomu je nutná duchovní praxe. Člověk k němu musí volat z celého srdce. Musí odvrátit mysl od všech směrů a soustředit ji pouze na Boha. Ať už jde o Védy, Védántu nebo jakékoli jiné písmo, nic se nestane, dokud v srdci nebude hluboká touha po Bohu. Uctívejte s plnou koncentrací, provádějte duchovní praxi. Dosažení Boha není snadné, vyžaduje intenzivní a upřímné úsilí.“[/b]

Oddaný se jednou zeptal: [b]„Uvidí Boha každý?“[/b] Šrí Rámakrišna odpověděl: [b]„Ano.“[/b] Stejně jako někteří lidé jedí ráno, jiní v poledne a další večer, podobně někteří poznají Boha v tomto životě, někteří v budoucích zrozeních, ale nakonec Boha zakusí každý. Stejně jako si malé dítě hraje samo doma s hračkami beze strachu a starostí, ale v okamžiku, kdy přijde jeho matka, odhodí všechny hračky a běží k ní volajíc: [b]„Mami, mami!“[/b] Stejně tak jste i vy nyní pohlceni hrou s hračkami bohatství, prestiže a slávy, bezstarostně v tomto světě. Ale v den, kdy spatříte onu blaženou božskou Matku, všechny tyto hračky se vám budou zdát bezcenné. Všechno zanecháte a poběžíte k ní.

Mnoho drahých kamenů leží skryto v oceánu, ale člověk se musí snažit, aby je získal. Pokud nenajdete drahokam při prvním ponoru, nepředpokládejte, že oceán žádné neskrývá. Musíte se potápět znovu a znovu. Podobně, pokud neuspějete na svých počátečních krocích k Bohu, nepanikařte ani neztrácejte naději. Pokračujte v praxi s trpělivostí. Jednoho dne jistě uzříte božské. [b][color=#FF0000]Meditujte o Bohu, který je ztělesněním vědomí a blaženosti, a začnete prožívat radost.[/color][/b] Ve skutečnosti tato radost vždy sídlí ve vás; jen kvůli nevědomosti ji nedokážete cítit. Čím více se vzdálíte smyslovým potěšením, tím více poroste vaše láska k Bohu.

Hromadění bohatství nečiní člověka skutečně bohatým. Skutečně bohatý člověk je ten, jehož dům má v každé místnosti rozsvícenou lampu. Chudý člověk si nemůže dovolit rozsvítit lampu v každé místnosti kvůli ceně oleje. Stejně tak nenechte chrám svého těla zůstat v temnotě; rozsviťte v něm lampu vědění. Každý člověk je schopen získat vědění. Každá duše má spojení s nejvyšší Duší. Stejně jako přidáním nul za číslici jedna vznikají velká čísla, pokud je tato jednička odstraněna, všechny nuly se stanou bezcennými. Podobně duše nemá žádnou skutečnou hodnotu, pokud není spojena s Bohem. Vše na tomto světě získává skutečnou hodnotu pouze ve spojení s Bohem. Dokud bytost pracuje pro Boha, získává zásluhy. Ale jakmile zapomene na Boha a jedná pro své vlastní jméno a slávu, nezíská nic.

Stejně jako lampa nemůže hořet bez oleje, člověk nemůže skutečně žít bez Boha. Vztah mezi Bohem a duší je velmi blízký, jako vztah magnetu a železa. Ale když je železo pokryto špínou, magnet ho nemůže přitáhnout. Stejným způsobem, když je duše pokryta špínou iluze – máji – Bůh ji k sobě nemůže přitáhnout. Ale pokud očistíme svá srdce slzami modlitby a pokání, pak začneme být přitahováni zpět k Bohu. Spojení duše a nejvyšší Duše je jako setkání hodinové a minutové ručičky na hodinách. Většinu času se mohou zdát oddělené, ale ve správný okamžik se spojí. Duše zapletená do pout iluze se nazývá džíva (individuální duše), zatímco duše osvobozená od pout je Šiva, tedy Bůh.

Když je do tekoucí řeky umístěno dřevěné prkno, voda se zdá být rozdělena, ale ve skutečnosti je voda jedna. Podobně kvůli máji (iluzi) se nejvyšší Duše a individuální duše jeví jako oddělené, ačkoli jsou jedno a totéž. Bublina se tvoří ve vodě, zůstává ve vodě a nakonec se zpět do vody vnoří. Stejným způsobem jsou individuální duše a nejvyšší Duše v podstatě jedno. Rozdíl spočívá pouze ve jménech a omezeních. Duše je omezená, zatímco Bůh je nekonečný. Je to jako když si někdo ohradí malou část řeky Gangy a tvrdí: „Toto je moje Ganga.“ Právě tak si duše nárokuje vlastnictví své omezené existence. Pokud je kousek skla umístěn do jezírka rtuti, začne také připomínat rtuť. Stejným způsobem, když se duše vnoří do nejvyššího Brahmana, ztrácí svou omezenou identitu a stává se jedním s Brahmanem. Bůh je nekonečný, zatímco duše je omezená. Jak může omezená duše pochopit nekonečného Boha? Je to jako panenka ze soli, která se snaží změřit hloubku oceánu. Jakmile do něj vstoupí, rozpustí se a stane se jedním s mořem. Bůh hraje božskou hru v lidské podobě. Je velkým kouzelníkem a celý tento svět je iluzí jeho magie. Kouzelník je skutečný, ale magie je falešná.

[youtube]UCvRmokoUsw[/youtube]

Existuje jedno slovo, nebo téma, kterému jsem se v minulých letech většinou vyhýbal. Řekněme, že je to slovo, které jsem po mnoho let skoro vůbec nepoužíval. Záměrně jsem se mu snažil vyhnout. Je to třípísmenné slovo: Bůh.

Možná ale bude užitečné se tomu přece jen věnovat — ovšem bez toho, abychom propadli představě, že bychom kdy mohli pochopit, co to slovo skutečně znamená, nebo na co ukazuje. Protože rozumově chápat Boha — to je nemožné. Je absurdní se o to vůbec pokoušet.

A přesto se k tomu můžeme trochu přiblížit. Můžeme používat přirovnání, analogie – „je to trochu jako tohle, trochu jako tamto“. Může tu být hlubší poznání. Ne ve smyslu porozumění, ale spíš naladění – hlubší vnímání toho, na co to slovo ukazuje. A to je možné. To poznání ale není konceptuální.

Existuje staré slovo gnóze – z řeckého gnosis. Používali ho už před dvěma tisíci lety ve velmi raných křesťanských sektách, zvaných gnostici. „Gnosis“ znamená „poznání“, ale nejde o poznání v pojmovém, intelektuálním smyslu. Přesnější překlad by byl „vědění“ nebo „poznávání“ – nepojmové, přímé vědění.

Gnóze, když ji chápeme duchovně, odkazuje na hlubší pochopení skutečnosti. Nejen skutečnosti života jako takového, ale i hlubší skutečnosti toho, kdo nebo co jste. Je to hluboké, nepojmové vědění, které je zmíněno i v antickém Řecku.

A tady se dostáváme ke slavnému výroku řecké filozofie, který je vytesán v chrámu věštírny v Delfách. Na tomto posvátném místě stálo jedno z nejvýznamnějších filozofických rčení starého Řecka. V originále: Gnóthi seautón – „Poznej sám sebe“. To je nejzásadnější výrok řecké filozofie.

A přesto je tento výrok často špatně pochopen. Neodkazuje k poznání struktury své osobnosti – ačkoliv i to může být zajímavé a užitečné, například v rámci psychoanalýzy, kde zkoumáte skryté stránky svého já. Ale to není to, o čem mluví „poznej sám sebe“.

„Poznej sám sebe“ se vztahuje k hlubšímu poznání – ne k povrchnímu já, které tvoří vaše myšlenky, emoce, osobnost. Toto „povrchové já“ má svou historii – vzniklo tím, co jste prožili, čím jste prošli. Ať už jen v tomto životě, nebo pokud věříte na převtělování, tak i v mnoha životech předchozích. Ale bez ohledu na to, čemu věříte, je jasné, že vaše osobnost je formována minulostí – tím, co se vám stalo nebo co jste sami udělali.

Vaše já – jako osoba – je tedy podmíněné, historické. A každý člověk je jiný, protože každý měl jinou minulost. Ale poznat sám sebe v hlubokém smyslu neznamená poznat všechny své minulé životy, ačkoliv to by samozřejmě mohlo být… zábavné. Třeba jich bylo sto, dvě stě, kdo ví, možná i tisíc.

Možná jste začali jako kámen, pak jste byli rybou, která se snažila vylézt na souš – a to byl traumatický zážitek. Možná ten šok ještě pořád nesete ve svém energetickém poli. A pak jste byli kapradinou… několik milionů let. A pak jste se stali člověkem – a tehdy to začalo být opravdu náročné.

Ale pokud si myslíte, že poznat sám sebe znamená zkoumat své minulé životy, třeba pomocí hypnózy nebo regresí, pak vás to může zaměstnat na hodně dlouho. Můžete se v tom snadno ztratit – jako byste četli nekonečný román, nebo sledovali nekonečný seriál. Jako latinskoamerické telenovely – pořád dokola stejné postavy, stejné schéma.

Takže – „poznat sám sebe“ neznamená poznat povrchové já. To platí i pro vaše minulé životy – ty jsou také součástí povrchového já. Skutečné „poznat sám sebe“ znamená poznat hloubku toho, kdo nebo co jste. A právě to je nejdůležitější poznání.

A jediný způsob, jak můžete „poznat Boha“ nepojmovým způsobem, je jít dostatečně hluboko do sebe. Ne ven, ale dovnitř. Nejde to poznat hledáním „tam venku“. Tradičně lidé vždycky vzhlíželi nahoru, když mluvili o Bohu – „Bůh je tam někde nahoře“. Ale pak jsme si uvědomili, že žádné „nahoře“ vlastně neexistuje. To je jen omezený způsob vnímání.

Když jste na Zemi, gravitace vás drží dole, a tak máte dojem, že „nahoře“ je tam. Ale člověk v Austrálii řekne: „Ne, nahoru je tady!“ A když se dostanete do vesmíru, „nahoře“ a „dole“ úplně zmizí. Neexistuje žádné nahoře a dole.

Jeden z prvních ruských kosmonautů se po návratu z vesmíru nechal slyšet – v souladu s tehdejší ideologií Sovětského svazu, který byl ateistický – že tam nahoře žádného Boha nenašel. A to pak bylo otištěno v novinách Pravda – což ironicky znamená „pravda“. A pro tehdejší režim to byl důkaz: „Bůh neexistuje – nebyl vidět.“

[youtube]FY5GJZ-I9WM[/youtube]

Boha můžeme poznat pouze tehdy, když poznáme sami sebe – neboť naše pravá podstata je podobná té jeho. Člověk byl stvořen k obrazu Božímu. Pokud se naučíme [url=https://www.google.com/search?q=Krija+j%C3%B3ga&oq=Krija+j%C3%B3ga&gs_lcrp=EgZjaHJvbWUyCQgAEEUYORiABDIICAEQABgWGB4yCAgCEAAYFhgeMggIAxAAGBYYHjIICAQQABgWGB4yCAgFEAAYFhgeMggIBhAAGBYYHjIICAcQABgWGB4yCAgIEAAYFhgeMggICRAAGBYYHtIBCTIyMjRqMGoxNagCALACAA&sourceid=chrome&ie=UTF-8][b]Krija jógu[/b][/url] a budeme ji upřímně praktikovat, [b][color=#FF0000]poznáme sami sebe jako blaženého ducha a dosáhneme poznání Boha[/color][/b].

Tato starodávná jógová technika proměňuje dech v mentální substanci. Duchovním pokrokem je člověk schopen vnímat dech jako myšlenkový pojem, jako akt mysli – jako sen. Mistr těla i mysli, Krija jogín, nakonec dosahuje vítězství nad posledním nepřítelem – smrtí.

Když jogín dokáže spatřit světlo mezi obočím a stáhne svou životní sílu z nervového systému a z pěti smyslových bran, vstupuje do stavu ezoterické [url=https://www.jogin.cz/slovnik/tapas/][b]tapasji [/b][/url]– duchovní askeze a odříkání. Jeho mysl, odpojená od smyslů, pak existuje ve stavu hlubokého vnitřního zřeknutí.

[img]https://yt3.ggpht.com/ykkcIAZLvxHG06Er3b4Rq1SlL03-ugGp9QjADW7n-D_9QX8Avm_OJZyQ4iYS-PagJRBovzQADYtmMAw=s800-rw-nd-v1[/img]

„Člověk by si neměl myslet: ‚Moje náboženství samo je tou správnou cestou a ostatní náboženství jsou falešná‘. Boha lze realizovat prostřednictvím všech cest, stačí mít upřímnou touhu po Bohu.

Rámakrišna Paramahamsa

[url=https://www.youtube.com/channel/UCNwckDzmauBwyulT_A15MeA/community?lb=UgkxruIzXRL3Jx0i5LU7ccIw7CvXld3PJNg1][img]https://yt3.ggpht.com/Cmz_Np7UJEFyPQT8GWpqJbcweOYCpyMTg83FRKkAQBGa_s0KQDStA-ysZB2d2ir9181DRuIOZJxpaA=s800-rw-nd-v1[/img][/url]


[b][i]„Ó člověče! Není možné důvěřovat ani dechu ve tvých nozdrách; může se kdykoli zastavit.

Proto by měl člověk neustále zpívat jméno Páně a vzpomínat na Něho.“[/i][/b]

— Šrí Svámí Čidánanda

[url=https://www.youtube.com/channel/UCNwckDzmauBwyulT_A15MeA/community?lb=UgkxqtrpJrqyl0tsLc1XWbnzRrOg-g9Tw3y0][img]https://yt3.ggpht.com/V5ocupvOeYWUqHQ-vWRDREJOm8K2tdkkoTgdBG9Bmi9ye8yo3PXKUemyS-1GejDI2Bc1s77-I9DCck0=s800-rw-nd-v1[/img][/url]

"Bůh ti rozumí, když ti ostatní nerozumí. Je to Milenec, který si tě vždy váží, bez ohledu na tvé chyby. Jiní ti na chvíli projevují svou náklonnost a pak tě opustí, ale On tě nikdy neopustí. Nesčetnými způsoby Bůh denně hledá tvou lásku. On tě nepotrestá, když Ho odmítneš, ale trestáš tím sám sebe. Poznáváš, že "všechny věci zrazují tebe, když zrazuješ Mě."

Z „Výroků Paramahansa Yoganandy“