Rudolf Skarnitzl
BHAKTI JÓGAUctívající se prakticky dělí na čtyři třídy – tak to také uvádí Bhagavadgíta:
1. Ti, kteří jsou zapleteni v určité potíže, nesnáze a utrpení a obracejí se k Bohu, aby jim pomohl
v jejich svízelích.
2. Ti, kteří Ho hledají kvůli vědomostem, ať už nižším či vyšším.
3. Ti, kteří Ho hledají, aby získali objekty nejrůznějšího druhu, a tak dosáhli radosti a štěstí, čili
určitý zisk.
4. Ti, kteří Ho hledají pro Něho – pro samotného Boha a ze žádného jiného důvodu.
Všichni jsme začali od nejnižšího stupně a je na nás, abychom prošli i stavy vyššími. Dlouho
musíme zůstat v nižší gauna bhakti (nižší stupeň oddanosti k Bohu, který je ovlivňován aktuálně
převládající gunou), se snahou jí porozumět a využít jí ke zvýšení intenzity svého uctívání, s cílem
oprostit se od sobeckých motivů.
Krišna, když se zmiňuje o výše uvedených motivech pro hledání Boha, tak nemluví o nižším
způsobu uctívání zlehčujícím způsobem. Tyto uctívající nazývá ušlechtilými, ale samozřejmě říká, že
uctívající podle čtvrtého způsobu, tedy z čisté lásky, jsou mu nejdražší. Zároveň však ujišťuje, že
odpoví i na volání těch, kteří Ho hledají z důvodů utrpení, touhy po vědomostech nebo pro
nefalšované sobecké motivy. Je to nesmírná velkodušnost a velkosrdečnost – jaká je to láska, která
odpovídá nejen na utrpení trpících, ale i na touhu lidí mít hezkou, i když iluzorní radost na tomto
světě. Krišnova odpověď se považuje za nejvyšší, je vpravdě božská. Nikdo nesmí zůstat mimo dosah
Jeho obrovské, nesmírně milující náruče. Bůh nemůže odmítnout, když částečně vyvinutá duše chce
věci světa pro své uspokojení a růst. Toto je třeba si uvědomit, abychom neměli pohled, který by byl
naplněn sebeuspokojením a současně i určitým opovržením, shlížejícím na mladé duše, které
potřebují běžná potěšení světa pro vlastní růst.
Pochybujeme snad o tom, že Bůh odpovídá na volání každého, kdo po něčem touží? Existuje
zákon v říši lidských záležitostí, který přináší každému to, co si přeje. Dříve nebo později. Není možné
mít to, co si přejete okamžitě, ale je možné to mít, budeme-li pokračovat v přání a vynaložíme-li
nezbytné úsilí. Jsme dětmi Svrchovaného, a proto naše vůle, i když je vyjadřována v iluzorním světě
a ve tvaru přání, musí být respektována a je nakonec splněna. Je možné, že si přejeme špatné věci,
a proto pak trpíme, ale to na principu nic nemění. Je to součástí naší výchovy a způsobuje to, že si
postupně přejeme správné věci a nakonec žádné, ale jen Jeho. On jediný je skutečným a jediným
zdrojem opravdového štěstí, které z nedorozumění hledáme pomocí vnějších předmětů.
Toto vše jasně značí, že se musíme naučit obracet se k Němu pro to, co chceme, i když naše
přání budou zpočátku sobecká. Musíme se obracet k Němu o to, co chceme. Otočení se k Němu
představuje právě první krok k Bohu. Je jedno, že Jej prosíme, aby uspokojil naše běžná přání. Pouhá
skutečnost, že Jej prosíme, znamená, že jsme Mu začali důvěřovat a záviset na Něm. V tomto
postavení důvěry a závislosti spočívá velké tajemství, jak rozvinout lásku k Němu. Čím více Mu
důvěřujeme, tím více roste naše láska a tím více je přání po obyčejných věcech pomalu ale vytrvale
přetvářeno v touhu po Něm, který splňuje naše přání. V tomto procesu je skryta božská alchymie.