Duchovní web

od **Návštěvník** » pon 27. říj 2025 7:54:34

Papadži: Konec utrpení je začátkem štěstí!

V jediném okamžiku času vědomí prožívá nekonečná období stvoření, nikdy nekončící.

Jako ve snu, kdy se vidíš jako dítě, mladík, starý muž – a někdo tam prožívá i smrt. Když se však probudíš, toto všechno se ve skutečnosti nestalo, a zároveň se to stalo.

Ten, kdo prožívá, to prožil uvnitř vědomí, ale přesto se to nikdy nestalo. Stalo se to, i nestalo – a vědomí tím není nijak ovlivněno.

Proto to není ani prožívající, ani prožitek sám. Vědomí v jediném okamžiku času prožívá nesmírně dlouhá, nekonečná období stvoření, a přece žádné stvoření neexistuje – stejně jako ve snu. A neexistuje ani žádný pozorovatel.

Ve vědomí tedy není ani ten, kdo prožívá, ani žádné prožívání. A přesto tam jsou zkušenosti – ale ty se také dějí jen ve vědomí.

Uvnitř vědomí není rozdíl mezi subjektem a objektem, stejně jako ve snu. Není rozdíl mezi tím, kdo prožívá, a tím, co je prožíváno – mezi chlapcem, mladíkem, starcem, který zemře.

Když se probudíš, pozorovatel není tím vším ovlivněn. Takže vztah subjektu a objektu ve vědomí neexistuje – a přece existuje.

Tohle si musíš sám prožít – právě teď, v tomto okamžiku. Všechna tato stvoření se dějí v jediném okamžiku času. V tomto okamžiku vznikají a zanikají miliony a miliardy světů, a přece uvidíš, že nikdy nic nebylo stvořeno a že jsi vždy byl svobodný.

V tomto okamžiku se musíš ptát: „Kdo jsem já – mimo vědomí?“ Tato otázka otevře tajemství a vědomí se samo sobě odhalí.

Pokud se nezeptáš, tento okamžik se bude zdát nekonečně dlouhý, dokud se nezeptáš: „Kdo jsem já?“ Tím vše končí.

Nikdy žádné stvoření nebylo – vše bylo jen projekcí tvé mysli. Všechny objekty jsou promítnuté subjektem. A pokud se jich nedotkneš, bude to pokračovat navždy.

Neptání se je základem všeho stvoření. Otázka přináší svobodu.

Ale jak to, že mezi šesti miliardami lidí dnes v noci jen velmi málo z nich položí tuto otázku? Konec celého jevu je v jednoduchém dotazu. Neptání se je příčinou utrpení, zármutku, smrti a znovuzrození.

Jenom ti šťastní, ti opravdu požehnaní, se ptají – a v jediném okamžiku jsou svobodní. Kdo se však nezeptá, pro toho se tento okamžik změní v nekonečný čas.

Ale většina se neptá kvůli své aroganci, hlouposti. Chtějí trpět. Milují utrpení. Nechtějí být šťastní.

Viděl jsem mnoho lidí na Západě, kteří trpí. Jednou se mě někdo zeptal, zda mohu pomoci člověku v Paříži. Tak jsme tam šli. Ten člověk otevřel dveře, předal nám klíč a zmizel do zadní části bytu. Řekl našemu příteli: „Tento člověk mě jistě zbaví utrpení – ale já nebudu šťastný, když už nebudu trpět.“

Pro něj utrpení znamenalo život. Myslel si: „Pokud netrpím, jak poznám, že existuji?“ Takto se na to dívají na Západě.

Když netrpí, říkají: „Staneme se hloupými. Jak bych mohl pracovat, kdybych netrpěl?“ Mnohokrát jsem to slyšel – lidé chtějí trpět. Jeden muž ve Švýcarsku řekl: „Musíme trpět, narodili jsme se, abychom trpěli. I Syn Boží trpěl na kříži.“

Řekl jsem: „Možná to platí pro někoho jiného, ale my v tuto filozofii nevěříme. Ty jsi blaženost sama – vědomí, blaženost a bytí.“

Utrpení se v této části světa neučí. A ty, který jsi tady, jsi velmi šťastný, že se můžeš naučit filozofii, která učí být šťastný – protože štěstí je tvá přirozenost. Ti, kdo chtějí následovat filozofii utrpení, ať ji následují – ale já si nemyslím, že je to dobrá filozofie.

Utrpení se dá překonat. A i to utrpení, které cítíš, není skutečné. Pokud by bylo skutečné, muselo by trvat navždy. Ale trpíš jen v bdělém nebo snovém stavu.

Skutečné utrpení by nikdy nezmizelo. Co se objevuje a mizí, není skutečné. Kdo trpí ve spánku? Kam utrpení mizí? Když něco zmizí, není to skutečné.

Ve spánku jsi šťastný. Nikdo netrpí, protože tam není mysl, tělo, smysly, ani vztahy. Kde je vztah, tam je utrpení. Každý vztah mezi dvěma lidmi nakonec vede k utrpení.

Řekni mi, jestli to není pravda. Kde se kdy dva lidé setkali, aniž by nakonec trpěli? Já sám neznám žádný příklad. Kde jsou dva, tam je utrpení.

Tuto dvojnost zanecháváš ve spánku. A kdybys skutečně miloval druhého, proč sis ho nevzal s sebou do spánku?

Takže to nebyla pravá láska. Jen sis ho vybral pro svůj zisk a pak jsi ho zanechal, když jsi odešel spát – dokonce jsi si s sebou nevzal ani své tělo, natož tělo druhého.

A to platí i teď – jsi vždy sám. I když se přátelíš se svým vlastním tělem, nakonec trpíš.

Všechny nemoci jsou buď mentální, nebo tělesné. Ale ty nejsi ani mysl, ani tělo. Můžeš je používat, ale nejsi jimi.

To, co není mysl a není tělo – nejsi si toho vědom? Když spíš, víš, že jsi spal hluboce, že jsi si odpočinul a že jsi byl šťastný. Kdo byl tím, kdo si toho byl vědom?

Když se probudíš, říkáš: „Nesnil jsem, nic jsem nevěděl, byl jsem šťastný.“ Kdo byl svědkem tohoto štěstí, když jsi byl sám? Najdi, kdo to byl.

Ten, kdo byl přítomen i ve spánku, musí být přítomen i ve snu – protože říkáš: „Zdálo se mi to a to.“ A je přítomen i v bdělém stavu.

Pokud si to neuvědomuješ, stále spíš. Protože když vidíš objekty, sníš. Ve spánku nic nevidíš a jsi šťastný. Když vidíš druhé, sníš. I teď sníš.

Ve snu vidíš druhé, ve spánku ne. A když na okamžik „usneš“ – na zlomek sekundy, na mrknutí oka, na lusk prsty – a probudíš se, uvidíš, kdo jsi.

To znamená – nedotýkej se myšlenky „jsem tělo“. Nepřemýšlej. Tvůj myšlenkový svět a tvé utrpení jsou totéž.

Abych trpěl, musím mít myšlenku. A pokud ani na sekundu nemyslíš – řekni mi, kam se dostaneš? Dostaneš se do své vlastní, nejvyšší, blažené přirozenosti.

Stačí jediná sekunda, abys byl šťastný. A v té jediné sekundě zakusíš nesmírnou blaženost bezčasí. Čas a mysl jsou totéž. Když povstává mysl, povstává čas.

Mysl není nic jiného než myšlenka – a myšlenky nejsou nic jiného než „já“. Pokud se tohoto „já“ zbavíš, byť jen na chvíli, zjistíš, že jsi svobodný.

Toto „já“ tě trápí nekonečně. A toto trápení neskončí, dokud nevyslovíš: „Já jsem Já.“

Ve spánku nemáš žádné „já“. Takže je to tak jednoduché – být svobodný, poznat své pravé Já, je to nejjednodušší ze všeho na světě.

Cokoli jiného může vyžadovat úsilí, myšlení – ale zde nemusíš ani myslet, ani se snažit. Uvidíš svou pravou tvář poprvé – a zamiluješ se do sebe samého.

A to se nazývá svoboda, moudrost, osvícení – nebo jakékoli jiné slovo.

Takže – buď zticha. Nemysli. Nesnaž se. Zde je svoboda – právě teď.

od **Návštěvník** » úte 30. zář 2025 17:32:01

Co dělat, když se cítíte nešťastní nebo máte obavy

Velká část trápení nevzniká kvůli samotným situacím,
ale kvůli mysli. Starosti o váš život nebo o vaše problémy
jsou velmi běžně považovány za něco, co je nutné k tomu,
aby věci držely pohromadě. Ale tak to není.

Musíte si uvědomit marnost starostí a pochopit, že váš život
už je v pořádku. Dýcháte. Jíte, když potřebujete jídlo.
Spíte, když spíte. Chodíte do práce. Děláte to, co děláte.

od **Návštěvník** » pon 18. srp 2025 12:23:08

„Utrpení je nezbytné, dokud si neuvědomíš, že je zbytečné.“ – Eckhart Tolle

.

od **Návštěvník** » stř 16. črc 2025 6:53:36

Za cynismem bývá trauma: Tichá bolest, která volá po uzdravení

Někdy se duchovní jazyk, plný slov jako „odevzdání“, „jednota“, „ticho“ nebo „milost“, stává terčem posměchu. Možná to znáte – vyjádříte se otevřeně, srdcem, a místo tichého souznění přijde vlna ironie, výsměchu, nebo sarkasmu. Často to vypovídá o něčem víc, než se na první pohled zdá.

Za cynismem se často skrývá něco jiného než zlobný úmysl. Bývá tam bolest. Zklamání. Únava. Nedůvěra. A především – hluboká, byť nevědomá touha po pravdě.

Cynik nebývá člověk, který nikdy nehledal. Naopak. Často to bývá člověk, který hledal intenzivně, ale nenašel, co hledal. Nebo našel, a zase ztratil. A to bolí víc, než si dovolí přiznat. Výsměch se pak může stát ochranným štítem – jakousi formou obrany před tím, co v nitru stále pálí.

Duchovní řeč může znít jako klišé, když se slyší ušima mysli

Když je mysl plná bolesti, očekávání nebo hněvu, i ta nejjemnější pravda může znít jako fráze. Slova o lásce, tichu, odevzdání – to všechno může znít jako plané řeči. Protože právě v ten moment není dostupná přímá zkušenost, která by těmto slovům dala význam.

A přesto… je tu tichá možnost.

Možnost, že i cynik je na cestě. Možnost, že za slovy plnými ostnů je duše, která je ve skutečnosti velmi blízko. Protože výsměch není apatie. Výsměch je energie. A kde je energie, tam může přijít proměna.

Není třeba se bránit – není na koho útočit

Ten, kdo je ukotven v Bytí, nepotřebuje nic obhajovat. Slova jako „pravé Já“, „Láska“, nebo „Bůh“ nepotřebují být chráněna. Nejsou křehká. Naopak – jsou tak tichá a pevná, že se klidně nechají vysmát. Nehroutí se. Jsou jako horský masiv: můžeš na něj křičet, ale on se nehne.

A tak když přichází útok nebo výsměch, není třeba odporovat. Můžeš vnímat bolest, která za tím je. A můžeš nechat být vše, co se v tobě chce bránit. Jen být. Jen dýchat. Jen milovat.

Ať už si to uvědomujeme nebo ne, vše, po čem toužíme, je jen odrazem jediné — vnitřní připomínky celistvosti, která nikdy nebyla ztracena. Domov jsme nikdy neopustili. A každá touha je ve své podstatě jen připomenutím této pravdy.

od **Návštěvník** » sob 12. črc 2025 17:00:32

Trauma – Brána k hlubokému uzdravení

„To, co nazýváš temnotou, je často jen místo, kam světlo ještě nedosáhlo.“

Trauma není slabost.

Není to selhání, chyba ani důkaz toho, že jsi ztracený.
Trauma je reakce duše na něco, co bylo příliš.
Příliš rychlé, příliš bolestivé, příliš nečekané.
A přesto – i trauma může být branou. Může se stát místem největšího zlomu… ale i návratu.

Co je to trauma?

Z duchovního hlediska můžeme trauma chápat jako otisk minulosti, který nás odpojil od přirozené celistvosti. Je to zmražená energie – zamrzlé pocity, obrazy, reakce – které tělo i mysl nadále opakují, i když už nejsme v nebezpečí. Může se to projevovat úzkostí, přehnanou ostražitostí, výbuchy hněvu, ztrátou smyslu, tělesnými potížemi, nebo hlubokým smutkem bez „zjevné“ příčiny.

Ale trauma také nese v sobě pozvání – vědomě se dotknout toho, co bylo dříve příliš těžké unést.

Trauma na duchovní cestě

Pro mnohé hledající není trauma překážkou – ale součástí probuzení. Mnoho lidí se na duchovní cestu vůbec vydalo právě proto, že jejich starý svět se zhroutil. Něco hlubokého volalo po uzdravení, po lásce, která nelpí, po klidu, který není závislý na vnějších podmínkách.

Zároveň ale trauma může duchovní cestu ztěžovat:

můžeme „přeskakovat“ přes bolest, místo abychom ji v lásce přiznali

můžeme si duchovno zaměnit za únik

nebo si myslet, že „osvícený člověk by přece neměl trpět“

Ale trauma neříká, že nejsi duchovní.
Trauma říká: „Potřebuji, abys mě konečně uviděl a objal.“

Cesta uzdravení
Uzdravování traumatu je návratem k přítomnosti – k tělu, k dechu, k pocitu bezpečí tady a teď. Je to proces jemného znovuotevření. Vědomé zvědomění. A hlavně: spolucítění – nikoli rozebírání, ale přijetí.

Pomoci může:

Laskavá pozornost k tělu – tělo nese příběh, který slovy často nevyjádříme

Bezpečný vztah – někdy s terapeutem, jindy s přítelem, nebo i v tichu s milujícím Zdrojem

Meditace, ale uzemněná – nikoli únik vzhůru, ale naslouchání sobě

Vědomá práce se vzpomínkami – třeba metodou focusingu, somatic experiencing, nebo jednoduchým vnitřním dialogem

Modlitba, odevzdání, dech, dotek

A čas. Láska má svůj rytmus.

Duchovní světlo nezapírá bolest

Být probuzený neznamená být bez bolesti. Znamená to být v pravdě. A právě ta pravda – otevřená, laskavá, bdělá – léčí to, co zůstalo zapouzdřené ve tmě.

Trauma není překážkou na duchovní cestě.

Je to často právě ten skrytý kořen, který když se jemně uvolní, umožní, aby v nás proudilo Světlo, které jsme nikdy neztratili.

Ať se každá bolest stane místem, kde se dotkneš své nejhlubší síly. Ať tvá duše ví, že je celá – i když si to někdy nepamatuje.

od **Návštěvník** » stř 21. kvě 2025 6:49:08

Ve výkladu Eckharta Tolleho se často setkáváme s tvrzením, že zdrojem neštěstí je mentální komentování skutečnosti. Aby bylo toto tvrzení lépe pochopeno, je užitečné ho rozšířit a zasadit do kontextu jeho celkového učení.

Když člověk prožívá nepříjemný pocit – například frustraci, smutek nebo úzkost – velmi často se s tímto pocitem nevědomě ztotožní. Jinými slovy: neuvědomuje si, že on sám není tímto pocitem, ale že pocit pouze prochází jeho prostorem vědomí. Toto ztotožnění s emocí je primární reakce, která přichází dříve, než si ji člověk stačí uvědomit.

V těsném závěsu za tímto ztotožněním následuje mentální aktivita – vnitřní komentář, který začíná situaci hodnotit, analyzovat, vysvětlovat a rozvíjet příběh kolem daného pocitu. Tento „mentální příběh“ pak často bolest a neštěstí dále prohlubuje. Myšlenky jako „tohle by se nemělo dít“, „vždycky se mi to stává“, „oni za to můžou“ atd. nejsou neutrální – vytvářejí napětí a oddalují nás od přímého prožívání přítomnosti.

Tolle tedy nepopírá, že ztotožnění s pocitem je součástí problému. Právě naopak – ve svém učení často zdůrazňuje, že uvědomění si ztotožnění s emocí je klíčovým krokem k vnitřní svobodě. Zároveň ale upozorňuje, že právě myšlenkový komentář, který následuje a který si často ani neuvědomujeme, dodává tomuto utrpení trvalejší charakter.

Když se přeneseme zpět do prosté přítomnosti – bez pojmenování, bez hodnocení, bez příběhu – emoce ztrácí svou sílu a může odeznít přirozenou cestou. V tomto smyslu tedy mentální komentování není jediný zdroj neštěstí, ale je jeho klíčovým udržovatelem a zesilovačem.

od **Návštěvník** » úte 20. kvě 2025 19:39:29

Co je zdrojem tvého neštěstí?

Není špatné cítit se nešťastný.
Naopak, může to být něco jako varovný signál, který říká:
„Aha, tady něco chybí. Pravděpodobně mi schází vědomé vnímání přítomnosti. Nějak jsem se odpojil od přítomného okamžiku. Je nějaký způsob, jak se z toho teď mohu dostat? Mohu svou pozornost vrátit zpět do přítomného okamžiku?“

A pak si uvědomíte, co jste cítili — že to neštěstí vlastně nepramenilo z toho, že stojíte ve frontě na odbavení na letišti. To je jen jeden jednoduchý příklad.
Vždyť vy tam jen stojíte a dýcháte. Možná je tam trochu nepohodlí, třeba nemůžete sedět. A pokud máte nějaký fyzický handicap, pak je samozřejmě potřeba situaci řešit, třeba si sednout. Možná vás i bolí nohy. Dobře, ale je to opravdu tak velký problém? Je to prostě bolest v nohou.

Takže v realitě tam jen stojíte a dýcháte. To samo o sobě není zdroj neštěstí.
Tím skutečným zdrojem je vaše mentální komentování celé situace. To je to, co způsobuje neštěstí.

od **Návštěvník** » čtv 15. kvě 2025 20:42:50

Proč lidé milují utrpení? A co s tím?

Papaji často říkal:

„Prase se válí v bahně, protože se tam cítí doma. Stejně tak lidská mysl miluje utrpení – protože ho zná.“

Zprávy, média, příběhy plné bolesti a krutosti mají obrovskou moc – ne proto, že by odhalovaly pravdu, ale proto, že živí naši podvědomou touhu po bolesti. Mysl, která není tichá, neklidná, se neustále vrací k tomu, co jí připomíná její vlastní bolest – a tím ji znovu vytváří.

Obchod s lidským neštěstím vzkvétá, protože strach přitahuje víc než mír. A dokud je mysl připoutaná ke strachu, nemůže poznat, co je skutečná svoboda. Lidé říkají, že chtějí mír, ale ve skutečnosti nechtějí opustit zmatek — protože jejich identita v něm vyrostla.

A tak, když se někdo probudí, nepomáhá světu tím, že s ním trpí. Pomáhá tím, že vyzařuje svobodu. Jeho ticho se stává největším lékem.

Zeptej se své mysli:

„Co vlastně hledáš v bolesti druhých? Chceš opravdu pomoci — nebo jen potvrdit své vlastní zranění?“

A pak nech vše odejít.
Usedni tiše.
Nechej svět světem.

A sleduj, co zůstane, když utrpení ztratí tvou pozornost.
Tam — právě tam — je tvá svoboda.

od **Návštěvník** » čtv 15. kvě 2025 17:58:25

Radikální způsob, jak ukončit utrpení

Tázající:
Každý koncept způsobuje utrpení. Co je to vlastně ten „koncept“?

Papaji:
Tvé připoutání k něčemu z minulosti, co nebylo naplněno. Proto trpíš.
A dokud se toho nezbavíš, jak se můžeš vyhnout utrpení?

Nikdo nikdy nebyl uspokojen potěšeními smyslů. Smysly nejsou nikdy nasycené.
Předměty potěšení existují, ale smysly je nemohou opravdu užít — přesto je chtějí.
Smysly nejsou nasycené, pokud jim nedáš jiný směr — to je láska k sobě samému.

Jak můžeš najít krásu a lásku, pokud stále držíš v ruce odpadky?
Musíš si tu ruku nejdřív umýt.
Držíš v ruce odpadky a někdo ti chce dát květiny — musíš si tu ruku nejprve umýt.
Pak můžeš květinu podržet a uvidíš, že je krásná. Jinak i ona se promění v odpad a bude páchnout.

Proto nevidíš tu krásu.
Nikdy jsi nepoznal tu chuť, protože jsi nikdy opravdu nežil.
Nikdy jsi si neužil společnost opravdu dobrého člověka.
Za 35 milionů let jsi nestrávil ani jednu sekundu ve společnosti skutečně dobrého člověka.
Smůla. A i sem jsi přišel trpět. Pokud se ti líbí utrpení…

Tázající:
Někteří lidé skutečně mají rádi utrpení?

Papaji:
Ano. Většina lidí má ráda utrpení. Říkal jsem ti to. Jinak proč by žili ve společnosti plné hlouposti a bolesti?
Vědí, že to je utrpení. Vědí, že je to bude bolet. Tak proč tam zůstávají?

Znám spoustu lidí. Chtěl jsem jim nabídnout štěstí. Řekli mi: „Ne, my chceme trpět, protože se nám to líbí.“

Tázající:
Ale já chci být šťastný. Už jsem trpěl dost dlouho.

Papaji:
Pak proč ještě ve svém dopise mluvíš o utrpení?
Stále o něm mluvíš — znamená to, že ho máš rád.
Přestaň to slovo vůbec používat. V celém slovníku je spousta slov — proč sis vybral zrovna slovo „utrpení“?

Tázající:
To nedává smysl...

Papaji:
Zahrada je tady. Krásná zahrada. Les je tady. Ale proč prase chodí do odpadků?
Protože odpadky mu chutnají.
Pokud místo vyčistíš, prase už nepřijde.
Stejně tak — když je mysl špinavá, přijdou mouchy. Nemusíš je ani zvát.

Když máš špatné návyky, vše špatné se usadí ve tvém srdci a způsobí ti potíže.
Ale když se rozhodneš být svobodný, nikdo se tě ani nedotkne.
Dokonce ani přátelé za tebou nepřijdou.

Jednoho dne budeš sedět doma v meditaci, přijdou tví přátelé, uvidí tě a zase odejdou.
Když je požádáš, ať si sednou a meditují s tebou — už nikdy k tobě nepřijdou.
Kdo by takhle seděl? Na co?

Není snadné odmítnout požitky smyslů. Není to snadné.
Žily s tebou miliony let. A ty je chceš hned odmítnout?
To není tak snadné. Potřebuješ k tomu obrovskou sílu mysli.

Tázající:
Každý ji nemá.

Papaji:
Ale uvidíš, jak silný musí být člověk.
Jak může člověk odmítnout palác? Jak musí být silný, aby se vzdal všeho: paláce, pokladu, ženy, dítěte, slonů a ministrů?

Proč jsme nevyprodukovali více Buddhů?

Protože každý je smeten proudem smyslových potěšení.

od **Návštěvník** » ned 30. bře 2025 15:18:32

Proč TRPÍME - Adyashanti:

Tento pohled vychází z přesvědčení, že jste samostatná, oddělená bytost – jedinec, člověk, oddělený od celku, od ostatních i od samotného života. A proto máte pocit, že musíte zajistit, aby váš život a vaše "auto" (symbolicky váš směr či osud) dorazily tam, kam chcete.

Pokud by existoval recept na utrpení, právě toto by byl jeho nejpřesnější popis.

Paradoxní na tom ale je, že tento způsob myšlení, který nás vede k utrpení, je přesně tím, co obvykle považujeme za recept na štěstí.

Nebo snad ne?

.

od **Návštěvník** » čtv 27. bře 2025 5:40:00

Mistr Eckhart: "Utrpení je cesta k Bohu, která očišťuje duši a přináší největší sladkost."

Šrí Siddharáméšvar Mahárádž: "Utrpení je součást iluze (májá), když poznáme Skutečnost, utrpení zmizí."

Nisargadatta Mahárádž: "Utrpení vychází z falešné identifikace s tělem a myslí, ve skutečné Lásce utrpení neexistuje."

Ramana Maháriši: "Co se mění, je iluze. Pravé Já netrpí, utrpení vzniká pouze v iluzi ega."

Přestože se liší v přístupu, všechny tradice míří k osvobození od utrpení.

Eckhart vidí utrpení jako cestu ke spojení s Bohem.

Indičtí mistři říkají, že pochopením pravé podstaty bytí utrpení zmizí.

Pokud bychom tyto přístupy spojili, můžeme říct:

➡ Utrpení je silný učitel pro toho, kdo je ještě připoután k egu (Eckhart), ale když člověk pochopí pravdu (Ramana, Nisargadatta, Siddharáméšvar), utrpení přestává existovat.

od **Návštěvník** » stř 12. úno 2025 18:29:23

Eckhart Tolle o osvobození se od zdroje utrpení

Tolle zde mluví o určité formě duchovního probuzení, kdy člověk přestane být zajatcem své mysli a jejího neustálého vytváření utrpení, kdy většina z jeho posluchačů "dosáhla bodu konce utrpení“, protože mají dostatečné uvědomění k tomu, aby si přestali vytvářet psychologické utrpení. Už rozpoznávají mechanismy, kterými mysl produkuje bolest, a pochopili, že mohou svou reakci na život změnit.

Na druhou stranu, myslí vytvořený pocit osobního "já" stále existuje u těch, kteří se plně neodevzdali životu – tedy u těch, kteří se stále ztotožňují se svými myšlenkami, emocemi a příběhy o sobě samých. Tito lidé nadále vnímají své "já" jako oddělenou entitu, která se musí bránit, bojovat nebo se snažit něco získat. Právě toto ztotožnění s egem vede k psychologickému utrpení, protože ego se neustále snaží dosáhnout něčeho, co mu zdánlivě chybí, nebo se vyhnout něčemu, čeho se bojí.

Většina z vás dosáhla bodu konce utrpení. Mluvím o psychologickém utrpení, které je produktem mysli – žádné jiné utrpení neexistuje. Existuje fyzická bolest, ta je reálná, ale pojem „utrpení“, tak jak ho běžně chápeme, naznačuje existenci trpící entity. Znamená to, že existuje myslí vytvořený pocit já, který se dosud plně neodevzdal životu.

.

od **Návštěvník** » ned 19. led 2025 18:28:10

Jak se vyhnout zklamání | Ajahn Brahm

Čím to je, že se lidé ohlédnou za svým životem a cítí hořkost?
Zklamání je jedna z forem utrpení, které můžeme jako buddhisté prozkoumat, pochopit a skrze porozumění je pak proměnit tak, že se staneme člověkem, který bude vědět, jak nebýt v životě už nikdy zklamaný.

4:44 Jak se vyhnout zklamání v manželství
33:36 Co je nejdůležitější se v životě naučit? (příběh o profesorovi a námořníkovi)

od **Návštěvník** » ned 19. led 2025 14:20:09

Štěstí a utrpení – hlubší pohled

Štěstí je váš přirozený stav. Nemusíte udělat nic, abyste byli šťastní. Štěstí je ve vás, nepotřebuje žádné úsilí ani splňovat podmínky.

Na druhou stranu, chcete-li trpět, musíte vyvinout velké úsilí. Musíte dělat mnoho věcí: vytvořit myšlenky, vytvářet komplikace, propadnout negativním pocitům. Trpět vyžaduje práci, zatímco štěstí je přítomné, jakmile přestanete něco dělat.

Podívejte se na to sami: jaké úsilí vyžaduje utrpení? Vyžaduje to energii a aktivitu – a přesto po tom většina lidí nevědomě touží. Štěstí ale nevyžaduje vůbec nic.

Zkuste teď na chvíli přestat dělat cokoliv. Nechte tělo být klidné. Přestaňte na okamžik přemýšlet. Jen buďte. Co se stane? Zjistíte, že štěstí není něco, co přichází zvenčí. Je tu pořád, čeká jen na to, až ho přestanete potlačovat vlastní činností.

Není snadné na okamžik nic nedělat, ani nepřemýšlet. Mysl je zvyklá stále něco vytvářet, je to starý zvyk. Ale co kdybyste si dali jeden jediný okamžik? Jednu vteřinu, kdy necháte všechno být.

Nemusíte dávat "vařenou odpověď" nebo "správná slova". Stačí jeden okamžik opravdové přítomnosti. Jen buďte. Co se děje?

Pokud ani na jedinou vteřinu nemůžete zastavit aktivitu mysli, je to jako být stále na "hřbitově". Tím hřbitovem je život, který nežijete vědomě. Přitom stačí jediný okamžik – jen vteřina v roce – kdy si dovolíte prostě být, bez myšlenek, bez úsilí.

Dejte si tento dar. Jediný okamžik vědomé přítomnosti. Zjistíte, že štěstí je vám blíž, než jste si kdy dokázali představit.

od **Návštěvník** » pát 09. srp 2024 5:19:55

Netrpíte. Jen ten někdo, kdo si myslíte, že jste, může trpět. Vy trpět nemůžete.

.

od **Tara.** » ned 28. črc 2024 7:54:38

Dovolit druhým setrvávat v plamenech, dokud sami neucítí potřebu z nich vystoupit. Tohle byl můj veliký úkol pochopit, že lidé z nich často nechtějí vystoupit, nejsou na to připraveni. Oni si chtějí jen popovídat o tom, jak moc je ty plameny pálí...

"Nebuď invazivní, nebuď arogantní, nepomáhej těm, kteří nechtějí, aby jim bylo pomoženo...
Jejich duše se rozhodla to prožít skrze bolest a ty s tím nic nenaděláš, musí si to prožít naplno.
Až budou připraveni, dají vám vědět.
Tím, že pomáháte těm, kteří si pomoci nechtějí, děláte to jen pro sebe, ne pro druhé a vytváříte problémy v jejich evolučním procesu.
Z běžného hlediska zjevně neděláte správnou věc.
Z běžného podmíněného hlediska...
Ale „vidět“ z nepodmíněného pohledu je něco jiného.
Lze to vnímat.
Přesně.
Je to porozumění z pohledu duše.
Soucit není sentiment, není to lítost.
Soucit je nejvyšší možná forma inteligence lidské bytosti.
Co můžete dělat, když někdo nechce, aby mu někdo pomohl?
Být přítomen...
Buďte této osobě zcela přítomni, ale bez zasahování.
Duše to pochopí."

Roberto Potocniak

od **Návštěvník** » sob 27. črc 2024 10:39:47

Yogananda se ptá Ramany, jaké jsou pokyny. Ramana říká, že se pokyny liší podle temperamentu jednotlivců a duchovní zralosti jejich mysli, pro davy nemůže být žádné poučení.

Yogananda : “Proč Bůh dovoluje utrpení ve světě? Neměl by to svou všemohoucností okamžitě odstranit a nařídit univerzální realizaci Boha?”

Ramana: “Utrpení je cesta k realizaci Boha.”

Yogananda pokračoval: “Neměl by to nařídit jinak?”

Mahari řekl: “Toto je ta cesta.”

Yogananda dále otázal: “Jsou jóga, náboženství atd. prostředky proti utrpení?”

Mahari odpověděl: “Kdo trpí? Co je utrpení?”

Poté už nebyla žádná odpověď....

od **Návštěvník** » stř 24. črc 2024 16:48:46

Rozdílné pohledy na utrpení, jak je prezentují Nisargadatta, Ramana Maharshi a Jim Newman, mohou na první pohled působit nesourodě, ale oba přístupy mají své místo v širším kontextu duchovního porozumění.

Nisargadatta Maharaj a Ramana Maharshi často poukazují na utrpení jako důsledek nevědomosti (avidya) a identifikace s "já" (ego).
Tím myslí nevědomost o naší pravé podstatě, která je podle nich čistým vědomím nebo bytím (sat-chit-ananda).
Identifikace s tělem a myslí jako s naší pravou identitou vede k dualitě - oddělenosti mezi "já" a "ostatními", což je základ utrpení.
Podle těchto mistrů je utrpení překonatelné prostřednictvím duchovního probuzení nebo sebepoznání (atma vichara). Když jedinec pochopí a zažije svou pravou podstatu, uvědomí si, že je čistým vědomím, neomezeným tělem nebo myslí. Toto pochopení vede k osvobození od utrpení, protože je zřejmé, že utrpení je iluzorní, vázané na pomíjivý svět forem a identit.

Jim Newman na druhé straně zdůrazňuje, že utrpení je nedílnou součástí toho, co se děje.
Podle Newmana je všechno, co zažíváme - radost, smutek, utrpení, blaženost - jednoduše součástí toho, co je. Není zde žádné oddělené "já", které by mohlo trpět nebo netrpět.
Utrpení není problém, který je třeba řešit, ale je součástí celkového dění. Tím, že přijmeme utrpení jako součást toho, co se děje, bez potřeby to měnit, nacházíme svobodu.

Oba pohledy se mohou zdát protichůdné, ale v hlubším smyslu se doplňují:

Nisargadatta a Ramana nás vede k pochopení a prožitku naší pravé podstaty jako vědomí, což může vyústit ve snížení nebo odstranění osobního utrpení. Toto je cesta sebepoznání a osvobození od egoistické identity.

Jim Newman nabízí pohled, že i během tohoto procesu nebo v jakémkoli stavu vědomí je důležité přijmout vše, co se děje, včetně utrpení, jako neoddělitelnou součást reality. Toto přijetí vede k uvolnění potřeby něco měnit, což je samotné formou hlubokého míru a svobody.

Utrpení je důsledkem nevědomosti a lze ho překonat poznáním naší pravé podstaty.
Utrpení je součástí toho, co se děje, a jeho přijetí vede k osvobození.
Oba přístupy nám nabízejí cesty, jak se vyrovnat s utrpením - jeden skrze duchovní probuzení a druhý skrze přijetí reality takové, jaká je.

od **Návštěvník** » stř 24. črc 2024 16:45:49

Otázka: Někdo na setkání o ne-dualismu nemohl přijmout, že utrpení je součástí všeho. Proč je tu utrpení?

Jim Newman: Pokud přijmeme, že utrpení je součástí všeho, pak se zdá, že utrpení není něčím odděleným, co by mělo zmizet. Je to jen další forma projevu toho, co je. Myšlenka, že utrpení je problém, je výtvorem jedince, který chce, aby se věci změnily, aby byly lepší nebo jinak. Ale ve skutečnosti je utrpení stejně jako radost, smutek, štěstí, deprese - všechno je součástí toho, co se děje.

Neexistuje žádná skutečná potřeba, aby se cokoliv změnilo nebo bylo jinak. Když přestaneme vnímat dění jako něco, co se musí změnit, pak vidíme, že všechno je již úplné, celé a dokonalé tak, jak to je.

Toto pojetí ne-dualismu znamená, že neexistuje žádné "já" oddělené od zbytku světa. Neexistuje žádný pozorovatel, který by byl oddělený od toho, co pozoruje. Všechno je jednoduše součástí jednoho celku. To, co se zdá být oddělené, je jen iluze vytvořená myslí jedince.

Když tato iluze odpadne, zůstane jen to, co je - prosté, čisté dění, které je samo o sobě naprosto dostatečné a úplné. Toto pochopení nám umožňuje vidět, že neexistuje žádná skutečná potřeba cokoliv měnit nebo usilovat o něco jiného. Všechno je již zde, právě teď, takové, jaké to má být.

Existence je prostě tím, co se děje, bez potřeby to označovat, posuzovat nebo měnit. V tom spočívá skutečná svoboda - v přijetí všeho, co je, bez odporu nebo touhy po změně. Je to stav, kdy prostě jsme, bez jakéhokoliv "já", které by chtělo něco jiného.

Toto poselství není o tom, že bychom měli přestat cítit nebo prožívat emoce. Naopak, jde o to, abychom si uvědomili, že všechny emoce, všechny zkušenosti jsou součástí tohoto celku a jsou dokonalé takové, jaké jsou. Je to o tom, abychom se přestali identifikovat s těmi emocemi a zkušenostmi jako něčím, co musíme kontrolovat nebo měnit.

Tímto způsobem se osvobozujeme od iluze oddělenosti a vidíme svět takový, jaký skutečně je - jako jeden celek, kde neexistuje žádné "já" oddělené od zbytku. Je to hluboké a osvobozující pochopení, které nám umožňuje žít v míru a harmonii se vším, co je.

od **Návštěvník** » čtv 06. čer 2024 9:39:56

Pokud zůstanete jen pozorovatelem, nebudete trpět.
Uvidíte svět jako show, jako velmi zábavnou show.

.

Duchovní web

Bolest a utrpení

Odeslat odpověď

Rozšířit náhled Přehled tématu: Bolest a utrpení

Re: Bolest a utrpení

Re: Bolest a utrpení

Re: Bolest a utrpení

Re: Trauma

Re: Trauma

Re: Utrpení

Re: Utrpení

Re: Utrpení

Re: Utrpení

Re: Utrpení

Re: Utrpení

Re: Utrpení

Re: Utrpení

Re: Utrpení

Re: Utrpení

Re: Utrpení

Re: Utrpení

Re: Utrpení

Re: Utrpení

Re: Utrpení