od Návštěvník » úte 17. bře 2026 12:52:12
Alan Watts: Proč se v tomto vesmíru cítíte jako cizinciI když v běžné řeči říkáme: „Přišel jsem na tento svět,“ ve skutečnosti to není pravda. Nepřišli jste do tohoto světa. Vyšli jste z něj – stejným způsobem, jako květ vyrůstá z rostliny nebo plod ze stromu. A jako jabloň „nese jablka“, tak sluneční soustava, v níž žijeme (a tedy i galaxie a systém galaxií), „nese lidi“.
Běžného civilizovaného člověka však nenapadne považovat se za projev celého vesmíru. Mělo by být zřejmé, že nemůžeme existovat bez prostředí země, vzduchu, vody a slunečního tepla; všechny tyto věci patří k nám. Jsou pro nás stejně důležité – ačkoliv leží vně naší kůže – jako naše vnitřní orgány: srdce, žaludek, mozek a tak dále.
Je to samozřejmě klamavé, protože lidská bytost není zakořeněna v zemi jako strom. Člověk se pohybuje, a může se tedy přesouvat z jednoho prostředí do druhého. Tyto přesuny jsou však povrchní. Základní prostředí planety zůstává konstantou. A pokud člověk planetu opustí, musí si s sebou vzít „zakonzervovanou verzi“ planetárního prostředí.
Uvědomujeme si to, ano, víme, že to prostředí potřebujeme. Ale v běžném životě to tak necítíme. Nemáme živý pocit sounáležitosti se svým okolím. Místo toho máme živý pocit, že jsme ego uzavřené v „pytli kůže“, sídlící převážně v lebce, někde napůl cesty mezi ušima a kousek za očima.
Tvrdím, že toto je hrozivý omyl, protože lidská inteligence má jedno velmi vážné omezení: je to skenovací systém vědomé pozornosti, který je lineární. Zkoumá svět v liniích. Vesmír na nás však nepůsobí v liniích. Přichází k nám jako multidimenzionální kontinuum, ve kterém se vše děje společně, všude a najednou. A přichází k nám příliš rychle na to, aby mohl být převeden do řádků textu nebo jiných informací, bez ohledu na to, jak rychle jsou skenovány. Počítač lineární skenování sice nesmírně zrychlí, ale stále je to jen lineární skenování. Dokud budeme uvízlí v této formě „moudrosti“, nedokážeme pracovat s více než několika proměnnými najednou.
Praktické problémy lidského života však zahrnují statisíce proměnných a vyřešit je lineárním uvažováním je nemožné. S tímto vybavením se přesto pokoušíme zasahovat do svých genů, řešit politické, ekonomické a sociální problémy. A přirozeně, každý pociťuje naprostou frustraci. Zdá se, že neumíme využít svůj mozek, protože ten dokáže zpracovat obrovské množství proměnných, které nejsou procesu vědomé pozornosti přístupné. Váš mozek – přesněji řečeno váš celý nervový systém – právě teď řídí chemii vaší krve, sekreci žláz, chování milionů buněk. Dělá to všechno, aniž by o tom přemýšlel, aniž by tyto procesy překládal do slov, symbolů nebo čísel.
Symboly mají ke skutečnému světu stejný vztah jako peníze k bohatství. Slovem „voda“ nikčí žízeň neuhasíte, stejně jako se nenasytíte tím, že sníte dolarovou bankovku. Přesto se používání symbolů a skenování vědomou inteligencí ukázalo jako velmi užitečné; dalo nám technologii, kterou máme. Zároveň se to však stalo „příliš dobrým sluhou“. Tolik nás to fascinovalo, že jsme si začali plést svět takový, jaký je, se světem, o kterém se přemýšlí, mluví a počítá. A když si sami sebe neuvědomujeme jinak než symbolicky, nemáme k sobě vůbec žádný vztah. Proto jsme všichni psychicky frustrovaní.
Vracíme se tedy k otázce: Co myslíme tím „Já“? V první řadě tím zjevně myslíme svůj symbolický obraz sebe sama. Naše skutečné „Já“ je v tomto případě celý psychofyzický organismus (vědomý i nevědomý) plus jeho prostředí. To je vaše skutečné Self. To, co děláte vy, dělá i vaše prostředí. Vaše chování je jeho chováním stejně jako jeho chování je vaším. Je to vzájemné. Nejste loutka, se kterou prostředí smýká, ani prostředí není loutka, kterou ovládáte vy. Patříte k sobě, jednáte společně.
Ale běžně to tak necítíme, že? Místo toho cítíme identifikaci se svou představou o sobě, se svým obrazem – a to je ona osoba, ono ego. Váš obraz sebe sama neobsahuje žádné informace o tom, jak strukturujete svůj nervový systém, o chemii vaší krve, ani o jemných vlivech společnosti na vaše chování. Jsme zde takříkajíc psychicky vyhladovělí, a proto neustále něco hledáme. Toto zmatené hledání probíhá všude. Nevíme, co chceme. Nikdo to neví. Říkáme sice obecná slova jako potěšení, peníze, láska, naplnění, osobní rozvoj, ale nevíme, co tím vlastně myslíme.
Stalo se tedy to, že naše „Já“ je iluze. Je to pouhý obraz, který není naším skutečným Self o nic víc, než je modla samotným Bohem.
*************************************************************************************************
Text Alana Wattse nás vrací k jádru problému, který tak neúprosně osvětlovali Ramana Maharši i Nisargadatta Maharadž: k omylu ztotožnění se s omezeným obrazem.
Watts zde mistrně popisuje to, co Nisargadatta nazýval „osobou“. Tato osoba (ego) je pouze mentální konstrukcí, symbolem v naší mysli, který nemá žádnou skutečnou podstatu. Je to právě tento „obraz v lebce“, který v nás vyvolává pocit oddělenosti od zbytku vesmíru. Pokud věříme, že jsme pouze tímto obrazem, stáváme se cizinci ve vlastním domově.
Z pohledu Advaity (neduality) není mezi individuem a vesmírem žádná hranice. Ramana Maharši nás vždy nabádal k otázce: „Kdo jsem já?“ Tímto dotazováním zjišťujeme, že ono lineární, skenující vědomí, o kterém mluví Watts, je jen nástrojem, nikoliv naší podstatou. Pod ním se nachází tichá, multidimenzionální inteligence – to, co Maharši nazýval Self (Átman) a Nisargadatta Čistým vědomím.
Klíčové body k zamyšlení:Iluze oddělenosti: Watts připomíná, že „vycházíme z vesmíru“. V jazyce džňány: nejsme vlna, která bojuje s oceánem, jsme oceán, který se dočasně jeví jako vlna. Oddělenost existuje pouze v symbolickém myšlení, nikoliv ve skutečnosti.
Omezení intelektu: Naše snaha vyřešit život lineární logikou (skenováním) je marná. Skutečný život a naše pravé bytí probíhá mimo sféru slov a symbolů. Jak říkal Nisargadatta: „To, co jsi, nemůžeš poznávat svou myslí, protože jsi to, co umožňuje mysli fungovat.“
Hledání jako hlad ega: Watts hovoří o „psychickém hladovění“ a neustálém hledání peněz či naplnění. To je přesný popis stavu, kdy se považujeme za tělo a mysl. Skutečný mír nastává teprve tehdy, když prohlédneme iluzornost tohoto hledajícího obrazu (modly) a spočineme v tom, co je zde přítomno před jakoukoli myšlenkou.
Poznání, o kterém mluví tito mistři, není dalším „osobním rozvojem“ našeho obrazu. Je to pád tohoto obrazu. Jakmile pochopíme, že naše „Já“ není onou modlou v hlavě, ale celým nesmírným procesem bytí, frustrace mizí. Zůstává jen to, co je – nedělené, celistvé a hluboce domovské.
[url=http://www.poradnazdarma.cz/viewtopic.php?f=371&t=9048&p=215427#p215427][color=#000000][size=200][b]Alan Watts: Proč se v tomto vesmíru cítíte jako cizinci[/b][/size][/color][/url]
[youtube]hwZwqYc6KOc[/youtube]
I když v běžné řeči říkáme: „Přišel jsem na tento svět,“ ve skutečnosti to není pravda. Nepřišli jste do tohoto světa. Vyšli jste z něj – stejným způsobem, jako květ vyrůstá z rostliny nebo plod ze stromu. A jako jabloň „nese jablka“, tak sluneční soustava, v níž žijeme (a tedy i galaxie a systém galaxií), „nese lidi“.
Běžného civilizovaného člověka však nenapadne považovat se za projev celého vesmíru. Mělo by být zřejmé, že nemůžeme existovat bez prostředí země, vzduchu, vody a slunečního tepla; všechny tyto věci patří k nám. Jsou pro nás stejně důležité – ačkoliv leží vně naší kůže – jako naše vnitřní orgány: srdce, žaludek, mozek a tak dále.
Je to samozřejmě klamavé, protože lidská bytost není zakořeněna v zemi jako strom. Člověk se pohybuje, a může se tedy přesouvat z jednoho prostředí do druhého. Tyto přesuny jsou však povrchní. Základní prostředí planety zůstává konstantou. A pokud člověk planetu opustí, musí si s sebou vzít „zakonzervovanou verzi“ planetárního prostředí.
Uvědomujeme si to, ano, víme, že to prostředí potřebujeme. Ale v běžném životě to tak necítíme. Nemáme živý pocit sounáležitosti se svým okolím. Místo toho máme živý pocit, že jsme ego uzavřené v „pytli kůže“, sídlící převážně v lebce, někde napůl cesty mezi ušima a kousek za očima.
Tvrdím, že toto je hrozivý omyl, protože lidská inteligence má jedno velmi vážné omezení: je to skenovací systém vědomé pozornosti, který je lineární. Zkoumá svět v liniích. Vesmír na nás však nepůsobí v liniích. Přichází k nám jako multidimenzionální kontinuum, ve kterém se vše děje společně, všude a najednou. A přichází k nám příliš rychle na to, aby mohl být převeden do řádků textu nebo jiných informací, bez ohledu na to, jak rychle jsou skenovány. Počítač lineární skenování sice nesmírně zrychlí, ale stále je to jen lineární skenování. Dokud budeme uvízlí v této formě „moudrosti“, nedokážeme pracovat s více než několika proměnnými najednou.
Praktické problémy lidského života však zahrnují statisíce proměnných a vyřešit je lineárním uvažováním je nemožné. S tímto vybavením se přesto pokoušíme zasahovat do svých genů, řešit politické, ekonomické a sociální problémy. A přirozeně, každý pociťuje naprostou frustraci. Zdá se, že neumíme využít svůj mozek, protože ten dokáže zpracovat obrovské množství proměnných, které nejsou procesu vědomé pozornosti přístupné. Váš mozek – přesněji řečeno váš celý nervový systém – právě teď řídí chemii vaší krve, sekreci žláz, chování milionů buněk. Dělá to všechno, aniž by o tom přemýšlel, aniž by tyto procesy překládal do slov, symbolů nebo čísel.
Symboly mají ke skutečnému světu stejný vztah jako peníze k bohatství. Slovem „voda“ nikčí žízeň neuhasíte, stejně jako se nenasytíte tím, že sníte dolarovou bankovku. Přesto se používání symbolů a skenování vědomou inteligencí ukázalo jako velmi užitečné; dalo nám technologii, kterou máme. Zároveň se to však stalo „příliš dobrým sluhou“. Tolik nás to fascinovalo, že jsme si začali plést svět takový, jaký je, se světem, o kterém se přemýšlí, mluví a počítá. A když si sami sebe neuvědomujeme jinak než symbolicky, nemáme k sobě vůbec žádný vztah. Proto jsme všichni psychicky frustrovaní.
Vracíme se tedy k otázce: Co myslíme tím „Já“? V první řadě tím zjevně myslíme svůj symbolický obraz sebe sama. Naše skutečné „Já“ je v tomto případě celý psychofyzický organismus (vědomý i nevědomý) plus jeho prostředí. To je vaše skutečné Self. To, co děláte vy, dělá i vaše prostředí. Vaše chování je jeho chováním stejně jako jeho chování je vaším. Je to vzájemné. Nejste loutka, se kterou prostředí smýká, ani prostředí není loutka, kterou ovládáte vy. Patříte k sobě, jednáte společně.
Ale běžně to tak necítíme, že? Místo toho cítíme identifikaci se svou představou o sobě, se svým obrazem – a to je ona osoba, ono ego. Váš obraz sebe sama neobsahuje žádné informace o tom, jak strukturujete svůj nervový systém, o chemii vaší krve, ani o jemných vlivech společnosti na vaše chování. Jsme zde takříkajíc psychicky vyhladovělí, a proto neustále něco hledáme. Toto zmatené hledání probíhá všude. Nevíme, co chceme. Nikdo to neví. Říkáme sice obecná slova jako potěšení, peníze, láska, naplnění, osobní rozvoj, ale nevíme, co tím vlastně myslíme.
Stalo se tedy to, že naše „Já“ je iluze. Je to pouhý obraz, který není naším skutečným Self o nic víc, než je modla samotným Bohem.
*************************************************************************************************
Text Alana Wattse nás vrací k jádru problému, který tak neúprosně osvětlovali Ramana Maharši i Nisargadatta Maharadž: k omylu ztotožnění se s omezeným obrazem.
Watts zde mistrně popisuje to, co Nisargadatta nazýval „osobou“. Tato osoba (ego) je pouze mentální konstrukcí, symbolem v naší mysli, který nemá žádnou skutečnou podstatu. Je to právě tento „obraz v lebce“, který v nás vyvolává pocit oddělenosti od zbytku vesmíru. Pokud věříme, že jsme pouze tímto obrazem, stáváme se cizinci ve vlastním domově.
Z pohledu Advaity (neduality) není mezi individuem a vesmírem žádná hranice. Ramana Maharši nás vždy nabádal k otázce: „Kdo jsem já?“ Tímto dotazováním zjišťujeme, že ono lineární, skenující vědomí, o kterém mluví Watts, je jen nástrojem, nikoliv naší podstatou. Pod ním se nachází tichá, multidimenzionální inteligence – to, co Maharši nazýval Self (Átman) a Nisargadatta Čistým vědomím.
[b][size=150]Klíčové body k zamyšlení:[/size][/b]
[b]Iluze oddělenosti:[/b] Watts připomíná, že „vycházíme z vesmíru“. V jazyce džňány: nejsme vlna, která bojuje s oceánem, jsme oceán, který se dočasně jeví jako vlna. Oddělenost existuje pouze v symbolickém myšlení, nikoliv ve skutečnosti.
[b]Omezení intelektu:[/b] Naše snaha vyřešit život lineární logikou (skenováním) je marná. Skutečný život a naše pravé bytí probíhá mimo sféru slov a symbolů. Jak říkal Nisargadatta: „To, co jsi, nemůžeš poznávat svou myslí, protože jsi to, co umožňuje mysli fungovat.“
[b]Hledání jako hlad ega:[/b] Watts hovoří o „psychickém hladovění“ a neustálém hledání peněz či naplnění. To je přesný popis stavu, kdy se považujeme za tělo a mysl. Skutečný mír nastává teprve tehdy, když prohlédneme iluzornost tohoto hledajícího obrazu (modly) a spočineme v tom, co je zde přítomno před jakoukoli myšlenkou.
Poznání, o kterém mluví tito mistři, není dalším „osobním rozvojem“ našeho obrazu. Je to pád tohoto obrazu. Jakmile pochopíme, že naše „Já“ není onou modlou v hlavě, ale celým nesmírným procesem bytí, frustrace mizí. Zůstává jen to, co je – nedělené, celistvé a hluboce domovské.