od ryunin » úte 19. bře 2013 0:13:50
Mám dojem z poradny, z mých diskuzí s lidmi tady, že tu je na prvním místě u mnoha lidí "čeho jsem dosáhl v duchovní ioblasti, jaké samadhi sjem schopen vygenerovat, případně jak jsem osvícený, a bez ega".
Je to buddhismus, co odrazuje od takového chápání duchovní snahy. V zazenu je uplně jedno, jestli jste dosáhli takové nebo makové úrovně odosobnění, nejsou tu žádné úrovně samadhi nebo osvícení. I když při zazenu mám někdy dost různé pocity a některé jsou v jiných tradicích považovány za cenné zkušenosti, v zazenu nemají žádnou hodnotu. Co má v zazenu hodnotu je střízlivé sezení tady a teď. I když to většině lidí může připadat nudné nebo neduchovní, je to nejhlubší zkušenost, jakou můžeme mít, prostě sedět tady a teď jako blbci. Pokud hledáme něco "hlubšího", vůbec nemáme ponětí, co to je buddismus.
Proč stačí seděžt a nic zvláštního necítit? Protože to je to nejtěžší - nehledat v tom nic navíc, prostě sedět, když přijdme na kloub tomu, jakou to má opravdu hodnotu, přišli jsme na kloub učení buddhismu celkově. Když chápeme, že to k ničemu není, cvičit zazen, otevřeli jsme tajemství buddhismu - co je tady a te´d stačí naprosto. Od toho se odvíjí vše ostatní. Někdy trvá padesát let k tiomu dospět, jindy sto let, jindy tisíc let, každý má jinou zkušenost, ale v buddhismu se o to musíme pokusit - najít smysl v tom, co je naprosto základní a nejobyčejnější. Takže když se začneme zabývat různými stavy samadhi a snažíme se dosáhnout vymazání chtění, ega a podobně, je to jako vytvořit si nový druh ega, ego, které chce odstranit ego. Je to duchovní ego, naprostý blud.
V buddhismu je sice úsilí, ale je to úsilí o nic neusilovat, pouze něco dělat tady a te´d. Není tu usílí stát se dokonalým člověkem. To je naprosto egoistické, když to vezmeme do důsledku, protože tu vznikne nový jedinec, který dostranil své ego, aby pak tím svým neegem oslňoval druhé. Teprve, když se přestaneme zabývat svým egem a neegem, a vrátíme se do skutečnosti, dá se tu mluvit o buddhovi - někom, kdo sebe vůbec neřeší, takže se může stát, že se někdy chová dost nepříjemně, někdy je náladovýá, někdy unavený, někdy veselý, je to prostě obyčejný člověk každým coulem a nezanechává stopy osvícení. Jeho osvícení, kte terému třeba i došlo, bylo odhozeno společně s jeho snahou stát se lepším nebo odstranit touhy a nedostatky.
Buddhista se prostě nevrtá ve své psychologii, pokud to není aktuální v jeho životě. Spíš než o psychologii se zajímá o konkrétní činnost v každodenním životě - ráno vstane a dělá normální věci - snídá, obléká se atd. To je jeho primární zájem, kdežto kolik má nebo nemá ega je mu uplně jedno. Z duchovního hlediska je to naprostý břídil. Je ovšem tak důsledně břídilný a nezaujatý sám sebou, že to může být pro někoho, kdo se chde učit buddhismu, prospěšné, jeho nezaujatost svým duchovním pokrokem může být vodítkem k probuzení pro druhé. Jakmile by ale takový člověk byl hrdý na svou zenovou zvláštnost, která vlastně není zvlášností ale realismem, mezi lidmi vzácným, zdradil by svou buddhovskou podstatu. Ta je stejná jako podstata jablka nebo větru. Nezajímá se vůbec o sebe, pouze v klidu spočívá nebo se hýbe ve vesmíru. Nezajímat se o sebe je důsledné, takže mě nezajímá, že by mě zajímalo, co píšou v novinách nebo že se mi stýská po nějaké ženě a podobně. Takové city přijdou a odejdou, to není důležité, důležité je znovu se každý den vracet k probuzení v každé příležitosti, která se namane.
Mám dojem z poradny, z mých diskuzí s lidmi tady, že tu je na prvním místě u mnoha lidí "čeho jsem dosáhl v duchovní ioblasti, jaké samadhi sjem schopen vygenerovat, případně jak jsem osvícený, a bez ega".
Je to buddhismus, co odrazuje od takového chápání duchovní snahy. V zazenu je uplně jedno, jestli jste dosáhli takové nebo makové úrovně odosobnění, nejsou tu žádné úrovně samadhi nebo osvícení. I když při zazenu mám někdy dost různé pocity a některé jsou v jiných tradicích považovány za cenné zkušenosti, v zazenu nemají žádnou hodnotu. Co má v zazenu hodnotu je střízlivé sezení tady a teď. I když to většině lidí může připadat nudné nebo neduchovní, je to nejhlubší zkušenost, jakou můžeme mít, prostě sedět tady a teď jako blbci. Pokud hledáme něco "hlubšího", vůbec nemáme ponětí, co to je buddismus.
Proč stačí seděžt a nic zvláštního necítit? Protože to je to nejtěžší - nehledat v tom nic navíc, prostě sedět, když přijdme na kloub tomu, jakou to má opravdu hodnotu, přišli jsme na kloub učení buddhismu celkově. Když chápeme, že to k ničemu není, cvičit zazen, otevřeli jsme tajemství buddhismu - co je tady a te´d stačí naprosto. Od toho se odvíjí vše ostatní. Někdy trvá padesát let k tiomu dospět, jindy sto let, jindy tisíc let, každý má jinou zkušenost, ale v buddhismu se o to musíme pokusit - najít smysl v tom, co je naprosto základní a nejobyčejnější. Takže když se začneme zabývat různými stavy samadhi a snažíme se dosáhnout vymazání chtění, ega a podobně, je to jako vytvořit si nový druh ega, ego, které chce odstranit ego. Je to duchovní ego, naprostý blud.
V buddhismu je sice úsilí, ale je to úsilí o nic neusilovat, pouze něco dělat tady a te´d. Není tu usílí stát se dokonalým člověkem. To je naprosto egoistické, když to vezmeme do důsledku, protože tu vznikne nový jedinec, který dostranil své ego, aby pak tím svým neegem oslňoval druhé. Teprve, když se přestaneme zabývat svým egem a neegem, a vrátíme se do skutečnosti, dá se tu mluvit o buddhovi - někom, kdo sebe vůbec neřeší, takže se může stát, že se někdy chová dost nepříjemně, někdy je náladovýá, někdy unavený, někdy veselý, je to prostě obyčejný člověk každým coulem a nezanechává stopy osvícení. Jeho osvícení, kte terému třeba i došlo, bylo odhozeno společně s jeho snahou stát se lepším nebo odstranit touhy a nedostatky.
Buddhista se prostě nevrtá ve své psychologii, pokud to není aktuální v jeho životě. Spíš než o psychologii se zajímá o konkrétní činnost v každodenním životě - ráno vstane a dělá normální věci - snídá, obléká se atd. To je jeho primární zájem, kdežto kolik má nebo nemá ega je mu uplně jedno. Z duchovního hlediska je to naprostý břídil. Je ovšem tak důsledně břídilný a nezaujatý sám sebou, že to může být pro někoho, kdo se chde učit buddhismu, prospěšné, jeho nezaujatost svým duchovním pokrokem může být vodítkem k probuzení pro druhé. Jakmile by ale takový člověk byl hrdý na svou zenovou zvláštnost, která vlastně není zvlášností ale realismem, mezi lidmi vzácným, zdradil by svou buddhovskou podstatu. Ta je stejná jako podstata jablka nebo větru. Nezajímá se vůbec o sebe, pouze v klidu spočívá nebo se hýbe ve vesmíru. Nezajímat se o sebe je důsledné, takže mě nezajímá, že by mě zajímalo, co píšou v novinách nebo že se mi stýská po nějaké ženě a podobně. Takové city přijdou a odejdou, to není důležité, důležité je znovu se každý den vracet k probuzení v každé příležitosti, která se namane.