od ryunin » sob 29. zář 2012 21:28:46
Eric Berne byl známý psychoanalytik, který odhalil zajímavé hry lidí, hry, které si ani neuvědomujeme, že hrajeme. Jedna za takových her je např. situace, kdy žena svádí, provokuje, flirtuje, ale ne proto, aby muže svedla, ale aby mu dala košem. Cílem hry je uspokojení z odmítnutí muže, který se snažil tu ženu sbalit. Tyto hry jsou založeny na vstupování do rolí dítěte, dospělého a rodiče a příčinou těchto her jsou různé traumatické zážitky z dětství, kde v dospělosti si potřebujeme tyto zážitky vynahradit tím, že se nějak pomstíme, nějak si to užijeme, co nám bylo odepřeno v dětství. Tak nějak, nechci to moc překrucovat.
Myslím, že hodně z konflitků a hádek tady poradně by se dalo odhalit jako Hry, které popisuje Eric Berne.
Co se týká mého přispění, mých článků a poučování druhých, učení druhých, právě proto, že mnoho lidí to považuje za vynucené role, nelíbí se jim, když si myslí, že jsem se postavil do role učitele a je nutím do role žáků.
Takže to je velmi zajímavá situace.
Můžeme si probrat několik věcí, které vypadají jako hraní her.
1. buddhismus jak ho učí mistr Dogen je jediný správný
To zní jako nějaká dětská hra. Takhle je to správně, takhle je to špatně. Někdo tu zjevně hraje hru na školu, učitele a žáky.
2. naučím vás, co to je buddhismus, ale budete muset poslouchat
To nepotřebuje komentář.
Takže kde je rozdíl mezi podvědomou hrou na tatínka a syna, maminku a děti, školu a skutečně upřímným a dospělým vztahem lidí, kteří se chtějí vzájemně obohatit?
Myslím, že to není tak velký oříšek. Není to tak těžké tomu přijít na kloub.
Začněmě tím, že buddhismus, jak ho učí mistr Dogen, je jediný správný.
Kdy je to hra a kdy je to komunikace dospělých lidí. Hra je to tehdy, kdy dítě mělo neúspěch, jeho potřeba improvizovat a tvořit byla často potrestána a zavržena. Dnes dospělý člověk si toto trauma kompenzuje tím, že se něčeho chytne a libuje si v tom, že druhým znemožní jiné řešení než takové, které on prohlásí za správné.
Kdy je to dospělá komunikace. Když řešíte rovnici a ta má pouze jedno řešení, aniž byste měli potřebu se vyžívat v tom, že druhým zakážete improvizovat, řeknete jim upřímně, že ta rovnice má pouze toto řešení. Není to skrytá hra, ale dospělý informuje dospělého. Pokud informovaný není dost zralý pro takovou situaci, postaví se do role dítěte, které bylo okřiknuto a vytýká učiteli matematiky jeho potřebu druhé poučovat a nedat jim prostor pro vlastní kreativitu. Dospělá reakce tu je, pokud připustíme možnost, že rovnice má opravdu jen jedno správné řešení.
Konkrétně v buddhismu, můžeme připustit, že buddhismus má určitý přesný význam, kde už není prostor pro více řešení nebo improvizaci nebo vlastní výklady. Pokud připustíme, že pravda, kterou Buddha odhalil, nedává prostor pro různé výklady v rámci intelektu, ale je přesná a nekompromisní, pak rádi přijmeme takového učitele, který nás, aniž by měl potřebu si kompeznovat své komplexy, přivede k této jediné pravdě a my nebudeme mít potřebu ani hrát hloupé, nebohé dítě, ani uraženého otce, kterému dcera něco vytkla, napřiklad, že si zapomněl zapnout poklopec.
Když si vezmeme učení většiny uznávaných buddhistických učitelů a to je jedno, z jaké tradice, můžeme si všimnout, že jejich učení připomíná přesnou práci chirurga. Nedávají skoro žádný nebo vůbec žádný prostor pro interpretace. Mnohem spíš neustále upozorňují na nesprávné chápání z hlediska žáků nebo zájemců o buddhismus. Dospělý člověk toto učení a tuto přesnou práci těchto učitelů nepovažuje za potřebu těch lidí si léčit komplexy. Dospělý člověk se nestaví do role dítěte, které se vyžívá v tom, že je peskováno, ani do role uraženého dospělého, který nechce uznat, že by mohl mít někde mezery. Místo toho si vybere učení, které mu zní důvěryhodně a nechá se poučit, aniž by se ponižoval, nebo urážel od učitele, který ani neponižuje, ani se neuráží. To je komunikace dvou dospělých, ačkoliv jeden může naučit něco toho druhého.
Případ dvě - naučím vás, co je buddhismus, ale budete muset poslouchat.
Krásný případ je můj vlastní učitel buddhismu. Jakmile už byste ho chtěli podezírat z toho, že má potřebu hrát si na učitele, který ovládá druhé a oni ho musí poslouchat, on okamžitě popře nějakým činem to, že to tak je. Tím dokáže, aniž by to tak plánoval nebo to tak chtěl, že ho vůbec žádná hra na učitele a žádky nezajímá.
Například když má nějaký žák jiný názor nebo ho kritizuje, Mike okamžitě vyskočí z role učitele a začne se chovat jako jeden z účastníků debaty. Nějakou dobu jsem to považoval za podivné, přece by mohl jasně vést druhé. Ale on nemá v úmyslu zůstat v roli učitele, nezakládá si na té roli - když je příležitost, vysvětlí něco o buddhismu a když není příležitost, vůbec se jako učitel k druhým nechová. Ve škole Kwan Um jsem si všiml, že tam učitelé považují za příležitost učit a vést prakticky jakoukoliv situaci. Nedělají to proto, že by se dětinsky vyžívali v takové hře, ale protože jsou přesvědčeni, že je třeba každý okamžik využít k tomu, aby docházelo k učení. Pamatuju si, že jsem nebyl schopen vyskočit z role dítěte, které je neustále poučováno a opravováno. S mým současným učitelem jsem dost brzo pochopil, že nejde o hru na dítě a dospělého, nebo žáka a učitele, ale o komunikaci dvou dospělých lidí, kteří si chtějí navzájem předat důležité informace.
Je docela smutné, když se ukáže, že nějaký učitel buddhismu byl pro své žáky tak nedostižným vzorem, že tito žáci nebyli nikdy schopni opustit roli poučovaného dítěte. I když učitel zemřel, zůstali po něm děti, ne dospělí lidé. Někteří z těchto pozůstalých se stalo učiteli a napodobují svého "otce" v tom, že zase vytvářejí děti, které nejsou schopny se postavit na vlastní nohy. Ale cílem buddhismu je, abychom se probudili do reality, kde žádné role nehrajou roli. I když někdy jsme v roli učitele, jsme si toho vědomi a není to hra, kterou si něco kompenzujeme. I když jsme někdy v roli žáka, není to hra, ale dočasná funkce, která nemusí prorůstat do podvědomí a vytvářet tam obranné mechanismy.
Můžeme učit jako dospělí dospělé a můžeme se učit jako dospělí od dospělých. Jsme tu všichni na jedné lodi, víceméně z téhož materiálu a máme tutéž hodnotu lidské bytosti, i když se dostáváme do různých situacích a máme talent pro různé věci a lišíme se sklony a zevnějškem. Myslím, že Eric Berne dovedl výbornou práci, když nás upozornil, že se nám naše hry podvědomí mohou plést do našeho vlastně upřímného zájmu pochopit svou podstatu.
Eric Berne byl známý psychoanalytik, který odhalil zajímavé hry lidí, hry, které si ani neuvědomujeme, že hrajeme. Jedna za takových her je např. situace, kdy žena svádí, provokuje, flirtuje, ale ne proto, aby muže svedla, ale aby mu dala košem. Cílem hry je uspokojení z odmítnutí muže, který se snažil tu ženu sbalit. Tyto hry jsou založeny na vstupování do rolí dítěte, dospělého a rodiče a příčinou těchto her jsou různé traumatické zážitky z dětství, kde v dospělosti si potřebujeme tyto zážitky vynahradit tím, že se nějak pomstíme, nějak si to užijeme, co nám bylo odepřeno v dětství. Tak nějak, nechci to moc překrucovat.
Myslím, že hodně z konflitků a hádek tady poradně by se dalo odhalit jako Hry, které popisuje Eric Berne.
Co se týká mého přispění, mých článků a poučování druhých, učení druhých, právě proto, že mnoho lidí to považuje za vynucené role, nelíbí se jim, když si myslí, že jsem se postavil do role učitele a je nutím do role žáků.
Takže to je velmi zajímavá situace.
Můžeme si probrat několik věcí, které vypadají jako hraní her.
1. buddhismus jak ho učí mistr Dogen je jediný správný
To zní jako nějaká dětská hra. Takhle je to správně, takhle je to špatně. Někdo tu zjevně hraje hru na školu, učitele a žáky.
2. naučím vás, co to je buddhismus, ale budete muset poslouchat
To nepotřebuje komentář.
Takže kde je rozdíl mezi podvědomou hrou na tatínka a syna, maminku a děti, školu a skutečně upřímným a dospělým vztahem lidí, kteří se chtějí vzájemně obohatit?
Myslím, že to není tak velký oříšek. Není to tak těžké tomu přijít na kloub.
Začněmě tím, že buddhismus, jak ho učí mistr Dogen, je jediný správný.
Kdy je to hra a kdy je to komunikace dospělých lidí. Hra je to tehdy, kdy dítě mělo neúspěch, jeho potřeba improvizovat a tvořit byla často potrestána a zavržena. Dnes dospělý člověk si toto trauma kompenzuje tím, že se něčeho chytne a libuje si v tom, že druhým znemožní jiné řešení než takové, které on prohlásí za správné.
Kdy je to dospělá komunikace. Když řešíte rovnici a ta má pouze jedno řešení, aniž byste měli potřebu se vyžívat v tom, že druhým zakážete improvizovat, řeknete jim upřímně, že ta rovnice má pouze toto řešení. Není to skrytá hra, ale dospělý informuje dospělého. Pokud informovaný není dost zralý pro takovou situaci, postaví se do role dítěte, které bylo okřiknuto a vytýká učiteli matematiky jeho potřebu druhé poučovat a nedat jim prostor pro vlastní kreativitu. Dospělá reakce tu je, pokud připustíme možnost, že rovnice má opravdu jen jedno správné řešení.
Konkrétně v buddhismu, můžeme připustit, že buddhismus má určitý přesný význam, kde už není prostor pro více řešení nebo improvizaci nebo vlastní výklady. Pokud připustíme, že pravda, kterou Buddha odhalil, nedává prostor pro různé výklady v rámci intelektu, ale je přesná a nekompromisní, pak rádi přijmeme takového učitele, který nás, aniž by měl potřebu si kompeznovat své komplexy, přivede k této jediné pravdě a my nebudeme mít potřebu ani hrát hloupé, nebohé dítě, ani uraženého otce, kterému dcera něco vytkla, napřiklad, že si zapomněl zapnout poklopec.
Když si vezmeme učení většiny uznávaných buddhistických učitelů a to je jedno, z jaké tradice, můžeme si všimnout, že jejich učení připomíná přesnou práci chirurga. Nedávají skoro žádný nebo vůbec žádný prostor pro interpretace. Mnohem spíš neustále upozorňují na nesprávné chápání z hlediska žáků nebo zájemců o buddhismus. Dospělý člověk toto učení a tuto přesnou práci těchto učitelů nepovažuje za potřebu těch lidí si léčit komplexy. Dospělý člověk se nestaví do role dítěte, které se vyžívá v tom, že je peskováno, ani do role uraženého dospělého, který nechce uznat, že by mohl mít někde mezery. Místo toho si vybere učení, které mu zní důvěryhodně a nechá se poučit, aniž by se ponižoval, nebo urážel od učitele, který ani neponižuje, ani se neuráží. To je komunikace dvou dospělých, ačkoliv jeden může naučit něco toho druhého.
Případ dvě - naučím vás, co je buddhismus, ale budete muset poslouchat.
Krásný případ je můj vlastní učitel buddhismu. Jakmile už byste ho chtěli podezírat z toho, že má potřebu hrát si na učitele, který ovládá druhé a oni ho musí poslouchat, on okamžitě popře nějakým činem to, že to tak je. Tím dokáže, aniž by to tak plánoval nebo to tak chtěl, že ho vůbec žádná hra na učitele a žádky nezajímá.
Například když má nějaký žák jiný názor nebo ho kritizuje, Mike okamžitě vyskočí z role učitele a začne se chovat jako jeden z účastníků debaty. Nějakou dobu jsem to považoval za podivné, přece by mohl jasně vést druhé. Ale on nemá v úmyslu zůstat v roli učitele, nezakládá si na té roli - když je příležitost, vysvětlí něco o buddhismu a když není příležitost, vůbec se jako učitel k druhým nechová. Ve škole Kwan Um jsem si všiml, že tam učitelé považují za příležitost učit a vést prakticky jakoukoliv situaci. Nedělají to proto, že by se dětinsky vyžívali v takové hře, ale protože jsou přesvědčeni, že je třeba každý okamžik využít k tomu, aby docházelo k učení. Pamatuju si, že jsem nebyl schopen vyskočit z role dítěte, které je neustále poučováno a opravováno. S mým současným učitelem jsem dost brzo pochopil, že nejde o hru na dítě a dospělého, nebo žáka a učitele, ale o komunikaci dvou dospělých lidí, kteří si chtějí navzájem předat důležité informace.
Je docela smutné, když se ukáže, že nějaký učitel buddhismu byl pro své žáky tak nedostižným vzorem, že tito žáci nebyli nikdy schopni opustit roli poučovaného dítěte. I když učitel zemřel, zůstali po něm děti, ne dospělí lidé. Někteří z těchto pozůstalých se stalo učiteli a napodobují svého "otce" v tom, že zase vytvářejí děti, které nejsou schopny se postavit na vlastní nohy. Ale cílem buddhismu je, abychom se probudili do reality, kde žádné role nehrajou roli. I když někdy jsme v roli učitele, jsme si toho vědomi a není to hra, kterou si něco kompenzujeme. I když jsme někdy v roli žáka, není to hra, ale dočasná funkce, která nemusí prorůstat do podvědomí a vytvářet tam obranné mechanismy.
Můžeme učit jako dospělí dospělé a můžeme se učit jako dospělí od dospělých. Jsme tu všichni na jedné lodi, víceméně z téhož materiálu a máme tutéž hodnotu lidské bytosti, i když se dostáváme do různých situacích a máme talent pro různé věci a lišíme se sklony a zevnějškem. Myslím, že Eric Berne dovedl výbornou práci, když nás upozornil, že se nám naše hry podvědomí mohou plést do našeho vlastně upřímného zájmu pochopit svou podstatu.