Poradna zdarma

Jana píše:Ještě jednou pro Maatinu:



Čemu se věnuje pozornost, to se posiluje.

Maatina píše:

Návštěvník píše:Psychiatr by byl vhodný jako nezávislá osoba, která by vám poskytla objektivní pohled na situaci. Jenomže jsou v dnešní době přetížení a asi žádného hned tak neseženete.

Jak jsem psal, sejde z očí, sejde z mysli. Prostě odejděte jinam, přerušte s ním veškeré styky, i kdybyste se měla přestěhovat do jiného města. Je to vážná věc a duševní zdraví potřebujete.
Pravděpodobně však jste aktuálně v pozici alkoholika, který si namlouvá "zatím to mám pod kontrolou, nějak to zvládnu".

Takhle.. pokud se nic nezmění, tak odejít budu muset. Já jen pořád ještě doufala v ten zázrak, protože to prostě nechápu a protože tím ztratím úplně všechno. Já se právě tolik na tu práci vrhla a byla pro mě tak důležitá, a stejně tak mnoho pro mě znamená právě on a já si tolik přála a přeji, abychom to spolu zvládli a nerozumím tomu, proč to nedokáže a tolik upadl do té nenávisti namísto toho, aby nám už oběma odpustil a mohli jsme si opět důvěřovat. A jsem samozřejmě zvyklá na ty lidi, i ti mi přirostli k srdci, některé mám fakt ráda a o všechno přijdu. Ale budu muset, když se to nespraví a ono se to nespravuje. Já se odhodlávala dát tu výpověď už v pondělí, ale zase jsem to odložila kvůli jedné radě a snu, který se mi zdál. Tak teď mám čas do třicátého zase. Právěže to nezvládám. Řeším si ty tři měsíce, které by mi zbývaly. Já ty nervy nemám v pořádku a něco už jsem si s nima zažila. A teď jsou prostě hodně polámaný a je to moc dlouho a já právě z toho nemám dobrý pocit. Ano, snažím se to vydržet a třeba vydržím, ale nevím to, proto mě napadají i takové věci jako psychiatr a neschopenka. Samozřejmě, že se to snažím přežít a vydržet, každý den, ale je to strašný a čekají mě ještě tři měsíce, takže tak.

Jsou hlasy, co vyříkají, že to právě mám vydržet a čekat, co se bude dít, až třeba budou průšvihy a tak. Ale mě to právě všechno zabíjí, už jenom, když se na to musím jen dívat. Jo tomu rozumím a je to možné, že se to všechno rozpadne, ale k čemu by mi to bylo, i kdyby za mnou nakonec přišlo vedení a chtělo tam právě mě, když on mě bude mít v nenávisti? A já to stejně chtěla dělat s ním, je to náročné a já to sama dělat nechci, to jenom on se má za takového frajera.. no vlastně.. však vidím, že se to snaží hodit na ta děvčata. Že to budou dělat za něho a to právě dopadne špatně. Ale to je už úplně jiná věc a ať se stane co se stane, může se to klidně stát i během té mé výpovědní doby a jednou už jsem výpověď stáhla, takže ono jde všechno. Ale za současného stavu tam být nemohu, proto jí dát musím. Stačí toho třicátého, ale když se nic nezmění, tak fakt musím. Prohraju tak jako tak, vlastně už jsem prohrála, všechno. Jak říkám, pokud by se ještě nestal zázrak. Ale svého nejlepšího přítele a práci, kterou zbožňuju, už nemám. A současný stav nedávám a nevím, jestli to tam zvládnu doklepat sama. Takže v tomto bodě to je jasné, že tam nebudu, že tam nemohu být. A to jsem věděla už na začátku, že jestli mě zradí, nemohu tam zůstat.

Maatina píše:

Návštěvník píše:Psychiatr by byl vhodný jako nezávislá osoba, která by vám poskytla objektivní pohled na situaci. Jenomže jsou v dnešní době přetížení a asi žádného hned tak neseženete.

Jak jsem psal, sejde z očí, sejde z mysli. Prostě odejděte jinam, přerušte s ním veškeré styky, i kdybyste se měla přestěhovat do jiného města. Je to vážná věc a duševní zdraví potřebujete.
Pravděpodobně však jste aktuálně v pozici alkoholika, který si namlouvá "zatím to mám pod kontrolou, nějak to zvládnu".

Takhle.. pokud se nic nezmění, tak odejít budu muset. Já jen pořád ještě doufala v ten zázrak, protože to prostě nechápu a protože tím ztratím úplně všechno. Já se právě tolik na tu práci vrhla a byla pro mě tak důležitá, a stejně tak mnoho pro mě znamená právě on a já si tolik přála a přeji, abychom to spolu zvládli a nerozumím tomu, proč to nedokáže a tolik upadl do té nenávisti namísto toho, aby nám už oběma odpustil a mohli jsme si opět důvěřovat. A jsem samozřejmě zvyklá na ty lidi, i ti mi přirostli k srdci, některé mám fakt ráda a o všechno přijdu. Ale budu muset, když se to nespraví a ono se to nespravuje. Já se odhodlávala dát tu výpověď už v pondělí, ale zase jsem to odložila kvůli jedné radě a snu, který se mi zdál. Tak teď mám čas do třicátého zase. Právěže to nezvládám. Řeším si ty tři měsíce, které by mi zbývaly. Já ty nervy nemám v pořádku a něco už jsem si s nima zažila. A teď jsou prostě hodně polámaný a je to moc dlouho a já právě z toho nemám dobrý pocit. Ano, snažím se to vydržet a třeba vydržím, ale nevím to, proto mě napadají i takové věci jako psychiatr a neschopenka. Samozřejmě, že se to snažím přežít a vydržet, každý den, ale je to strašný a čekají mě ještě tři měsíce, takže tak.

Jsou hlasy, co vyříkají, že to právě mám vydržet a čekat, co se bude dít, až třeba budou průšvihy a tak. Ale mě to právě všechno zabíjí, už jenom, když se na to musím jen dívat. Jo tomu rozumím a je to možné, že se to všechno rozpadne, ale k čemu by mi to bylo, i kdyby za mnou nakonec přišlo vedení a chtělo tam právě mě, když on mě bude mít v nenávisti? A já to stejně chtěla dělat s ním, je to náročné a já to sama dělat nechci, to jenom on se má za takového frajera.. no vlastně.. však vidím, že se to snaží hodit na ta děvčata. Že to budou dělat za něho a to právě dopadne špatně. Ale to je už úplně jiná věc a ať se stane co se stane, může se to klidně stát i během té mé výpovědní doby a jednou už jsem výpověď stáhla, takže ono jde všechno. Ale za současného stavu tam být nemohu, proto jí dát musím. Stačí toho třicátého, ale když se nic nezmění, tak fakt musím. Prohraju tak jako tak, vlastně už jsem prohrála, všechno. Jak říkám, pokud by se ještě nestal zázrak. Ale svého nejlepšího přítele a práci, kterou zbožňuju, už nemám. A současný stav nedávám a nevím, jestli to tam zvládnu doklepat sama. Takže v tomto bodě to je jasné, že tam nebudu, že tam nemohu být. A to jsem věděla už na začátku, že jestli mě zradí, nemohu tam zůstat.

Bubun píše:Vidím hluboce do mozku.. mozek je počítač.. Ale..

Pedrito, Ty vidíš, že někdo druhý hlásá něco, co se neslučuje s tím, jak to je. Takže by se dalo podívat na to, co v tom vidíš rozporuplné, trošku detailněji.

Při hlubším prozkoumání, jak to skutečně je, není možné dospět k jinému poznání, než k tomu, o čem mluví Mudrcové, že naše skutečná podstata je ve skutečnosti skrz na skrz šťastná, a ke štěstí ve skutečnosti nic nepotřebuje.

K tomu aby byla nešťastná, je zapotřebí připoutanost k iluzi ega.

Jsem ráda, že Maatinu podporuješ. Je tady vzácná možnost, že to štěstí pravého Já začneš nesobecky hledat pro ni tím, že objevíš štěstí pravého Já v sobě a ukážeš jí k tomu cestu.

Když tuhle věc neděláš pro sebe, ale pro ostatní, tak máš většinu práce na osvobozování se od ega hotovou, protože z toho odpadá egoistická motivace.

Tak hodně štěstí.

Maatina píše: Jak říkám, pokud by se ještě nestal zázrak.

Návštěvník píše:Psychiatr by byl vhodný jako nezávislá osoba, která by vám poskytla objektivní pohled na situaci. Jenomže jsou v dnešní době přetížení a asi žádného hned tak neseženete.

Jak jsem psal, sejde z očí, sejde z mysli. Prostě odejděte jinam, přerušte s ním veškeré styky, i kdybyste se měla přestěhovat do jiného města. Je to vážná věc a duševní zdraví potřebujete.
Pravděpodobně však jste aktuálně v pozici alkoholika, který si namlouvá "zatím to mám pod kontrolou, nějak to zvládnu".

Maatina píše:

Tkadlec píše:Hmmm, ser na všechno, co ti tu delegovali. To jediný, co za to stojí, je vlastní cit, a kéž pozitivním směrem.
V Boskovicích jsme byli se základkou, a znám tam Hobzovi

Děkuji za podporu. No je to moc zlé, den ode dne jen horší, zdá se mi. Začínám z toho mít hodně psychické problémy. Já už jsem se natrpěla nějak hodně a teď to trvá moc dlouho, pro mě je to moc silné a nějak to nezvládám. To mi začíná dělat snad ještě větší starosti než to, co se děje. Přicházejí na mě takové úzkostné stavy, nikdy nevím kdy a v jaké intenzitě. Nejhorší je to v noci. Už nevylučuji ani návštěvu psychiatrie. A cítím se tam hrozně, každým okamžikem neskutečně ponížená a mám strach se ho zeptat na práci. Ve čtvrtek mě tak sjel a já jsem se pak potřebovala zeptat a cítila jsem, jak se třesu.

No já už jsem taky moc ublížená a není to dobré prostě. Ráda ho mám pořád a nějak se snažím pochopit tu jeho ublíženost a cítit s ním. Tolik bych to chtěla vrátit, tolik bych chtěla, abychom se dali do pořádku a byli zase ti přátelé a parťáci, ale je to všechno tak daleko. On je tak daleko. Já už se o nic nesnažím, jen přežít. Už nedolízám, už nemohu. Jen čekám a neskutečně trpím. Už tři týdny nemohu dělat svoji práci a zdá se, že už snad ani nikdy moct nebudu. A musím tam být a nemohu nic a musím se na to na všechno jen dívat.