Jana píše:Honzam píše:[*] Pro mě jako pro matku je problémem lidské tělo a...
.....A i když většina učení včetně Bible učí nemilovat tělo, tak si troufám říct, že si to tělo zaslouží alespoň tolik lásky, aby se pro něj udělalo všechno pro to, aby bylo zdravé a pokud možno bez bolesti.
Myslím, že většina náboženství bere tělo samozřejmě, ale naše pohledy na duchovno jsou nasáklé dvěma kyselostmi jako jsou okurky nasáklé lákem, místo toho, co by byly nasáklé příjemnějšími fluidy jako jsou radost, soucítění, láska.
1/ Mani Kubrik z Perzie byl dualista a svět je bojištěm mezi světlem, duchovnem a Bohem na jedné straně a mezi tmou, hmotou a démonem "špatného smýšlení" Ahrimanem na druhé straně. Zvítězí Bůh, ale my to tu musíme snášet. Mani měl být vtělením Ducha svatého.
Podle něho je člověk dvojaký : má ducha od Boha a tělo ze hmoty, tedy světlo a tma v boji. A tak jako plave dřevo na hladině, žijeme současně jednou částí ve světle a druhou tělesnou částí ve tmě, zlu, hmotě, krátce žijeme duchem ve světě božím a tělem v říši ďábla, hned od narození. Věřící má žít čistý život na straně Boží. Svatým životem vyrve hmotě část, to je své tělo a posvětí ji jako jiskru.
Jeho stoupenci byli manichejší a po uznání křesťanství byli od křesťanů pronásledováni.
Naposledy se vzmohli v Jižní Francii od XI. do XIII. století pod jménem Albigenští (podle města Albi), nebo kataři podle řeckého katar = čistý. Zůstalo po nich slovo "kacíř".
Pocit, že tělo není čisté pěstovali právě tito.
2/ poustevníci se začali v římské říši vyskytovat od III. století, usazovali se daleko od hlučného světa nejprve u egyptských vodopádů u Assuánu i v jiných pustinách, odříkali se bohatství a rodiny. Jejich asketický život u skromných políček vypadal jako boj proti sklonům těla. Někdy šlo jen o odmítání vzpomínek na pohodlný život předtím a na ženy dříve milované.
A tak vznikl dojem, že proti sklonům těla je třeba bojovat vždy a všichni, ačkoliv šlo o soukromé bitvy jednotlivců.
A rozšířilo se povědomí o "sklonech těla" jako svůdných, jako bylo ve filmu pečené kuřátko u otce Scholastika místo zeleniny.
Tedy úsilí malého množství askétů se promítlo do celé společnosti jako vzor, často nedostižný, jako "maxima pouštních Otců".
Až do nedávna.
Příkladně sv. Petr z Alcantary pěstoval v XVI. století bdělost a odpíral si spánek tak, že spal vsedě obkročmo na kládě donesené do cely a aby moc neusínal, natloukl si na kládu hřeby, aby ho probudily, kdyby mu tvář klesala až na kládu.
Sv. Benedikt v V. století strávil pár let v jeskyni (jiný mnich mu tam nosil jídlo), ale vzpomínka na ženu, kterou obdivoval předtím v Římě mu vnukala myšlenku, aby opustil samotu a oženil se.
Náhle si všiml nedaleko rostoucího trnitého keře. Svlékl roucho, vrhl se do keře a vyválel se v něm. Zocelený potom už nikdy nepocítil potřebu oženit se.
Naopak založil dva nové kláštery (druhý pro svou sestru Scholastiku) a jako bývalý právník napsal Pravidla (reguli = řeholi), která má 80 kapitol a pamatuje na všechno.
Takže odpor k tělu a zanedbávání těla či pohrdání tělem pochází od Maniho a křesťanských poustevníků. I sv. František nic proti tělu neměl a nazýval ho "bratr tělo".