Meditace s otevřenýma očima Tak přátelé, společně poděkujeme za možnost společné duchovní práce a poprosíme také o vnitřní vedení. Prosím vás, učte se meditovat s otevřenýma očima. Někteří z vás to již pochopili, jak je to důležité, někteří z vás přes x let meditací to stále nechápete. Já to stále opakuji, jak do zblbnutí. Ti, kterých se to týká, to samozřejmě nezaslechnou, což je typická samsára, na to se nezlobím. Bohužel mi to nedá, abych to znova nezopakoval. Prostě když tady sedíte a máte zavřené oči, tak si myslíte, že meditujete, ale jste v nějakých mentálních prázdnotách a máte pocit, že meditujete. Zavření očí je omezení vašeho vědomí o celou sféru zrakového vnímání – tedy o určitou šakti samotného vědomí a je iluzí si myslet, že to může přinést nějaké „snažší“ nebo „silnější“ soustředění na samo vědomí – to je klam. Meditace je pouze sebeuvědomování, že jsem vědomí, rozšiřování tohoto uvědomění ve vědomí, tedy věnování času, prostoru samotnému rozpoznanému ryzímu vědomí jako všeobsahujícímu prostoru pozorujícího vědomí všeho. To je meditace. Když zavřete oči, automaticky celý vnitřní aparát mysli a všeho nabývá spánkových mentálních stavů, neboť většina lidí chápe a je naučena na spánek jako nepřítomnost zrakového světa.
Základ, co musíme zvládnout, je trvalý stav minimálně pozorujícího vědomí, kterým jsme, a to je pouze uvědomění v módu Já takovém, že jaksi pouze brzdíme ten svůj pád. A to musíme samozřejmě nacvičit pouze během dne, během bdělého stavu za plné aktivity smyslů a přítomnosti prožívání světa a těla. To neříkám jenom Já, ale říká to i Ramana Maháriši. To se nám podaří pouze během bdělého stavu, což bdělý stav neomezujme jenom jaksi na to, že je venku den a svítí sluníčko. Ale bdělý stav je zkrátka plná přirozená aktivita smyslů, tzn. nepotlačuji smysly, nepotlačuji životní sílu. Všechny smysly, i mysl, cítění, myšlení, každá myšlenka je pohyb dechu, pohyb prány – dechu vědomí. Není prána a pak mysl. Je to prostě jenom rozlišený aspekt jedné a téže původně nerozlišené moci vědomí, která se samozřejmě dál svým funkčním projevem diferencuje. Takže osvobozující praxi je možné provádět, pouze pokud toto přirozeně funguje nepotlačované. Neboli my do toho nevstupujeme s egem, abychom to potlačovali, zavírali oči apod. Prostě od začátku do konce je duchovní praxe návrat k naprosté přirozenosti. I pojmy jako osvícení jsou jaksi nadbytečné, je to přirozenost, ale díky tomu, že jsme natolik padli a vzdálili se od Boha, tak samozřejmě ty první střípky sebeuvědomění jsou jaksi velkým kontrastem k tomu běžnému stavu ega.
Ale to, kam směřujeme, je opravdu přirozený stav. Jsme vědomí. Vědomí nehledáme, ani jej nevytváříme, ale co musíme, je správně v sobě rozvinout duchovní intuici, receptivitu, schopnost otevřít se mu a teď a tady jím být, vyladit se na něj, nebo si uvědomit skutečnost, jaká je.
A k tomu je nutné jedno: od začátku přetnout mechanizmus ega.
Átmavičára je stezkou od začátku až do konce a od začátku až do konce musíme přetnout ego. Proto postup přes pozorovatele nebo pozorující vědomí, které je základem mysli a smyslového vnímání, je právě moment, kdy není přítomno ego. A z tohoto stavu můžeme i provádět další praxe, ale hlavně je to výchozí stav na to, abychom se uvědomili jako základ tohoto pozorujícího vědomí, ryzí Já jsem. A pokud chceme v tomto samádhi přirozeně spočívat, i když myslíme nebo jsme zapojeni v běžných aktivitách života, což většina z nás je, tak prostě je nutné meditovat s otevřenýma očima, nechat odvíjet v pozorovateli ten náš život. Nepřitakávat tomu, co rozpoznáme jako nespásné, zbytečné. Veškerou naši pozornost vracet zpět. A to není v protikladu k tomu, že bychom současně nemohli běžně fungovat nebo provádět běžné duševní či tělesné aktivity. Jenom je nutné opravdu dělat to, co mistr učí.
Samozřejmě na každého jde občas únava, tak zavře oči, to je normální, ale myslím, že někteří z vás to máte skoro už jako zvyk. A je to zlozvyk. Tak si to berte prosím vás k srdci. A když samozřejmě realizujete… Já, tak si zavírejte oči, jak chcete, ale do té doby vám to opravdu škodí. Poněvadž neprobíhá ten proces, kdy se vnitřně odhaluje neprojevená moc vědomí v nás. Ono tím, že se neodhaluje do vědomí a vy nemáte možnost ji takto nechat svobodně odhalovat a tak naplňovat život své duše, tak duchovně nepostupujete. I když můžete jaksi zakoušet nějakou dobu pěkný klid, ale to není ten duchovní postup. Postup je bdělé vědomí při aktivitě, při pozorování světa, který je součást vědomí; není to ve své podstatě nic jiného než vědomí samo, modifikace vědomí v podobě pozorovaného. I to, že se nám pak jeví hmotný svět, že je hmotný, je projev vědomí; není to proto, že existuje reálná hmota. To je nedokazatelné.
Právě když toto zvládneme během dne, tak máme možnost zbavit se všech tendencí, které nás udržují v procesu reinkarnování neboli znovuzrozování. Poté, když se nám to podaří přetnout, tak zcela přirozeně bdíme i během spánku těla, aniž bychom se o to museli nějak složitě snažit.
Takže pamatujme, že cesta je opravdu přirozenost, cesta k přirozenosti, není to nic exotického, ale je nutné ty základní poučky pro praxi vědomí opravdu provádět. ....
http://www.jirivacek.cz/index.php?optio ... &Itemid=26