Předsudky versus tolerance

Odeslat odpověď


Odpoveď na tuto otázku je nutná pro rozlišení automatizovaných pokusů o registraci.
Smajlíci
:) :( ;) :P 8) :D :'-( :knock: :green: :sos: :confused: :yes: :phew: :crazy: :what: :yeah: :hm:
Zobrazit další smajlíky
BBCode je zapnutý
[img] je zapnutý
[flash] je vypnutý
[url] je zapnuté
Smajlíci jsou zapnutí
Přehled tématu
   

Pokud si přejete přidat jednu nebo více příloh, vyplňte následující údaje.

Rozšířit náhled Přehled tématu: Předsudky versus tolerance

Re: Předsudky versus tolerance

Příspěvek od Návštěvník » úte 09. dub 2019 7:46:33

Předsudek je zakořeněný úsudek či názor, který není založen na spolehlivém poznání, ale na pouhém mínění či předpokladu. Obvykle vychází z neoprávněného zobecnění nebo jiného zjednodušení zkušenosti.

https://cs.wikipedia.org/wiki/P%C5%99edsudek

Re: Předsudky versus tolerance

Příspěvek od Návštěvník » pon 08. dub 2019 21:06:33

Předsudek je dobrá věc.
Vyvinul v rámci evoluce, jako výhoda přežití.
Jinak by nebyl.

Re: Předsudky versus tolerance

Příspěvek od Návštěvník » pon 08. dub 2019 20:09:25

Návštěvník píše:
Předsudek - na rozdíl od předpokladu - posoudí a rovnou odsoudí (je v něm ten kategorický emoční náboj)

... je fixovaný, předem zformovaný postoj... Člověk, který má předsudky, nezvažuje při posuzování druhých žádná alternativní vysvětlení.


jenže jak si toho u sebe všimnout? :confused:

?

Re: Předsudky versus tolerance

Příspěvek od Návštěvník » ned 03. bře 2019 12:18:30

Nehněvej se na zrcadlo, máš-li křivou hubu.

Re: Předsudky versus tolerance

Příspěvek od Návštěvník » ned 03. bře 2019 11:20:04

ZRCADLO

Když si přejeme vidět, jak vypadá náš vnější obraz, uvidíme ho, podíváme-li se do zrcadla. Stejně tak můžeme uvidět obraz svého nitra. Uvidíme ho také v zrcadle, ale ne v klasickém, jaké máme třeba v koupelně, ale v zrcadle, které nám nastavují druzí lidé, především životní partneři. Často se stává, že ukazujeme na druhé: "Oni jsou takoví ...". Máme tendenci kritizovat a poukazovat na chyby a nedostatky druhých lidí. Druzí nás rozčilují a máme potřebu poučovat je o správném chování.

Až se zase někdy takto rozčílíte, tak si také uvědomte, že to, co říkáte druhým, patří především vám. Radami, které dáváte druhým, se řiďte hlavně vy sami. Až vás zlost přejde, tak uvidíte, že víte, jak správně jednat a žít, jen jste se tím doposud neřídili a druzí vám to přišli připomenout.

Naše emoce se v podobných situacích rozbouří proto, že naše vlastní energie rezonuje s energií lidí, které kritizujeme. Energeticky jsme naladěni na stejnou frekvenci, protože v sobě neseme stejný nebo velmi podobný problém, který jsme ještě nestačili pochopit a zpracovat. V druhých lidech takto vidíme své vlastní nedostatky, se kterými se nedokážeme smířit a uznat, že toto opravdu ještě neumíme. Proto někdy až nepřiměřeně zareagujeme.

Uvědomění si svých nezpracovaných problémů je také hlavní důvod, proč jsme se s daným člověkem potkali. A jedná-li se o partnera, se kterým jsme v manželském svazku, ukazuje nám to obvykle na problém, který je pro nás velmi obtížné zvládnout a budeme k tomu potřebovat delší čas. Z manželství není snadné odejít, takže nám to také nedovolí "utéct" před svým učebním úkolem, přinutí nás to podívat se pravdě do očí a zapracovat na sobě.

"Zrcadlo, zrcadlo, kdo je na světě nejkrásnější?" To je zbytečná otázka, protože všichni jsme uvnitř stejně krásní. Možná někdy potřebujeme trochu oprášit od toho, co již patří minulosti a nebo přeleštit, když se obraz v zrcadle zamlží vlivem negativních emocí. Jedno přísloví říká, že v každém člověku je diamant, který stačí jen vybrousit, aby mohl zazářit v celé své kráse. A právě o tom broušení je celý náš život.

V každé inkarnaci a s každým člověkem, kterého potkáme, můžeme vybrousit další plošku našeho nádherného diamantu. Tím dovolíme našemu vnitřnímu Světlu, aby se uvolnilo a svítilo na cestu nejen naší, ale i dalším lidem. Protože všichni jdeme stejným směrem a za světlem, které vidíme v dáli před sebou, se jde mnohem lépe, než jít osamoceni a v naprosté tmě.

https://cesta-meho-srdce-clanky.webnode.cz/zrcadlo/

Re: Předsudky versus tolerance

Příspěvek od Návštěvník » pon 11. úno 2019 21:43:55

Předsudek - na rozdíl od předpokladu - posoudí a rovnou odsoudí (je v něm ten kategorický emoční náboj)

... je fixovaný, předem zformovaný postoj... Člověk, který má předsudky, nezvažuje při posuzování druhých žádná alternativní vysvětlení.


jenže jak si toho u sebe všimnout? :confused:

Re: Předsudky versus tolerance

Příspěvek od lklknml » ned 10. úno 2019 14:01:51

Návštěvník píše:Nejtěžší věc - poznat sám sebe, nejsnadnější věc - radit druhým.

Thalés Milétský
To je přesné.
Snadné věci ještě nemusí být špatné.

Re: Předsudky versus tolerance

Příspěvek od Návštěvník » ned 10. úno 2019 13:53:36

Nejtěžší věc - poznat sám sebe, nejsnadnější věc - radit druhým.

Thalés Milétský

Re: Předsudky versus tolerance

Příspěvek od lklknml » ned 10. úno 2019 13:51:11

Ano. A také bychom si mohli všimnout naší nelibosti, pokud je okolí k našim dobře míněným radám hluché. Či má dokonce potřebu nám neustále a soustavně oponovat.
[tohle není výsměšný smajlík!] :) [/tohle není výsměšný smajlík!]

Re: Předsudky versus tolerance

Příspěvek od Linda » ned 10. úno 2019 10:48:48

Všímavost, pozornost a ochota mít plný zájem o to, jak věci skutečně jsou, umožňuje bez emocí jasně rozpoznávat a plně si uvědomovat i všechny souvislosti. Prohlubuje se tím také schopnost dedukovat, která vede k přesnějšímu pochopení, co všechno ze zjištěných faktů vyplývá.

Na rozdíl od potřeby druhému člověku oponovat: pod jejím vlivem automaticky preferujeme jen to, co náš názor podporuje a přecházíme jako nepodstatné všechno, co by ho mohlo ohrozit.

Re: Předsudky versus tolerance

Příspěvek od Návštěvník » ned 10. úno 2019 10:29:20

Předsudek

je fixovaný, předem zformovaný postoj. Člověk, který má předsudky, nezvažuje při posuzování druhých žádná alternativní vysvětlení.

Předsudek jako postoj má tendenci k vysoké stereotypnosti, k emocionálnímu náboji postoje a nemění se lehko pod vlivem opačné informace.

Při zkoumání předsudků narazíme především na termín agrese.

Čím méně informací o někom máme, tím spíše se uchýlíme ke stereotypům.


Tolerance

ve významu snášenlivosti představuje takový postoj k druhému, v němž necháváme být a platit to, co neodpovídá naší vlastní mentalitě a vlastnímu stylu.

Je to dobrovolné uznání práv druhého být tím, čím je. Je zde zahrnuto pochopení druhého, připravenost pokusně přijmout jeho stanoviska, vidět věci "jeho očima", promítnout se do něho (empatie), aniž bychom se s ním identifikovali.

Toleranci jako psychickou realitu tvoří aktivní úcta k druhému. Nejde tedy jen o pouhé chování, ale o psychický proces, který není jednoduchý.

http://mk-muj.blog.cz/0711/socialni-pre ... stereotypy

Zájem o motivace

Příspěvek od Linda » sob 03. pro 2016 12:21:03

Zájem o motivace, proč děláme to, co děláme, může vést k překvapivým zjištěním, do jak velké míry nás ovládá limbický mozkový systém svým vrozeným sebezáchovným naprogramováním, aniž bychom to vůbec tušili.

Začne tak velké dobrodružství: objevila se možnost nejednat dál (nevědomky a v nejlepším úmyslu) podle navyklých sebeobranných instinktů našeho limbického systému a zkoušet je začít v sobě rozpoznávat. Teprve pak se můžou začít s láskou přijímat, každý ten doteď neuvědomovaný sebeobranný instinkt rozpoznat, uvítat, obejmout ho, - dát mu prostor, aby se plně mohl rozvinout....Tichým, přátelským, zcela neosobním pozorováním (jako když pozorujeme temperamentní kačenu na rybníku, mávající energicky peřím) se po chvíli sám vytratí... rozpustil se. Když se objeví příště, je už slabší, a nakonec se přestane objevovat vůbec.

Tak se dá prohlubováním schopností našich čelních laloků postupně přijímat ve vědomí všechno, co jsme si dosud v sobě vůbec neuvědomovali, co jsme pokaždé automaticky potlačili něčím pozitivním. V nejlepším úmyslu jsme tak ponechávali limbickému systému moc, aby za nás v jednotlivých situacích zaktivoval potřebné sebeobranné motivace, o kterých jsme neměli ani tušení.

Přirozeně v tom můžeme pokračovat i dál – jako většina lidské populace – a využívat jen tu část schopností svých čelních laloků, která ve spolupráci se starší části mozku vytváří plány, postupy a programy, jak se stát lepším a úspěšnějším, kdy motivací je stále ještě nevědomá potřeba našeho "já" zabezpečit se tím, že budeme O.K. a "in" – ať v oblasti duchovní, nebo v kterékoliv jiné.

Druhá možnost je zkusit naslouchat těm, kteří cestou rozpouštění vnitřních překážek spokojeného života sami prošli, a učit se postupně rozpoznávat jednotlivé vlastní motivace, instinktivně zaměřené na přežití, stopovat je podle emocí, které v nás vyvolávají, zkoušet inovovat svoje přístupy a objevovat tak metodou zkouška-omyl možnosti, jak zareagovat jinak než minule.

Během doby se začne ukazovat, co všechno ve svém životě člověk předtím bezděčně odmítal, aniž si to uvědomoval, a s prohlubujícím se přijímáním je tu najednou i schopnost úspěšně řešit pracovní i soukromé záležitosti s daleko menším vynaložením energie než dřív a mnohem přínosnějším způsobem pro všechny zúčastněné. Takový člověk neutíká ze světa a přesto, že se neřídí nějakou duchovní doktrínou s cílem dosáhnout sebevlády a dalších duchovních cílů, přestává postupně jednat pod vlivem navyklých zautomatizovaných reakcí. Mizí nevědomá potřeba manipulovat sebou i druhými, mizí konflikty a pocity nespokojenosti, které jeho jednání předtím vyvolávalo; během jeho účasti na denním provozu se bez ohledu na okolnosti stále častěji objevuje bezdůvodná spokojenost, uvolněnost, mír spolu se schopností snadno se dohodnout a objevovat optimální řešení. Není to nic nového pod sluncem, lidé se o to pokoušejí odedávna. Říká se tomu: žít ve světě a nebýt z něho.

Pokračování:

viewtopic.php?f=333&t=7869&start=20#p130749

viewtopic.php?f=333&t=7869&start=20#p130757

viewtopic.php?f=333&t=7869&start=20#p130762

viewtopic.php?f=333&t=7869&p=130776#p130776

viewtopic.php?f=333&t=7869&p=130791#p130791

Re: Předsudky versus tolerance

Příspěvek od nop » sob 03. pro 2016 4:06:21

Linda. píše:
Slepice kvoká, když najde zrní a svolává všechny, altruisticky.

To je přirozená biologická reakce a zdaleka neznamená, že jde o altruismus. Bez stáda/vlastní skupiny by tento druh živočichů nepřežil.
Tou základní motivací je u zvířat - a taky u většiny lidí - sebezáchova.

Kdo nalezne duchovní poučku, říká ji nezištně všem.

Jenže i tady mohou být motivace velmi rozdílné: Někdo tím např. dokazuje svou znalost, jiný si potřebuje dodat sebevědomí poučováním druhých.

Zájem o motivace, proč děláme to, co děláme, může vést k překvapivým zjištěním, do jak velké míry nás ovládá limbický systém se sebezáchovným naprogramováním, aniž bychom to vůbec tušili. :)

Může se "sebezáchovné naprogramování" projevit také tím, že v pestré paletě případů se zaměříme na negace?
Tedy na upozorňování na nebezpeč? (a tím se vecpat do role oběti).
Někdo tím např. dokazuje svou znalost, jiný si potřebuje dodat sebevědomí poučováním druhých.


zkusil bych opačně:
i tady mohou být motivace velmi rozdílné: Někdo tím např. ani nedokazuje svou znalost, jiný si ani nepotřebuje dodat sebevědomí poučováním druhých.

Re: Předsudky versus tolerance

Příspěvek od nop » pát 02. pro 2016 22:33:01

útok nebo útěk - u roztočů.

roztoči jsou živi z odpadlého biologického materiálu živočichů, šupinek kůže, a pod.,
jsou i dravé druhy, jedí také jiné roztoče, menší.
Největší roztoč má velikost šest desetin milimetru.

Vybavení roztočů :
Nemají zrak, ale čich a hmat. Mají deset nožiček a cítí vibrace podložky z chůze jiných roztočů nablízku.
Dravý roztoč potom vyrazí za vibracemi menšího roztoče.

Vědci zkoumali pohyby při umělých vibracích podložky.
Když vibrace v okolí odpovídaly hmotě menšího roztoče, dravý roztoč běžel k němu (ulovit kořist).
Když vibrace byly silnější jakoby od těžšího roztoče, pak utíkal pryč i ten největší dravý roztoč, měl chování kořisti.

Re: Předsudky versus tolerance

Příspěvek od Linda. » pát 02. pro 2016 21:05:10

Slepice kvoká, když najde zrní a svolává všechny, altruisticky.

To je přirozená biologická reakce a zdaleka neznamená, že jde o altruismus. Bez stáda/vlastní skupiny by tento druh živočichů nepřežil.
Tou základní motivací je u zvířat - a taky u většiny lidí - sebezáchova.

Kdo nalezne duchovní poučku, říká ji nezištně všem.

Jenže i tady mohou být motivace velmi rozdílné: Někdo tím např. dokazuje svou znalost, jiný si potřebuje dodat sebevědomí poučováním druhých.

Zájem o motivace, proč děláme to, co děláme, může vést k překvapivým zjištěním, do jak velké míry nás ovládá limbický systém se sebezáchovným naprogramováním, aniž bychom to vůbec tušili.

:)

Re: Předsudky versus tolerance

Příspěvek od nop » pát 02. pro 2016 20:49:04

Linda píše:Pár základních informací:

Reakce "útěk nebo útok" jsou dvě základní reakce limbického systému, který mají lidé společný se zvířaty. Reakce "útěk nebo útok" mohou mít řadu různých forem, projevů a modifikací (jak podotýká nop), všechny ale vycházejí z těchto dvou základních funkcí limbického systému.....
.
Všechny? Co třeba dobrá vůle a zisk všem?
Slepice kvoká, když najde zrní a svolává všechny, altruisticky.
Kdo nalezne duchovní poučku, říká ji nezištně všem. Dostane nezištně nálepku "mesiášský syndrom".
Mateřský opatrovatelský reflex vvede k mezidruhové reakci chránit jiná mláďata.

Sdružovací přitažlivost žene cizí psy, aby se vzájemně očichávali v míru.
Přílohy
da++.jpg
poznávání
12000011_10206634726980518_1119275996_n.jpg
souznění
pf2016,pes,housatko.jpg

Re: Předsudky versus tolerance

Příspěvek od Linda » pát 02. pro 2016 18:59:15

Pár základních informací:

Reakce "útěk nebo útok" jsou dvě základní reakce limbického systému, který mají lidé společný se zvířaty. Reakce "útěk nebo útok" mohou mít řadu různých forem, projevů a modifikací (jak podotýká nop), všechny ale vycházejí z těchto dvou základních funkcí limbického systému.

Někdy je to hotové dobrodružství, vzít do ruky knihu, která nám pootevře průhled do tajemství fungování mozku; nástroje, o kterém jsme se něco málo dozvěděli kdysi ve škole a který teď běžně považujeme jen za kus dobře organizované hmoty. S údivem se člověk dozvídá, s jakou autonomií se ten kus chytré hmoty chová, co všechno provádí bez našeho vědomí a do jaké míry řídí všechno naše reagování i rozhodování způsobem, ke kterému jsme ho od svého narození bezděčně naprogramovali.

Tady je pár postřehů, souvisejících s aplikací uvedených fakt na různé přístupy, kterými měníme a ovlivňujeme své myšlení a chování. A náznak, jakou asi mají šanci se osvědčit, kdyby člověk dostal Alzheimera, nebo kdyby nedejbože došlo k poškození té části mozku, která nás odlišuje od zvířat. Prozradím ale předem, že budeme-li s mozkem zacházet dovedně, plně využívat potenciál jeho čelních laloků, máme nejspíš dobrou šanci, že potřebné změny vzniklé v našem přístupu k okolí a v reagování na to, co se děje v nás a kolem nás, se neztratí ani tehdy.

Ve své knize „Jak nás mozek civilizuje“ (v překladu Františka Koukolíka) Elkhonon Goldberg popisuje, jak podle výzkumů v oblasti týkající se kognitivní neurovědy fungují jednotlivé části lidského mozku, především jejich dirigent, čelní laloky. Objevuje se tam i několik informací, které vrhají nové světlo na hranice lidské schopnosti osvojit a udržet si civilizované chování. Týkají se snah modifikovat svoje myšlení a jednání v souladu s tím, o čem si myslíme, že je to pro nás prospěšné, ať už jde o vcelku běžnou snahu chovat se podle společensky uznávaných kodexů, nebo o pokusy jednat podle náboženských a duchovních principů, formulovaných různými konfesemi a duchovními směry.

V předmluvě se nám připomíná fakt, že rozvoj vývojově mladších částí mozku, kterým se říká neokortex (doslova „nová kůra“), začíná až s vývojem savců a dosahuje nejvyššího stupně rozvoje v prefrontálních a frontálních lalocích lidského mozku. Neokortex tvoří u lidí víc než 90% mozkové kůry; právě plně rozvinutý neokortex nás odlišuje od zvířat:

„Čelní laloky jsou nejmladší vymožeností evoluce nervového systému. Pouze u lidí, u lidoopů jen do jisté míry, dosáhly takového stupně rozvoje… Význam čelních laloků je opravdu zásadní. Jsou klíčové pro účelné chování vyššího řádu – identifikují těžiště problému, rýsují cíle a vytvářejí plány, jak jich dosáhnout, organizují prostředky, jimiž se takové plány realizují, monitorují a posuzují důsledky s cílem zjistit, že bylo vykonáno tak, jak bylo zamýšleno.“

Plně rozvinuté čelní laloky tedy příslušníkům lidského plemene umožňují – mimo jiné – uskutečňovat to, k čemu odjakživa nabádají náboženské tradice i řada duchovních nauk: ovládnout a změnit v sobě všechno, co brání v duchovním rozvoji a co je vnímané jako nežádoucí. I když intelektem, t.j. znalostí a pochopením řízeným volním jednáním nelze ovlivnit způsob, jakým bezprostředně vnímáme svět a reagujeme na něj svými podkorovými částmi mozku (protože tato část mozku se stejně jako u všech ostatních živočichů během našeho vyrůstání z mláděte naprogramovala na sebeochranu coby samostatně existujícího jedince), přesto, má-li neokortex dostatečnou motivaci, dokáže primitivní podkorové projevy do velké míry korigovat a hlídat, aby nás primitivní sebeobranné reakce neovládaly. Zdálo by se tedy, že stačí přijmout pevné rozhodnutí, plně rozvinout žádoucí jednání a cíle bude dosaženo.

Je v tom ale háček. Vyšlo to najevo při zjištění, že přestanou-li čelní laloky z jakéhokoliv důvodu plně fungovat, nebo dojde-li k jejich poškození, naše chování se razantně změní. Tady je popis, k jaké změně došlo v případě předáka party železničních dělníků, Phinease Gagea: „V roce 1948 Phineas Gage utěsňoval železnou tyčí nálož, která vybuchla. Více než 60 cm dlouhá kovová tyč mu prolétla čelními laloky. Inteligence, schopnost pohybu, ani řeč se nezměnily, hluboce se mu však změnila osobnost. Začal být bezohledný, marnotratný, impulzivní a vulgární, nebyl s to plánovat nebo uvažovat o budoucnosti. Pro lidi, kteří ho znali předtím, „přestal být Gageem.“ Ztratil se sám sobě, přišel o ústřední část své bytosti. Stejně jako je tomu u všech nemocných s těžkým poškozením čelních laloků, ani on si to neuvědomoval.“

Iniciativu zřejmě převzala zbývající část mozku. Starší části mozku neznají – stejně jako u zvířat – pojem času, reagují na všechno, i na představy, jako na právě vyvstávající události, a jejich projev je primitivní. Úplně chybí schopnost sebereflexe, neosobního pohledu na vlastní myšlení, cítění a jednání.

To dokládá, že pokud naše čelní laloky pouze stanovují cíle a vytvářejí plány, zabývají-li se organizováním způsobů, jak zvolených cílů dosáhnout, a monitorují-li, nakolik se to daří, čili pokud změny v našem chování a jednání vznikají jen díky této programové ovládací strategii, nedojde k ovlivnění funkcí zbývající části mozku, aby se tak i ona mohla postupně modifikovat a změnilo se i její instinktivní naprogramování. Samotná snaha změnit sebe sama a dosáhnout, pro co jsme se rozhodli, patří do repertoáru sebezáchovných aktivit, a tak pokud vědomé "já" sleduje nějaký cíl, který má zajistit, že se po jeho dosažení bude cítit dobře a bezpečně, tak i když jde o cíl vznešený a duchovní, ke změnám v nastavení podkorových systémů nedojde: není důvod něco v jejich sebeobranném naprogramování měnit. Celá motivace usilující o změnu je jen další součástí programu sebe-zabezpečení.

Naštěstí existuje i další, vyšší rovina, na které naše čelní laloky mohou fungovat:

„Jejich činnost vysvobozuje organizmus z pevně daných rutin chování a reakcí. Umožňuje mentální reprezentaci dalších možností. Jejich funkce jsou podkladem představivosti i svobody… jsou jako mozkový dirigent koordinující tisíceré nástroje mozkového orchestru. Především jsou však čelní laloky vůdcem mozku, směřujícím svého nositele k novým obzorům, k inovacím, k dobrodružství života… Jsou klíčem k vyššímu vědomí, k usuzování, k představivosti, k empatii neboli vciťování.“

Dovedou toho tedy mnohem víc, než jen plánovat a snažit se v zájmu optimálního přežití jedince plánované uskutečnit. Jejich činnost může i uvolňovat organizmus z navyklé snahy jednat podle převzatých nebo osobně zvolených regulí, takže jsme schopní objevovat nové obzory a inovovat svoje přístupy k sobě i ke světu. Podstatné je, že při tvořivém a hravém přístupu mizí sebezáchovné reagování podkorových systémů, jelikož prioritou už není nutkání něco získat, něco ovládat, aby se člověk zabezpečil. Pocit bezpečí se teď rodí z prohlubujícího se vnímání vlastní jednoty s celkem, přestává se objevovat instinktivní nutkání prosazovat sám sebe. Důsledkem nakonec může být, že domněle samostatně existující „já“, které má potřebu přežít jako samostatný jedinec a je tak příčinou všeho trápení, zmizí úplně. Bezproblémové vnímání sebe sama jako části či aspektu Celku, jehož jsme všichni součástí, je totiž umožněno – z fyziologického hlediska řečeno – jen přeprogramováním i té instinktivní části mozku, kterou člověk sdílí s ostatními živočichy. Jen díky tomu se pak tu a tam mezi námi objeví někdo, kdo bez jakéhokoliv snažení žije harmonicky, bez problémů s okolím i se sebou, a o kom se pak říká, že je to Mudrc nebo Probuzený.

Když vidíme a slyšíme někoho ze současných mistrů, kteří došli k poznání sebe coby aspektu Celku, namátkou třeba Eckharta Tolleho, Yongeye Mingyura nebo Kurta Tepperweina, může nás trochu překvapit, že mluví především o povaze vnitřních příčin vyvolávajících naši nespokojenost; pomáhají nám rozvíjet naši schopnost využívat dokonale naše čelní laloky – tím, že nás učí rozpoznávat, kdy a čím sami sobě bráníme prožívat spokojenost a vnitřní mír, který tu stále je k dispozici. V podstatě nás učí, jak přestat používat čelní laloky nedovedně, v honbě za sebeuspokojením vlastního já, i subtilně maskovaným. Tak dlouho jsme původci všech svých disharmonii a duševního utrpení, dokud se nenaučíme používat své řídící části mozku správně a využívat tak celý jejich potenciál. Ty pak místo poslušné spolupráce s programy sebeobrany, které se aktivují v jiné části mozku jako výsledek všech našich předchozích emocionálních zkušeností, budou harmonicky spolupracovat s programem, umožňujícím prožívat důvěru a Lásku.

Ke změně v emocionální části mozku nelze dojít snahou. Možná proto tihle mistři sami od sebe téměř nikdy nemluví o Lásce a empatii, kterou spontánně žijí a která z nich tak nepřehlédnutelně vyzařuje. Jednou se na to někdo přímo zeptal Raméše Balsekara: „Přál bych si znát vaši definici lásky, protože si myslím, že existuje jistý druh božské Lásky.“

RB odpověděl: „Ano. Láska, tak jak ji chápu, je soucítění. A je to něco, co nemůžete vytvořit. Láska, jak ji vnímám, je něco, co se rodí současně s poznáním. Takže současně s tím, jak odchází pocit jednajícího „já“, se začne sama od sebe objevovat láska, soucítění…Soucit, láska a pokora jsou různá pojmenování stavu bez „já“, stavu existování právě tady a právě teď…Když tu není hodnocení a odsuzování, převažuje soucit. Poznání má za následek soucit či lásku, dobrou vůli, nazvěte to, jak chcete. Nemůžete chtít, aby ve vás vyvstala láska. Nemůžete se obrátit k Bohu, dokud nedošlo k odklonu od „já“. Nejprve tedy dojde k upuštění od „já“ a potom k obrácení směrem k Bohu či ke Skutečnosti nebo k něčemu takovému. Můžete tomu říkat soucit, dobrá vůle, nazvěte to, jak chcete; nejlepší je nenazývat to nijak.“

Re: Re:

Příspěvek od Návštěvník » pát 02. pro 2016 18:41:07

nop píše:
.Petra píše:
Linda píše:Dokonale to zvládá jejich zvířecí mozek pomocí dvou reakcí: útok nebo útěk.


Tuhle predstavu vidim jako nesmysl. :)

Dvě reakce na vysvětlení nestačí, opravdický počet je nad třicet (pes, husa, ...) a u opic 80.


:)

Re: Re:

Příspěvek od Návštěvník » pát 02. pro 2016 18:39:52

Linda píše:
.Petra píše:
Linda píše:Dokonale to zvládá jejich zvířecí mozek pomocí dvou reakcí: útok nebo útěk.


Tuhle predstavu vidim jako nesmysl. :)

To není nesmysl ani představa, ale už poměrně dlouho známý a ověřený biologický fakt. Z těchhle poznatků vychází i současná biologie a psychologie. Kdo má zájem, může si o tom něco najít v odborné literatuře.


Kdyz tomu veris...

Re: Re:

Příspěvek od nop » pát 02. pro 2016 17:34:39

.Petra píše:
Linda píše:
.Petra píše:Zvirata zadne definice nemaji, a presto to zvladaji bez problemu. :)

Dokonale to zvládá jejich zvířecí mozek pomocí dvou reakcí: útok nebo útěk.


Tuhle predstavu vidim jako nesmysl. :)

Dvě reakce na vysvětlení nestačí, opravdický počet je nad třicet (pes, husa, ...) a u opic 80.

Nahoru