od Návštěvník » stř 13. lis 2013 15:38:56
"Odevzdání
„V tuto chvíli bychom mohli dojít k rozhodnutí, že celou hru duchovního materialismu opustíme. Znamená to, že bychom se měli vzdát pokusu bránit se a zdokonalovat se. Mohli jsme zahlédnout, že celý náš boj je marný, mohli jsme si přát vzdát se a úplně upustit od snahy bránit se. Ale kolik z nás by bylo schopno to skutečně udělat?“
„…probereme odevzdání, zvláště co se týče vztahu mezi prací na neurotickém stavu mysli a prací s osobním guruem nebo učitelem. Odevzdání se učiteli, „guruovi“, může znamenat otevření naší mysli životním situacím, stejně tak jako individuálnímu učiteli. Jestliže způsob života a inspirace rozvíjí mysl, pak téměř jistě najdeme také osobního gurua. Proto v dalším rozhovoru zdůrazníme vztah k osobnímu učiteli.“
„Jedna z obtíží při odevzdání se guruovi spočívá v našich předsudcích týkajících se jak jeho osoby, tak našeho očekávání, co s ním bude probíhat.“
„Když hledáme gurua nebo učitele, očekáváme, že bude svatý, mírumilovný, klidný, prostý a navíc moudrý člověk. Když zjistíme, že našim představám neodpovídá, jsme zklamáni a začínáme pochybovat.
Abychom byli schopni navázat opravdový vztah ve smyslu učitel – žák, je nezbytné se vzdát všech předpojatostí týkajících se tohoto vztahu a podmínek pro odevzdání a otevření. „Odevzdání“ znamená, že se úplně otevřeme a pokusíme se jít za okouzlení a očekávání.“
„Sebehodnocení a sebekritičnost jsou v základě neurotické tendence, které vyplývají z toho, že nemáme dost důvěry v sebe. „Důvěra“ zde znamená, že jsme schopni vidět, co jsme, poznat, co jsme a víme, že si můžeme dovolit se otevřít. Můžeme si dovolit vzdát se těchto syrových a drsně neurotických kvalit svého já a vykročíme tak z okouzlení a ze svých předpojatých představ.
Musíme se vzdát svých nadějí, očekávání a stejně tak i svých strachů a musíme vykročit přímo ke zklamání, s tímto zklamáním pracovat, prožít je a učinit z něj způsob svého života. To je velice těžké provést. „
„Zklamání je nejlepší vůz, který můžeme použít na cestě dharmy. Nepotvrzuje existenci našeho ega a jeho snů. Ale když jsme zaujati duchovním materialismem, když považujeme duchovnost za součást svého shromažďování a ctnosti, když se duchovnost stává způsobem jak se zdokonalit, pak je ovšem celý proces odevzdání pokřivený. Jestliže považujeme duchovnost za způsob jak si udělat pohodlí, pak kdykoliv zakoušíme něco nepříjemného, nějaké zklamání, snažíme se to racionalizovat:“Toto ovšem musí být ze strany gurua moudrý čin, protože já vím a jsem si zcela jist, že guru nic škodlivého nečiní. Gurudži je dokonalá bytost a cokoliv dělá, je správné. Cokoliv gurudži dělá, je pro mne, protože on je na mé straně. Proto si mohu dovolit se otevřít. Mohu se bezpečně odevzdat. Vím, že kráčím po správné cestě.“ Na takovém postoji není něco v pořádku. V nejlepším případě je to prostomyslné a naivní. Uchvátil nás aspekt gurua, který vzbuzuje úctu, je inspirující, důstojný a barvitý.“
„Můžeme se držet zpátky ještě jinak, opravdu se neodevzdáme, protože se cítíme příliš vznešenými, vzdělanými a důstojnými lidmi.“
„Odevzdání však neobsahuje přípravu na měkké přistání: znamená to přistání na tvrdou, zcela běžnou půdu, ve skalnaté divoké krajině. Když se otevřeme, tak přistaneme na tom, co je.“
„Současně se otevřeme a plně se odevzdáme tím, že se ztotožníme s nejnižším z nízkých, uznávaje tak svoje drsné a syrové kvality. „ „...nezbývá nic, co bychom se obávali ztratit. Takovou praxí se připravujeme k tomu, abychom se stali prázdnou nádobou, schopnou přijmout učení.“
„Hledám útočiště v Buddhovi, jako příkladu odevzdání, jako příkladu uznání negativity za součást své povahy a otevření se jí. Hledám útočiště v dharmě, v „zákonu existence“, v životě takovém, jaký je. Znamená to, že jsem ochoten otevřít oči životě, životním okolnostem takovým, jaké jsou. Nevidím je jako duchovní nebo mystické, ale jsem ochoten vidět životní situace takové, jaké ve skutečnosti jsou. Hledám útočiště v sangze. Sangha zde znamená společenství lidí na duchovní cestě, „společníky“. Jsem ochoten sdílet zkušenosti celého životního prostředí se svými souputníky, spoluhledači, s těmi, se kterými spolu kráčím. Ale přitom se o ně nechci opírat, abych získal oporu. Chci s nimi pouze jít.“ „Prostě jdeme vedle sebe, bok po boku, rameno u ramene, pracujeme jeden s druhým, kráčíme jeden s druhým. Tento přístup k odevzdání, tato myšlenka hledání útočiště, je velice hluboká.“
„Chybný způsob při hledání útočiště spočívá v tom, že hledáme úkryt – zbožňujeme hory, sluneční božstva, měsíční božstva, božstva jakéhokoliv druhu,a to prostě proto, že se zdají větší než my. Tento způsob hledání útočiště je podobný reakci malého dítěte, které říká: “Když mne budeš bít, řeknu to mamince.“ „Dítě věří, že matka jej může ochránit, že je to jediná osoba, která jej může spasit.“
„Otázka odevzdání nespočívá v tom, že jsme dole a hloupí, nebo v tom, že chceme být povzneseni a chceme být hluboce duchovní.“ „Odevzdáváme se proto, že bychom rádi komunikovali se světem „takovým, jaký je“. Nemusíme se označovat za znalce nebo nevědomce. Víme, kde stojíme a proto vytváříme gesto odevzdání, otevření, což znamená komunikaci, spojení, přímou komunikaci s objektem našeho odevzdání.“
„Otevření se a odevzdání jsou tedy nutné přípravy pro spolupráci s duchovním přítelem. Spíše oceňujeme svou základní bohatost, než abychom truchlili nad představou své chudé bytosti.“
"[u][b]Odevzdání[/b][/u]
„V tuto chvíli bychom mohli dojít k rozhodnutí, že celou hru duchovního materialismu opustíme. Znamená to, že bychom se měli vzdát pokusu bránit se a zdokonalovat se. Mohli jsme zahlédnout, že celý náš boj je marný, mohli jsme si přát vzdát se a úplně upustit od snahy bránit se. Ale kolik z nás by bylo schopno to skutečně udělat?“
„…probereme odevzdání, zvláště co se týče vztahu mezi prací na neurotickém stavu mysli a prací s osobním guruem nebo učitelem. Odevzdání se učiteli, „guruovi“, může znamenat otevření naší mysli životním situacím, stejně tak jako individuálnímu učiteli. Jestliže způsob života a inspirace rozvíjí mysl, pak téměř jistě najdeme také osobního gurua. Proto v dalším rozhovoru zdůrazníme vztah k osobnímu učiteli.“
„Jedna z obtíží při odevzdání se guruovi spočívá v našich předsudcích týkajících se jak jeho osoby, tak našeho očekávání, co s ním bude probíhat.“
„Když hledáme gurua nebo učitele, očekáváme, že bude svatý, mírumilovný, klidný, prostý a navíc moudrý člověk. Když zjistíme, že našim představám neodpovídá, jsme zklamáni a začínáme pochybovat.
Abychom byli schopni navázat opravdový vztah ve smyslu učitel – žák, je nezbytné se vzdát všech předpojatostí týkajících se tohoto vztahu a podmínek pro odevzdání a otevření. „Odevzdání“ znamená, že se úplně otevřeme a pokusíme se jít za okouzlení a očekávání.“
„Sebehodnocení a sebekritičnost jsou v základě neurotické tendence, které vyplývají z toho, že nemáme dost důvěry v sebe. „Důvěra“ zde znamená, že jsme schopni vidět, co jsme, poznat, co jsme a víme, že si můžeme dovolit se otevřít. Můžeme si dovolit vzdát se těchto syrových a drsně neurotických kvalit svého já a vykročíme tak z okouzlení a ze svých předpojatých představ.
Musíme se vzdát svých nadějí, očekávání a stejně tak i svých strachů a musíme vykročit přímo ke zklamání, s tímto zklamáním pracovat, prožít je a učinit z něj způsob svého života. To je velice těžké provést. „
„Zklamání je nejlepší vůz, který můžeme použít na cestě dharmy. Nepotvrzuje existenci našeho ega a jeho snů. Ale když jsme zaujati duchovním materialismem, když považujeme duchovnost za součást svého shromažďování a ctnosti, když se duchovnost stává způsobem jak se zdokonalit, pak je ovšem celý proces odevzdání pokřivený. Jestliže považujeme duchovnost za způsob jak si udělat pohodlí, pak kdykoliv zakoušíme něco nepříjemného, nějaké zklamání, snažíme se to racionalizovat:“Toto ovšem musí být ze strany gurua moudrý čin, protože já vím a jsem si zcela jist, že guru nic škodlivého nečiní. Gurudži je dokonalá bytost a cokoliv dělá, je správné. Cokoliv gurudži dělá, je pro mne, protože on je na mé straně. Proto si mohu dovolit se otevřít. Mohu se bezpečně odevzdat. Vím, že kráčím po správné cestě.“ Na takovém postoji není něco v pořádku. V nejlepším případě je to prostomyslné a naivní. Uchvátil nás aspekt gurua, který vzbuzuje úctu, je inspirující, důstojný a barvitý.“
„Můžeme se držet zpátky ještě jinak, opravdu se neodevzdáme, protože se cítíme příliš vznešenými, vzdělanými a důstojnými lidmi.“
„Odevzdání však neobsahuje přípravu na měkké přistání: znamená to přistání na tvrdou, zcela běžnou půdu, ve skalnaté divoké krajině. Když se otevřeme, tak přistaneme na tom, co je.“
„Současně se otevřeme a plně se odevzdáme tím, že se ztotožníme s nejnižším z nízkých, uznávaje tak svoje drsné a syrové kvality. „ „...nezbývá nic, co bychom se obávali ztratit. Takovou praxí se připravujeme k tomu, abychom se stali prázdnou nádobou, schopnou přijmout učení.“
„Hledám útočiště v Buddhovi, jako příkladu odevzdání, jako příkladu uznání negativity za součást své povahy a otevření se jí. Hledám útočiště v dharmě, v „zákonu existence“, v životě takovém, jaký je. Znamená to, že jsem ochoten otevřít oči životě, životním okolnostem takovým, jaké jsou. Nevidím je jako duchovní nebo mystické, ale jsem ochoten vidět životní situace takové, jaké ve skutečnosti jsou. Hledám útočiště v sangze. Sangha zde znamená společenství lidí na duchovní cestě, „společníky“. Jsem ochoten sdílet zkušenosti celého životního prostředí se svými souputníky, spoluhledači, s těmi, se kterými spolu kráčím. Ale přitom se o ně nechci opírat, abych získal oporu. Chci s nimi pouze jít.“ „Prostě jdeme vedle sebe, bok po boku, rameno u ramene, pracujeme jeden s druhým, kráčíme jeden s druhým. Tento přístup k odevzdání, tato myšlenka hledání útočiště, je velice hluboká.“
„Chybný způsob při hledání útočiště spočívá v tom, že hledáme úkryt – zbožňujeme hory, sluneční božstva, měsíční božstva, božstva jakéhokoliv druhu,a to prostě proto, že se zdají větší než my. Tento způsob hledání útočiště je podobný reakci malého dítěte, které říká: “Když mne budeš bít, řeknu to mamince.“ „Dítě věří, že matka jej může ochránit, že je to jediná osoba, která jej může spasit.“
„Otázka odevzdání nespočívá v tom, že jsme dole a hloupí, nebo v tom, že chceme být povzneseni a chceme být hluboce duchovní.“ „Odevzdáváme se proto, že bychom rádi komunikovali se světem „takovým, jaký je“. Nemusíme se označovat za znalce nebo nevědomce. Víme, kde stojíme a proto vytváříme gesto odevzdání, otevření, což znamená komunikaci, spojení, přímou komunikaci s objektem našeho odevzdání.“
„Otevření se a odevzdání jsou tedy nutné přípravy pro spolupráci s duchovním přítelem. Spíše oceňujeme svou základní bohatost, než abychom truchlili nad představou své chudé bytosti.“