od Návštěvník » stř 13. lis 2013 14:41:08
"TOUHA PO ČISTÉ LÁSCE
Řekneme-li o druhém, že je láskyplný, nemáme na mysli jeho velkou lásku k životnímu partnerovi ani k jiné milované osobě. Existuje totiž láska, která náleží všemu: všem lidem, zvířatům, květinám, nějaké činnosti. Stejně tak existuje i láska k okamžiku. Milovat znamená nepochybně více než být zamilován do druhého. Láska představuje blahovolnou náklonnost ke všemu. Láskyplný člověk zachází laskavě sám se sebou, dotýká se něžně květiny ve svém pokoji, pohladí psa, dívá se láskyplně na krajinu. Vyzařuje teplo lásky - a to prospívá každému v jeho okolí. Není vyumělkovaná. Nemusí si ji vynucovat agresí. Má pochopení pro své okolí. Reaguje milosrdně, vlídně a zříká se tvrdých odsudků. Verena Kastová zde mluví o láskyplném postoji ke všemu - nejenom k nějakému konkrétnímu Ty. Láska pro ni není pouze citem působícím mezi lidmi. "Láska je primárně cit, který ve mně vyvře, který se mě zmocní; vždycky však zároveň hledá spojení s nějakým ty, ať už je to partner, věc, příroda nebo Bůh. Považuji lásku za cit, který oblažujícím způsobem spojuje to, co je oddělené, a přece ví, že musíme v posledku zůstat sami." Jedna žena mi vyprávěla, že v sobě po meditaci pocítila hlubokou něžnost ke všemu. Bylo právě jaro: mohla milovat všechno kolem sebe i v sobě - byla prostě naplněna láskou. To pro ni představovalo hlubokou spirituální zkušenost.
Člověkem s láskyplným životním postojem byl zřejmě stařec Zosima, jehož popisuje Dostojevský ve svém díle Bratři Karamazovi. Stařec pronáší následující výzvu: "Bratří! Nebojte se hříchu lidí, milujte bližního i v jeho hříchu, neboť něco takového se už podobá lásce Boží a převyšuje pozemskou lásku. Milujte celé stvoření Boží, celý svět i každé zrnko písku na zemi! Každý lístek, každý paprsek Božího světla mějte rádi! Milujte zvířata, milujte rostliny, milujte vše! Budeš-li však milovat každou věc, pojmeš i tajemství Boží, ve věcech skryté. Ono ti pak jednou svitne, a ty ho budeš pak poznávat stále více a bez ustání! A ty si pak zamiluješ celý svět v jeho jednotě - láskou všeobsáhlou!" Láska je pro Dostojevského vždy všeobsáhlá. Míří ke všemu, nikdy ne pouze k jednomu jedinci. Láska ve všem objevuje tajemství Boha, v každé lidské tváři, ale i v každém zrnku písku, v každém stéblu trávy. Dostojevský má zřejmě před očima člověka plného lásky, jemuž láska vyzařuje z očí, u něhož je přítomna v každém doteku, v každém slově, v každém pohledu, v každém pohybu. Pro Dostojevského tkví tajemství lidského života právě ve schopnosti čisté lásky, jak je patrná na Zosimovi a na nejmladšímu z bratří Karamazových - Aljošovi. Podle ruského spisovatele spočívá peklo "v bolesti, že už nejsme s to milovat". Kdo se však setkal s člověkem skutečně milujícím, zjistil, že ten neopovrhuje sám sebou, před čímž Zosima tolik lidí varuje. Vášnivá a krutá Grušenka Aljošovi říká: "Po celý svůj život jsem čekala na někoho takového, jako jsi ty; na to, že někdo jako ty přijde a všechno mi odpustí! A věřila jsem, že se najde někdo, kdo mě bude milovat, mě špatnou, a nejen za cenu mé hanby."
Dostojevský ve svých románech vykreslil ještě jiné dvě postavy, které ztělesňují tajemství lásky. Jejich prostřednictvím popisuje intenzivní a vášnivou lásku mezi mužem a ženou; touto láskou však prozařuje láska božská, jak nám zasvitla v Kristu. Jde o Soňu a Raskolnikova v románu Zločin a trest. Soňa jde za tímto vrahem do tábora nucených prací na Sibiři a ve své lásce na něho čeká. Očekává, že Raskolnikov bude svého činu litovat a podobně jako Lazarus vstane z mrtvých: tento biblický příběh o vzkříšení Lazara mu kdysi předčítala (vine se jako leitmotiv celým vyprávěním). Po mnoha setkáních dochází biblický příběh opětovného naplnění: "Sám nevěděl, jak to přišlo, ale náhle jako by ho něco chytlo a táhlo k jejím nohám. Plakal a objímal jí kolena. V prvním okamžiku se prudce ulekla a smrtelně zbledla. Celá se chvějíc, vyskočila a pohlédla na něj. Ale vmžiku pochopila všechno. V očích jí zasvítilo bezmezné štěstí; pochopila, už o tom nebylo pochyb, že on ji miloval, bezmezně miloval a že konečně přišel tento okamžik... Chtěli mluvit, ale nemohli. Slzy byly v očích jich obou. Oba byli bledí a vyhublí, ale v těchto nemocných, bledých tvářích zářily už červánky nové budoucnosti, plného vzkříšení k novému životu. Láska je probudila; srdce jednoho bylo nevyčerpatelným pramenem života pro srdce toho druhého. Rozhodli se trpělivě čekat. Ještě sedm let čekat. Tolik nesnesitelné trýzně a tolik bezmezného štěstí! Ale on vstal z mrtvých, cítil to zcela a naprosto svou novou bytostí; ona však - ona přece žila jen v něm!" V tom spočívá snad největší tajemství lásky: dokáže člověka vzkřísit ze smrti, dovede rozlomit pancíř viny a sebetrýznění a vynese na povrch nový život. Vrah, který se na své spoluvězně až dosud díval podmračeně, si je teď zamiloval. Dostojevský vykládá tuto Soninu lásku biblickým příběhem o vzkříšení Lazara. V něm proniká Ježíšova láska náhrobním kamenem, za nímž už čtyři dni ležel mrtvý Lazar, zavinutý do plátna. Láska odvalí kámen, který leží na mrtvém a zbraňuje mu v životu. Často jde o kámen vnitřního ztvrdnutí a zoufalství: protože lidé už nevěří v lásku, zatvrdí se a jsou chladní. Láska však proniká kamenem a mrtvý vstane z hrobu. Lásku mezi mužem a ženou nelze vylíčit mistrněji: může mrtvé opět osvobodit k životu a je nevyčerpatelným zdrojem života, silnějším než smrt.
V románu Zločin a trest se láska vydaří, v románu Idiot naproti tomu není pro lásku knížete Myškina na tomto světě místa. V Myškinovi vykreslil Dostojevský postavu Krista: stejně jako není Kristus chápán ve světě nenávisti a nemilosrdenství, nemá dnes šanci ani láska tak čistá, jak ji ztělesňuje naivní kníže Myškin. Nasťa Filipovna ovšem cítí, že by ji jeho láska mohla uzdravit, přece se však nakonec rozhodne pro Rogošina - a ten ji posléze zavraždí. Autor tu působivě naznačuje, že láska může zabíjet, není-li tak čistá a ryzí jako láska epileptického knížete Myškina. Když spatří zavražděnou ženu, kterou tak čistě miloval, znovu upadne do své nemoci. Ve světě, v němž je láska tak pervertována, že nekřísí, ale zabíjí, se čistá láska může zamaskovat jen nemocí. V tomto strhujícím románu se v nás snaží Dostojevský probudit touhu po ryzí a čisté lásce, jak ji podle vzoru Ježíše Krista ztělesnil kníže Myškin. Jen opravdová láska je schopna křísit k životu a uzdravovat zraněné."
"TOUHA PO ČISTÉ LÁSCE
Řekneme-li o druhém, že je láskyplný, nemáme na mysli jeho velkou lásku k životnímu partnerovi ani k jiné milované osobě. Existuje totiž láska, která náleží všemu: všem lidem, zvířatům, květinám, nějaké činnosti. Stejně tak existuje i láska k okamžiku. Milovat znamená nepochybně více než být zamilován do druhého. Láska představuje blahovolnou náklonnost ke všemu. Láskyplný člověk zachází laskavě sám se sebou, dotýká se něžně květiny ve svém pokoji, pohladí psa, dívá se láskyplně na krajinu. Vyzařuje teplo lásky - a to prospívá každému v jeho okolí. Není vyumělkovaná. Nemusí si ji vynucovat agresí. Má pochopení pro své okolí. Reaguje milosrdně, vlídně a zříká se tvrdých odsudků. Verena Kastová zde mluví o láskyplném postoji ke všemu - nejenom k nějakému konkrétnímu Ty. Láska pro ni není pouze citem působícím mezi lidmi. "Láska je primárně cit, který ve mně vyvře, který se mě zmocní; vždycky však zároveň hledá spojení s nějakým ty, ať už je to partner, věc, příroda nebo Bůh. Považuji lásku za cit, který oblažujícím způsobem spojuje to, co je oddělené, a přece ví, že musíme v posledku zůstat sami." Jedna žena mi vyprávěla, že v sobě po meditaci pocítila hlubokou něžnost ke všemu. Bylo právě jaro: mohla milovat všechno kolem sebe i v sobě - byla prostě naplněna láskou. To pro ni představovalo hlubokou spirituální zkušenost.
Člověkem s láskyplným životním postojem byl zřejmě stařec Zosima, jehož popisuje Dostojevský ve svém díle Bratři Karamazovi. Stařec pronáší následující výzvu: "Bratří! Nebojte se hříchu lidí, milujte bližního i v jeho hříchu, neboť něco takového se už podobá lásce Boží a převyšuje pozemskou lásku. Milujte celé stvoření Boží, celý svět i každé zrnko písku na zemi! Každý lístek, každý paprsek Božího světla mějte rádi! Milujte zvířata, milujte rostliny, milujte vše! Budeš-li však milovat každou věc, pojmeš i tajemství Boží, ve věcech skryté. Ono ti pak jednou svitne, a ty ho budeš pak poznávat stále více a bez ustání! A ty si pak zamiluješ celý svět v jeho jednotě - láskou všeobsáhlou!" Láska je pro Dostojevského vždy všeobsáhlá. Míří ke všemu, nikdy ne pouze k jednomu jedinci. Láska ve všem objevuje tajemství Boha, v každé lidské tváři, ale i v každém zrnku písku, v každém stéblu trávy. Dostojevský má zřejmě před očima člověka plného lásky, jemuž láska vyzařuje z očí, u něhož je přítomna v každém doteku, v každém slově, v každém pohledu, v každém pohybu. Pro Dostojevského tkví tajemství lidského života právě ve schopnosti čisté lásky, jak je patrná na Zosimovi a na nejmladšímu z bratří Karamazových - Aljošovi. Podle ruského spisovatele spočívá peklo "v bolesti, že už nejsme s to milovat". Kdo se však setkal s člověkem skutečně milujícím, zjistil, že ten neopovrhuje sám sebou, před čímž Zosima tolik lidí varuje. Vášnivá a krutá Grušenka Aljošovi říká: "Po celý svůj život jsem čekala na někoho takového, jako jsi ty; na to, že někdo jako ty přijde a všechno mi odpustí! A věřila jsem, že se najde někdo, kdo mě bude milovat, mě špatnou, a nejen za cenu mé hanby."
Dostojevský ve svých románech vykreslil ještě jiné dvě postavy, které ztělesňují tajemství lásky. Jejich prostřednictvím popisuje intenzivní a vášnivou lásku mezi mužem a ženou; touto láskou však prozařuje láska božská, jak nám zasvitla v Kristu. Jde o Soňu a Raskolnikova v románu Zločin a trest. Soňa jde za tímto vrahem do tábora nucených prací na Sibiři a ve své lásce na něho čeká. Očekává, že Raskolnikov bude svého činu litovat a podobně jako Lazarus vstane z mrtvých: tento biblický příběh o vzkříšení Lazara mu kdysi předčítala (vine se jako leitmotiv celým vyprávěním). Po mnoha setkáních dochází biblický příběh opětovného naplnění: "Sám nevěděl, jak to přišlo, ale náhle jako by ho něco chytlo a táhlo k jejím nohám. Plakal a objímal jí kolena. V prvním okamžiku se prudce ulekla a smrtelně zbledla. Celá se chvějíc, vyskočila a pohlédla na něj. Ale vmžiku pochopila všechno. V očích jí zasvítilo bezmezné štěstí; pochopila, už o tom nebylo pochyb, že on ji miloval, bezmezně miloval a že konečně přišel tento okamžik... Chtěli mluvit, ale nemohli. Slzy byly v očích jich obou. Oba byli bledí a vyhublí, ale v těchto nemocných, bledých tvářích zářily už červánky nové budoucnosti, plného vzkříšení k novému životu. Láska je probudila; srdce jednoho bylo nevyčerpatelným pramenem života pro srdce toho druhého. Rozhodli se trpělivě čekat. Ještě sedm let čekat. Tolik nesnesitelné trýzně a tolik bezmezného štěstí! Ale on vstal z mrtvých, cítil to zcela a naprosto svou novou bytostí; ona však - ona přece žila jen v něm!" V tom spočívá snad největší tajemství lásky: dokáže člověka vzkřísit ze smrti, dovede rozlomit pancíř viny a sebetrýznění a vynese na povrch nový život. Vrah, který se na své spoluvězně až dosud díval podmračeně, si je teď zamiloval. Dostojevský vykládá tuto Soninu lásku biblickým příběhem o vzkříšení Lazara. V něm proniká Ježíšova láska náhrobním kamenem, za nímž už čtyři dni ležel mrtvý Lazar, zavinutý do plátna. Láska odvalí kámen, který leží na mrtvém a zbraňuje mu v životu. Často jde o kámen vnitřního ztvrdnutí a zoufalství: protože lidé už nevěří v lásku, zatvrdí se a jsou chladní. Láska však proniká kamenem a mrtvý vstane z hrobu. Lásku mezi mužem a ženou nelze vylíčit mistrněji: může mrtvé opět osvobodit k životu a je nevyčerpatelným zdrojem života, silnějším než smrt.
V románu Zločin a trest se láska vydaří, v románu Idiot naproti tomu není pro lásku knížete Myškina na tomto světě místa. V Myškinovi vykreslil Dostojevský postavu Krista: stejně jako není Kristus chápán ve světě nenávisti a nemilosrdenství, nemá dnes šanci ani láska tak čistá, jak ji ztělesňuje naivní kníže Myškin. Nasťa Filipovna ovšem cítí, že by ji jeho láska mohla uzdravit, přece se však nakonec rozhodne pro Rogošina - a ten ji posléze zavraždí. Autor tu působivě naznačuje, že láska může zabíjet, není-li tak čistá a ryzí jako láska epileptického knížete Myškina. Když spatří zavražděnou ženu, kterou tak čistě miloval, znovu upadne do své nemoci. Ve světě, v němž je láska tak pervertována, že nekřísí, ale zabíjí, se čistá láska může zamaskovat jen nemocí. V tomto strhujícím románu se v nás snaží Dostojevský probudit touhu po ryzí a čisté lásce, jak ji podle vzoru Ježíše Krista ztělesnil kníže Myškin. Jen opravdová láska je schopna křísit k životu a uzdravovat zraněné."