jj
dávala jsem to sem, kdyby někdo kdo chce dítě umístit do školky nebo vybrat ZDŠ se seznámil i s možností alternativní výuky na státních školách, tj. bez placení školného. což u dalších alternací není.
ještě zmíním jak probíhají tzv. třídní schůzky ve výuce Začít spolu.
od nástupu dítěte do školního zařízení se důsledně uplatňuje pricip aktivní spolupráce partnerství dítě+rodič+učitel
a v tomto duchu se odvíjí i rekapitulace půlročního studia.
Učitel pozve na individuální pohovor rodinu dítěte včetně jeho. je to přátelské a téměř neformální setkání jehož cílem je zjistit jak je dítě spokojené, co by chtělo vylepšit a v čem má potíže, co ho trápí a najít pak společně formu řešení. takže první se vyjadřuje dítě, rodiče a učitel aktivně naslouchají bez komentářů, případně jen kladou doplňující otázky. potom se vyjádří rodiče a ne k tomu co řeklo dítě, ale k tomu jak oni vnímají výuku, jak oni vnímají posuny dítěte i to jak se cítí ve škole, co by chtěli vylepšit nebo to s čím nejsou spokojeni.
potom hovoří učitel - vyjádří se ohledně zhodnocení výuky během půl roku nejdříve v obecné rovině a pak i zhodnotí práci dítěte a i spolupráci s rodiči. nakonec provede celkový souhr toho co kdo jak vnímá. pak se vše probere a hledá se řešení, které je akceptovatelné pro všechny - to v případě, že jsou nějaké problémy a nebo se zamýšlí ještě nad různými návrhy.
my třeba chodili v té době sbírat zkameněliny a děti zrovna probíraly téma pravěku, tak se Markéta nabídla, že udělá krátkou prezentaci a přinese ukázky zkamenělin a já se nabídla, že si vezmu jeden den dovolené a vezmu třídu (samozřejmě s učitelkou i asistentkou) na výlet do Prokopského udolí na místa kde se zkameněliny nachází a připravím si krátký výklad k té oblasti.
bavili jsme se všichni
jiní rodiče zase zakoupili plastové figurky pravěkých zvířat a děti se na nich učily jejich názvy a také předváděli jejich vzájemné chování. další rodiče přišli dětem pomáhat stavět papírové modely. takže tam se skutečně rodiče dle svých možností aktivně zapojovaly do výuky.
taková třídní schůzka byla naprosto v jiném duchu, než je na klasických školách kde se děti neúčastní vůbec a trnou doma s tím co bude až rodiče příjdou. i když někdo z dětí měl problémy, tak se už průběžně s rodiči řešily, navíc děti byly od první chvíle vedeny k tomu, že problémy jsou výzvy k řešení a ne životní tragédií jejich osobního selhání.
byly učeny k reálnému pohledu na sebe a zároveň vedeny k ochotě sebereflexe. kritiku se naučily brát pozitivně, jako šanci k vlastnímu rozvoji a ne jako nálepku osobní nedostatečnosti. rozvíjelo to v nich zdravou míru sebevědomí včetně respektu k druhým. neobávaly se vyjádřit svůj vlastní názor, i když nebyl v souladu s většinou nebo šel proti společenským zvyklostem. naučilo je to stát za svým a nebát se i nést z toho odpovídající důsledky, zároveň svůj názor nebo postoj braly jako čistě svůj osobní a neměly tak potřebu ho za každou cenu prosadit v kolektivu.
když jsem si četla výsledky té studie, že děti které prošly touto výukou jsou samostatné, neobávají se selhání, neřídí se na prvním místě tím, co se společensky uznává, ale konají více za sebe - tak je to skutečně tak.
včera mne velmi potěšilo, jak se program Začít spolu úspěšně rozvíjí a že už je velmi hodně MŠ a ZDŠ, kde je zaveden.
když dcera nastupovala na základní školu, tak v Praze byly pouze dvě. Angelova byla shodou okolností nejen kousek od nás, ale ještě navíc i přímo v bydliště mé maminky, takže naprosto vyhovující
ještě jedna ukázka jak se pracuje v tomto programu.
odjeli jsme na týden na hory v době kdy probíhala výuka. šla jsem za p. učitelkou aby nám dala nějaké materiály co má dcera dohonit za zameškanou výuku. p. učitelka se usmála a řekla, že nic takového není potřeba, že to lehce dohoní potom ve škole, ale ať Markéta udělá nějakou krátkou prezentaci o svém pobytu v Tatrách (zaznamená si kudy se tam z Prahy jede, něco o Tatrách, potom minislovníček slovenštiny, ať sežene recept na nějaké tradiční jídlo atd. zkrátka co nás napadne). dítě tedy nebylo zavaleno hromadou zadaných úkolů, které MUSÍ udělat, ale byla mu dána možnost zpracovat téma Vysoké Tatry podle jeho výběru a zájmu a to i jakou formou mu to bude vyhovovat.
tak když jsme jeli vlakem - Markéta si zaznamenávala stanice kterými jsme projížděli, hledali jsme to s ní zároveň i na mapě. tam jsme si každý večer sedli do společenské místnosti (max půl hoďka) a lepila na papír pohledy z míst kde jsme ten den byli a něco k tomu napsala nebo namalovala. kvůli tomu nás také odtáhla do tatranského muzea, taky si tam našla slovenského kamaráda, tak spolu kromě drandění na saních, dali dohromady i slovensko-český minislovníček. se servírkou probrala jak se dělají halušky s brynzou a co vůbec brynza je a jako vrchol naší společné činnosti, skutečně větší zábava než hraní pexesa, bylo vymyšlení pohádky o tom kde se vzali horští kamzíci
(kdyby to někdo nevěděl, tak to bylo pokračování pohádky o neposlušných kůzlátkách. maminka kůzlat po horovém zážitku s vlkem se rozhodla přestěhovat do míst, kam vlci nemůžou a to do vysokých skal. pochopitelně museli dost trénovat jak se ve skalách pohybovat. šlo jim to dobře a tak se úspěšně rozmnožili. když si lidé všimli, že část koz se přestěhovala žít do skal tak jim dala jméno kamzíci
) Nás ta pohádka napadlo protože jsme na jedné vysokohorské tůře kamzíky potkali.
dcera tak velmi nenásilnou a zábavnou formou zpracovala téma Vysoké Tatry, naučila se pracovat s mapou, seznámila se s odlišnostmi slovenského jazyka, s místními tradicemi a všichni jsme se u toho společně bavili (včetně té servírky, která nakonec Markétě přinesla svoje halušky i ochutnat
)- doslova škola hrou nejen pro dítě, bavilo to i nás ! a to byla dcera v první třídě.
protože jsme tam hodně jezdili na Štrbské pleso, tak jsme od místních zjistili legendu o místním skřítkovi, a že vůbec ve Vysokých Tatrách mají všude skřítky, tak jako my v Krkonoších Krakonoše, tak jsme i koupili knížku o nich ve slovenštině - potom si to ve škole děti četly. Štrbský skřítek se jmenoval Štrbko a bylo to pořádný číslo