od Linda » sob 07. čer 2014 21:44:22
Jana píše:Je átmavičára cestou od začátku do konce? Myslím, že může a taky nemusí. Átmavičára je stezkou sebepoznání. Například pomocí otázky „Kdo jsem já?“. Nebo upřením pozornosti na sama sebe jako pozorující vědomí. Myslím, že je to dobrá metoda, která má ale svá ALE…
Může se stát metodou, pomocí které nevědomě unikáme ze světa a řešení problémů v něm... Uvedu konkrétní příklad.
Prožívám se již jako Já a tedy znám svůj základ, svou pravou podstatu. Vyvstane nějaký nejasný strach z toho, že mám jít večer na setkání s přáteli. Vím, že kdybych tam šel, tak můžu zpracovat svůj strach a nedůvěru při jednání s lidmi. Tak co udělám s tím strachem? Položím si otázku „Kdo jsem já?“ „Kdo je ten, kdo to pozoruje?“ a strach začne pomalu mizet. Otázka je, kam ten strach zmizí. V ideálním případě se rozpustí, ale taky může dojít k tomu, že strach tou otázkou prostě potlačím. Pěkně si to potom zracionalizuji, že přece je lepší sedět doma a meditovat na Já, než jít na to setkaní. Prostě se v tu chvíli bojím zrcadla, které mi mohou nastavit ostatní. Je to v tu chvíli únik před vlastním problémem.
Hlavním problémem může být tedy to, že se nám může zdát, že všechno v Já rozpouštíme. Ale opak může být pravdou. Nevědomě se některým věcem můžeme bránit, výše zmíněným způsobem racionalizovat a problém nechávat ležet ladem, nebo ještě prohlubovat.
Z vlastní zkušenosti mohu říct, že praktikování átmavičáry mi velmi pomohlo k poznání mého věčného Já, ale moc mi nepomohlo poznat a pochopit mé nevědomé vzorce chování, které ovlivňovaly a ovlivňují můj život. Myslím, že opravdu nestačí jakýkoli pocit nebo myšlenku pozorovat a vrátit do Zdroje. Zvlášť v případě podvědomých vzorců chování je nutné jít ke zdroji – ne do neprojevu, do Já, ale do hlubin našeho podvědomí a daný energetický vzorec chování a jednání změnit od prazákladu.
V tom nám myslím átmavičára v mnoha případech moc nepomůže. Na to je mnohem lepší ... hlavně svět a lidé v něm, kteří nám dělají zrcadla nás samých v každém okamžiku našeho života. Nevyhnutelné podle mě také je naučit se pracovat s pocity a emocemi a zjistit, co nám sdělují. Pokud své pocity jen pozorujeme a ignorujeme, tak se také můžeme řítit do velké jámy, ze které se budeme dlouho vyhrabávat ven.
Átmavičára neboli zkoumání sama sebe toto zkoumání podle mě redukuje jen na naši neprojevenou úroveň. Když si džňánin položí otázku „Kdo jsem já“, tak má dojít k tomu, že je čistým Vědomím, které spočívá samo v sobě, a vše se nachází v něm jako ve Vědomí.
Osobně bych tedy rozšířil átmavičáry, tento krásný nástroj sebezkoumání na všechny části naší bytosti. Pak bychom se podle mě vyvíjeli více harmonicky a ke své škodě nepreferovali jednu část Skutečnosti před druhou. Můžu to uvést na příkladu lásky. Místo toho, že budeme nejvíce milovat naše pravé Já, budeme stejně tak milovat naši individualitu a její klady a zápory, totéž milovat u jiných a tím rozšíříme lásku na celou Skutečnost. Budeme jednoduše řečeno milovat a přijímat sami sebe na všech úrovních své existence.
http://www.jitrnizeme.cz/view.php?cislo ... 2004071401Müller Michal - Sebepoznání - 15. 07. 2004
Mě to před léty přivedlo ke stejnému pochopení, o kterém tu píše Michal. Zkušenost nedvojnosti neproměnila sklony a jejich motivace, uložené mimo dohled vědomí, po nějaké době se začnou znovu projevovat, kdykoliv je něco zaktualizuje.
Když člověk žije sám, zůstává podvědomí otevřené a jeho obsahy vyvstávají ve vědomí i bez podnětů zvenčí. Není to žádný med
Možná proto Ramana ještě mnoho let po zkušenosti probuzení žil úplně sám v jeskyni - nastávalo postupné rozpouštění toho, co dál způsobovalo vyvstávání reakcí na dění duálním způsobem. Jemu trvalo tuším skoro dvacet let, než byl ochotný vrátit se do společnosti lidí a mluvit s nimi o tom, co vede ke zkušenosti nedvojnosti.
Tou zkušeností začíná další etapa cesty. Je snazší v tom, že je možné kdykoliv si uvědomit nedvojnost a rozpoznat Ji jako podstatu jakéhokoliv tvaru, který Jediná Energie právě ze Sebe Samé vytváří: všeho tzv "dobrého" i tzv. "špatného", všeho, co dělá "já" (i co mu napadá), i toho, co dělají "ti kolem", včetně fyzických tvarů, skrze které k tomu dochází. Jestli v momentální situaci dojde k rozpoznání nedvojné Podstaty právě projevené reakce i její motivace, a ta tím zeslábne, nebo jestli nastane navyklé sebeztotožnění, se už neřeší. Je to, jak to je.
Taky zmizel zájem, jestli někdy nastane neduální vnímání Sebe Sama natrvalo, jestli vyvstávání navyklých vasán jednou skončí, jestli se už rozpoznávají všechny motivace, t.j. nevědomé příčiny, které je spouštějí, atd atd atd... Přijímá se to takové, jaké to právě je
[quote="Jana"][quote]Je átmavičára cestou od začátku do konce? Myslím, že může a taky nemusí. Átmavičára je stezkou sebepoznání. Například pomocí otázky „Kdo jsem já?“. Nebo upřením pozornosti na sama sebe jako pozorující vědomí. Myslím, že je to dobrá metoda, která má ale svá ALE…
Může se stát metodou, pomocí které nevědomě unikáme ze světa a řešení problémů v něm... Uvedu konkrétní příklad.
Prožívám se již jako Já a tedy znám svůj základ, svou pravou podstatu. Vyvstane nějaký nejasný strach z toho, že mám jít večer na setkání s přáteli. Vím, že kdybych tam šel, tak můžu zpracovat svůj strach a nedůvěru při jednání s lidmi. Tak co udělám s tím strachem? Položím si otázku „Kdo jsem já?“ „Kdo je ten, kdo to pozoruje?“ a strach začne pomalu mizet. Otázka je, kam ten strach zmizí. V ideálním případě se rozpustí, ale taky může dojít k tomu, že strach tou otázkou prostě potlačím. Pěkně si to potom zracionalizuji, že přece je lepší sedět doma a meditovat na Já, než jít na to setkaní. Prostě se v tu chvíli bojím zrcadla, které mi mohou nastavit ostatní. Je to v tu chvíli únik před vlastním problémem.
[b][color=#0080BF]Hlavním problémem může být tedy to, že se nám může zdát, že všechno v Já rozpouštíme. Ale opak může být pravdou. Nevědomě se některým věcem můžeme bránit, výše zmíněným způsobem racionalizovat a problém nechávat ležet ladem, nebo ještě prohlubovat.
[u]Z vlastní zkušenosti mohu říct, že praktikování átmavičáry mi velmi pomohlo k poznání mého věčného Já, ale moc mi nepomohlo poznat a pochopit mé nevědomé vzorce chování, které ovlivňovaly a ovlivňují můj život. [/u]Myslím, že opravdu nestačí jakýkoli pocit nebo myšlenku pozorovat a vrátit do Zdroje. Zvlášť v případě podvědomých vzorců chování je nutné jít ke zdroji – ne do neprojevu, do Já, ale do hlubin našeho podvědomí a daný energetický vzorec chování a jednání změnit od prazákladu.
V tom nám myslím átmavičára v mnoha případech moc nepomůže. Na to je mnohem lepší ... hlavně svět a lidé v něm, kteří nám dělají zrcadla nás samých v každém okamžiku našeho života.[u] Nevyhnutelné podle mě také je naučit se pracovat s pocity a emocemi a zjistit, co nám sdělují. Pokud své pocity jen pozorujeme a ignorujeme, tak se také můžeme řítit do velké jámy, ze které se budeme dlouho vyhrabávat ven.[/u][/color][/b]
Átmavičára neboli zkoumání sama sebe toto zkoumání podle mě redukuje jen na naši neprojevenou úroveň. Když si džňánin položí otázku „Kdo jsem já“, tak má dojít k tomu, že je čistým Vědomím, které spočívá samo v sobě, a vše se nachází v něm jako ve Vědomí.
Osobně bych tedy rozšířil átmavičáry, tento krásný nástroj sebezkoumání na všechny části naší bytosti. Pak bychom se podle mě vyvíjeli více harmonicky a ke své škodě nepreferovali jednu část Skutečnosti před druhou. Můžu to uvést na příkladu lásky. Místo toho, že budeme nejvíce milovat naše pravé Já, [b][color=#0080BF]budeme stejně tak milovat [u]naši individualitu a její klady[i] a zápory[/i], totéž milovat u jiných [/u][/color][/b] a tím rozšíříme lásku na [b][color=#0080BF]celou [/color][/b]Skutečnost. Budeme jednoduše řečeno milovat a přijímat sami sebe na [b][color=#0080BF]všech[/color][/b] úrovních své existence.[/quote]
http://www.jitrnizeme.cz/view.php?cisloclanku=2004071401
Müller Michal - Sebepoznání - 15. 07. 2004[/quote]
Mě to před léty přivedlo ke stejnému pochopení, o kterém tu píše Michal. Zkušenost nedvojnosti neproměnila sklony a jejich motivace, uložené mimo dohled vědomí, po nějaké době se začnou znovu projevovat, kdykoliv je něco zaktualizuje.
Když člověk žije sám, zůstává podvědomí otevřené a jeho obsahy vyvstávají ve vědomí i bez podnětů zvenčí. Není to žádný med :D
Možná proto Ramana ještě mnoho let po zkušenosti probuzení žil úplně sám v jeskyni - nastávalo postupné rozpouštění toho, co dál způsobovalo vyvstávání reakcí na dění duálním způsobem. Jemu trvalo tuším skoro dvacet let, než byl ochotný vrátit se do společnosti lidí a mluvit s nimi o tom, co vede ke zkušenosti nedvojnosti.
Tou zkušeností začíná další etapa cesty. Je snazší v tom, že je možné kdykoliv si uvědomit nedvojnost a rozpoznat Ji jako podstatu jakéhokoliv tvaru, který Jediná Energie právě ze Sebe Samé vytváří: všeho tzv "dobrého" i tzv. "špatného", všeho, co dělá "já" (i co mu napadá), i toho, co dělají "ti kolem", včetně fyzických tvarů, skrze které k tomu dochází. Jestli v momentální situaci dojde k rozpoznání nedvojné Podstaty právě projevené reakce i její motivace, a ta tím zeslábne, nebo jestli nastane navyklé sebeztotožnění, se už neřeší. Je to, jak to je.
Taky zmizel zájem, jestli někdy nastane neduální vnímání Sebe Sama natrvalo, jestli vyvstávání navyklých vasán jednou skončí, jestli se už rozpoznávají všechny motivace, t.j. nevědomé příčiny, které je spouštějí, atd atd atd... Přijímá se to takové, jaké to právě je :yes: